thorir komentáře u knih

Druhá část trilogie o inkvizitorovi Ravenorovi. Ravenor a jeho tým pronikají při svém vyšetřování stále hlouběji do rozsáhlého spiknutí kultu chaosu. Text je o něco svižnější než v předchozí části, temnější, akčnější, víc warhammerovsky brutální, víc kultický. Naplno se projeví Cognitae, arcikacíř Zygmunt Molotch, démonická hrozba a mnoho dalších. Chaos tentokrát pronikl daleko, nákaza je extrémní a zasahuje vysoko v imperiální hierarchii. Exterminatus je nabíledni, inkvizice má tentokrát opravdu co dělat. Závěr je rychlý, krátký a nesmírně intenzivní. To vše za lahodného smíchu krvežíznivých bohů.

9 17.10.2023

Pokračování Abnettova inkvizitoriálního opus magnum. Tedy, ne přímo pokračování, jako spíš volně navazující příběh v čele s inkvizitorem Gideonem Ravenorem a jeho týmem, včetně několika „starých známých“. Příběh je jiný, nový, odehrává se dlouhá desetiletí po tragických událostech na Thracian Primaris, se kterými je čtenář seznámen v původní trilogii o Eisenhornovi. Ravenor je nyní inkvizitor s vlastním týmem, se svými vlastními úkoly – tentokrát pátrá po původu xenoťanské drogy zvané „flex“. Je třeba říct, že Ravenor je úplně jiný než Eisenhorn, mimo toho naprosto zřejmého rakve-křesla, příběh je obecně komornější, Ravenor je hloubavější, uváženější, na druhé straně je to také výrazně mocnější psyker. Jeho tým je zajímavý a rozmanitý. Vrací se někteří staří známí z původní trilogie, nicméně objevují se i noví, neméně zajímaví, zejména famózní Patience Kys. Čtenář, který si oblíbil původní trilogii, rozhodně nebude zklamán. Zúčastní se dalšího inkvizitoriálního vyšetřování nákazy chaosem, pronásledování kacířů a pátrání po dalších zkorumpovaných arcinepřátelích lidstva. Příběh se čte jako obvykle skvěle. Pro fandy původní trilogie a pro fandy imperiální inkvizice obecně je to povinnost.

11 17.10.2023

Starší kniha, která byla nicméně velmi dlouhou dobu jedním z mála zdrojů informací o Vikinzích u nás. Dnes je kniha již z části překonaná nejen novými nálezy, ale též odlišnými interpretacemi, zavedením a pokroky v oblasti genetické genealogie, ale též třeba i s ohledem na styl vyprávění a výkladu. Přes to všechno se domnívám, že text stále dokáže něco nabídnout, minimálně stručný pohled na dějiny této fascinující a do značné míry specifické severské kultury.

Kniha je rozdělena do několika hlavních částí. První, čistě historická, stručně shrnuje dějinné události od předvikingské doby, postupně přes 9., 10. a 11. století. Autor se věnuje odděleně Dánsku, Norsku a Švédsku, v zásadě jako třem odlišným směrům vikingských expanzních zájmů. Dále je prostor věnován kolonizaci ostrovů v severním Atlantiku, Islandu, Grónsku, a teoretizování ohledně výprav do Severní Ameriky dnes již potvrzených. Je třeba poznamenat, že kniha je v této části přece jen obtížněji stravitelná, text je poněkud pedantický, ne příliš záživný.

Další část se věnuje běžnému životu Vikingů. Od zbraní, zbroje přes vojenství. Obsáhlejší kapitola, na poměry knihy, je věnována lodím, stavbě, konstrukci, mořeplavbě. Následují kapitolky ohledně měst, domů, vikingských obranných valů, vojenských táborů, ale i třeba takových detailů jako jsou způsoby odívání, šperky, mince a váhy.

Poslední část se pak věnuje méně hmotným věcem, kultuře, severskému náboženství, unikátní mytologii, runám, nálezům runových nápisů, skaldské poezii a v neposlední řadě také velmi stručně pronikání křesťanství na sever Evropy, a například se zamýšlí, proč severské náboženství ustoupilo tak rychle a uvolnilo místo křesťanství. Popisuje vikingskou společnost, vztahy mezi muži a ženami, společenské postavení a vrstvy společnosti, systém spravedlnosti ve formě nepsaných zákoníků, zábavu, hry a umění. Více prostoru - byť opět ve stručnosti - je věnováno náboženským představám, mýtu stvoření světa. Naopak obšírně komentuje pohřební ritus, lokální odlišnosti, nestejné způsoby dle lokality. Rozhodně zajímavé jsou pak zprostředkované popisy arabských cestovatelů, jež si našli cestu do současné populární kultury, například vikingské pohřby vč. oběti otrokyň.

Jakkoliv je to kniha starší, hodnotím vysoko zejména z nostalgických důvodů, byla jedna z prvních, kde jsem mohl ukojit svoji fascinaci severem.

19 13.10.2023

Ke knize se vracím po letech, čistě nostalgicky. Vlastně to byla jedna z prvních, co jsem koupil za své. Už tenkrát mě příběh zaujal a zcela pohltil a i po všech těch letech se to pořád čte skvěle. Crichton zkrátka měl dar psát čtivě, svižně a atraktivně. Hlavní devizou příběhu, a platí to o více autorových knihách, je zdání uvěřitelnosti. Text čtenáře pohltí, iluze konzistence je téměř dokonalá, hloubka vystavěného světa rozhodující. Jasně, lze hledat chyby, nedokonalosti, nekonzistence, věci, co ruší hloubku, ničí ponor do příběhu, rušivé věci, ale proč? Proč, když příběh tak baví? Jeden by vážně věřil, že banda studentů historie podnikla naprosto bezprecedentní výlet. A škarohlídi a hnidopichové si mohou neustále připomínat, že je o fikci a sci-fi. Ano historie mě baví, téma pro mě bylo nanejvýš atraktivní. Je to klasický Crichtonův technothriller vezoucí se tentokrát na vlně nadšení z kvantové mechaniky a souvisejících technologií. Příběh je akční, svižný, napínavý a zábavný. Postavy jsou velmi sympatické, čtenář je po celou dobu s nimi. Je tam vše, co správné romantizované dobrodružství potřebuje a čte se to jedním dechem.

