witiko komentáře u knih

Nemá chybu. Krásně napsaná i graficky a obrazově skvostně vybavená kniha, kde pestrost úhlů pohledu jednotlivých kapitol od různých autorů drží pohromadě tím, že jejich pořadí reflektuje hlavní etapy poutní zkušenosti. Už jen začíst se do této knihy je jako vydat se na cestu – v tomto případě nejen krajinou, ale i časem a mentalitou.

6 15.11.2022

S úlekem jsem si uvědomil, že tuto už před dávnou dobou přečtenou knihu tu ještě nemám hodnocenou a okomentovanou. Přitom pro mě tak hodně znamenala, protože mi potvrdila přesně to, co jsem z Kafkových cítil a co se vůbec neslučuje s obecným a zjednodušujícím pohledem na něj. Předchozí komentář ale vše vystihl tak přesně, že tady můžu skončit. Kafka byl prostě krásný člověk a jeho prokletím bylo, že vše vnímal daleko ostřeji – cítil, že něco hrozného visí ve vzduchu, o čem ostatní ještě neměli tušení... A tohle jeho prokletí dalo světu úžasnou literaturu.

6 24.07.2022

Malá velká kniha. Už dlouho se mi nestalo, že bych si nějakou knížku tolik šetřil a oddaloval okamžik, kdy už ji budu mít přečtenou. Jenže ona by ani nemohla být tlustší, pak už by to nebyla ona. Tahle kniha je jako lehký polibek. Je skutečně hluboce básnická, jak se píše na obálce, ovšem ne tak, jak si běžně představujeme – ta poezie je tu hluboko skrytá. Na pozadí zdánlivě obyčejného vyprávění a všedního jazyka se odehrávají situace, rozhovory a obrazy, které jakoby míří do věčnosti nebo aspoň do trvalé individuální paměti. Vše tu má zvláštní náladu posledních letních dnů, srpnové trávy, lehkého humoru, nadhledu a přitom nevysloveného smutku nad traumatem, o kterém nemá smysl mluvit, ale je třeba ho prostě "odžít" a převrstvit drobnými radostmi. Během měsíce na venkově se vše usazuje zpátky na své správné místo – věci, vztahy, práce i naděje. Čas tu plyne dopředu i nazpátek a v tom průsečíku mezi tehdy a potom se otevírá trvalá hodnota každého zažitého okamžiku. Nenápadné, nevtíravé a přitom tak působivé dílko!

6 07.04.2022

Typograficky skvostná kniha s fotografiemi, jež berou dech, a především velice čtivě, vlídně a laskavě napsaná. Někdy mi připadala možná až moc záměrně jednostranná (chybělo mi více "ale", "i když" či "na druhou stranu"), ale v každém případě můj pohled na středověk změnila a obohatila, takže přesně splnila svůj účel. Pokud se chcete nechat letmo a lehce políbit raným středověkem (tedy tím, co je v něm hodné obdivu až úžasu), pak je to kniha přesně pro vás.

6 11.11.2021

Výborně sestavený výbor různorodých esejistických textů, které přitom spolu souvisejí a bezprostředně na sebe navazují. Pokrývá asi všechna hlavní témata, která nás na Tolkienovi mohou fascinovat, takže každý si tu najde to, co je pro něj stěžejní, a to ostatní třeba jen zběžně proletí nebo prostě přeskočí. Myslím, že s tím se počítá, pokud to nepotřebujete studovat jako tolkienologové nebo anglisté. Pro mě osobně byl nejpřínosnější především titulní esej o Béowulfovi, ale i rozbor Sira Gawaina a Zeleného rytíře je naprosto brilantní. Docela mě zajímalo také historické potýkání a stýkání angličtiny s velštinou. Ale i v ostatních esejích jsem narazil na části, které mě zaujaly. Celkově z textů dýchá nejen Tolkienova erudice, ale i hluboké, intuitivní porozumění. Nepřehlédnutelný je tu i Tolkienův anglicky akademický humor. Jinak, všechna čest překladatelům!

