Annie1999 Annie1999 oblíbené citáty

☰ menu

 „ Moje babička, paní Azulová, taky strašně ráda tancovala. Byla už moc nemocná, upoutaná na lůžko, ale najednou se zvedla a dala se do tance, jako by měla nějakého partnera. Teta se jí ptala, co se děje, a ona odpověděla, že Ježíš Kristus sestoupil na zem, aby si s ní zatančil. Jak je oblečený, zeptala se jí teta, a babička odpověděla, že má na sobě lněné kalhoty s nažehlenými puky, hnědobílé polobotky, bílou hedvábnou košili, na malíčku pravé ruky prsten z tureckého zlata a prořídlé vlasy sčesané dozadu. A tak umřela, při tanci v náruči Boha v lidské podobě a téměř holohlavého. V rodině bylo údajně podobných epozod víc: děda prý zase tancoval s Pannou Marií, ne proto, že by rád tancoval, ale právě proto, že to neuměl. Přitom ale cítil, že bez toho by nemohl vstoupit na nebesa, že by to bylo jako smát se bezzubými ústy, povídal, a tak Panna Maria sestoupila na zem, naučila ho tancovat swing, tango a valčík a on potom odešel do nebe a snažil se nešlapat matce Boží na nohy. (Květiny)“
— Afonso Cruz
„ Svět mě nezajímá. Bůh se nemůže rovnat Charliemu Parkerovi, ctěný pane, a já už se dávno rozhodl, kdo z těch dvou vydává hezčí zvuk. (Květiny)“
— Afonso Cruz
„ - A jak vlastně zemřel otec pana Ulma? - Jako všichni lidé, na srdce. - Všichni přece takhle neumírají. - Ale ano, umírají. Všichni máme při umírání srdeční problém. Už jsem viděl umírat hodně lidí a vím, co říkám. Umíráme mnohokrát v neblahém okamžiku, umíráme proto, že jsme nepolíbili syna, proto, že jsme se nesmířili s bratrem. Do někoho uhodí blesk a on padne k zemi a umírá každou z těch smrtí, umírá proto, že nepodal příteli pomocnou ruku, proto, že zmlátil ženu nebo proto, že urazil matku. Všichni umíráme takhle, v jedné jediné smrti je zastrkaných několik smrtí a máme při tom srdeční problém. (Květiny)“
— Afonso Cruz
„ Jednou budeš, Beatriz, umět odpovědět na tu neblahou otázku, co to znamená Diddie Wa Diddie, a potom přijdeš k mému hrobu, protože v té době už budu úplně mrtvý, a zašeptáš odpověď do země. A toho rána, až uslyším tvůj hlas, uroním slzu rosy. (Květiny)“
— Afonso Cruz
„ Nejdůležitější je psát život.“
— Bohumil Hrabal
„ Buďte na lidi hodní, nebo vám nepůjdou na pohřeb.“
— Bohumil Hrabal
„ Možná jsem nedošel tam, kam jsem původně chtěl, ale myslím, že jsem skončil tam, kde jsem potřeboval.“
— Douglas Adams
„ Náš celý svět je velké jeviště bláznů.“
— Václav Havel
„ Vezměte si slovo prdel. To je v českém nadávání chrám. Umísťujeme tam vše, co se nám nepodařilo. Posíláme tam nepohodlné lidi. Dokonce tam voláme v zoufalství o pomoc. Určitě znáte lidi, kteří bez vole nedají dohromady větu. A tou přemírou ztratilo nadávání smysl. Stalo se zvukem. Když dneska řeknete exkrement, lidi se pohoršeně otočí. Když řeknete hovno, ani se neotočí“
— Jan Werich
„ Vědy je zapotřebí, ale kdyby Newton byl ležel někde jinde a nepadla mu na nos ta hruška, nebo co to bylo, a neupozornila ho na to, že je taky přitažlivost zemská, tak by ta přitažlivost byla dál. On by ji neobjevil, objevil by ji někdo jinej. Za minutu, za vteřinu, za sto let. Ale kdyby Shakespeare nenapsal Hamleta, tak nikdy nebyl. Kdyby velký umělci neudělali svoje dílo, tak jsme byli o to chudší, protože umění je komunikace.“
— Jan Werich
„ Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.“
— Jan Werich
„ Ten svět je k zešílení krásnej, ne že by byl, ale já ho tak vidím... (Proluky)“
— Bohumil Hrabal