18 13.10.2023

Po delší době zase jeden komiks z edice evropských mistrovských děl a rozhodně má co nabídnout. Od prvních stránek se čtenář ocitá v podivném mystickém, někdy až snovém, světě, na pomezí jakéhosi středověku a post apokalyptického světa. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na styl a kresbu. Seznámení s hrdiny proběhne záhy a ti poté putují světem a celým příběhem. Příběh je rozdělen do čtyř částí, čtyř význačných úkolů. Skupinka putuje světem a tyto úkoly plní, potkávají různé protivníky, různé kultury a různé potvory. Příběh se postupně rozvíjí, jako takový je celkem podmanivý a zaujme. Pelissa je sice otravná, ale často vytváří velmi vtipné momenty. Ostatní hrdinové nejsou tak výrazní, ale rozhodně jsou fajn. Zakončení je půl na půl předvídatelné, ale nijak neurazí, poslední kniha je rozhodně nezajímavější. Své místo mezi mistrovským evropským komiksem si příběh bezesporu zaslouží.

15 13.10.2023

Tohle byl krok vedle, úkrok stranou hodně mimo moji obvyklou čtecí komfortní zónu. V poslední době pokukuji po hororu, hledám styl, který by mě zaujal. Lesnímu duchovi se to nepovedlo. Anotace je lákavá, mrazivá, téma hromadných sebevražd kdesi uprostřed lesa mě zaujalo na první dobrou. Záhy se však dojem kalí, alespoň u mě. Autor se snaží navodit dojem normálnosti a normálního světa, zdání obyčejnosti a každodennosti, jenže jeho svět uvěřitelný vůbec není. Je mělký, nepropracovaný, povrchní a nemá potřebnou hloubku. Postavy se chovají divně, ne uvěřitelně. A pak mám zásadní problém s obrovským množstvím ezoteriky a astrologie. Jen za tu astrologii jsem si vnitřně sundal dvě hvězdy. Tato témata mě nebaví, nudí a vyloženě otravují, což je pochopitelně čistě moje preference. Navíc jsem si vůbec nedokázal najít cestu k protagonistům, jejich neustálé mystické, alternativní a ezoterické zážitky a prožitky mě vyloženě nudili, a rozhodně nepůsobili hororově. Vlastně nejlepší scény jsou pak pochopitelně panické hrůzy v lese, zejména ta v Evropě. Jo a konec je taky celkem fajn, byť se v obrysech dá od jisté chvíle předpokládat. Ten závěrečný environmentální přesah mnou však nijak nerezonoval a opět spíš ruší. Ve finále tedy dvě hvězdy za hrůzy v lese, nicméně kolem a kolem je to spotřební kniha, pro kterou evidentně nejsem cílová skupina. Na horor tímto nezanevřu a teď se jdu projít do lesa.

11 13.10.2023

„Beliadští mrtví se tiše až uctivě seskupili okolo nich a pak jim utrhali končetiny jednu po druhé. Suhedira al-Chazema pojídali jeho tři dcery zaživa. V němé hrůze sledoval, jak mu dívky boří prsty hluboko do břicha a vytrhávají mu vnitřnosti z těla.“

Warhammer je moje guilty pleasure Wh40k ještě víc, ale o tom jinde a pravděpodobně se to v dohledné době nezmění. Na příběh jsem se docela těšil. Příběh z Khemri je přece jen něco docela jiného než hrdinská klasika ze Sigmarovy Říše. Nakonec mám však trochu rozporuplné pocity.

Na jedné straně je ten téměř „staroegyptský“ pocit při čtení, mystika smrti, pohřebních rituálů, pohřebního kultu pouštních říší, nekromancie, náboženských kultů, pád do temnoty, učení se rituálům, povolávání nemrtvých. Prostředí pradávné historie světa je atraktivní. Poušť a vyschlé mrtvoly k sobě pasují.

Na druhé straně je tu pak samotný příběh, respektive jeho zaměření. Od knihy o Nagašovi jsem tak trochu čekal, že Nagaš bude hlavním protagonistou, nebo alespoň, že mu bude věnována většina textu. Naneštěstí je pouze dílčí částí příběhu, jednou postavou z mnoha. Což je prostě škoda. Kapitoly věnující se přímo jeho osobě, jeho charakteru, jeho prvotnímu pádu, seznámení se s nekromancií, učení se prvním krvavým a nekromantickým rituálům, pohlcení bezbožné temnoty, boj o moc, ovládnutí Khemri, patří k tomu nejzajímavějšímu, parádně warhammerovsky krvavému, temnému a krutému. Bohužel je jich málo. Je jich menšina. Většinu tvoří nezajímavé popisy bitev a nudné osudy králů kněží okolních městských států a jejich boj proti Nagašovi, pár set let po jeho přerodu v nekromanta. Obecně jsou kapitoly z pohledu nemrtváků mnohem zábavnější, než kapitoly z pohledu lidí. To poodhalení závoje temnoty je však slabé, je ho málo, chtělo to víc. Zbytek je téměř balast. V pozdější části knihy se to o fous vylepší, čtenář dostane víc Nagaše, víc krve, víc nemrtvé temnoty, víc fenomenální krutosti. Na výraznější nadšení a lepší hodnocení to však v mém případě nestačilo.

