sika444 komentáře u knih

Naštěstí krátké.

15.04.2024

(SPOILER) Knihu jsem četl podruhé asi po 40 letech od první četby. Od počátku mi uhranula. Flaubert je skutečný mistr - jak dokáže málo slovy vypovědět o svých postavách nekonečně mnoho. Jeho věty jsou perly, mistrovská díla. Výborně jsou charakterizovány hlavní postavy - Karel a Ema, a to svým dětstvím a mládím. Od počátku víme, koho máme před sebou. Ema je obětí iluzí a snů, hledá život a on jí proklouzává mezi prsty. Žije jako románová postava, ale ví, že není šťastná. To "ví" je důležité. Není plochá ani hloupá, je svedená. Svedla ji literatura (falešná a prázdná), takže se podobá Donu Quijotovi, ovšem postrádá jeho mravní velikost. Svedli ji také její dva milenci, což sice odhalila také, ale odmítla se tím zabývat. S jakou precizností buduje autor osobnost nudného a neschopného Karla! Další postavy jsou už jen zpestřením příběhu, ať to jsou oba milenci, Rudolf a Leon, nebo podnikavý pan Homais, lékárník, a další. V románu jsou tři vrcholné scény: hospodářská výstava, návštěva operního představení Lucie z Lammermooru v divadle v Roueru a jízda fiakrem, v němž se odehrávají milostné hrátky Leona s Emou. Pak je tu mnoho drobných mikropříběhů, např. škádlení faráře s lékárníkem, a to i nad Eminým mrtvým tělem. Vrcholem románu je pasáž, která líčí poslední Eminy chvíle před sebevraždou: je psaná jako divadelní hra, je rychlá, dramatická, nemilosrdně chvátající k tragickému konci.
Škoda, že knihu musí číst maturanti, kteří nemohou zdaleka odhalit krásu a hloubku tohoto skvělého díla.

Kniha ukazuje, jak velká duch Oscar Wilde byl, navzdory jeho slabosti, vinou níž se nedokázal odpoutat od Bosieho. Čteme zde nejen biografii tohoto divného přátelství, ale také skvělé Wildeovy postřehy o přátelství, umění, náboženství a lidské duši.
Zajímavá je věta, která se zde třikrát opakuje: "Největší neřest je mělkost."
A pak je tu pojednání o Kristu, které je opravdu podnětné: "K duchaprázdným, neživotným, mechanickým systémům, které s lidmi nakládají tak, jako kdyby šlo o věci, a proto s jedním nakládají jako s druhým, neznal Kristus shovívavosti; pro něho nebylo zákonů; byly pouze výjimky, jako kdyby kterýkoli člověk nebo kterákoli věc byly na světě jedinečné."
Tento citát ukazuje hloubku porozumění Kristu, která je navíc tak skvěle vystižena! Kniha rozhodně stojí za přečtení.

3 28.03.2024

Erupce básnického textu, v němž se objevují v nečekaných spojeních vzpomínky na matku, na otcovu krutost, na dva oběšené mladíky a na dětství v Korutanech. Do toho vstupuje a s tím vším se proplétá reflexe intimních homosexuálních prožitků. Winkler tomu říká "psaní" - prostě zapisuje, co se mu honí hlavou. Místy je to nesmírně silné, jindy dost nesrozumitelné. Inu - báseň v próze.

1 11.03.2024

Stařec a moře je i po letech inspirativní - tím, jak je napsaný, co v něm je a co není. Starcův vnitřní monolog je úžasný. A vztah chlapce ke starci dojemný. Prostě je to o životě.

3 11.03.2024

Klasika, která stále inspiruje. Doslov shrnuje obsah a přináší další impulzy k tématu. U samotného Le Bona jsou nejzajímavější pasáže, k nimž ho inspirovaly revoluce 1789, 1830 a 1870.

2 11.03.2024

Už nemusím psát deník, vše, co bych chtěl napsat, byť nejsem zloděj a nežiji životním stylem Jeanovým, je v tomto deníku napsáno. Deník obsahuje nepřeberné množství podnětů, geniálních postřehů o lidech, úvah o propletenosti vztahů, nahlédnutí do hlubin duše. A taky hodně slov, která jako by se jen vrstvila. A přece mám pocit (hned po přečtení), že se k tomuto textu chci vrátit - snad proto, abych lépe zavnímal ta mnohá pozoruhodná odhalení, o nichž se autor neostýchá psát. A to nemluvím o velkém poetickém bohatství této básně v próze.

