spojka komentáře u knih

Doktor Jekyll - nekonvenční génius, jehož vědecký experiment se zvrtne v jeho vlastní zhoubu.
Zajímalo by mě, jestli se jím tak trochu nechal inspirovat Wells ve svém Neviditelném:)

Každopádně Jekyll není v žádném případě synonymem pro dobro. Co se týče morálky, je to pouze průměrný jedinec, který vyniká ve skrývání svých nedostatků, které by mohly vést k jeho odsouzení ve společnosti. Zkrátka my všichni se snažíme v očích ostatních působit co nejlépe, až přímo dokonale. Stačí jen nasadit vhodnou masku.
Jenomže dříve nebo později bude mít člověk takového skrývání až po krk, jeho pravé já bude chtít ven. Stejně jako pan Hyde. A když už je jednou venku, je to taková úleva a slast, že je obtížné ho zase dostat zpátky pod pokličku.

Co byste chtěli udělat vy, kdyby vám nehrozil trest a kdybyste nebyli zatíženi morálními konvencemi společnosti?
Vyvést nějakou rošťárnu... pomstít se osobě, kterou nemáte rádi... okusit, jaké to je vzít někomu život?
Tak nějak podobně se totiž vyvíjí i pan Hyde.

Stejně jako ostatní hororové romány 19. století (typu Frankenstein a Drákula) jsou i hrůzy a ohavnosti v tomto příběhu líčeny velmi decentně a nevinně. Pan Hyde je v podstatě z dnešního pohledu takový škaredý floutek a posléze škaredý vrah. Ovšem to nic nemění na tom, že knihu od první do poslední stránky prostupuje děsivá, tíživá atmosféra, velké neznámo a tajemství s geniálním rozuzlením na závěr.

Příběh je bohužel vyprávěn z pohledu nudného patrony pana Uttersona, a proto se nepřestávám ptát, jaký rozměr by kniha získala, kdyby ji celou vypravoval doktor Jekyll. Jistě, museli bychom se vzdát detektivní zápletky a šokujícího odhalení na konci, ale přesto kdyby celá kniha byla jako poslední kapitola napsaná doktorem Jekyllem, byla by to geniální šílenost sama.

1 15.10.2016

Tato kniha je tak špatná, že ta jedna hvězdička v hodnocení se pohybuje na hraně s odpadem.

Děj téměř poloviny knihy: žádný.
Kniha je prostě popis rutinních činností hlavní hrdinky Diany.
Diana spí.
Diana jí.
Diana pije.
Diana cvičí.
Diana čte v knihovně.
Vyvrcholení: Dianě někdo pošle fotku, Diana se poblije a prchá s přítelem do Francie.
Ve Francii Diana spí, jí, pije, cvičí, čte a chce mít sex. Možná se zase poblije a uteče zpátky do Anglie, jenže mě už je to fakt jedno, knihu jsem nedočetla.

Budu pokračovat ve čtení? Ne, děkuji.
Děj (ale hlavně ty dialogy) je ohraný, stupidní, nekonzistentní. Myšlenkové pochody postav (ať už jsou to akademičtí pracovníci prestižní univerzity = Diana, nebo xxx století stará stvoření = Matthew), stejně jako jejich činy odpovídají teenagerům tak ve věku 13 - 15 let. Hlavní postavy Diana a Matthew jsou vyjevení a nechápaví snad úplně ze všeho.

Autorka se zoufale a násilně snažila vytvořit fantasy svět, který na papíře bohužel vůbec nefunguje, rozpadá se tíhou nelogičnosti a nepropracovanosti, takže jediné, co tam zbylo, je neuvěřitelně slabá červená knihovna s prvky fantasy přetékající neoriginalitou a všelijakými možnými druhy klišé.

12 14.01.2016

Ne moc záživný děj, navíc velice průhledný. Ten hlavní "nečekaný" zvrat na konci lze předvídat v první třetině tohoto díla. Možná by knize prospělo, kdyby autorka vymazala celou rovinu odehrávající se v současnosti (nebo alespoň nekonečně mnoho sourozenců Laurel, kteří byli všichni naprosto k ničemu - jen aby o pár stran prodloužili knihu).
Stejně tak 95 % veškerých dedukcí Laurel (čtenář na to příjde v průběhu čtení) je chybných, a jak se říká, čeho je moc, toho je příliš, v takovém rozsahu je to prostě otravné (jako Laurel sama) a nesmírně okaté. Aneb Laurel vydedukuje, že někdo zemřel = takže automaticky dotyčný žije.

