Teron
komentáře u částí děl
Příjemná žánrovka na téma umělé inteligence a práva či nepráva ovlivňovat druhé. Nemá jasného vítěze ani poraženého a nějakou dobu určitě zůstane v hlavě její vyznění a poselství. Na druhou stranu povídka plyne celou dobu celkem stejným tempem a po dočtení mi nějak dělá problém vybavit si zpětně nějaký silnější moment nebo situaci.
Průběh poměrně v cajku. Reálie místy trochu přerůstaly, aniž by mi přišlo, že mají nějakou výraznější roli. Na to, jak je povídka dlouhá, je finále hrozně krátké a neukončené - což přijde zřejmě v pozdějších příbězích, jak jsem částečně zjistil, ale stejně jsem si v duchu při dočtení řekl "To si autor dělá prdel, ne?"
Fantasy commandos, přepadení vily, kde se testuje bojová magie...hodně pěkný kus
Jednorázovka s dobrou atmosférou, i když pointa je dost jasná už někde v polovině.
Jsem na rozpacích a už jsem několikrát smazal začátek komentáře. Konflikt jedné a druhé víry mě v tomhle případě spíš nechtěně pobavil, protože pavoukovým spárům a kusadlům bude celkem volný, v co věříte, pokud na něj teda vyznání nemá přímý vliv, což ale v textu nijak nefiguruje. Když se objevil zaklínač (sice jinak oblečený, ale s prvky evidentně Sapkowskými), trochu jsem zaúpěl. Raší ve mě podezření, že v tuzemské kotlině stačí líznout pár oblíbených témat a cesta do sborníků je volná. Pointa trochu ohraná a konec hrozně useklý.
V tomhle rozsahu někde mezi 2 - 3. Koncept to má zajímavý, ale zasloužil by si větší rozsah kvůli gradaci či propracování prostředí. Takhle jsem čekal, že se něco pořádně rozjede a přitom zbývalo jen několik řádek.
Trocha Van Helsinga s možnostmi Planescape Tormentu, do toho dvorská etiketa v rozhovorech a špetka anglického humoru. Ačkoli mě steampunky a další punky zase tolik neoslovují, Lucka z toho udělala mix, který parádně šlape, funguje dohromady...a nese i dosti vážné tóny. Potěšila taky absence twistu, kterého jsem se trochu bál, dal by se očekávat, ale zápletku by imo strhl a navíc by neseděl do memoranda sborníku.
V podstatě jediný problém jsem měl u pár dialogů, které mě vyhodily z plynulosti čtení. Nevěřím postavám, které i ve vypjatých situacích mluví skoro spisovně a v delších větách. Faktem je, že u části české produkce vnímám určitou jazykovou konzervativnost způsobující někdy až zaměnitelnost textů a tohle je jeden z podaspektů.
Za prvé atmosféra, kde opravdu cítíte rozpadající se zámeček a máte pocit, že rukama hladíte kámen. V té povídce je myslím jen jedna přímá řeč, ale stane se tam toho vlastně hrozně moc. A stejně tak je sice hrozně civilní, ale možná je v ní víc magie než v kdejakém opusu s rytíři a čaroději:-) Pravda, závěr mi připomína Doctora Who a trošku mě zaskočil, ale celkově jsem nadšen.
Ano, sice nebylo jasně řečeno, kde vzala stařenka peníze, ale zmínky o firmě a prodeji nasvědčují podnikatelskému prostředí, takže proč ne.
Zčásti přechodový rituál, zčásti demonstrace myšlení až sektářského. Střet dvou světů, které jsou na nějakou dobu nuceny existovat vedle sebe a každý myslí zcela jinak. Příběh není tak výrazný, ale vyznění zůstane jako střepinka ještě nějakou dobu v hlavě.
Asi první text z celé antologie, který mě opravdu chytnul jak nápadem, tak zpracováním. Až do pointy to navíc může fungovat jako poeovský horor i jako scéna ze sitcomu - úplně tam vidím Sheldona Coopera, který si neumí poradit s kočkou na posteli, k čemuž nádherně sednou vnitřní monology. Závěr tomu dává metaforickou vážnější notu. Krása.
Jako jo, napsaný je to fakt pěkně, ale je to jako kdyby mi někdo poslal první stránku z deseti...
Musel jsem si připomenout, že se jedná o předehru k něčemu rozsáhlejšímu, protože jinak by mi na konci zůstal totální WTF moment...pravda je, že obecně mám hodně rezervovaný vztah k fantastice z domácího prostředí, ale tady to fungovalo dobře včetně systémových dopadů a dalších souvislostí a je znát, že autorka má dobře spočítáno, jak může magie ovlivnit denní život a fungování světa včetně adaptace magických zvířat. Snad se někdy dovím i to, jak se jeden konkrétní mamlas hergot stal tím úbermágem, ze kterého mají všichni vítr...trochu mě zaskočilo, jak moc Elen prožívala finále, když její cíl ležel někde jinde.