2 07.03.2024

Pokud už někdo začne číst tuto knihu, musí být připraven na to, co v ní nalezne. Většina čtenářů ji čte kvůli Genetovi nebo kvůli samotnému autorovi. Žádný z nich by tedy neměl být překvapen otevřeností, naléhavostí, tématy a intenzitou expresivity. Autor umožňuje nahlédnout do Genetova světa - a současně o do svého světa. Propojení těchto rovin je velmi nosné. A inspiruje.

1 25.02.2024

Trpělivě a po malých krůčcích jde kupředu děj, jehož antihrdinkou je dívka ne krásná a ne bystrá, a přeci něčím nesmírně sympatická. Ta tíha věrnosti ve vztahu k člověku, který ji chce zneužít, je nesnesitelná.

3 18.02.2024

(SPOILER) Komentuji jen povídky, které nejsou ve výborech Hořké povídky, Drsné lásky a Tulák a svět.
- Trh v Goltvě - velmi svěže, autenticky a se smyslem pro detail zde Gorkij vypisuje postřehy z trhu v malém ukrajinském městě.
- Bývalí lidé - epopej ztracených existencí, bezdomovců, kteří mají vlastní morálku, vlastní hodnoty, vlastní styl krutosti.
- Malva - antické drama nebývalé síly a působnosti. Mistrovsky vystavěná povídka o vztahu syna a otce k jedné ženě. Vedle toho v povídce vystupuje mefistofelovská postava Stěpana, poštívače a zlého člověka. Malva je jedna z nejlepších ženských postav světové literatury. Škoda, že tento skvost není součástí obvyklých výborů z Gorkého povídek.
- Prohnanec - dvojdílná povídka o vypočítavém člověku, který zneužívá dobroty a lidskosti druhých. Jak příznačné pro obě strany, zneužívané i zneužívajícího.
- Přítelíčkové - nesmírně smutná črta o umírání zlodějíčka a bezdomovce, který ještě na poslední chvíli nechce být zatížen krádeží koně.
- Kain a Arťom - spojení dvou lidí, kteří si nemohli být vzdálenější: malého, ustrašeného a neduživého Žida Kaina a silného, bezstarostného krasavce Arťoma. Žid pomůže silákovi v chvíli nejvyšší nouze a on jej pak za odměnu ochraňuje. Jenomže... Je to umělecká o myšlenková perla.
- Ještě o čertovi - skvělý nápad: čert vytáhne z Ivana Ivanoviče ctižádost, zlobu se zbabělostí, hněv s dalšími špatnostmi. Tím z něj vytáhl všechno podstatné. Zbyla jen slupka plná citoslovcí. Závěr? Čert praví: "Nejprve tu dokonalost trochu vysuším a pak do ní nasypu hrachu. Bude z ní naprosto originální řehtačka Satanovi pro zábavu..."
- Červený Vaska - portrét krutého vrátného z veřejného domu, do kterého se zamiluje nevěstka. Těžká psychologická sonda.
- Lotři - jak se z člověka stane vrah - a co to udělá s tím člověkem.
- Děvčátko - o jedenáctileté prostitutce. Něco šíleného.
- Karp Ivanovič Bukojemov - črta z vězení, kde trestanci vzpomínají na násilí, jež doprovázelo jejich život. Vždy to je jen jedna věta, ale na člověka padá úzkost. Bukojemov, starý trestanec, nemůže cítit lítost, protože nikomu na něm nezáleží. Silné.
Ostatní povídky nejsou takové skvosty. Člověk a Píseň o Bouřlivákovi vyčpěly. I tak se jedná o jeden z nejlepších povídkových souborů, co jsem kdy četl.

1 09.02.2024

Darwíš byl velký básník. Navzdory nedostatkům této knihy se čtenář setkává s velkou poezií, která oslovuje dokonce i v překladu.

