tomas6658 komentáře u knih

Metafora dobročinného večírku, konaného pro východoevropské emigranty v New Yorku v padesátých letech 20. století, a jeho výtěžku jako ''miniatura jarmarku celého světa''. Psychologické vylíčení několika účastníků večírku, především z řad emigrantů, jako lidí, kteří se ocitají v určitých mezních či absurdních (často platí obojí) situacích. Vykreslení pokrytectví okolí, odcizení popisovaných postav vůči společnosti a následná gradace jednotlivých osobních situací - některých končících tragicky. V souladu s dalšími díly, které Hostovský v pozdním období své tvorby tvořil, se jedná o líčení postav, které jsou jistým způsobem vykořeněné a odcizené, hledající (a nenacházející) ukotvení, ''vyhnanců'' ve společnosti, kde právě žijí. Rozhodně stojí za přečtení a za zamyšlení se, nejen kvůli mistrné psychologické kresbě postav a situací.

Soubor osmi krátkých povídek z prostředí Jeruzaléma. Umění dosažení pointy na velmi malém prostoru. Několik velmi silných momentů. Mé nejvíce oblíbené povídky: Přednosta stanice, Nalezenec.

2 22.09.2022

O soudním procesu a „jeho“ lidech. Povídka z Böllova vrcholného tvůrčího období a určitý zlom v jeho tvorbě z hlediska formy – po typických příkladech tzv. Trommelliteratur (tvorby, zachycující období bezprostředně po konci 2. světové války v Německu) přichází do popředí kritika soudobé společnosti (60. léta dvacátého století) ve smyslu střetu jednotlivce a jeho touhy po svobodě se společností a jejími konvencemi, často spjatými s odlidštěním a morální licoměrností.

V provinčním fiktivním městě Birglar (archetyp maloměstského prostředí v tehdejší SRN) se odehrává netypický soudní řízení proti dvojici místních truhlářů, otci a synovi. Obžaloba je viní z výtržnosti a poškození cizí věci – dvojice zapálí služební auto Bundeswehru (synova zaměstnavatele) v rámci jakéhosi deklarativního uměleckého happeningu. Soudní proces je posledním případem místního soudcem, který se po jeho dokončení chystá do penze, známého udělováním mírných trestů, na druhé straně je zástupcem obžaloby mladý ambiciózní státní zástupce, toužící po kariéře. Nezvyklostí soudního přelíčení, kromě šetřeného činu, představují jeho svědci a osazenstvo – ve většině případů známí dvojice obžalovaných. V jakési protiváze reflexe přelíčení mezi místními lidmi se ocitají svědci a znalci povolaní soudem „zvenčí“ – různorodá směsice odborníků, zástupců armády a justice, i politiků a novinářů. Tito lidé, s jejich zaměřením a přesvědčením, se prolínají a svým způsobem reflektují jak soudní líčení, tak určitý „uvolněný“ duch jeho průběhu (obžalovaní se těší sympatiím většiny místních i soudních vykonavatelů). Soudní líčení reflektuje i mnohé aspekty soudobé společnosti (snaha o bagatelizaci a zamlčován nacistické minulosti a provinění v nich spáchaných, „normalizovanost“ a přebyrokratizovanost společnosti a její technicistní a odcizující pohled na jednotlivce a jeho úlohu v ní. Soudní proces končí mírným trestem, který si ovšem dvojice obžalovaných již odbyla ve vazbě a ti jsou tedy po skončení soudního řízení propuštěni na svobodu.

Motiv zdánlivě banálního popisu soudního přelíčení a jeho náležitostí je zde dán do kontextu jeho reflexe. Happening obžalovaných je jako symbol lidské svobodomyslnosti se dostává do kolize se státním byrokratickým aparátem, který nereflektuje jednotlivce a jeho touhu po svobodném jednání, naopak se snaží normovat a organizovat pokud možno každou oblast lidského konání - a tím do ní zasahovat a usměrňovat ji podle svých pravidel. Happening zde také představuje jakýsi společenský apel – znepokojení nad stavem společnosti a její zdánlivou normalitou, na pozadí tzv. hospodářského zázraku. Antimilitaristický náboj díla je pak obsažen v kritice fungování Bundeswehru, jakožto instituce, která potlačuje přirozenou touhu člověka po smysluplnosti jeho konání, jako organizace „jejíž smysl pozůstává v produkci absurdních nicotností, v produkci téměř totálního nic“. Kritika míří na fungování Bundeswehru ve spolčenosti a jejího soudobého napojení do struktur NATO v prostředí studené války – to vše necelých dvacet let od konce druhé světové války. Cílí na jeho nehospodárnost, absurditu jeho fungování a personální vyprázdněnost důstojnického sboru. V zásadě jde tedy o kritickou sondu do soudobé západoněmecké společnosti, na pozadí střetu jednotlivce s její represivní mašinerií.

O cizím hostu a hostitelích. Jeden z vrcholů Hostovského tvroby – psychologický román o hledání vlastního smyslu života, boji s vnějším i vnitřním odcizením a s lidskou lhostejností, s mnohými autobiografickými prvky. Pozoruhodné a mistrné zpracování tématu, jež provázelo autora v podstatě celou jeho tvorbou, a jež ztvárňoval i v mnoha svých dalších dílech.

Hlavní postava románu, doktor Václav Marek, československý exulant za druhé světové války v Americe, pracuje na svém důležitém vědeckém díle o léčbě vysokého krevního tlaku, kterou zpracovává v rámci stipendia pro jednu významnou akademickou instituci. Povahou mírný a neprůbojný je odkázán na dobrozdání svých hostitelů a mecenášů z řad vyšší newyorské společnosti či zbohatlíků, kteří nemajetnému a idealistickému intelektuálovi poskytují pohostinství. Marek touží pouze po klidném místě, ve kterém by se mohl naplno věnovat své práci. Vlivem své povahy (uzavřenost a idealismus, neobratnost ve společenském vystupování, empatická zainteresovanost do mentálního rozpoložení svých hostitelů a snaha jim pomáhat jej pojmenovat a čelit mu) se však dr. Marek stále více zaplétá do traumat a vnitřních problémů svých hostitelů, jejich frustrací a zasutých křivd, a jejich problematických mezilidských vztahů. To v konečném důsledku znamená, že je svými hostiteli buď záhy vypuzen, nebo znechucen a psychicky vyčerpaný a zraněný odchází, v zoufalé snaze nalézt si pro sebe kýžené „klidné místo“. Dr. Marek se nevlastní vinou stává jakýmsi katalyzátorem frustrací a mentálních slabostí svých hostitelů, kteří se poté od něj vesměs odvrací. Psychicky i fyzicky stále více vyčerpáván, putuje od jednoho dočasného příbytku k druhému, v atmosféře všeobecné bezútěšnosti a bez nalezení vlastního klidu, bez náznaku jakékoliv další životní perspektivy a jistoty. Vyústěním této „odysey“ je doktorova smrt, předznamenána kontemplativním rozjímání o lidském údělu, touze po svobodě a štěstí a konci lidského života, jako symbolu vykoupení všech těchto strastí...

