sika444 komentáře u knih

(SPOILER) Krásný příběh lásky. Je zde plno pathosu, který patří k vyprávění o rytířích a jejich lásce. Oba milenci náležejí k rozdílným náboženstvím, a proto si nemohou patřit. Vrcholem příběhu je zjištění, že milenců přísluší k rodům, které stály při reconquistě proti sobě. Vyprávění je plné ušlechtilosti a rytířství, které autor nabízí snad ani ne jako ideál, jako spíš jako možnost pro ty, kdo nechtějí žít život jsouce puzeni jen svými žádostmi a choutkami.

3 14.07.2022

(SPOILER) Šagrénová kůže - velká inspirace, i když závažnější než zázračný talisman je minutí se s cílem lásky. Rafael se opájí Fedorou, která je cynická a povrchní, zatímco Pavla jako skutečná láska mu uniká. Když prohlédne, je pozdě. Oč tedy usilujeme, když hledáme lásku? A dá nám ji šagrénová kůže?
Usmířený Melmont - výborně vystavěná věc, skvělá pointa a vše shazující závěr.
Červená hospoda - vynikající atmosféra, líčení snové vraždy je excelentní. Mravoličná druhá část malinko kulhá.
Neznámé arcidílo - postava malíře Porba, perfekcionistického genia, je skvělá. Rivettův film je úplně o něčem jiném.
Massimillia Doniová - opět dvě lásky: erotická nenaplněná, tělesná nenaplňující. A do toho třetí, duchovní, kterou je Rossiniho Mojžíš. Povídka je velkou reklamou na poslech tohoto skvělého oratoria - opery. Bravo. Škoda, že Balzac musel povídku nějak ukončit, ta poslední stránka tam být nemusela.
Petr Grassou - naprosto brilantní povídka o průměrném malíři pro průměrné lidi. Je to vlastně filosofické pojednání o tom, co je to umění. Zvláště umění "pro lidi".

2 13.07.2022

Velmi dobře přeložená komedie o ženském boji. Je to jadrný, ale vtipný Aristofanes. Když se do Athén dostaví nadržená delegace ze Sparty, je to opravdu řecká athénská komedie par excellence.

2 29.06.2022

Velmi povrchní, instantní kniha, bez atmosféry, bez psychologie, která několika efekty chce dosáhnout účinku. Šostakovič by si věru zasloužil hlubšího ponoru. V knize je akcentována skladatelova sexualita, zápas s mocí je koncentrován do několika scén. Roztříštěná kompozice je spíš výraz autorovy bezradnosti nežli záměru. Postavy ploché, matné, kdo o době a skladateli nic neví, také se nic nedozví. Kam se poděla hudba? Proč zde není ani náznak pokusu nějak ji přiblížit a interpretovat? Bohužel, knihu nelze pochválit za nic. Snad jen za to, že otevírá téma. Třeba si někteří čtenáři inspirovaní touto nepovedenou knihou alespoň přečtou Vzpomínky Naděždy Mandelštamové nebo rozhovory se Solomonem Volkovem.

3 18.06.2022

Krásná kniha plná emocí, vypjaté zbožnosti, magických popisů přírody i lásky k indiánům. A není to jen muzeální kousek, je to opravdu živé, pakliže člověk bere na vědomí, kdy a za jakých okolností kniha vznikla. Atala je mnohem působivější než René - je znát, že autor si svou hrdinku zamiloval. Líčení zvyků, rituálů i myšlení domorodých obyvatel Ameriky je velmi autentické. Otevřenost, s níž autor vypráví o lásce Chactase a Ataly, nás jako čtenáře dodnes strhává. Epilog pak dává celému dílu melancholické zabarvení. Není divu, že kniha byla tak čtena a v literární historii znamenala přelom.
René navazuje jen volně na Atalu. Je to Chateaubriandův Werther, byť láska, jež je i zde zničující, má jinou podobu. Když na konci slepý misionář kárá Reného, slyšíme hlas rozumu, ale nevěříme, že to autor myslí vážně. Vždyť svými Pamětmi ze záhrobí dal jasně najevo, že i pro něj byla vášeň mnohokrát určujícím hybatelem života.
Zaorálkův překlad je vysoce básnický, archaický a nesmírně působivý.

3 17.06.2022

Úžasná báseň o vodě a času, neboť voda se rovná času a básník ví, že umírá. Benátky jsou místem plynutí i spočinutí, místem, kde básník JE. "Leštěním vody vylepšují Benátky tvář času, zkrášlují budoucnost." A ta je na hřbitovním ostrově San Michele. "My odcházíme, a krása zůstává. Neboť člověk směřuje do budoucnosti, zatímco krása je věčná přítomnost. /.../ I láska přesahuje toho, kdo miluje."
Že tam je mnoho humoru, moudrosti, krásy, kulturních a literárních odkazů i poklon milovaným básníkům (Achmatovová, Auden), není třeba dodávat.

