tomas6658 komentáře u knih

Výbor z povídkového díla Johannese Urzidila, pražského rodáka německé národnosti. Jedná se o povídky se silným autobiografickým nábojem, ovlivněné expresionismem, sociální kritičností a křesťanským humanismem (Urzidil byl praktikujícím katolíkem a tato skutečnost se v povídkách na mnoha místech odráží). Vedle veliké míry autobiografie (postavy v povídkách mají své reálné předlohy) se povídky vyznačují svojí poetičností a tím, že je jejich námětem zhusta pražské prostředí nebo Šumava, odkud pocházela rodina Urzidilova otce. Zajímavostí je také, že v mnoha povídkách je hlavní postavou autor sám, často ukrytý za nějaké alter ego.

Sbírka obsahuje povídky, které odráží autorovo dětství a dospívání v Praze (U devíti křížů, Anton odešel, Nevlastní, Novoroční mumraj, Veřejný posluha Kubát, Repetent Bäumel). Urzidil byl synem nemajetného poštovního úředníka, původem ze Šumavy a židovské matky, která zemřela nedlouho po jeho narození. Své vzpomínky na svá studia (gymnázium) ztvárňuje v povídkce Repetent Bäumel, reflexi své vojenské služby za první světové války v povídce Noc hrůzy. V meziválečných dobách působil Urzidil jako novinář (brněnský expresionistický časopis Der Mensch, Prager Tagblatt) a jako tiskový rada německého velvyslanectv (do nástupu nacismu v roce1933). V roce 1939, za dramatických okolností (židovský původ, výrazně antifašistické smýšlení), Československo navždy opouští – svoji reflexy oněch pohnutých událostí podává v povídce Poslední služba. Přes anglický exil se dostává do USA (1941), kde se živí jako vazač knih a postupně opět jako novinář a spisovatel, občanem USA se stává v roce 1946. Vyjma své novinářské a spisovatelské činnosti (jednatel Ochranného svazu německých spisovatelů v Českých zemích, příslušnost k literárnímu spolku okolo kavárny Arco – především Max Brod, Franz Kafka, Franz Werfel a další, činnost v expresionistických a antifašistických spolcích) se Urzidil zabýval také studiem díla významných českých výtvarných umělců (především Václava Hollara, Emilla Filly, Jana Zrzavého, Václava Špály). Tato záležitost je obsažena v povídce o životě Václava Hollara Slonice. Z mého pohledu se jedná o velmi zajímavé, poetické čtení, prodchnuté autorovými ideály křesťanského humanismu a lásce k venkovské přírodě, se sociálně-kritickými prvky. Urzidil těmito povídkami přináší zašlý obraz a genia loci počátku 20. století a tehdejší Prahy. Krásné, poetické a lidské

Soubor Urzidilových autobiografických povídek z Prahy a českých zemí, vzpomínky na jeho mládí a dospívání, se zaměřením na střetávání a prolínání se českého, německého a židovského živlu. Povídky reflektují období od začátku 20. století a postupného rozkladu Rakouského mocnářství, přes události první světové války, následného rozpadu císařství a nastolení Československé republiky, jakožto i život sudetských Němců v odlehlých oblastech šumavského pohraničí, nástup německého nacismu a druhou světovou válku, až po vyhnání sudetských Němců z poválečného Československa. Jedná se o výbor ze tří autorových povídkových sbírek: Die verolorene Geliebte, Die erbeuteten Frauen a Bekenntnisse eines Pedanten.

Urzidil, pražský Němec, po matce židovského původu, odráží v povídkách společenské ovzduší dané doby a přidává autobiografické prvky, včetně vzpomínek na své blízké, především na svého svérázného otce a jeho vlivy. Pokrývá také své peripetie jakožto vojáka v první světové válce a svědka vzniku nové republika, i své poválečné zážitky pramenící z pobytů v pohraničí u sudetoněmeckých příbuzných. Reflektuje také následné obsazení Československa nacistickým Německem a jeho dopady na pražské Židy, Němce i Čechy. Povídky jsou psány velmi poetickou a nábožensky-kontemplativní formou, ve které se odráží Urzidilova hluboká celoživotní zbožnost. Skladba povídek postupně graduje, od nostalgických vzpomínek na vlastní dětství a rodinu, přes spíše stále ještě úsměvné vlastní válečné peripetie a následný popis mnohdy obtížných životních osudů venkovských obyvatel Šumavy, přes mezní a dramatické situace spojené s nástupem nacismu a jeho fatálních dopadů na životy sudetských Němců, Čechů i Židů. Vedle zmíněného duchovního a poetického ztvárnění je velmi patrný motiv odsouzení bezpráví a útlaku vůči jakémukoliv z výše zmiňovaných etnik, vyplývající z autorova původu a ze skutečnosti, že byl mimo své silné víry v boha i přesvědčeným humanistou a antifašistou. Mé první a velmi vydařené literární setkání s Urzidilem. Rozhodně ne poslední.

O cizím hostu a hostitelích. Jeden z vrcholů Hostovského tvroby – psychologický román o hledání vlastního smyslu života, boji s vnějším i vnitřním odcizením a s lidskou lhostejností, s mnohými autobiografickými prvky. Pozoruhodné a mistrné zpracování tématu, jež provázelo autora v podstatě celou jeho tvorbou, a jež ztvárňoval i v mnoha svých dalších dílech.

Hlavní postava románu, doktor Václav Marek, československý exulant za druhé světové války v Americe, pracuje na svém důležitém vědeckém díle o léčbě vysokého krevního tlaku, kterou zpracovává v rámci stipendia pro jednu významnou akademickou instituci. Povahou mírný a neprůbojný, je ovšem odkázán na dobrozdání svých hostitelů a mecenášů z řad vyšší newyorské společnosti či zbohatlíků, kteří nemajetnému a idealistickému intelektuálovi poskytují pohostinství. Marek touží pouze po klidném místě, ve kterém by se mohl naplno věnovat své práci. Vlivem své povahy (uzavřenost a idealismus, neobratnost ve společenském vystupování, empatická zainteresovanost do mentálního rozpoložení svých hostitelů a snaha jim pomáhat jejich psychické rozpoložení pojmenovat a aktivně jim čelit) se však dr. Marek stále více zaplétá do traumat a vnitřních problémů svých hostitelů, jejich frustrací a zasutých křivd, a jejich problematických mezilidských vztahů. To v konečném důsledku znamená, že je svými hostiteli buď záhy vypuzen, nebo znechucen a psychicky vyčerpán a zraněný odchází, v zoufalé snaze nalézt si pro sebe ono kýžené „klidné místo“. Stává se jakýmsi katalyzátorem frustrací a mentálních slabostí svých hostitelů, kteří se poté od něj vesměs odvrací. Psychicky i fyzicky stále více vyčerpáván, putuje od jednoho dočasného příbytku k druhému, v atmosféře všeobecné bezútěšnosti a bez nalezení vlastního klidu, bez náznaku jakékoliv další životní perspektivy a jistoty. Vyústěním této „odysey“ je doktorova smrt, předznamenána kontemplativním rozjímání o lidském údělu, touze po svobodě a štěstí a konci lidského života, jako symbolu vykoupení všech těchto strastí