„ Ovšem ona ten drsný, ale nezničitelný svět přesto miluje a ví, že ho musí milovat i spousta dalších lidí, chudých stejně jako bohatých, i když nikdo nemluví o tom, z jakých konkrétních důvodů. Proč jinak bychom se tak prali se životem, přes všechny kompromisy, přes všechna zranění? (Hodiny)“
— Michael Cunningham
„ Pouze Bůh komponuje v C dur. (Stolek s citróny)“
— Julian Barnes
„ Kde bych teď bývala byla, kdybych se dva roky před Velkou válkou podívala jinam? (Stolek s citróny)“
— Julian Barnes
„ Předkládám tu argument pro svět odříkání. Pokud snad my víme více o naplnění, oni věděli více o touze. Jestli my víme více o číslech, oni věděli víc o zoufalství. Pokud my víme víc o vychloubání, oni věděli víc o paměti. Oni celovali nohy, my cucáme prsty u nohou. Pořád dáváte přednost naší straně rovnice? Je docela možné, že máte pravdu. Pak zkuste jednodušší formulaci: jestli my víme víc o sexu, oni věděli víc o lásce. (Stolek s citróny)“
— Julian Barnes
„ Cokoli, za co stojí zemřít ... bezpochyby za to stojí žít.“
— Joseph Heller
„ Voják v bílém byl zhotoven výlučně z gázy, sádry a teploměru, a teploměr byl vlastně jenom jakási ozdoba, kterou každý den časně ráno a potom znova k večeru sestry Cramerová a Duckettová umně vyvažovaly v prázdném tmavém otvoru nad jeho ústy, až do toho pozdního odpoledne, kdy sestra Cramerová teploměr vytáhla a zjistila, že voják v bílém je mrtev. Když se nad tím Yossarian s odstupem zamýšlel, nemohl se ubránit dojmu, že vojáka v bílém vlastně nezavraždil onen hovorný Texasan, ale sestra Cramerová - kdyby se nebyla podívala na ten teploměr a nehlásila, co ukázal, voják v bílém tam dosud mohl ležet živý, přesně tak, jak tam ležel celou dobu předtím, od hlavy až k palcům na noze zalit do sádry a obalen gázou, nehybné nohy od boků zdvižené, obě podivné paže natažené kolmo vzhůru, všechny čtyři údy zbytnělé v sádrovém pouzdře všechny čtyři bizarní, zbytečné údy zavěšené ve vzduchu na napjatých lankách, napojených na neuvěřitelně dlouhá olověná závaží vznášející se nad lůžkem. Žádný zvláštní život to asi nebyl, takhle tam ležet, ale byl to veškeré život, který měl voják v bílém ještě k dispozici, a Yossarian měl pocit, že asi nebylo na sestře Cramerové, aby rozhodla o jeho ukončení. (Hlava XXII)“
— Joseph Heller
„ Byla to svinská špinavá válka, a Yossarian bez ní klidně mohl žít - žit možná až do skonání světa. (Hlava XXII)“
— Joseph Heller
„ "No, možná máš pravdu," podvoloval se neochotně Clevinger tlumeným hlasem. "Dlouhý život musí být možná plný nepříjemných zkušensotí, aby opravdu byl dlouhý. Ale kdo o něj v tom případě stojí?" - "Já," řekl mu Dunbar. - "A proč?" ptal se Clevinger. - "Je k dispozici něco lepšího?" (Hlava XXII)“
— Joseph Heller
„ Kde jsou Snowdenové minulých let? (Hlava XXII)“
— Joseph Heller
„ Dearest, I feel certain I am going mad again. I feel we can’t go through another of those terrible times. And I shan’t recover this time. I begin to hear voices, and I can’t concentrate. So I am doing what seems the best thing to do. You have given me the greatest possible happiness. You have been in every way all that anyone could be. I don’t think two people could have been happier till this terrible disease came. I can’t fight any longer. I know that I am spoiling your life, that without me you could work. And you will I know. You see I can’t even write this properly. I can’t read. What I want to say is I owe all the happiness of my life to you. You have been entirely patient with me and incredibly good. I want to say that – everybody knows it. If anybody could have saved me it would have been you. Everything has gone from me but the certainty of your goodness. I can’t go on spoiling your life any longer. I don’t think two people could have been happier than we have been. (suicide note)“