6 16.09.2021

Je pravda, že milostivě udělovat hvězdičky takto starým a nesmrtelným dílům je trochu legrační, ne-li trapné. Ale hodnotit lze i vydání, nejen text. Jak bych to tedy shrnul? Pokud by šlo jen o dějovou linku, která je sama o sobě archetypálně věčná a podvědomě povědomá (nebo povědomě podvědomá?), tu lze jistě v mnohem čtivější a napínavější formě získat z jakéhokoli populárního převyprávění. Je jich spousta. Ale toto vydání je taková lahůdka pro ty, kdo se chtějí dostat pod povrch příběhu s různými variantami významů a skrytých aspektů v co možná nejpůvodnější formě. Aliterační rytmus básně je až uhrančivě sugestivní, překlad do českého (vy)znění od Jana Čermáka naprosto kongeniální, vysvětlující úvod, poznámky i závěrečná stať o možnostech intepretace výborně napsané. O grafické podobě knihy v pojetí Zdeňka Zieglera lze říct, že to prostě skvost. Dlouho jsem váhal, jestli si koupit vydání novější s ilustracemi od Františka Štorma, nebo si horko těžko (a za velkou cenu) opatřit toto starší vydání s krásnými fotografiemi germánských starožitností. Nakonec jsem dal přednost staršímu Zieglerovu vydání, a to i přesto, že novější vydání je překladatelem upravené a doplněné. Zdá se mi, že František Štorm příběh posouvá do svého vlastního, až příliš hororového výtvarného pojetí, které mi moc nesedí, zatímco starogermánské artefakty vhodně vložené do textu dávají větší prostor fantazii a interpretační otevřenosti. A možná lépe odkrývají původní smysl příběhu. Překladatel v jednom rozhovoru říká, že zatímco starší vydání bylo pojaté historicky, novější je spíše mytologické, ale s tím bych polemizoval, protože v těch starogermánských artefaktech je možná víc mytologie než ve Štormově poněkud záhrobní fantazii. Ale obě vydání jsou jinak skvostná, jde o individuální výtvarné cítění a také o to, jak sám ten příběh o statečnosti, osudu, naději, smrtelnosti a nesmrtelnosti chápete.

6 30.03.2021

Od posledního výboru z české a slovenské sklizně je patrné, že domácí haiku nám zraje jako víno. První antologie (Míjím se s Měsícem) byl takový Kabinet, tohle už je Výběr z hroznů. Ilustrace jsou možná až moc doslovné (měly by představivost podněcovat spíš než představu načrtávat), ale to je věc čtenářského cítění. Těším se, jestli se ještě dočkáme Výběru z bobulí.

6 22.10.2020

První komentář (který však nelogicky hodnotí spíš dějinné události, o kterých se v knize píše, než knihu samotnou) mě skoro od četby odradil. Už jsem si říkal, že se mistr tesař asi na stará kolena utnul. Ale ne! Další skvělá kniha, která opět skýtá radost ze čtení, radost z přemýšlení, radost ze sledování velice trefných postřehů a načrtnutých souvislostí. Zvlášť oceňuju, že Diamond dokáže osvěžovat výklad historických faktů osobními zkušenostmi a zážitky. Kniha nejen detailně poučí o několika ne až tak dávných událostech, ale dává možnost i jejich nadčasového zobecnění i určité míry poučení. Není vůbec zatížena americkým pohledem, jak první komentář naznačuje, naopak je velmi objektivní a nezřídka se trefuje i do vlastních (tj. amerických) řad. Navíc autorova brilantní analýza rozpadu politického kompromisu a celospolečenské polarizace v USA mi cosi až nepříjemně připomíná..! (Edit: A to jsem v době napsání komentáře netušil ani já ani autor, jak divoce se vyvine situace kolem prezidentských voleb v USA roku 2020). Zkrátka Diamondova erudice, schopnost objektivního úsudku a předvídavosti je obdivuhodná a moc bych mu (vlastně i nám všem) přál ještě několik takových opusů. Jen si nejsem jistý správností českého překladu názvu – "otřes" nebo "krize" mi připadají výstižnější než fatální "rozvrat". Možná se k tomuto dramatickému názvu nakladatelství rozhodlo spíš z komerčních důvodů. Ale i tak (a v každém případě) je to asi nejdůležitější kniha, kterou jsem v poslední době četl – dávám asi tak 110%.