Leitmotivem díla, autorovým signaturním, je motiv věčného odcizení od ostatních lidí a vykořenění ze společnosti. Bloudění a pocit osamění, bez možnosti sjednání nápravy a nalezení pochopení jiných lidí, bez možnosti osobního „vykoupení“ z této mizérie, která obklopuje jakékoliv konání hlavní postavy a postupně ji v podstatě paralyzuje. Existencionální touha po nacházení svého „místa“ v životě naráží na hradbu nepochopení, lhostejnosti a odmítání. Řečeno s hlavní postavou: „Je dvojí dobrodružství života. Jedno vás provází, když žijete mezi lidmi v krunýři sobectví, a zcela jiné dobrodružství se vám věší na paty, jestliže ten krunýř shodíte“. Neschopnost přijmout jakousi vnucovanou společenskou konformitu, založenou na přetvářce. Věčné hledání a nenacházení hodnot lidskosti, porozumění a soucitu, je doprovázeno mistrným psychologickým zkoumáním jak postavy hlavního hrdiny, tak jeho hostitelů – zaměřujícím se na jejich touhy, nenaplněné naděje, slabosti i traumata. Smrt, vyobrazena jako „vykoupení“ z nekončících pozemských strastí, je symbolizována jako naplnění tužeb po klidu a usmíření. Tohle je velký psychologický román, dámy a pánové. A Egon Hostovský jeden z nejvýznamnějších československých spisovatelů 20. století, který ve svém díle zrcadlí jeho vývoj se všemi jeho vrcholy i stinnými stránkami. Toda raba, Egone. Za mnohé

Krátká novela s autobiografickými prvky. Jedno ze stěžejních děl americké prózy druhé poloviny 20. Století. Vedle „Chladnokrevně“ se jedná o vrchol Capotovy prozaické tvorby.

Začínající spisovatel, žijící v New Yorku (odkaz na Capotovy spisovatelské začátky), se jednoho dne seznamuje s novou obyvatelkou dobu, ve kterém bydlí - slečnou Holly Golightlyovou, a to za vcelku kuriózních okolností – nejprve na něj několikrát v noci zazvoní, když si zapomene klíče od domovních dveří a poté k němu přijde (či spíše vtrhne) do jeho bytu po požárním schodišti při útěku před jistým agresivním milencem. Holly je „neřízená střela“ – mladá kráska původem z jižanského zapadákova, která se pokoušela nejprve prosadit v Hollywoodu u filmu, nakonec se usadila v New Yorku, kde se nechává vydržovat staršími bohatými muži jako jejich milenka a dnes by se řeklo večírková „celebrita“. Ve svém bytě pořádá velmi časté bujaré večírky se spoustou skandálů, které pobuřují ostatní obyvatelé domu, a celkově vede velmi nevyrovnaný a hektický bohémský život v blízkosti newyorské smetánky. Na pozadí nekončících party a Hollyina společenského „hemžení“ se spisovateli postupně podaří pohlédnout za pozadí jejího neklidného a frenetického způsobu života a svým způsobem se s ní vnitřně sblíží. Zjišťuje, že Holly se vlastně jmenuje jinak a že je vdaná za jakéhosi vesnického doktora, který ji s posléze pomocí jejího bratra vypátrá a marně přemlouvá k návratu na venkov. Po sérii nešťastných událostí (úmrtí Hollyina bratra ve válce, ztroskotání výhledu na lukrativní sňatek nejdříve se známým newyorským multimilionářem, posléze s brazilským diplomatem a hlavně po Hollyině potratu) dochází k další výrazné osudové ráně v podobě Hollyina zatčení za údajné spolčení s hlavou newyorské italské mafie. V závěru Holly utíká z New Yorku nejprve do Brazílie, posléze do Argentiny, kde provozuje i nadále svůj neutěšený prostopášný život…

Významným motivem novely je hledání – vlastní identity, svého místa na tomto světě. Neustále „těkající“ a „hýřící“ Holly to definuje v závěru, kdy ve vypjatém rozhovoru se spisovatelem říká: „Co bude se mnou… Protože takhle by to mohlo jít věčně. Nevědět, co je moje, pokud to nezahodím“. Jedná se tedy o jistý druh existencionální krize, snahy o hledání vlastní „pevné půdy pod nohami“, které ovšem nelze docílit, ani přes neustálou zběsilou snahu a sebevětší osobní vypětí. Všechno to Hollyino hýření jako by mělo být zástěrkou vnitřní duševní prázdnoty, nemožnosti nalézat štěstí a uspokojení z vlastního života. Závěrečná (velmi hutnou a zběsilou formou podaná) scéna Hollyina útěku je jakoby poslední snahou o marné vzepření se svému životu, který ovšem i nadále pokračuje podobným způsobem. Pan Capote rozhodně psát uměl. Působivé, čtivé a nutící k zamyšlení se…

Poetické autorovo vzpomínání na dětství prožité v Hradci Králové, na jeho rodný dům na předměstí a jeho obyvatele. Vzpomínky na vlastní dospívání, nejbližšího kamaráda Jarka, který tragicky zahynul, i na svoji vlastní rodinu a životní osudy sousedů z domu jsou popsány v duchu autorovy osobité poetiky, v romantickém, velmi procítěném duchu. Kniha vzpomínek je tedy jakýmsi lexikonem autorových vzpomínek na své nejbližší a sousedy, jakožto i na své léta zrání, do čtrnáctého roku života. Jakýmsi překlenovacím prvkem mezi tragédiemi (smrt nejlepšího kamaráda, dědy Filipa) a mezi radostnými událostmi (bar micva, inicializační přechod do dospělosti v podobě sblížení se s dívkou) je tvrzení autorova otce, že „život si vždy najde svoji cestu“. Krásné a poetické čtení.

Soubor literárních esejů o situaci ortodoxních židů z východní Evropy po první světové válce. Vlivem útlaku a mnohých pogromů se veliká část židů z Haliče, Bukoviny a dalších oblastí východního Polska a dnešní Ukrajiny vydalo k masové migraci na západ. Roth, sám původem haličský žid, reportuje o této migraci a o jejich příčinách. Nejprve ilustruje situaci ortodoxních (chasidských) židů ve východní Evropě, jejich sociální a rodinné vazby a ukotvení, jejich duchovní a spiritistické kořeny. Zabývá se také příčinami masové migrace po první světové válce. V další části knihy se autor zabývá soudobou situací židovské diaspory a nově příchozích východních židů v evropských metropolích, konkrétně ve Vídni, Berlíně a Paříži, všímá si života v ghettech, snah o asimilaci, problematického vztahu majority především k nově příchozím židům a všudypřítomné policejní a politické šikany a antisemitismu. Další kapitolou je popis situace židovských imigrantů ve Spojených Státech a jejich asimilační proces a nakonec i soudobému postavení židovské menšiny v tehdy nově ustavovaném Sovětském Svazu.

Roth si všímá velikých rozdílů mezi integrovanými diasporami v daných zemích, směřující v dané době převážně k asimilaci a ortodoxními židy z východní Evropy, kteří jsou více religiózní a i pro své souvěrce velmi konzervativní a málo pochopitelní. Autor se zabývá i tehdy relativně novým sionistickým hnutím a všímá si velmi problematického pohledu chasidských židů vůči sionistům. Na svých rešeršních cestách si s velkým smyslem pro detail všímá situací židů v místech jejich migrace – asimilantů, východních ortodoxních imigrantů i sionistů, kteří se v té době chystali k odchodu do Palestiny. Jedná se v tomto ohledu o velmi ucelený soubor reportáží o situaci židů ve 20. a třicátých letech 20. století – od konce 1. světové války do roku 1937 – který i v současné době skýtá mnoho faktů a poskytuje realistický vhled do dané problematiky.

Jedna z posledních Fischlových próz – román, který vzdává hold Jeruzalému (to bylo jedno z autorových tradičních témat) a nese četné autobiografické prvky. Čtenář, který dílo Viktora Fischla zná, se zde opět setkává s některými postavami z Dvorních šašků.

