Set123 komentáře u knih

Oooo, zcela náhodou se mi tento textík dostal do ruky (nečekal jsem, nevím proč, že po Golemovi od autora ještě něco přečtu (vlastně asi proto, že jsem nevěděl, že ještě něco napsal)) a byl to tedy zážitek. A ne, zjevně nemám v průběhu zkouškového před dvěma mimořádně obtížnými testy nic lepšího na práci, než číst náhodnou literaturu. Je to opravdu zajímavý textík, dále vysvětlují proč. Ale vlastně tím opravdu HOOOOODNĚ SPOILERUJI, takže pokud toto nechcete podstoupit, nečtěte dál.

Text je to mimořádně proměnlivý. Ponejprve jakoby se snažil o ryze mystickou atmosféru, tu však relativně záhy opouští. Stává se textem osudovosti, příběhem o předurčení, kterému nelze uniknout. Osud, je-li determinován, musí mít pána. Proto se započíná rozsáhlé pátrání, hledání božstva, které vysvětlí strašný osud domu Leonhardova. A pán je nalezen. Setkáváme se s ním ve výčepu, potkáváme ďábla, scéna připomene Dykova Krysaře, či Ivana diskutujícího s ďáblem v Bratřích Karamazových. Satan je nalezen v hospodě a ve snu. A hle, najednou vidíme, že Satan je iluzí, je strašákem. A tato vědomost oprostí Leonharda od víry v osud, od hledání pána. Pána hledají jen slaboši, kteří se chtějí uvrhnout do dobrovolného otroctví. Slovy lorda Voldemorta (zrovna jsem poslouchal Pottera, tak promiňte), existuje jen moc a ti, kdo jsou příliš slabí aby o ní stáli. Slovy Nietzscheho, existuje morálka pánů a morálka otroků. Otroci následují pány jako své bohy, vytvoří si fetiš, který mohou milovat. A tady začíná být text krásně meta. Kdyby skončil, je to oslava nadčlověka. Ale ono ne. Meyrink píše: "a stane se vykupitelem těch, kdož budou ochotni ho následovat." - "ein Erlöser denen, die ihm folgen wollen.". Velkolepé? Ne. Pouze stránku za fetišem, který si lidé utváří aby jej mohli následovat přichází toto. Čtení jsou možná dvě. První z nich je možná textově zjevnější. Leonhard sám ze sebe vědomě udělá pána, poznává, že on je pánem svého života, nikdo jiný. Ale stále platí, na jedné stránce Meyrink božstva připodobňuje fetiši, na stránce druhé hovoří o následovaném vykupiteli. Jestli tohle není výsměch pokryteckosti konceptu "Übermensch", tak už nevím co je. Leonhard se svou vzpourou nevyprostil z kultury velkých vůdců. Jen si našel takového, který je dost meta, aby nebyl lehce odhalen. Teď je otázka, zda si Meyrink uvědomoval co vlastně napsal. Po tomto výstupu se totiž vrací zpět v kruhu, vrací se Mystično a to toho nejubožejšího charakteru. Heremtické uvažování. To co je nahoře je dole a to co je dole je nahoře, matkovražda je samovraždou a tak dál a tak dál, vlastně přepsaná Tabula Smaragdina. Z nadčlověka se stává další fetiš. A pak končí. To, co je na začátku, je na konci a to co je na konci, to je na začátku. "Die Wanderung der Seele im Kreis durch die Nebel der Geburten zurück zum Tod." - "Pouť duše v kruhu, skrze mlhy zrození, zpět ke smrti."

A tak stojím na pochybách. Napsal Meyrink podivuhodný text, kterému věřil, nebo pozoruhodný text, který víru ničí? Nevím toho o Meyrinkovi dost, abych toto mohl rozsoudit. Ale musím uznat, že svou komplikovanou strukturou je to text opravdu nádherný. Nu a nakonec je to samozřejmě na čtenáři, ne Meyrinka se můžeme s gustem vy víte co. Já se Leonhardovi směji pro jeho slepotu. Jestli vy ho chcete uctívat, prosím, do toho.

Přes všechnu podivnou náklonost, kterou ke knize z důvodů jistě zcela iracionálních chovám, nemyslím si, že by byla natolik bezchybná, aby měla 100 % hodnocení. (Já vím, je to úplně jedno, ale tak nějak mě ten pohled zarazil, že jsem to nemohl neokomentovat...)