Konec v rovině současné považuji za odbytý.

Zaujala mě přeměna Dorothy, tedy přeměna... spíš odkrývání jejího pravého charakteru, což se autorce povedlo, a myslím si, že bych nebyla jediná, kdo by chtěl Dorothy vrazit jednu zleva a jednu zprava (ačkoliv by jí to samozřejmě nepomohlo).
Dále se autorce VELMI! povedlo vykreslit (melancholicky) takový ten koloběh lidských životů. Od nevinného, zranitelného dětství až po vetché a opět zranitelné stáří.

1 25.12.2015

Kniha "My děti ze stanice Zoo" může svým krásným, poetickým názvem připomínat dobu veselého dětství, her, nevinnosti i bezstarostnosti. O to větší však bude šok neinformovaného čtenáře. Alespoň pro mě to byl šok nevídaného kalibru, když jsem knihu poprvé na střední škole přečetla. Samozřejmě jsem o ní mnohokrát slyšela, ale dlouho jsem ji zavrhovala s tím, že to je prostě kniha o dětech, kteří si hrají v zoo, dospívají a začnou kouřit (což zní příšerně, takže se dá pochopit, proč jsem ji zavrhovala). Jak jsem se pak později od spolužáků dozvěděla, měla jsem obrovské nedostatky, protože tato kniha je pro mládež pojmem - kniha s velkým K, hotová bible.

Čtenáři (děti, dospělí, učitelé, odborníci...) ji buď striktně zavrhují, nebo naopak vehementně doporučují. Já jsem pořád na vážkách. Ačkoliv jeden z hlavních cílů této knihy je podat odstrašující zprávu - a na většinu mladistvých to zaručeně funguje, dokážu si i tak představit, že pro určitou méně početnou skupinku, může kniha působit víceméně inspirativně.

Knihu nenapsala Christiane F. sama, nýbrž byla sepsána dvěma novináři podle její výpovědi. Je tedy otázkou, do jaké míry je tento příběh "doplněn", "upraven" či "vylepšen" pány mistry novináři. Jednoznačně však oceňuji, že kniha je zpestřena výpověďmi např. pracovníků různých institucí, policií atd., ale hlavně... hlavně výpověďmi Christianiny matky, což pomáhá vytvořit ucelený děj, mozaiku nešťastné rodiny. Z tohoto dvojího pohledu je patrné, že Christiane miluje svoji matku a její matka miluje Christianu. O to víc jsou smutnější a zdrcující všechny marné snahy o nápravu. Z výpovědi jedné úřednice z protidrogového oddělení jsem však byla znovu šokována, neboť takováto "odbornice" (= míněno ironicky) by neměla mít žádný kontakt s drogově závislými.

Kniha podává podrobný záznam toho, jak snadno může mladý člověk (bohužel v tomto případě dítě) sjet z cesty, a také podrobně popisuje myšlenkové pochody i samotné činy narkomanů. Místy děsivé, místy šílené, místy absurdní. Čtenář tak může pochopit, o co jim vlastně jde a také jak to chodí ve světě drogově závislých. A díky Christianině matce čtenář získá i náhled do života zasažených rodičů, kteří tehdy disponovali minimem informací o dané problematice.

Letos jsem se do knihy pustila podruhé. Samozřejmě mám hlavu děravou, takže jsem většinu děje od školy zapomněla. Trochu jsem se tedy obávala, aby se děj netočil v bludném kruhu: šlehnu si, je mi blbě, šlehnu si... Tento motiv se v knize často opakuje:), ale rozhodně mi vadil méně než narkomanovo časté: šlehnu si naposledy, od příště odvykám... To bylo až neúnosné.

Naopak se mi líbilo, že Christiane začíná svůj příběh od úplné píky, totiž od svých šesti let. Postupem času se nastiňuje, co se kde zvrtlo, kde se stala chyba, čí je to vina. Christiane přišla do styku s drogami v době, kdy byla nejvíce zranitelná. Vyrvaná z domova, z přírody do anonymního, hektického, nepřátelského velkoměsta (atmosféra byla citelná), navíc pocházejíce z dysfunkční rodiny a zoufale hledajíc spřízněné duše. Není příliš těžké sympatizovat s hlavní hrdinkou, zvláště když si v závěru svůj cejch ponese celý život.

