VerStetinova komentáře u knih

Hned na začátku pěkná sprška. Maxmilien Aue vás postaví do latě - nepohoršuj se nade mnou, čtenáři, tvoje jediný štěstí je, že ses narodil jindy a jinde. Jakápak morálka!
Je to drsný, je to suchý, byla jsem jako rukojmí, musela jsem se k tomu příběhu pořád vracet. Brilantní!
Ale když se člověk ponoří do hnusu, tak není lehký přestat. Že, Maxmiliene?

11 28.02.2020

Parádní a velkej román, kde se stihle prohnat válka, pohřbít Stalin, jen trochu to roztát, ale to hlavní, to hlavní přeci bublá v pozadí.
Já to četla hlavně jako knihu o tom, jestli je nutný tzv. mít pravdu, a kolik těch pravd asi tak může být.
Ale vůbec nepochybuju o tom, že se to dá číst asi dvaceti dalšími způsoby.

7 25.01.2020

Brilantní román o hledání kořenů a vyrovnávání se s vlastní rodinou (někdy je to fakt těžký, co?).
A hlavně o vyrovnávání se s vlastní pravdou...

Společně s bezejmenným dítětem prožíváme pořád to samé - cesty odnikud nikam na vesnici, kde žijí vidláci, kteří bojují proti snům, jsou vulgární a nemají naději.
Atmosféru to má neskutečnou, v autorovi se básník nezapře.

Já jsem 3 ze čtyř svých prarodičů sice nezažila, ale jakoby mi je tahle knížka trochu vynahradila.
Jedná se o dlouhý monolog starého muže, který vypráví o svém osudu náhodnému kolemjdoucímu, se kterým louská fazole.
A je to opravdu jako návštěva u dědy. Občas to trochu přepískne a vypráví vám nekonečně dlouhé historky o tom, jak si kupoval klobouk, ale potom to přijde... pasáže, kdy se zatajeným dechem nechcete, aby přestal. Když vypráví o válce, poválečném Polsku, o hře na saxofon... Je v tom tolik hrůzy a něhy!

3 18.01.2020