Kniha je to strašně zajímavá a poutavá, to jistě. Navíc jsem propadl v tajnou lásku k panu profesoru Bejčkovi (jeho sedmdesáti letům věku, přičemž ten člověk nejenže má víc energie než já, ale dokonce vypadá mladší než já, jeho poesii, ve které hovoří o právu a děvkách, jeho naprosto famózním přednáškám, jeho nálepce BEJČEK co má na kabinetu, či k jeho skvělým svetříkům) a jeho spisovatelském slohu, cituji z knihy:

"Smyslem insolvenčního řízení samozřejmě není tupě a mstivě zlikvidovat za každou cenu nehodného dlužníka, aby bylo spravedlnosti učiněno za dost..."

Není to krása? Ale přeci, učebnice není dokonalá. Proč? No už je jí strašných devět let. Neříkám, přímo zastaralá je jen v málo věcech (zabývá se ve velkém teoretickým a historickým uchopením institutů, které řeší, v tomto ohledu tedy může dosti obtížně zastarat), ale devět let... Proč je to důležité? Vyšla krásného to roku dvoutisícího a čtrnáctého. Toho krásného roku jsem já ještě chodil na základku a vyšel (nabyl již účinnosti) zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník (a zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích), zároveň ale zemřel na smrt zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník. To je fajn z toho pohledu, že kniha stihla pojmout novou úpravu, vzato kolem a kolem je to dost na prd, jelikož zkrátka a jednoduše neexistovala relevantní judikatura. Ano, v mnoha probíraných oblastech neexistuje dodnes, ale v mnoha také ano. Právo bylo dotvořeno a to tato kniha zkrátka nemohla pojmout. Vyjít dnes znovu, rozšířená o některá témata a judikaturu, delší o nějakých 150 stran, nazvu ji dokonalou. Bez tohoto doplnění je však spíše mimořádně zajímavou literaturou (na rozdíl od drtivé většiny učebnic, to je velká pochvala), nikoliv však dostatečnou učebnicí obchodního práva (cokoliv to obchodní právo vlastně bez vlastního kodexu je).

P.s. Publikace již v roce 2014 pojednává o ekonomické analýze práva. To samozřejmě není kdovíjaká mimořádnost vzato dohromady (2015 vychází na toto téma samostatná rozsáhlá monografie, jistě jich mnoho vyšlo již dříve), ale vzhledem k partikulárnímu problému, tedy celkové teoretické zaostalosti výuky práva v našich luzích a hájích (kde například dobrá polovina studentstva považuje za kvalitní učebnici teorie práva tu Gerlochovu), je vlastně vcelku ohromující, když se něco podobného objeví v regulérní učebnici. Za to si kniha zaslouží velké plus.

1 27.05.2023

Inu, Markéta Klusoňová, dnes již Štěpáníková, mladá vyučující právnické fakulty Masarykovy univerzity, psala toho času doktorskou práci. Doktorská práce byla publikována a zde ji máme. Jedná se o jeden z cenných příspěvků k tématu Law and Literature, které je sice fakticky okrajové (a proto objektivně nelze zbylým třem právnickým fakultám v republice vyčítat, že se mu takřka nevěnují subjektivně jim to však vyčítat mohu), není tím však méně zajímavé a, řekl bych, důležité.

Pro chápání knihy a jejího významu je třeba brát právo v teorii jako jazyk a v praxi jako performanci. Právo má performativní povahu (až divadelního ražení, pohleďte na soudní řízení, při kterém tam rituálně pobíhají podivná individua v hábitech) a je-li jazykem, lze mu nadto přisoudit pověstnou sedmou funkci jazyka, je jistým druhem magie přímo přetvářející svět.

Pro dosažení stanovených cílů musí právo používat přesvědčivé formulace a kulisy. A tady se hodí literatura, která má schopnost přesvědčovat efektivněji, než samotné právo.

