thorir komentáře u knih

"Zvyknete si, že jakmile dojde k překlopení, zůstanou průzory zakryté. Naučíte se ignorovat všechno, co je venku. Zvyknete si na nenávistný řev empyreanu, divoké krupobití bubnující na trup a zuřící ohnivé bouře, větry o síle tajfunu, nebo škrábání drápů na okenicích průzorů. Zvyknete si na šepotání, otřesy a rachocení, nečekané poklesy intenzity světla, vzdálené podzemní dunění, sny, kroky na prázdných chodbách, pocit, že se propadáte stále hlouběji do vlastního podvědomí a spalujete pro pohon lodi svou příčetnost."

Další díl, další pecka, další nářez. Tíživá atmosféra předchozího dílu je ta tam, tento je o poznání živější. Gauntův pluk dostává nové posily, objevují se nové postavy a noví padouši. Čtenář pozná něco z pozadí fungování pluku a plukovního trénu. Autor nechává čtenáře dlouho, předlouho tápat v temnotách. Co je tajemný Dosah Spásy? Co je cílem mise? Proč jsou tak specifické požadavky na zbraně? A je toho víc? Autor i Gaunt si vše nechávají pro sebe. Součástí mise je též účast tří Hvězdných pěšáků, jejich interakce s vojáky imperiální gardy patří k tomu nejzábavnějšímu z knihy. S ubývajícími stránkami jsem měl neodbytný pocit, že kniha snad přece musí mít pokračování, jenže pak následuje super intenzivní, akční, krvavý, rychlý závěr. Celý ten svět mě stále neskutečně fascinuje.

""Jsou tu i jiná místa", řekl. "Krypty a sklepení, ne příliš vzdálená od koleje dědictví, ale oddělená. Tam se ukrývá skutečné zlo. Obsahují artefakty. Vynálezy. Knihy, které je třeba zatížit a připoutat řetězy a ve kterých se dá číst jen s chirurgicky upravenýma očima. Takovým věcem se musíte vyhýbat.""

12 03.05.2023

Komentovat knihu je obtížné, nejen pro obtížné a tabuizované téma, ale též proto, že kniha je v zásadě odborná, jakkoliv autory připouštějí možnost, že zaujme i laiky - inu ano, zaujala mne - laika. Čímž upozorňuji, že komentuji právě pohledem laika bez patřičného vzdělání a odbornosti.

Kniha je nepochybně zajímavá, nicméně jsem asi čekal něco trochu jiného. Autorka téma pojímá s odstupem profesionála, někdy však, jako by zcela scházela empatie. V části shrnuje některé statisticky sebevražednosti, víceméně známé z běžných článků v mainstreamových mediích, kdykoliv se tyto věnují demytizaci tématu sebevražd. Částečně doplňuje o velmi zajímavé postřehy ze své vlastní praxe v psychiatrii. Nesmírně zajímavá a cenná je část věnovaná kazuistikám. Přesto mi byl projev autorky něčím nesympatický, podivně povýšený, možná staromódní, pro nedostatek jiné charakteristiky. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že část poznatků je možná překonána, ale tohle je čistě laický pohled na základě srovnání se dvěma knihami na příbuzné téma - úzkosti a dysthymie - které jsem četl krátce před touto knihou. Jsem však naprostý laik, v žádném případě nechci zpochybňovat odbornou hodnotu textu, takže tuhle výtku neberte moc vážně. Co mě však vyloženě nadzvedlo, bylo explicitní zařazení halucinogenů LSD a psilocybinu mezi tvrdé drogy způsobující závislosti - s tím by dnes pravděpodobně nesouhlasili ani autorčiny kolegové psychiatři z NÚDZ, věnující se experimentální léčbě depresí a závislostí třeba právě pomocí psilocybinu.

Možná jsem čekal větší detail ohledně sebevražedného myšlením, snahu víc rozkrýt důvody, i když v textu je jasně sděleno, že důvody mnohdy nepoznáme. V příloze knihy je přepis jednoho dopisu na rozloučenou dívčiny, které paní doktorka nepochybně zachránila život. Asi jsem čekal, že kniha bude víc o tomto, tedy zkoumání psychického stavu, který předchází sebevražedným myšlenkám a sebevražednému jednání. Hledání toho, co už je za hranou.

Část textu je vyloženě určena lékařům, poskytuje doporučení např. jak se ptát, jak "oťukávat" suicidální myšlenky, co sledovat, co vnímat u svých pacientů.

Abych nezapomněl, v úvodu je kapitola věnovaná eutanazii a asistované sebevraždě obecně, z pohledu lékařské etiky. Autorky celkem prorocky upozorňují na neodvratný trend blízké budoucnosti v podobě rozšiřování skupin, jimž bude eutanázie povolována, postupně, od okamžiku kdy je legalizována (nejen nevyléčitelně nemocní, postupně též psychicky nemocní, unavení životem, apod.).

Kniha je jednoznačně určena spíše profesionálům, přes obtížné téma přečtení rozhodně nelituji, jako obvykle, odnesl jsem si mnohé.

11 03.05.2023

"Kdo si myslí, že žádnou psychiatrickou diagnózu nemá, tak jen prozrazuje, že nečetl Mezinárodní klasifikaci nemocí (zejména kapitoly F a Z)."

Citace výše z knihy působí možná vtipně, ale nějak jsem neměl pocit, že v daném kontextu to byl záměr autorů, nebo možná ano. V každém případě souhlasím s komentářem níže. Kniha nabízí zcela ojedinělý pohled na prožívání dysthymiků, lidí s lehce negativním bazálním laděním - posmutnělí, lehce depresivní, pesimisticky nastavení jedinci. Kniha je velmi přístupná, popsané fenomény vysvětluje lehce a čtivě. Obsahuje množství psychologických a psychiatrických detailů, grafů, tabulek, statistických údajů, též detailní vysvětlení jevů, emocí a vnímání. Velmi podrobně popisuje projevy, symptomy a chování dysthymiků. Co považuji za velmi užitečné, jsou konkrétní rady a návody pro dysthymiky a jejich blízké, kam zaměřit pozornost, jak postupovat a snažit se bazální prožívání přiblížit směrem k nule. Mimochodem, dle autorů je lidí s tímto způsobem prožívání 14% v populaci. Odborně knihu neposoudím, ani to nemám v úmyslu, jako laikovi mi však dala hodně. Autoři se okrajově věnují souvisejícím poruchám: úzkostem, dlouhodobé depresi, sebevraždám a pomáhají je tak ukotvit do kontextu dysthymie. Text je doplněn značným množstvím kazuistik. Zájemcům o problematiku jednoznačně doporučuji.