— Virginia Woolf
„ Jsou tak časté jako nároží v Holbornu, tyhle přeryvy v posloupnosti našich cest. A přesto jdeme dál rovně. (Jákobův pokoj)“
— Virginia Woolf
„ Ale pak opět pocítila, že právě kvůli tomuhle je lidstvo navždy ztraceno“
— Virginia Woolf
„ A tak se jen zlehka opírá hlavou o jeho záda. Kdyby mohla mluvit, chtěla by mu povědět (neví co přesně, ale řekla by mu to), jak si váží toho, že měl odvahu tvořit, a co je ještě důležitější, že měl odvahu výjimečným způsobem milovat, celá desetiletí, proti vší logice věcí. (Hodiny)“
— Michael Cunningham
„ Když se podívá na Sally, jeví se ve zlváštním výrazu její tváře spíše jakási zamtenost než rozmrzelost, jako by si nebyla jistá, kdo valstně je, a na Sally ktátce dolehne tušení rozkladného úpadku, který obě čeká. Pokud ještě dlouho zůstanou naživu a budou dál žít spolu (a jak by se mohly rozejít, po tom všem, co spolu mají za sebou?), budou se na sebe muset dívat, jak postupně uvadají. (Hodiny)“
— Michael Cunningham
„ "Vyprávěj mi něco, ano?" - "Ale co?" - "Co celý den děláš. Třeba cos dělala dneska. Cokoli. Může to být něco naprosto obyčejného. To by vlastně bylo vůbec nejlepší. To nejobyčejvější, na co si dokážeš vzpomenout." (Hodiny)“
— Michael Cunningham
„ Připadá jí, jako by stála rozkročena nad nějakým neviditelným rozhraním - levou nohou na jednom území, pravou na druhém. Na jedné straně je přísný, ustaraný Leonard, řada zavřených krámů, temný svah, zvedající se zpátky u jejich domu, kde netrpělivě podupává Nelly, lačně číhající na další příležitost k ukřivděným stížnostem. Na druhé straně na ni čeká ten vlak. Na druhé straně je Londýn a veškerá volnost, kerou poskytuje - přátelské polibky, možnost oddat se mění, ale také záludný temný třpyt šílenství. Paní Dallowayová - to je dům na návrší, kde právě začíná společesnký večírek; město dole, které paní Dallowayová miluje a jehož se zároveň děsí, doo něhož se chce ponořit co nejhlouběji, tak, aby už nikdy nenašla cestu zpátky. (Hodiny)“
— Michael Cunningham
„ A to je právě její dilema: Leonard má sice pravdu, ale zároveň se přímo tragicky mýlí. Když Virginia odpočívá tady v Richmondu, je na tom zdravotně lépe a mnohem méně riskuje; když nemusí moc mluvit, moc toho nenapíše, nic ji netrápí. Pokud se ovšem najednou zbrkle nerozhodne, že si vyrazí do Londýna a bude se tam trošku procházet po ulicích. Ale zároveň bude pomalu umírat, nežně umírat v záhonu růží. (Hodiny)“
— Michael Cunningham
„ Sáhne si na břicho. Nikdy bych nemohla. Vysloví to v tom čistém tichém pokoji nahlas: "Nikdy bych to nemohla udělat." Miluje život, beznadějně ho miluje - alespoň občas. A kdyby to udělala, zároveň by tím vraždila i svého syna. Vraždila by syna a manžela i to další dítě, které v ní roste. Nikdo z nich by se z něčeho takového nedokázal vzpamatovat. Nedá se s tím srovnávat nic neblahého, co může způsobit jako žijící manželka a matka, žádné případné selhání, žádný záchvat vzteku či deprese. Byl by to prostě zlý skutek, vytvořilo by to černou díru v prostoru, která by do sebe vsála všechno, co ona zatím stačila vytvořit - poklidné rodinné dny, světlá okna, bohatě prostřený stůl. (Hodiny)“
— Michael Cunningham
