ToVy komentáře u knih

Zajímavé téma, už jsem četl některé knihy z Osvětimi a musím říct, že více se mi snad líbil Fotograf z Osvětimi. Více se mi tedy líbil závěr knihy, ale jak už někteří psali, zdráhám se mu zcela plně uvěřit.

5 18.03.2022

Spíš čtu historické knihy a kromě toho, že mi byla doporučena po shlédnutém filmu knižní verze, tak jsem velmi ocenil oddychovost u této knihy. Zábavná, vtipná, relaxační, velmi rychle přečtená.

6 03.02.2022

Hned na úvod musím napsat, že mě kniha poměrně zklamala. Kniha by byla velice zajímavá, kdyby nebyla tak plitká, povrchová, kdyby šla více do hloubky, více vysvětlovala, buď chtěl autor mít knihu rychle napsanou, nebo paní svůj příběh chtěla mít velmi rychle odvyprávěný. Očekával jsem skutečně mnohem více, a to neříkám, že by námět byl špatný. Určitým způsobem, to, že jsem dal druhou hvězdičku je jen díky chronologickému přehledu v závěru knihy, kde je od 1.1.1968 do 21.8.1968 popsáno, co se v konrkrétní dny reálně dělo a následně trošku profil, i když subjektivní profil autorky příběhu, osobností té doby. Možná bych dal i ještě jednu hvězdičku více, kdyby v knize aspoň nebylo tak ohromné množství chyb, jen jedna datumová, kde si autor popletl rok 1968 a 1969, ale v knize bylo tolik překlepů, zdvojených spojek, opravdu tolik chyb v knize jsem ještě neviděl, snad neprošla ani kontrolou. S osobními názory autora knihy už se musí vypořádat každý po své, zda s autorem souhlasí nebo ne, nicméně rozhodně budu dvakrát otáčet knihu v ruce, když se budu rozhodovat, zda si od tohoto autora znovu knihu koupit.

