sika444 komentáře u knih

První polovina inspirativní a teologicky hutná. Druhá část jen opakuje křesťanská klišé. Vlastně zklamání.

1 11.03.2023

Komentář je u knihy Neklidné příběhy.

2 08.03.2023

V t i c h é c h a l u p ě - velmi přesně vystižená atmosféra. Jak znám ty poznámky, bodavé, zlé, vypočítané tak, aby zasáhly a zranily. Ta čirá nenávist a zloba - maskovaná, ale natolik stravující, že sežere i toho, kdo ji šíří. Jak velký pozorovatel musel Rais být - a jak je skvělý spisovatel, že to všechno zprostředkoval.
K a l i b ů v z l o č i n - neobyčejně mistrovsky vystavěný román, v němž roste napětí a prohlubuje se temnota stránka za stránkou, pomalu, ale jistě k tragickému závěru. Je zde taková schopnost zprostředkovat vnitřní dění v postavách, je zde taková psychologická hloubka, která nemá obdoby v české literatuře a těžko hledám srovnání i ve světové. Postupné odhalování motivů Karly a její matky Boučkové, propad samotného Vojtěcha, bezmoc otcova i sester, vypočítavost švagra. Ale především je zde to všudypřítomné zlo v Boučkové, v jejích slovech, gestech, tónu hlasu, pohybech, jednání. Její vypočítavost a zlovolnost je obludná - je to jedna z nejtemnějších postav české literatury. Rais zde dosáhl opravdového mistrovství.
K d y ž s e p ř i p o z d í v á - pohled do života několika chudých obyvatel vesnice Borku v Podkrkonoší. Text opět působí nesmírně autenticky, postavy jsou velmi životné, vhled do nich je nemilosrdný. Rais pomocí detailu, slůvka, obrazu nechává poznat skutečnou pravdu o životě svých hrdinů, jakkoli se oni snaží všemožně mlžit, lhát či zkreslovat tíživou situaci, v níž se nacházejí oni i jejich blízcí. Text je bravurní stylistickým zpracováním a působivý hloubkou psychologického záběru. Proto patří mezi skvosty světové literatury, což platí o knize jako celku.

3 02.03.2023

M l a d o s t - vyprávění o zkáze jedné lodi vezoucí uhlí. Ohromná atmosféra, ale především nostalgie a humor nenápadně skrytý v lehké ironii vypravěčově. Obraz hořící lodi hned tak nezapomenu.
L a g u n a - ohromná atmosféra příběhu z Malajsie. Vyprávění Arsata o lásce, která zničila víc než dala. Na tomto vyprávění je nejvíc působivá kulisa tropického pralesa, řeky a laguny. A jazyk! "Do ticha kolem se rozlévala tucha neštěstí, jež není nikdy daleko, hlodavá tucha, jež číhá v našich srdcích; a rozlévajíc se do toho hlubokého němého ticha, měnila je v cosi podezřelého a mrzkého, v jakousi neproniknutelnou masku, za níž se skrývá neospravedlnitelné násilí. "
V ý s p a p o k r o k u - ta ironie je ohromující. Stručné, věcné, jasné a - demaskující. Conradovo téma: POKROK - v jehož jménu se spáchaly ty nejhorší zločiny.
S r d c e t e m n o t y - neuvěřitelně hutné, plné - atmosféry, slov a textu (takřka zde nejsou odstavce), lesa a vody, tmy a šera, násilí a temnoty v duši. Jsou zde pasáže (vlastně je to celý text) až magicky působivé, popisy pralesa, řeky, atmosféry Konga s jeho tragickou koloniální přítomností. A postavy vykreslené tak, jak to umí málokdo. Vrcholem je Kurtz, kolem něhož se vše točí... Jak Conrad umí popsat duši! Jak zná člověka! Je to dokonalé.
G a s p a r R u i z - poněkud konvenčnější stylem, ale úžasně vypointovaná. Poslední stránka zaskočí.
P ř í b ě h - skvěle vyprávěný příběh o podezření, které - nedokázáno - způsobí katastrofu. A největší trápení člověka, jenž vraždil, spočívá v tom, že se nikdy nedozví, zda ti, které zabil, byli či nebyli vinni. "Ach ty můj ubožáčku..." řekne mu ta, která jej miluje. O zmařené životy prostě nejde...
Č e r n ý n á m o ř n í k - černá groteska, s výbornou atmosférou a především skvělou pointou.
Souhrn: ostatní prózy vysoce převyšuje Srdce temnoty, a to jak svým závažným námětem, tak propracovanou strukturou, jazykem, atmosférou a literární úrovní. Celek knihy však není nevyvážený a představuje skvělý vhled do díla velkého spisovatele.