1 05.02.2024

(SPOILER) První kniha Washingtonovo náměstí:
Je to pozoruhodná variace na knihu Washingtonovo náměstí od Henryho Jamese https://www.databazeknih.cz/knihy/washingtonovo-namesti-42856. Autorce se přitom podařil husarský kousek: Tuto část svého románu zasadila do gay světa. Není to tedy vyprávění o gayích pohybujících se v hetero světě, s nímž se musí nějak vyrovnávat a před nímž se musí mít na pozoru, s nímž jsou v zcela základním konfliktu, ale žijících v gay světě, kde stejnopohlavní vztahy jsou mainstream. Kvůli tomu musela autorka vytvořit alternativní dějiny USA, pakliže chtěla první knihu zasadit do roku 1893. Vztahy se zde rozvíjejí svobodně, stát do nich nikterak nezasahuje. S tím souvisí skutečnost, že se vůbec nemusí řešit vztahování se gayů k majoritě, konflikty spojené s homofobií a pod. Tímto mistrovským tahem vytvořila Yanagihara velký gay společenský román o lásce a jejím svobodném prožívání, v němž může bez problémů otevírat témata, která jsou pro gaye klíčová.
1. Vztah mladšího vůči staršímu (případně mladšího chudého vůči staršímu bohatému). Je možno vytvořit rovnocenné partnerství v takto rozehraném vztahu? Co je opravdu láska a co vypočítavost (byť neuvědomělá)? Kde začíná zneužití tím bohatým a mocným, a kde jde o opravdu rovnocenný vztah?
2. Dalším tématem je bláznivá zamilovanost, která nehledí na zjevná fakta a žene člověka do náručí manipulátora nebo vypočítavce - nebo - kdo ví - milujícího člověka? Může potom někdo ochránit takového zajatce lásky před katastrofou? A je to vůbec potřeba?
3. Autorka osahává také téma věrnosti - zachování vztahu i po rozchodu těch dvou jako sexuálních partnerů. Neboli: Co je vlastně skutečná láska?
4. Velkým tématem je otázka, co po nás zůstane. Děti, nějaké dílo, památka, vzpomínka našich přátel či milenců? A pro koho? Na tuto otázku navazují druhá a třetí kniha.
A citát:
"Teprve v době, kdy byl mnohem starší, pochopil, že nikdo není nikdy volný, že někoho znát a milovat znamená vzít na sebe úkol pamatovat si ho, i kdyby byl ten člověk stále naživu. Nikdo této povinnosti neunikne, a čím jste starší, tím více po té odpovědnosti toužíte, ačkoli se vám občas příčí, potřebujete vědomí, že váš život je neoddělitelně spojený s životem jiného člověka, že někdo dává najevo svou existenci částečně svým spojením s vámi." (str. 199)

Druhá kniha Lipo-wao-nahele:
Kniha se dělí na dvě části, v níž první se ještě týká vztahů (spíš rodičovských), zatímco ve druhé, jež se odehrává na Havaji, do vztahů vstupují ideologie a "dějiny". Ačkoli z vnějšího pohledu jsou lidé stále svobodní, jejich svět je deformovaný a chování už není určováno přirozeností, touhou, láskou, chtěním, nýbrž je deformováno předem vytvářenými schématy. Důsledkem je odcizení. První část knihy líčí podobu tohoto odcizení, druhá příčiny. Kniha varuje: Nežij ani minulostí, ale ani budoucností. Minulost je pryč a budoucnost tě může zaskočit svou naprostou nepředvídatelností.

Třetí kniha Zóna 8 je mrazivou dystopií, v níž sledujeme život v obludně totalitním New Yorku na přelomu let 2093/2094. Toto líčení, jež zprostředkovává vyprávění dívky Charlie, je přerušováno dopisy jejího dědečka Charlese příteli do Nové Británie, do svobodného světa. V dopisech jsou nám odhaleny příčiny postupné destrukce demokracie, svobody a přirozených mezilidských vztahů, vzrůst role státu do nepředstavitelných rozměrů a vznik naprosto děsivé odpudivé reality, v níž je člověk redukován na biologickou jednotku. Charles je navíc architektem tohoto monstrózního díla - a my sledujeme, že to myslel dobře, že chtěl chránit obyvatele před nemocemi, ale z nedostatku mravnosti či lidskosti nebyl schopen naslouchat varovným hlasům přicházejícím z jeho bezprostředního okolí. Do lásky vstoupila PRAVDA a jakási zbytnělá odpovědnost. Hlavním hybatelem dějinných zvratů jsou pandemie, ochranou před nimi je možno ospravedlnit cokoli. Lidský jedinec je nic, důstojnost člověka je pošlapána, jeho svoboda zmizela a lásku je možno žít jen pokoutně, přičemž jsou milující se lidé vystaveni hrozbě postihu. Vedle toho existuje svobodný svět, od něhož se však vláda této nechutné země odstřihla. A je otázka, zda je možno se do něj vrátit.

