WEIL
komentáře u částí děl
Asi nejčastějším slovem v tomhle vypravování je slovo - sloužit; a myslím, že i autor tentokrát posloužil té, která sloužila jiným po celý svůj život.
Bohužel Sokol a jeho obnova se nezdařila, zájem mladších lidí o tuto činnost upadl, a tím pádem už ani v těchto letech se prakticky Sokolu věnuje jen minorita.
Jen k té odměně - 700 kč byl zhruba měsíční plat řemeslníka v roce 1936.
Povídka je napsána jako pocta autorovi, který přispěl k zviditelnění města, a za to byl jmenován i čestným občanem města Val. Klobouk.
Prodával se nadmíru dobře.
Co na tom, že literární kritik Mgr. Petr Odehnal tuto knihu považoval za slabou, zatímco pro občany byla na čas kultovní.
Je pro mě zajímavé, že autor vzpomíná i na lidi, které sám už neznal, ale zřejmě si tyhle příhody vyslechl od předchozím generací, když byl dítě.
Jak se jen to vzdělání posouvá...Formálně...Před sto lety byly knihy doma vzácností, ale dneska když nejsou vzácností, tak stejně mají lidi k nim procentuálně možná i horší postoj než tehdy. Důvodem je ale rozhlas, televize, DVD atd.
Kultura, pokud se člověk věnuje jakékoli oblasti, kterou tohle slovo obsahuje, tak obvykle by měla člověka i šlechtit, takže kéž by bylo jen víc takových lidí všude kolem nás.
Dožít se vyššího věku má smysl pouze tehdy, pokud má člověk radost ze života a jakžtakž zdraví. A to teta Emílie asi měla, takže prožila na člověka nezvykle dlouhý život, když uvážíme, že přes sto let v ČR žije asi tak 600 - 800 osob.
A pak že mládež byla dříve jiná, než je ta dnešní. Chce to jen se jim věnovat, vysvětlovat a k něčemu je vést.
Obzvláště úcta k hlíně mě zaujala. Bez hlíny by vlastně nebyly potraviny, zelenina, ani ovoce.
Pěkné připomenutí děkana Eichlera, který to s lidmi myslel dobře, ale věřící to sami se sebou tak dobře nemysleli.
Portrét obyčejného života? Kéž by takových bylo víc. Tyhle osoby mají význam především v každodenním životě v místě, kde žijí.
V roce 1999, v dubnu až květnu byla Františkovi uspořádána výstava, podařilo se sehnat a vystavit 23 jeho obrazů. Již tehdy byl vážně nemocný a zemřel 31. prosince 1999.
Vzpomínky jsou to živé, až z období první republiky, které autor sám zažil.
Co u Zweiga obdivuji, tak že netvrdí, že jeho vypravěči ví jak se co stalo, že se često pletou, a především se jen tak nespokojí s relativitou pravdy a dávají to i najevo.
Tahle povídka se mi líbí moc, třebaže takové zázraky se tu a tam dějí, tak výsledně to lidský svět a jeho základní chod změní asi tolik, jako kdyby se zde objevili mimozemšťané.
Tragikomická povídka. Nebožtík je jen prvkem, který zkoumá dav a jsou zde zachyceny především lidské postoje na problém, který je obzvláště v dnešní době poměrně častý - nehody na silnicích a jejich oběti.
Je to taková kontroverzní povídka. Války se většinou vedly z potřeby aby jedni vládli druhým, či pro zisk území, majetku.
Každý má názor na každého.
Nebo nemá.
Záleží o jak duchovně košatou osobu jde a jak se snaží najít si cestu k tomu kterému autorovi.
Způsob hledání Boha touhle dívkou mi připadal vždy poněkud svérázný...