7 12.06.2022

Jak u nás lidi žijou a umírají - skvostná poetická obrana jihočeského selství. Malé příběhy, filosofické pasáže, velmi osobní vzpomínky. Holeček zde vystupuje jako něžný, citlivý, hluboký a nádherný člověk - samozřejmě plný různých představ a předsudků (třeba proti Židům nebo Němcům). Vyprávění o Jožífkovi je opravdu dojemné.
Frantík a Bartoň pokračují ve stylu úvodní části, jen je zde pozornost zaměřena na Frantíka Skobů, jehož optikou pozorujeme svět. A to je na Holečkovi pozoruhodné - schopnost vcítit se do dětského hrdiny. Kniha je plná filosofických pojednání (rozhovor strejčka Skoby s manželkou). Hodnocení Kojanova jednání, jež je motivováno křesťanskou vírou, patří k tomu nejhlubšímu ponoru do křesťanské etiky. Texty ožívají v konkrétních situacích, při nichž sledujeme Kojana a jeho rodinu. Krásná kniha pro ty, kdo chtějí kultivovat svou mysl i svou víru.

2 11.06.2022

Naprosto unikátní kniha, a to z mnoha důvodů. Předně zachycuje klíčové období francouzských a evropských dějin - od konce monarchie přes Velkou revoluci, přes Bonaparta a restauraci až po Červencovou revoluci a poměry za Ludvíka Filipa. Autor byl u toho všeho, byl účastníkem a někdy i hybatelem dějin. Poskytuje komentář, který má místy ráz filosofických, sociologických a politologických pojednání. Pasáže o Napoleonovi jsou velmi jasnozřivé. Chateaubriand je na jednu stranu monarchista, ale na druhou stranu duší demokrat. Je rozkročen mezi dvěma věky a také jeho katolicismus je nesmírně inspirativní. Další velké plus knihy je její krásný jazyk, mnohé lyrické pasáže (vskutku "básně v próze"). Autor je osobní, otevřený, oplývá moudrostí i humorem. Líčení jeho anglické lásky (na něž upozorňuje Sebald v Saturnových prstencích) je jedním z vrcholných pojednání o nenaplněné lásce. Pro nás je ještě pozoruhodné, že Chateaubriand popisuje své cesty na dvůr Karla X. do Prahy a Buštěhradu ve 30. letech - a tudíž nám nabízí autentický pohled na naši zem, Prahu a Karlovy Vary té doby. Závěr: Čtenáři je líto, že kniha končí. Je to literární skvost, který opravdu stojí za to číst.

3 08.06.2022

Některé povídky jsou doslova psané krví. Koktání, přeryvy, destrukce jazyka, záblesky myšlenek, zvuky, obrazy... Dokonalé jsou právě ty nejméně srozumitelné texty - Kuželník, V máji, V máji křičela kukačka, Kuchyňské hodiny, Zeď, Dráhy odpoledne i v noci. Celé Borchertovo dílo je vášnivý protest proti odlidštění způsobenému válkou, vězněním, utrpením a samotou. Osahává, co ještě zůstalo po člověku - a nachází jen těla, vlhko, fialovou barvu a hluk tramvaje.

2 26.05.2022

Mravoučná hra, jejíž mínus není v mravoučnosti, nýbrž v neuvěřitelnosti jednotlivých postav. San jen záporná postava Selicoura je ve své hadí proměnlivosti poněkud zajímavá, jinak jsou zde všichni příliš černobílí. Není to Schiller.

1 12.05.2022

Velká dramata, stále aktuální.
NEVĚSTA MESSINSKÁ - celé se točí kolem dvou bratří, kteří nedokáží respektovat hranice a jsou to svévolníci.
VILÉM TELL - ústředním tématem je svoboda. Skvělé dramatické momenty - scéna s jablkem a zabití Gesslera.
DIMITRIJ - byť torzo, přesto velmi inspirativní. Míchat pravdu a lež se nevyplácí - ani v politice.
BÁSNĚ - leccos stále žije, zvláště balady a několik reflexivních básní. Vášnivé verše básní Dobyvatel a Zlí monarchové dodnes vyvolávají emoce.

2 11.05.2022

Otvíratelky jsou fakt inspirující. Úmluvy někdy nezasáhly cíl, což není jejich chyba, spíš jiné naladění čtenáře. I tak je to bezva kniha pro přemýšlivé lidi - a Jáchym umí inspirovat. Felix culpa o trhlinách je bezvadná.