5 28.02.2023

Unikátní kniha, skvěle napsaná a výborně komponovaná. Připomíná metodu W. Sebalda - forma cestopisu a osobních zážitků, na něž plynule navazuje věcné probírání procesů a událostí vrcholících holocaustem. Jsou zde zmíněny všechny důležité filosofické a teoretické práce zabývající se vítězstvím "civilizovaných" a mocnějších evropských národů nad těmi "podřadnými" a "méněcennými" v Americe a Africe. Je to zrcadlo imperialismu, přičemž autor demonstruje podstatu skutečností, o nichž píše, na povídkách Josepha Conrada Výzva pokroku a Srdce temnoty. Naprosto skvěle po jednotlivých krocích popisuje Lundqvist zrod a vývoj anglosaského, francouzského, ruského (okrajově) a německého imperialismu, který charakterizují vraždění a genocidy národů ("méněcenných") Afriky, Ameriky, Austrálie a Asie. Mimochodem citace z Churchilla (knihy Mé životní začátky) líčící bitvu u Omdurmánu jsou opravdu silné. A pak je zde výstižně popsán zrod a rozšíření rasismu a rasových teorií. Kniha končí slovy: "Své už víte. Stejně jako já. Nescházejí nám znalosti. Co nám chybí, je odvaha uvědomit si, co vlastně víme, a vyvodit z toho důsledky."
To vše se odehrává na Sahaře, ve výhni a prachu, na cestách, po nichž se autor pohybuje s bolavou páteří a umanutostí, neboť potřebuje být tam, kde se část z toho, o čem píše, odehrávalo.

1 21.02.2023

Jako většina knih s touto tematikou nás i tato vtahuje do soukolí hrůzy. Přesto však zůstáváme jakoby stranou, protože příběhy se vždy týkají těch přeživších. A zázračné jsou vlastně jen dva. Paradoxně tedy na mě nejvíc zapůsobila vyprávění, která nebyla z prostředí chasidů, ale vychází z autorčiných autentických zkušeností jako členky Komise pro studium holocaustu. To vše však jsou podružnosti ve srovnání s tím, co tvoří obsah knihy. Na nějakých mých dojmech zde totiž vůbec nezáleží.

18.02.2023

(SPOILER) Nádherné drama s mnoha krásnými poetickými místy. Překlad se mi nezdá tak ryzí jako jsou překlady Svatopluka Kadlece - občas zde škobrtá rytmus. Hra je nejsilnější tam, kde líčí emoce a vnitřní zápas Pauliny a Severa. Žel, že se v závěru Corneille stal hlasatelem ideologie, která přinesla podivný happy end. Nebýt druhé poloviny pátého dějství (obrácení Pauliny a Felixe), bylo by to skoro dokonalé. Skoro - protože obraz křesťanství podaný ve hře je mně, křesťanovi, velmi vzdálený. Inu, nežiji v katolické Francii 17. století. Navzdory výhradám je to velké dílo.

1 17.02.2023

Zápas mezi obranou cti a láskou k ženě. A celé je to několikrát stupňované, až drama vyvrcholí sérií vypjatých monologů hlavních postav. Je to velmi literární a velmi působivé. Skvělý překlad Svatopluka Kadlece.

2 16.02.2023

Vlastně to bylo výborné, je to napsané pro středoškoláky, ale je to i faktograficky bohaté a čtivé. Bulgakov se nebojí vlastních stanovisek, hodnotí Molièra kriticky, zaujímá vlastní postoje. Kdo ví, v jako době a atmosféře autor svého Molièra psal, čte s dojetím pojednání o tom, jak autoři z donucení musí mrzačit vlastní dílo. S tím měl autor Mistra a Markétky bohaté zkušenosti.