Ulice vedoucí k Jaffské bráně v centru Jeruzaléma, kaleidoskop lidí a osudů. Vypravěčem je bývalý soudce, který vypráví příběh svých přátel a sousedů v období okolo tzv. Šestidenní války. Setkáváme se zde mj. s „astrologem“ Maxem Himmelfarbem, jedním z hrdinů Dvorních šašků. Doba plyne a postavy (i postavičky) v sousedství žijí svými všedními životy, se všemi souvisejícími starostmi i radostmi. To vše reflektují tři přátelé – již zmíněný „soudce“, „astrolog“ a majitel kiosku Menachem Salz. Vzpomínají na své mládí, pronásledování za druhé světové války, i na svůj současný život starců, kteří dokážou být ostatním nápomocni radou nebo oporou. Do téměř ospalého dění vtrhne vší silou Šestidenní válka, která obrátí životy mnoha obyvatel ulice vzhůru nohama – zapříčiní mnoho tragédií, se kterými se musí lidé posléze vypořádávat, často i skrze svoji intimní polemiku s Hospodinem. Čas neúprosně plyne a mění nejen ráz ulice, ale i životy jejich obyvatel v přirozeném koloběhu zrodu, životů a umírání. Hlavní hrdina může v reflexi těchto dění pouze konstatovat, že některé události „je člověk odsouzen chtít pochopit, ale zároveň vědět, že nikdy nebude úplně všemu rozumět“

Typicky „fischlovsky“ poetická a zasněná próza, prodchnuta duchovní moudrostí. Leitmotivem je tok času a lidské vyrovnávání se s „ranami osudu“ – oné neúprosné konstanty, která jej doprovází. Lehkost a nadhled pomáhají postavám vyrovnávat se s jejich nelehkým údělem. Smíření se s tím, že se vše neustále mění a že lidský život má svůj konec, který se blíží. To vše prodchnuto ódou na krásy Jeruzaléma, města věčného a zaslíbeného a jednu velmi zajímavou vzpomínku na Prahu. Nechť je vaše duše vevázána do svazku živých, pane spisovateli Fischle. Děkuji za všechny ty krásné čtenářské zážitky a emoce, které jste mi svým dílem zprostředkoval.

Rozsáhlá, fakty nabitá a velmi kvalitně zpracovaná historie války ve Vietnamu, mapující období od roku 1945 do pádu Saigonu v roce 1975. Autor ji kdysi pokrýval jako válečný reportér a kromě faktografie nabízí i veliké množství svědectví přímých účastníků války v podobě orální historie, zahrnující zástupce všech zúčastněných stran konfliktu. Veškeré události a děje jsou popsány chronologicky a přehledně, umožňují nahlédnout do dění v Severním i Jižním Vietnamu, v americké armádě, u podporovatelů Severního Vietnamu (SSSR a Číny), Jižního Vietnamu (kromě USA se vojenského angažmá zúčastnila Austrálie, Nový Zéland a Jižní Korea), jakožto i ve washingtonském Bílém domě a v americké vládě i společnosti.

Veškeré zásadní události jak ve Vietnamu, tak s ním bezprostředně související jsou zpracovány velmi obsáhle, komplexně, a díky již zmiňované bohatě zprostředkované orální historii i s vhledem na jejich dopady do životů jejich přímých účastníků. Tím je popisu událostí přidána veliká atraktivita a plasticita. Bez jakéhokoliv přehánění – tohle je prostě nutnost pro všechny ty, co se o válku ve Vietnamu zajímají.

Soubor povídek z Vianova raného tvůrčího obodbí, prodchlého mystifikacemi, divokou imaginací, patafyzičností a zastřešujícím motivem antimilitarismu a antiautoritářství. Inspirací těmto povídkám byla především mystifikační tvorba Alfreda Jarryho a divadelních frašek a autorova láska k džezu – sám byl džezovým hudbeníkem.

Nejednoduché čtení, způsobeno mnohovrstevnými symboly, metafyzickými výjevy a prostředím, kde různé předměty, zvířata i lidské postavy žijí svými autonomními způsoby života. Jednotlivé povídky reflektují výrazně autorem prožité válečné zkušenosti - Mravenci reflektují vylodění spojenců v Normandii, v Mlze se zubožený hrdina snaží „vrhnout kotvu do času“ a tím zastavit zoufalství, plynoucí z opakujícího se bombardování svého města. Bezprostředně poválečné zkušenosti pak reflektují povídky Rak, Liduprázdná ulice a Leklé ryby, popisující poválečnou chudobu a degradaci lidské důstojnosti. V díle jsou patrné i Vianovy anarchistické postoje a jeho kritika militarismu a vládě „pevné ruky“ – např. v povídce Učenliví žáci. Inspirace džezovou hubou se objevuje v povídkách Rak a Blues pro černého kocoura. „Nejrealističtější“ povídkou je Komparsista, která odráží autorovu zkušenost jakožto statéra ve filmu „Milostivá paní a její flirt“, kde účinkoval se svým hudebním souborem. V povídkách se často objevují autorovi přátelé, vystupující pod přezdívkami (Major, Peter Gna, Doddy a další).

Celkové vyznění díla, jak již naznačeno výše, je protiválečné a namířeno proti různým formám útlaku (policejní stát, útlak, pošlapávání lidské důstojnosti). Postavy jsou konfrontovány s nástrahami vnějšího světa, jeho krutostí a ponižováním, která nabývá institucionalizované podoby (válečná mašinérie, policejní režim, útlak). Těmto nástrahám podléhají, jejich život je znehodnocován, a toto znehodnocování je popisováno imaginativní, mystifikační formou, směšující realitu s fantazií, tragičnost s fraškovitostí. V tomto pohledu se jedná o dílo postmoderní literatury a jako takové se nemusí střetávat se vkusem „široké“ čtenářské obce.

Je možné vyrovn(áv)at se s pokrytectvím a oportunismem, které překlenují různé režimy a údobí? Je možné být „přisluhovačem“ režimu, aniž by k němu měl člověk vlastně jakýkoliv jasný postoj? A je apatie či rezignovanost na nelidskost dostatečný postoj k tomu, aby se něco mohlo změnit? Spousta (morálních) dilemat, žádné jasné odpovědi. Přesto se nimi (a dalšími) zaobírá z různých úhlů pohledu tento velmi zajímavý a v dnešní době téměř zapomenutý satirický román.

Štábní rotmistr Horlacher, ignorantský povaleč a oportunista, se stané osobním řidičem generála, který velí ústupovým operacím nacistické armády v roce 1944 ve Francii. Generál je vykreslen jako absolutní technolog válčení, neúnavně se pohybující po frontě a velící vojenským operacím, bez výrazné stopy nacistické zaslepenosti. I přes stále větší bezvýchodnost vojenské situace, zůstává klidný a soustředěný na svoji práci. To se setkává s nepochopením u Horlachera, který se jen oportunisticky snaží přežívat a svůj život si co nejvíce usnadnit, i za cenu lží a podvodů, které jen světí jeho prostředky a cíle. V rámci své služby se setkává s generálovou dcerou, která se stane jeho milenkou. Při jednom z ústupů jsou generál i s Horlacherem zajati americkou armádou a generál je poslán do Francie k soudu, protože se provinil rozkázáním popravy francouzských partyzánů. V období poválečném chaosu se Horlacher, který je cynický a absolutně bezskrupulózní, velmi rychle zorientuje – zbohatne spolu s generálovou dcerou na výrobě načerno pálené kořalky. Postupně se také spojuje s dalšími členy generálova štábu, se kterými podniká další špinavé kšefty. Po nějaké době se propuštěný generál vrací zpět – je penzionován a začne spřádat revanšistické plány na obnovení nacistické armády. Je však pouze už jen chabou, fyzicky zničenou a senilní kopií svého předešlého já a jeho úvahy začínají stále víc a víc hraničit s bláznivým fantazírováním. V závěrečné působivé scéně, při příležitosti setkání veteránů svého bojového oddílu, se po konfrontaci s jedním ze svých bývalých pobočníků psychicky zhroutí a je umístěn do blázince. Umírá v ústraní a zapomenutý