2 07.05.2022

Nakonec je zde přeci jen ukázán směr, kterým se na cestě po hledání smyslu vydat.

03.05.2022

Skvělá analýza fenoménu viny. Kriminální, politická, morální a metafyzická - tahle kategorizace metodologicky pomohla, aby se autor neutopil v dojmech a "názorech". Tyhle čtyři druhy viny tvoří konstrukci, na níž je vše navěšeno. Skvělá je analýza toho, jak člověk (Němci po válce) s vinou zachází. Pro mě jsou zde skvělé postřehy týkající se moralismu (vyznání vin - hle, křesťanské klišé, o němž autor řekne, že je to projev vůle po moci), agresivního mlčení, vědomí viny jako součásti politického sebeuvědomění a toho, kam kniha ústí - pokory. Také úvahy o politické svobodě jsou nadčasové. V době, kdy se proviňují občané Ruské federace podobně jako se provinili ve 30. letech Němci, je Jaspersova kniha nezbytná.

2 26.04.2022

Čeho všeho se zde tento neobyčejný autor dotýká! Je to jakési hledání ztraceného času, ale i ztraceného života, ztracených lásek, ztracené rodiny, ztracené identity, ztracené šance někým být. Fascinující je obraz nádraží v Antverpách, který knihu otevírá, Justičního paláce v Bruselu s jeho zazděnými místnostmi a chodbami, co nikam nevedou, a konečně popis obludné Bibliotèque nationale de France, faraónský pomník Françoise Mitterranda, jímž je kniha uzavřena. Austerlitzův příběh, jakkoli jeho průběh můžeme díky filmům a rozhlasovým pořadům o Nicholasu Wintonovi předvídat, je podán tak sugestivně, že se i po tolika podobných vyprávěních čtenář neubrání dojetí. Na Sebaldovi je pozoruhodné, že i když nepíše romány, dramata či povídky, tvoří svými esejistickými díly skutečně velkou literaturu.

6 24.04.2022

Skvělá kniha na téma hybridní války. Některé analýzy jsou opravdu kvalitní, zvláště ty, jež se týkají poměrů v Česku. Velmi pozoruhodné jsou kapitoly týkající se hybridní války ze strany Ruska, Iránu, Číny a Islámského státu. A velmi cenná je rekapitulace rusko-ukrajinského konfliktu.

3 17.04.2022

Kniha přináší pozoruhodná srovnání motivů, myšlenek, teologických konceptů, jež ve vrcholném středověku připravily půdu pro reformaci. Luther je zde sice v centru pozornosti, ale autoři dokáží udělat sondy do nečekaných oblastí literatury (např. vyprávění o Bruncvíkovi). Pozoruhodné jsou analýzy děl, jejichž autorem byl Guillaume de Machaut nebo Karel Orleánský. A vždy se to nějak stočilo k Lutherovi, jenž uzavřel určitou etapu přemýšlení o daném tématu. Je to velká inspirace a určitě stojí za to knihu číst.

1 14.04.2022

Kniha obsahuje nejen vrcholná díla svého autora, ale především vrcholná díla světové dramatické literatury.
V A L D Š T E J N - trilogie o moci, ideálech a pádu. Z mého pohledu nebyl nejlepší postavou Valdštejn, ale hraběnka Trčková, pragmatická silná žena, která stála za klíčovými rozhodnutími generalissimovými. Absolutně dokonalou scénou je dialog hraběnky s Valdštejnem, v němž jej přesvědčí, aby podrazil císaře a přešel ke Švédům. Dramaticky je to dokonale vystavěná scéna, během níž Valdštejn změní názor pod náporem hraběnčiných argumentů. Vše je líčeno maximálně pravdivě, Valdštejn neudělá nějaký neuvěřitelný kotrmelec, ale podlehne jasným a logickým slovům chytré ženy. Trilogie se svrchovaně politická, a tak zde čteme mnoho výborných úvah. Např. z Gordonových úst zazní:
Císaře zradit - a takový pán!
Tak nadaný! Co je to sláva světa!
Já říkal: Tohle dobře neskončí;
ta jeho velikost a moc mu byly léčkou
a jeho zvůle stále kolísající.
Když člověk roste, nesmíš spolehnout,
že zná svou míru. V mezích drží ho
jen zřejmý zákon a pak vyježděná
a tvrdá stopa starých zvyklostí.
Však proti přírodě a zcela nový
by způsob, jakým Valdštejn vedl válku;
jím učinil se rovným císaři
a pyšný duch ho odnaučil sklonit se.
Je škoda ho! Vždyť nikdo nemohl
tam pevně stát, zdá se mi, kde pad on.