S knihou nesouhlasím v několika bodech (což zásadně nesnižuje můj obecný soulad s ní). Nastavujeme zde premisu. Literatura, kterou chceme použít v právní argumentaci jako přesvědčovací prostředek, je projevem kolektivní mysli dějinného vývoje, jedná se o výron kultury, o který se de facto rozhodujícím způsobem nezasloužil jedinec (viz Foucault, Kundera) to se mi zdá být premisou knihy. Problém pak je, když se autorka přiklání k tomu, že literaturu lze vhodně používat jen tehdy, má-li slavného autora, respektive sama je slavnou. Zde přistupujeme k modifikaci premisy výronem kultury je jen ta literatura, kterou zhodnotíme jako slavnou. Literatura je tedy výronem dějinné mysli lidstva jen tehdy, když se nám to hodí. A zde je můj nesouhlas. Literatura buďto je výronem kultury, nebo jím není, nemůžeme ji tak pojímat jen když se nám to hodí. Po mém soudu výronem kultury je a proto lze v zásadě použít jakoukoliv literaturu v právní argumentaci, kritériem ovšem má být přesvědčovací schopnost krásy toho kterého kusu v kontextu argumentace. Tedy kritériem nemá býti povědomost či nepovědomost, ale argumentace samotná a kvalita daného díla v kontextu dané argumentace o toto zhodnocení se ostatně autorka pokouší ve třetí části knihy. K tomuto bodu ještě musím poznamenat, že jsem na toto téma okrajově zabrousil v diskusi s autorkou knihy. Obhajoba této její teze stojí v zásadě na tom, že užívání děl, které nejsou slavná (dostali jsme se k tomu při diskusi o popkultuře v právu), nemohou pro publikum, které je nezná, apriori být působivé. Jinak řečeno, citace Italského autora z 15. století, kterého zná jen student historie italské literatury a daný soudce, nemůže být pro čtenáře přesvědčivá. Chápu tento postoj a shledávám jej racionálním. Přeci si ale myslím, že tento problém vyvstává spíše z toho, že estetika díla již dnes není aktuální a proto není přesvědčivá, než že by byl problém ve známosti autora. Markéta (mám od autorky toto oslovení povoleno) jako ideální označuje nález, respektive disent k nálezu ÚS, ve kterém je citováno moje milované Jistě, pane premiére. Nejsem si jist, o který nález se jedná, ale myslím, že o tento Pl. ÚS 26/16. Je to popkultura a to oblíbená, trefná. Nu ano, ale vážně, kolik lidí má aktivní znalost tohoto popkulturního skvostu? Jistě dost, ale každá čtenář to nebude. I zde bych jako přesvědčivější viděl estetické (přesvědčovací) kvality textu, nežli jeho známost. Je samozřejmě pravda, že většinou bude patrně známost textu s jeho estetickou kvalitou korespondovat.

Měl bych několik dalších výtek (Například autorka zdůrazňuje Platónovo pojetí významu rétoriky, tedy přesvědčivosti jazyka, a zároveň poněkud opomíjí fakt, že Platón opovrhoval rétorikou imaginovanou vlastně nesnášel kreativní literaturu, protože tato je podle něj de facto simulákrem kopie kopie ídeje.), obecně jsem však z knihy spíše nadšen. Používá pestrou paletu filosofických nástrojů (a názorů ostatně jich v kontextu obratu k jazyku je spousta), analyzuje (bohužel chudou) empirii (přistupuje i ke komparaci) a navíc nám předkládá analytické instrumentárium v podobě nové rétoriky, kterou vysvětluje a aplikuje na konkrétní argumentaci krásnou literaturou. Obecně se jedná o velice cenný příspěvek k tématu, kterého si vážím a který jsem si velice rád přečetl. Ještě jednou raději opakuji, nadnesl jsem dva kritické body, jeden však spíše ideový (proto subjektivní) a druhý marginální. I přes jejich přítomnost je tato publikace precizní, zajímavá a poutavá a já si jí velice vážím.

12.05.2023

Publikace velice stručně a kuse analyzuje vývoj ekonomie coby vědy, od oněch neurčitých pokusů Aristotela a podobných, přes Akvinského, až k první opravdu zajímavé kapitole o Smithovi. Včetně merkantilismu zabírá toto předvědecké období 50 stran, na ekonomické teorie od Smithe dál zabírá proto 130 stran. A to tedy není mnoho stran. Opravdu by kniha měla nést název Stručné dějiny ekonomických teorií, proč autoři navíc cítili potřebu dovětku pro právníky, tomu vysloveně nerozumím.

Ale ano, pokud ke knize přistupujete přesně s tím chcete stručný chronologický výklad, asi tato kniha stačí. Třeba já jsem do toho s tímto plánem šel. A ano, dostal jsem, zhruba, co jsem chtěl. Autoři se však pramálo snaží analyzovat jednotlivé teorie se všemi jejich důsledky, nota bene filosofickým podkladem, čtení to tak vlastně není zajímavé. Ekonomii nemám rád, nebaví mne. A jsem rád, že mi to tato kniha potvrdila.