13 03.05.2023

Kniha je to spíš odborná, než populárně naučná, byť autor v úvodu píše, že se snažil text koncipovat tak, aby byl přístupný jak pro odbornou lékařskou veřejnost, tak i pro laiky a pacienty. Pokud mohu soudit, funguje to. Je to má první kniha od pana Honzáka. Text je čtivý, zábavný a místy velmi vtipný, tedy vtipný takovým tím spíš hořko kyselým způsobem. Kazuistiky jsou zajímavé a poučné, zejména stran toho co všechno je vlastně diagnóza, co vše se dá napravit. Tohle, myslím, dokáže mnoha lidem pomoci v odhodlání se svými těžkostmi něco udělat. V žádném případě se neodvažuji knihu hodnotit po odborné stránce, na to zkrátka nemám patřičné vzdělání ani znalosti. Hodnotím subjektivně pouze, jako zdroj informací. Kniha mi pochopitelně dala velmi mnoho.

Ten závěrečný příběh je na jedné straně zajímavý, zejména na straně popisu příznaků a projevů, na druhé straně je možná příliš dlouhý, byť plně chápu autorku, že vlastní prožití bylo ještě zdlouhavější.

Zájemcům o problematiku doporučuji.

12 03.05.2023

Monumentální zakončení velkolepé série. Tohle není klasický Wh40k. Tedy, je to klasický Warhammer, ale zároveň je to něco mnohem víc. Příběh se vymyká klasickému schématu, je to román, rozdělený do tří dílů, se skvěle napsanými postavami, epickým příběhem, monumentálními scénami, dech beroucími událostmi a příběhovými zvraty. Rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co lze ve světě Warhammeru nalézt. Příběh čtenáře zcela pohltí. S napětím sleduje Eisenhornovu cestu.
Abnett se s čtenářem vůbec nemazlí, jako obvykle, chtělo by dodat. Nedává žádný čas ani prostor na aklimatizaci a hned na úvod servíruje naprosto epickou bitvu s titánem chaosu. Je to zcela klíčová událost, která významným způsobem ovlivní Eisenhorna a v důsledku toho další události příběhu. Následky jsou závažné, krok směrem k radikalismu zcela bezprecedentní. Příběh v méně intenzivních okamžicích skvěle doplňují úvahy o kacířství, překračování hranic, úvahy o chaosu. Imperiální víra tváří v tvář bezbřehé temnotě a nepředstavitelným hrůzám. Skvěle jsou popsány vnitřní myšlenky a bitvy protagonisty. Eisenhorna čeká nelehký zápas, setkání se starými přáteli, opět se objevuje pradávný a velmi nebezpečný artefakt, zároveň však inkvizitor ukazuje svoji lidštější stránku.
Skvěle je popsáno působení chaosu skrze zakázané vědomosti, skrze stránky temné knihy, podvratné, plíživé, šepotání, přemlouvání, vemlouvavé, téměř laskavé. Slabé mysli nemají šanci vydržet, chaos je ovládne, silné mysli taky nevydrží, nikdo nevydrží. Pouze nemnohý inkvizitor.
Parádní kniha, skvělý příběh, naprosto odzbrojující závěr trilogie. Pro fanoušky Warhammeru naprostá povinnost.

10 03.05.2023

Volné pokračování předchozího. Volné, přesto pevně svázané. Rozhodně nedoporučuji číst samostatně. Eisenhorn se pouští do osobního vyšetřování krveprolití na významné vojenské přehlídce. Vrací se známé postavy, příběh se prohlubuje, zamotává. Eisenhorn čelí nejen odporným kacířům, ale tentokrát též nepřátelům uvnitř inkvizice. Pokračuje eroze víry a důvěry ve svatou imperiální instituci. Příběh je o překročení hranic. Inkvizitor je zdánlivě jeden z nejsvobodnějších jedinců univerza, avšak opravdu pouze zdánlivě, protože skrze svobodu rozhodování, skrze absolutní autoritu a absolutní odpovědnost, skrze absolutní volnost je vázán v nejpřísnějších dogmatech imperiální víry. Jedno malé zaváhání, úkrok stranou, jedna radikální myšlenka a hned je na krku Extremis Diabolus. Cesta za hranici je vlastně celkem přímočará a jednoduchá.
Příběh je opět živý, svižný, intenzivní. Inkvizitorské detektivní pátrání střídají urputné bitevní scény. Závěr je tentokrát super intenzivní.
Málokdy jsem četl nějaké Wh40k knihy víc než jednou. Jsou zábavné, čtivé, fascinující, přesto spíš brakoidní a pulpové. Eisenhorn je výjimka. Při druhém čtení si to užívám snad ještě víc a se zájmem sleduji každý krůček, každý pohyb protagonisty směrem k radikalizaci. Co platí o předchozím díle, platí i zde. V každém případě jde o skvělé pokračování příběhu.

8 03.05.2023

Krátká povídka časově umístěná mezi Xenos a Maleus. Eisenhorn a jeho tým pátrají po pachateli něčeho, co vypadá jako rituální vraždy. Z něčeho, co z počátku vypadá jako silná nákaza chaosem, se však nakonec vyklube něco zcela úplně jiného a u Einsenhorna vytvoří možná první trhlinku ve víře v imperiální systém. Rozhodně čtivé a zábavné, jako ostatně cokoliv od Abnetta.

9 03.05.2023

Inkvizice, tajemná, respektovaná a především obávaná instituce, jedna z nejmocnějších v celém Impériu lidstva. Být inkvizitorem v drsném a neodpouštějícím světě Wh40k s sebou nese na jedné straně absolutní autoritu a moc, na druhé straně stejně absolutní disciplínu a odpovědnost. Chaos nikdy nespí a kacíři využijí sebemenší zaváhání.

Příběh inkvizitora Eisenhorna je bez diskuze jeden z vrcholů celého Wh40k univerza. Jeden z nejlepších, nejlépe napsaných a nejlépe vyprávěných příběhů Impéria. Myslím pochopitelně celou trilogii a navazující série, knihy a povídky. Abnett svým živým a přístupným stylem v protagonistovi vytvořil etalon imperiálního inkvizitora. Čtenář s nadšením hltá příběh, objevuje svět inkvizice, svět chaosu, úklady kacířů. To vše v kulisách krutého a temného univerza, přesto však v mnohých detailech k nerozeznání od všeho známého. Příběh je od začátku intenzivní a stálé tempo drží až do poslední strany. Místy detektivní pátrání střídají akční scény a epické bitvy. Postavy a zejména samotný Eisenhorn, jsou napsané geniálně - tedy pochopitelně v rámci žánru - vyvíjí se spolu s příběhem. Co do sympatií ani ostatní, Eisenhornovi kolegové a přátelé, nezůstávají pozadu a čtenář si všechny velmi rychle oblíbí. A nepřátelé jsou samozřejmě řádně zlí, podlí a odporní. Nosnou myšlenkou a klíčovým tématem celého příběhu je pak vývoj, posun a proměna Eisenhorna. Bez spoilerů nelze komentovat víc.