Skvělá politicko-satiristická sonda do prostředí vojenské mašinerie nacistického Německa i do vývoje v období prvních poválečných let a vzestupu neonacistického revanšismu. Děj románu je koncipován tak, že Horlacher vydává jakousi „zprávu“ o generálově činnosti, vypráví jeho příběh, doplňovaný svými myšlenkami a postřehy, procházejícími určitým vývojem (od odmítání generálova „zupáctví“, přes určitou lítost ke starému senilnímu muži, který žije už jen z odlesku dřívější „slávy“).
Dílo je také velmi kritickou obžalobou poválečného německého vývoje, kdy „mlčící většina“ ve společnosti nedokázala reflektovat hrůzy předešlého režimu - nedokázala a nechtěla se vypořádat se svojí temnou minulostí – a z toho pramenící obžalobou lhostejnosti, cynismu a oportunismu. Na pomyslný pranýř je kladen také typický prušácký militarismus, který určoval tendence v německé společnosti v celém 19. a 20. století - ve válce i po ní – je odsouzením neonacismu a jeho nositelů v podobě revanšistických kruhů v různých patrech společnosti. Mimo tyhle motivy se objevuje i motiv varování před eskalací studené války v podobě agresivního militarismu, syceného právě veterány druhé světové války, který by mohl vyústit v atomovou válku. Vytříbená (a místy značně cynická) satira se stále aktuálními tématy.

Soubor deníkových záznamů z prvních tří let 2. světové války – pokrývající období od 28. května 1940 do 15. listopadu 1942 – od počátku evakuace britského expedičního sboru z pláží Dunkerku po znovudobytí Tobruku spojeneckou armádou. Naprosto brilantně napsaná sonda do každodenního života v obléhané Anglii z pera jednoho z nejvýznamnějších a nejzásadnějších spisovatelů 20. století.

Deníky pokrývají chronologicky události z různých oblastí života ve válečném Londýně a Anglii – od detailního popisu německého bombardování Londýna, politickou situaci Anglie, mezinárodní vojenské a politické dění i situaci v zázemí – všímající si každodennosti života země ve válečném stavu. To vše je okořeněnou spoustou autorových trefných analýz, glos a hodnocení, které kriticky hodnotí vnitropolitické dění (inklinace části politických i ekonomických elit k fašismu, všeobecných chaos ohledně organizace britské armády i domobrany, přehmaty v oblasti státní propagandy a cenzury, kritika stalinismu a jeho anglických satrapů v podobě komunistické strany Anglie, kritika vojenského velení armády, rezignovanosti a zaslepenosti významné části společnosti). Orwell se v srpnu 1941 navíc stává redaktorem rozhlasového vysílání BBC (sekce pro vysílání do Indie) a poskytuje tak komplexní rozbor situace ohledně snah Anglie zachovat si Indii jako kolonii, fiaska vyjednávání a situace indických domácích i exilových politiků a intelektuálů. Deníkové záznamy končí v době po znovudobytí Tobrúku – vítězstvím britských a spojeneckých vojsk v Egyptě.

Výrazný přínos tohoto díla vidím hlavně v autorových poznámkách a postřezích, které velmi trefně analyzují a kritizují mnohé události v rámci zachyceného období. Mezi výrazné patří mimo jiné významná kritika britské vlády a establishmentu, ve kterém byly na začátku války silné hlasy podporující uzavření separátního míru s hitlerovským Německem a shovívavého přístupu k dalším fašistickým diktaturám (Španělsko, Itálie). Působivá je také kritika stalinismu a anglických komunistů – autor pokrývá zásadní aspekty paktu Molotov-Ribbentrop, zrůdností i paradoxy stalinského režimu i pokrytectví v podobě dojednání „spojenectví“ mezi SSSR a Anglií v době napadení Sovětského svazu nacistickým Německem v červnu 1941. Tím (a dalšími záznamy nejen v deníku) se vyvrací mnohokráte opakovaná lež, že Orwell byl komunista nebo příznivec Sovětského svazu. Autor zachycuje i události kolem vyhlazení Lidic nacisty 10. 6. 1942 a přikládá další zvěrstva, která se udála v období před ní i v rámci průběhu války. V neposlední řadě mi přijde brilantní analýza společenských nálad (autor si všímá všeobecné morální rezignace a změn nálad ve společnosti – od intelektuálů a elit, přes široké společenské masy) – sympatie mnohých s fašismem a nacismem, pokrytectví v podobě rychlých změn politické linie vládních i opozičních politiků i komunistické strany Anglie, řízené Kominternou, kritika církevního pokrytectví. Velmi zajímavá je také kritika válečné propagandy a cenzury – tu autor shrnul mj. do následujících citátů: „Veškerá propaganda je lež, i když se zrovna říká pravda.“ „V tomto labyrintu lží, v němž dnes žijeme, se nejméně věří vysvětlení nabízejícímu se jako nejpravděpodobnější.“ V mnoha ohledech se jedná o velmi osvěžující pohledy na válečné dění nejen ve Velké Británii. Orwell ve svých vojenských analýzách (byl aktivním členem vojenské domobrany, i přes své tehdy již tuberkulózou podlomené zdraví) navíc v několika případech předpověděl či správně určil následné dění na různých bojištích války a dokázal poukázat na mnoho špatných rozhodnutí. Tleskám Vám, pane Blaire.

Je možné důstojně se vypořádat s prudkou vášní a přitažlivostí k někomu, ke komu jsme bezvýchodně přitahovaní? Je možné takového člověka učinit skutečně šťastným? Je takový způsob vzplanutí silou, která stravuje všechen rozum, nebo naopak ponouká k tomu, co je v člověku nejopravdovější? Takové (a mnohem další otázky) se vnímavému čtenáři jistě vybaví pří čtení tohoto relativně krátkého románu, jednoho z prvních v prozaické tvorbě Johanna Wolfganga Goetha, které se stalo ještě za jeho života bestsellerem a bylo přeloženo do mnoha světových jazyků.

Mladý šlechtic Werther, studen práv z vysoce postavené aristokratické rodiny přijíždí na venkov (místo nazvané Wahhleim – ve skutečnosti Garbenheim, dnes součást Wetzlaru), aby si odpočinul od studií práv a dvorského života v prostředí vysoké šlechty a postaral se o jisté dědické řízení, kterým jej pověřila jeho matka. Venkovská „idyla“ probouzí u citlivého mladíka s narcistními projevy a sklony k melancholii jeho výtvarné vlohy - mnoho času tráví kresbou venkovských obyvatel a toulkami krajinou. Po nějaké době se seznamuje s Lottou, dcerou místního správce, do které se bezhlavě zamiluje. Lotta je ovšem zasnoubena a tak Werther alespoň vyhledává její přítomnost a platonicky po ní touží a sbližuje se i s jejím snoubencem. Po následných peripetiích (neshody s jejím snoubencem, úmrtí Lottyniny matky) se nešťastný Werther rozhoduje vstoupit do diplomatických dvorních služeb a opustit venkov. V diplomatické službě se ovšem záhy projeví jeho prchlivost a nezpůsobilost – způsobí určitá společenská faux pas a je shledán jako nehodný dané služby a na vlastní žádost propuštěn. Po následném krátkém pobytu u rodinně spřízněného knížete se sklíčený a stále více do svých depresivních myšlenek uzavřenější Werther opět navrací do Wahheimu, do blízkosti Lotty. Jeho stýkání s ní se ovšem setká s odporem Lottynina snoubence a s řečmi v okolí a Lotty žádá Werthera omezit své návštěvy. Zoufalý Werther, zmítaný svými nenaplněnými tužbami po Lotty všek tuto žádost nevyslyší a pokusí se ji svést, je ovšem odmítnut a rozhoduje se dále už její blízkost nevyhledávat. Vlivem stále drásavějších a trýznivějších vnitřního pohnutí se Werther rozhoduje pro sebevraždu (pistolí, kterou mu půjčí snoubenec Lotty) a napíše Lottě dopis na rozloučenou