26.01.2022

Na úvod předem napíšu, že jsem poměrně dost velký odpůrce knih nebo školení, které rádoby zvyšují úroveň šéfa, jeho dovednosti, ale jedna z mála věci na čem se s autorem shodnu je, že je ke všem takovým školením, zkušenostem, knihy raději nebudu zmiňovat, přistoupit tak, že je dobré si z nich vzít, co vy samotní uznáte za vhodné.
Nebudu si zde hrát na objektivní zhodnocení knihy, protože to za prvé dost objektivně nejde, protože vůbec neznám autorovu firmu a poměry v ní, de facto jsem se o nějakém Turbomoštu nebo Baru, který neexistuje dozvěděl až při nedávné vánoční procházce Brnem s kamarády, a za druhé i sám autor by byl, podle své knihy raději za subjektivní hodnocení, raději by si vyslechl jaké pocity z té knihy mám.
Několikrát se mi u této knihy chtělo řvát: "myslí toto skutečně vážně?" Použiju-li slovník autora, větší ko*otinu jsem dlouho nečetl. Neříkám, že se vším se nedá souhlasit, ale tahle kniha měla jediné štěstí, že ji mám vypůjčenou. Kdyby byla moje, stal by se zní trhací kalendář, bohužel radno dodat, že moc listů by v ní nezůstalo.
Celou dobu jsem čekal, kdy autor napíše: "ok, do těď jsem si z vás dělal p*del a vy jste mi to spolkli," Pak přišly silnější chvilky a říkal jsem, ok, možná tomu dám víc než jednu hvězdičku, ale hned na další stránce jsem uvažoval, jestli ji dám vůbec nějakou.
Ano autor popisuje své zkušenosti se svou firmou, se svým šéfovství, které je ale podmíněno majitelstvím, pokud jsem dobře pochopil. Neubírám zásluhy na tom, co se svým kolegou vybudovat, opravdu toto nejsem schopný posoudi, ale autorovi chybí jiné zkušenosti, pokud jsem to pochopil správně, šéfem byl pouze ve své firmě a z ní čerpá své zkušenosti, což je fajn a připustit si chyby je základ, pokud se z nich člověk dokáže poučit, ale jedna jediná zkušenost, ať je dlouhá jakkoliv nenahradí zkušenosti z různých prostředí, různých odvětví, a to co funguje jemu v jeho prostředí, nemusí zákonitě fungovat jinde, ale myslím, že toto si autor snad uvědomuje.
Měl-li bych to vyčíslit tak 90% knížky bylo pro mě naprosté buď nic neříkající skutečnosti nebo do extrému hnané zhýralosti. V 10% popsaného bych se dokázal s autorem shodnout, že to jsou správné návyky, modely, říkejme tomu jak chceme, nicméně bych za těchto 10% neděkoval autorovi, že mi je ukázal, přinesl, upozornil na ně, cokoliv, ale jsou to prostě základy a léty a lidmi ověřené věci, které fungují a nebo by fungovat měly.
A i když jsem si přečetl, jak smýšlí autor o korporátu, myslím, že zkušenost z korporátu by se mu možná hodila, protože by ukázala zase jiný úhel pohledu.
Rozumím, že důležitou úlohou šéfa je utvořit prostředí, ve kterém se bude všem pracovat dobře, ale ostatní modely jako nikomu neříkej, co má dělat, neradit, nemotivovat, neotravovat lidi, nekontroluj, věř až do té míry, že je v pohodě, že někdo krade, dáme mu druhou, třetí, čtvrtou, xtou šanci a nikdy ho hlavně nevyhodíme, protože pro odchod se musí rozhodnout sám, nepovyšuj, protože povýšení hlavně musí jít od toho, kdo chce být povýšený, taky zmínka o tom, že ukončení ve zkušební době nebere jako ukončení, ale jako nábor, fluktuace je jednou fluktuace a ta se nepočítá podle toho, jak si nastavíme pravidla. Ta pouze může ukazovat jednotlivé části, jako například fluktuace na určité pozici, nebo fluktuace nováčků a nebo běžná za posledních 12 měsíců.
Samozřejmě se, jak už jsem napsal, najdou světlejší chvilky, nicméně znané, jako určité pasáže o zpětné (subjektivní) vazbě, o naslouchání, o vyzařování naděje, o neuplatilnosti jiných úspěchu na sobě, o bytí nebytí třetí strany uprostřed sporů.
Mimochodem, co mnou celou dobu rezonuje, pokud si toto někdy autor knihy bude číst, pokud máte zájem, rád vám předám kontakty na lidi různých úrovní (běžný zaměstnanec, nižší šéf, vyšší šéf), kteří by u vás velmi rádi dostali druhou, třetí, xtou šanci, bohužel zaručit se za ně nemůžu, ale vy byste určitě jejich potenciálu a zkušeností využil vrchovatě, otázka, jak dlouho vám to pošlape.

16.01.2022

Velmi zajímavá kniha, trošku složitější na čtení, ale vnáší na spostu zásadních historických momentů novodobých českých dějin určitým způsobem jiný pohled. Velmi zajímavé jsou pak stránky o pokusu charakterizovat Čecha, kým je nebo kým chce být, jak je vnímán, jak se vnímá sám v pohledu přímého, ale zajímavější pohled z boku.

1 14.01.2022

Zajímavá kniha a hodnocením nechci znevážit čeho se týká, ale podle mě není dobře napsaná, místy se některé věci opakují, často se odbíhá od tématu, aby se něco vysvětlilo, ale nic se nevysvětlí, autor několikrát napíše, že podrobně popíše na následujících řádcích o něčem nebo podrobně vysvětlí rozdíl a ano, je to vysvětleno na několika málo řádcích a vůbec ne podrobně. Je to možná dobrá kniha, když potřebujete zabít hodinku dvě, protože víc vám kniha za přečtení nedá, což bohužel je výmluvné o kvalitě, zde neplatí, že když knihu přečtete na jeden zátah během chvilky, je to kniha čtivá, jen je prostě jednoduše napsaná, doufám, že někdo toto téma nacistických kreatur uchopí lépe a napíše opravdu čtivou knihu.