2 12.02.2023

(SPOILER) Hry z posledního období Molièrova života.
S c a p i n o v a š i b a l s t v í - veselá Commedia dell'arte postavená na několika dobrých nápadech, jejichž prostřednictvím se podařilo přelstít dva trochu slabomyslné a poněkud lakomé pány. Když Scapina hrál Ladislav Pešek nebo Vladimír Menšík, byl to herecký koncert. Jak ho asi hrál sám Molière? Kus sám nedosahuje kvality vrcholných autorových her - mimo jiné se to projevilo v tom, že když si moc nevěděl rady se závěrem a už se mu nechtělo nic vymýšlet, zapojil do děje šťastnou náhodu.
H r a b ě n k a z N o u z o v a - ne příliš nápaditá kratičká hra o namyšlené hraběnce a jejích nápadnících. Bez dramatického účinku.
U č e n é ž e n y - Zde jsou dvě roviny: první - dějové schéma (dva zamilovaní, matka má jiného ženicha pro dceru, než koho ona miluje). V této rovině je pozoruhodný problém genderový - muž je silně submisivní, žena dominantní. V ději je ještě pozoruhodný rozměr ženy (Armanda), která sice Klitandra miluje, ale z jakéhosi kaprice to popírá. Druhá rovina je mnohem zajímavější: týká se problematiky vzdělání žen, ale také toho, co je pravá vzdělanost. Samoúčelné hromadění znalostí je odhaleno jako snobství. Navíc zde Molière velmi výrazně pracuje s jazykem, což český překlad pouze naznačuje. Drama je ve verších (skvělých) a dodržuje všechny předepsané klasicistní normy. Jsou zde pozoruhodné postavy, dominantní snobská matka, její dvě dcery, z nichž jedna je normální, zatímco druhá propadla témuž snobismu jako matka. O slabošském otci jsem už mluvil. Pak je zde kuchařka Martinka, pěkná postava "z lidu", která má odvahu říci, co se její pán říci bojí. Pan Trubec je tartuffovský typ, který náboženské svatouškovství nahradil kulturním a akademickým snobstvím. Dále je zde učenec Vadius, který se autorovi hodil k odhalení povrchnosti všeho, co si preciosní společnost říká (nejprve si s panem Trubcem vzájemně pochlebují, načež se do krve pohádají). Krásná je Jindřiška a Klitandr - dva normální, zdravě myslící lidé. A nesmím vynechat Belisu, sestru paní domu, která žije v dokonalém sebeklamu o sobě i druhých. A ještě k ději: jsem autorovi vděčný, že to, co se zdálo být jako zásah osudu v závěru hry, se ukázalo jako lest, díky níž byl odhalena pravá motivace pana Trubce ke sňatku s Jindřiškou. Je vidět, že Molière to nespíchl horkou jehlou, ale dal si s touto ne příliš známou a populární hrou hodně práce. A ona stojí za to, aby byla čtena.
Z d r a v ý n e m o c n ý - poslední dílo Molièrovo tvoří jakousi syntézu všeho, co dosud vytvořil. Předně je zde Argan, ztělesnění všech špatných chlapů a otců, co jich v básníkově díle je. Sobecký, do sebe chorobně zahleděný, vidí jen své zájmy a své cíle. Prohlédne sice, ale jen proto, aby komedie zůstala komedií. Belina - podlá a pokrytecká žena ("bobečku"), která sleduje jen své cíle a je ochotna jich dosáhnout doslova přes mrtvoly. Tonička - děvče z lidu, chytrá, se zdravým pohledem na svět i lidi. Pak je zde milenecký pár a moudrý bratr Arganův Berald, který přichází v pravou chvíli, aby otevřel oči zdravého nemocného. Postavy lékařů jsou komické, ale současně reprezentují faleš a pokrytectví všech, kdo se přiživují na lidské slabosti, strachu a hlouposti. Argan je ve svém sobectví a zahlceností sebou tak zlý, že v něm tušíme potenciál ke všem špatnostem, co jich na světě je. Hra je zarámována prologem a mezihrami, které prozrazují leccos o dobovém vkusu. V prologu se objevuje sám Ludvík XIV., stejně jako v posledním dějství je řeč o samotném dramatikovi, jehož Argan nemůže vystát, protože zesměšňuje lékaře. Neboli - každý, koho Molière ve svých hrách zesměšnil, bude jej pravděpodobně nenávidět. Je zde hodně humoru, ale smích občas tuhne na rtech.
Tento poslední svazek výboru z Molièrových her podtrhuje to, co jsme poznali už při četbě předcházejících: dílo tohoto velkého dramatika a básníka obsahuje mnoho balastu, ale jeho nejlepší hry v něm ční vysoko nad veškerý dobový průměr. Škola pro ženy, Tartuffe, Don Juan, Misantrop, Lakomec, Učené ženy a Zdravý nemocný zůstávají právem v kánonu světové literatury.