Série není úplně začátečnická, autor se nezdržuje vysvětlováním pojmů a konceptů, od toho jsou jiní. Přesto, pokud s Wh40k začínáte a máte trpělivost objevovat enormně rozsáhlé universum, vyhledávat si pojmy, jména, objevovat svět, jeho zákonitosti, historii, a další, pak neváhejte a směle do toho.

Svět Wh40k mám rád, žít bych v něm nechtěl, a když už, tak jako inkvizitor. Sérii jsem četl kdysi dávno v angličtině, teď, během druhého čtení, neztratila nic ze své přitažlivosti. Rozhodně doporučuji.

9 03.05.2023

"Jámy vykopali během tří dnů ruští vězňové. Směrem dolů se zužovali jako nějaké obrácené pyramidy. Jeden stavební expert vypočítal jejich hloubku a ostatní rozměry tak, aby se do nich vešlo dvacet osm tisíc mrtvol, a předal údaje předákům."

"V jámách ležely na zhruba tří stech metrech nahé mrtvoly tváří k zemi a jejich kůže, bledá a jakoby rybí, ostře kontrastovala s tmavým pískem. Němci této metodě hromadných poprav říkali "Sardinenpackung", "sardinkové balení"."

Kniha se na pozadí individuálního příběhu Herbertse Cukurse věnuje méně známým událostem vraždění Židů během německé okupace Lotyšska za druhé světové války. Téměř každý zná jména jako Osvětim, Treblinka, Dachau, Belžec, Sobibor a další. Mnohem méně známá je situace v Pobaltí, kde docházelo ke stejným krutostem, ke stejnému vyvražďování, jehož výsledkem jsou další desítky tisíc mrtvých, popravených tím nejkrutějším způsobem, pohřbených v hromadných hrobech.

Kniha je rozdělena chronologicky na několik částí. Nejprve předválečné období, Cukurs jako národní hrdina, významný pilot. Následně ruská okupace, jež byla výsledkem rozdělení Evropy paktem Molotov-Ribbentrop. Začíná ruská hrůzovláda. Následuje nejsilnější a nejtemnější část knihy - Německá okupace a kapitoly o Holokaustu rižských Židů. Cukurs zde hraje ústřední roli. Popisy vraždění jsou příšerné, detaily kolem hromadných hrobů naprosto odzbrojující. Čtenář nechápe tu zlobu, tu krutost. Jak je vůbec možné takto zacházet s lidskými bytostmi. Jasně, odpověď je dehumanizace, ale to je v myslích dnešních lidí, žijících v bezpečí Evropy, pouze koncept. Nikdo z nás si tu hrůzu ani neumí představit. Přijít k obrovské díře v zemi, plné nahých lidských těl, být donucen sestoupit na dno, lehnout si na dříve povražděné, a celou dobu vědět, že za chvíli bude konec, tma, nicota. Nepředstírám, že detaily, zážitky a zkušenost těch několika málo přeživších, nejsou to nejzajímavější z knihy. Jsou, jednoznačně, až z toho mrazí. Autor nevynechává historické souvislosti a fakta o kolaboraci části populace s Němci, důvody vysoké prevalence antisemitských nálad, ruskou okupaci, a další a další spojitosti. Nemá smysl pouštět se do spoilerů.

Následuje další část knihy, věnovaná honu na Cukurse. Tato část je výrazně méně svižná, snad nudnější. Tím nenaznačuji, že popisy vraždění jsou zábavné, jsou všechno jen ne zábavné, hlavně jsou však intenzivní a téměř intimní. Příběh pokračuje detektivním pátráním a následně doslova honěnou mezi kočkou a myší, Mosadem a Cukursem. Vše směřuje k neodvratnému závěru, pečlivě odměřeným, pravidelným, nepřerušitelným tempem.

Na pozadí hlavních událostí je vyprávěn ještě jeden minipříběh. Totiž minipříběh o zákonu o promlčení a skrze toto vyprávění je tak kniha svým způsobem též svědectvím o přijetí kolektivní viny německým lidem.

Co závěrem? Text ve mně vyvolal množství otázek a úvah. Proč šli na smrt tak klidně? Znovu a znovu se sám sebe ptám, zda bych se choval stejně? Nevzbouřit se, vidět schody do jámy plné nahých mrtvol, svléknout se, sestoupit po schodech, přelézt a přes mrtvoly a lehnout si na místo, které určí můj vrah. Lehnout si na to místo, na mrtvé, zabité přede mnou, čekat na výstřel. Tma. Otřesná představa.

Příběh je nesmírně silný, zájemcům o dějiny holokaustu rozhodně doporučuji.

12 02.05.2023

Tenhle díl byl, ve srovnání s předchozími, trochu slabší. Tak nějak nudnější, přesto stále svým způsobem zajímavý. Čtenář se dozví další detaily fungování společnosti, pochopitelně sleduje osudy protagonisty Liena Raga, jeho práci pro Společnost, jeho přátele a kolegy, jeho snahy kontaktovat a sblížit se se zrzavými lidmi. Svět je to pořád stejně fascinující jako v předchozích dílech. Zajímavé je sledovat fanatickou církev a její snahu o vyvolávání nenávisti vůči zrzavým lidem, ukázková dehumanizace jako předzvěst genocidy.

9 02.05.2023

"To, co je na nálezu nejvíce překvapivé, je skutečnost, že projevy abstraktního myšlení u homininů zřejmě existovaly již před vznikem anatomicky moderního člověka. Při setkání s tak nečekaným objevem je poctivé si přiznat, jak málo toho stále ještě víme o tom, "kdo jsme, odkud jsme a kam jdeme...""

Monumentální kniha. Více než tisíc stran fascinujícího příběhu lidského rodu. Ucelenější a detailnější pohled psaný akademikem, zároveň však čtivý a zcela přístupný laickému čtenáři, v češtině asi neexistuje (vyjma níže již zmíněné "Předkové: Evoluce člověka" Jiřího Svobody). Autor k látce přistupuje ze široka. Čtenáře provede skrze základy genetiky, evoluční teorie, biologie, primatologie, etologie primátů, ekologie, obšírně se věnuje archaickým formám primátů, přímých i nepřímých předků lidského rodu. Věnuje se paleoantropologii a archeologii nejstarších nálezů. Kniha poskytuje ucelený obraz vývoje lidského rodu. Pro mnohé nezasvěcené bude jistě překvapivé, že ten příběh není ani zdaleka tak lineární, jak se učili ve škole. Autor vždy shrne to podstatné z daného podoboru, často zkráceně jeho dosavadní vývoj, nejdůležitější jména a přínos k nosnému tématu knihy. Pro mě, nebiologia, to bylo obtížné čtení, přesto jsem nadšen. Čtenář se detailně seznámí se všemi známými vývojovými fázemi lidského druhu, od archaických primátů, přes první bipední zástupce - Sahelanthropus, Orrorin, přes již známější zástupce - Ardipithecus, Australopithecus, a dále již Homo Habilis, Erectus, Sapiens, a jejich různé varianty, slepé větvě - H. Neanderthalensis, Denisované, nebo trpasličí H. Floresiensis. Je to skutečně epický příběh.