Leitmotivem díla, autorovým signaturním, je motiv věčného odcizení od ostatních lidí a vykořenění ze společnosti. Bloudění a pocit osamění, bez možnosti sjednání nápravy a nalezení pochopení jiných lidí, bez možnosti osobního „vykoupení“ z této mizérie, která obklopuje jakékoliv konání hlavní postavy a postupně ji v podstatě paralyzuje. Existencionální touha po nacházení svého „místa“ v životě naráží na hradbu nepochopení, lhostejnosti a odmítání. Řečeno s hlavní postavou: „Je dvojí dobrodružství života. Jedno vás provází, když žijete mezi lidmi v krunýři sobectví, a zcela jiné dobrodružství se vám věší na paty, jestliže ten krunýř shodíte“. Neschopnost přijmout jakousi vnucovanou společenskou konformitu, založenou na přetvářce. Věčné hledání a nenacházení hodnot lidskosti, porozumění a soucitu, je doprovázeno mistrným psychologickým zkoumáním jak postavy hlavního hrdiny, tak jeho hostitelů – zaměřujícím se na jejich touhy, nenaplněné naděje, slabosti i traumata. Smrt, vyobrazena jako „vykoupení“ z nekončících pozemských strastí, je symbolizována jako naplnění tužeb po klidu a usmíření. Tohle je velmi zajímavý psychologický román, dámy a pánové. A Egon Hostovský jeden z nejvýznamnějších československých spisovatelů 20. století. Toda raba, Egone. Za mnohé...

Poetické autorovo vzpomínání na dětství prožité v Hradci Králové, na jeho rodný dům na předměstí a jeho obyvatele. Vzpomínky na vlastní dospívání, nejbližšího kamaráda Jarka, který tragicky zahynul, i na svoji vlastní rodinu a životní osudy sousedů z domu jsou popsány v duchu autorovy osobité poetiky, v romantickém, velmi procítěném duchu. Kniha vzpomínek je tedy jakýmsi lexikonem autorových vzpomínek na své nejbližší a sousedy, jakožto i na své léta zrání, do čtrnáctého roku života. Jakýmsi překlenovacím prvkem mezi tragédiemi (smrt nejlepšího kamaráda, dědy Filipa) a mezi radostnými událostmi (bar micva, inicializační přechod do dospělosti v podobě sblížení se s dívkou) je tvrzení autorova otce, že „život si vždy najde svoji cestu“. Krásné a poetické čtení.

Soubor literárních esejů o situaci ortodoxních židů z východní Evropy po první světové válce. Vlivem útlaku a mnohých pogromů se veliká část židů z Haliče, Bukoviny a dalších oblastí východního Polska a dnešní Ukrajiny vydalo k masové migraci na západ. Roth, sám původem haličský žid, reportuje o této migraci a o jejich příčinách. Nejprve ilustruje situaci ortodoxních (chasidských) židů ve východní Evropě, jejich sociální a rodinné vazby a ukotvení, jejich duchovní a spiritistické kořeny. Zabývá se také příčinami masové migrace po první světové válce. V další části knihy se autor zabývá soudobou situací židovské diaspory a nově příchozích východních židů v evropských metropolích, konkrétně ve Vídni, Berlíně a Paříži, všímá si života v ghettech, snah o asimilaci, problematického vztahu majority především k nově příchozím židům a všudypřítomné policejní a politické šikany a antisemitismu. Další kapitolou je popis situace židovských imigrantů ve Spojených Státech a jejich asimilační proces a nakonec i soudobému postavení židovské menšiny v tehdy nově ustavovaném Sovětském Svazu.

Roth si všímá velikých rozdílů mezi integrovanými diasporami v daných zemích, směřující v dané době převážně k asimilaci a ortodoxními židy z východní Evropy, kteří jsou více religiózní a i pro své souvěrce velmi konzervativní a málo pochopitelní. Autor se zabývá i tehdy relativně novým sionistickým hnutím a všímá si velmi problematického pohledu chasidských židů vůči sionistům. Na svých rešeršních cestách si s velkým smyslem pro detail všímá situací židů v místech jejich migrace – asimilantů, východních ortodoxních imigrantů i sionistů, kteří se v té době chystali k odchodu do Palestiny. Jedná se v tomto ohledu o velmi ucelený soubor reportáží o situaci židů ve 20. a třicátých letech 20. století – od konce 1. světové války do roku 1937 – který i v současné době skýtá mnoho faktů a poskytuje realistický vhled do dané problematiky.

Rozsáhlá, fakty nabitá a velmi kvalitně zpracovaná historie války ve Vietnamu, mapující období od roku 1945 do pádu Saigonu v roce 1975. Autor ji kdysi pokrýval jako válečný reportér a kromě faktografie nabízí i veliké množství svědectví přímých účastníků války v podobě orální historie, zahrnující zástupce všech zúčastněných stran konfliktu. Veškeré události a děje jsou popsány chronologicky a přehledně, umožňují nahlédnout do dění v Severním i Jižním Vietnamu, v americké armádě, u podporovatelů Severního Vietnamu (SSSR a Číny), Jižního Vietnamu (kromě USA se vojenského angažmá zúčastnila Austrálie, Nový Zéland a Jižní Korea), jakožto i ve washingtonském Bílém domě a v americké vládě i společnosti.

Veškeré zásadní události jak ve Vietnamu, tak s ním bezprostředně související jsou zpracovány velmi obsáhle, komplexně, a díky již zmiňované bohatě zprostředkované orální historii i s pohledem na jejich dopady do životů jejich přímých účastníků. Tím je popisu událostí přidána veliká atraktivita a plasticita. Bez jakéhokoliv přehánění – tohle je prostě nutnost pro všechny ty, co se o válku ve Vietnamu zajímají.

