sika444 komentáře u knih

Williams je nejlepší tam, kde může vyjadřovat emoce. Proto je tak silná hra Podivný příběh jedné lásky a Mluv ke mně jako déšť. Pomocí několik slov a situací se dostáváme do nitra postavy. Pozoruhodné jsou ovšem všechny aktovky tohoto souboru a je velkou zásluhou redaktorů tehdejšího Orbisu, že tento svazek Williamsových aktovek je v českém překladu k dispozici.

Krásné, hluboké, dojemné. Schéma tří postav rodiny se kamsi vychálí s příchodem Jima - a co se tam stane, je tak dojemné! Skvělá hra.

Je to prostě velký román, který v české literatuře nemá obdoby. Mnohovrstevnatý, mnohotvarý, který je třeba číst po nějaké době znovu, protože nejcennější místa je dobré udržet v paměti. Vyprávění Jana Bareše o mládí je uhrančivé a složitá spleť vztahů je mistrovsky vytvořena a posléze rozpletena.

Velmi dobré. A protože je to psáno pro děti, je to jednoduché a výstižné. I pro dospělého je užitečné těch 68 stran přečíst. V závěru jsou autorovy postřehy z besed s dětmi z různých koutů Francie a Itálie. Ta část je také moc zajímavá.

Sebald jako vždy přesný, s mnoha odkazy a podněty. O Nossackovi a samotné reflexi bombardování v německé literatuře už pojednal v Campo Santo.
Spisovatel Alfred Andersch - mravní zhodnocení spisovatele Andersche. Ten soud je přísný - Sebald nachází v Anderschově životě mravní selhání a odhaluje, jak se odrážejí ve spisovatelově knihách. "To je tedy Anderschova vize nové věcnosti, umění, jehož princip spočívá v estetizaci technických výdobytků, v estetizaci politiky či politického defétismu a nakonec v estetizaci násilí a války."

Čingiz Ajtmatov: Nářek tažných ptáků - nevelká črta, v níž se však ukrývá osud mladého Elemana, budoucího barda kirgizského lidu. Krásné, poetické.
Mar Bajdžijev: Pěšinka - biografie dobrého člověka, která však v reáliích Sovětského svazu působí svou idyličností nepravdivě. Dobrá vůle se cení, autor asi nemohl být kritický, a tak stvořil text, v němž zlo je pouze v jednotlivcích. Bohužel víme, jak to bylo.
Musa Muratalijev: Sokolíčku, sokolíku, sokole - novela vyžaduje hodně trpělivosti, ale nakonec se odmění. Je to velké podobenství o tyranii (a moudré vládě). Následující úryvek je výstižný: "Tynar v rukou zlého člověka však stále víc a víc narušoval ptačí zákony, postupně se měnil v kořistníka, který nedbal, koho a proč loví. Svého pána považoval za ztělesnění cizího, lidského, zlého zákona a chtěl jediné - zůstat naživu."
- Kuneš Žusupov: Dřevorubci - Dynamika a síla mužského kolektivu. Chybí sexualita a přebývá ideologie. Škoda.
Asanbek Stamov: Po lijáku - pokus o společenský román, který je už v zárodku odsouzen k neúspěchu dvěma faktory. 1) je zde stále latentně působící ideologie (komunistická) a mravní kodex budovatele komunismu; 2) postavy jsou černobílé - buď klaďasové, nebo padouši. To nikdy nedopadne dobře, nejedná-li se o parodii, což není tento případ.
Erkin Borbijev: Dobrodinec - trochu uměla natahovaná humoristická povídka o člověku, který neuměl říci ne.
Souhrn: Až na Ajtmatova a Muratalijeva jsou texty slabé a nestojí za to je číst.

Ještě nikdy jsem nečetl paměti psychopata. Thackeray mistrovsky zvládá polohu vnitřního světa hrdiny, jeho pohled na svět, postavy, politické poměry, přičemž zprvu nenápadně, postupně si však více a více uvědomujeme, jak zrůdnou postavou Barry je. Autor to občas "nevydrží" a v poznámce pod čarou odhalí pravdu. Ještě více je úžasné, když o hlavním hrdinovi dostáváme informace z citovaného rozhovoru nebo z dopisu. Je to velká kniha.

