Michael Cunningham citáty

americká, 1952

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Citáty (32)

„"Uděláme mu pohřeb," navrhuje radostně Angelica. "A já mu něco zazpívám." "Ještě je naživu," okřikne ji Quentin zprudka. Bůh ti žehnej, Quentine, pomyslí si Virginia. Budeš to ty, kdo mě jednoho dne bude držet za ruku a bude u mě stát ve chvíli, kdy naposledy vydechnu? Zatímco všichni ostatní si budou potají zkoušet řeči, které pak budou pronášet na mém pohřbu? (Hodiny)“

„"Vyprávěj mi něco, ano?" - "Ale co?" - "Co celý den děláš. Třeba cos dělala dneska. Cokoli. Může to být něco naprosto obyčejného. To by vlastně bylo vůbec nejlepší. To nejobyčejvější, na co si dokážeš vzpomenout." (Hodiny)“

„A co kdybyste měli dítě? Kdybyste měli dítě, šlo by ve vašem životě o víc než o to, zvládat nejrůznější předsváteční špičky, znamenalo by to kupovat malinké botičky a hračky na kolečkách a objednávat prohlídky u zubaře, znamenalo by to šetřit na studia. A ten ničím výjimečný dům, do kterého se každý večer vracíte? Byl by něčí budoucí domov. Bylo by to místo, které bude - za několik desítek let - pro někoho nezapomenutelné, zdroj útěchy a jistoty, pokoje by se ve vzpomínkách staly většími a vznešenějšími. Tahle pohovka, ty lampy, zakoupené ve spěchu s tím, že takhle to zatím stačí, by (protože tady nějak zůstaly až dodnes) pro někoho byly legendárními. Co kdybyste dospěli do situace, kdy byste toužili po dítěti víc než po čemkoli jiném na světě? (str. 65) / Jedna věc je závidět bohatství, krásu a další dary, které nějací neznámí, ale nezpochybnitelní dárci věnovali jiným, ne však tobě. A úplně jiná věc je toužit po něčem, co si tak snadno může pořídit každý opilec a servírka, kteří se na tři minuty spojí v tmavém koutě nějaké zatuchlé, odpudivé putyky. (str. 66) / Soustředit se - víra je nejdůležitější. Jeden z důvodů, proč obyčejní lidé nejsou magie schopni, je prostě nedostatek přesvědčení. (str. 72) / Kouzlo je někdy právě v tom - vědět, kde jsou tajné dveře a jak je otevřít. (str.73) / Je to jako být zamilovaný. Jako každé ráno znova žasnout nad tím navenek nijak pozoruhodným faktem, že tvoje láska je tady, v posteli vedle tebe, že se chystá otevřít oči a že jako každé ráno bude to první, co spatří, tvoje tvář. (str. 75) - „DIVOKÁ LABUŤ““

„A tak se jen zlehka opírá hlavou o jeho záda. Kdyby mohla mluvit, chtěla by mu povědět (neví co přesně, ale řekla by mu to), jak si váží toho, že měl odvahu tvořit, a co je ještě důležitější, že měl odvahu výjimečným způsobem milovat, celá desetiletí, proti vší logice věcí. (Hodiny)“

„A to je právě její dilema: Leonard má sice pravdu, ale zároveň se přímo tragicky mýlí. Když Virginia odpočívá tady v Richmondu, je na tom zdravotně lépe a mnohem méně riskuje; když nemusí moc mluvit, moc toho nenapíše, nic ji netrápí. Pokud se ovšem najednou zbrkle nerozhodne, že si vyrazí do Londýna a bude se tam trošku procházet po ulicích. Ale zároveň bude pomalu umírat, nežně umírat v záhonu růží. (Hodiny)“

„Clarissa si v té chvíli přeje být Louisem; nikoli být s ním (to by mohlo být velmi trnité, velmi obtížné), ale být jím, nešťastnou, podivnou osobou, těkavě nespolehlivou, neskrupulózní, ztraceně bloudící ulicemi. (Hodiny)“