Yanagihara vytvořila velký román o limitech lásky a svobody. Je nesmírně silný a všechny dějové linie jsou hluboce promyšlené. Jako celek vede k mnoha úvahám a zásadnímu přemýšlení nad tím, co je v životě opravdu klíčové.

6 30.01.2024

Autor nás uvádí do mnoharozměrného textu. Vedle poznání světa 17. století, Německa třicetileté války, pronikáme především do nitra člověka - křesťana, který je zajat jednou jedinou otázkou: Jak vyváznout z nástrah hříchu a dojít pokoje? Příběh románu ukazují neodolatelné puzení k hříchu (pýcha, marnivost, zahálka, lež, lakota, chtivost, smilstvo...) Jediným světlým bodem jsou pro něj novokřtěnci, které však pokládá za kacíře, i když jejich komunitní život obdivuje. Ideálem tak zůstává poustevnictví, i když hrdina ví, že všechny neřesti zůstávají stále při něm. Závěr na ostrově tak působí poněkud uměle - ale jak to měl vlastně jinak ukončit? Inspirace k promýšlení vlastního života a vlastní duchovní cesty.

4 29.01.2024

(SPOILER) Budu psát jen o povídkách, které neobsahuje výbor Hořké povídky a Drsné lásky. O těch jsem psal v komentáři u těchto knih.
Jedou - jen jakýsi obrázek ze škuneru, na němž se přes Kaspické moře vracejí do Ruska námezdní dělníci. Mladý muž a mladá žena - smyslné, drsné, krásné - a velmi romantické.
Desetník - o prvním zamilování třináctiletého chlapce, jenž zakusil trpké nepochopení a ponížení ve chvíli, kdy očekával polibek od zbožňované ženy.
Konovalov - jak silné! Skvělý portrét bosáka, alkoholika, citlivého člověka, který je jednou z nejzajímavějších postav světové literatury. Scény z pekárny, kdy Maxim čte Konovalovi knihy (o Stěpánu Razinovi) jsou opravdu dojemné. A pak závěr - z Fedosie, kde se staví molo. Ty popisy lidského hemžení! A v tom všem hledání opravdové důstojnosti. Žádná zjednodušená ideologická klišé. Autor hledá, kde najít důstojnost pro lidi, jako je Konovalov. "Proč nemohu být klidný? Proč jiní lidé žijí, a jde to, zabývají se svou prací, mají ženy, děti a tak dále.? A vždycky mají chuť dělat to či ono... Ale já nemohu. Hnusí se i to. Proč se mi to hnusí?" Kolik podobných tázání u Gorkého je!
Boles - jak má padlá žena jako Tereza najít lásku? A tak si ji vymyslí. Jenomže její soused se na ni dívá tolik skrz prsty! A pak to pochopí. "Čím víc člověk okusil hořkosti, tím usilovněji touží po sladkém. A my, lidé zahalení do svých chatrných ctností a zírající jeden na druhého závojem domýšlivosti a přesvědčení o své všestranné neomylnosti, to nechápeme. Vypadá to dost hloupě... a hodně krutě. Říkáme "padlé bytosti"... A kdo jsou ty padlé bytosti? Především - lidé, tytéž kosti a krev, totéž maso a tytéž nervy, jaké máme my. Káže se nám o tom den co den už po celá staletí. My sice posloucháme ... ale jak je to všechno nechutné! Vždyť v podstatě jsme sami také padlí a pravděpodobně velmi hluboko padlí... do propasti všemožné domýšlivosti a přesvědčení o převaze vlastních nervů a mozků nad mozky a nervy lidí, kteří nejsou tak mazaní jako my a nedovedou se tvářit dobrými, jako to umíme my... Ale raději dost o tom! Je to všecko tak stará věc, že je dokonce trapné o ní mluvit...
Gubin - zamotané předivo vztahů, v nichž vládne lest, zášť a pomsta. Gubin je jedním z těchto podlých lidí. Na jeho adresu zazní slova, která platí ještě více o těch, kteří v Rusku brzy povládnou: "I tvoje vzpoura proti lidem - to je jen z toho, že nemáš co dělat, z dlouhé chvíle se nudíš, a tak sis vymyslel zábavu, jako že sloužíš bohu, jako že miluješ pravdu, ale ve skutečnosti jsi ďáblův pacholek..."
V stepi - dechberoucí líčení přírody a v ní tři tuláci, kteří zabijí čtvrtého - nejprve jej oberou o jídlo, pak jej jeden z nich uškrtí - snad pro peníze. Povídka končí slovy, která tolik kontrastují se známým "Člověk - to zní hrdě.": "Nenesu vinu na tom, co se s ním stalo, právě tak jako vy nejste vinen tím, co se stalo se mnou... A vůbec nikdo není ničím vinen, protože všichni jsme - stejný dobytek."
Na parníku - když je někdo narušená osobnost, je pro něj páchání zla neodolatelné. Ať už to znamená vyhodit koště z lodi, někoho praštit ve spánku polenem po hlavě nebo zabít. "Ovzduší je horké, malátné a vše je jako sen...!
Vaňka Mazin - o lidské důstojnosti, která se nenechá zlomit třemi rubly. "Tys vsadil do toho celou svou duši, a on - jednu jedinou třírublovku! Což to není urážka?"
Zkazky o Itálii - silný je příběh, v němž starý rybář na rozbouřeném moři v ohrožení života sděluje synovi nahonem vše důležité o životě, protože ví, že zemře.
Shrnutí: Gorkij je velký spisovatel, analytik, který svou velkou inteligencí prohlédá příčiny všeho ruského marasmu. A nakonec - co od spisovatele čekat víc. Bohužel svou pověst pošpinil přátelstvím s Leninem a podporou bolševické tyranie.