Kniha vyžaduje od čtenáře trpělivost - obsahuje lokální dějiny města Gjirokastre v době Kadareho dětství, jak si je autor pamatoval. Jsou to tedy dějiny světa, protože pro malého chlapce bylo město celý svět. Druhá polovina knihy nabývá podoby mýtu, takže čtenář jen fascinovaně sleduje, jak se nitky mikropříběhů z první poloviny knihy splétají do mohutného lana, z něhož se vyklube komunistická diktatura (což však už kniha nepopisuje). Kadare vytváří postavy pomocí jen tak vyslovených maličkostí, vylíčených okolností či příběhů. Teprve později se to vše nějak spojí a před námi stojí plnokrevná postava. Týká se to kamarádů i stařen z autorova okolí. Svět je nahlížen dětskýma očima, přičemž je jasný odstup a zralost autora. Kronika v kameni je vlastně historickou freskou, kterou však namaloval malý chlapec. Přesto je zde zachyceno to klíčové v dějinách (např. navzdory příchodu a odchodu okupačních armád probíhají svatby). Za zmínku stojí i to, že se v knize mihne diktátor Enver Hodža - ne jako jednající postava, ale jako ten, o němž se mluví (a kdo je odsouzen za komunistickou agitaci). Komunismus se zde mihne také v epizodě popravy kolaboranta a pak v zastřelení vlastního vojáka. Zabití pro komunisty neznamená nic mimořádného...
Kniha obsahuje mnoho symbolů (celé město, domy pevnost, cisterna, klenbová místnost, venkov...). Prostě tento román je třeba číst pomalu a je dobré jej promýšlet.

Stále vtipná fraška postavená na mnoha záměnách a nedorozuměních. S jakou lehkostí si dělá autor legraci z psychoanalýzy a genderových rolí! Stojí za to číst a jistě i inscenovat.

Novela je opravdu dobře vystavěna, napětí je udrženo do poslední strany. Besa jako nosný princip v situaci ohrožení je myšlenka, která nutí člověka k přemýšlení, zvláště když se ocitáme (jako Albánie ve středověku) mezi východem a západem. Kolektivní besa, tedy pravdivost, snad též mravnost, která by měla tvořit základ kolektivní identity obyvatel země, pokud má země přežít (slovo národ nepoužívám rád). Ale může to trvat generace. To všechno Kadare věděl. Skvělá kniha!

Jistěže to je těžké čtení, místy až trýznivé, protože je tam ten surrealismus a proudy asociací a nevím co ještě. Jenže je to současně skvělá kniha analyzující princip moci - bezbřehé, svévolné, zlé. Moci, která z nejvyšších příček rozleptává vše, co má pod ním nádech mravnosti či krásy. Asturias geniálně rozpředl milostný příběh, aby mohl čtenáře zasáhnout na nejcitlivějším místě. Diktatura znemožňuje štěstí, nenávidí štěstí a svobodu. Ano, je to velká literatura, byť není snadné ji číst.

Velmi inspirativní kniha, která čtenáře uklidní, neboť si uvědomí, že USA nikdy nebyly v pořádku, že divní prezidenti tam byli vždy, a přesto země zůstala v zásadě demokratickou. Rozvrat posledních let je sice z našeho pohledu děsivý, ale s odstupem třeba bude vnímán jen jako jeden z výkyvů.
Kniha je obdivuhodná v množství materiálu, který shrnuje a nabízí k promýšlení. Autorka je zastánkyně svobody a liberalismu, ale její hodnocení je znát spíš jen ze slovníku, který používá. Neumím posoudit míru objektivity, ale věřím jí, že jednotlivá období posuzovala objektivně. Knihu by měli číst všichni politologové, historici a vlastně všichni, kdo chtějí rozumět tomu, co se v USA (a s určitým odstupem i u nás) děje. Zvláště polarizaci společnosti a příčiny kulturních válek, jež nás obtěžují a neumíme je pochopit, vysvětluje velmi srozumitelně.