Formou se jedná o tzv. dopisní román, kdy si hlavní postava dopisuje se svým přítelem Vilémem, na konci druhého dílu doplněný o tzv. doslov vydavatele (autora), který věcnou formou shrne Wertherovo rozhodnutí pro sebevraždu a její průběh. Román byl napsán v duchu tehdejšího německého literárního hnutí „Sturm und Drang“, které se v německy mluvících zemích výrazně prosazovalo v druhé polovině 18. Století a odkazovalo na filozofii Emanuela Kanta a na předešlý literární směr osvícenské literatury. Jedná se také o román autobiografický, neboť Goethe v něm zrcadlil mimo jiné i svoji platonickou zamilovanost do jisté Charlotty Buff a také sebevraždu svého přítele, který se nešťastně zamiloval do vdané ženy. Hlavní postava je pak ztvárněna jako rozervaná, citově nestabilní a stále více svým depresivním myšlenkám podléhající – v duchu tradic romantických hrdinů.

Do jaké míry je člověk svébytná bytost, schopna a ochotna jednat pouze za sebe a ve svém nejlepším zájmu a do jaké zase někdo, kdo je citově a myšlenkově závislý na spřízněné osobě, které je oddán? Je možné milovat „čistou láskou“ a nebýt přitom pohlcen chmurami, majetnictvím a touhou „vlastnit“ druhého a tím negativně ovlivňovat jeho život? A jakou v tom všem může hrát a hraje roli sounáležitost s druhými, čest a smysl pro povinnost vůči sobě i blízkým? Na tuto a další zásadní otázky ohledně lidské existence, touhy, vztahů a různých zákoutí lidské duše se snaží hledat (a logicky nenachází) odpovědi či východiska děj tohoto Goethova románu. Jedná se o román z vrcholného autorova tvůrčího období a bývá literární kritikou řazen mezi jeho nejvýznamnější prozaická díla.

Děj románu, který je rozdělen do dvou dílů, se zaměřuje na aristokratický manželský pár Eduarda a Charlottu. Ačkoliv se do sebe zamilovali již v mládí, vliv císařského dvora a jejich rodin jim určil jiné partnery (Charlotta byla provdána za vysoce postaveného staršího šlechtice od císařského dvora). Teprve úmrtí Charlottina manžela umožnilo jejich opětovné shledání a sňatek. Vlivem pozdní svatby se mezi manžely vyvine pevné pouto sounáležitosti a důvěry, spíše než vášeň a touha, kterou prožívali velmi intenzivně v době svého zamilování v mládí. Oba spolu spravují rozsáhlé panství a budují kolem něj rozsáhlou parkovou úpravu. Tento aspekt hraje v ději významnou úlohu. Do zdánlivě poklidného života jim ovšem záhy výrazným způsobem vstupuj dvě další osoby, které začnou žít na Eduardův popud s nimi v jejich panství – Eduardův přítel z mládí Otto (v materiální nouzi žijící vojenský důstojník) a Charlottina neteř (sirotek) Otilie. Zdánlivá idyla se začínaná velmi výrazně proměňovat a vlivem mnoha okolností se prohlubuje vzájemná citová náklonnost mezi Charlottou a Ottem, současně se Eduard vášnivě zamilovává do Otilie. Nastalá situace přináší rozkol v manželském soužití, kdy Charlotte požaduje odchod Otilie zpět do internátní školy a Otto odchází za lukrativním živobytím u dvora rodinného přítele. Eduard, stále více stravován touhou po Otilii, se rozhoduje opustit rodinné panství a odchází do vojenských služeb, ve snaze zapomenout ve válce na svoji lásku k Otili a dostát své cti. V panství tedy zůstávají pouze Charlotta a Otilie a nastalé události zanechávají na obou ženách stopy – Otilie uniká do svého vnitřního světa a obklopuje se prací na obnově hřbitovní kaple v panství a výchově venkovských dívek, Charlotta zjišťuje, že je těhotná a čeká dítě s Eduardem a narodí se jí jejich syn. Otilie se stane jeho tetou i chůvou. Po skončení vojenské služby se Eduard vrací a naléhá na Ottu, aby mu pomohl uskutečnit jeho troufalý plán – přimět Charlottu k rozvodu a umožnit mu si ji vzít (a vychovávat jeho dítě), aby měl sám volné ruce ke sňatku s Otilií. Poháněn svojí majetnickou touhou k Otilii a vlastní nedočkavostí, střetává se s ní a nastiňuje jí svůj plán. Otilie je zrovna na procházce s Charlottiným synem a v rozrušení z návratu Eduarda se rozhodne k riskantnímu návratu na panství lodí přes přilehlé jezero. Stane se tragédie, při kterém dítě umírá. Vlivem tragédie, která hluboce zasáhne všechny aktéry, přijímá Charlotta nabídku k rozvodu, odmítá ovšem Ottovo dvoření. Citlivá a do sebe uzavřená Otilie se nervově zhroutí a obviňuje se ze zavinění úmrtí Charlottina syna, odmítá Eduardovy návrhy a rozhoduje se stáhnout do ústraní. Eduard však ve své zoufalé touze k ní naléhá a snaží se ji ke sňatku přímět, což má v konečném důsledku za následek prohloubení jejich psychických problémů – Otilie přestává komunikovat se svým okolím, jíst a nakonec umírá na celkové vyčerpání. Je pochována ve hřbitovní kapli, na jejíž obnově se podílela. Eduard, zdrcen ztrátou smyslu svého života, umírá nedlouho po Otilii Na přání Charlotty je pohřben vedle ní v hrobce „Otiliiny“ hřbitovní kaple

I po více než dvou stoletích od svého vzniku není jednoduché (a s úplnou platností možné) román nějakým jasným definičním způsobem zařadit do jednoho literárního stylu. Určitými prvky se jedná o dílo v kontextu tzv. Weimarské klasiky, romantismu, s rysy řecké antické tragédie, s mnohými náboženskými a mystickými prvky. Kontext díla (a zejména jeho závěr) je také velmi silně ovlivněn katolicismem. Román obsahuje i aspekty přírodopisných věd a chemie, jimiž se Goethe také ve svém díle a bádání zabýval. Sám název je odvozen z chemického procesu, popisujícího přitažlivé a odpudivé chování chemických sloučenin, ve kterém silnější kyselina ve sloučenině vytěsňuje tu slabší ze svých solí. Analogií k tomuto procesu je vývoj lidských vztahů – vzájemné přitažlivosti a touhy – jejich vlivu (v tomto případě destruktivního vlivu) na osud a životy lidí, kteří se vzájemně přitahují, ale nedokáží (či na základě událostí nemohou) spolu najít štěstí. Silným motivem, akcentovaným v díle, je odříkání (Charlotta i Otilie nakonec své milence odmítají). Bylo by škoda na dílo nahlížet pouze prismatem romantické zápletky, jedná se z mého pohledu o velmi zajímavé, v širším pohledu pojaté kontemplativní psychologické i filozofické zamyšlení se nad lidskou touhou a z ní vyplývajícími rozmary a pošetilostí, které se mohou nepříznivě podepisovat na druhých, činit je nešťastnými a způsobovat za určitých okolností i jejich utrpení a celkový zmar. To vše při uvědomování si vlastní cti, touze po životě prožitém v mravní čistotě a snaze hledat duchovní rovnováhu ve svém konání. I z pohledu dnešní doby nese román nadčasové silné mravní i duchovní poselství. Stojí za to si jej přečíst a zamyslet se nad ním.