Je možné vyrovn(áv)at se s pokrytectvím a oportunismem, které překlenují různé režimy a údobí? Je možné být „přisluhovačem“ režimu, aniž by k němu měl člověk vlastně jakýkoliv jasný postoj? A je apatie či rezignovanost na nelidskost dostatečný postoj k tomu, aby se něco mohlo změnit? Spousta (morálních) dilemat, žádné jasné odpovědi. Přesto se nimi (a dalšími) zaobírá z různých úhlů pohledu tento velmi zajímavý a v dnešní době téměř zapomenutý satirický román.

Štábní rotmistr Horlacher, ignorantský povaleč a oportunista, se stané osobním řidičem generála, který velí ústupovým operacím nacistické armády v roce 1944 ve Francii. Generál je vykreslen jako absolutní technolog válčení, neúnavně se pohybující po frontě a velící vojenským operacím, bez výrazné stopy nacistické zaslepenosti. I přes stále větší bezvýchodnost vojenské situace, zůstává klidný a soustředěný na svoji práci. To se setkává s nepochopením u Horlachera, který se jen oportunisticky snaží přežívat a svůj život si co nejvíce usnadnit, i za cenu lží a podvodů, které jen světí jeho prostředky a cíle. V rámci své služby se setkává s generálovou dcerou, která se stane jeho milenkou. Při jednom z ústupů jsou generál i s Horlacherem zajati americkou armádou a generál je poslán do Francie k soudu, protože se provinil rozkázáním popravy francouzských partyzánů. V období poválečném chaosu se Horlacher, který je cynický a absolutně bezskrupulózní, velmi rychle zorientuje – zbohatne spolu s generálovou dcerou na výrobě načerno pálené kořalky. Postupně se také spojuje s dalšími členy generálova štábu, se kterými podniká další špinavé kšefty. Po nějaké době se propuštěný generál vrací zpět – je penzionován a začne spřádat revanšistické plány na obnovení nacistické armády. Je však pouze už jen chabou, fyzicky zničenou a senilní kopií svého předešlého já a jeho úvahy začínají stále víc a víc hraničit s bláznivým fantazírováním. V závěrečné působivé scéně, při příležitosti setkání veteránů svého bojového oddílu, se po konfrontaci s jedním ze svých bývalých pobočníků psychicky zhroutí a je umístěn do blázince. Umírá v ústraní a zapomenutý

Skvělá politicko-satiristická sonda do prostředí vojenské mašinerie nacistického Německa i do vývoje v období prvních poválečných let a vzestupu neonacistického revanšismu. Děj románu je koncipován tak, že Horlacher vydává jakousi „zprávu“ o generálově činnosti, vypráví jeho příběh, doplňovaný svými myšlenkami a postřehy, procházejícími určitým vývojem (od odmítání generálova „zupáctví“, přes určitou lítost ke starému senilnímu muži, který žije už jen z odlesku dřívější „slávy“).
Dílo je také velmi kritickou obžalobou poválečného německého vývoje, kdy „mlčící většina“ ve společnosti nedokázala reflektovat hrůzy předešlého režimu - nedokázala a nechtěla se vypořádat se svojí temnou minulostí – a z toho pramenící obžalobou lhostejnosti, cynismu a oportunismu. Na pomyslný pranýř je kladen také typický prušácký militarismus, který určoval tendence v německé společnosti v celém 19. a 20. století - ve válce i po ní – je odsouzením neonacismu a jeho nositelů v podobě revanšistických kruhů v různých patrech společnosti. Mimo tyhle motivy se objevuje i motiv varování před eskalací studené války v podobě agresivního militarismu, syceného právě veterány druhé světové války, který by mohl vyústit v atomovou válku. Vytříbená (a místy značně cynická) satira se stále aktuálními tématy.

Soubor deníkových záznamů z prvních tří let 2. světové války – pokrývající období od 28. května 1940 do 15. listopadu 1942 – od počátku evakuace britského expedičního sboru z pláží Dunkerku po znovudobytí Tobruku spojeneckou armádou. Naprosto brilantně napsaná sonda do každodenního života v obléhané Anglii z pera jednoho z nejvýznamnějších a nejzásadnějších spisovatelů 20. století.

Deníky pokrývají chronologicky události z různých oblastí života ve válečném Londýně a Anglii – od detailního popisu německého bombardování Londýna, politickou situaci Anglie, mezinárodní vojenské a politické dění i situaci v zázemí – všímající si každodennosti života země ve válečném stavu. To vše je okořeněnou spoustou autorových trefných analýz, glos a hodnocení, které kriticky hodnotí vnitropolitické dění (inklinace části politických i ekonomických elit k fašismu, všeobecných chaos ohledně organizace britské armády i domobrany, přehmaty v oblasti státní propagandy a cenzury, kritika stalinismu a jeho anglických satrapů v podobě komunistické strany Anglie, kritika vojenského velení armády, rezignovanosti a zaslepenosti významné části společnosti). Orwell se v srpnu 1941 navíc stává redaktorem rozhlasového vysílání BBC (sekce pro vysílání do Indie) a poskytuje tak komplexní rozbor situace ohledně snah Anglie zachovat si Indii jako kolonii, fiaska vyjednávání a situace indických domácích i exilových politiků a intelektuálů. Deníkové záznamy končí v době po znovudobytí Tobrúku – vítězstvím britských a spojeneckých vojsk v Egyptě.

Výrazný přínos tohoto díla vidím hlavně v autorových poznámkách a postřezích, které velmi trefně analyzují a kritizují mnohé události v rámci zachyceného období. Mezi výrazné patří mimo jiné významná kritika britské vlády a establishmentu, ve kterém byly na začátku války silné hlasy podporující uzavření separátního míru s hitlerovským Německem a shovívavého přístupu k dalším fašistickým diktaturám (Španělsko, Itálie). Působivá je také kritika stalinismu a anglických komunistů – autor pokrývá zásadní aspekty paktu Molotov-Ribbentrop, zrůdností i paradoxy stalinského režimu i pokrytectví v podobě dojednání „spojenectví“ mezi SSSR a Anglií v době napadení Sovětského svazu nacistickým Německem v červnu 1941. Tím (a dalšími záznamy nejen v deníku) se vyvrací mnohokráte opakovaná lež, že Orwell byl komunista nebo příznivec Sovětského svazu. Autor zachycuje i události kolem vyhlazení Lidic nacisty 10. 6. 1942 a přikládá další zvěrstva, která se udála v období před ní i v rámci průběhu války. V neposlední řadě mi přijde brilantní analýza společenských nálad (autor si všímá všeobecné morální rezignace a změn nálad ve společnosti – od intelektuálů a elit, přes široké společenské masy) – sympatie mnohých s fašismem a nacismem, pokrytectví v podobě rychlých změn politické linie vládních i opozičních politiků i komunistické strany Anglie, řízené Kominternou, kritika církevního pokrytectví. Velmi zajímavá je také kritika válečné propagandy a cenzury – tu autor shrnul mj. do následujících citátů: „Veškerá propaganda je lež, i když se zrovna říká pravda.“ „V tomto labyrintu lží, v němž dnes žijeme, se nejméně věří vysvětlení nabízejícímu se jako nejpravděpodobnější.“ V mnoha ohledech se jedná o velmi osvěžující pohledy na válečné dění nejen ve Velké Británii. Orwell ve svých vojenských analýzách (byl aktivním členem vojenské domobrany, i přes své tehdy již tuberkulózou podlomené zdraví) navíc v několika případech předpověděl či správně určil následné dění na různých bojištích války a dokázal poukázat na mnoho špatných rozhodnutí. Tleskám Vám, pane Blaire.