2 10.02.2023

(SPOILER) Tento svazek přináší ukázky charakteristické pro Molièrovo vrcholné období tvorby.
J i ř í D u d e k - nejslabší kus. Prostě trochu hloupá muž podváděný šlechtickou manželkou, který nedokáže odhalit ženiným rodičům, jakou povedenou ženušku mají. Tři pokusy, pokaždé končí jeho pokořením. Nemá to hloubku a vlastně ani vtip.
L a k o m e c - veledílo, které vysoce ční nad účelovými fraškami psanými jak na běžícím pásu s Lullym pro Ludvíka IV. Hra je sice klasickou comédie de caractère, ale natolik promyšlená a dobře napsaná, že přesahuje klasické schéma "obelstěného lakomce". Harpagon je totiž víc než lakomec, je to psychopat, který nevidí nikoho než sebe. A kolem sebe má lidi, kteří podlehli jeho patologii. Už úvodní Valeriova zpověď, v níž vysvětluje svou podlézavost jako nezbytnost, chce-li dobýt svou lásku, je brilantní. Popis Harpagonova skrblictví z Jakubových úst je plný vtipu - navíc to říká samotnému Harpagonovi. Dialog "Bez věna" také nemá chybu - prostě pan Anselm si chce Elišku vzít "bez věna" - to je argument, na který není protiargument. A vrcholem je Harpagonův monolog pronesený ve chvíli, kdy zjistí, že mu kdosi ukradl jeho truhličku s penězi. Dokonale napsané, dramaticky silné a stále fungující - na divadle i v knize.
P á n z P r a s e č k o v a - je to opět jedna z frašek sepsaných Molièrem pro krále a provedených s hudbou Lullyho jako baletní komedie. Hra je dějově slabounká, nebohý pán z Prasečkova se stane obětí komplotu těch, kteří chtějí zabránit jeho sňatku. Vtipné jsou charakteristiky lékařů, ať už v rozhovoru lékárníka s Erastem, nebo ve dvou velkých monolozích prvního a druhého lékaře.
M ě š ť á k š l e c h t i c e m - děj jednoduchý a ne příliš nápaditý, jenž je však korunován velmi vtipným závěrem, totiž pasování pana Jordana na mamamušiho. Tahle scéna je opravdu velmi legrační (viděl jsem Bednárikovo zpracování v Nitře v roce 1986, kde si to pan režisér opravdu užil). A vlastně se trochu divím, že muslimy text této hry neuráží (nejspíš ji neznají).