6 01.05.2020

Předchozí negativní komentáře mě překvapují, protože podle mě jde o jednu z nejčtivějších (což jistě nutně neznamená nejlepších) Ajvazových knih. Těch více jak 700 stran je napěchováno skvělými nápady a napínavými příběhy, kniha nemá žádná vyloženě hluchá místa, stále táhne a vzbuzuje zvědavost. Kompozice románu je na Ajvaze poměrně jednoduchá, "korálková", složité vrstvení se tu tentokrát nekoná. Dějové rozuzlení tohoto rozkošatělého mikrokosmu příběhů je dobře zvládnuté, trochu horší je celkové vyznění, které se rozpadá na více dílčích témat a tím se poněkud oslabuje. Autor jako by váhal, který z naťuknutých významů si vybrat a cíleně se na něj soustředit. Já jsem si z toho odnesl především vizi propojenosti současného světa, kde vzdálenost už nehraje roli, kde se individuální lidské příběhy (tak jako jednotlivá města, která vypravěč navštěvuje) propojují do složitých sítí globálních vztahů a kde reálný a virtuální svět nelze od sebe oddělit, protože lze jedním vstupovat do druhého a zase naopak. (Pokud si dobře vzpomínám, téma virtuální reality uchopil autor vůbec poprvé, a řekl bych, že virtuózně.) Pak je tu ale i téma prázdnoty, která plodí všechny tvary, téma absolutna ve vztahu k jednotlivostem, téma "snění" umělé inteligence a stroje, který (tak jako sám vesmír) sám sebe utváří, skládá a zase rozkládá... V první třetině knihy se ještě vypravěč pokouší najít jednotící smysl všech vyslechnutých příběhů, ale postupně jako by na to (a spolu s ním i sám autor) rezignoval. Trochu mi vadilo, že i přes výborně zvládnutou psychologii všechny postavy mluví a myslí stejně (krásně, košatě a květnatě) jako sám vypravěč. Tahle stylistická jednotvárnost je sice ve všech Ajvazových románech, nicméně tady je to hodně nápadné – všichni tu vyprávějí jakoby vypravěčovými vlastními slovy, což působí uměle. Na druhou stranu se mi líbí multižánrovost těchto rozmanitých forem vyprávění – ať už jde o vzpomínkové monology, rozhovory, dopisy, písně (básně), beletrie různých žánrů, webové stránky, sny atd. Některé z Ajvazových vizí se svojí silnou atmosférou dostávají pod kůži a nelze je zapomenout – např. fanatická studentka filosofie manipulující (až tyranizující) během zkoušení svého profesora, roboti šermující na prosluněných prostranstvích poklidného města, stroj chapadlovitě se rozrůstající po domě, bitva na nafukovacím sousoší nad nočním Tokiem... Autor zkrátka dokáže výtvarnou či pocitovou podmanivost některých svých nápadů přenést na čtenáře, a tato až surrealistická uhrančivost a současně absurdní komičnost některých situací je asi to, co mě na knize bavilo nejvíc. Takže u mě se zklamání rozhodně nekonalo. Pokud máte rádi dobře napsané, tlusté knihy, které vás zcela do svého světa pohltí a jen tak nepustí, pak tohle je jedna z nich. A pokud vám nevadí knihy trochu "ujeté" a žánrově nevyhraněné, pak se určitě nenechte zdejší kritikou odradit.  