1 20.01.2024

(SPOILER) Vláda tmy je velmi didaktická hra, schématická, postavy jsou jen dobré, nebo jen špatné. A přeci měla velký ohlas ve své době. Svou atmosférou připomíná Leskova (Lady Macbeth) nebo našeho Raise. Mravní úpadek hlavní postavy Nikity je neúprosný - postupuje od lenosti, neúcty k rodičům přes zneužívání děvčat, cizoložství, křivou přísahu a zaříkání se Kristovým křížem, podíl na zabití hospodáře až k vrcholné scéně vraždy malého nemluvněte. Jeho pokání se zdá být opět v duchu Tolstého výchovných snah, nicméně podle poznámek v knize je právě tato část dramatu autentická a převzatá z jakéhosi konkrétního soudního případu. Máme zde Rusko s jeho vztahy, neúctou k životu, pletichaření. Venkov je nemilosrdný a postavy - ač mají plná ústa Boha a strachu z hříchu - jednají nemilosrdně a zcela utilitárně. Četl jsem na podnět z Lukášova evangelia 22,52-53: Pak řekl Ježíš těm, kteří na něho přišli, kněžím, velitelům stráže a starším: „Jako na povstalce jste na mne vyšli s meči a holemi. Denně jsem byl mezi vámi v chrámě, a nevztáhli jste na mne ruce. Ale toto je vaše hodina, vláda tmy.“

Plody vzdělanosti - dobrý nápad vybudovat třípatrové drama, kde vespod jsou mužici, střed zaujímá služebnictvo a nahoře se pohybují páni. Ti samozřejmě působí doslova bizarně, ať už kvůli spiritismu, nebo se svou snahou vyniknout ve společnosti třeba tím, že budu chovat psy. Anna Pavlovna Zvězdincevová je mimořádně odpudivá svou arogancí, hloupostí a exaltovaností. Služebnictvo je hašteřivé, i když Táňa a komorník Fjodor působí nejvíc přirozeně. Nicméně pokud hra odráží poměry v Tolstého domácnosti, pak potěš Pán Bůh. Mužici působí trochu přihlouple. Je-li toto obraz ruské společnosti, pak člověka napadne rouhavá myšlenka, že snad ta revoluce bylo opravdu to jediné, co společnosti mohlo pomoci.