„Inspirace mě chytila v půl šesté ráno a chvíli sem potřeboval být sám bez sebe, abych se pochopil a aby mi došlo, že život je prostě jako pohled z okna - stačí se kouknout kamkoli a chvíli se tam dívat a uvidíte, že se to vlastně neliší od toho celého chápání světa, že je to takový malý zatracený intelektuálský mikrokosmos ...“

„Ještě teď ho občas uvádí v úžas. Je přesvědčen, že je to možná nejinteligentnější žena v celé Anglii. Její knihy se budou číst celá staletí. Nikdo na světě tomu nevěří zaníceněji nže on. A je to jeho žena. Virginie Stephenová, bledá a vysoká, ohromující jako Rembrandtův či Velásquézův obraz; před dvaceti lety se objevila v pokoji svého bratra v Cambridgi a teď před ním stojí jako Virginia Woolfová. Za poslední rok dramaticky zestárla, jako by jí zpod kůže unikala podpůrná vrstva vzduchu. Tvář má zbrázděnou a vyčerpanou. Začíná vypadat, jako by byla vytesaná z velmi porézního šedobílého mramoru. Stále ještě působí velmi aristokraticky, stále ještě má vznosnou postavu, stále ještě z ní sálá impozantní měsíční záře - ale najednou už není krásná. (Hodiny)“

„Kamaráde, nemysli si, že mi tě bude líto, jen se v tom trochu pohrab, ono to možná bude stát za to.“

„Kdo nechce - kdo nepotřebuje - měsíc, nad nímž by mohl žasnout, pohádkové město ze skla a zlata na druhém břehu oceánu?“

„Když človek žije na jistých mistech a jistým spůsobem, měl by se ve vlastním zájmu naučit děkovat za drobné radosti.“

„Když se podívá na Sally, jeví se ve zlváštním výrazu její tváře spíše jakási zamtenost než rozmrzelost, jako by si nebyla jistá, kdo valstně je, a na Sally ktátce dolehne tušení rozkladného úpadku, který obě čeká. Pokud ještě dlouho zůstanou naživu a budou dál žít spolu (a jak by se mohly rozejít, po tom všem, co spolu mají za sebou?), budou se na sebe muset dívat, jak postupně uvadají. (Hodiny)“

„Kitty přikývne do Lauřiných ňader. Zdá se, že neslyšně položená otázka byla stejně neslyšně zodpovězena. Obě jsou postiženy i požehnány, sdílejí mnoho společných tajemství, neustále s nimi svádějí boj. Pořád si musejí hrát na někoho jiného. Jsou z toho unavené a ztrápené; nesou na svých bedrech obrovské břímě. (Hodiny)“

„Laura by ráda položila Kitty jednu otázku, ale nějak ji nedokáže přesně formulovat. Chtěla by vědět, jestli si Kitty taky připadá tak divná, zvláštní, jestli v ní taky hárá tolik rozkolísané energie, jak je to prý příznačné pro umělce, jestli má hlavu plnou různých vizí a vnitřního neklidu, a především - jestli ji to taky tak nutí nco vytvořit... ale co vlastně? Tohle. Tuhle kuchyni, narozeninový dort, tenhle rozhovor. Tenhle oživený svět. (Hodiny)“

„Máš to v sobě, tak se to opovaž někde nechat ležet, protože jestli to najdu vyhozené v popelnici, tak tě k ní vlastnoručně dotáhnu a budeš to muset zase vyhrabat; a věř mi, že najít ztracený ideál dá zatraceně moc práce ...“

„Na světě je tak málo lásky. (Hodiny)“

„Najednou se jí zjevuje, že všechno jeíj soužení, její osamělost, celé to vratké skřípající lešení, které podpírá její existenci, vychází jednoduše z toho, že situuje svůj život sem, do tohoto bytu, mezi tyhle předměty, po bok hodné, nervózní Sally, a že kdyby odsud odešla, byla by šťastná - ba víc než jen šťastná. Byla by sama sebou. Nakrátko se cítí úžasně sama a připadá jí, ž má vlastně všechno teprve před sebou. (Hodiny)“

„Napadne ji, o kolik místa zabere taková bytůstka zaživa než po smrti. A platí to o všem živém. Jak velkou prostorovu iluzi vyvolávají gesta a pohyby, pouhé dýchání. Teprve když zemřeme, odhalí se naše skutečné rozměry a ukáže se, že jsou překvapivě skrovné. (Hodiny)“