6 08.12.2019

Kniha mě nejvíc překvapila tím, že mě zdaleka nebavila tak, jak jsem čekal. Doba, téma, středověká imaginace a symbolika, to vše by bylo skvělé, ale autor mi to pořád něčím kazil. Čím? Asi tím všudypřítomným postmoderním úsměškem, který mi bránil prožívat opravdové napětí, tajemství a dobrodružství. Za celých 500 stran se nedostavila jediná silnější emoce, což je zvláštní, i když u knih Umberta Eca asi dost typické. Jistě, Baudolino i Barbarossa jsou velcí, výborně napsaní sympaťáci, autor si zdatně pohrává s dobovými politickými, filosofickými a teologickými spory a zeměpisnými představami (jakož i literárními narážkami a odkazy), také rozdíl mezi západořímskou a východořímskou říší je tu pěkně vylíčený. To vše mě nakonec donutilo knihu přečíst až do konce. Občas jsou tu i chytré formulace, které utkví v paměti. Základní myšlenka, že nejen mezi pravdou a lží, ale také mezi podvodem, fantazií, přesvědčením a vírou nejsou tak ostré hranice a snadno se z jednoho stává druhé, je nosná a obohacující. Naopak mi vadila občasná vulgární primitivnost, která asi má být vtipná, ale mně přišla otravná – nejsem žádný puritán, ale narážky na natržené zadky na každé desáté stránce už mi fakt lezly krkem. Detektivní zápletka odhalená až v samotném závěru mi připadala trochu uměle vyšroubovaná, za každou cenu a na čtenářský efekt pointovaná. Takže ani z literárního hlediska a s ohledem na celkovou kompozici románu nesdílím nadšení předchozích komentářů. Obecně řečeno, autor si vlastně z duchovních i hmotných základů středověké evropské kultury dělá tak trochu šoufky, ale co s tím? Kam dál? Má nějakou vizi, na čem jiném mohla být evropská civilizace postavena než na posvěcené falši, která se uctíváním stává pravdou? Zdá se mi, že autor své vlastní myšlenky o nejzazší duchovní podstatě a univerzálním božství vkládá do úst krásné Hypatii, ale i ta má nakonec, jak se ukáže, kozí zadek, takže těžko říct... Prostě tak 70%.

6 08.10.2019

Knihu jsem dočetl jen díky tomu, že je (na autora nezvykle) tenká a ještě k tomu jsem onemocněl. Velkou čtenářskou krizi jsem měl za Simoninou pomstou. Ty pitomé audioanimatronické figuríny mě celou dobu štvaly a zdálo se mi, že i samotný příběh je kvůli nim tak krkolomně, až loutkově smontovaný. Přestalo mě zajímat, co bude dál. Ajvazovu lehkost a radost z vypravování jsem našel až v kapitole na ostrově a nakonec jsem byl rád, že jsem se překonal a knihu dočetl. V každém případě jde o knihu jinou než všechny předchozí – především tu jde o jeden příběh bez košatých a bujných vsuvek a odboček. Na druhou stranu je krásně napsaná (např. úžasný popis Paulova mystického zážitku v Lucemburské zahradě), snad nejbásnivěji ze všech Ajvazových knih. Možná i to je důvod, proč právě tato kniha, u Ajvazových čtenářů zjevně nejméně oblíbená, získala tak významnou literární cenu. Pokud Ajvaze neznáte, tímto nezačínejte, a pokud znáte, nenechte se odradit a nechte se autorem přenést do trochu jiných poloh. To nové, co jsem tu našel já, je určité životní smíření a moudrost. Jsem zvědav, čím autor překvapí příště. 70%

