WEIL
komentáře u částí děl
Stáří je jediný způsob, jak se dožít vyššího věku. Tahle floskule je stále pravdivá a každý člověk, senior, kterého potkáváme, tak má za sebou nějaký průběh života...Na téhle povídce se mi líbí, že se autor citlivě dokázal vcítit do postavy jedné starší ženy a jejích všedních dnů.
Příběh "nepříběh". Taková vzpomínka na místa, kde kdysi vedl autor citový život, ale po letech spíše už jen pivní a sexuální.
Ota Pavel psal úsporně a "citově". Jiří Pavel v téhle povídce potřebuje mnohem více slov na menší množství sdělení. ale povídce se nedá nic po technické a vypravěčské stránce nic vytknout. Jen snad, že má na rozdíl od povídek Oty Pavla, podle mě - "méně šťávy".
Je to smutné, ale Jirka Pavel vede život, který není moc pěkný. Peníze utrácí ne na zkvalitnění života, ale na boj se samotou, kupuje si různé darmojedy, co mu dělají společnost a nedá se s tím asi moc dělat.
Tato povídka mi přijde trošku slabší, i když se slovy a popisem to autor umí i v ní.
Určitě má každý člověk radost, když se naučí něčemu, co je pro život potřebné. A umět chytat ryby není k zahození, obzvláště v době, kdy chce člověk ušetřit za jídlo, a má rád rybí polívku a rybí maso.
Pěkná charakteristika převozníka Karla proška z Luhu pod Bránovem a něco o jeho hlavních umech a proč si ho tatínek O. Pavla oblíbil a opačně, tedy strýc Orošek jejich rodinu.
Pěkně a s citem je zde vylíčena patrně první životní zkušenost vypravěče s rybou.
Zajímavě popsaná volba muže, zda žít s otravnou ženou, či raději s kamarády. Věčné dilema muže!
Nevím co si o těch slovech v povídce myslet. Nevím, a to je můj komentář k této povídce. Přečíst a nevědět, na tom není v dospělém věku už nic zvláštního.
Pocity člověka, který se svěřuje, že onemocněl jsou naznačené, na konci povídky potkává člověka, který má pocit, že je rovněž nemocný, chce se mu plakat, ale nemůže. Proč, to neví.
Technicky podle mě dobře napsaná povídka, co se týče výmazu paměti, dobrý nápad, fantaskní, co se týče vykreslení postavy ženy - pro mě - nejslabší ze všeho.
Tenhle text se mi líbí.
V úvodu povídky je věnování - pro B.P.
Myslím, že si ten člověk tak dobrou povídku nezaslouží. Ale je třeba si uvědomit, že R.S. o něm napsal na jeho objednávku knihu. A napsal ji právě tak, jak si přál. A podle toho taky ta kniha vypadá.
Strýc Pepin patřil do rodiny pokrevně, ale nepatřil lidsky a navíc skrz svéráznou povahu se v něm často střídaly nálady, jak je zaznamenáno v této povídce.
Autor v této povídce vzpomíná především na otcovu radost i strast, motocykl značky Orion, který se objevuje i ve filmu Postřižíny.
Láska ke zvířatům, obzvláště kočkám, tu měl B. Hrabala patrně po celý svůj život. Povídka je navíc i tak poetická, jak mám od Hrabala rád, takže jí dávám čtyry hvězdičky.
Vypravěč je okouzlený vším co se přihodilo v jeho dětství a u čeho byl. Je to ovoce, jsou to špačci, koně a hlavně lidé, jejichž projevy zachytává z té lepší stránky, či s ironií jemu vlastní. V druhé části povídky se dítě seznamuje s kamarády, a povídka končí tím, že ti jeho noví kamarádi, Novotní, poskakují a křičí radostí, i když se jich nikdo ne nic neptal, že jim umřel tatínek. Ano, odešel tam, odkud se nikdo nevrací.