S výjimkou poslední mariánské kapitoly obsahuje kniha opravdu mnoho duchovního bohatství. Je důsledně kristovská v pohledu na člověka a vztahu Boha k lidem. Překračuje moralismus jako zrezivělé a nebezpečné haraburdí, o něž se snadno lze zranit, ale jež nikdy nepřinese nic k životu. Jan málo knih tohoto ražení přináší tak silné výpovědi o Bohu. Díky.

Chvílemi to vypadá, že Kadare si neví rady s tak těžkým tématem, jakým je řádění tajné policie v jeho zemi v době totality. Román se mu asi nepsal snadno, proto to množství heterogenních částí. Jak je u něj typické, objevují se ty nejhorší skutečnosti jen tak mimochodem (třeba jak umučili někoho tím, že mu utrhli ruku a vypíchli oko a pak ho jen tak kamsi pohodili). Celkově je kniha silná, působivá právě svou autenticitou. A postavy jsou živé a uvěřitelné, hlavně Arian Vogli, šéf místní tajné policie. Ty mytologické přesahy zde sice tolik nefungují, ale i tak je atmosféra díla velmi působivá.

Kanun je soubor pravidel, která musí obyvatelé Plošiny dodržovat, protože nad nimi vládne. Není to jen krevní msta, ale je to řada nařízení, jež se týkají svateb, pohřbů, vymezování pozemků, rodinných vztahů atd. Krevní msta je však to, co na sebe poutá nejvíc pozornost, protože ničí lidské životy. Navíc právě ona je zdrojem příjmů prince v pevnosti Oroš, prince, jenž není princem a nikdo neví, odkud se vzala jeho vláda. Má však svůj aparát a úkolem správce krve Marka Ukačjerry je zajistit, aby příjmy neslábly. Kanun nakonec odčerpá i lásku novomanželů Vorpsiových, protože se odvážili jej přijet zkoumat jako turisté.
Kanun je metafora ideologického systému, který ovládal dlouhá léta Albánii. Je nemilosrdný, odosobněný, pronikl do všech oblastí života a od svých poddaných si žádá krev. A Ďorg je jen malým kolečkem v soukolí, z něhož se nemůže vymanit. Ten systém nelze nezávazně zkoumat, jak se o to pokusili Vorpsiovi. Na to je příliš zlý a nemilosrdný. Dokonce i ti, kdo jsou jeho tvůrci, se nakonec stávají jeho oběťmi (v románu Mark Ukačjerra). Je to temná kniha, promyšlená, jako i ostatní Kadareho knihy.

Kniha o tom, jak se člověk dostane do soukolí moci jako její oběť i její spolutvůrce. V tom je autor geniální - jak nenápadně vytváří postavu, která je stále tím ustrašeným Markem-Alemem, ovšem na konci s nesmírnou mocí, kterou však nedokáže užívat, neboť je spoután trýznivým strachem. Vynášení rakve je vlastně klíč. Kadare je mimořádný spisovatel, který je schopen navodit atmosféru nejen tím, co řekne, ale především tím, co naznačí, nedopoví. Unavuje čtenáře dlouhými pasážemi, v nichž se nic neděje (bloudění chodbami paláce Tabir Saraj), aby vytvořil pocit stísněnosti. A pak odhalí něco, co vlastně nechápeme, ale vnímáme to jako určující (sny kolem bitvy na Kosově poli).
V románu jsou přítomny i nepochopitelné magické skutečnosti (koně odmítají převést zápis snu, protože je v něm ďábel). A zase - bez komentáře, prostě si s tím, čtenáři, nějak nalož.
Hlavní postava odhaluje i to, co se odehrává v říši: Markova identita je pozměněná. Ačkoli je členem rodu Qyprilliových, rodu, z něhož pocházeli ministerští předsedové a který zajišťoval vládu muslimského paši na Balkáně, nachází své kořeny v slovanském etniku z Albánie. To však je opět jen naznačeno eposem, který se dochoval pouze v slovanském jazyce, a stísněnými úvahami plynoucími z pocitu ohrožení.
Vynikající kniha!