M A R I E S T U A R T O V N A - opět velké drama dvou žen, které zápasí s vlastními démony, majíce však proti sobě jedna druhou a také svět a odpovědnost. Je zde mnoho skvělých úvah o spravedlnosti a právu, o náboženství, o soudu. Marie se pokouší vyrovnat s vlastní minulostí, Alžběta ve svých pochybnostech míří hlouběji, k samotné podstatě moci. Drama je skvěle vystavěné, nejlepší je scéna setkání obou královen, která je vlastní básníkovou fantazií.

P A N N A O R L E Á N S K Á - velkolepá freska Janina vzestupu a pádu. Jana je projekcí všech zúčastněných, promítají si do ní všechny své neuskutečněné ideály, což jí samotnou zlomí. Schiller mistrovsky vylíčil Janin fanatismus, její náboženské zanícení, které skutečně přineslo plody v podobě osvobození Francie od okupantů. Hra má mnoho skvělých míst - obrácení vévody burgundského mezi ně patří. Z Talbotových úst (vrchní velitel anglické armády) zní v závěru doslova existenciální výpověď:
Již bude po všem, a já se vrátím zemi,
věčnému slunci ony atomy,
jež spojily se ve mně v žal i slast -
A z Talbota, jenž proslul ve světě
válečnou slávou, nezůstane nic
než hrstka prachu. - Takto končí člověk -
Jediná kořist, kterou odnese si
z tohoto svého boje o život,
je pochopení oné nicoty
a bezvýhradné pohrdání vším,
co se nám zdálo vznešené a vzácné -
Jedním z vrcholů dramatu je Janin monolog z počátku 4. dějství, v němž Jana přemítá nad tím, že člověk je příliš slabý na to, aby se mohl stát nástrojem v Božích rukou. Pozoruhodné je (z hlediska teologického), že Janina mise byla inspirována toliko Marií - nezní zde jediné slovo o tom, že by Jana při osvobozování země byla následovnicí Krista. Marie je naopak bojovnicí, mnohdy přísnou a krutou. Co na to katoličtí teologové?

1 09.04.2022

Snad nejsem zaujatý, ale tohle je jakýsi artistní pokus o cosi zajímavého, filosoficky přesažného, nicméně mně se zdá, že na to autor není dostatečně vybavený. Četl jsem knihu kvůli Filoktétovi - a tato dramatická etuda je taky nejzajímavější. Rozvíjí skvělé drama Sofoklovo a přináší nové podněty. Tentokrát není tou hlavní postavou Neoptolemos, ale Filoktétes, dobrovolně vstoupivší do samoty.
Prometheus přináší několik pozoruhodných myšlenek, ale jako celek je překombinovaný - trochu jako dort Pejska a Kočičky.

1 06.04.2022

U Platonova je jeden velký problém: čtenář neví, zda si dělá legraci, anebo to myslí vážně. Pokud to myslí vážně, pak jsou některé scény doslova bizarní. Pokud si legraci dělá a je to ve skutečnosti satira (jak se nás snaží přesvědčit úvodní text), pak je to satira, při níž mrazí. Zvláštní naivita, hloupost prostého lidu je zde vydávána za čistotu. Připadá mi, jako by autor převrátil lidovou zbožnost pravoslavných mas ve zbožnost komunistickou. V próze Co nám jde k duhu (Co to je? Cestopis? Reportáž? Provokace? Stalin k textu připsal: Svoloč!) sice odhaluje různé absurdity kolektivizace, včetně "odhalení" všemožných úchylek, jak o nich pojednával stranický tisk, nicméně skutečnost byla mnohem horší - to množství pobitých, okradených (u Platonova se lidé rozhodují, zda do kolchozu vstoupí), odvlečených do Gulagu. Ani náznak zde není o hladomoru na Ukrajině. Vím, nemohl. A přeci se otřel o Stalinův článek Závrať z úspěchu a udělal si z něj legraci. Něco tedy mohl.
Kniha tří Platonovových kratších próz navazuje na Čevengur, v němž se autor mnohem více rozmáchl a byl také mnohem explicitnější v líčení blbosti-naivity bolševiků. Však mu to taky Gorkij krásně řekl, že naivita jeho hrdinů hraničí s výsměchem.
Vlastně je to nesnadné čtení - pro nepoučeného čtenáře nesrozumitelné. Skutečnost, že zde, v Databázi knih, není ani jeden komentář, taky o něčem vypovídá.

4 06.04.2022