2 23.04.2023

No... tak jsem si to konečně přečetl. Pročetl jsem ony legendární texty Gustava Radbrucha, které tak silně ovlivnily dějiny posledních osmdesáti let, že se s nimi může poměřovat tak maximálně Hart a Dworkin. A bylo to, nutno říci, strašlivé. Pokusím se sem své desítky řádků poznámek vměstnat, pokud možno strukturovaně, ale asi mi to nevyjde, tak promiňte.

Vezmu to postupně dle struktury knihy. V prvé řadě musím vyjádřit lítost nad tím, že tam Pavel Holländer, se vší úctou, slovy klasika, obhajuje neobhajitelné, totiž fungování toho, co nefunguje. On, i Libor Hanuš, obhajují teoretickou nesmyslnost, až hloupost Radbruchových textů tím, že nebyly teoretické, nýbrž praktické a jednalo se tak vlastně o manifesty. Myslí-li si oba pánové, že nesmyslnost manifestů může být obhájena tím, že se nám líbí, přiklání se tak k tomu nejhoršímu z politiky, práva a filosofie a přistupují tak na naprostou devalvaci vědy, či politického života (tedy aktivního života) vůbec. Dále v textu se k tomu vrátím, ale nemohu pominout hned úvodem. Pánové tvrdí, že Radbruchovy nesmysly manifestačně vnášejí ducha humanity do nehumánního pozitivního práva, ohrazují se proti označení mýtus, kterým dnes leckdo (včetně mě) Radbruchovu formuli označuje. Tedy takto: zakladatelem právního pozitivismu je Jeremy Bentham, ten ve svém díle Principles of legislation píše: "Zde se dotýkáme jedné z nejtěžších otázek. Jestliže právo není takové, jaké má být; jestliže je v otevřeném konfliktu s principem užitku; máme ho dodržovat? Máme ho porušit? Měli bychom zůstat neutrální mezi právem, které přikazuje zlo, a morálkou, která ho zakazuje? Řešení této otázky vyžaduje opatrnost i shovívavost. Měli bychom přezkoumat, jestli je více nebezpečné porušit právo, než ho dodržet; měli bychom přezkoumat, zda pravděpodobná zla plynoucí z poslušnosti jsou menší nebo větší než pravděpodobná zla, která plynou z neposlušnosti." To byla ale svině, co? Normální Hitler. Ten odporný, zlý a nechutný pozitivista v roce 1766. Hajzl. A Kelsen, ten symbol nejradikálnějšího pozitivismu? "[N]emá býti v ničem dotčen požadavek, že právo má býti morální, t. j. dobré. Tento požadavek rozumí se sám sebou." To napsal Kelsen, přátelé, ve své Ryzí nauce právní z roku, počkejte si, 1934, nemusel to psát jako Radbruch až ve 46.. Nemohu nepřidat Harta, který upřednostňuje morální soud před právním: "K tomu, aby lidé jasně uvažovali, když se setkají s úředním zneužitím moci, by především neměli zapomínat, že potvrzení právní platnosti ještě neřeší otázku poslušnosti a že ať už je aura majestátu či autority úředního systému jakkoliv mohutná, jeho požadavky musí nakonec podléhat morálnímu přezkoumání." Pravda, Hart to napsal až po Radbruchovi a to právě v kritice jeho formule.

Velice důležitý poznatek k Radbruchovi samému. To, co kritizuje ve své formuli, zdá se být jeho vlastní stín. Ve svém pojednání o relativismu totiž tvrdí něco, z čeho je formule zákon je zákon odvoditelná. Pojímá, zcela nesprávně, relativismus jako rovnost všech ídejí. Ale o to relativismu nejde! Relativismus je neustálým podezříváním vlastní ideologie a právě tak neustálým podezříváním jiných ideologií. Relativismus říká, moje teorie nejspíše není ta objektivně správná a ta tvoje také ne, moje je však pro ty a ty důvody lepší a méně škodlivá. Radbruch oproti tomu říkal: moje je stejně správná jako tvoje. Z toho nemohlo vzejít nic dobrého. Vztáhnu-li to na demokracii, vlastně mu nedošlo, že to není tak, že každé rozhodnutí lidu musí být stejně dobré, ale tak, že každé rozhodnutí lidu může být špatné. A proto může být špatný zákon.