Podstatnou část textu věnuje vzniku a vývoji kultury jako nadbiologické adaptaci evoluce. Tohle vyprávění je snad ještě zajímavější. Sledovat představy pradávných lidí o světě známém i neznámém, manifestované do nejrůznějších ozdob, vzorů, později sošek, nástrojů je krajně fascinující.

Autor v textu předkládá aktuální stav poznání, shrnuje nejnovější teorie u zásadních milníků vývoje a často doplňuje své vlastní, popřípadě poskytne svůj odborný pohled. Ať jde o počáteční oddělení předků člověka od primátů, vznik a vývoj bipedie, masožravost / všežravost, růst mozkovny, objev prvních kulturních artefaktů - prvních nástrojů, teorie o možnostech prvních protojazyků, vznik a vývoj kultury, později přidává spekulace o možnostech vzniku prvních archaických forem náboženství a představ o smrti a posmrtném životě, vše na základě interpretace nálezových situací a pohřebních pozůstatků. Netřeba zmiňovat pozdější nástěnné jeskynní malby, sošky, slavné Venuše, důraz na sexualitu a magii. Kniha toho obsahuje mnohem víc.

Jak je níže zmíněno, a naneštěstí dáno povahou oboru, kniha velmi rychle zastarává. Sám trochu lituji, že jsem ji nepřečetl dřív. V podstatě již dnes je část informací a uvedeného datování překonána, datování často posunuto dále do minulosti. Nic naplat, s každým rokem přibydou nové a nové fascinující objevy, v posledních letech se masivně přidává např. paleogenetika - a to je doslova "game changer", měnící mnohé zažité představy a teorie. Rozhodně platí, že pokud se o tématu chcete dozvědět něco nového, přečtete knihu co nejdříve. Všem zájemcům jednoznačně doporučuji.

11 02.05.2023

"Protestanti ani ateisté se však nezamysleli nad jednou velkou ironií: nad tím, že věk osvícenství a revoluce zrodil v podobě mezinárodního zákona princip, který vyvěral z hlubin katolické minulosti. Jazykem lidských práv bude od té doby Evropa světu stále častěji sdělovat, že jím vyjadřuje své vlastní hodnoty."

"Kdyby bylo v Anglii jen jedno vyznání, šel by z jeho despotismu strach, kdyby byla jen dvě, podřezávali by si krky, ale ono jich je třicet a tak žijí v míru a štěstí."
- Voltaire

Čtenáři, obeznámení s Hollandovými předchozími knihami vědí, že s jeho texty se pojí jisté kontroverze. Na jedné straně umí skvěle a zábavně vyprávět historické události, na druhé straně dává možná až příliš velký prostor prvoplánové dramatizaci a důrazu na senzaci na úkor historické přesnosti. Komu jeho styl vyhovuje - například mně - je spokojen. Vystudovaný historik však možná místy skřípe zuby. Tentokrát se nicméně pustil na opravdu tenký led. Dal si za cíl projít posledních více než dva tisíce let historie západního světa, od antiky, přes středověk, přes renesanci a osvícenství, po současnost a moderní fenomény - např. komunismus a nejnovější woke ideologii - a prozkoumat, jak se vybrané období postupně formovalo díky vlivu křesťanství. Chce ukázat, že vliv největšího světového náboženství současnosti se jako červená nit vine dějinami západu, a že původ téměř všech stylů západního myšlení je právě hluboko v křesťanství, od pravidel chování, přes morální postoje, po vymezení pojmů dobra a zla. Kniha je předurčena být kontroverzní.

Pro tuto chvíli však kontroverze stranou, neboť text je rozhodně zajímavý. Na začátku mapuje zrození a vývoj křesťanského kultu. Postupuje kupředu v souladu se známou historií, ale zároveň se často vrací, sleduje různé vlivy, např. Židovství, anebo ještě staršího Zoroastrianismu. V tomto je kniha téměř encyklopedická. Faktů a historických odboček je obrovské množství. Text je nepochybně náročný na pozornost, často je obtížné sledovat jednotící myšlenku. Příběh následně pokračuje přes středověk, přes zásadní schizmata a další klíčové formativní okamžiky historie, přes renesanci a osvícenství, přes zcela zásadní rozšíření knihtisku, přes reformaci a zrod protestantismu, objevuje se postupný nástup náboženských svobod, nástup tolerance, a konečně současnost v podobě dvacátého a jedenadvacátého století s maximalizací svobod jednotlivce, s absolutní tolerancí vyznání nebo ateismu a uvolněním morálky.

Detaily nemá smysl rozepisovat, musel bych opsat knihu. Autor vidí případ vlivu křesťanství na nás všechny poměrně jasně - jak dnes přemýšlíme, jednáme, v co věříme, nebo naopak v co nevěříme, co považujeme za správné a špatné, to a mnoho dalšího má původ hluboko v křesťanské minulosti. Veškeré hodnoty, které dnes vyznáváme, označované jako "evropské", "západní", nebo "demokraticky liberální" jsou ve skutečnosti založeny na křesťanském myšlení. Je to paradox. A mnozí progresivně smýšlející jedinci s tím budou mít kardinální problém. Jedna z nejvíc nenáviděných institucí - bílá křesťanská víra - stála u zrodu dogmat, která se dnes považují za svaté a nedotknutelné: svoboda jednotlivce, rovnost všech, bez ohledu na rasy, etnika, pohlaví, víry, politické příslušnosti, humanismus, svoboda, sekularismus, ateismus - ano, i možnost nevíry vyrostla z křesťanského podhoubí, woke kult, sexuální revoluce a stejně tak sexuální zdrženlivost, hodnota každého člověka a mnohé další, to vše je v základu myšlenky křesťanské. Alespoň tedy se toto tvrzení snaží autor v knize dokázat a obhájit. Nutno uznat, že jeho obhajoba je v mnoha ohledech přesvědčivá, anebo, když už ne přesvědčivá, tak alespoň hodna dalšího zamyšlení.