Světlo v temnotách - nevím o žádném jiném díle světové literatury, které by s takovou naléhavostí odráželo konflikt, jenž se odehrával v autorově životě. Hru psal Tolstoj s přestávkami několik let (1890 - 1905), a proto není divu, že se v jí opakují stále stejné rozhovory, padají stejné argumenty a dochází ke stále stejným nedorozuměním. Nikolaj Saryncov zde nejen vyslovuje Tolstého názory, ale také je stejně nerozhodný a neschopný skutečného oddělení od života, který odsuzuje. Boris zde zastupuje reálného mladíka, který pod vlivem Tolstého ideálů odepřel vojenskou přísahu a byl potrestán. Je to silné čtení, plné bolesti, kterou prožívají nejen postavy, ale i sám autor a členové jeho rodiny. K samotnému Nikolajově učení: je to směs postojů vytvořená především z Kázání na hoře, ovšem bez pečlivé hermeneutické práce. Proto je nutně selektivní. Tolstoj nebyl teolog a také ve svém přístupu k bídě ruského lidu je nedůsledný. Neuvědomuje si (podobně jako bolševici po něm), že podstata bídy lidu nespočívá ve vykořisťování, ani v analfabetismu, ale v naprosté duchovní prázdnotě a mravní zvrácenosti, do níž byl uvržen staletí trvajícím ponižováním a odlidšťováním.

Živá mrtvola - hra dokládá, že i ve svém stáří byl Tolstoj velký spisovatel. Je mistrovsky vystavěná, Féďův zápas o pravdivost života je obdivuhodně pravdivě vylíčen. Navzdory tomu zde něco schází - nějaká hlubší myšlenka, která by nabídla řešení dilemat (potřeba pravdivosti versus neschopnost žít řádně). Féďa je nakonec pouhý rétor, který nedokáže pracovat, jak se přiznává, neumí převzít odpovědnost za své jednání, není schopen obstát v žádné z rolí, do nichž vstoupil (manžel, otec, milenec). A tak jediné, co Tolstoj této postavě neupřel, je velkolepá a efektní smrt.

Celek Tolstého her je pozoruhodný a rozhodně stojí za přečtení - a srovnání s Ostrovským, Čechovem a Gorkým.

1 04.01.2024

(SPOILER) Povídky, které obsahuje i svazek Hořké povídky, jsou komentovány tam. Zde hodnotím alespoň výběrově zbytek.
Manželé Orlovovi - delší novela o bezútěšném životě a bezútěšném manželství. Alkoholismus a násilí jsou zde leitmotivem, jakkoli se zdá, že se Orlov v cholerovém baráku promění. Je to značně nihilistická próza, snad trochu didaktická, neboť osud Orlovové je přímo ukázkový. Snad zde Gorkij příliš tlačil na pilu.
Žena s modrýma očima - výborná miniatura pojednávající o tom, jak člověk přistupuje k tomu druhému ovlivněn rolí, v níž se druhý nachází.
Na vorech - živočišná láska versus náboženstvím vyvolaná askese. Otec jako reprezentant živočišnosti je autorovi zjevně milejší.
Žena - v novele se autorovi podařilo zachytit podivnou chemii mezi lidmi. Večerní rozhovor autora se ženou, který končí milováním, má ohromnou atmosféru. A jako skoro vždy u Gorkého je zde mnoho drobných postřehů, filosofických úvah, portrétů bosáků.
Ze zkazek o Itálii - drobné postřehy, miniatury, z nichž nejpůsobivější je ta o vesnici, která se složila mladému páru na svatbu a na příbytek. Další jsou o pomstě, o postiženém děcku, o falešném nařčení z nevěry a síle ženské solidarity.
Zaříkávačka - portrét ženy Mordvinky (nějaký severský kmen), která stále udržuje povědomí o mordvinském bohu Keremeťovi. Její závěrečné kárání Krista je fascinující.
Dora - obraz ženy - sestry z tuberkulózního sanatoria, která se zamiluje do pacienta. Láska, byť založená na klamu, může být neobyčejně zraňující.
O neopětované lásce - tohle není ani novela, spíš malý román. Bohatý muž miluje provinční herečku, ovšem celoživotní láska se uskutečňuje jako přátelství (eufemisticky řečeno, spíš on ji vydržuje), které nikdy nepřinese opravdovou vzájemnost a naplnění. Ovšem jak působivě a hluboce to Gorkij vypráví! Vrchol jeho povídkové tvorby.
O první lásce - nemilosrdně pravdivé, velmi osobní. Gorkij líčí svůj první vážný vztah. Vypovídá hodně o něm samotném, o jeho i její neukotvenosti a neschopnosti žít "běžný" život.
Celkově je tato kniha nesmírně silná, všechny texty zachycují lidské typy, o nichž málokdo v ruské literatuře píše. Gorkij opravdu nasál zevnitř atmosféru, filosofii a životní styl bosáků - a nám toto vzácné poznání nabízí. Co s takovou společností mohla udělat revoluce - ať už by byla jakákoli? A mohla být jiná než krutá, když se odehrávala v zemi, jejíž většinu obyvatel tvořili hrdinové Gorkého textů?