Ano, tahle věcička nepochybně nabízí několik způsobů výkladu, ale výsledek mi přijde jako obrovská a do sebe zapletená metaforicko-jazyková onanie, ve které se s klidem ztratí i pozorný čtenář, protože odbočky a obrazy jsou skutečně ubíjející. Poprvé jsem to nedočetl, podruhé třikrát málem usnul. Jo, napadaj mě asi tři varianty, jak to vlastně bylo a kdo co ztělesňoval, ale tohle je u mě přesně jeden z těch textů, nad kterým se může mudrovat do aleluja a možná ani autorka si nakonec není jistá, co chtěla vlastně sdělit.
Jako otvírák dost nešťastné - aspoň u mě způsobil text to, že rozkmit prvního a druhého otevření sbírky je cca rok. Celkově podobné pocity jako i Steinerova "Pod spinodálou" (nebo jak se to sakra jmenovalo). Včera jsem četl komentář L. Medka k betačtenářovi, který se sem hodí: "Pokud musíte (beta)čtenáři vysvětlovat, jak jste dílo mysleli, je něco hodně, hodně špatně a není to jeho chyba."
Hodnocení tohohle kousku se za dobu čtení několikrát změnilo.
Poprvé jsem spokojené přikývl při prvním projevu Alexova chování v chatě. Při navázání symbiozy s právníkem jsem se téměř tetelil, jak se krásně setkaly dvě odlišné duše s podobným přístupem a byl jsem zvědavý, co z toho vzejde.
Při odhalení linie s mizerným advokátem, exmanželkou a propojením jsem zoufale zaúpěl (doslova a nahlas) a hodnocení šlo dolů. Chápu tohle uchopení žánrové šablony, ale právě tenhle motiv vidím jako silné klišé, které likviduje jakoukoli hru s žánrem a jeho možnostmi. Konec to pak už jen potvrdil.
Faktem je, že jsem hodně částí už od začátku přejížděl více méně jen rychle pohledem. Ano, jsou výborně napsané, ale je to jako pohyb po šachových políčkách, kdy se z jednoho bodu můžete vydat jen několika směry, případně si vytvořit cestu vlastní. Zde to byl ten první případ. Navíc začínám mít u tuzemských textů trochu problém s tím, že čím dál tím více jazykově splývají, a kdybych měl povídky beze jména, nepoznám asi, kdo je ten a kdo onen, možná ani jestli to psal muž nebo žena.
Na druhé straně musím vyzvednout adekvátní jazyk postav i nezdrženlivost u vulgarismů, které do dialogů sedí a osobně nevěřím postavám, které mluví za všech okolností spisovně. Stejně tak plus za Alexovu morálku a odpor k manipulaci.
Britský miliardář Sir Richard Branson propaguje u nových projektů tzv. "obálkovou metodu". Nejedná se o úplatky, ale o prostou skutečnost, že pokud nejste schopni svoji myšlenku popsat na dopisní obálku, je příliš složitá.
Je velká škoda, že tato Seinerova vynikající metaforická bajka o identitě, volbě a povaze kovu zůstává obalena příliš mnoha slupkami jazykové i pojmové bariéry, kterou osobně sice oceňuji, ale výsledek je jako vynikající dort ve výkladu cukrárny - vidíte ho, máte na něj chuť, ale v cestě k plnému užití dojmu je sklo.
Existuje celkem trefné přirovnání o lidské specializaci, které říká, že specialista je člověk, který ví stále více informací o stále méně věcech až nakonec ví naprosto všechno o ničem.
Pokud čtete jen jeden literární žánr a snažíte se pak psát příběhy, jste téměř jistě odsouzeni k nevybočení z úzké škatulky či cestičky. Pokud se věnujete důkladně jednomu vědeckému oboru, jste stejným způsobem odsouzeni k riziku, že použijete svoje znalosti pro perfektní metaforu, která bude ale pro širší čtenářstvo zcela neuchopitelná a nesrozumitelná, což podkopne nohy libovolnému záměru, námětu a přenosu myšlenky z jedné hlavy do druhé. Ne, nedělá mi problém si na internetu během čtení najít pár pojmů (v tomto případě třeba ingot), nebo se blíže seznámit s nějakou vědeckou teorií. Ne, není problém se s problematikou seznámit, ale je úkolem textu, aby to čtenář nepotřeboval, nebo aspoň ne příliš.
Pokud se pohybujete mezi žánry a mezi různými vědeckými obory, můžete napsat stejně hlubokou metaforickou bajku, která zapojí lidské závity a dovede je k novému poznání o světě či o sobě samých. Kromě jiného také tím, že bude srozumitelná, uchopitelná a že touhu po poznání probudí, nikoli umrtví či zmate.