2 23.12.2021

V určitém pohledu zajímavá, ale všeobecně podle mě velmi tendečně psaná kniha. Pravopisné chyby se dají přehlédnout, datumové chyby už méně. Některé věty mi ani po několika přečteních nedávaly smysl. Kniha místy byla velmi chaotická v časové posloupnosti. Jediné co mě snad motivovalo dočíst knihu nakladatelství Naše vojsko, že to byl vánoční dárek. Jinak bych ji nedočetl. Uváděnou hlubokou analýzu jsem nijak nepostřehl a nebo jsme si ji nespojil s pouhými rozpory ve výpovědích, což je vlastně jediné co autor dokazuje, že někdo vypověděl ono a někdo něco jiného a podle toho je dokázano toto. Opravdu velmi tendenční a nebo nejsem vzdělaný čtenář a nepřesvědčil jsem se o chtěném záměru autora po přečtení knihy.

1 26.09.2021

Velmi zajímavá kniha, a to i pro někoho, kdo má hrad každý den na očích. Jediné, co bych vytkl je to, že jednotlivé kapitoly psali různí autoři, což někde sklouzává k tomu, že v některých kapitolách se opakuje již napsané a nebo se každý ze svého pohledu snaží napsat úvod své kapitole, což je někdy trochu jakobyste začali číst novou knihu.

07.08.2021

nedočteno, byl to dárek k Vánocům, ale darovatel netušil, že se jedná o naučnou literaturu. Chtěl jsem tomu dát šanci, po přečtení některých knih z Osvětimi, ale vydržel jsem asi 20 stránek.

Když jsem se rozhodl, že místo zbytečných kravin k Vánocům, požádám rodinu o knihy, instruoval jsem je, jaký druh knih a někoho, napadlo toto, a já si říkám proč ne, už jsem něco o tom slyšel. A už jsem taky rodině napsal, toto už raději ne.
Neříkám, že to je špatný nápad, že se to někomu nemůže líbit, ale mě to tedy neoslovilo příliš. Myslím si, že se v historii celkem vyznám, ale pochopit některé pointy mi dalo zabrat a i když si člověk postupně zvykne na jednotlivá slova a co se vynechává co se spojuje, co se přesmykuje, takže tohle se nedá číst jako běžná kniha. Ke konci jsem to fakt už jen rychle rychle "přečetl", abych se konečně dostal na konec a vzal si další knížku.

17.01.2021

Nejzajímavější milníky novodobých českých dějin. Dozvěděl jsem se spoustu novinek. Nicméně co mi na knize vadilo, že v jednotlivých etapách nešla chronologicky. Uvítal bych, kdyby jednotlivé podkapitoly byly tvořené spíše tak jak šly v čase než pět podkapitol pěkně po pořádku a tu do toho autor zakomponuje jinou linku, která se ale vrací zase zpět a nebo dopředu oproti dalším podkapitolám. Poměrně dost překlepů a pár vět nedávajících smysl. Ale velmi užitečná kniha.

12.01.2021

Třicátá, poslední kniha Johannese Maria Simmela. Myslím si, že kniha je klasická Simmelovka, velká láska, velký podraz, někde někdo mrtvý, člověk když si čte knihu, která je více jak dvacet let stará a říká si, co v té době bylo aktuální, čeho se lidé obávali, protože tohle jsou vždy vedlejší dějové proudy u Simmela, nejde se nezamyslet, jak jste o těchto věcech, pokud už jste v té době měli rozum, uvažovali a v pohledu aktuální celosvětové situace, jak znovu se dá zmínit, že spousty knih je nadčasových. Bohužel poslední kvalitní kniha od JMS.
Celkem rychle jsem to skončil o této poslední knize. Ale je to pro mě velký konec jedné etapy. Simmelovu první knížku jsem přečetl v devatenácti a postupně četl více a více a postupně jsem chtěl mít všechny jeho knížky doma. Několikrát jsem se snažil přečíst všechny knížky chronologicky, ale buď jsem to při desáté knize vzdal, nebo jsem se dostal ke knize, která mi jako poslední chyběla a nemohl jsem ji nikde sehnat. 1.7.2018 jsem zahájil poslední pokus o chronologické přečtení všech knih a po 844 dnech, 2 letech, 3 měsících a 21 dnech jsem dočetl tuto poslední. A co teď? Číst dál, i když všechno další co přečtu, vím, že budu porovnávat výhradně se Simmelem.