01.01.2024

Jako třetí svazek trilogie dává celku smysl. První díly jsou opravdu jen část skládačky, kterou doskládat není snadné, jak o tom svědčí Zrání. Něco o rodině, to se zjistit dá. Jak se vztahuje k Afrikáncům, to taky. Studia - i to lze popsat. Jenomže pak je zde život, nejednoznačnosti, jednání, které se jeví jednou tak, jindy jinak. Život viděný z perspektivy svědků se náhle jeví nepřehledný, nejasný, tu se něco osvětlí, tu zase ztmavne. Nejistota v tom, kdo vlastně je John Coetzee, je nejistotou o tom, kdo jsem já, čtenář. Jak se vidím - a jaký jsem. Kdo mě zná? Co o mně vypovídá mé jednání, postoje, s kým a jaký mám sex? Jak mě vidí příbuzní? Měním se v čase, nebo jsem stále tím dítětem, o němž jsme četli v prvním svazku?
Coetzeeova Trilogie je mistrovským dílem, naprosto unikátně napsaným a zabírajícím hloubky, o nichž se jiným autorům jen zdá. O tomto díle bych chtěl psát diplomku.

1 29.12.2023

(SPOILER) Povídky silné, mistrovsky napsané.
Jednou na podzim - dokonalá atmosféra podzimního nečasu, do něhož je zasazeno setkání sedmnáctiletého mladíka se stejně starou dívkou. Nevinnost chlapce působivě kontrastuje se zkušeností děvčete. "Byly to první ženské polibky, které mi život nabídl, a byly to polibky ze všech nejlepší, protože všechny pozdější mě přišly velice draho a skoro nic mi přitom nedaly." "No tak nebreč, ty hloupý! Já se o tebe zítra nějak postarám, když se nemáš kam vrtnout..." Muž a žena.
Jak chytili Semagu - drobná příhoda, kde hlavní roli hraje základní lidskost, která přemůže i otrlého zločince. Hledaný zločinec nalezne na ulici pohozené dítě. "Ach jo! Zbytečně jsem se teda kvůli tobě dostal do maléru. Myslel jsem to doopravdy... a ty si umřeš... To jsou věci!"
Z dlouhé chvíle - člověk spáchá krutost a vůbec o tom neví. Nebo jinak: Jak je možno zemřít studem.
Dvacet šest a jedna - fascinující síla sexuality, touha po čistotě, potřeba ponížit, když mě někdo mravně přesahuje. Nesmírně hluboká povídka z prostředí výrobny preclíků.
Nesouhlasím - další do řady povídek o neuvědomělé či potlačované krutosti. Sadista tluče ženu, až po několika měsících spáchá sebevraždu. "Je vidět bosý nohy, něžný - i vzpomínat je sladko. Ženu bít - to je, pane můj, velikánský potěšení. A ani ne tak bít jako zbitou litovat - ach pane, to bere za srdce! Leží taková ponížená, utejraná, a já si vzpomínám, jak mě dřív ponižovali a tejrali, a srdce pláče. Na mou věru, dyť já nad ní plakal, co myslíte? Jako malej jsem plakal! Ano. Nohy jí hladím, i líbat je někdy začnu, utěšuju ji lecjak, ba i za odpuštění jsem kolikrát prosil. Odpusť mi, povídám, dyť mě taky tejrali a bili, no a co! Rozumem to chápala, ale srdcem se zřejmě nesmířila." A pak je zde ta zvláštní potřeba ponížit a pokořit - viz epizoda s chlapcem, kterého bili, ale on hrdě stál na nohou. S bitím přestali, když se ponížil a prosil o smilování. Kolik patologie na několika stranách!
Zrození člověka - o úplně základních věcech (narození člověka, jemuž musí autor nedobrovolně asistovat), ale typicky "gorkijovským" způsobem podané.
Popelavá nebo bledě modrá - na malé ploše velká tragédie. Jenomže život se skládá z barvy sukně.
Psoty Lopoty - nad touto povídkou nás napadá otázka: Kde to jen ten Gorkij vzal? Ty typy lidí? Kde se v něm samotném vzal ten nesmírný soucit? Skvělé postavy a atmosféra.