3 07.02.2023

T a r t u f f e - skvělé drama, byť závěr, v němž do děje nepřímo zasáhne král jako DEUS EX MACHINA, je trochu na škodu věci. V předmluvě se dozvídáme, jaké měl Molière s Tartuffem potíže. Vlastně se nedivím. Kleantův monolog o náboženském pokrytectví je ukázkový a mám chuť jej zveřejnit v nějaké křesťanské tiskovině, protože je aktuální dosud. Velký dík Molièrovi za odvahu: věděl, že naštve kde koho, ale prostě to musel napsat. A obdiv k Ludvíku XIV., že i po Tartuffovi Molièra podporoval.
D o n J u a n - tohle je velkolepé dílo s tak odvážnými monology, že ještě dnes mrazí. Samotná Sgaranellova charakteristika Dona Juana, libertina a ateisty, je stále působivá. Jeho vyznání, jak není schopen ukojení, a proto stále potřebuje hledat nové a nové ženy, je jakousi základní psychologickou charakteristikou poruchy, kterou trpěl. A pak jsou zde velkolepé monology: obhajoba myšlenky stvoření, pojednání o cti, která je víc než život, a vrcholem je pojednání o smyslu šlechtictví, které vyslovuje Juanův otec Don Luis. Pojednání o pokrytectví tvoří myšlenkový vrchol dramatu. Kouzelný je řetězec asociací, který na konci předvádí opět Sgaranell (tedy sám autor, který tuto postavu hrál). Drama je možno stěží označit za komedii, byť se tak tváří, stejně jako není komickou operou Don Giovanni, jehož libretista Lorenzo da Ponte z Molièra vychází.
M i s a n t r o p - další velkolepá hra ve verších pojednávající o nemožnosti být upřímný a pravdivý ve světě, který chce být klamán. Jakkoli Alcest v úvodním dialogu odmítá svět a deklaruje svou touhu z něho odejít, celá hra (opět ne komedie) nás přesvědčuje o tom, jak by si by přát ve společnosti žít a milovat svou vyvolenou dívku. Závěr tedy vyznívá více než pesimisticky - prostě to není možné. A jedna roztomilost - skromný markýz Akast předvádí takovou samolibost, že je doslova rozkoš to číst.
A m f i t r y o n - ukázka molièrovských antických adaptací. Nemá to sílu klasiky. Zápletka je pozoruhodná - Jupiter v podobě Amfitryona obcuje s jeho manželkou, aniž ta tuší, že s ní nespí manžel. Vyloženě nepříjemný je Merkur s tím svým neustálým mlácením nebohého Sosia. A Amfitryon? Proti zvůli bohů nemá šanci se bránit. Opakuji však, že tomu chybí síla klasiky - Molière nevstupuje do mýtu a z předlohy mu zbývá jen divná skládačka záměn.
Tento svazek Díla (českého překladu) je opravdu hutný - Tartuffe, Don Juan a Misantrop jsou veledíla světové dramatické literatury.

