WEIL
komentáře u částí děl
Tak těžko říct, zda autor pro potřebu peněz zkoušel další a další obory lidské činnosti, či zda jen proto, aby pak o nich napsal povídku.
Povídka se mi čte dobře, je "obyčejná", ale s bohatým slovním výrazivem.
Pašování jsem zažil, takže jsem rád, že se o něm píší povídky jako je tato.
Povídka byla napsána v r. 1983, ale vyšla až v roce 1990.
Je o náladě a jistém údobí autora, kdy využil nabídky, kterou mu poskytla sestřenice a změnil luft, poznal lidi na vesnici, a působí na mě jako do povídky přepsaný deník.
Pana Prebleho naprosto chápu, protože co měl dělat, když mu manželka už přestala vyhovovat.
Pernštejn patří stále mezi architektonické skvosty Moravy. Kdo by to byl řekl, že na začátku se to odehrálo právě takhle. No ale každá stavba musí mít svou historii, a Perštejn v tomhle nemůže být výjimkou.
Známý příběh o nedobré ženě, která byla po zásluze potrestána už na zemi, a obvyklé vysvětlení proč získala Macocha svůj název.
Řeklo by se banální historka, ale jak je jen dobře napsaná, to pak slovo banální nahrazuji výrazem napsáno šikovně.
O lidské nervozitě, která často vzniká zástupně, z potřeby se pohádat za každou cenu, když to někteří občané a jejich povahy potřebují.
Autor čerpá z reálného života, jak byl žil na jedné vesnici ještě za císaře pána, pak za války, až po vznik CR a na jedné postavě ukazuje jak těžký život tehdy vedl on i jeho rodina.
Realita měla po staletí daleko k idylce, a je dobré, že ji autor předkládá jaká byla když byl ještě dítětem.
Je to nepochybně škoda, že se už dneska životní úroveň občanů nezvedá jako kdysi. Tahle pověst je toho jasným důkazem, že dříve to šlo, nyní už se takové příhody neodehrávají.
Kdoví, jak přišel k penězům tatarský car, a jeho dcera, kněžna k nim přišla jen díky tatínkovi. A proč cestovala na blink? Škoda mladého života násilně odebraného.
Je to škoda, že se bílá paní Perchta v Telči už neukazuje, určitě by v dnešních časech byla užitečná pro občany Telče.
Někdo má hold štěstí.
Ale osobně obdivuji poctivost všech co jsou uvedeni v tomhle vyprávění a rovněž tak u mnohých ochotu a pohostinnost a že mysleli na budoucnost a nejen na své požitky.
Jistěže nějak se názvy míst musely rodit. A zda právě takhle, tak to už záleží na každém z nás zda tomu věří či nikoli.
Těžké tomu uvěřit, ale na konci této historky je věta - kdo nevěří, ať tam běží.
Množství válečných invalidů po první i druhé světové válce nemělo po návratu domů snadnou situaci.
Mnohdy si říkám, co motivovalo lidi jít do války, jít se bít za zájmy jiných...