Afonso Cruz citáty

portugalská, 1971

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Citáty (13)

„- A jak vlastně zemřel otec pana Ulma? - Jako všichni lidé, na srdce. - Všichni přece takhle neumírají. - Ale ano, umírají. Všichni máme při umírání srdeční problém. Už jsem viděl umírat hodně lidí a vím, co říkám. Umíráme mnohokrát v neblahém okamžiku, umíráme proto, že jsme nepolíbili syna, proto, že jsme se nesmířili s bratrem. Do někoho uhodí blesk a on padne k zemi a umírá každou z těch smrtí, umírá proto, že nepodal příteli pomocnou ruku, proto, že zmlátil ženu nebo proto, že urazil matku. Všichni umíráme takhle, v jedné jediné smrti je zastrkaných několik smrtí a máme při tom srdeční problém. (Květiny)“

„- Kde jsem udělal chybu? - Malichernosti. - Malichernosti? - Kousky toustů, klobouky na posteli, malichernosti, vy, ctěný pane, nevidíte krajinu, jste moc blízko věcí, ale uniká vám scéna jako celek. (Květiny)“

„Byla jsem šťastná, ale postrádala jsem onu poetickou schopnost udělat, aby jedna věc byla jinou, dokázat, aby nebe existovalo v sevřené hrudi, aby bolest mohla žít v rozbitém hrnku. (Květiny)“

„Dali mi tu zasranou naději, která je nekonečná. Jestliže člověk dokáže věřit v politiku, ve společnost, v jedno vítězství Sportingu, tak může klidně uvěřit i ve věčnost, ne? (Květiny)“

„Jednou budeš, Beatriz, umět odpovědět na tu neblahou otázku, co to znamená Diddie Wa Diddie, a potom přijdeš k mému hrobu, protože v té době už budu úplně mrtvý, a zašeptáš odpověď do země. A toho rána, až uslyším tvůj hlas, uroním slzu rosy. (Květiny)“

„Jsem si jist, že život odumírá rutinou, a nikoliv smrtí, že zvyk z nás činí kameny, pak se jednou podíváme do zrcadla, a jsou z nás sochy. Připomíná to Lotovu ženu, když s manželem opouštějí Sdomu poté, co byla zničena proto, že její obyvatelé páchali nepravosti, a jí řeknou, aby se neohlížela. A co to maso, Beatriz, ještě jsi nic nesnědla, řekl jsem, no a to, že se ohlédla byl hřích, Lotova žena nejspíš vůbec nepocítila touhu vrátit se k dosavadnímu, tak usedlému životu, nepřála si rutinu a nezavrhovala změnu, nový život, ale vím, že to se nám stává: chceme pohodlí všednosti, toho, co známe, sednout si do restaurace a objednat si vždycky stejný biftek, každý den přihlížet korupci, jako bychom se dívali do výkladní skříně obchodu s konfekcí, dělat stále stejné špatnosti, skládat svetry stále stejným způsobem, volit tytéž zločince, vědět, že máme ponožky uložené ve správném šuplíku, nevěnovat pozornost bídě a mít absolutní jistotu, že klobouky nebudou nikdy položeny na postel. (Květiny)“

„Moje babička, paní Azulová, taky strašně ráda tancovala. Byla už moc nemocná, upoutaná na lůžko, ale najednou se zvedla a dala se do tance, jako by měla nějakého partnera. Teta se jí ptala, co se děje, a ona odpověděla, že Ježíš Kristus sestoupil na zem, aby si s ní zatančil. Jak je oblečený, zeptala se jí teta, a babička odpověděla, že má na sobě lněné kalhoty s nažehlenými puky, hnědobílé polobotky, bílou hedvábnou košili, na malíčku pravé ruky prsten z tureckého zlata a prořídlé vlasy sčesané dozadu. A tak umřela, při tanci v náruči Boha v lidské podobě a téměř holohlavého. V rodině bylo údajně podobných epozod víc: děda prý zase tancoval s Pannou Marií, ne proto, že by rád tancoval, ale právě proto, že to neuměl. Přitom ale cítil, že bez toho by nemohl vstoupit na nebesa, že by to bylo jako smát se bezzubými ústy, povídal, a tak Panna Maria sestoupila na zem, naučila ho tancovat swing, tango a valčík a on potom odešel do nebe a snažil se nešlapat matce Boží na nohy. (Květiny)“

„Možná se ty světy naučí kráčet ruku v ruce. (Květiny)“

„Myslím, že deštník je skvělý vynález. No jen si to vezměte: není to předmět, který by skoncoval s deštěm, je to cosi, co zamezí dešti individuálně. Nemám ho rád, ale nskončím s ním, nezničím ho. Deštník je taková filozofie, kterou užíváme v každodenním životě. Voda dál prší na pole, jen zamezím tomu, aby mi zničila účes. Je to dobrácký předmět, který nikomu neubližuje. (Květiny)“

„Silnice byla klikatá, ale čas ubíhal rovně.“

„Svět mě nezajímá. Bůh se nemůže rovnat Charliemu Parkerovi, ctěný pane, a já už se dávno rozhodl, kdo z těch dvou vydává hezčí zvuk. (Květiny)“

„Válka vrývá vrásku za vráskou, buduje zkázu celé roky: neznamená jen bombardovat a sledovat následné zřícení cílů. Je třeba živit nenávist, pěstovat ji a tak dále. Je to jako s rostlinami, musí se zavlažovat, milovat, musí se na ně mluvit. Čekat, až vyrostou, až vydají plod, až budou krásné. Válka je stejná, je to taková váza s květinou. Krása toho všeho tkví v kvetoucí nenávisti. (Květiny)“

„Žily jsme v koutě, řekla mi. Pomyslel jsem si: přesně tak, paní Eugénie, v té době žily ženy v koutě. Pro ně svět neexistoval. Žily pořád někde vzadu, ve vlhkém polostínu života. Jejich hlas se táhl z kouta, v němž žily, jen jako jakýsi vzdálený šepot a skomíral kolem nich, padal jim z úst rovnou na zem jako plivanec. Ženy byly zavřené dveře. (Květiny)“