2 30.01.2023

(SPOILER) Pozoruhodná předmluva Vladimíra Bretta - vysoce odborná a poučená, avšak plně ve službách marxistického výkladu dějin.
Ž á r l i v ý P e t ř í k - raná fraška, v níž vyniká postava užvaněného doktora (desateronásobného).
S m ě š n é p r e c i o s k y - je to taková scénka do versailleského Televarieté, v níž autor zesměšňuje afektovanost v řeči a mondénní stylizaci dvou husiček, které napálí jejich odmítnutí nápadníci. Pro diváky 17. století to musela být švanda, zvláště šroubovaný jazyk obou ženských postav. Rozbor markýzovy básně (velmi pitomé) a obdiv k jeho odění už jen korunují tuto hříčku.
Š k o l a p r o m u ž e - velmi vtipná moralita, z níž plyne, že důvěra je víc než přísná ochrana. Nápad (žárlivý pěstoun, který si brousí zuby na schovanku, se stane bezděky jejím dohazovačem) je kouzelný a jeho rozvedení - tak akorát.
Š k o l a p r o ž e n y - velmi dobře vystavěná komedie. Starší muž Arnolf si chce vzít za manželku schovanku Anežku, kterou vychovává tak, aby z ní byla prostomyslná žena - jen tak se prý ochrání před tím, že mu žena nasadí parohy. Všechno dopadne jinak. Skvělý nápad: Horác, nápadník Anežčin, se Arnolfovi svěřuje se svými plány, jak dívku svých snů získat, nevěda, že se svěřuje právě tomu morousovi, který Anežku střeží pro sebe. V komedii je bravurní pojednání o tom, jak mají být ženy podřízeny mužům. Je to samozřejmě ironie, nicméně je paradoxní, že to, co Molière ironizuje, je 360 let od vzniku hry stále živé.
K r i t i k a Š k o l y p r o ž e n y - na téhle apologii je nejlepší a nejvtipnější věnování královně matce Anně Rakouské (ano, té ze Tří mušketýrů), která byla ve spojení se Společností sv. svátosti. Ta nepřála světským zábavám a už vůbec ne komedii. Věnovat této ženě komedii, která si bere na paškál kritiku jedné z nejúspěšnějších Molièrových komedií, aniž v ní jsou odpůrci schopni uvést jediné relevantní zdůvodnění svých odmítavých a kritických postojů, to byl mistrovský tah. Co na to asi královna - matka říkala? Ve hře samotné je nejlepší přerod Elisy z obdivovatelky Molièra v jeho kritičku. A příznačně právě Elisa také pronese repliku, z níž mrazí: "Cože, pane! Vidíte, že máte proti sobě paní Klimenu, pana markýze a pana Lysidase, a přesto si troufáte vzdorovat? Fi, to je nanejvýš neslušné, pane!" Mít svůj názor a neotočit jej na základě mínění většiny, je prostě neslušné. A ještě stojí za zmínku skvělé pojednání o tom, zda je obtížnější napsat dobrou tragédii nebo dobrou komedii. Samozřejmě - komedie je těžší. "Veselohry /.../ musí bavit a rozesmávat slušné lidi, to je nadmíru těžký úkol."
V e r s a i l l e s k á i m p r o v i s a c e - další hříčka, v níž si Molière bere na paškál své kritiky, ať už jsou to kolegové dramatici, herci z konkurenčního divadla v Burgundském paláci, měšťané nebo šlechtici ze dvora. Témat je zde mnoho, ale jedno je zásadní. Molière sám říká, že mu nevadí, když někdo zesměšňuje jeho samého, jeho herectví, ba ani to, když se naváží do jeho her. "Ale za to, že jim tohle všechno povoluji, musejí být tak slušní, že mi ponechají ostatek a nebudou se dotýkat oněch věcí, kterých, jak jsem slyšel, užívají ve svých komediích k útokům na samou podstatu mé povahy." Má na mysli pomluvy, které viní Molièra z ateismu a krvesmilství. Jak je vidět, společnost je stále stejná.

1 25.01.2023

Zvláště Údolí slz je unikátní - jakási vzpomínková reportáž z hladomoru, který postihl Orelskou gubernii v roce 1840. Leskov si leccos vybavuje, leccos nastudoval či vyslechl. Unikátní je příběh tetičky Polly a její kvakerské přítelkyně. Stojí za to přečíst.