„Ne, že by na Sally žárlila, o nic tak laciného v žádném případě nejde, ale nemůže si pomoct - v tom, jak ji Oliver St. Ives přehlíží, spatřuje Clarissa doklad toho, že o ní svět ztrácí zájem, a ještě víc ji skličuje trapný fakt, že jí na tom pořád ještě záleží, i teď, kdy připravuje party pro přítele, který je možná velký umělec a do roka asi umře. (Hodiny)“

„Nečekanou nevýhodou moderního života je, že se nám daří vítězit nad svým osudem. O mnoha věcech, ne-li prakticky o všech, musíme rozhodovat sami, a jsme předem informováni o důsledcích svých rozhodnutí. (Domov na konci světa)“

„Nečekanou nevýhodou moderního života je, že se nám daří vítězit nad svým osudem. O mnoha věcech, ne-li prakticky o všem, musíme rozhodovat sami, a jsme předem dokonale informováni o důsledcích svých rozhodnutí. (Domov na konci světa)“

„Obvykle si svou zkázu stačíme způsobit sami. Pomstychtivé bytosti se snaží zničit jen ty nejvzácnější exempláře, ty, jež kromě výjimečného původu dostaly do vínku ještě i půvab, který zneklidní i ptáky na stromech, a k tomu ladnost, velkodušnost a kouzlo tak samozřejmé, že vypadají jako běžné lidské vlastnosti. Kdo by to nechtěl takovým lidem osladit? Kdo z nás nechápe - v těch svých hlubinách, které světu příliš neukazujeme - ony démony a čaroděje, jež cosi nutilo pronásledovat lidské mutace, stvořené bohy ohlížejícími se pouze na vlastní potěšení zjevně proto, aby si skoro všichni ostatní připadali ještě osamělejší a obyčejnější, neobratnější, nejistější a provinilejší, než skutečně jsou? (str. 11) / To ta samota tě zabíjí. Možná proto, že jsi zkázu čekala v nějaké vznešenější a romantičtější podobě. Byla jsi, jak říkávala tvá matka, jako z divokých vajec. Školní kostkovanou sukýnku jsi zahodila brzo, prolhala ses k dospělosti v hospodách docela jiného města, pobízela jsi tamní muže, aby strkali nejdřív prsty a pak i jiné tělesné součásti do těch nevelkých vzorků nahé kůže, které jsi jim mohla nabídnout v temných uličkách nebo v oněch malých plochách přerostlé trávy, které tu nesly název park. Vystřídala jsi tři manžely, a jak jsi vtipkovala před kamarádkami, pokaždé sis myslela, že jsi už klesla na samé dno, a pokaždé jsi zjistila, že ten výtah jede ještě o kus hlouběji. Manžela číslo čtyři sis nepořídila, protože tou dobou jsi i ty cítila, že z jeho neurčitých plánů do budoucna nikdy nic nebude. Už tehdy jsi slyšela ta mumlaná, v ginu naložená obvinění, která se chystají. (str. 23) / Ne. Dělala jsem to, protože tě miluju. KDYŽ ČLOVĚK NĚKOHO MILUJE, TAK JE ŠŤASTNÝ, KDYŽ JE ŠŤASTNÝ TEN DRUHÝ. I když ti to připadá divné. I když ti to připadá nechutné. Řekla jsem nechutné? „Divné“ a „nechutné“ nejsou synonyma. (str. 47) / Je to vážně neuvěřitelné. Spánek jako smrt. Ještě předtím, než jsem vůbec existoval. Myslím pro tebe. Když jsem ještě byl, dobře, rád si to tak představuju, když jsem ještě byl jenom sen, který se ti zdál, když jsem byl předtucha, když jsem byl dokonalý, protože jsem neexistoval, když jsem byl jen pouhá možnost a - fakt doufám, že to není moc divné - když jsi byla nedotčená, docela cizí a ta nejdokonalejší a nejkrásnější bytost, jakou jsem kdy viděl. Než jsem zvedl víko a poprvé tě políbil. (str. 50) - „DIVOKÁ LABUŤ““