22.10.2020

Dvacátá devátá kniha Johannese Maria Simmela. Je to krátká povídka a mám ji moc rád. Kniha se dá přečíst za jediný den a kdo tak učiní, neprohloupí. U Simmela je známo, že čím delší je povídka, tím je lepší, krátké povídky mu vůbec nesedí, ale toto dílo, které se pohupuje na hranici mezi povídkou a románem, je toho opět jen důkazem, že když Simmel rozkošatí svou povídku, stojí za to. Ten příběh si velmi dobře pamatuji a velmi jsem se na něj těšil, i když jsem znal pointu, pořád se mi velmi dobře četla. Je to taková oddychová četba po nějakém náročném románu, není potřeba se hluboce zamýšlet nad všebolem světa, ale přečíst si prach obyčejný příběh, který se mohl stejně tak dobře stát v reálu, jako mohl být vymyšlený. Ale je krásný.

2 14.09.2020

Dvacátá osmá kniha Johannese Maria Simmela. Co mě po přečtení této knihy napadne jako první. Doufám, že někdo napsal životopis JMS, protože strašně rád bych si jej přečetl. Co všechno v této knize, ale i v jiných knihách je autobiografické. Jak málo vím o autorovi, jehož knihy za chvíli budu číst dvacet let. Čím více se blížím ke konci jeho tvorby, přemýšlím, co bych měl číst dalšího, protože už jsem se několikrát zapřísahal, že dokud nepřečtu všechno od JMS, nebudu číst nic jiného. A právě historie nebo životopisy byly to první, co mě napadlo. Je možná trošku škoda, že právě toto nebyla poslední kniha JMS, protože kruh by se uzavřel, a to není jen tvrzení frází z knihy. Hned když jsem knihu začal číst, začal jsem tušit, že to bude úžasná kniha, která se vrací k první knize JMS a je vlastně jejím pokračováním po padesáti letech. Jen jsem odhadoval, že ona srbská stará žena bude spíše ona mladá krásná žena ze sklepa ve Vídni. Kniha se velmi dobře čte a jak se někdy s tlustými knihami trápím i dva měsíce, 14 dní a bylo přečteno, ale je to opět zajímavým dějem, který vás nutí a nutí číst dál, bohužel mi postiženi tvorbou JMS stále očekáváme, kde se co zase kousne, kde dojde ke zvratu, kdy idylku, která zalila vše sluncem, nahradí velká bouře, která vnese další chaos. Čtete, mermocí se nechcete podívat na žádné slovo dalšího odstavce, protože očekáváte onu bouři a na jednou přijde pouze klidný konec, který se dal očekávat, protože už JMS dostatečně znáte.

3 13.09.2020

Dvacátá sedmá kniha Johannese Maria Simmela. Vůbec nerozumím, co jsem to právě přečetl. Knihu, nebo spíš sbírku, šesti nebo sedmi povídek, které …, vlastně ani nevím, co. Alternativy jsou dvě. Buď překladatel z originálu popustil uzdu svému pisatelskému střevu, nebo Simmel vydal něco, co snad nikdy vydat nechtěl. Absolutně netuším, kdo tu knihu psal. Simmel? To snad ne. Naprosto neidentifikovatelný styl psaní. Ač povídky od Simmela opravdu nemám rád, tak tyto povídky byly to nejhorší, co jsem od Simmela četl, co snad autor napsal. Možná jsem jen postižen tím, že více jak dva roky čtu jen Simmela a přesně se mi vepsal styl jeho psaní pod kůži a nemohu rozdýchat, co jsem zrovna přečetl. Nic neříkající povídky nebo když už něco říkaly a děj by se dal uchopit, jako u hlavní povídky Setkání v mlze, byla pak povídka napsána takovým stylem, který se opravdu velmi velmi těžko čte, špatně udržujete nit, o čem vlastně autor píše a musíte některé pasáže číst dvakrát a stejně nepochopíte. Jsem rád, že jsem ji přečetl, dočetl, nepřečtu nikdy více a nikomu nedoporučím.

