Šéfové jsou kokoti
Jan Vlachynský
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/458089/bmid_knihu-si-prave-prohlizi-3-zakaznici-lRS-458089.jpg
4
30
12
Proč nemotivovat své zaměstnance? Jak se zbavit vizionářství? Kdy neříkat lidem, co mají dělat? Sedmašedesát přidrzlých a provokativních šéfovských rad brněnského podnikatele Jana Vlachynského se snaží odpovědět na základní otázku moderního leadershipu: Jak být jako šéf co nejmenším koktem? Lehce vulgární, ale zato stoprocentně autentický a přísně sebezpytující text odkrývá pozadí fungování úspěšné gastronomické skupiny Lidi z Baru, která zaměstnává přes stopadesát lidí a má na svědomí například populární Bar, který neexistuje, brainhack drink Osmička nebo hotel Anybody. A jednoho šéfa kokota. Tak co, půjdete s Honzou hledat nové šéfovství?... celý text
Přidat komentář
Nemáte rádi knížky, co vám říkají, co máte dělat a že vše děláte špatně? Já taky ne, a proto mě tahle překvapila. Neočekávejte dlouhé kapitoly. Krátké texty střídá zábavná grafika. Prakticky můžete kdykoliv zastavit číst a jak se ke knížce vrátíte, hned se tomu zase dostanete na kobylku. Nečekejte však extra velká moudra, stále je to knížka autora, který žije hlavně ze zkušenostmi z baru. Ale něco zažil, a to předává dál takovou formou, aby se vám to hezky četlo.
Na úvod předem napíšu, že jsem poměrně dost velký odpůrce knih nebo školení, které rádoby zvyšují úroveň šéfa, jeho dovednosti, ale jedna z mála věci na čem se s autorem shodnu je, že je ke všem takovým školením, zkušenostem, knihy raději nebudu zmiňovat, přistoupit tak, že je dobré si z nich vzít, co vy samotní uznáte za vhodné.
Nebudu si zde hrát na objektivní zhodnocení knihy, protože to za prvé dost objektivně nejde, protože vůbec neznám autorovu firmu a poměry v ní, de facto jsem se o nějakém Turbomoštu nebo Baru, který neexistuje dozvěděl až při nedávné vánoční procházce Brnem s kamarády, a za druhé i sám autor by byl, podle své knihy raději za subjektivní hodnocení, raději by si vyslechl jaké pocity z té knihy mám.
Několikrát se mi u této knihy chtělo řvát: "myslí toto skutečně vážně?" Použiju-li slovník autora, větší ko*otinu jsem dlouho nečetl. Neříkám, že se vším se nedá souhlasit, ale tahle kniha měla jediné štěstí, že ji mám vypůjčenou. Kdyby byla moje, stal by se zní trhací kalendář, bohužel radno dodat, že moc listů by v ní nezůstalo.
Celou dobu jsem čekal, kdy autor napíše: "ok, do těď jsem si z vás dělal p*del a vy jste mi to spolkli," Pak přišly silnější chvilky a říkal jsem, ok, možná tomu dám víc než jednu hvězdičku, ale hned na další stránce jsem uvažoval, jestli ji dám vůbec nějakou.
Ano autor popisuje své zkušenosti se svou firmou, se svým šéfovství, které je ale podmíněno majitelstvím, pokud jsem dobře pochopil. Neubírám zásluhy na tom, co se svým kolegou vybudovat, opravdu toto nejsem schopný posoudi, ale autorovi chybí jiné zkušenosti, pokud jsem to pochopil správně, šéfem byl pouze ve své firmě a z ní čerpá své zkušenosti, což je fajn a připustit si chyby je základ, pokud se z nich člověk dokáže poučit, ale jedna jediná zkušenost, ať je dlouhá jakkoliv nenahradí zkušenosti z různých prostředí, různých odvětví, a to co funguje jemu v jeho prostředí, nemusí zákonitě fungovat jinde, ale myslím, že toto si autor snad uvědomuje.