K pěti minutám:

1. Za nacistického Německa mohl podle něj voják porušit rozkaz, kdežto právníci neměli morální cítění, aby porušili formulku zákon je zákon. To je hloupost, pro oba platil stejný výsledek. Poruším-li rozkaz, zemřu, neaplikuji-li zákon, zemřu. Jak už jsem se výše snažil několika citacemi ukázat, žádný pozitivista, si, na rozdíl od Radbrucha, nikdy nemyslel, že zákon je zákon ve smyslu formálnosti legislativního procesu, je morálním argumentem. Naopak, zákon podle nich může být špatný a je morálně správné jej neuposlechnout, dokonce je to vyžadovatelné. Radbruch svým uvažováním naopak přispívá k myšlence, že zákon vlastně nespravedlivý být nemůže, když je to ten zákon, že? a tím vlastně znemožňuje jeho neuposlechnutí. To co Radbruch tvrdí, vůbec není pozitivistické uvažování. To je jeho zkreslený a hloupý pohled na pozitivistické uvažování.

2. Kritizuje pojetí prospěchu rasy jako pravidla. Nic proti tomu. Ale nedochází mu, že toto pravidlo nikdy nebylo pozitivistické, ale přirozenoprávní. Nacistický koncept blut und boden je ryze naturalistický a při pohledu na něj se pozitivistovi chce zvracet. Radbruch proto nemůže kritizovat nacistické pozitivisty (ti neexistovali), nacisty (protože oni pozitivisticky neuvažovali), nota bene pak ne pozitivisty.

3. Nemohu souhlasit s konceptem práva jako přiblížení spravedlnosti. Jakkoliv se s ním mohu shodnout, že spravedlnost, účelnost a právní jistota jsou principy dobré legislativy, nejsou právem samým. Mohou v něm být, ale právo je a zůstává lidským artefaktem a může tak být špatné, nespravedlivé, neúčelné a nepředvídatelné a stále zůstat právem.

4. Koncept neprávnosti práva, je-li nespravedlivé je to nejhorší na jeho teorii. To, že je právo nespravedlivé je jistě důvodem pro jeho neuposlechnutí, ale nečiní to z něj neprávo. Pozitivista si řekne, toto je tak špatné právo, že se mu jako právu vzepřu. Na to Radbruch nemá odvahu, on si zpráva musí udělat neprávo, aby byl ochoten se mu vzepřít.

5. Mohl bych toho mít k poslední minutě více, ale zůstanu, jako Radbruch, u biblického citátu. Já bych, na rozdíl od něj, raději použil tento: Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. (Exodus, 23,2)

2 21.04.2023

Jsem ve třetině svých poznámek, ani ne a musím končit. Snad ještě pár poznámek k formuli samé. Co je to ta nesnesitelná míra? Snad by Radbruch, jako bývalý relativista, měl vědět, jaký je její problém. Pro něho je nesnesitelná nespravedlnost něco jiného, než, dejme tomu, pro Hitlera. Ta formule nedává smysl, protože pro Hitlera je nesnesitelně nespravedlivé, když Žid dýchá kyslík Němci, kdežto pro Radbrucha je to to, že Žid dýchá Němcův plyn. Já třeba souhlasím s Radbruchem, ale dokud s ním nesouhlasí nacista, je jeho formule k ničemu.

Poslední poznámka, ne, nespravedlnost, jak jsem již psal, nevede k neplatnosti práva. Toliko k morální povinnosti jej neuposlechnout. Shrnuto, snad jsem demonstroval na sotva pár příkladech nesmyslnost těchto Radbruchových textů a mohu s klidnou duší spát s vědomím, že jsem se o tom vykřičel.

P.S. Jednou hvězdou ani toliko nechci Radbrucha dále urážet, jako jsem tuto knihu chtěl spíše jen na nějaký čas posunout do modrých čísl. Opravdu mě jako pozitivistu uráží dost na to, že jsem ji na 100% hodnocení nemohl snést. Radbruch, jak jsem snad jasně demonstroval, vůbec nepochopil co to pozitivismus je a urazil tak desítky velkých myslitelů a desetitisíce právníků. To od něj, myslím, nebylo pěkné.