V každém případě příběh nezatracuji, díl je součástí trilogie a rozhodně jsem zvědav na pokračování a další díly si jednoznačně přečtu.

7 12.10.2023

„Ze sovětské Ukrajiny, kdysi prezentované jako komunistický Piemont, se staly komunistické Pompeje: naděje, které budovatelé ukrajinského národa ve spojení s revolučním režimem v Moskvě kdysi chovali, obrátila erupce stalinistické sopky v popel.“

Stejně jako mnozí jiní jsem i já s hrůzou sledoval, když Rusko v únoru 2022, zcela nevyprovokováno, zcela v rozporu s mezinárodním právem, zcela v rozporu s prostou sousedskou slušností, zaútočilo na Ukrajinu a rozdmýchalo největší evropský konflikt za posledních několik desítek let. Konflikt však doutnal přinejmenším již od roku 2014, od obsazení Krymu Ruskem. To jsem v tu dobu ještě vůbec nevnímal. A protože se domnívám, že můj morální kompas je snad dosud nezakalený, s nemenším obdivem jsem sledoval hrdinnou ukrajinskou obranu v prvních okamžicích aktuální fáze konfliktu. S postupujícím konfliktem se člověk chtě nechtě začal dozvídat stále víc a víc informací o regionu, jeho lidech, historii, kultuře. Zároveň se začalo objevovat množství názorů, řekněme, z opačné strany, některé zjevně trolící, některé nesmyslné a hloupé, další vyloženě zlé a se zlým úmyslem. Hlavním motivem pro přečtení knihy byla snaha alespoň částečně zprůhlednit mlhu propagandy, poznat historii regionu, původ kultury, etnika, historické dělící linie a minulé skutečné či domnělé křivdy a být tak alespoň trochu schopný prohlédnout skrze tu enormní záplavu protichůdných informací. Kniha v mnoha ohledech výše uvedená splnila, leckdy i předčila. Níže několik dojmů.

„Moskva, to jest národ velkoruský, byla vždy plná nenávisti vůči našemu národu maloruskému; ve svých podlých záměrech odedávna usilovala přivést národ náš do záhuby.“
-- Ivan Mazepa, 1708, poslední kozácký hetman.

Kniha má obrovský časový rozsah, pokrývá historii od starověku po současnost, od černomořských antických kolonií, po současné události, Oranžové revoluce, Majdan, apod. Z toho důvodu je text jako takový mimořádně informačně zahuštěný, což přidává na složitosti a poněkud ubírá na čtivosti. Již z prvních stránek je zřejmé, že historie regionu je nesmírně složitá a propletená. Přibližně první polovina knihy se věnuje dějinám od antiky do začátku 20. stol. Druhá polovina knihy je pak věnována období od začátku 20. stol. do současnosti.

Autor čtenáře provádí nejprve antikou, řeckými a římskými koloniemi na pobřeží Černého moře, příchodem slovanských kmenů, turbulentním obdobím stěhování národů, formováním Kyjevské Rusi, dějinných událostí kolem zásadní osoby knížete Vladimíra a rodu Rurikovců. Pokračuje přes další formativní období - mongolskou nadvládu ve východní části Evropy, Zlatá horda, mongolské chanáty. Detailně vysvětluje pojmy velkoruský a maloruský a jejich spojitost s rozdělením patriarchátu východní církve. Dále Polsko-Litevská unie. Paralelně kozácká historie boje za nezávislost, Chmelnického povstání, rané snahy o formování národa. Dále ukrajinské národní obrození v 19. stol., ne nepodobné tomu našemu. Z výkladu je zřejmé, že region je z pohledu utváření národa nesmírně komplikovaný, mnoho vlivů, mnoho aktérů.

Polovinu knihy tvoří události 20. stol., natolik zásadní a natolik tragické, že si nic menšího nezaslouží. Ukazuje postupné stěhování etnických Rusů na ukrajinské území, šílenství kolem bolševické revoluce, ještě větší šílenství Stalinovy hrůzovlády, pogromy, ukrutné hladomory 30. let, velký teror, miliony odvlečených do gulagu, hrůzy druhé světové války a vyvraždění ukrajinských židů. Nevynechá komentář k dnes tolik kontroverznímu Stepanu Banderovi. Detailně vysvětluje poválečné uspořádání, důvody „darování“ Krymu Ukrajině. Mapuje snahy Ukrajiny od 90. let po současnost o přimknutí k Západu, odhození imperiální minulosti v roli vazala a hledání skutečné nezávislosti. Nevynechá nešťastné období od Oranžové revoluce po anexi Krymu vč. kontroverze kolem čelních představitelů státu a v neposlední řadě objektivně značný problém s korupcí. V poslední části pak mapuje aktuálně známá fakta o snaze Ruska o destabilizaci východních regionů, Krymu a Podněsteří.

Kniha je rozhodně obtížná, historie je to pro Středoevropana téměř neznámá. O to víc si cením možnosti do ní nahlédnout, alespoň takto „z rychlíku“. Ukrajina je nesmírně složité území, multinárodnostní, multietnické, multikulturní - ve smyslu klasickém, tj. mnoho odlišných kultur sdílejících společný prostor. Území rozdělené mnoha liniemi, od východu k západu, od severu k jihu. Autor ukazuje složitou a pohnutou historii regionu, odvěké snahy jeho obyvatel o ustavení nezávislosti, snahy o vybudování národa, a stejně odvěké snahy okolních mocností - ano, nejen Ruska, byť to hraje jednoznačný prim - tuto nezávislost a tento národ zadusit a zadupat v počátcích. Jasně ukazuje, kde je původ vší té současné ruské protiukrajinské rétoriky a odvěké snahy zabránit Ukrajincům v konsolidaci národního povědomí.