Do jaké míry je člověk svébytná bytost, schopna a ochotna jednat pouze za sebe a ve svém nejlepším zájmu a do jaké zase někdo, kdo je citově a myšlenkově závislý na spřízněné osobě, které je oddán? Je možné milovat „čistou láskou“ a nebýt přitom pohlcen chmurami, majetnictvím a touhou „vlastnit“ druhého a tím negativně ovlivňovat jeho život? A jakou v tom všem může hrát a hraje roli sounáležitost s druhými, čest a smysl pro povinnost vůči sobě i blízkým? Na tuto a další zásadní otázky ohledně lidské existence, touhy, vztahů a různých zákoutí lidské duše se snaží hledat (a logicky nenachází) odpovědi či východiska děj tohoto Goethova románu. Jedná se o román z vrcholného autorova tvůrčího období a bývá literární kritikou řazen mezi jeho nejvýznamnější prozaická díla.

Děj románu, který je rozdělen do dvou dílů, se zaměřuje na aristokratický manželský pár Eduarda a Charlottu. Ačkoliv se do sebe zamilovali již v mládí, vliv císařského dvora a jejich rodin jim určil jiné partnery (Charlotta byla provdána za vysoce postaveného staršího šlechtice od císařského dvora). Teprve úmrtí Charlottina manžela umožnilo jejich opětovné shledání a sňatek. Vlivem pozdní svatby se mezi manžely vyvine pevné pouto sounáležitosti a důvěry, spíše než vášeň a touha, kterou prožívali velmi intenzivně v době svého zamilování v mládí. Oba spolu spravují rozsáhlé panství a budují kolem něj rozsáhlou parkovou úpravu. Tento aspekt hraje v ději významnou úlohu. Do zdánlivě poklidného života jim ovšem záhy výrazným způsobem vstupuj dvě další osoby, které začnou žít na Eduardův popud s nimi v jejich panství – Eduardův přítel z mládí Otto (v materiální nouzi žijící vojenský důstojník) a Charlottina neteř (sirotek) Otilie. Zdánlivá idyla se začínaná velmi výrazně proměňovat a vlivem mnoha okolností se prohlubuje vzájemná citová náklonnost mezi Charlottou a Ottem, současně se Eduard vášnivě zamilovává do Otilie. Nastalá situace přináší rozkol v manželském soužití, kdy Charlotte požaduje odchod Otilie zpět do internátní školy a Otto odchází za lukrativním živobytím u dvora rodinného přítele. Eduard, stále více stravován touhou po Otilii, se rozhoduje opustit rodinné panství a odchází do vojenských služeb, ve snaze zapomenout ve válce na svoji lásku k Otili a dostát své cti. V panství tedy zůstávají pouze Charlotta a Otilie a nastalé události zanechávají na obou ženách stopy – Otilie uniká do svého vnitřního světa a obklopuje se prací na obnově hřbitovní kaple v panství a výchově venkovských dívek, Charlotta zjišťuje, že je těhotná a čeká dítě s Eduardem a narodí se jí jejich syn. Otilie se stane jeho tetou i chůvou. Po skončení vojenské služby se Eduard vrací a naléhá na Ottu, aby mu pomohl uskutečnit jeho troufalý plán – přimět Charlottu k rozvodu a umožnit mu si ji vzít (a vychovávat jeho dítě), aby měl sám volné ruce ke sňatku s Otilií. Poháněn svojí majetnickou touhou k Otilii a vlastní nedočkavostí, střetává se s ní a nastiňuje jí svůj plán. Otilie je zrovna na procházce s Charlottiným synem a v rozrušení z návratu Eduarda se rozhodne k riskantnímu návratu na panství lodí přes přilehlé jezero. Stane se tragédie, při kterém dítě umírá. Vlivem tragédie, která hluboce zasáhne všechny aktéry, přijímá Charlotta nabídku k rozvodu, odmítá ovšem Ottovo dvoření. Citlivá a do sebe uzavřená Otilie se nervově zhroutí a obviňuje se ze zavinění úmrtí Charlottina syna, odmítá Eduardovy návrhy a rozhoduje se stáhnout do ústraní. Eduard však ve své zoufalé touze k ní naléhá a snaží se ji ke sňatku přímět, což má v konečném důsledku za následek prohloubení jejich psychických problémů – Otilie přestává komunikovat se svým okolím, jíst a nakonec umírá na celkové vyčerpání. Je pochována ve hřbitovní kapli, na jejíž obnově se podílela. Eduard, zdrcen ztrátou smyslu svého života, umírá nedlouho po Otilii Na přání Charlotty je pohřben vedle ní v hrobce „Otiliiny“ hřbitovní kaple