1 25.08.2020

Dvacátá šestá kniha Johannese Maria Simmela. Tak přece jenom JMS nevyčerpal svou zásobu, čím více se člověk blíží, ke konci autorovy tvorby, nutí ho přemýšlet, jestli už se autor nevypsal a další knihy nejsou jen pokusy vrátit se na výsluní. A navíc po poslední knize Na jaře zazpívá skřivan naposledy, která byla laděna pro lidstvo velmi negativně. Ale kniha I když se směju, musím plakat zase vybočuje do autorova standardu. Určitě se nejedná o žádnou přelomovou knihu, která by byla v autorově tvorbě nějak zásadní, ale autor se vrací i k dřívějšímu standardu, že svůj děj prokládá soudobými událostmi, a že tato kniha je jimi skutečně protkána. Navíc tyto dějiny nejsou nijak staré a v člověku to vyvolává vzpomínky, navíc ještě umocněné, když v době četby této knihy současně sleduje i dějinný seriál, jehož děj je zrovna v období, které autor popisuje. Když čtete neuvěřitelný životní příběh Míši Kafankeho, kromě toho, že si říkáte, že toto se skutečně může dít jen v knize, hned vás napadne, toto mi něco připomíná a zrovna když si začnete uvědomovat, co vám to připomíná, autor se spirálkou otře o svou dřívější knihu Nemusí být vždycky kaviár, která je autorovým skutečným bestsellerem. Musím říct, že samotný děj mě ani nijak neoslovil, ale v kombinaci se soudobými dějinami se kniha ohromně snadno četla. Konec bohužel je poměrně velmi oseknutý a autor nechává spíše prostor pro vaši fantazii, jak si děj domyslíte.

3 22.08.2020

Dvacátá pátá kniha Johannese Maria Simmela. Celkem dost jsem uvažoval o tom, jak bych něco o této knize napsal a pak, když jsem ji dočetl začaly zprávy a v nich říkají: „spotřeba elektrické energie klesla o 10%, postupně se zvedá výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů.“ Jak symbolické, ale jsem tak rád, že tu knihu mám přečtenou a je za mnou. Pokud se o Simmelovi říká, že je autor společensko-kritických románů, toto byl snad ekologicko-kritický pamflet. Ve všech těch ekologických pasážích se tak dokonale ztratíte, že vám pomalu unikne celá pointa příběhu, který nebyl špatný, ale byl až příliš zabalený, že pomalu nevíte, kde vám hlava stojí z toho, jak si říkáte, jestli před 30 lety opravdu tak černo černě lidé viděli ekologii, aby jako najednou mávnutím kouzelného proutku ta černě začala postupně šednout, protože tam a onde už začínají různé projekty na zlepšování životního prostředí a vlády se o to začínají starat a dochází k rychlému rozuzlení celého příběhu, až vám to přijde, že tak skvělý autor, jakým Simmel byl, prostě měl své období literární plitkosti, vymyslel zajímavý příběh, ale bylo to moc krátké na knihu, tak tam přidal hodně ekologické omáčky. Čím dál více se v posledních knihách nabízí určité autorovo vtělování se do svých postav a odkazování se na dřívější knihy a ani tato kniha není v obojím výjimkou. Nicméně na závěr musím napsat, že jedna z nejslabších knih.