Zájemcům o historii doporučuji. Ostatním pak taktéž, minimálně jako protilátku proti blábolům ruských trollů.

21 12.10.2023

V rámci snahy dohnat některé mnou opomíjené klasiky padla tentokrát volba na tuto kratičkou, přesto zásadní, povídku. Netřeba psát sáhodlouhé litanie, analýz a rozborů je k nalezení nepřeberné množství, nemám vlastně ani ambice se o jakýkoliv rozbor pokoušet. Jen několik postřehů: text je zvláštním způsobem podmanivý, téma a vývoj příběhu mi hodně připomíná deprese, úzkosti, post-traumatické poruchy, nebo dnešku poplatné vyhoření. Proměnu Řehoře vnímám jako útěk před světem, jako jakousi manifestaci sebenenávisti. Dehumanizace a odcizení je absolutní. Mizí vůle, mizí život. Vedle samotného Řehoře se proměňuje i vztah okolí k němu, a opět lze nalézt paralely k těžkým depresivním stavům, k těžkým melancholikům, dystymikům. Při čtení jsem si nemohl nevšimnout jisté nápadné podobnosti s románem „Odepsaný“ od Osamu Dazaie. Proměna je pochopitelně rannějšího data, přesto oba texty pracují s podobnou absolutní dehumanizací vlastní osoby, touhou zmenšit se, odejít, být zapomenut, přestat být přítěží, zmizet. Naše vlastní mysl nás někdy zavede do strašlivých míst. Doporučuji.

30 11.10.2023

Knihy jako tato mají často jeden zásadní problém. Bez ohledu na erudici autora - a zde je nezpochybnitelně značná, bez ohledu na jeho znalost věci, prostředí, mentality, bez ohledu na jeho vhled do věcí budoucích - tato a podobné knihy nezřídka velmi rychle zastarávají. Je to i tento případ. Kniha byla prvně vydána v roce 2017, od té doby se svět proměnil k nepoznání. To, že se svět posunul jinam, než odhadoval autor, mu samozřejmě nelze nijak vytýkat. Je těžké být prorokem, je ještě těžší být úspěšným prorokem.

Přesto, kniha vůbec není špatná, lze se dozvědět mnoho. Dále několik útržkovitých dojmů.

V první řadě se kniha věnuje tématu, se kterým se český laický čtenář nemá moc dalších možností jak se v rozumném detailu seznámit. Samotná hlavní premisa, tedy možný ozbrojený konflikt mezi USA a Čínou, je pochopitelně stále aktuální. Na mnoha historických příkladech ukazuje možné scénáře vývoje směřování světa, možné budoucnosti. Exkurz do minulosti mezinárodních vztahů je velmi zajímavý. Odhaduje možný vývoj americko-čínských vztahů ve stylu - když bych parafrázoval Makra Twaina - historie se sice neopakuje, ale občas se rýmuje.

Nadevše bych vyzdvihl kapitoly a postřehy ohledně rozdílů kulturních a rozdílů v mentalitě, uvažování, jednání, vnímání mezi západním a východním člověkem, myšleno samozřejmě západní liberalismus vs. asijské, a zejména čínské, způsoby politické vlády a legitimity vládní moci. Kulturní rozdíly přesně v duchu Huntingtonova „Střetu civilizací“. Tyto kapitoly by si měli přečíst zejména všichni ti internetoví „experti“ na geopolitiku a mezinárodní vztahy, horlivě komentující světové události pod zpravodajskými články. Autor se obšírně věnuje legitimitě čínské státní moci, vysvětluje od čeho je odvozena v očích běžných Číňanů, vysvětluje zásadní důraz na politiku dlouhodobosti, inherentní čínskému uvažování.
Dále vyzdvihuji zmínky o OBOR, neboli BRI, Belt Road Initiative, iniciativy financování čínského vlivu ve světě skrze různé „kluby přátel Číny“, nebo organizace „xxx-čínského přátelství“ - za „xxx“ lze dosadit libovolný stát, zakládané napříč světem a zejména západem. Poukazuje na stejně autoritářský dohled nad čínskými diasporami v zahraničí jako nad vlastními občany uvnitř Číny. Člověk až žasne.

Stran hlavní premisy pak autor detailně zkoumá několik možných scénářů eskalace války mezi USA a Čínou, od provokativních kyberútoků, přes provokace v jihočínském moři, vyhlášení nezávislosti Tchaj-wanu, provokace třetí stranou - v knize paradoxně a velmi trefně příklad v podobě Ruska, jako zástěrky a kouřové clony v případě jeho operací na Ukrajině - trochu prorocké. Kniha byla napsána dlouho před Ruským útokem na Ukrajinu. Dále zhroucení Severní Koreje několik různých scénářů. Ekonomická válka, která se oběma aktérům vymkne z rukou a přeroste ve válku skutečnou tarify, cla, kyberútoky, válka o polovodičové technologie - opět dost trefa! - ekonomika postavená na krádežích intelektuálního vlastnictví ze strany Číny.

Celkový dojem kolem a kolem veskrze pozitivní, ty tři hvězdy jsou zejména proto, že kniha je prostě překonaná následnými světovými událostmi, ať již jde o pandemii Covid, která totálně zamíchala celým světem, Čínu - místo původu viru - nevyjímaje, kde odhalila obří vnitřní strukturální problémy. Nebo, zcela zásadním, útokem Ruska na Ukrajinu. Některé rozdíly oproti autorově vizi jsou drobnější, přesto stále podstatné. Neomluvitelná je absence detailního rozboru současné demografie Číny a až absurdně negativního předpokládaného budoucího demografického vývoje. Politika jednoho dítěte je sice zmíněna, nicméně téma si zaslouží mnohem hlubší analýzu, protože generační dopady budou zcela zásadní.