Tento pohled není nový, a zda o tom autor přesvědčí ostatní je otázka. Za sebe jsem si knihu užil, rozhodně spojuje některé méně zřejmé souvislosti z historie náboženského myšlení. Zájemcům o problematiku doporučuji.

8 02.05.2023

"Když je to tak, ať mě teda poslouchá celá sešlost. Já vám teď položím jednu načisto hloupou otázku: řekněte mi, co bude příkladně dělat Peťka Ryžov s mým klusákem? Veškerý krmení, který má, jsou leda tak slaměné došky na střeše, a že by měl doma kus dřeva na voj, to taky nemá, v břiše mu škrundá už od předvčírka nanejvejš tak půl erteple. A za druhý, a neuraž se, Fjodore Michalyči, my víme, že musíš dělat revoluci, takže za druhý: jak to pak bude s přírůstkem? Teďky jsme chudáci my: takže ti, co teďka mají koně, ti budou dřít pro nás, až se jim budou klisny hřebit? Jenom se jich zeptej, Fjodore Michalyči, jestli se bude chtít téhle bejvalé chudině piplat s hříbatama a klisničkama."

Lidé přímo strnuli nad tak rozumnou úvahou. Nedodělaný zaznamenal jejich mlčení a pokračoval:

"Podle mě nebude mít do pěti let nikdo větší dobytče, než slepici. Komu by se taky chtělo starat se o krávu, když se telí, a pak dát tele sousedovi? Však on se ani tenhle dobytek nedožije vysokého věku a zdechne. Tuhle Peťkovi chcípne můj klusák jako první. Ten člověk přeci jaktěživ neviděl koně a kromě udidla nemá ani co mu dát do huby. A teď mě utěš, Fjodore Michalyči jenom mi neměj moje slova za zlý."

Jsou mezi námi lidé, kteří věří, že komunismus, ve své ideální, panenské, neposkvrněné, Marxem a dalšími intelektuálními mrzáky vybájené podobě, může fungovat. Je to pochopitelně nesmysl, to události dvacátého století nezpochybnitelně ukázaly. Těch zhruba sto milionů mrtvých, obětí cesty do ráje jménem komunismus, tam nikdy nedošlo. Proto mě neustále zaráží, že se objevují nové a nové pokusy, noví a noví idealisté, kteří přes všechny ty hrůzy stále věří. Měli by si přečíst tuto monumentální knihu, i když, obávám se, že by to k rozehnání mlhy jejich ideologické zaslepenosti nijak nepomohlo.

Kniha začíná poněkud depresivně, typickou lidskou tragédií života chudáků Sovětského svazu, trýznivou chudobou, depresí, smutkem, očekáváním hladomoru, přesto se po několika stranách rozjíždí příběh, od kterého se nejde odtrhnout. Autor seznamuje čtenáře s postavami, jejichž osudy pak sleduje v celé délce textu.

Příběh je jednoduchý, vlastně celkem triviální, přesto je zásadní a ve své hloubce epický. Vlastní příběh komentovat nechci, cokoliv je příliš velký spoiler a kniha rozhodně stojí za to, objevit ji postupně a v celé délce. Vše má význam, vše má smysl a hloubku. Žádná věta či replika není v textu náhodně nebo nadbytečně. Klíčem a jazykem je satira. A Jazyk je to krásný, poetický. Text je vrcholně satirický, místy až absurdní, co odstavec, to perla. Tato literární absurdita je však předobrazem absurdity skutečné. Čtenář si velmi rychle uvědomí, že románové postavy mluví úplně stejně, jako reální idealisté. Stejné plamenné projevy, stejně nesmyslné úvahy. Celou dobu nelze rozhodnout, jestli to myslí vážně, nebo ne.

Kniha ukazuje komunismus jako cíl běhu dějin, konec dějin, dál už to nejde, vše bylo objeveno. A zároveň ukazuje, že komunismus nefunguje ani teoreticky, ani prakticky. Tuhle mantru by si měl opakovat kdokoliv, kdo, byť jen okrajově, koketuje s myšlenkami Marxe, Lenina, a dalších intelektuálních trosek. Autorův pokus toto dokázat lze považovat za cokoliv jen ne naivní a absurdní, jakkoliv k tomu text mnohdy směřuje, a jakkoliv ani zdaleka nepokrývá všechny důvody, všechny zákoutí lidské mysli a lidského chování, stavějící se inherentně proti kolektivistickému způsobu žití. Ve skutečnosti je to pokus velmi hluboký a promyšlený, dotýkající se samotné podstaty člověka a lidství. Ve své jednoduchosti doslova vyráží dech, zejména závěrečná část příběhu je nesmírně silná.

Ve vydání z roku 2022 je součástí textu též detailní komentář a důkladný rozbor díla, doporučuji nevynechat. Kromě toho, že je velmi čtivý, poskytuje další detaily, osvětluje motivy, komentuje život Platonova a jeho dobu, jeho trable s vydáním, respektive s cenzurou. Aby taky ne, kniha jednoznačně odhaluje nesmyslnost zrůdného sovětského, a potažmo jakéhokoliv socialistického a komunistického zřízení. Režimní cenzoři nemohli připustit, aby se tyto myšlenky, a zejména otázky, které vzbuzují, rozšířili mezi masy.

Na závěr si dovolím citaci právě z doslovu, která se neztratí ani v dnešní době. Zároveň děkuji vydavateli za nové vydání a doporučuji všem.

"Socialistický realismus měl pravdivě zobrazovat socialistickou skutečnost. Zde však pravdivě znamená "ideově správně", tj. "tak jak by skutečnost vypadat měla". Cílem bylo zobrazit jakýsi vzor, ještě předtím, než tak bude skutečnost vypadat doopravdy, a především proto, aby tak jednou vypadala. Stručně řečeno: realisticky popisovat to co není."

12 02.05.2023

"Pocit méněcennosti stejně jako tendence tento pocit přemrštěně kompenzovat byly vlastní nejen představitelům vládnoucí špičky. Obranně vyznívající obvinění NKVD opatřovala xenofobním nátěrem. Cizokrajné (neslovanské) jméno bylo nezřídka považováno za důkaz zločinného jednání. Tento předsudek korespondoval se strachem z obklíčení, který sovětské obyvatelstvo pociťovalo a který lze, bez ohledu na jeho geopolitickou dimenzi, zčásti odvodit z jeho nevědomosti a z minimálního styku s cizími kulturami."