Měl-li bych to vyčíslit tak 90% knížky bylo pro mě naprosté buď nic neříkající skutečnosti nebo do extrému hnané zhýralosti. V 10% popsaného bych se dokázal s autorem shodnout, že to jsou správné návyky, modely, říkejme tomu jak chceme, nicméně bych za těchto 10% neděkoval autorovi, že mi je ukázal, přinesl, upozornil na ně, cokoliv, ale jsou to prostě základy a léty a lidmi ověřené věci, které fungují a nebo by fungovat měly.
A i když jsem si přečetl, jak smýšlí autor o korporátu, myslím, že zkušenost z korporátu by se mu možná hodila, protože by ukázala zase jiný úhel pohledu.
Rozumím, že důležitou úlohou šéfa je utvořit prostředí, ve kterém se bude všem pracovat dobře, ale ostatní modely jako nikomu neříkej, co má dělat, neradit, nemotivovat, neotravovat lidi, nekontroluj, věř až do té míry, že je v pohodě, že někdo krade, dáme mu druhou, třetí, čtvrtou, xtou šanci a nikdy ho hlavně nevyhodíme, protože pro odchod se musí rozhodnout sám, nepovyšuj, protože povýšení hlavně musí jít od toho, kdo chce být povýšený, taky zmínka o tom, že ukončení ve zkušební době nebere jako ukončení, ale jako nábor, fluktuace je jednou fluktuace a ta se nepočítá podle toho, jak si nastavíme pravidla. Ta pouze může ukazovat jednotlivé části, jako například fluktuace na určité pozici, nebo fluktuace nováčků a nebo běžná za posledních 12 měsíců.
Samozřejmě se, jak už jsem napsal, najdou světlejší chvilky, nicméně znané, jako určité pasáže o zpětné (subjektivní) vazbě, o naslouchání, o vyzařování naděje, o neuplatilnosti jiných úspěchu na sobě, o bytí nebytí třetí strany uprostřed sporů.
Mimochodem, co mnou celou dobu rezonuje, pokud si toto někdy autor knihy bude číst, pokud máte zájem, rád vám předám kontakty na lidi různých úrovní (běžný zaměstnanec, nižší šéf, vyšší šéf), kteří by u vás velmi rádi dostali druhou, třetí, xtou šanci, bohužel zaručit se za ně nemůžu, ale vy byste určitě jejich potenciálu a zkušeností využil vrchovatě, otázka, jak dlouho vám to pošlape.
Napřed jsem knížku odmítal číst, že ten název je pro mě dost odrazující.
Poté jsem si ji ze zvědavosti půjčil v knihovně a musím uznat, že mě příjemně a mile překvapila. Autor vychází totiž z vlastních zkušenosti a píše o sobě, že se takto choval v této roli, což místy opravdu působí vtipně a inspirativně zároveň. Knížka navíc obsahuje i barevné ilustrace. Líbí se mi, že si dělá sám ze sebe legraci a zároveň se veřejně hlásí k chybám, které dělal. Určitě doporučuji. Takových knížek je doopravdy málo. Navíc příběh psal sám život. O to důvod více si to přečíst.
Kniha je velmi zajímavá. Měla jsem jen trochu problém na začátku, ale pak to bylo dobré. Kniha vede k hodně zamyšlení nad aktuálním chování zaměstnanců i šéfů. Tuto knihu doporučuji přečíst prakticky všem.
Tato kniha mě bavila, po lidské stránce mě nenuceně posunula, nastavila mi zrcadlo a připomněla, že je občas potřeba šéfovství nebrat tak vážně, jak jsem z korporátu zvyklá. Taktéž mě těší, že Honzu občas potkávám v ulicích Brna a chová se stejně otevřeně a nenuceně, jak o sobě píše.