Za sebe jednu poznámku na závěr. To, co Západu pomohlo vyrůst, tedy volný trh a kapitalismus, je s velkou pravděpodobností zároveň to, co způsobuje jeho aktuální ústup ze slávy, alespoň tedy ve formě nepovedené globalizace. Firmy, ve vidině rychlého výdělku v podobě levné práce, hromadně outsourcovali zásadní výrobní procesy do Číny, a dalších asijských zemí, a ta, v průběhu let, technologie ukradla, přizpůsobila lowcostu a nyní vše prodává výrazně levněji. Západ si na Číně v mnoha ohledech vytvořil závislost, ze které se bude špatně odvykat. Má to hlubší souvislosti. A třeba právě pandemie tyto slabiny dodavatelských řetězců odhalila. Čína nepochybně kolektivně touží po obrození bývalé velikosti, nečeká se žádná „demokratická“ revoluce ve stylu například části bývalých komunistických zemí. Lid si to nepřeje, lid chce velikost. Proto sázka na nacionalismus, který jako jediný prostředek dokáže v případě negativního demografického vývoje topit pod ohněm energie národa.

Přesto, že v komentáři kritizuji jistou nezpochybnitelnou zastaralost, možná právě z důvodu dalšího překotného vývoje světa knihu doporučuji.

9 11.10.2023

Knihu jsem pořídil na letošním Světě knih, u stánku Golden Dog jsem požádal o něco násilného, krutého a krvavého, hned se mě ujala autorka, což jsem v první chvíli nevěděl. Odnesl jsem si tuto knihu, včetně věnování, a ještě jednu další.

Čte se to vlastně docela dobře, nijak zvlášť mě to ale nezaujalo, nijak mě to neodrovnalo. Alespoň tedy ne tolik, co slibuje anotace. Příběh je na motivy skutečných událostí, přesto, jiné skutečné příběhy jsou mnohem, mnohem děsivější, tím v žádném případě nechci život v těch sedmkrát prokletých sirotčincích jakkoliv zlehčovat. Kniha je překvapivě intenzivní, dílem zřejmě proto, že je dost krátká. Popisy zoufalství, beznaděje a násilí minulosti se střídají se střípky PTSD, alkoholismu, depresí a s dalším zoufalstvím a beznadějí v současnosti a vlastně vůbec nejsou špatné. Vhled do patologií je uvěřitelný, děsivý a z mého pohledu to nejlepší z textu. Přesto mi to celé přišlo trochu divné, snad až neautentické. Příběh je závažný, nedokázal jsem se však vpravit do děje. Rušila mě krátkost, rychlost, intenzita. Možná, kdyby byl text delší, kdyby bylo víc prostoru věnováno budování charakteru protagonisty, možná by to působilo jinak. Takhle jsou všechny zásadní události vyřízeny během jedné, dvou vět, maximálně odstavce. Je to škoda, příběh má potenciál.

Na závěr dvě osobní poznámky. První: fanatismus je strašný ve všech podobách, na tom náboženském, zejména v dnešní době, je však něco obzvlášť odpudivého. Druhá: jakkoliv to zní beznadějně, text ukazuje, že některé životy zkrátka nestojí za to žít.

8 18.09.2023

Příběh pokračuje tam, kde skončil minule. Lien je s kmenem Zrzavých lidí u dřevorubce Hansena a pomáhá mu s těžbou a prodejem dřeva. Hlavním tématem je tentokrát zotročování Zrzavých lidí, jejich lov a násilné nucení k práci na kopulích. Autor odhaluje další a další detaily světa ledu a zimy, tyranský svět nesvobody, hrůzovlády Společnosti a Bezpečnosti. Budoucnost se pro Zrzavé lidi nevyvíjí vůbec dobře a Lien je chycen uprostřed všeho.

10 30.07.2023

Volné pokračování předchozího příběhu. Zaujalo mě nové prostředí džungle a jakási kultura ne nepodobná významným historickým kulturám střední a jižní Ameriky. Jako obvykle je tam spousta příběhových nesmyslů, ale přecházím to, série mě baví, možná, z části, právě i svou příběhovou naivitou. Proč Žoldnéře čtu, jsem myslím dostatečně vysvětlil a okomentoval v příspěvcích u předchozích dílů. Za zmínku k tomuto dílu ještě stojí mimořádně vymazlená autorská příloha plná kreseb a maleb letadel.

8 30.07.2023

Obvykle si ke čtení nevybírám knihy, u kterých očekávám horší nebo rovnou špatné hodnocení. Proč se takhle dobrovolně trápit, když existuje obrovské množství mnohem lepších knih a jen omezené množství času? Tady jsem učinil vědomou výjimku, chtěl jsem poznat argumenty a uvažování mainstreamových environmentalistů. Nechci a priori používat označení hysterici, k tomu až dále.

TLDR: žádná vážně míněná argumentace se v knize nenachází a z uvažování a přemýšlení tohoto konkrétního autora, abych negeneralizoval, jsem víc než rozpačitý.

Níže tedy několik dojmů:

Autor se ohání vědou, vědeckou metodou, vlivem Carla Sagana, text a knihu však v žádném případě nelze považovat za vědeckou, vlastně ani populárně naučnou.

