Hry II.

30.01.2023

T a r t u f f e - skvělé drama, byť závěr, v němž do děje nepřímo zasáhne král jako DEUS EX MACHINA, je trochu na škodu věci. V předmluvě se dozvídáme, jaké měl Molière s Tartuffem potíže. Vlastně se nedivím. Kleantův monolog o náboženském pokrytectví je ukázkový a mám chuť jej zveřejnit v nějaké křesťanské tiskovině, protože je aktuální dosud. Velký dík Molièrovi za odvahu: věděl, že naštve kde koho, ale prostě to musel napsat. A obdiv k Ludvíku XIV., že i po Tartuffovi Molièra podporoval.
D o n J u a n - tohle je velkolepé dílo s tak odvážnými monology, že ještě dnes mrazí. Samotná Sgaranellova charakteristika Dona Juana, libertina a ateisty, je stále působivá. Jeho vyznání, jak není schopen ukojení, a proto stále potřebuje hledat nové a nové ženy, je jakousi základní psychologickou charakteristikou poruchy, kterou trpěl. A pak jsou zde velkolepé monology: obhajoba myšlenky stvoření, pojednání o cti, která je víc než život, a vrcholem je pojednání o smyslu šlechtictví, které vyslovuje Juanův otec Don Luis. Pojednání o pokrytectví tvoří myšlenkový vrchol dramatu. Kouzelný je řetězec asociací, který na konci předvádí opět Sgaranell (tedy sám autor, který tuto postavu hrál). Drama je možno stěží označit za komedii, byť se tak tváří, stejně jako není komickou operou Don Giovanni, jehož libretista Lorenzo da Ponte z Molièra vychází.
M i s a n t r o p - další velkolepá hra ve verších pojednávající o nemožnosti být upřímný a pravdivý ve světě, který chce být klamán. Jakkoli Alcest v úvodním dialogu odmítá svět a deklaruje svou touhu z něho odejít, celá hra (opět ne komedie) nás přesvědčuje o tom, jak by si by přát ve společnosti žít a milovat svou vyvolenou dívku. Závěr tedy vyznívá více než pesimisticky - prostě to není možné. A jedna roztomilost - skromný markýz Akast předvádí takovou samolibost, že je doslova rozkoš to číst.
A m f i t r y o n - ukázka molièrovských antických adaptací. Nemá to sílu klasiky. Zápletka je pozoruhodná - Jupiter v podobě Amfitryona obcuje s jeho manželkou, aniž ta tuší, že s ní nespí manžel. Vyloženě nepříjemný je Merkur s tím svým neustálým mlácením nebohého Sosia. A Amfitryon? Proti zvůli bohů nemá šanci se bránit. Opakuji však, že tomu chybí síla klasiky - Molière nevstupuje do mýtu a z předlohy mu zbývá jen divná skládačka záměn.
Tento svazek Díla (českého překladu) je opravdu hutný - Tartuffe, Don Juan a Misantrop jsou veledíla světové dramatické literatury.