Soubor židovských pohádek a příběhů, psaných v jazyce jidiš, pro dětské i dospělé čtenáře. Některé z nich Singer vytvořil, některé pochází ze staré tradice aškenázských židů v oblasti dnešního Polska a Ukrajiny, kde autor do roku 1935 žil.

Příběhy vypráví o lidské tíživé situaci a jejím rozuzlení, prodchnutých soucitem s trpícími, tepáním lidských nešvarů a hlouposti, nesoucích univerzální lidské poselství v duchu židovských tradic, a poučení pro své posluchače v jejím duchu. To vše zpracováno s velikým životním nadhledem a typickým židovským humorem.

Mé nejoblíbenější příběhy: Rabín a čarodějnice, Obecní rada v Chelmu a klíč paní starostové, Vrták obchodníkem.

Jeden z prvních Fischlových románů, vydaný již v izraelském exilu v roce 1951 (česky v Sixty-Eight Publishers v roce 1982). Román vzbudil v době svého vydání velmi příznivý ohlas – zvítězil v soutěži Evropského literárního klubu. Je to jedno z prvních románových děl, které vyprofilovalo (a pro další tvorbu vydefinovalo) pro autora tak typický poetický, místy až lyrický prozaický styl.

Děj románu je vzpomínkovou retrospektivou Daniela, židovského přeživšího holocaustu (autobiografie), který se na krátký okamžik (a naposledy) navrací do své rodné obce. Při té příležitosti vzpomíná na léta svého dětství a dospívání v podmínkách malé vesnické židovské komunity v ní, na svoji rodinu a na zásadní okamžiky, které formovali jeho dětství, v předvečer pohromy holocaustu, která jej učinila jediného přeživšího z celé komunity. Vzpomínky zahrnují období zhruba od konce první světové války do období protektorátu, zachycuje příběhy jednotlivých členů židovské obce (i Danielovy rodiny), i obce samotné, jejich životní osudy, strasti, i rozličnou cestu k víře a vyrovnávání se s různými životními událostmi. Děj reflektuje i nelehké osobní Danielovo vyrovná(vá)ní se s hrůzami prožitými v období Šoa, snaze o jejich pochopení.

Každá kapitola je prodchnuta duchovní poetikou a je jakousi analogií na to, jakým způsobem a prostředky je možno vyrovnávat se s lítostí a soucitem k sobě samému i svým blízkým, jak je možno hledat (a snad i nalézat) duchovní spásu, navzdory zlu, nelidskosti a mezním situacím. Jedná se tedy o vnitřní duševní ztotožnění s těmito životními situacemi, které je nutné „uchopit“ a zpracovat v souladu se svým niterním přesvědčením o tom, co je v životě nutné a co je „správné“ v souladu s tím, aby mohl člověk žít ve cti a pravdě. Řečeno s autorem: „Lítost v nás musí zůstat. Jenom tak nikomu neublížíme. V kom je lítost, nese život lehčeji. V kom není, ten zahyne.“ Lítost je zde tedy nahlížena jako nutná životní konstanta, prostředek, který dělá člověka člověkem – jako určitý faktor a záruka lidství a snahy o plnohodnotný život, prožitý v touze po hledání jeho krásy, ve snaze neubližovat přitom druhým a hledat své vlastní morální hodnoty. To není ničím jiným, než hledáním odpovědí na smysl lidské existence, na možnosti (a míru) odpuštění a porozumění konání druhých. Ale také o neochvějné víře v humanismus a nutnost jeho zachování, bez ohledu na dobu a jakkoliv nepříznivé okolnosti

Druhý Andreschův román, působivá sonda do duševního života ženy, která se rozhoduje začít nový život, útěkem z odlidštěného a ubíjejícího prostředí nenaplněného vztahového trojúhelníku mezi svým manželem a milencem. Faktografie pokusu tohoto úniku před lhostejností a konvencemi, snaha o nalézání lidské vzájemnosti, blízkosti, odvahy i naděje .Román se stal krátce po svém vydání bestsellerem a byl i zfilmován. Významné dílo v nejen v Anderschově tvorbě, ale i v duchu východisek německé literární skupiny 47 (Gruppe 47), jejímž byl autor členem.

Hlavní postava románu, Němka Franciska, utíká jedno pátečního odpoledne z italském Milána, po hádce se svým milencem Herbertem, obchodním partnerem jejího manžela Joachima. V rozrušení si kupuje náhodně jízdenku do Benátek, kam se vydává. V situaci finanční tísně se ubytuje v levném hotelu a zabývá se myšlenkami, jak si zařídit svůj další život – zdali se vrátit zpět do Německa, nebo se usadit v Itálii. Situaci komplikuje tušené (posléze potvrzené) Francisčino těhotenství, které ji nutí učinit rychlá rozhodnutí (podstoupit potrat?, kde a jak si vybudovat pro sebe – a pro dítě – zajištěnou existenci?). V nastalé situaci se Francisca seznamuje s Patrickem O´Malleym, irským milionářem, který jí sdělí tajemství ze svého života (homosexualita, zajetí a věznění za druhé světové války – mučení a psychologický teror) a touhu po pomstě, kvůli které se zdržuje v Benátkách. Jeho cílem je zabít svého věznitele a mučitele – bývalého esesáka Kramera, inteligentního psychopatického nacisty. Za dramatických okolností se Franciska postupně zaplétá do tohoto plánu – Patrick se s Kramerem, žijícím také v Benátkách, stýká. Po několika konfrontacích mezi Patrickem, Franciskou a Kramereme začne Kramer Francisku psychologicky vydírat a vyhrožovat jí, v obavě před tím, že jej kvůli jeho zločinecké minulosti udá. Paralelně s tímto příběhem se vyvíjí vykreslení životního příběhu čtyřicátníka Fabia Crepaze, v mládí člena italské komunistické strany a interbrigadisty za španělské občanské války, nyní houslisty v benátském operním sboru. Vyvrcholením románového děje je vražda Kramera, kterému je na O´Malleyho lodi přítomná i Franciska. V nastalém šoku a útěku z místa činu se Franciska opět střetne (po prvním náhodném setkání již podruhé) s Fabiem, čímž se tyto ústřední dějové linky protnou v jednu, Fabio pochopí prekerní situaci, do které se Francika dostala, a pomůže jí zařídit si nový život tím, že ji, i s jejím nenarozeným dítětem, příjme do své rodiny, právě v době, kdy na moři na lovu ryb umírá jeho otec Piero

Děj románu se kompozičně rozprostírá na prostoru jednoho víkendu (od pátku do neděle) a zaznamenává chronologicko-faktografickou formou vývoj útěku Francisky do Benátek - jejich myšlenek a činů (snahy o zařízení si nové existence v cizině, úvah, jak dále postupovat v nastalé situaci), peripetií, se kterými se potýká (nedostatek peněz, setkání s tajemným O´Malleym a nacistou Kramerem), až po vyústění celé sitace (setkání s Fabiem, Kramerova vražda, počátek nového života v Mestre). Tato příběhová linie se paralelně střídá s životním příběhem Fabia a jeho otce, rybáře Piera - analogie na plynutí času, ale i koloběhu lidského života – Piero na konci románu umírá, Franciska v daný okamžik přichází do Fabiovy rodiny jako nový člen, „nahrazuje“ Piera, stává se součástí rodiny v čase jeho pohřbu. Silný humanistický příběh o hledání vlastní existence, odvaze postavit se zlu (psychologický tyran Kramer) i lhostejnosti a odlidštěnosti (Joachim, Herbert, pro které je Franciska pouze jakýmsi „doplňkem“, a tudíž nepodstatnou součástí jejich života), naději (dramatické setkání s Fabiem), i touze a odvaze žít život plnohodnotně - i navzdory překážkám (rozhodnutí nechat si dítě, odhodlání začít nový život v Itálii ve Fabiově rodině).