6 31.07.2019

Je pozoruhodné, že prakticky ve stejnou dobu vyšla tématem, záběrem i rozsahem srovnatelná kniha "Předkové. Evoluce člověka" od Jiřího Svobody, ale nenašel se fundovaný recenzent, který by dokázal obě knihy adekvátně porovnat. Obě se mi jeví skvělé, takže čtenář, který by zatoužil mít alespoň jednu v knihovně, nebude mít snadné rozhodování... Přitom obě cihly je třeba si přečíst co nejrychleji, protože už za deset let budou beznadějně zastaralé. Obě knihy jsem nečetl od začátku do konce, ale vybíral jsem si kapitoly, které mě zajímaly, což byl hlavně oddíl věnovaný mladšímu paleolitu v Evropě. Obecně bych shrnul, že Svoboda shrnuje výsledky svého vlastního bádání a výzkumu, zatímco Soukup má širší pramennou základnu, konfrontuje i více různých interpretací nebo názorů (což se projevuje i v rozpisu využívaných zdrojů v poznámkách pod čarou). V obou knihách najdete něco, co vám bude chybět v té druhé. Svoboda podává velice detailní rozpis nalezišť a věnuje se hodně fyzické antropologii, na druhou stranu zcela opomíjí téma umění (asi proto, že mu věnoval samostatnou publikaci), zatímco u Soukupa (který k tématu umění nicméně také vydal samostatnou práci) tvoří umění velice důležitou část knihy. Podle mě opomíjet umění v takovéto práci (Svoboda) není příliš šťastné, protože jde o jedno z mála pozůstatků, ze kterého si lze udělat alespoň určitý obrázek o prehistorických kulturách, jejich náhledu na svět a celkovém způsobu života. Podle mě tohle téma v jeho knize docela citelně chybí. U Soukupa oceňuji přehledné mapky nalezišť a množství reprodukcí uměleckých artefaktů. Bylo by však šikovné do textu výslovně označovat ta díla, která jsou zde reprodukovaná, jinak musí čtenář listovat sem a tam a hádat, jestli je tu k tomu obrázek či není. Obecně jsou obě knihy svým způsobem nenahraditelné, ale Soukup podává o něco víc prehistorii člověka jako ucelený příběh a jeho kniha se mi zdá trochu lépe uspořádaná, zatímco u Svobody se mi to občas tematicky rozpadá a ztrácí se "dějinná nit".

6 19.12.2018

Byl jsem zvědavý, jestli (a jak) se autorka vypořádá s křesťanským poselstvím Velikonoc. Nebo to bude jen plné zajíčků, vajíček a pomlázky? Povedlo se jí to skvěle! Anička se v tomto díle dozvídá, že smrtí život nekončí a že po smutku přichází radost. A děti se tak přirozeně seznamují s tím, o čem ty Velikonoce vlastně jsou.

6 10.05.2018

Četl jsem ještě v prvním vydání a za sebe můžu říct, že mi tato kniha dopomohla k báječné ženě, která se brzy stala i mojí manželkou. Už jen tím, že mi dodala odvahu dát se nezávazně do řeči s úplně cizí ženou, která si ke mně v jídelně náhodu přisedla, protože jinde nebylo místo... A o tom to je – tato kniha vás naučí chytat příležitost (náhodu, štěstí..?) za pačesy a nenechat ji unikat zbytečným studem, nejistotou nebo leností.

U téhle knihy jsem pochopil, v čem spočívá síla dobrých ženských autorek – obrovská psychologická hloubka a autentičnost emocí, prožitků a vášní. Schopnost empatie a přijetí postav (včetně mužských hrdinů) takových, jací jsou. Ženy se soustředí na ty zdánlivě banální a každodenní, ale přitom univerzální a trvalé hodnoty. Vědí, že bolestivá krása života spočívá ve vztazích. Kniha podle mě není zdaleka jen o indiánech, ti jsou tu hlavně proto, že prožívají víc na dřeň a do hloubky, ale ta je nám všem společná. Jedna z nejkrásnějších knih o lásce, kterou jsem kdy četl. Originální název zní Love Medicine, což má daleko širší význam a lépe vystihuje nejrůznější aspekty našeho potýkání se s láskou. Láska může být lék, ale i jed, je čarovná, životodárná a uzdravující, ale také nebezpečná a zničující. Lze s ní čarovat, ale také jí být očarován a zaklet. Láska ve všech svých podobách je to jediné, o co v životě jde především.

