Spřízněni volbou

Do jaké míry je člověk svébytná bytost, schopna a ochotna jednat pouze za sebe a ve svém nejlepším zájmu a do jaké zase někdo, kdo je citově a myšlenkově závislý na spřízněné osobě, které je oddán? Je možné milovat „čistou láskou“ a nebýt přitom pohlcen chmurami, majetnictvím a touhou „vlastnit“ druhého a tím negativně ovlivňovat jeho život? A jakou v tom všem může hrát a hraje roli sounáležitost s druhými, čest a smysl pro povinnost vůči sobě i blízkým? Na tuto a další zásadní otázky ohledně lidské existence, touhy, vztahů a různých zákoutí lidské duše se snaží hledat (a logicky nenachází) odpovědi či východiska děj tohoto Goethova románu. Jedná se o román z vrcholného autorova tvůrčího období a bývá literární kritikou řazen mezi jeho nejvýznamnější prozaická díla.

Děj románu, který je rozdělen do dvou dílů, se zaměřuje na aristokratický manželský pár Eduarda a Charlottu. Ačkoliv se do sebe zamilovali již v mládí, vliv císařského dvora a jejich rodin jim určil jiné partnery (Charlotta byla provdána za vysoce postaveného staršího šlechtice od císařského dvora). Teprve úmrtí Charlottina manžela umožnilo jejich opětovné shledání a sňatek. Vlivem pozdní svatby se mezi manžely vyvine pevné pouto sounáležitosti a důvěry, spíše než vášeň a touha, kterou prožívali velmi intenzivně v době svého zamilování v mládí. Oba spolu spravují rozsáhlé panství a budují kolem něj rozsáhlou parkovou úpravu. Tento aspekt hraje v ději významnou úlohu. Do zdánlivě poklidného života jim ovšem záhy výrazným způsobem vstupuj dvě další osoby, které začnou žít na Eduardův popud s nimi v jejich panství – Eduardův přítel z mládí Otto (v materiální nouzi žijící vojenský důstojník) a Charlottina neteř (sirotek) Otilie. Zdánlivá idyla se začínaná velmi výrazně proměňovat a vlivem mnoha okolností se prohlubuje vzájemná citová náklonnost mezi Charlottou a Ottem, současně se Eduard vášnivě zamilovává do Otilie. Nastalá situace přináší rozkol v manželském soužití, kdy Charlotte požaduje odchod Otilie zpět do internátní školy a Otto odchází za lukrativním živobytím u dvora rodinného přítele. Eduard, stále více stravován touhou po Otilii, se rozhoduje opustit rodinné panství a odchází do vojenských služeb, ve snaze zapomenout ve válce na svoji lásku k Otili a dostát své cti. V panství tedy zůstávají pouze Charlotta a Otilie a nastalé události zanechávají na obou ženách stopy – Otilie uniká do svého vnitřního světa a obklopuje se prací na obnově hřbitovní kaple v panství a výchově venkovských dívek, Charlotta zjišťuje, že je těhotná a čeká dítě s Eduardem a narodí se jí jejich syn. Otilie se stane jeho tetou i chůvou. Po skončení vojenské služby se Eduard vrací a naléhá na Ottu, aby mu pomohl uskutečnit jeho troufalý plán – přimět Charlottu k rozvodu a umožnit mu si ji vzít (a vychovávat jeho dítě), aby měl sám volné ruce ke sňatku s Otilií. Poháněn svojí majetnickou touhou k Otilii a vlastní nedočkavostí, střetává se s ní a nastiňuje jí svůj plán. Otilie je zrovna na procházce s Charlottiným synem a v rozrušení z návratu Eduarda se rozhodne k riskantnímu návratu na panství lodí přes přilehlé jezero. Stane se tragédie, při kterém dítě umírá. Vlivem tragédie, která hluboce zasáhne všechny aktéry, přijímá Charlotta nabídku k rozvodu, odmítá ovšem Ottovo dvoření. Citlivá a do sebe uzavřená Otilie se nervově zhroutí a obviňuje se ze zavinění úmrtí Charlottina syna, odmítá Eduardovy návrhy a rozhoduje se stáhnout do ústraní. Eduard však ve své zoufalé touze k ní naléhá a snaží se ji ke sňatku přímět, což má v konečném důsledku za následek prohloubení jejich psychických problémů – Otilie přestává komunikovat se svým okolím, jíst a nakonec umírá na celkové vyčerpání. Je pochována ve hřbitovní kapli, na jejíž obnově se podílela. Eduard, zdrcen ztrátou smyslu svého života, umírá nedlouho po Otilii Na přání Charlotty je pohřben vedle ní v hrobce „Otiliiny“ hřbitovní kaple

I po více než dvou stoletích od svého vzniku není jednoduché (a s úplnou platností možné) román nějakým jasným definičním způsobem zařadit do jednoho literárního stylu. Určitými prvky se jedná o dílo v kontextu tzv. Weimarské klasiky, romantismu, s rysy řecké antické tragédie, s mnohými náboženskými a mystickými prvky. Kontext díla (a zejména jeho závěr) je také velmi silně ovlivněn katolicismem. Román obsahuje i aspekty přírodopisných věd a chemie, jimiž se Goethe také ve svém díle a bádání zabýval. Sám název je odvozen z chemického procesu, popisujícího přitažlivé a odpudivé chování chemických sloučenin, ve kterém silnější kyselina ve sloučenině vytěsňuje tu slabší ze svých solí. Analogií k tomuto procesu je vývoj lidských vztahů – vzájemné přitažlivosti a touhy – jejich vlivu (v tomto případě destruktivního vlivu) na osud a životy lidí, kteří se vzájemně přitahují, ale nedokáží (či na základě událostí nemohou) spolu najít štěstí. Silným motivem, akcentovaným v díle, je odříkání (Charlotta i Otilie nakonec své milence odmítají). Bylo by škoda na dílo nahlížet pouze prismatem romantické zápletky, jedná se z mého pohledu o velmi zajímavé, v širším pohledu pojaté kontemplativní psychologické i filozofické zamyšlení se nad lidskou touhou a z ní vyplývajícími rozmary a pošetilostí, které se mohou nepříznivě podepisovat na druhých, činit je nešťastnými a způsobovat za určitých okolností i jejich utrpení a celkový zmar. To vše při uvědomování si vlastní cti, touze po životě prožitém v mravní čistotě a snaze hledat duchovní rovnováhu ve svém konání. I z pohledu dnešní doby nese román nadčasové silné mravní i duchovní poselství. Stojí za to si jej přečíst a zamyslet se nad ním.

29.06.2015

Tohle dosadit do dnešní doby a přidat pár pikantních scén, Tak tu máme červenou knihovnu jako vyšitou. Navíc počet mrtvých by mohlo povýšit dílko na antickou tragédii.

27.05.2015

Svým způsobem zajímavá kniha. Myslím, že Goethe uměl vystihnout postavy a člověk má dojem, že jsou to reálně smýšlející lidé, ne pouze nějaké kulisy pro účel knihy. Přesto si troufám tvrdit, že je to průměrná literatura romantismu a jedno z Goethových slabších děl.