Části textu měly dokonce určitou generičnost (sklo auta), kdy je zkrátka jednoduchá operace obalena do seznamu vyjmenování oborových přirovnání, což textu nepřidává. Ano, jeden extrém scifi je popsat kosmickou loď jako formu na dort nebo "jakoby nějak", což je podle mě totální autorská fušeřina. Ale tohle je extrém druhý.
Je škoda, že tohle nebylo delší, protože zákonitosti magického světa byly celkem zajímavé, ale na tomhle malém jevišti zastínily všechno ostatní a jejich využití bylo hodně předvídatelné. Jazyk adekvátní, ale ničím moc nevybočující.
Mág je představen jako prakticky ničím neomezená a nelimitovaná osoba, která nemá nepřítele, kterého by v povídce silněji pocítila. Je to taková fantasy verze Christiana Greye, který si dělá co chce, protože magie, a není ničím reálně ohrožen.
Civilní pojetí a naturalismus fungujícího zasazení vodníka do běžného prostředí funguje na výbornou. Jak u malé holčičky, tak u puberťačky. Trošku mě zamrzelo jen opakované použití fíglů "já vám o tom ještě nevyprávěla?". Jak to musí skončit, je celkem zřejmé už od příchodu dvou pánů od R a člověk si jen říká, kdo bude mít na starosti odvetu. Což není rozhodně výtka, jen dobré najetí na hru očekávání finálního úderu a fantastika na chviličku ustupuje thrilleru.
Tohle krásné najetí ovšem dost podráží "finále" zahrané v mých očích do autu a taky mi uniká, v čem měla být ona prohra. Přijde mi, že autor si nebyl jist, jak by to vlastně mělo dopadnout a mě po dočtení zůstal trochu WTF pocit, o to rozmrzelejší, že všechno předchozí bylo sakra dobře podané i navržené včetně ochutnávky duše. Na pomezí 3 - 4, protože průměr to určitě není.
Velmi dobrý námět přenášející do fantastiky drogy v takřka nejuniverzálnější podobě. Prostředí je popsáno kvalitně, na druhou stranu výrazně nepřekvapí, obsahuje zkrátka od tabákového kouře po hádky v přístavu a peroucí se kočky všechny prvky, které do takového popisu patří. Níc víc, nic míň. Je znát inspirace Zaklínačem v úvodním rozhovoru i na tom, jak na hypnomanta lidé shlížejí. Co mi technicky dost vadilo byla absence jmen postav nebo krabičky, které v příběhu vystupují, a na druhé straně pojmenování město i zmínění magické akademie, která ale žádnou roli nehraje. Pokud by mág byl samouk, vyjde to prakticky nastejno. Druhá věc, ke které to vede, je nutnost neustále opakovat různé výrazy pro postavu hypnomanta. Připomíná mi to situaci, kdy jsme na jazykovce psali slohovku a udělali to podobně. Lektor se plácl do čela a s povzdechem se zeptal: "Slyšeli jste někdy o tom fascinujícím vynálezu, kterýmu se říká jména?" Fungovalo by to možná u velmi krátké hříčky, ale tady to hlavně u vyjednávání v hospodě a během souboje hrozně mlátí do očí. Buď vůbec nic, nebo všechno, ne půlkrok. Otevřenější konec nevadí, lehce jsem si říkal, jestli se nezjeví i jiná noční můra, než ta od rybáře. Celkově zatraceně dobrý a funkčně propracovaný nápad v dobrém prostředí, který ale notně strhává výše zmíněné řemeslné podání.
Hrozně mě potěšilo kvalitní zpracování tzv. "klovacícho řádu", tedy mechanismu, kterým se rozdělují pozice v jakékoli skupině, což je vlastně jiný, vědečtější název pro "zákon smečky". Úhly jednotlivých postav připomínají šachové tahy a jsou parádně využité. Potěšil i naturalismus, ve kterém se autorka nevyhýbala ničemu z toho, co může skupinu chlapů prakticky v izolaci potkat právě tehdy, když se "rozklovávají". Osobně mi chybělo jen trochu ráznější finále v lidštější, nikoli političtější rovině a výraznější náběh na ně, protože v poměru s přípravou na ně je hrozně krátké, chyběl zkrátka ten moment čistého zadostiučinění. Linie s jednou totožností mi přišla lehce nadbytečná, text by imo fungoval krásně i bez ní. Možná je ale obětí na oltář tématu a struktury, která se nakonec zcela neuzavírá.
Děsivé u vize společnosti a dojímavé u vzpomínek na časy minulé...mikropovídka, po které si budete chtít dát vajíčka se slaninou, kousek čokolády nebo sklenku vína:-)
Krásný nápad včetně popisu samotného nástroje, jen ty postavy a jejich motivy trochu tuctové včetně jejich konce.