Pár let to trvalo, ale i v Česku začínají šéfové chápat, že bez nich jsou zaměstnanci motivovanější a výkonnější. Uvidíme, kam se budou Vlachynského bary ubírat dál. Třeba bude další zkušenost impulzem k další knize.
Nejsem žádný velký recenzent a ani čtenář, ale kniha, která díky autorovi podává na odiv strasti a slasti života v Baru a vlastně i mimo něj, a to zcela otevřeným způsobem, byla ta správná oddychová četba , kterou jsem hledal, a tak jsem neváhal ani vteřinu s jejím nákupem.
Šéfy jsem rozečetl u kávy v hotelovém lobby a po zákusku a dalších 2 kávách jsem odcházel s knihou dočtenou a hlavou plnou myšlenek, kolikrát denně jsem k...t já?!
Z plánované oddychové četby se tedy stala spíše lehká vnitřní očista.
Každý jsme ale jiný, a to, jak ventilujeme své požadavky, touhy či myšlenky je naštěstí odlišné a tak jsem se i na pár stránkách uklidnil, že tak hrozné to se mnou snad ještě není a po zapsání několika úryvků ani být nemusí.
Je to návod, jak uspět v podnikání nebo jak být tím top nejlepším a nejoblíbenějším šéfem? ... To rozhodně ne.
Ale je to kniha, která vás donutí se zamyslet, a to ne nad chodem firmy, ale nad sebou samými. Donutí vás se na chvílí zastavit a projít si v hlavě okamžiky z minulosti nebo třeba jen z dnešního rána.
A jaké by tedy bylo finální hodnocení? ... na tom přece nezáleží
Přečtěte si Šéfy a uvidíte, protože jak píše Honza:
“Pojďme spolu nesouhlasit, přít se - a učit se od sebe.”
PS: Snad už zase brzy v jednom z podniků brněnské scény, na úvod třeba @4pokojebrno
Ano, mohu potvrdit, že valná většina šéfů jsou opravdu kokoti. Existuje jen jeden šéf, který si to uvědomuje a navíc o tom ještě napsal vtipnou a čtivou knihu. Honza Vlachynský si uvědomuje, že čím více svým zaměstnancům šéfuje, tím rychleji likviduje jejich motivaci a kreativitu. Nesnažil se však napsat klasickou motivační knížku, vtipně analyzuje svoje vlastní chyby a hledá v nich poučení. Kéž by si tuhle knihu přečetlo co nejvíce šéfů…
Šéfové jsou kokotiKniha Šéfové jsou kokoti je v
| Přečtených | 48x |
| Čtenářské výzvě | 7x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 11x |
| Chystám se číst | 22x |
| Chci si koupit | 14x |
"Pokud jste šéf, dělejte toho co nejmíň, protože zaměstnanci si stejně myslí, že jste kokot." Tak by se asi trochu přehnaně dalo shrnout poselství knihy. Brněnský koncept Lidi z Baru, kterého je autor spoluzakladatel mám rád. Je to netradiční přístup k často nudnému a stále se opakujícímu odvětví pohostinství. Jan zariskoval a díky úsilí a zajímavé vizi se mu to povedlo. Určitě je zajímavé se od někoho takového poučit. Jak sám autor píše, nečekejte nějakou profesionální příručku, jak se stát úspěšným šéfem. Jan je spíš na začátku, prošel si mnoha roky v pohostinství, mnoha faily, začal se vzdělávat v šéfovství a koučování. A tohle je spíše takový jeho poznámkový blok. Příspěvky jsou psány stylem: "Tohle jsem zkusil, a tady to nefungovalo. Doporučoval bych tohle." Nečekejte žádné grafy, statisticky, teoretické závěry, spíš osobní zkušenost.
Pro mě byla kniha zajímavá i proto, že se sebeorganizovanými týmy zabývám v oboru IT, a tady Jan řeší v hodně vzdáleném oboru, vlastně to samé.