Lenka.Vílka
komentáře u částí děl
I přes pochopení sdělení mi tahle povídka moc nesedla.
Dva neznámé lidi spojí tragédie pádu letadla v jejich rodné zemi, přestože to je to jediné, co co je spojuje. Mají jiné názory na svět, víru...proč by mělo spojovat a tvořit přátelská pouta jenom to, že lidé pochází ze stejné země? Nevím, zda s tím lze souhlasit. Z mého pohledu Evropana určitě ne. Přeci jen, mají na to různé pohledy i samotní aktéři povídky...
Příběh ženy, která stojí ve frontě na americkou ambasádu a vzpomíná na to, co jí sem dohnalo. A na konci si klade otázku: mám tady zůstat a další bojovat nebo utéct jako zbabělec? Přeci jen, ani jedno z toho jí syna nevrátí. Ale pouze z jednoho rozhodnutí bude ta ztráta alespoň o trochu míň bolet...
Začátek byl dost náročný. Splněný sen v Americe? I přes to, jak je to těžké, z pohledu řešení ostatních věcí, vlastně ta nejjednodušší část všeho.
A jo, celou tu dobu bylo jasné, že to bude směřovat k tomuhle hořkému konci. Jenom jsem byla zvědavá, co bude posledním impulsem...
Hodně čtivá povídka o semináři, kde je téma víc než zajímavé! Současná Afrika. Má to ale háček. Účastníci jsou z různých zemí. Tak jak může jeden tvrdit, že druhý to píše nevěrohodně, když je z jiné země? Zajímavé zamyšlení o naší vlastní zahleděnosti a jak "my všechno víme lépe".
Povídka pracující s paradoxem toho, že když někdo něco má, tak si toho neváží. A kdo by to chtěl...
Myslel jsem, že jsi mrtvý. No, a je to podstatné? Občas je horší vidět lidského ducha než toho skutečného...
Příběh dvou žen, které by se jindy než za tragických událostí, nedaly dohromady. Protože i přes naše rozdíly...až bude po nás, pozná se podle pohledu na naše mrtvé tělo, jakou jsme měli víru?
Myslím, že ten název vypovídá úplně o všem. Protože ono se to může stát raz dva. Vyměnit pohodlný život za nevědomost. Stojí to za to? A nemůže to potom dopadnout tak, že se z vás akorát stane jenom jedna z dalších napodobenin do sbírky vašeho manžela? A když jste si toho vědoma, mění to něco na tom faktu samotném?
Brutálně upřímná zpověď o vztahu bratra a sestry a jeho krátkém rebelském zločineckém období, kdy jsem chápala obě strany. Jak rodiče, kteří popírají, co se děje. Tak bratra, který si nepřipouští, jak krásný (v rámci možností) vlastně může žít život. Kvůli touze někam patřit. Ale občas stačí byť na chvíli zjistit, že jinde je to mnohem horší. Především v cele číslo jedna.
Moc oceňuji, že právě tu upřímnost sestry v kontextu netečnosti bratra především vzhledem kvůli konci...
Zajímavé vyprávění!
Občas není tedy úplně důležité, zda se v něčem úplně profesionálně vyznáte, ale jaký z toho máte pocit. To se v případě hudby počítá asi úplně nejvíc.
Přišlo mi, že právě z téhle povídky jde nejvíc cítit právě to, co je hlavním prvkem sbírky. Tady to bylo vážně silný.
Příběh hudebníka, který si během zotavování po plastické operaci uvědomuje různé věci...
Včetně toho, že možná nestačí jenom změnit něco, aby se změnilo něco jiného. Jenom proto, že nám se to hodí. Možná to chce mnohem víc.
Příběh mladíka, který sní o kariéře muzikanta. Ale stojí to vůbec za to? Přeci jen, byť muzikant je náročné a dost lidí kolem to nechápe. Stojí to za omezování sebe nebo i svého způsobu?