Böllův třetí román, završení jeho ranné tvorby v duchu tvz. „Trommelriteratur“ (tvorby, zachycující období bezprostředně po konci 2. světové války v Německu) a tedy určitý mezník prvního tvůrčího údobí. Velmi čtivá sonda do života i niterního prožívání dvou manželů a do krize jejich vztahu – do vnitřního světa jejich nadějí, přesvědčení a víry.

Příběh románu je vystaven z prolínání vnitřních monologů manželů Bognerových (Freda a Käte), na pozadí jejich prohlubující se manželské krize a vzájemného odcizení. Fred, který přežil válku a její hrůzy na frontě, se po návratu nedokáže adaptovat na nové podmínky (a na nastupující hospodářský zázrak) v poválečné společnosti, uniká ze stísněných podmínek manželství a soužití s rodinou v malém chudinském bytě na předměstí, uniká od povinností a zodpovědnosti. Svoji skrovnou výplatu posílá téměř celou své ženě, sám se protlouká od měsíce k měsíci a přespává u znamých a v různých levných noclehárnách. Půjčuje si peníze, oddává se jakémusi „snění za bílého dne“ a alkoholu. Po určitých událostech, které se stanou Fredovi i Käte (Kätina zpověď ze svých problémů, myšlenky Freda i Käte na tragickou smrt jejich dvou dětí za války a jejich duševní konfrontace s ní, setkání obou s mladou provozovatelkou kiosku a jejím postiženým dítětem), vyeskaluje manželská krize při společném setkání v laciném nádražním penzionu – kdy Käte Fredovi oznamuje, že je těhotná, a že od něj definitivně odchází

Na pozadí manželské krize autor popisuje především vývoj západoněmecké společnosti krátce po 2. světové válce. Všímá si lidí, kterým válka vzala nejen naděje a iluze, ale často je i psychicky či fyzicky poznamenala – a uvrhla do chudoby. Na druhé straně popisuje nástup poválečného hospodářského zázraku a jeho vlivu, včetně například i růst vlivu katolické církve ve společnosti, jako určité síly, která status quo podporuje a dodává mu jistou (často falešnou) duchovní legitimitu. Oproti těmto aspektům a dějům působí hlavní motiv románu – snaha o vzájemné (znovu)nalézání sebe sama i vztahu dvou hlavních postav, umocněna tradičními Böllovými motivy křesťanského humanismu - setkání obou manželu s provozovatelkou kiosku a její rodinou je zde například takovým motivem – symbol setkání s čistou podobou lidskosti. Oproti odcizenosti a amorálnosti okolního světa je stavěna snaha o přiblížení člověka k člověku v duchu ideálů humanismu – v duchu křesťanské pospolitosti. Otevřený konec dává jen tušit, jakou cestou tato snaha vyústí, což může korespondovat s očekáváním, jakým směrem se západoněmecká společnost bude z úhlu tohoto pohledu nadále vyvíjet.

Jakým způsobem je možno hledat a nacházet v životě pravdu, lidskost a svědomí, žít vědomě pokusit se k nim směřovat? A jak to souvisí s (ne)nalézáním smyslu života? Na takto závažné otázky se snaží nalézat (a z podstaty věci zcela nalézt nemohou) alespoň náznaky odpovědí postavy tohoto Böllova společenského bildungsrománu - vrchol prvního období jeho tvorby.

Příběh se zaměřuje na tři generace vážené měšťanské rodiny Fähmelů, žijící a působící patrně v německém Köllnu (Böllově rodišti) a sleduje osudy jejich tří členů – od patriarchy rodu Jindřicha, přes jeho syna Roberta, až po Robertova syna Josefa. Jindřich, jakožto mladý a nadšený architekt, který přichází do města z venkova, získá v roce 1908 velikou zakázku na zbudování opatského kláštera, žení se s dcerou z městské patricijské rodiny a tím zakládá věhlasný stavitelský rod (a reprezentuje jakou si první generaci - otců zakladatelů moderní německé společnost 20. století). Jeho syn Robert ovšem nejde v otcových šlépějích a jeho oborem se stane statika. V čase nastupujícího hitlerismu se vlivem svého křesťanského a humanistického založení připojuje k politickému odporu a musí uprchnout ze země – pro spolupráci na nezdařeném bombovém útoku na náčelníka městského gestapa. Po určité době (a na přímluvu svého otce, váženého občana města) se ovšem vrací a je nucen vstoupit do armády, kde se stává odborníkem na řízené demolice. Ke konci války nechává za dramatických okolností zlikvidovat i klášter, který vystavěl právě jeho otec (vzdor a jakási osobní odpověď na to, že byl „obětován“ ke službě nacistické mašinerii aby zachránil rodinný podnik). Určitou ironií a završením této třígenerační historie je příběh jeho syna Josefa, který jako mladý architekt řídí opětovné vystavení tohoto kláštera v roce 1958 a váhá, jestli se má nadále vydat profesní cestou svého dědy (stavitele - generace "budovatelů společnosti"), nebo svého otce („buřičů“ - vymezujících se proti bezpráví a obecně všem negativním tendencím v soudobé společnosti). Děj se zaměřuje také na další členy rodiny, mimo jiné na Jindřichova syna Ottu, který se stal fanatickým nacistou a zemřel za války, a na Editu, která zahynula při spojeneckém bombardování města na konci druhé světové války (a představovala svojí laskavostí a lidskostí jakousi „morální konstantu“ rodiny) . Román je tedy jakýmsi kaleidoskopem osudů členů rodiny a lidí v její bezprostřední blízkosti (např. Robertův přítel Schrella, snažící se neustoupit ze svých morálních hodnot (ani za cenu osobních útrap),nebo spolužák ze školy Nettlinger, nejprve horlivý nacista, po válce „bytostný demokrat“ a vážený právník).

Tento příběh je určitou parafrází na společenský a morální vývoj Německa v rozmezí padesáti let - od počátku 20. století do 50. let 20. století, kopírující její rozmach i pády – od postupného vývoje měšťanské společnosti (generace „otců zakladatelů“, reprezentovaná stavitelem Jindřichem), přes úpadek a marasmus 1. světové války, následné hospodářské krize a 2. světové války (generace „ztracených“, představována Robertem), až po dobu bezprostředně po ní (generace těch, kteří se rozhodují, jakou cestou se po bouřlivém vývoji první půle století vydat nadále, jaké hodnoty a morální vzorce přijímat a prosazovat - představována Josefem). Postavy reflektují tyto „velké dějiny“ formou retrospektivních monologů a vzpomínek, které ústí vždy nakonec do aktuálních událostí (datovaných v každé kapitole datem 6. září 1958) - v kompozičně mnohovrstevnatém a složitém schématu. V konečném důsledku nejde o nic menšího, než o jejich snahu nalézat vlastní smysl života, jak zůstat člověkem a nezpronevěřit se svým mravním ideálům, ani v mezních a nelidských dobách, které dokážou lámat charaktery nejen v okolí rodiny Fähmelů, ale i v rodině vlastní (příběh Otty). Jakousi univerzální snahou, která je zmiňována napříč celým dílem, je si nezadat s tzv. „bůvolí svátostí“, což je zástupný symbol morální kolaborace s útlakem - dle germánské mytologie jedna z podob boha Wotana - v tomto případě konkrétně Hindenburgova, posléze Hitlerova totalitní tyranie). Ústředním dějovým motivem je budování, boření, a opětovné znovubudování kláštera, symbolu jakési lidské i mravní konstanty (a kontinuity) v rodině Fähmelů a parafáze na bouřlivý vývoj Německa v první polovině 20. století. To může být vnímáno jako symbol lidské snahy o hledání a nalézání smyslu života a morálních hodnot v něm (a v obecnější rovině snahy o to, jakým lidem a silám ve společnosti pomáhat a proti jakým se z pozice humanismu bránit), vše v duchu autorova celoživotního kréda křesťanského humanismu. Vedle tohoto leitmotivu je zde i morální kritika poválečné německé společnosti a její nízké až nulové sebereflexe kolaborace s nacismem v 50. letech 20. století – bezstarostném osudu všech těch Nettlingerů, nepotrestaných válečných zločinců a přisluhovačů nacismu, ze kterých se stali po válce přes noc „bytostní demokraté“ a vážené osobnosti.