V první řadě je to použitý jazyk a tón knihy. Jazyk je otřesný, výrazně bojovný, téměř válečný, agresivní, za použité eufemismy by se nemusel stydět nejkovanější marxista. Běžné jsou útoky ad hominem proti názorovým odpůrců, a tyto, zcela na rovinu, tvoří podstatnou část textu. Názorové odpůrce obviňuje z porušování principů vědecké metody téměř na každé straně, sám však nemá vůbec daleko k ohýbání faktů, nebo, co hůř, k použití vyvrácených lží, ve svůj prospěch. Text je výrazně manipulativní, schizofrenický a vlastně ukázkovým příkladem orwellovského doublethinku.

Čekal jsem nějakou vědeckou rigorozitu, např. seriózní shrnutí posledních faktů, pečlivé vyvrácení argumentace názorových oponentů, nic z toho v knize nenajdete. Čekal jsem knihu plnou faktů, dostal jsem knihu plnou dojmů. Např. kritizuje názorové pozice Lomborga a Shellenbergera, mimochodem oběma vyšly v knihy v češtině, jenže vůbec nedokáže argumentovat, v čem se mýlí, pouze zopakuje pár kategorických tvrzení, o tom že porušují vědeckou metodu (Lomborg, Shellenberger není vědec) a následně stočí text na téma kdo, koho financuje, a že za vším je fosilní lobby. Autorovy vývody ohledně skeptiků jsou pak zcela nesmyslné. Nějak nemám pocit, že by dnešní klimatické hnutí bylo v defenzivě - právě naopak. Je snadné honit plusové body papouškováním klima hysterické pozice, to běžný člověk vidí dnes a denně v mainstreamu. Naopak veřejné vyjádření skepse ani tak nemyslím skepse se samotnou změnou klimatu, jako spíš skepse se směrem, jakým proti změně bojovat - obvykle znamená konec financování a konec vědecké kariéry. Hurá, cancel culture! Kolik dnes znáte význačných kritických hlasů? Já snad pouze Lomborga a ten je, zdá se, dost osamocen. A Lomborg opravdu nenapadá základní premisu, to že se Země otepluje, a že za to s největší pravděpodobností může činnost člověka. Napadá naopak způsob boje a od základu chybné zaměření se na nesmyslné a extrémně předražené projekty, které přinesou pramalý nebo dokonce žádný účinek.

Už jsem zmínil, že podstatnou část textu tvoří obvinění kdo, koho financuje na skeptické straně komunity. A tedy stejně, jako je arcidémon Soros postrachem konzervativců, tak zde autor představuje podobného arcidémona liberální levice - bratry Kochovi, v textu jsou zmíněni nesčetněkrát. Dále je to pochopitelně fosilní průmysl a Rusko. Já osobně Rusko dost nesnáším, ale podsouvat mu původ skeptické pozice je myslím dost přes čáru. A to úplně opomíjím fakt, že zrovna Rusko historicky financovalo snad všechny strany zelených na světě.

Mimochodem, pokud chcete vědět, kdo koho financuje na opačné straně, u klima hysteriků, přečtěte si knihu od Shellenbergera. A můžete si vybrat, komu chcete věřit, Rusko je tam taky.

Autor je lhář, manipulátor a arogantní egocentrik, staví se do pozice autoritativního zdroje, aby nemusel nic vysvětlovat. Vypouští jedno kategorické tvrzení za druhým, bez jakékoliv snahy tyto tvrzení něčím podložit. Text se sice tváří, že je řádně ozdrojován, ale v naprosté většině jsou ony zdroje pouze odkazy na novinové články, autor se též často odkazuje na Twitter a další sociální sítě. Stylizuje se do role božího bojovníka, proroka apokalypsy, a omlouvá tím své hrozné chování a nevybíravé útoky vůči protivníkům.

Na třech stránkách se vypořádá s atomovou energií. Kromě toho, že opakuje nesmyslné argumenty typu: je to drahé, je to na dlouho, otevřeně lže ohledně ceny za MWh dle typu elektrárny a zcela pomíjí energetickou hustotu zdrojů. Ve finále nepřichází s žádným zásadním argumentem. Je však poznat, že si je zřejmě vědom, na jak tenkém ledě se pohybuje, tahle kapitola je napsána výjimečně pokorně.

Vůbec nezmiňuje třetí svět, nebo pouze v souvislosti s kritikou odpůrců.

Absolutně nechápu, koho má kniha přesvědčit. Nechápu, proč se autor tak vehementně ohání vědeckou metodou, když ji svým textem vlastně zcela popírá. Jeden by čekal, že podobně, jako skeptici vyvrací studie klima hysteriků, např. poukazováním na chyby v metodice, chyby měření, apod., že autor naopak pečlivě vyvrátí chyby v metodice klima skeptických studií. Jenže to se neděje. Tady se nějak tiše předpokládá, že jsou všichni na stejné lodi, na stejné straně, že není potřeba nic vyvracet, nikoho přesvědčovat, text vlastně inherentně předpokládá, že skeptici se automaticky mýlí, nemají v ničem pravdu, jsou to hloupí ubožáci, kterým není možné s vážnou tváří naslouchat. Tahle přezíravost, tahle arogance mi vadila asi nejvíc. Opravdu se zájmem bych si přečetl nějakou vážně míněnou kritiku, v čem konkrétně se třeba Lomborg mýlí, proč konkrétně jsou jeho názory a vývody chybné, jenže nic z toho v knize není. Autor se spokojí s prostým konstatováním, že Lomborg má vše špatně, tím je veškerá argumentace uzavřena. Vlastně není, ještě ho nezapomene na mnoha místech očernit, dehonestovat a vynadat všem, kteří se snad odváží s jeho myšlenkami seznámit.

Je to hodně špatná kniha. Původně jsem chtěl dát alespoň jednu hvězdičku za snahu, během psaní komentáře a pročtení osmi stran svých poznámek jsem změnil názor. První odpad co zde uděluji.