Bylo zde hezké porovnání právě mladíka a staršího muzikanského páru.
Začátek byl úplně dokonalý. Jak kamarád radí kamarádovi, aby si dal život do pořádku, přestože on je s tím spokojený, takže to není třeba, ale není "to dost", přičemž zároveň se tomu radilovi jeho vlastní život evidentně rozpadá.
A proto si kamarád přivede domu svého kamaráda, aby byl chvíli s jeho ženou, která si o něm myslí to samé, když bude na služebce. Aby jí došlo, že oproti...tomuhle...je její manžel vlastně jackpot, ať už je jakýkoliv, a zklidnila se. Co se může pokazit? Co? Všechno. Nebo taky nic. Nebo spíš úplně všechno...
I přes zajímavou zápletku, která nabízí různé varianty vyústění, byl konec skvělý. Co nabídnul za myšlenku. A řekla bych, že tohle je dost častý problém současnosti a toho, jak stárneme. Snažíme se svá skutečná narvat do délky jedné písničky, abychom se opět mohli vrátit do svých nudných životů. A vzpomínat, jak to tehdy bylo hezký, když jsme se nenechali omezovat, a pustili si celou desku...
Zajímalo mě, kam se tohle dostane. No, a pointa je taková...lidská.
Příběh staršího zpěváka, jeho mladší (ne mladé, ale mladší) ženy a kytaristy, jehož idolem je právě onen zpěvák. A příběh jedné serenády, která je tak dojemná, až je pláč vskutku na místě...ale z dost jiného důvodu.
Konec, kdy jsem už věděla, o co přesně jde, byl bolestivý. Ale prostě z reality. Jenom je občas těžké připustit si, že váš idol je jenom člověk. Člověk, který dělá své chyby. Člověk, který dělá stejné chyby jako kdokoliv jiný. Člověk, který umí být krutý, sobecký, řídící se heslem "Oba víme, jak to chodí." No, a ono to občas bolí. Zjistit to zrovna...u idolu...
Pointa je tedy skvělá. Jenom škoda, že to po vyprávěčské stránce víc neuhodilo na mojí emoční stránku. Takže to působilo trochu ploše. Kvůli pointě (jupí), ale nerezonovalo to (nejupí)...
Krásná a citlivá povídka o tom, že něco je možná dané, ale pokud se to nestane, tak to neznamená, že to je špatně. Protože potom přijde ten správný čas a možná potom to bude dané ještě víc...
Křehký a niterný příběh. Nebo jenom nadpřirozená hříčka. Vyberte si...
Neskutečně silná povídka! Jsou věci, které slova nespraví ani popsat nedokážou. Ale pokud pochopíme, co je třeba udělat, nebudeme se bát ničeho. A budeme připravení i na to nejhorší. Ale vážně to v ten okamžik bude stejně vnímané "to nejhorší" jako předtím?
Tahle povídka mi dala zabrat. Celou dobu jsem přemýšlela, co tím chce autor říct. A jak se skládaly ty drobné útržky, na konci mi možná bylo jasné, že hlavní hrdina má v hlavě možná velký zmatek, ale na druhou stranu možná právě o to jde. Věřit tomu, čemu chtějí věřit i ostatní. Možná potom v tom taky začneme věřit...
Hluboká sonda do lidského nitra? Strach ze smrti, prázdna, opuštění. A do toho něco tak na první pohled jednoduchého jako oheň, co je zároveň neskutečně krásnou metaforou života, smrti, prázdna, opuštění. Krajina s žehličkou je krásná povidla, která na svém krátkém rozsahu neskutečně moc vrstev. A všechny z nich jsou neskutečně silné.
Velice temná povídka, když se nad ní zamyslíte, a dojde vám, o čem doopravdy je. Protože číst UFU v Kuširu ve mě způsobovalo přesně tu bolest a pocit prázdnoty, o který autorovi šlo.