6 25.05.2017

Podle mě jeden z vrcholů nejen české historické prózy, ale i české literatury vůbec. Chvilku trvá, než se podaří začíst se do barokního stylu vyjadřování a vyprávění, ale postupně se už fyzicky boříte škorněmi v blátě, slyšíte vrzání sedla a cítíte pach krve. Durych prostě umí jít čtenáři až pod kůži a některé z jeho literárních obrazů a situací už nikdy nelze zapomenout. P.S. Už dlouho se mi nestalo, že by mě nějaká kniha v závěru dojala až k slzám.

6 25.04.2017

Troufám si říct, že je toto je jedna z nejlepších Ajvazových knih. V některých (Prázdné ulice) začne mít čtenář po několika stovkách stránek pocit, že je tahán na vařené nudli jen tak pro nic za nic, nebo "jen" pro radost z vyprávění. Ale tady jde opravdu do tuhého, řeší se tu dost zásadní existenciální pocity, autor se ukazuje jako mimořádně citlivý psycholog, nebojí se ponořit do těch nejtemnějších zákoutí lidské mysli a v celém tom napínavém labyrintu příběhů nechává odkrývat lidský duševní vesmír. Už dlouho jsem nezažil tak opravdovou a prostou radost ze čtení. V jednom rozhovoru se autor přiznává, že je to jeho nejosobnější kniha. A je to znát!

6 21.03.2017

Narodili jste se v lidském těle, ale nedali vám manuál, jak ho používat? Tak pak je to kniha právě pro vás. Povinná četba pro všechny, kdo nevědí, kde se vzala naše lidskost, jak se vyvíjela, co je pro ni specifické, jak s ní zacházet a co s ní bude dál. Odborné a přitom naprosto srozumitelné. Obávám se jen, že když si ji přečtete, budete v některých ohledech mít daleko širší rozhled a znalosti, než váš praktický lékař...

6 21.03.2017

Zrovna nedávno jsem přečetl výbornou populárně odbornou knihu na stejné téma "Měnící se svět", takže toto byla velmi vítaná beletristická třešnička. Mohu autora jenom pochválit, jak dokázal vše pečlivě nastudovat a využít to, co víme nebo tušíme z archeologických pramenů nebo etnologických analogií. Že se vůbec pustil do mezolitu jako období, které je mezi laiky poměrně neznámé a ani nebývá často literárně zpracovávané, a navíc dokázal příběh umístit do zcela přesných lokalit, kde jsem doma, je skvělé! Z literárního hlediska jde o víceméně tradiční vyprávění, i když je zajímavé (jak si jeden z předchozích komentátorů povšiml), že tu záměrně schází přímá řeč. V první polovině je dějové napětí spíš nahrazeno detailním vylíčením způsobu života a prostředí, naopak druhá polovina utíká rychle a napínavě jak detektivka. Můj problém byl, že jsem víceméně tušil (zejména na základě popisu vzhledu postav), odkud asi Labuť "přiletěla", takže vše postupně víceméně směřovalo k tomu, co jsem očekával. Líbilo by se mi víc prvků magického realismu (kterým je příběh vlastně jen orámovaný) a možná i méně tradiční, experimentálnější forma vyprávění, což by se podle mě k tehdejší mentalitě těsného prolínání fyzického s magickým/spirituálním spolu s odlišným vnímáním času velmi hodilo. Na druhou stranu autor pouze nepopisuje způsob života a technologii, ale také vystihuje odlišné vnímání práce, času, povinností a autority, v nichž se první zemědělci tolik odlišili od lovců a sběračů. Na závěr je třeba pochválit i vkusný výtvarný doprovod a celé knižní zpracování edice. Opravdu hezká kniha, doufám, že tento zdařilý úkrok autora od detektivky do historické beletrie nebude poslední.