I po více než dvou stoletích od svého vzniku není jednoduché (a s úplnou platností možné) román nějakým jasným definičním způsobem zařadit do jednoho literárního stylu. Určitými prvky se jedná o dílo v kontextu tzv. Weimarské klasiky, romantismu, s rysy řecké antické tragédie, s mnohými náboženskými a mystickými prvky. Kontext díla (a zejména jeho závěr) je také velmi silně ovlivněn katolicismem. Román obsahuje i aspekty přírodopisných věd a chemie, jimiž se Goethe také ve svém díle a bádání zabýval. Sám název je odvozen z chemického procesu, popisujícího přitažlivé a odpudivé chování chemických sloučenin, ve kterém silnější kyselina ve sloučenině vytěsňuje tu slabší ze svých solí. Analogií k tomuto procesu je vývoj lidských vztahů – vzájemné přitažlivosti a touhy – jejich vlivu (v tomto případě destruktivního vlivu) na osud a životy lidí, kteří se vzájemně přitahují, ale nedokáží (či na základě událostí nemohou) spolu najít štěstí. Silným motivem, akcentovaným v díle, je odříkání (Charlotta i Otilie nakonec své milence odmítají). Bylo by škoda na dílo nahlížet pouze prismatem romantické zápletky, jedná se z mého pohledu o velmi zajímavé, v širším pohledu pojaté kontemplativní psychologické i filozofické zamyšlení se nad lidskou touhou a z ní vyplývajícími rozmary a pošetilostí, které se mohou nepříznivě podepisovat na druhých, činit je nešťastnými a způsobovat za určitých okolností i jejich utrpení a celkový zmar. To vše při uvědomování si vlastní cti, touze po životě prožitém v mravní čistotě a snaze hledat duchovní rovnováhu ve svém konání. I z pohledu dnešní doby nese román nadčasové silné mravní i duchovní poselství. Stojí za to si jej přečíst a zamyslet se nad ním.

Soubor židovských pohádek a příběhů, psaných v jazyce jidiš, pro dětské i dospělé čtenáře. Některé z nich Singer vytvořil, některé pochází ze staré tradice aškenázských židů v oblasti dnešního Polska a Ukrajiny, kde autor do roku 1935 žil.

Příběhy vypráví o lidské tíživé situaci a jejím rozuzlení, prodchnutých soucitem s trpícími, tepáním lidských nešvarů a hlouposti, nesoucích univerzální lidské poselství v duchu židovských tradic, a poučení pro své posluchače v jejím duchu. To vše zpracováno s velikým životním nadhledem a typickým židovským humorem.

Mé nejoblíbenější příběhy: Rabín a čarodějnice, Obecní rada v Chelmu a klíč paní starostové, Vrták obchodníkem.

Soubor novel, zkoumající zákoutí lidské duše – dynamickou charakteristiku postav, ocitajících se v mezních situacích, ať už jsou k ní strháváni vnějšími okolnostmi nebo vnitřními pohnutkami – ovlivňovány svými vášněmi a citovou zmateností. To vše je doprovázeno pro autora signaturním, melancholickým podtónem, s detailním zaměřením na psychologii člověka, jeho vášní, citů i slabostí. Zweig byl bezesporu velmi všímavým a důsledným analytikem psychologických jevů a situací u postav svých novel (částečně i proto, že se přátelil se Sigmundem Freudem), které jsou jimi ovlivňovány, což dokazuje mimo jiné i to, že patřil ve své době celosvětově mezi nejčtenější prozaiky.
Výběr novel:

Amok:
Děj novely se zaměřuje na německého doktora ve službách koloniální správy na počátku 20. století, působícího v Indii – formou vyprávění svého příběhu spolucestujícímu na zaoceánské lodi. Osudovým okamžikem se mu stane setkání s povýšeneckou a bohatou anglickou lady, která k němu přijíždí s žádostí o provedení potratu a ututlání celé události. Postižen jistým pomatení smyslů a sycený jakousi nenávistnou přitažlivostí k této ženě, rozhodne se lékař opustit svoji ordinaci a jako v „amoku“ sleduje lady do centrálního města koloniální správy. Zde se mu podaří po několika nezdarech se s ní opět setkat, je jí ovšem odmítán a opovrhován. Souhrou nešťastných okolností se ovšem záhy ocitne v situaci, kdy se marně pokouší zachránit jí holý život – žena podstupuje nelegální interrupci ve snaze utajit svůj tajný románek s mladým důstojníkem, při zpackaném zákroku ovšem ztratí příliš mnoho krve a v zápětí umírá, i přes veškerou snahu doktora. Za cenu obětování svého současného života (lékařské kariéry a penze) poté lékař uniká zpět do Evropy, na stejné lodi s ním pluje i žena, kterou nedokázal zachránit, a její manžel, chystající pohřeb v Evropě. V závěrečné scéně dochází k poněkud kuriózní sebevraždě lékaře, který s sebou strhává do mořských hlubin i rakev s tělem ženy, kvůli které v pohnutí své vášně obětoval zbytek svého života

Zmatení citů:
Novela pojednává o vzpomínkách Rolanda, profesora anglické filologie na svá studentská léta a setkání s charismatickým profesorem anglické literatury a uznávaným odborníkem na Shakespeara. Fascinován a určitým způsobem stále více přitahován osobností profesora, se stává student záhy pravidelným návštěvníkem v jeho bytě, kam je pozván na odborné disputace. Jeho poměr k profesorovi se stává jakousi směsicí nekritického zbožňování profesora, provázenou vlastním citovým neklidem. Svým mladickým elánem přiměje student profesora k sepsání jeho souborného díla o Shakespearově divadle Globe, o kterém profesor mínil, že již nikdy nedokáže napsat. Mladík je ovšem zmaten a zraňován tím, jakým způsobem s ním profesor jedná, je zkrátka zmítán zmateností svojí vášně a citů, které k profesorovi chová. Rozuzlením se stane událost, kdy se profesor ve svém psychickém vypětí pokusí se studentem intimně sblížit. Následně se mu vyznává se svojí homosexuální orientací, kterou musí jako univerzitní profesor v pruském univerzitním maloměstě celý život tajit. Po této události student navždy opouští univerzitní město.

Knihomol:
Novela popisující setkání s obdivuhodnou vídeňskou postavou, drobným obchodníkem s knihami Jakobem Mohlem, který se vyznačuje geniální pamětí a přehledem o knihách a jejich cenách. Jeho čas plyne tím, že vysedává každý den v kavárně, čte a pomáhá příchozím zájemcům řešit i sebevětší záhady v oblasti knih. Vlivem své „geniality“ je vyhledáván slovutnými bibliofily a je svým způsobem proslulý, osudným se mu ovšem stane jeho odtrženost od reality všedního dne – za první světové války posílá písemně upomínky za neposlané francouzské a britské knihovnické revue. Následně je zatčen a jako cizí státní příslušník internován, což je pro nepraktického intelektuála začátek konce. Po návratu zpět do Vídně je navíc vyobcován novým majitelem kavárny, jako starý příživník. Koncem roku 1919 umírá na zápal plic. Popis se soustřeďuje na popis „výlučnosti“ knihomola, zároveň však ukazuje to, že jeho odtrženost od reality a jakási lidská nepraktičnost jej přivádí do zajetí, chudoby a je příčinou jeho smrti.