2 21.04.2023

O tomhle rozkošném pejskovi jsem četl již dvakrát. Nyní, při tahu na Doyleovo dílo, jsem se k němu vrátil, abych to měl komplet přečtené. (Relativně komplet)

Nu a je to vcelku zajímavá záležitost. Jednak, není v ní Holmes. Dobře, to přeháním, je tam, ale opravdu maličko. Značná část knihy je tvořena vedle klasického vyprávění Watsona, záznamy jeho dopisů nu a tuto značnou část knihy postrádáme Sherlocka. Je jaksi přítomen na pozadí dění, ale fyzicky jej nepotkáme. To neznačí, že začíná a končí bez něho, jen že tělo děle je do značné míry na Holmesovi nezávislé.

Proto možná novela působí dojmem poněkud natahovaným. Ono to bez toho geniálního detektiva zase tak zábavné prostě není. Na straně druhé zde Doyle ukázal něco, co rozhodně nedokáže v povídkách jsou tu relativně komplexní samostatné postavy, které vedle blat doplňují atmosféru děje. A mimochodem, svůj čas jsem detektivkám nevěnoval apriori pro své potěšení (já z toho kdovíjaké potěšení nemám), spíše pro, vedle nějakého obecného přehledu, důvody studijní, jsem jim svůj čas věnoval. A opravdu, z Holmesových příběhů a nikoliv pak z nich nejméně ze Psa Baskervilského, vyplývají nemalé konsekvence pro reflexi práva ve společnosti. A nejsou nikterak potěšující. Víte co je to kverulant? Možná vás překvapím, to slovo pochází z latiny querela byla typem žaloby (konkrétně v právu dědickém) a odtud se nám přeneslo na dnešní kverulanty. Každopádně v této novelce je jeden takový profesionální kverulant přítomný. Zaslouží si umřít, natvrdo, fakt. Takový člověk je to nejhorší co může soudní síň potkat.

Ale abych to nějak uzavřel, je to příjemné čtení, zajímavé, ačkoliv trochu delší než by muselo být. Mezi výplody pana Doyla patří jednoznačně k tomu lepšímu a není divu, že se stalo legendárním. Vilém z Baskervillu a Adson posílají pozdravy z Itálie.

A tak nezajímavé to nebylo. Kdybych se měl dopustit nějakého velice kulhavého srovnání, napadl by mě patrně Zločin a trest. Klid, klid, nebojte, četli jste tu samou novelu jako já. Nesrovnávám tyto dvě knihy co do obsahu a upřímně ani co do kvality. Jde mi o hlavní postavu. Egocentrický, narcistní a namyšlený mladíček, který se má možná malinko raději, než by svědčilo duševnímu zdraví. Samozřejmě, Kovrin není Raskolnikov, ale ti dva se do jednoho archetypu vejdou bez mačkání.

Novela je svědectvím o důsledcích výše nastíněného. Máte-li se za lepšího, nežli jste, máte-li své dílo za lepší, než je, může to špatně skončit. Nejenže můžete zahájit své schůzky s černým mnichem, to není ten problém, to je jen jeho symptom, ale můžete nakonec narazit na právě tu příčku, ze které jste vzlétli. Začnete-li se v záchvatu jakéhosi mámení považovat za Napoleona, nebo Kanta, může se stát, že zjistíte, že jste jen Raskolnikov, nebo Kovrin a umíráte právě v té špíně, které jste se tak usilovně snažili vyhnout. Z knihy se, zdá se, dá odnést vcelku jednoduše jisté no poučení asi ne, použiji to trapné slovo poselství. Minimálně ti z nás, kteří si o sobě občas trochu moc myslí, mohou si vzpomenout, že geniální duch v těle normálního smrtelníka nevydrží dlouho.

Nu, zde končím. Možná si ještě potřetí přečtu Psa Baskervilského a napíši k němu konečně komentář, ale jinak s Holmesem končím. Studie v šarlatové, Podpis čtyř, Případy Sherlocka Holmese, Vzpomínky na Sherlocka Holmese, Návrat Sherlocka Holmese, Z archívu Sherlocka Holmese, Poslední poklona Sherlocka Holmese. Desítky textů o Sherlocku Holmesovi.