"Zvyknete si, že jakmile dojde k překlopení, zůstanou průzory zakryté. Naučíte se ignorovat všechno, co je venku. Zvyknete si na nenávistný řev empyreanu, divoké krupobití bubnující na trup a zuřící ohnivé bouře, větry o síle tajfunu, nebo škrábání drápů na okenicích průzorů. Zvyknete si na šepotání, otřesy a rachocení, nečekané poklesy intenzity světla, vzdálené podzemní dunění, sny, kroky na prázdných chodbách, pocit, že se propadáte stále hlouběji do vlastního podvědomí a spalujete pro pohon lodi svou příčetnost."

Další díl, další pecka, další nářez. Tíživá atmosféra předchozího dílu je ta tam, tento je o poznání živější. Gauntův pluk dostává nové posily, objevují se nové postavy a noví padouši. Čtenář pozná něco z pozadí fungování pluku a plukovního trénu. Autor nechává čtenáře dlouho, předlouho tápat v temnotách. Co je tajemný Dosah Spásy? Co je cílem mise? Proč jsou tak specifické požadavky na zbraně? A je toho víc? Autor i Gaunt si vše nechávají pro sebe. Součástí mise je též účast tří Hvězdných pěšáků, jejich interakce s vojáky imperiální gardy patří k tomu nejzábavnějšímu z knihy. S ubývajícími stránkami jsem měl neodbytný pocit, že kniha snad přece musí mít pokračování, jenže pak následuje super intenzivní, akční, krvavý, rychlý závěr. Celý ten svět mě stále neskutečně fascinuje.

""Jsou tu i jiná místa", řekl. "Krypty a sklepení, ne příliš vzdálená od koleje dědictví, ale oddělená. Tam se ukrývá skutečné zlo. Obsahují artefakty. Vynálezy. Knihy, které je třeba zatížit a připoutat řetězy a ve kterých se dá číst jen s chirurgicky upravenýma očima. Takovým věcem se musíte vyhýbat.""

12 03.05.2023

Komentovat knihu je obtížné, nejen pro obtížné a tabuizované téma, ale též proto, že kniha je v zásadě odborná, jakkoliv autory připouštějí možnost, že zaujme i laiky - inu ano, zaujala mne - laika. Čímž upozorňuji, že komentuji právě pohledem laika bez patřičného vzdělání a odbornosti.

Kniha je nepochybně zajímavá, nicméně jsem asi čekal něco trochu jiného. Autorka téma pojímá s odstupem profesionála, někdy však, jako by zcela scházela empatie. V části shrnuje některé statisticky sebevražednosti, víceméně známé z běžných článků v mainstreamových mediích, kdykoliv se tyto věnují demytizaci tématu sebevražd. Částečně doplňuje o velmi zajímavé postřehy ze své vlastní praxe v psychiatrii. Nesmírně zajímavá a cenná je část věnovaná kazuistikám. Přesto mi byl projev autorky něčím nesympatický, podivně povýšený, možná staromódní, pro nedostatek jiné charakteristiky. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že část poznatků je možná překonána, ale tohle je čistě laický pohled na základě srovnání se dvěma knihami na příbuzné téma - úzkosti a dysthymie - které jsem četl krátce před touto knihou. Jsem však naprostý laik, v žádném případě nechci zpochybňovat odbornou hodnotu textu, takže tuhle výtku neberte moc vážně. Co mě však vyloženě nadzvedlo, bylo explicitní zařazení halucinogenů LSD a psilocybinu mezi tvrdé drogy způsobující závislosti - s tím by dnes pravděpodobně nesouhlasili ani autorčiny kolegové psychiatři z NÚDZ, věnující se experimentální léčbě depresí a závislostí třeba právě pomocí psilocybinu.

Možná jsem čekal větší detail ohledně sebevražedného myšlením, snahu víc rozkrýt důvody, i když v textu je jasně sděleno, že důvody mnohdy nepoznáme. V příloze knihy je přepis jednoho dopisu na rozloučenou dívčiny, které paní doktorka nepochybně zachránila život. Asi jsem čekal, že kniha bude víc o tomto, tedy zkoumání psychického stavu, který předchází sebevražedným myšlenkám a sebevražednému jednání. Hledání toho, co už je za hranou.

Část textu je vyloženě určena lékařům, poskytuje doporučení např. jak se ptát, jak "oťukávat" suicidální myšlenky, co sledovat, co vnímat u svých pacientů.

Abych nezapomněl, v úvodu je kapitola věnovaná eutanazii a asistované sebevraždě obecně, z pohledu lékařské etiky. Autorky celkem prorocky upozorňují na neodvratný trend blízké budoucnosti v podobě rozšiřování skupin, jimž bude eutanázie povolována, postupně, od okamžiku kdy je legalizována (nejen nevyléčitelně nemocní, postupně též psychicky nemocní, unavení životem, apod.).

Kniha je jednoznačně určena spíše profesionálům, přes obtížné téma přečtení rozhodně nelituji, jako obvykle, odnesl jsem si mnohé.

11 03.05.2023

"Kdo si myslí, že žádnou psychiatrickou diagnózu nemá, tak jen prozrazuje, že nečetl Mezinárodní klasifikaci nemocí (zejména kapitoly F a Z)."