„Ovšem Clarissa si přávě téhle lačné nevinnosti cení. Cožpak nemilujeme děti alespoň zčásti proto, že žijí zcela mimo říši cynismu a ironie? Co je tak strašného na tom, že muž touží uchovat si co nejdéle mládí a užívat si naplno radosí života? (Hodiny)“

„Ovšem ona ten drsný, ale nezničitelný svět přesto miluje a ví, že ho musí milovat i spousta dalších lidí, chudých stejně jako bohatých, i když nikdo nemluví o tom, z jakých konkrétních důvodů. Proč jinak bychom se tak prali se životem, přes všechny kompromisy, přes všechna zranění? (Hodiny)“

„Paranoia a konec končíme kolem dokola; políbíme si zemi navzájem pod nohama svýma a pihy a taky trochu to co je kolem nich a nakonec zjistíme, že jsme k sobě nikdy nepatřili tak, jak se sluší a patří, že jsme nikdy neměli skončit na stejné pohovce se stejným potahem a se stejným člověkem v náručí, že jsme měli být vždycky jeden a druhý a druhý a jeden a nikdy ne oba dohromady.“

„Připadá jí, jako by stála rozkročena nad nějakým neviditelným rozhraním - levou nohou na jednom území, pravou na druhém. Na jedné straně je přísný, ustaraný Leonard, řada zavřených krámů, temný svah, zvedající se zpátky u jejich domu, kde netrpělivě podupává Nelly, lačně číhající na další příležitost k ukřivděným stížnostem. Na druhé straně na ni čeká ten vlak. Na druhé straně je Londýn a veškerá volnost, kerou poskytuje - přátelské polibky, možnost oddat se mění, ale také záludný temný třpyt šílenství. Paní Dallowayová - to je dům na návrší, kde právě začíná společesnký večírek; město dole, které paní Dallowayová miluje a jehož se zároveň děsí, doo něhož se chce ponořit co nejhlouběji, tak, aby už nikdy nenašla cestu zpátky. (Hodiny)“

„Sáhne si na břicho. Nikdy bych nemohla. Vysloví to v tom čistém tichém pokoji nahlas: "Nikdy bych to nemohla udělat." Miluje život, beznadějně ho miluje - alespoň občas. A kdyby to udělala, zároveň by tím vraždila i svého syna. Vraždila by syna a manžela i to další dítě, které v ní roste. Nikdo z nich by se z něčeho takového nedokázal vzpamatovat. Nedá se s tím srovnávat nic neblahého, co může způsobit jako žijící manželka a matka, žádné případné selhání, žádný záchvat vzteku či deprese. Byl by to prostě zlý skutek, vytvořilo by to černou díru v prostoru, která by do sebe vsála všechno, co ona zatím stačila vytvořit - poklidné rodinné dny, světlá okna, bohatě prostřený stůl. (Hodiny)“

„Štěstí je, když věříš, že budeš šťastný. Je to naděje.“

„Tak trochu jsme doufali, že jednou třeba potkáme lásku, ale moc jsme se tím netrápili, protože se nám zdálo, že na to máme ještě spoustu času. Láska nám připadala jako něco příliš definitivního, a proto nezajímavého, a byla to přece láska, co zruinovalo naše rodiče. Láska je odsoudila k životu naplněnému hypotečními splátkami a opravami domu; k nezajímavému zaměstnání a k brouzdání po rozzářených uličkách supermarketů ve dvě odpoledne. Doufali jsme v lásku jiného druhu, v lásku, která by si uvědomovala naši lidskou křehkost a promíjela nám ji, a přitom nijak neumenšovala naše velkorysejší představy o sobě samých. Připadala nám docela dobře možná. Nebudeme-li o ni příliš úporně usilovat, nebudeme-li kvůli ní panikařit, může se stát, že nás taková vysněná, obohacující láska jednou potká. Pokud si dokážeme někoho takového vůbec představit, pak taková osoba určitě někde existuje. A mezitím nás musí uspokojovat sex.“

„Vize jsou odpovědi. A odpověď předpokládá otázku.“