Christianina životní zkušenost s drogami v závislosti na knize, by se dala přirovnat k paralele s kolem. Zatímco na začátku se kolo nejistě, těžce a pomalinku točí do kopce, ke konci knihy už se řítí střemhlav z kopce a nelze jej zastavit.

4 19.11.2015

Pátý díl je (společně s šestým a sedmým:) můj nejoblíbenější z celé řady.

Poprvé jsem tuto knihu četla kdysi (asi v roce 2004 nebo 2005) o parných letních prázdninách.
Přečteno za jeden den, kdy jsem četla až do rána, páč od knihy se nedá odtrhnout, hltám každou stránku, navíc v překladu Pavla Medka je kniha až moc dokonalá. A tak jak má někdo oblíbené knihy, které čte rád v létě/v zimě, já mám HP 5, kterého čtu ráda v létě, možná také díky samotné první kapitole.

Když jsem tedy knihu poprvé četla (na druhém stupni), dokázala jsem se přesně vcítit do oněch rozbouřených emocí, kterými je kniha nabitá. Smrt jedné z důležitých postav na konci mě zasáhla, dodnes jsem z ní nešťastná a Harryho následné vyrovnávání se s touto zdrcující skutečností (plus HP 6, AB) je velmi výstižné. Odbor záhad a paralelu se závojem považuju za jednu z nejlepších linek v celé sérii. Stejně tak NKÚ a přípravy na ně - to byla moje inspirace na zkoušky:D

Úžasný děj, úžasné postavy, úžastný celý svět, úžasný překlad, úžasné vyprávění... pch...
(Nemluvím jen o tomto dílu.)

Zkrátka a dobře knihy o HP budou mít navždy místo v mém srdci.

4 15.11.2015

Úplně první věc, která mě na knize zarazila a zároveň příjemně překvapila, je tón knihy - kdo má rád sarkasmus, ironii, parodii a vtip, tomu se bude kniha líbit. Ať už se jedná o úsměvné či vysmáté průpovídky, komentáře nebo přímo celé scény:-)

Kdo však čeká strhující romantický příběh, bude zklamán, jelikož tato "romance" stojí spíš v pozadí příběhu a sám Quasimodo má v knize poměrně málo prostoru.
Dílo jsem četla v překladu s názvem "Zvoník u Matky boží" a tento název je vskutku zcestný, jelikož Quasimodova úloha je v porovnání s chrámem téměř nicotná. Chrám by skutečně mohl být považován za hlavní postavu (také díky krásným personifikacím). Bohužel konec (na to jak byl začátek rozvětvený) by se dal shrnout dvěma slovy: hrk hrk.

Příběh není smutný a tragický (jen) kvůli lásce Q. a E., ale především kvůli vztahu mezi Quasimodem a celou tehdejší společností. Na tom také staví celá kniha. Na mentalitě společnosti, kterou se Hugo zabývá a kterou také kritizuje, což je patrné už od samého počátku knihy. Většina členů společnosti je primitivní, hloupá, povrchní (miluje kardinála, protože se hezky obléká, takže mu odpustí pletky se ženami i alkoholem), pověrčivá (v knize až do absurdních, komických rozměrů), pomlouvačná, nespravedlivá, sobecká, zlá. Právě kvůli takové společnosti se jedinec, který se liší od většiny (jako Q.) nemůže bránit. Fyzicky a už vůbec ne psychicky. Hnusní lidé ho udělali hnusným. Krutost společnosti a bezbrannost Q. a E. mě skutečně nadzvedly ze židle. Ještě že autor příběh prokládal efektivním humorem, jinak by mě kniha naštvala jako geniální Farma zvířat (odi et amo).

(Pár postřehů: Esmeralda se nenarodila jako cikánka, Quasimodo má cikánský původ. A nevím proč jsem si vždycky myslela, že Q. je nějaký starý chlápek. Ve skutečnosti je mladík v nejlepších letech, má cca. 20 let. Tímto pro mě tento příběh dostal úplně nový rozměr. Pokud jste viděli zpracování od Disneyho, určitě vám v paměti utkvěla postava Clopina, kterou jsem v knize nenašla, protože jsem až ke konci zjistila, že se Clopin do ČJ překládá jako Kulhavý Špindíra. Frollo je psychopat a stalker, z jehož postupně se zatemňující mysli jde skutečně strach. A ještě bych chtěla vypíchnout scénu, která popisuje Quasimodovu čistku před chrámem, scéna je dosti brutální a syrová:)

2 24.10.2015