Atala / René

Před šesti dny jsem si skočil na pivo a od té doby trpím mírnou retardací a neorientuju se v čase, ani v kalendáři. To sem ale nepatří, tak radši budu pindat něco o týhle věci, z mojí oblíbený barevný edice.
Je to rozdělený na dva kousky a dějou se tam strkanice mezi bílejma a rudejma v nějakejch americkej močálech. Jede si tam takhle starej slepej Šakta a nějakej divnej francouzskej vořežprut René v lodi. Teda myslim že to byla nějaká loď. A aby to nebyla taková nuda, tak René řekne: ty Šakto, povídej mi něco. A jako by se spustil dobrodružnej film, Šakta povídá...víš, to bylo tak, když byl ještě Šakta malej Šakta...

A povídá. A když byl mladej, drapnul ho cizí kmen a chtěl ho upálit mnohem brutálnějc, než když se peče husa. Řekneš si, že to vypadá docela dobrodružně. Jenže co se to pak s tou knížkou stalo? Dostali jí do ruky modláři a řekli si, že to dokončej po svým? To se asi nikdy nedozvím. Vezme roha s největší samicí kmene a místo toho aby se děly věci, tak to začne bejt divný, cudný, modlářský, misionářský a divný podruhý. Byl jsem rád, že to skončilo, jenže to ještě čekala část, co je tom podivným frantíkovi.

Zase jsou s Šaktou a ten najednou povídá, ty hele René, my o tobě toho vlastně moc nevíme. Vypadáš jako by ti ulítly včely a jak ti tuhle přišel ten dopis, tak jsi od tý doby bez duše, jako když ti přijde nedoplatek z plynáren. To se dá řešit a jestli tě pozvali do pošty pro tebe, tak to pochopím.
A René začne plkat jaký to bylo, když byl ještě malej René a jak měl rád svojí sestru, která nechce svlíknout ani u doktora a ze všeho nejradši by chtěla bejt jeptiška a blá blá blá.

Nevím co z těch dvou věcí se mi nelíbilo víc. Dvě hvězdy dávám jenom jako součet jedna za každej kousek. Ten co to napsal to pěkně doprasil a nevěřim, že v kraji byli Šakta, René i ten otec Školastik legendy i po několika pokoleních. Teď se budu muset jít kouknout z okna, jestli neběží kolem stádo jelenů, co by mě uneslo k nejbližšímu lesu.

Útlá knížečka, jejíž název jsem často vyplňovala v křížovkách, ale četla až teď. Příběh plný silných emocí, vášní, utrpení, ale i nádherné divoké přírody. Styl vyprávění je samozřejmě poněkud archaický a patetický, ale působivý.

Krásná kniha plná emocí, vypjaté zbožnosti, magických popisů přírody i lásky k indiánům. A není to jen muzeální kousek, je to opravdu živé, pakliže člověk bere na vědomí, kdy a za jakých okolností kniha vznikla. Atala je mnohem působivější než René - je znát, že autor si svou hrdinku zamiloval. Líčení zvyků, rituálů i myšlení domorodých obyvatel Ameriky je velmi autentické. Otevřenost, s níž autor vypráví o lásce Chactase a Ataly, nás jako čtenáře dodnes strhává. Epilog pak dává celému dílu melancholické zabarvení. Není divu, že kniha byla tak čtena a v literární historii znamenala přelom.
René navazuje jen volně na Atalu. Je to Chateaubriandův Werther, byť láska, jež je i zde zničující, má jinou podobu. Když na konci slepý misionář kárá Reného, slyšíme hlas rozumu, ale nevěříme, že to autor myslí vážně. Vždyť svými Pamětmi ze záhrobí dal jasně najevo, že i pro něj byla vášeň mnohokrát určujícím hybatelem života.
Zaorálkův překlad je vysoce básnický, archaický a nesmírně působivý.

v rámci žánru a dobového kontextu výborné a "náš osobitě domácí", rozuměj Jungmannův, překlad je prostě boží

Silně zidealizovaná forma lásky umírající pod tehdy velmi populárním, nesmyslným plevelem "křesťanstvím", mě vůbec nenadchla. Jednu hvězdičku dávám jen díky barvitým popisům severoamerické krajiny.