"Marxismus-leninismus hlásal, že dějiny jsou řízeny vědeckými zákony a že existující režim je jejich ztělesněním. Protivit se takovému režimu bylo proto iracionální, snad až psychopatické. Kromě toho, že marxismus-leninismus tímto způsobem v principu kriminalizoval jakoukoliv non-konformitu, bychom si měli povšimnout i toho, že přísně uplatňovaná státní cenzura odnímala lidem platformu pro jakoukoliv širší opoziční činnost. Cenzoři potlačovali negativní informace, upravovali statistiky a přepisovali dějiny do té míry, že smysluplná debata, neřku-li informovaná kritika, byla v podstatě nemožná."

Stalinismus, slovo symbolizující jedno z nejhorší civilizačních selhání, dodnes rezonuje světem jako synonymum hrůzy, hladu a tyranie, nebývalé krutosti, masového a genocidního vraždění, otrockého systému a vlády gaunerů, třesoucích se ve stínu moci nejvyššího autokrata. Jedním ze symbolů doby a tehdejšího imperativu "dohnat a předehnat", byly nepochybně sovětské megalomanské projekty, kde v krutých a nelidských podmínkách umírali otroci hrůzného sovětského systému. A jedním z těchto megalomanských projektů je bezesporu založení a výstavba města Magnitogorsk, města, které ve třicátých letech vyrostlo v prázdné stepi, doslova uprostřed ničeho. Uznávám, že úvod mého komentáře je možná až příliš emotivní, mohu si to snad dovolit, nejsem profesionální historik objektivně posuzující historické události. Kniha a text ani v nejmenším emotivní nejsou, byť emoce vyvolávají. Autor sepsal naprosto odzbrojující a vyčerpávající detailní studii a sepsal ji mistrovsky. Úroveň detailu vyráží dech a nenechává čtenáře na pochybách ohledně erudice autora. Při čtení jsem hltal každou podrobnost, každou jednotlivost, každý jednotlivý střípek a aspekt tehdejší společnosti a mentality.

Text je rozdělen do množství kapitol detailně popisující jednotlivé aspekty sovětského systému, života ve městě, společenských fenoménů tehdejší doby (mimo jiné např. úderníky a stachanovce), dělnické hnutí, bydlení a s tím související otřesné životní a hygienické podmínky, stratifikaci společnosti (vedení Strany, inženýři, dělníci, podpůrný personál), zábavu, noviny a novináře, osudná léta stalinistických čistek, "černí havrani" NKVD a tehdejší atmosféru všudypřítomného strachu a stejně všudypřítomného udávání. A samozřejmě vlastní výstavbu města, nerealistické plány, naprosto nefunkční sovětskou plánovanou ekonomiku, nesmyslné a nesplnitelné výrobní plány a zasloužené tresty za jejich nesplnění, nutnou účast zahraničních expertů, inženýrů a projektantů provozu železáren. Vedle toho také v detailu sovětskou ideologii a mytologii, náboženství Marxismu-leninismu, personifikaci státu v osobě boha-Stalina, sovětský urbanismus a jeho cíle. Cíle, na jejichž konci bylo město Magnitogorsk. Je to epický příběh a naprosto neuvěřitelné a fenomenální čtení.

Autor téměř na každé straně ukazuje a na dobových záznamech dokladuje a demonstruje, že komunismus, jeho tzv. "vědecké řízení" a z toho plynoucí plánovaná ekonomika opravdu nefunguje, ani v teorii, ani v praxi. Výsledkem je ekonomika trvalého nedostatku, hlad, hrůza a zmar. Autor naopak zcela jasně ukazuje, že tento obecný nedostatek byl jedním z klíčových prvků sovětské moci, klíč k ovládání lidových mas. Ani dnes není třeba chodit daleko, stačí si uvědomit, kdo po lidech požaduje významná omezení, třeba v rámci klimatické hysterie. Cesta k moci a ovládání davů zůstává stejná.

Text nabízí zcela bezkonkurenční a mikroskopický pohled k samotným kořenům sovětské budovatelské a komunistické ideologie. Čtenář se samozřejmě neubrání srovnání s dneškem a s některými současnými autokratickými trendy západních společností, například pokusy o zavádění cenzury disentu a omezování svobody projevu, pokud bych měl vypíchnout alespoň jednu věc.

Ne se vším s autorem souhlasím. Z některých pasáží plyne jakýsi, neřkuli, obdiv? Osobně mi to tak připadalo a neztotožňuji se s tím. Text je jinak nicméně přísně objektivní a je vcelku možné, že jakýkoliv jiný dojem, které ve mně místně zanechal, připadá na vrub mému nepochopení sděleného. Dvě malá upozornění pro případné čtenáře. Za prvé, nenechte se odradit nudným a rozvláčným úvodem. Po něm se příběh rozjede a je k nezastavení. A za druhé, odhadem polovinu textu tvoří obří a detailní poznámkový aparát, osobně mi trochu znepříjemňoval plynulost čtení, dáno mou povahou přečíst a nasát všechny informace, později jsem již filtroval, které poznámky číst a které ne.

Samotný text je skvělý, svižný a čtivý, čte se to jako román, se svými hrdiny, protagonisty a antagonisty, událostmi a zásadními zvraty, zápletka je fenomenální a rozuzlení dech beroucí. Na místě je poděkování za skvělý vydavatelský počin. Všem zájemcům o historii doporučuji.

"Bolševici byli přesvědčeni, že stačí vybudovat ocelárnu. Vše ostatní už půjde samo: vybuduj ocelárnu a civilizace se dostaví, či přesněji vybuduj ocelárnu, protože to je civilizace. Tímto způsobem přemýšleli a postupovali."

21 05.03.2023

Příběh v podstatě navazuje tam, kde skončil v předchozím díle. Čtenář opět sleduje Liena Raga a několik dalších postav, jak pronikají hlouběji a hlouběji do legend vzniku a původu zrzavých lidí. V patách je jim všemocná a krutá Bezpečnost a Neokatolíci. Spiknutí za účelem ovládnutí Společnosti se prohlubuje. Autor dále rozpracovává téma železnice jako prostředku k udržení kontroly nad populací, omezením možnosti svobodného a nezávislého pohybu. Veškerý život je pod kontrolou Společnosti, Bezpečnosti a Neokatolíků. Větší a větší prostor dostává náboženské dogma. Stejně čtivé a vzrušující jako předchozí díl.