Jedna z Zweigových nejznámějších (a za mě i nejlepších) novel – jedna z posledních vydána před autorovou smrtí. Mistrná psychologická freska jednoho nevšedního šachového zápasu, na pozadí mimořádných událostí. Příběh o tom, co dokáže přivést člověku určitou spásu, zároveň ovšem být mu obrovskou zátěží, která je schopna jej i psychicky zničit.

Na zaoceánské lodi, plující mezi New Yorkem a Buenos Aires cestuje mimo jiné i šachový velmistr Čentovič. Jeden z cestujících (v roli vypravěče novely) si této skutečnosti všimne a po určité době zorganizuje šachovou partii velmistra proti zájemcům z řad dalších cestujících. V průběhu partie se přimísí neznámý cestující, který udiví ostatní svou schopností předvídat mnoho tahů dopředu a brilantně zvládnutou herní strategií, čímž docílí herní remízy s velmistrem. Čentovič nabídne odvetu neznámému, ze kterého se vyklube jistý dr. B, za nástupu nacistů v Rakousku vězněný nacisty. Při důvěrném hovoru se dr. B vypovídá vypravěči příběhu o způsobu, jakým si přisvojil vyvinutou šachovou taktiku a jak mu dopomohla z nacistického vězení, ale jak mu také způsobila psychický kolaps při frenetickém myšlení o jejich všech alternativách v mezním případu věznění v izolaci a psychologické deprivaci způsobené gestapem. V závěrečné strhující scéně B s Čentovičem nejprve remizuje a v jakési extatické euforii okamžitě svolí k odvetné partii, během níž ovšem ztrácí příčetnost a začínají se mu objevovat známky psychického kolapsu, který zažil v době svého věznění. Z dalších psychických útrap je „vysvobozen“ vypravěčem příběhu, končí s omluvou partii a rozchází se s užaslým publikem.

Vedle své psychologické složky má dílo také výrazné humanistické a antiautoritářské vyznění. Je obžalobou útlaku, který ničí psychiku pronásledovaných lidí a je zároveň i varováním před tím, že ne vše, co se může jevit jako určitá spása, je ve skutečnosti jen pozitivní a přinášející všeobecnou útěchu. Naopak, může se stát za určitých okolností zhoubou. Stefan Zweig zde uplatnil nejen své zkušenosti s pronásledováním nacisty v předvečer druhé světové války, ale i své životní přesvědčení bytostného humanisty. Prozaické mistrovství.

Jedna z raných Balzacových povídek – mistrný psychologický portrét pařížského lichváře, pohybující se ve vyšší společnosti. Dílo je typickým představitelem kritického realismu.

Advokát Derville, postava která se proplétá celou autorovou Lidskou komedií (cyklem jeho děl), vypráví příběh starého lichváře Gobsecka, jenž je věřitelem pařížské smetánky. Muž, žijící navenek asketicky, je geniálním obchodníkem, zbohatlým na výhodném získávání majetku zadlužených pařížských aristokratů, neschopných splácet své půjčky. Derville se s Gobseckem setkává v době svých právnických studií, je postupně zasvěcován do lichvářova „řemesla“ i jeho myšlenkového světa, a nakonec se stává jeho obchodím partnerem. Jako advokát pomáhá Derville v jedné kauze vysoudit jedné spřízněné aristokratické rodině veliké jmění a při té příležitosti je zainteresován do vymáhání dědičné renty pro potomka jednoho z Gobseckových věřitelů, jehož záletná žena zpronevěřila velikou část jeho majetku. Po určitých dramatických peripetiích se podaří zajistit onomu mladému šlechtici dědictví i sňatek s dcerou z oné spřízněné rodiny, za vydatné pomoci obou hlavních postav. Derville s Gobseckem si postupem času vybudují vzájemnou důvěru a přátelství, což umožní Dervillovi proniknout hlouběji do způsobu Gobseckova myšlení a konání. V závěrečné scéně Gobseck umírá, obklopen nashromážděným majetkem, hodnotným i zcela neupotřebitelným

Ústředním motivem povídky je psychologická studie Gobsecka, člověka veskrze pragmatického a zdánlivě bez emocí, hromadícího bohatství a z toho plynoucí moc. K tomu využívá všechny dostupné prostředky a velmi obratně se přitom vyhýbá, s Dervillovou pomocí, překročený formálních právních pravidel. Pohybuje se tedy v „mantinelech“, která mu společnost poskytuje. Jeho jednání není možné v zásadě ani odsoudit jako zcela morálně nepřijatelné, ani jej bezezbytku tolerovat, protože se přeci jen vymyká obecnému povědomí „morálnosti“ z pohledu určité části společnosti. Nastavuje tím určitým způsobem „zrcadlo“ svému okolí a těm, kteří jsou nuceni jeho služeb využívat. Je jakýmsi přesným vykonavatelem své činnosti, mající své vlastní pravidla a zásady, jednajícím téměř vždy pouze ve svůj vlastní prospěch, ovšem v určitých okamžicích je schopen pomoci někomu, koho si považuje. Zajímavým prvkem je tedy nejednoznačnost jeho jednání a ambivalence jeho osobnosti, která je neschematická a není ji možno prvoplánově odsoudit nebo velebit.

Sbírka literárních reportáží z pera pražského rodáka, ve své době jednoho z nejznámějších a nejoceňovanějších světových novinářů. Sbírka se soustředí na reportáže z cest „zuřivého reportéra“ v třicátých letech 20. století.

EEK vycizeloval žánr literární reportáže téměř k dokonalosti. Přes svoji angažovanost (levicovost a členství v komunistické straně) jsou reportáže napsány profesionálně – autor se vždy držel kréda, že: „Reportér nemá tendence, nemá co ospravedlňovat a nemá stanoviska“. Reportáže jsou napsány velmi bohatými jazykovými prostředky (hra s jazykem), stylisticky na vysoké úrovni, a mohou svým způsobem sloužit i jako doplňkové zdroje pro studium historie, díky autorově cílení na detail a snahu zprostředkovat popisovaný jev nebo událost detailně a ve své celistvosti i kontextu.