5 23.05.2024

Vzpomínám si, že oproti Ajvazovým románům, které jsem přečetl na jeden nádech (Cesta na jih, Města) a kde mě odpoutaná fantazie bavila od začátku do konce, aniž by mě znudila, jsem už v několika jeho románech narazil na části, které jsem musel přetrpět (Prázdné ulice a Lucemburská zahrada). V tomto románu ovšem Ajvaz natahuje strunu čtenářské trpělivosti a vstřícnosti až k prasknutí. Některé části a příběhy jsou skvělé (Večeře pod palmami, Sixtova aféra...), jiné jsou ale téměř k nepřežití (Stavba, Temný vesmír, odvíjející se Pás...). Často už čtenář musí vyloženě přijmout surrealistickou estetiku (Zlatá souhvězdí, Létající oko...) aby dokázal nejen sledovat sled obrazů rozvíjených v nekonečných větách (např. jedno souvětí na s. 405-406 má 30 řádek!), ale ocenit i specifický absurdní humor, jako třeba: "viděla... bílé zdi vyvolávající nejasné vzpomínky na jakési letní dopolední Zvěstování, z něhož si pamatujeme jen to, že se odehrávalo na pozadí vitríny s porcelánovými hrníčky a benátskou gondolou z bakelitu a že při něm kdesi v hloubce domu chrčela vodovodní trubka". Přitom všem umí Ajvaz krásně vystihnout a evokovat situace i psychologii postav, což ovšem už dávno známe z předchozích románů, a také tady se projevuje jeho schopnost multimediality, kde jsou některé části textu popisem vyprávění, jiné zase filmu, divadla, komiksu atd., a to ve vzájemném vrstvení, kdy např. na odvíjejícím se pointilistickém pásu vidíme komiks vytesaný do soch, přičemž to celé je vyprávěním někoho, co mu vyprávěl někdo jiný o tom, co mu vyprávěl někdo další... V tomto románu jsem měl ale neodbytný pocit absence jakékoli kompozice nebo autorské strategie, nápady se tu vrší ve vrstvách, kde se ztrácí jakékoli tíhnutí k ústřední myšlence, kterou by pravděpodobně měly být pasáže jako "průchody souvislostí", které různé příběhy propojují v jeden jediný. Ano, oba příběhy, plné jiných příběhů, jsou spojeny podobnostmi a souvislostmi, ale co dál? Ani samotnému vypravěči se to v závěru nechce víc luštit. Dokonce jsem tu začal být vyloženě alergický na stále se opakující Ajvazův motiv forem (tvarů, slov, písmen...), jež se rodí z prázdnoty a zase se v ní rozpouštějí. Kolikrát jsem už tohle od Ajvaze četl? On to samozřejmě dokáže vyjádřit krásně a básnivě asi sty různými způsoby a obrazy, ale čeho je moc, toho je příliš. Výsledkem je nuda z opakování. Také už mi začaly jít na nervy všechny ty jeho typické postavy staromládeneckých (vlastně až poněkud autistických) umělců, tvůrců, interpretů usilovně hledajících své vize, jež jsou běžnému životu až příliš vzdálené. Na Ajvazovi mám rád, že oproti jiné současné české literární produkci, jež se zhlédla v dějinných a rodinných traumatech, mi dává možnost snít a jít pod povrch věcí, ale v tomto románu mi jeho odpoutaná fantazie a gejzír nápadů přinesly namísto obrody spíš vyčerpanou letargii, která nemá daleko ke čtenářské mdlobě... Ale statečně jsem dočetl až do konce a jistě, tak jako u všech Ajvazových knih, mi něco z toho všeho zůstalo v nejspodnějších zásuvkách paměti. A ano – to je třeba přiznat – , při čtení se mi často odkudsi z podvědomí vynořovaly motivy a situace z jeho starších knih, které jsem už zdánlivě zapomněl. Jako by průchody nevedly jen z jednoho příběhu této knihy do druhého, ale i skrz naskrz všemi jeho dosud napsanými knihami!

5 16.05.2024