11 05.03.2023

Vlastně nechápu, jak je možné, že jsem to míjel tak dlouho. Ano, je to nehodnotný brak a pulp. Ale zároveň je to absolutní guilty pleasure, kult s věčným ledem, mrazivou zimou, tyranskou Společností, nahotou, spoustou sexu a erotična, erekce, spoustou nahých žen, sympatickým protagonistou, a zajímavou zápletkou. Co víc si přát? Čtenář sleduje osudy glaciologa Liena Raga a několika dalších postav. Příběh je přímočarý a jednoduchý, přesto zajímavý. Kulisy v podobě apokalyptických obrazů světa pohřbeného pod kilometry ledu a odsouzeného k věčné zimě dokreslují kultovní atmosféru. Na pár stránkách je vykreslen tyranský společenský systém a boj o absolutní kontrolu nad zbytky lidstva živořícího mrazivé pustině. Absolutně kapitalistická a korporátní Společnost, tyranská a krutá Bezpečnost a fanatická a dogmatická Neokatolická církev, snový triumvirát. Autokratický systém, omezená sociální mobilita, tvrdá cenzura, studený, ledový, šedivý svět bez slunce, bez tepla, bez lidskosti. A obří vlaky! Bavilo mě to a jsem zvědavý, kam dál ty koleje vedou ...

12 05.03.2023

"Masa lidí žije životy tichého zoufalství. Thoreau si přesně všiml, že úzkost a dokonce utrpení sídlí hlavně v prsou těch, kteří rádi vystavují na odiv svoje štěstí. Taková je povaha lidské přirozenosti, že opak je úměrně pravdivý a za podmínek, které jsou obecně považovány za nejpravděpodobnější k vytvoření utrpení, může člověk vést život tichého štěstí."

Tohle je fakt zvláštní. Na povrchu se to tváří jako Sci-Fi se superdivnou mimozemskou rasou Utodů, v hloubce je to pak spíš jakási kritika lidstva, jeho rozpínavosti, kolonialismu, ekologie, nenažranosti, přelidnění, válkychtivosti, a ano xenofobie, a dalších civilizačních bolístek. Emzáci jsou zajímaví, za ně jednoznačně kladné body. Jsou "navržení" tak, aby otestovali lidské opovržení odporností na maximum. Prohlédnout skrze zcela odlišný životní styl, ekologii a cyklus a uvidět inteligenci a krásu pod nánosy hnusu, to chce vážně trpělivost a otevřenou mysl. Především otevřenou mysl. Je to zatěžkávací zkouška pro vnímání antropocentrické nadřazenosti, test respektu a tolerance k absolutním odlišnostem. Domnívám se, že přesně tam autor míří. Text je kritikou společnosti, poplatný době vzniku.

Jinak je příběh samotný spíše nezajímavý, postavy nijaké, zcela zapomenutelné, vlastně to ani nemá spád. Na jedné straně zajímavé části popisující ekologii Utodů, jejich myšlení, mluvení, žití, jejich historii, jejich náboženské hereze (sic!), střídají nudné části z pohledu lidí, a ještě nudnější části popisující dění na Zemi a jakési pseudovztahy mezi lidskými protagonisty, tohle je balast a nebavilo mě to. Textem probleskují silné progresivní myšlenky, klobouk dolů, na to jak je kniha stará.

S hodnocením jsem váhal. Uznávám, že závěr příběhu převyšuje šedý průměr a vynahrazuje jeho poněkud nudný průběh. Ano, mám problém s tím sebemrskačským poselstvím, avšak času stráveného s knihou nijak nelituji.

11 05.03.2023

„Všem tvorům je souzeno po krátkém čase života zemřít. Z prachu jsme vzešli, prach jsme a v prach se obrátíme. Před námi je tma a po nás je tma, ten život je jen chvilka mezi dvojím temným nekonečnem.“

Legendární česká kniha, jejíž příběh je možná ještě známější díky geniálnímu filmovému zpracování. Je téměř trestuhodné, že se k přečtení dostávám až nyní. Co naplat. Příběh nás zavádí do pohnuté doby českých dějin, avšak dramatické historické události jen podkreslují drama zcela jiné, totiž drama osobní. Spíš než drama bych měl napsat horor. A příběh hororový skutečně je. Od začátku je zřejmá naprostá bizarnost chování a myšlení protagonisty. Úplná a naprostá odchylka od normy. Probleskující patologie mysli. Od počátku zaujme podivný jazyk, téměř poetický, odměřený, pomalý, plný mrazivých eufemismů. Protagonista skutečně není normální, příběh nepopisuje žádnou proměnu, spíš potlačované ambice a korupci mysli a duše na pozadí historických událostí. Jedno je však zřejmé, Karel Kopfrkingl je psychopat od samého začátku. Všechny ty pohřební monology, úvahy, neustálý lehký „úsměv“ na tváři, ironizující či sarkastický podtext. Kondenzovaná faleš. Monology a myšlenky jsou nelidské, v centru je zájem o smrt, převtělení a konec cyklu, a zejména pak o smrt žehem, jako středobod všeho, jako nejvyšší zájem protagonisty. Vše vyvolává intenzivní pozornost. Text ukazuje naprostou absenci emocí, naprostou lhostejnost, tolik typickou právě pro klinické psychopaty. Příběh vrcholí téměř podle očekávání. Téměř. Konec je nesmírně intenzivní, závěrečné události jsou dech beroucí, dočítal jsem zcela odzbrojen. Doporučuji všem.

„Možná, že i tenhle jízdní řád smrti bude ještě víc zautomatizován, zmechanizován víc než dosud.“

32 26.02.2023

„Ano, král království mrtvých, říše dýmu a přízraků. Jsem Ard-Righ z přízračného města … jsem král Turlogh z Bal-Sagoth a vítr rozhání mé království po ranním nebi. A tím připomíná všechna jiná impéria tohoto světa. Jsou to jen sny, duchové a dým.“

Mistrovská sbírka starodávných Howardovských fantasy povídek s přesahem do alternativní historie. Je tu vše podstatné: železní muži, nezdolní hrdinové, polonahé ženy, epické a krvavé bitvy, studené severní moře, Vikingové, Piktové, Irové, Sasové, ale i démoni a pozůstatky temné magie a starodávné mytologie. Je to hodně klukovské, hrdinské, akční, příběhy jsou plné krvavého násilí a nelítostné smrti ve znamení temných bohů. Hrdinové jsou odvážní, pevní, železní, smrt rozdávají bez lítosti, bez meškání a zároveň žádné slitování nečekají. Všude lítají mrtvá těla, usekané hlavy a údy, rozsekaná nebo rozdrcená těla. Je to plné historických nepřesností, romantických představ, dávno vyvrácených klišé, ale to vůbec nevadí, je to extrémně zábavné. V neposlední řadě kniha zaujme parádní obálkou Borise Valleja. Pokud bych měl vyzdvihnout několik kousků, pak jednoznačně epičtí „Bohové Bal-Sagothu“, „Svatyně odpornosti“ s parádní hororovou atmosférou, démonický „Aššurbanipalův plamen“ s cameo nejznámějšího z bájných Prastarých a závěrečná „Tygři moře“ s legendárním Cormacem Mac Artem. Doporučuji.