Soubor novel, zkoumající zákoutí lidské duše – dynamickou charakteristiku postav, ocitajících se v mezních situacích, ať už jsou k ní strháváni vnějšími okolnostmi nebo vnitřními pohnutkami – ovlivňovány svými vášněmi a citovou zmateností. To vše je doprovázeno pro autora signaturním, melancholickým podtónem, s detailním zaměřením na psychologii člověka, jeho vášní, citů i slabostí. Zweig byl bezesporu velmi všímavým a důsledným analytikem psychologických jevů a situací u postav svých novel (částečně i proto, že se přátelil se Sigmundem Freudem), které jsou jimi ovlivňovány, což dokazuje mimo jiné i to, že patřil ve své době celosvětově mezi nejčtenější prozaiky.
Výběr novel:

Amok:
Děj novely se zaměřuje na německého doktora ve službách koloniální správy na počátku 20. století, působícího v Indii – formou vyprávění svého příběhu spolucestujícímu na zaoceánské lodi. Osudovým okamžikem se mu stane setkání s povýšeneckou a bohatou anglickou lady, která k němu přijíždí s žádostí o provedení potratu a ututlání celé události. Postižen jistým pomatení smyslů a sycený jakousi nenávistnou přitažlivostí k této ženě, rozhodne se lékař opustit svoji ordinaci a jako v „amoku“ sleduje lady do centrálního města koloniální správy. Zde se mu podaří po několika nezdarech se s ní opět setkat, je jí ovšem odmítán a opovrhován. Souhrou nešťastných okolností se ovšem záhy ocitne v situaci, kdy se marně pokouší zachránit jí holý život – žena podstupuje nelegální interrupci ve snaze utajit svůj tajný románek s mladým důstojníkem, při zpackaném zákroku ovšem ztratí příliš mnoho krve a v zápětí umírá, i přes veškerou snahu doktora. Za cenu obětování svého současného života (lékařské kariéry a penze) poté lékař uniká zpět do Evropy, na stejné lodi s ním pluje i žena, kterou nedokázal zachránit, a její manžel, chystající pohřeb v Evropě. V závěrečné scéně dochází k poněkud kuriózní sebevraždě lékaře, který s sebou strhává do mořských hlubin i rakev s tělem ženy, kvůli které v pohnutí své vášně obětoval zbytek svého života

Zmatení citů:
Novela pojednává o vzpomínkách Rolanda, profesora anglické filologie na svá studentská léta a setkání s charismatickým profesorem anglické literatury a uznávaným odborníkem na Shakespeara. Fascinován a určitým způsobem stále více přitahován osobností profesora, se stává student záhy pravidelným návštěvníkem v jeho bytě, kam je pozván na odborné disputace. Jeho poměr k profesorovi se stává jakousi směsicí nekritického zbožňování profesora, provázenou vlastním citovým neklidem. Svým mladickým elánem přiměje student profesora k sepsání jeho souborného díla o Shakespearově divadle Globe, o kterém profesor mínil, že již nikdy nedokáže napsat. Mladík je ovšem zmaten a zraňován tím, jakým způsobem s ním profesor jedná, je zkrátka zmítán zmateností svojí vášně a citů, které k profesorovi chová. Rozuzlením se stane událost, kdy se profesor ve svém psychickém vypětí pokusí se studentem intimně sblížit. Následně se mu vyznává se svojí homosexuální orientací, kterou musí jako univerzitní profesor v pruském univerzitním maloměstě celý život tajit. Po této události student navždy opouští univerzitní město.

Knihomol:
Novela popisující setkání s obdivuhodnou vídeňskou postavou, drobným obchodníkem s knihami Jakobem Mohlem, který se vyznačuje geniální pamětí a přehledem o knihách a jejich cenách. Jeho čas plyne tím, že vysedává každý den v kavárně, čte a pomáhá příchozím zájemcům řešit i sebevětší záhady v oblasti knih. Vlivem své „geniality“ je vyhledáván slovutnými bibliofily a je svým způsobem proslulý, osudným se mu ovšem stane jeho odtrženost od reality všedního dne – za první světové války posílá písemně upomínky za neposlané francouzské a britské knihovnické revue. Následně je zatčen a jako cizí státní příslušník internován, což je pro nepraktického intelektuála začátek konce. Po návratu zpět do Vídně je navíc vyobcován novým majitelem kavárny, jako starý příživník. Koncem roku 1919 umírá na zápal plic. Popis se soustřeďuje na popis „výlučnosti“ knihomola, zároveň však ukazuje to, že jeho odtrženost od reality a jakási lidská nepraktičnost jej přivádí do zajetí, chudoby a je příčinou jeho smrti.

Jedna z Zweigových nejznámějších (a za mě i nejlepších) novel – jedna z posledních vydána před autorovou smrtí. Mistrná psychologická freska jednoho nevšedního šachového zápasu, na pozadí mimořádných událostí. Příběh o tom, co dokáže přivést člověku určitou spásu, zároveň ovšem být mu obrovskou zátěží, která je schopna jej i psychicky zničit.

Na zaoceánské lodi, plující mezi New Yorkem a Buenos Aires cestuje mimo jiné i šachový velmistr Čentovič. Jeden z cestujících (v roli vypravěče novely) si této skutečnosti všimne a po určité době zorganizuje šachovou partii velmistra proti zájemcům z řad dalších cestujících. V průběhu partie se přimísí neznámý cestující, který udiví ostatní svou schopností předvídat mnoho tahů dopředu a brilantně zvládnutou herní strategií, čímž docílí herní remízy s velmistrem. Čentovič nabídne odvetu neznámému, ze kterého se vyklube jistý dr. B, za nástupu nacistů v Rakousku vězněný nacisty. Při důvěrném hovoru se dr. B vypovídá vypravěči příběhu o způsobu, jakým si přisvojil vyvinutou šachovou taktiku a jak mu dopomohla z nacistického vězení, ale jak mu také způsobila psychický kolaps při frenetickém myšlení o jejich všech alternativách v mezním případu věznění v izolaci a psychologické deprivaci způsobené gestapem. V závěrečné strhující scéně B s Čentovičem nejprve remizuje a v jakési extatické euforii okamžitě svolí k odvetné partii, během níž ovšem ztrácí příčetnost a začínají se mu objevovat známky psychického kolapsu, který zažil v době svého věznění. Z dalších psychických útrap je „vysvobozen“ vypravěčem příběhu, končí s omluvou partii a rozchází se s užaslým publikem.

Vedle své psychologické složky má dílo také výrazné humanistické a antiautoritářské vyznění. Je obžalobou útlaku, který ničí psychiku pronásledovaných lidí a je zároveň i varováním před tím, že ne vše, co se může jevit jako určitá spása, je ve skutečnosti jen pozitivní a přinášející všeobecnou útěchu. Naopak, může se stát za určitých okolností zhoubou. Stefan Zweig zde uplatnil nejen své zkušenosti s pronásledováním nacisty v předvečer druhé světové války, ale i své životní přesvědčení bytostného humanisty. Prozaické mistrovství.