Opravdu jedinečná kniha, která nás uvádí do historie tím nejméně očekávatelným způsobem. Autor je velmi zdrženlivý - o to působivější jsou jeho mikropříběhy naznačené ve vyprávění nebo v malé poznámce. Postava generála je utkána z podivných přadýnek pýchy, ješitnosti, pocitů nadřazenosti, ale také cti a jakéhosi pradávného smyslu pro spravedlnost. Vykopávání hrobů je činnost hrůzná a vlastně nemorální - o tom věděli staří Řekové, i když zde jde o to pohřbít je důstojně v jejich vlasti. Je však otázka, zda se to má. A pak je zde řada dalších morálních otazníků, které se objevují ve vedlejší linii reprezentované generálporučíkem, protože kosti lze zaměnit, prodat, okrást o zlaté zuby ... A objevuje se zde i motiv z Antigony, zda je možno nějaké ostatky nepohřbít a vědomě je zhanobit, zvláště když na ně čeká rodina. Antigona něco takového odmítá, ale zde se nabízí jakoby pohled z druhé strany (známý z Abuladzeho Pokání): Jak jinak se dobrat spravedlnosti, když mrtvý rozséval jen zkázu a smrt, nežli zneuctěním jeho ostatků?
Generál mrtvé armády je Kadareho první velký román - a je to dílo vskutku světové.

Místy je to geniální text a čtení je silné a velice působivé. Pak se to dostane do polohy morality nebo jakéhosi Pseudoconfessions, pak je to trochu utrpení. Scéna v paláci Moudrosti je zajímavá alegorie, úžasné je také zjištění, že "vědci" nic neznají. Přivítání Poutníka v chrámu srdce od Krista (kapitola XXXVIII.) je dojemné a působivé.

Je v tom hodně informací, kniha je jistě výsledkem práce mnoha lidí. Přesto mi v ní cosi chybí. Po jejím přečtení vlastně nevíme nic víc, než jsme věděli před tím. Máme v sobě informace, jichž záhy pozbudeme. To úzce vědecké pojetí odstranilo všechno, čím bychom mohli být i my existenciálně osloveni. Jsme pozorovatelé, jichž se to netýká. Jenomže ono se nás to týká.

Autorovi se povedlo vytvořit skvělou konstrukci románu. Celou první polovinu nevíme, kdo je autorem textu, v němž je oslovován hlavní hrdina Tárik zájmenem "ty". Jistě, román je trochu překombinovaný, zvláště poslední čtvrtina textu, kdy všechno je vyřešeno a objasněno, ale čtenář je schopen to unést.
Kniha o nenaplněném životě (navzdory skvělé profesní kariéře) osloví asi nejvíc ty, kdo prožili něco podobného. Nejsem schopen odstupu, s nímž bych hodnotil umělecké a literární kvality textu. Zde jde prostě o silný životní příběh, který se navíc odehrává v působivých kulisách Káhiry a ženského světa, který všechny tři hlavní mužské postavy obklopuje.
Klíčová pasáž je podle mne tato:
Alí tě fascinoval. Charakterizovala ho absolutní svoboda, nevypočítavost, nadšení z přítomnosti. Nesvazovala ho žádná minulost a jeho budoucnost neměla žádné mantinely jako ta tvá. Prostě jen žil a ty ses občas přistihl, jak doufáš, že žít je nakažlivé. Pokoušel ses představit si chlapce, jímž jsi byl v jeho věku, ale obrazům, které se ti zjevily, chyběl lesk. Vzpomínal jsi na rozhodnutí, jejichž prostřednictvím jsi vybudoval svou současnost, a pomalu se ti vtírala neodbytná myšlenka, že ti všechna tato rozhodnutí někdo metodicky ukradl. Tví rodiče, společenská podmíněnost, předem hotové úsudky, smysl pro povinnost, atavismy, zvyky, zbabělost, jako by byl vždycky nějaký dobrý důvod rozhodnutí nečinit. Doufal jsi snad podvědomě, že se zbavíš tíhy každého z nich, když se mu vyhneš? A s jakým výsledkem? Uchoval sis aspoň závan té nekonečné lehkosti, která jako by plnila Alího plíce při každém nádechu? Líbil ses mu snad?