1 26.07.2020

Dvacátá čtvrtá kniha Johannese Maria Simmela. Když jsem začal Simmela číst, vždy, když jsem dočetl, jsem musel chvíli nad knihou uvažovat, co mi dala, hledal jsem určitá podobenství se svým životem, přemýšlel o důsledcích a reáliích. Když jsem zahájil tuto snad poslední tour de čtení všech Simmelových knih popořadě, a tentokrát to skutečně dokončím, více méně jsem se nad žádnou knihou moc nezastavoval, abych po jejím závěru nějak přemýšlel o ledasčem a prostě jsem jen rozečetl další knihu. Tato kniha to zase u mě vyvolala. Asi jsem zřejmě tuto knihu někdy četl, protože jsem v ní měl záložku, ale nedočetl, kdybych dočetl, asi bych nebyl tak rozpolcený ze závěru knihy. Kniha sama o sobě není špatná, je typicky simmelovská, ale musím upřímně říct, že nejvíce mě vzalo až asi posledních 20-50 stránek, kdy děj dostával spád. Možná v této době koronaviru tato kniha stoupne trošku víc do popředí. Ano studená válka už je dávno minulostí, ale i přesto je velice zajímavé v aktuálních souvislostech číst o vývoji viru, který se stane biologickou zbraní. Simmel se opět v knize vrací zmínkou k jedné své starší knize Nikdo není ostrov, propojením vyšetřovatelů nebo spíš rodiny vyšetřovatelů. Velká novinka, hlavní hrdina nebyl muž, ale žena. Nicméně konec knihy mě velmi zklamal, čekal jsem de facto naprosto jiný konec, a ne happy end a vlastně snad jsem ani konec knihy nepochopil, byl snad jen všechno sen a nic se ve skutečnosti nestalo?

1 13.06.2020

Dvacátá třetí kniha Johannese Maria Simmela. Jak se blížím pomalu ke konci tvorby JMS, nabývám dojmu, že mezi zbytkem knih, které mi ještě zbývá přečíst nenajdu žádnou novou uchvacují, ač z posledních knih JMS mám přečtenu snad jen jednu knížku, a to ještě povídkovou, které nemám rád. Říkám si, vše dobré, co JMS napsal, už jsem přečetl, zbylých deset knih bude už jen o tom, že je přečtu, ale žádná mě nepřekvapí. A pak přijde na řadu Ve tmě jsou jen temný stín. Další nečekaně úžasná kniha, která se snad čte sama. Myslím si, že veškeré knihy, které mají co do činění s nacistickou minulostí anebo 2. světovou válkou, jsou předem odsouzené k úspěchu. Neobyčejně dobře vymyšlený příběh, který jen potvrzuje, jak úzce jsou lidské životy propojeny z minulosti. Ač je autorem na začátku připomínáno, že jde pouze o fikci, proč by to vlastně nemohla být pravda, a když se s tímto shodnete, kniha vás zcela pohltí, protože o této fikci, ale řekněme, že by to mohla být pravda, chcete úporně vědět, jestli je skutečně fikcí nebo realitou. A když se konečně dostanete ke konci, kde vlastně pravdu nezjistíte, tak reakce na zveřejnění této fikce nebo reality jsou vlastně očekávatelné. Možná právě proto, že rok 2000, ke kterému fikce směřovala je již dvacet let za námi a jsme v relativním klidu v tom, že si můžeme říct, že tato fikce fikcí skutečně byla, otázka je, jak vnímali tuto knihu v roce 1985.

2 26.04.2020

Dvacátá první kniha Johannese Maria Simmela. A hned říkám, že jsem se jí protrápil a protrápil jsem se jí, jen protože jsem se jí protrápit rozhodl hned na začátku. Už když jsem četl povídkovou knihu Dvaadvacet centimetrů něžnosti věděl jsem, že mě čeká ještě další povídková kniha a dopředu jsem si ji možná i trochu znechutil a možná jsem doufal v nějaké překvapení, které se však, světe div se, nekonalo. Tedy mé očekávání bylo směřováno k titulní povídce Země zůstane ještě dlouho mladá, jelikož Dvaadvacet centimetrů něžnosti byla pro mě dobrá povídka a právem zvolena titulovou povídkou. O to větší zklamání bylo, když ani titulová povídka této knihy za moc nestála. A až téměř u konce se přece jen jedna pěkná povídka našla, kterou však už znám anebo se citace objevila v nějaké knize JMS. Povídka Bunda barvy velbloudí srsti je opravdu velmi velmi pěkná povídka. Důvodem proč možná povídky JMS nemá rád bude to, že se mi zdají až příliš pesimistické, útočné, nejde snad o to, aby byly povídky veselé a nasazovaly růžové brýle, ale většina pesimistických povídek s kombinací toho, že častokrát se JMS vrací, pořád a pořád ke stejným tématům, je pro mě jako čtenáře ubíjející a beru povídky JMS jako vypsání si ruky, aby autor mohl napsat tak skvělé knihy.

1 23.01.2020