Egon Ewin Kisch je dnes podle mého neprávem polozapomenutá postava dějin žurnalistiky. Přitom je jeho dílo stále živé a díky velmi kvalitním zpracování stále schopno podávat zprávu o dané době a událostech, které autor pokrýval. Rozhodně je zajímavé číst jeho tvorbu i v dnešní době.

Je život v mezní situaci pronásledování a hrozby smrti věcí strnulosti a rezignace nebo motivem (a nutností) k aktivnímu odporu nebo alespoň k pokusu o něj? Toto je jedno z hlavních témat Weilova románu, který nese prvky povídkové tvorby a byl vydán po autorově smrti v roce 1960.

Kniha popisuje osudy několika postav, jejichž životy se v některých okamžicích prolínají, v jiných ukazují obraz určitých událostí reflektovaných těmito postavami z různých pozic a úhlů pohledu (např. přímých aktérů události nebo jako svědků či těch, kteří se o událostech dozvídají a přemýšlí o nich) a zaměřuje se na období od heydrichiády (1942) do roku 1944. Děj se odehrává v Praze a v terezínském ghettu a sleduje reflexi událostí (perzekuce Židů a transporty v rámci nacistických plánů na jejich vyhlazení, teror následující po atentátu na Reinharda Heydricha, události v terezínském ghettu, činnost odboje a jeho pronásledování gestapem, likvidace pražské Židovské obce na konci druhé světové války) tak, jak jimi prochází či vnímají je jak samotní nacisté a jejich oběti z řad Židů, ale i další občané protektorátu, kteří buď s okupanty kolaborují (šmelináři, političtí kolaboranti), nebo se mu staví aktivně na odpor (příslušníci podzemního hnutí odporu). Určitým leitmotivem je symbolika soch – v úvodu se jedná např. o sochu židovského hudebního skladatele Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, která má být na Heydrichův příkaz stržena z balustrády střechy Rudolfina, dojde ovšem k omylu a je místo ní stržena socha Richarda Wagnera. Tato symbolika se pak prolínána s osudy jednotlivých postav i v dalších příbězích.

Weilovým ústředním tématem tvorby po druhé světové válce bylo pronásledování Židů a jejich tragédie v rámci holocaustu, kterou osobně prožil. To je v tomto románu nahlíženo jak z pozic pronásledovaných i pronásledovatelů, tak z pozic těch, kteří s nacistickou diktaturou spolupracovali, i těch, kteří se jí stavěli různými způsoby na odpor. Tento vypravěčský postup – metoda několikeré projekce – je známým autorovým tvůrčím prostředkem i u jiných jeho děl. Jednotlivé příběhy jsou pak řetězením příčin a následků událostí a tím, jakou v nich daná postava hraje roli nebo jak je jimi zasažena. Velký důraz je kladen na fakta (autobiografický popis ničení a rozkrádání židovského majetku, heydrichiáda a její dopady v protektorátní společnosti, události v terezínském ghettu), která jsou poté dokreslována jejich reflexí u postav jednotlivých příběhů. Autorův apel, který se prolíná všemi příběhy v tomto románu, je kladen na to, že není možné zlu pouze nečinně přihlížet, či s ním dokonce kolaborovat - je vždy nutné se mu pokusit postavit na odpor. Toto odkazuje na humanistické ladění románu.

Poslední Werflova divadelní hra – jak ji sám definoval – „Komedie v tragédii o třech dějstvích“. Strhující a svým námětem stále aktuální téma - s nadsázkou a humorem popisuje jednu obtížnou lidskou anabázi a snahu o zachování si lidství i v mezních podmínkách války, všeobecné skepse a v podmínkách společenského úpadku.

Hlavní postava, židovský obchodník Jakobowski, je už po několikáté na útěku před pronásledováním nacisty, tentokráte ve Francii v roce 1940. Ve snaze uniknout z nacisty obléhané Paříže se seznamuje s polským exilovým plukovníkem a aristokratem Stierbinskim, rozšafným důstojníkem „staré školy“ a jeho sluhou Szabuniewiczem, kteří mají za úkol uniknout do Londýna s důvěrně tajnými vojenskými materiály. Při společném úniku dochází nevyhnutelně ke střetu mezi plukovníkem a Jakobowskim (střet aristokrata a vojáka s pacifistickými pohledy Jakobowského, autoritativnost a určitý vrozený antisemitismus plukovníka a snaha vše mít pod svojí přímou kontrolou, oproti životnímu nadhledu a liberalismu atd.) a situace se komplikuje i tím, že dojde k dramatické záchraně Stierbinského francouzské milenky Mariany, těsně před vpádem nacistických okupantů. Nakonec Jakobowski zachrání plukovníka i sebe před zatčením, když narazí na postupující okupační německou armádu na jihu Francie. V závěrečné, velmi působivé, scéně se podaří Jakobowskému za velmi dramatických okolností zachránit a nalodit se na anglickou vojenskou loď, která je určena pouze pro Stierbinského. Je tedy zachráněn, ovšem za „vysokou cenu“ a osobní oběť jak Mariany, tak plukovníkova vojenského sluhy, kteří zůstanou v okupované Francii.

Jedná se z mého pohledu o vrcholnou ukázku Werflova dramatického umu. Leitmotivem hry je jednoznačně snaha o udržení si lidství i za k životu velmi těžkých podmínek a v situaci neustálé hrozby smrti. Je to tedy dílo veskrze humanistické. Výrazným výrazovým prostředkem je humor a nadsázka v jednání postav (nadhled Jakobowského v mnoha mezních situacích a zkouškách, kterými je nucen při své cestě za kýženou svobodou procházet, rozšafné a dnes by se asi řeklo aristokratické a „machistické“ jednání plukovníka, jako protikladu Jakobowského), stejně tak lze v dílu nalézt silnou touhu po lidskosti a zachování si života (Jakobowski) i osobní oběť, tváří v tvář těžkým životním zkouškám (jednání Mariany v závěrečné scéně). Tyto motivy dohromady vytváří silný humanistický a protiválečný morální apel díla, odsuzující zhoubnost fašistického útlaku – univerzálně se to dá zevšeobecnit na odsouzení jakéhokoliv jednání proti lidskosti a lidské svobodě.

Bez jakékoliv přílišné nadsázky jeden z vrcholů česky psané lyrické prózy 20. století. Poetický román, psaný krásnou češtinou, který oslavuje krásu života a půvab české venkovské krajiny. Jedno z nejvýznamnějších Fischlových děl, které nejen dle mého názoru dosáhlo formálního i lyrického mistrovství.