1 25.01.2023

(SPOILER) Pestrá směsice povídek a novel autora, u něhož je více než u kteréhokoli jiného zřetelné, jak velké potěšení má z vyprávění.
L a d y M a c b e t h m c e n s k é h o ú j e z d u - líčena objektivně, prostě události se odehrávají. Tak to je - tečka.
B o j o v n i c e - jaká rozkoš líčit nové a nové peripetie života té podivné ženy Domny Platonovny, dohazovačky, kuplířky, podomní obchodnice a posléze oběti toho, nač celý život hleděla s despektem, totiž lásky. Leskov vymýšlí nové a nové příhody - a čtenář se tetelí radostí z té féerie.
Z a p e č e t ě n ý a n d ě l - klasika, novela zasazená do světa starověrců. Skvěle vylíčené postavy, silné emoce, náboženské vzepětí nebývalého kalibru. A ten úžasný úryvek o andělovi v nás: "Nevychloubej se pravdou, neboť anděl odstoupí od tebe. /.../ Anděl je tichý, anděl je mírný, jak mu Hospodin poručí, tak se také oděje, nač mu ukáže, to učiní. Toť anděl! V duši člověka žije, zapečetěn falešným mudrlantstvím, leč láska tu pečeť zlomí..." Obraz zapečetěného anděla patří k nejsilnějším autorovým obrazům.
O č a r o v a n ý p o u t n í k - příběh bývalého koneséra Ivana Severjanyče Fljagina, odborníka na koně, uprchlého knížecího poddaného, zajatce Tatarů, muže mnoha zaměstnání (mimo jiné byl vychovatel malých dětí), člověka, který celý život směřuje do kláštera, až se do něj dostane - a ani zde nenachází klid. Opět gejzír příběhů, zajímavostí, množství prostředí. Leskov nás provede velkou částí Ruska, včetně oblasti kolem Kaspického moře.
Ž e l e z n á v ů l e - příběh německého odborníka v Rusku - jako by se odehrál dnes. Konflikt německého pořádku a smyslu pro povinnost a ruské ledabylosti a lenosti. Hugo Karlovič Pektoralis je tragická postava, a to hlavně z toho důvodu, že jeho protivníky jsou Rusové. Otec Flavián: "Není to hezké, můj milý, není, za to tě pánbůh potrestá. Pánbůh trestá každého, kdo je proti Rusům." A diákon dodává: "Jen to rozvaž... víš, člověče, k nám se nesmíš takhle drze chovat, protože s námi je Bůh." Však to podle toho taky dopadlo...
J e d n o m y s l - neuvěřitelná věc: ruský činovník odmítá brát úplatky. Vtipné. Ryžov (hlavní postava) četl bibli a "došel až ke Kristu". "Všichni pravoslavní v Rusku vědí, že kdo přečetl bibli a ,došel až ke Kristu‘, na tom nelze přísně požadovat rozumné jednání; takoví lidé jsou něco jako prosťáčkové boží, chovají se podivínsky, ale nikomu neškodí a nikdo se jich nebojí."
Č e r t o h o n - jak velmi ruské je tohle vyprávění o řádění bohatce, který po prohýřené noci jde do kláštera, tam se v pokání modlí a "dosáhne milosti". A tak nebyl zavržen, nýbrž obšťastněn. "Tehdy jsem poznal lidového ducha v pádu i povznesení...."
K r c h ň a - lidová skaz o tom, že Rusové jsou prostě ve všem nejlepší. Pozoruhodné je, s jakou samozřejmostí se píše o tom, že někdo někoho zmlátil. Inu, Rusko.
M i s t r v š t u p o v á n í - Něco jako "Měšťák šlechticem" naruby. A zase ten ruský komplex malosti.
D o v e d n ý v l á s e n k á ř - povídka o knížecí zvůli v době nevolnictví. A taky pokus vysvětlit, proč v Rusku všichni chlastají. Prostě musí chlastat, protože tu bolest, ponížení a utrpení nelze jinak unést.
A l e x a n d r i t - text pozoruhodný snad jen tím, že se odehrává v Čechách a v Praze.
P o s t r a c h - skaz o pověrčivosti lidu, který je schopen trápit člověka jen na základě toho, co "jedna paní povídala". Venkované jsou zde krutí, primitivní, v zajetí pověr a bludů.
M u ž n a s t r á ž i - o podivuhodné morálce policie a vojska. Voják, který drže stráž zachránil muže topícího se v řece, je potrestán za svůj skutek, neboť opustil strážní stanoviště. Rozhovor biskupa s náčelníkem stráže je příkladem ruské náboženské sofistiky:
"Mě ovšem mrzí, že jsem musel potrestat onoho vojína. /... / Věděl přece, že zachrání-li život jinému člověku, zničí tím sebe... To je vznešený, svatý cit!"
"Svatost přísluší toliko Bohu, potrestání pak tělesné člověka sprostného nebývá zhoubné a neníť v rozporu ani s obyčejem národů ani s duchem Písma svatého. Mnohem snazší jest pocítiti metlu na hrubém těle než útrapy na jemném duchu. V tomto skrze vás spravedlnost nikterak neutrpěla."
"Ale on nedostal ani vyznamenání za záchranu hynoucích."
"Záchrana hynoucích není zásluha, leč povinnost. Kdo mohl spasiti a nespasil, má být dle zákona potrestán, kdo však spasil, splnil toliko svoji povinnost. /.../ Je-li vojínovi snášeti za hrdinské činy ponížení a rány, jest mu to spíše k užitku, než kdyby byl povýšen. Leč nejdůležitější je o celé té věci opatrně pomlčeti a již nikdy nikde nevzpomínati, komu kdy o tom bylo pověděno."
K r á d e ž - Trochu klopotní vyprávění o poměrech v Orlu, strachu a nejistotě života ve městě, kde se stále krade. Jenomže - není to jen fabule vypravěče?
Souhrnem nelze než doporučit jako klíč k pochopení ruskosti.