„ "Uděláme mu pohřeb," navrhuje radostně Angelica. "A já mu něco zazpívám." "Ještě je naživu," okřikne ji Quentin zprudka. Bůh ti žehnej, Quentine, pomyslí si Virginia. Budeš to ty, kdo mě jednoho dne bude držet za ruku a bude u mě stát ve chvíli, kdy naposledy vydechnu? Zatímco všichni ostatní si budou potají zkoušet řeči, které pak budou pronášet na mém pohřbu? (Hodiny)“
— Michael Cunningham
„ Kitty přikývne do Lauřiných ňader. Zdá se, že neslyšně položená otázka byla stejně neslyšně zodpovězena. Obě jsou postiženy i požehnány, sdílejí mnoho společných tajemství, neustále s nimi svádějí boj. Pořád si musejí hrát na někoho jiného. Jsou z toho unavené a ztrápené; nesou na svých bedrech obrovské břímě. (Hodiny)“
— Michael Cunningham
„ Najednou se jí zjevuje, že všechno jeíj soužení, její osamělost, celé to vratké skřípající lešení, které podpírá její existenci, vychází jednoduše z toho, že situuje svůj život sem, do tohoto bytu, mezi tyhle předměty, po bok hodné, nervózní Sally, a že kdyby odsud odešla, byla by šťastná - ba víc než jen šťastná. Byla by sama sebou. Nakrátko se cítí úžasně sama a připadá jí, ž má vlastně všechno teprve před sebou. (Hodiny)“
— Michael Cunningham
„ Ještě teď ho občas uvádí v úžas. Je přesvědčen, že je to možná nejinteligentnější žena v celé Anglii. Její knihy se budou číst celá staletí. Nikdo na světě tomu nevěří zaníceněji nže on. A je to jeho žena. Virginie Stephenová, bledá a vysoká, ohromující jako Rembrandtův či Velásquézův obraz; před dvaceti lety se objevila v pokoji svého bratra v Cambridgi a teď před ním stojí jako Virginia Woolfová. Za poslední rok dramaticky zestárla, jako by jí zpod kůže unikala podpůrná vrstva vzduchu. Tvář má zbrázděnou a vyčerpanou. Začíná vypadat, jako by byla vytesaná z velmi porézního šedobílého mramoru. Stále ještě působí velmi aristokraticky, stále ještě má vznosnou postavu, stále ještě z ní sálá impozantní měsíční záře - ale najednou už není krásná. (Hodiny)“
— Michael Cunningham
„ Laura by ráda položila Kitty jednu otázku, ale nějak ji nedokáže přesně formulovat. Chtěla by vědět, jestli si Kitty taky připadá tak divná, zvláštní, jestli v ní taky hárá tolik rozkolísané energie, jak je to prý příznačné pro umělce, jestli má hlavu plnou různých vizí a vnitřního neklidu, a především - jestli ji to taky tak nutí nco vytvořit... ale co vlastně? Tohle. Tuhle kuchyni, narozeninový dort, tenhle rozhovor. Tenhle oživený svět. (Hodiny)“
— Michael Cunningham
„ Ne, že by na Sally žárlila, o nic tak laciného v žádném případě nejde, ale nemůže si pomoct - v tom, jak ji Oliver St. Ives přehlíží, spatřuje Clarissa doklad toho, že o ní svět ztrácí zájem, a ještě víc ji skličuje trapný fakt, že jí na tom pořád ještě záleží, i teď, kdy připravuje party pro přítele, který je možná velký umělec a do roka asi umře. (Hodiny)“
— Michael Cunningham
„ Ovšem Clarissa si přávě téhle lačné nevinnosti cení. Cožpak nemilujeme děti alespoň zčásti proto, že žijí zcela mimo říši cynismu a ironie? Co je tak strašného na tom, že muž touží uchovat si co nejdéle mládí a užívat si naplno radosí života? (Hodiny)“
— Michael Cunningham
„ Když však duše promlouvá k duši, kdo vlastně mluví? (Nenapsaný román)“
— Virginia Woolf
„ Kdo je Bohem Minnie Marshové, Bohem zadních uliček Eastbournu, Bohem tří hodin odpoledne? (Nenapsaný román)“
— Virginia Woolf
„ Takový nešťastný výraz sám o sobě stačil člověka přimět, aby pozvedl oči nad okraj novin a podíval se ubohé ženě do tváře - bez toho výrazu byla bezvýznamná, s ním představovala téměř symbol lidského údělu. (Nenapsaný román)“
— Virginia Woolf