Citace výše z knihy působí možná vtipně, ale nějak jsem neměl pocit, že v daném kontextu to byl záměr autorů, nebo možná ano. V každém případě souhlasím s komentářem níže. Kniha nabízí zcela ojedinělý pohled na prožívání dysthymiků, lidí s lehce negativním bazálním laděním - posmutnělí, lehce depresivní, pesimisticky nastavení jedinci. Kniha je velmi přístupná, popsané fenomény vysvětluje lehce a čtivě. Obsahuje množství psychologických a psychiatrických detailů, grafů, tabulek, statistických údajů, též detailní vysvětlení jevů, emocí a vnímání. Velmi podrobně popisuje projevy, symptomy a chování dysthymiků. Co považuji za velmi užitečné, jsou konkrétní rady a návody pro dysthymiky a jejich blízké, kam zaměřit pozornost, jak postupovat a snažit se bazální prožívání přiblížit směrem k nule. Mimochodem, dle autorů je lidí s tímto způsobem prožívání 14% v populaci. Odborně knihu neposoudím, ani to nemám v úmyslu, jako laikovi mi však dala hodně. Autoři se okrajově věnují souvisejícím poruchám: úzkostem, dlouhodobé depresi, sebevraždám a pomáhají je tak ukotvit do kontextu dysthymie. Text je doplněn značným množstvím kazuistik. Zájemcům o problematiku jednoznačně doporučuji.

13 03.05.2023

Kniha je to spíš odborná, než populárně naučná, byť autor v úvodu píše, že se snažil text koncipovat tak, aby byl přístupný jak pro odbornou lékařskou veřejnost, tak i pro laiky a pacienty. Pokud mohu soudit, funguje to. Je to má první kniha od pana Honzáka. Text je čtivý, zábavný a místy velmi vtipný, tedy vtipný takovým tím spíš hořko kyselým způsobem. Kazuistiky jsou zajímavé a poučné, zejména stran toho co všechno je vlastně diagnóza, co vše se dá napravit. Tohle, myslím, dokáže mnoha lidem pomoci v odhodlání se svými těžkostmi něco udělat. V žádném případě se neodvažuji knihu hodnotit po odborné stránce, na to zkrátka nemám patřičné vzdělání ani znalosti. Hodnotím subjektivně pouze, jako zdroj informací. Kniha mi pochopitelně dala velmi mnoho.

Ten závěrečný příběh je na jedné straně zajímavý, zejména na straně popisu příznaků a projevů, na druhé straně je možná příliš dlouhý, byť plně chápu autorku, že vlastní prožití bylo ještě zdlouhavější.

Zájemcům o problematiku doporučuji.

12 03.05.2023

Monumentální zakončení velkolepé série. Tohle není klasický Wh40k. Tedy, je to klasický Warhammer, ale zároveň je to něco mnohem víc. Příběh se vymyká klasickému schématu, je to román, rozdělený do tří dílů, se skvěle napsanými postavami, epickým příběhem, monumentálními scénami, dech beroucími událostmi a příběhovými zvraty. Rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co lze ve světě Warhammeru nalézt. Příběh čtenáře zcela pohltí. S napětím sleduje Eisenhornovu cestu.
Abnett se s čtenářem vůbec nemazlí, jako obvykle, chtělo by dodat. Nedává žádný čas ani prostor na aklimatizaci a hned na úvod servíruje naprosto epickou bitvu s titánem chaosu. Je to zcela klíčová událost, která významným způsobem ovlivní Eisenhorna a v důsledku toho další události příběhu. Následky jsou závažné, krok směrem k radikalismu zcela bezprecedentní. Příběh v méně intenzivních okamžicích skvěle doplňují úvahy o kacířství, překračování hranic, úvahy o chaosu. Imperiální víra tváří v tvář bezbřehé temnotě a nepředstavitelným hrůzám. Skvěle jsou popsány vnitřní myšlenky a bitvy protagonisty. Eisenhorna čeká nelehký zápas, setkání se starými přáteli, opět se objevuje pradávný a velmi nebezpečný artefakt, zároveň však inkvizitor ukazuje svoji lidštější stránku.
Skvěle je popsáno působení chaosu skrze zakázané vědomosti, skrze stránky temné knihy, podvratné, plíživé, šepotání, přemlouvání, vemlouvavé, téměř laskavé. Slabé mysli nemají šanci vydržet, chaos je ovládne, silné mysli taky nevydrží, nikdo nevydrží. Pouze nemnohý inkvizitor.
Parádní kniha, skvělý příběh, naprosto odzbrojující závěr trilogie. Pro fanoušky Warhammeru naprostá povinnost.

10 03.05.2023

Volné pokračování předchozího. Volné, přesto pevně svázané. Rozhodně nedoporučuji číst samostatně. Eisenhorn se pouští do osobního vyšetřování krveprolití na významné vojenské přehlídce. Vrací se známé postavy, příběh se prohlubuje, zamotává. Eisenhorn čelí nejen odporným kacířům, ale tentokrát též nepřátelům uvnitř inkvizice. Pokračuje eroze víry a důvěry ve svatou imperiální instituci. Příběh je o překročení hranic. Inkvizitor je zdánlivě jeden z nejsvobodnějších jedinců univerza, avšak opravdu pouze zdánlivě, protože skrze svobodu rozhodování, skrze absolutní autoritu a absolutní odpovědnost, skrze absolutní volnost je vázán v nejpřísnějších dogmatech imperiální víry. Jedno malé zaváhání, úkrok stranou, jedna radikální myšlenka a hned je na krku Extremis Diabolus. Cesta za hranici je vlastně celkem přímočará a jednoduchá.
Příběh je opět živý, svižný, intenzivní. Inkvizitorské detektivní pátrání střídají urputné bitevní scény. Závěr je tentokrát super intenzivní.
Málokdy jsem četl nějaké Wh40k knihy víc než jednou. Jsou zábavné, čtivé, fascinující, přesto spíš brakoidní a pulpové. Eisenhorn je výjimka. Při druhém čtení si to užívám snad ještě víc a se zájmem sleduji každý krůček, každý pohyb protagonisty směrem k radikalizaci. Co platí o předchozím díle, platí i zde. V každém případě jde o skvělé pokračování příběhu.

8 03.05.2023