15.01.2023

Je to velké dílo, protože je nejen politické, jak zmiňuje v doslovu Radoslav Nenadál, ale i hluboce symbolické a obecně lidské. Jde zde o možnosti a nemožnost sblížení různých světů - Angličanů v Indii a Indů, Indů - muslimů, hinduistů a sikhů, mužů a žen, lidí majících různé společenské postavení (a to se kastovnictví Forster vyhýbá). Kniha je psána velmi dynamicky, zaujatě, s plnou angažovaností, jak je u tohoto autora zvykem. Závěr vyznívá doslova prorocky - a při pohledu na dnešní Indii se znalostí toho, co Forster o Indech odhalil, trochu mrazí.

7 07.01.2023

Wolker byl velký básník a jeho verše ve mně rezonují celý život. Balada o nenarozeném dítěti je jedna z nejsilnějších. Stále se lze vracet i k Hostu do domu, ale především k jeho vrcholným pracím.

5 04.01.2023

Opravdu pozoruhodný román - jakýsi časosběrný dokument, sledující jednu rodinu a lidi okolo ní. Kniha je součástí cyklu "Evangelia" a tvoří jakousi utopickou oslavu plodnosti. Spisovatel zde vykouzlil novou ideologii plodnosti, která zahrnuje jak plození lidí, tak oplodňování země. Hlavní postavou je Matouš Froment se svou manželkou Marianou, pár milující se a plodící děti. Matouš současně vzdělává neplodnou půdu, odvodňuje bažiny a zavlažuje vyprahlé písčiny. Symbolicky tak je zde spojeno úsilí živočišné a úsilí kolonizační. Jakýmsi protikladem jsou příbuzní a známí Fromentových, většinou lidé sobečtí, požitkářští, vypočítaví a nakonec zlí. Zola ukazuje prázdnotu a neplodnost jejich existence zaměřené jen na sebe. Třetí linii románu tvoří osudy chudých lidí, vesměs dělníků a služebných, kteří doplácejí na nemilosrdné poměry v Francie konce 19. století.
Jednou z nejpůsobivějších oblastí, o níž Zola píše, je svět opuštěných a nechtěných dětí, které jsou přivedeny na svět a posléze odvezeny kamsi na venkov, kde z nich většina zemře. Součástí tohoto velkého a krutého obchodu je také obchod s kojnými, jehož příčinou je neochota Pařížanek kojit své děti. Vlastní děti mladých venkovanek, které odjíždějí jako kojné do Paříže, jsou pak odvezeny zpět na venkov, kde většinou umírají na nedostatek péče.
Zola nemilosrdně staví do kontrastu rodinné štěstí Fromentových s bídou a neštěstím těch, kteří nedávají prostor přirozené plodnosti. Kniha je v lecčems naivní a chvíli trvá, než čtenář překoná onu ideologickou jednostrannost autorova pohledu. Pak však překvapí suverénní znalost poměrů a hluboká psychologická sonda do duší žen, které se nejprve vyhýbají těhotenství, a posléze o ně marně usilují. Líčení jedné z nich, Konstance, která dospěla až k nenávisti a zločinu, patří k nejlepším stránkám knihy.

2 31.12.2022

Kniha je pozoruhodná. Autor se netváří jako vševědoucí znalec poměrů, ale nabízí souhrn informací, které mu v době sepsání byly dostupné. Většinu toho, co se zde píše, lze snadno ověřit jako pravdivé. A tak znovu s úžasem sledujeme bezostyšnost, s jakou sovětské impérium pohltilo tři malé pobaltské republiky. Postup je rychlá a standardní, Rusko to tak dělá dodnes. Velký obdiv patří Finsku a jeho prezidentu Mannerheimovi, že se ubránilo ruské invazi. Na ruský nátlak odpovědělo silou, a ačkoli válku prohrálo, uhájilo samostatnost. Hodně poučné.

7 22.12.2022

Hra je dramaturgicky slabší, nicméně jednání sněmu a líčení komunismu pod ženskou vládou mají něco do sebe. Chudáci mladíci... Pozdní Aristiofanes, ale stále stojí za to ho číst.

1 12.12.2022