Starý venkovský lékař je tak trochu podivínskou, ovšem velmi oblíbenou postavou v malé vesnici, kde žije a ošetřuje své sousedy. Je ovdovělý a na jeho cestách za pacienty jej obvykle doprovází jeho kohout Pedro. S ním „promlouvá“ v okamžicích, kdy bilancuje svůj život nebo hledá otázky ohledně jeho smyslu. Pedro je mu zkrátka jakýmsi přítelem, souputníkem a partnerem při dialozích o niterních myšlenkách, často i oponentem v tom, co je v životě důležité a jak toho dosahovat. Mimo tyto „dialogy“ je doktor moudrým a pečlivým pozorovatelem života ve vsi a upřímným rádcem pro ty, kteří stojí o jeho názory a zkušenosti - v časech dobrých i zlých. Hlavní postava si uvědomuje neodvratnost blízkosti konce svého bytí a v pokoře před ní se oddává myšlenkám a dialogům s Pedrem i dalšími blízkými lidmi o podstatě věcí, lidských činů a údělu člověka. To vše se odehrává v poetické formě, oslavující jak život jako takový, tak i krásu přírody a prostého venkovského života.

Určitým sjednocujícím motivem knihy je poetickou formou podaný autorův filozofický a teologický náhled na to, co je pravou podstatou bytí, o co je třeba v životě usilovat, zkrátka co pro něj znamená naplněný život, žitý v pravdě. Při jedním ze svých četných „dialogů“ s Pedrem, například hlavní postava obhajuje nutnost hledání smyslu života těmito slovy: „Musíme se alespoň snažit odkrýt pravdu. Musíme se aspoň snažit vědět. Bez stálého hledání by život neměl smysl. Hledat, i když víme, že nikdy nebudeme vědět. Nevíme, jen věřit můžeme, jen věřit musíme.“. Zajímavé i k zamyšlení nad vlastním životem a tím, co je v něm skutečně důležité. Báseň v próze.

(SPOILER) Jedna z Langerových nevýznamnějších dramatických divadelních her. Hra vzbudila svého času velikou pozornost diváků i kritiky a byla uvedena v Československu, Evropě i v Americe. V mém případě se jedná o první setkání s Langerovou dramatickou tvorbou.

Hlavní postava Franci, člověk z pražské periferie, se vrací z výkonu trestu za vloupání, do kterého byl určitým způsobem vmanipulován svými kumpány, Barborku a Tonym. Při návratu se seznámí s Annou, chudou dívkou, která se živí prostitucí, a začnou spolu žít. Záhy přijde zásadní zlom - Franci při šarvátce zabije jednoho z Anniných zákazníků a zinscenuje vraždu tak, aby se zdála jako smrtelný úraz. O tom se mu podaří přesvědčit i policii a je dokonce odměněn vdovou po onom zavražděném muži. Zdánlivě příznivý vývoj událostí - Franci a Anna začnou vystupovat se svým tanečním programem v nočním podniku a získávají relativně slušný příjem a živobytí - je ovšem stále více zastiňován Francinovým špatným svědomím a výčitkami. Svěřuje se svým tajemstvím nejen svým kamarádům, ale i policii, je však odmítnut s tím, že si vše vymyslel. V zoufalé snaze očistit své svědomí naráží Franci náhodou na vysloužilého soudce, který propadl alkoholu. Ten nabízí Francimu určité rozhřešení a jakési vykoupení z tíže jeho svědomí...

Hlavním motivem hry je otázka viny a trestu a působnosti svědomí (jeho tíže). Zpracování této látky je určitou odpovědí na Dostojevského román Zločin a trest, zabývající se stejnou tematikou. Hra byla později autorem přepracována a nabízí dva alternativní konce - jeden tragický a jeden s určitým katarzním vyústěním. Hra byla mimo jiné inspirována i učením Sigmunda Freuda o lidském podvědomí.

1 04.09.2023

Román, jehož děj je zasažen do Tel Avivu (Jaffy). Další dílo, které Viktor Fischl napsal společně se svým bratrem Pavlem. Předesílám, že jsem obrovským (ne nekritickým) příznivcem autora a tudíž za mě opět velmi silná věc, která na mě velmi zapůsobila. Viktor Fislchl prostě psát uměl a i na tomto díle je to jednoznačně znát.

Hlavní postava románá, Viktor Blum, je přeživší Šoa, který se v koncentračním táboře přiučil hodinářskému řemeslu a po vysídlení do Izraele si vybudoval malou hodinářskou dílnu v Jaffě (součást Tel Avivu). Práce i Viktorův manželský život plynou den za dnem, v relativně monotónním tempu. Zdánlivě jednotvárný život a kolorit, dotvářen svéráznými sousedy z Jaffy, je ovšem stále silněji narušovaný vracejícími se traumatizujícími vzpomínkami na léta, které Viktor prožil v koncentračním táboře. Tyto traumata se stále častěji vracejí a sužují jej popisovány jako šeď, která jej pohlcuje a obklopuje. Postupně selhávají pokusy o vypořádání se s těmito běsy, ať už prostřednictvím manželského soužití (Viktor není schopen říct své ženě více o svých hrůzných prožitcích), či v kontaktu s dalšími přeživšími, kteří jdou cestou absolutního vytěsnění vzpomínek na kruté zážitky. Jakousi katarzí je setkání s vnučkou prodavače falafelu, souseda z ulice, kde má Viktor svoji dílnu. Po určitém dramatickém vývoji a tragédii, která se stane v sousedství, se Viktor (za vydatné pomoci své ženy Magdy) svým způsobem začne vypořádávat s trýznivým údělem, poznávajíce, že svým vzpomínkám sice nemůže jednou provždy uniknout, ale může se je pokusit nést tak, aby mu umožňovaly zároveň i prožívat důstojný a naplněný život

Nemohu jinak, než subjektivně hodnotit tento román nejvyšším počtem bodů. Mimo své výše zmíněné obliby díla Viktora Fischla je fascinujícím prvkem poetičnost a jazyková hravost, s jakou je román napsán - to je výrazným aspektem i dalších Fischlových děl. Dalším významným motivem je autobiografie - Pavel Fischl, spoluautor románu, přežil hrůzy Šoa, což se jednoznačně odráží v díle. Řečeno s autorem: ... "ten, kdo přežil peklo, mohl jím buď projít a nechat je za sebou, anebo nést v sobě dál to peklo, kterým sice prošel, ale ze kterého nikdy nevyšel a ono nevyšlo nikdy z něj".

1 22.08.2023