11 26.02.2023

„To nás přivádí k otázce: Měly by se otevřené společnosti více obávat totalitních hnutí, která zneužívají svobodu projevu k ničené svobody jako takové? Nebo naopak demokratických vlád, které porušují principy svobody projevu, aby umlčeli disent, a nevědomky tak kovají řetězy, kterými náš projev jednou spoutají skuteční autoritáři, jen co se dostanou k moci?“

„Svoboda žije v srdcích mužů a žen; když tam umírá, žádná ústava, žádný zákon, ani žádný soud ji nemůže pomoci. Dokud tam žije, nepotřebuje žádnou ústavu, žádný zákon, ani soud, aby ji zachránili.“ Learned Hand, americký soudce.

„Bez svobody myšlení nemůže existovat moudrost a bez svobody slova nemůže existovat veřejná svoboda.“
„Svoboda slova je velkou baštou svobody; vzkvétají a umírají společně. Je postrachem zrádců a utlačovatelů a obranou proti nim.“
Thomas Gordon a John Trenchard, Catonovy dopisy

Kniha o svobodě projevu vychází v době, kdy je tato instituce, tato doména dnešních západních liberálních demokracií, tento úhelný kámen svobodných společností pod stále intenzivnějším útokem z různých stran. V dnešní době jsme všichni téměř denně konfrontováni s různými „dezinformacemi“, „fake news“ a „projevy nenávisti“, záměrně dávám do uvozovek, které dle mnohých ohrožují samotné základy a stabilitu moderních společností. Jen málokdo dnes považuje svobodu projevu, či dokonce absolutní svobodu projevu, za nedotknutelnou, včetně práva dezinformátorů publikovat a rozšiřovat své dezinformace, a pokud se přece jen někdo takový najde, pak je to bohužel často někdo s vlastní, ne zrovna průhlednou a čistou, agendou. Dnes je již zcela zřejmé, že Západ kolektivně a koordinovaně svobodu projevu postupně a plíživě omezuje. Otázka je jednoduchá: je to správné nebo špatné rozhodnutí? Mají se západní liberální demokracie bránit tomu co je dnes často, možná panicky, vnímáno jako ohrožení soudržnosti a stability omezením této jedinečné instituce? Kniha na to poskytuje jistou odpověď, nebo když ne odpověď, tak alespoň směr, kterým o svobodě projevu uvažovat.

Autor provádí čtenáře historií svobody projevu, od kolébky demokracie ve starověkých Athénách, přes staletí a tisíciletí až do současnosti. Čtenář tak navštíví starověké Řecko a Řím, raný středověk, sleduje vzestup a pád svobody v islámském světě, dále evropský středověk a zejména římskou a španělskou inkvizici – v souvislosti s projevy náboženské svobody, boje proti kacířům a svobodnému výkladu náboženských dogmat. Zcela zásadní a klíčovou událostí je pak vynález knihtisku, rychlé šíření knih a zejména Bible, vznik reformace (a protireformace) a následné související společenské turbulence v celé Evropě. Ukazuje stejně klíčový nástup osvícenství. Rozsáhle se věnuje americkému boji za nezávislost, implementaci americké ústavy a zejména jejího prvního dodatku. Dál se plynule přesune do dlouhého devatenáctého století, se všemi revolucemi a společenskými turbulencemi v Evropě. Obsáhlý komentář je věnován bolševické revoluci a stejně tak nástupu fašismu a nacismu v Itálii, respektive v Německu. Zcela na hlavu pak staví paradoxní snahu demokracií zajistit si bezpečnost a stabilitu různě tvrdou cenzurou, viz úvodní otázka komentáře – pokud by tohle fungovalo, Výmarská republika by zřejmě existovala dodnes. Jenže to nefungovalo, a přes intenzivní snahy omezit propagaci nacismu ve dvacátých a na začátku třicátých let, je všem známo, jak to dopadlo. Poslední kapitoly se pak věnují novým, vlastně ne až tak novým, fenoménům: ochraně před nenávistnými projevy, dezinformacím, fake news, internetu, cenzurní roli „big tech“, související „cancel culture“, „fact-checkingu“ a dalším bolístkám současnosti – mimochodem, historicky tu byly vždy, jen se jim jinak říkalo: hereze, odpadlictví, pobuřování, … jiné jméno, stejný princip. Jmenuje a cituje známé i méně známé či zcela neznámé historické osobnosti, které se různou měrou o svobodu projevu zasloužili, a kniha je rozhodně jakýmsi tributem jejich nezměrného úsilí.

Text ukazuje vzestupy a pády, lokální minima a maxima svobody v průběhu věků. Dnes jsme naneštěstí zrovna na hraně jednoho takového pádu. Historie je to nesmírně zajímavá a opravuje mnohé mýty a polopravdy, které kolem vývoje svobody projevu postupně vznikly. Ukazuje například, že svoboda projevu historicky nikdy nebyla absolutní, a že po naprostou většinu doby své existence tato instituce nebyla pro všechny, ale pouze pro vzdělanou elitu – což samozřejmě, a pro mnohé možná překvapivě, platí i pro zmíněné starověké Athény a tehdejší slavné rétory a filosofy. Tento důležitý atribut se pak vine celou následnou historií až do současnosti. Například dnešní snaha omezovat dezinformace je právě návrat k tomuto elitistickému modelu.

Autor jednoznačně argumentuje, že svoboda projevu přímo souvisí se svobodou myšlení a se svobodou jednotlivce. Kde neexistuje svoboda projevu, neexistují ani další svobody. Svoboda znamená volnou soutěž myšlenek, primární hnací motor inovací, tedy původu historického úspěchu západní civilizace. V době zákonů proti projevům nenávisti, v době snahy zakazovat dezinformace, je možné jakoukoliv kritiku považovat za projev nenávisti a jakýkoliv názor za dezinformaci. Dezinformaci od skutečnosti často dělí pouze čas, nedostatek faktů v dané době. Text jednoznačně ukazuje, že demokracie nemůže bez svobody projevu přežít. Na historických událostech demonstruje, že kdo si myslí opak, kdo si myslí, že dokáže najít rovnováhu mezi cenzurními zásahy proti například dezinformacím a udržením svobodné společnosti, ten se mýlí a je buď naivní, nebo arogantní ve své zaslepenosti, nebo má vlastní skrytou agendu. Jediným účinným prostředkem v boji proti nekonečným dezinformacím a projevům nenávisti je stejně nekonečné a neúnavné opakování pravdy a oddanost k pravdě. Cokoliv jiného je cesta do tyranie.

Na místě je poděkování českému vydavateli za bleskové zpřístupnění knihy českému čtenáři. Odnáším si mnohé a doporučuji všem.

16 05.02.2023