O škodlivosti filosofie - trochu děsivý obraz psychického onemocněná, halucinací a úzkostí.
Poustevník - vrcholná povídka celé knihy. V poustevníkovi Savelijovi se ukrývá milovník žen, násilní, ale především starec, byť neoficiální. Gorkij zde ukazuje, co je u starce to klíčové: absolutní lásku k člověku jako člověku, v němž je přítomen Bůh. Savelij (říká mu Savel) vypráví o svém přerodu, u něhož byl jakýsi francouzský kněz: "Bůh nechce lidem škodit, myslí to s nimi dobře, jenže pro tu svoji dobrotu se rozpustil v našem slzavém údolí jako cukr ve vodě, a voda je kalná, špinavá, a tak se nám ztratil a my nevnímáme Boží přítomnost v našem životě. A přece je Bůh roztroušen po celém světě a v každé duši žije jako nejčistší jiskra a musíme ho hledat v každém člověku, sesbírat ho dohromady, a když vyvstane ze všech živých duší a v celé své velikosti, přijde k němu satanáš a řekne: Veliký jsi, Pane, a nekonečně silný, nevěděl jsem, odpusť prosím! Teď už s tebou nechci dál bojovat, budu ti sloužit." "A tehdy nadejde konec všemu zbytečnému i zlému, všemu pozemskému sváru a všichni lidé se vrátí do svého Boha jako řeky do moře oceánu..." Savel (ozvuk jména Saul - Pavel) pak vykonává svou zvláštní těšitelskou službu lidem. Jedné ženě říká: "Každý člověk se bojí bídy. Žebrák není nikomu milý, já vím. Ale přesto se máme bát urazit Boha v sobě i v jiných. Kdybychom pamatovali na Boha, nebylo by ani bídy. Tak je to, přítelko. Jdi s pánembohem..." A ještě jeden rozměr povídky stojí za zaznamenání: Obrovské násilí páchané muži na ženách. "To se stává leckterým mužským, příteli. Najednou dostanou chuť ženu zbít, dočista pro nic za nic, a v jaké chvíli! Právě ji líbal, těšil se z její krásy, a hned nato ji zatouží uhodit." Kolik odhalení na ploše jedné povídky!
Matka rodu Kemských - v úvodu jakési shrnutí autorova hledání smyslu existence. Pak na malé ploše portrét "matky rodu Kemských". Mráz běhá po zádech.
Embléma - Gorkého pozdní dílko, věru nikoli psané ve stylu socialistického realismu. Jak jedna socha spravedlnosti může být někomu trnem v oku. Proč asi?
Shrnutí: Je to opravdu skvělá kniha plná silných textů, které mají být čteny pro svou hloubku a uměleckou ddokonalost.

3 11.12.2023

Tři sbírky o stáří, které jsou plné stáří. Seifert byl v závěru života i tvorby snad příliš melancholický. Některá místa mají v sobě velkou sílu (Ztracený ráj, Zpráva o demolici, Úder, Pocta Vladimíru Holanovi). Jinde jsou to jen jakési poetické vzdechy.

11.12.2023

Podivuhodná rozkotlanost této trilogie na malé ploše vyvolává silné emoce. Jazyk, líčení atmosféry, zvuky a celková atmosféra prostředí (arcibiskupský palác, hořící modříny osvětlující scénu, valdický kapucínský kostel). Autor nás nešetří, nic nevysvětluje, jména a události se jen míhají, aniž čtenář většinou tuší, kdo právě mluví a o čem. Nic z toho totiž není třeba. Má na nás sáhnout cosi, co by se dalo nazvat osudem nebo dějinnou nezbytností, ale je to možná jen to, že se někdo ocitl v určité chvíli na špatném místě. Doba je vymknutá z kloubů a lidé podle toho jednají. A přeci zůstávají zbytky normálnosti (chování arcibiskupa, "Jsme přeci kavalíři", paní Banérová zvažuje, jak se ke kapucínům obléknout). Děj, jakkoli hrozný, se převalí. Valdštejnové totiž nikdy neovládnou scénu nadlouho. Jak asi Jaroslav Durych na tuto svou knihu pohlížel po roce 1948?

6 09.12.2023