Rozhodl jsem se je tu zhodnotit spíše globálně. Platí, co jsem již vícekrát napsal. Kvalita povídek je velice proměnlivá. Doyle napsal takové, za které by se měl po mém soudu každý autor s trochou sebeúcty stydět, jiné jsou však zvládnuté opravdu mistrovsky a já pro ně mám k autorovi úctu. Ať už povídky patřily do kterékoliv skupiny, jedno měly společné byly zábavné. Málokterá byla nudná, či zcela nezajímavá, pokud nehledáte zážitek literární (ten tu nehledejte, nenajdete jej), ale čirou zábavu, s chutí do toho. Ještě jednu věc totiž mají povídky společnou je v nich Holmes a u něj myslím není překvapivé, že se stal autorovým kulturním odkazem a vpravdě archetypem. Už pro něj stojí přečtení alespoň jedné sbírky za to třeba zrovna této, protože patří mezi ty kvalitnější.

Problém Doyla jako autora vězí hlavně v tom, že jeho samotného to zjevně nebavilo. Pokusil se, věřím zcela upřímně, s Holmesem rozloučit mnohokrát a nikdy mu to nebylo umožněno. Tvořil proto vlastně komerčně a tudíž leckdy lacině a je to na jeho výplodech vidět. Postrádají leckdy hloubku, kopírují se, užívají těch nejprostších způsobů jak čtenáře zaujmout a jsou bohužel inkonzistentní. Autor připisuje svým postavám vlastnosti kolikrát tak silně protikladné, že musí zjevně trpět schizofrenií. Ale to všechno se asi autorovi dá odpustit, ve jménu zábavy.

Právě tak systematicky z gruntu jako vzal Hume myšlení, bere zde zase vášně. Ponejprve vytváří kategorie, v kategoriích rozlišuje termíny, z těch pak pojmy, které následně rozvádí, rozebírá, tam kde jsou věci méně jasné rovněž demonstruje. Bohužel jsem přes vášně přelétl právě tak rychle, jako jsem přelétl přes myšlení jen abych se s bázickým porozuměním dostal k morálce. Přeci jenom dvě poznámky:

Je vcelku zajímavé jeho pojetí svobodné vůle. Není ani deterministické, ani čistě svobodovolní. Nazval bych jej patrně mechanistickým. V zásadě popisuje člověka jako stroj, či možná systém, který vykazuje stálosti (zvyky), které mu jsou běžné člověk je pouhým mechanismem. Tento systém však umožňuje relativně pravidelné úchylky. Ty však nevznikají z metafyzického konceptu svobodné vůle, ale z relevantního prostředí jsou determinovány svými příčinami. Je tedy vlastně deterministou, ale rozhodně ne takovým, jakým by ve své době měl být.

Zajímavý je také jeho vztah ke zvířátkům pozorovatelný již v prvém díle. Přisuzuje jim v zásadě stejné vlastnosti jako člověku, odlišné jen kvalitou, mírou. To je vlastně hrozně progresivní postoj, pro který mám Huma hrozně rád. Vlastně dává mému psovi možnost být právě tak pyšný jako jsem já (s kvalitativní odchylkou, můj pes nebude hrdý na pěkný obojek, ale na své tělo jako takové ano) a dovoluje mu být stejně naštvaný na mě, jako mohu být já naštvaný na něho. A to je krásné. Pohybujeme se totiž dlouhou dobu před Petrem Singerem, který bojuje za práva zvířátek.

Z obou bodů vyplývá, že Hume musel být pro své spoluobčany divný a že patrně plně nepatřil do své doby. Jeho úvahy nemohou být platné pro nedostatek informací, ale kdyby žil dnes, jeho úvahy by byly velkolepé a, myslím, podivuhodně přesné. Jeho pozorovací a analytické schopnosti totiž byly zcela výjimečné.

2 11.04.2023

Vydal jsem se na stezku Holmesovu ze dvou důvodů. Už nějaký ten měsíce (rok) mi ležela v notebooku čtyři pdf s povídkami Doyleovými. Navíc se mi teď hodilo trochu víc se podívat na detektivky ze studijních účelů. Rozhodl jsem si proto přečíst všechny tyto povídky. A asi jsem už přeholmesovaný. Ale ne, to není přesné, jsem předoyleovaný.

Předpokládám, že tyto povídky nejsou výrazně více či méně kvalitní, než ty z jiných sbírek. Ale jejich obsah se zkrátka začíná opakovat a přestávají být zajímavé. Pravda experimenty s narací v této sbírce byly osvěžující a některé povídky mne zkrátka bavily takové jaké byly (Upír, Šplhající muž, Voják), jiné mi však přišly naprosto prázdné a nudné a jedna mě vyloženě, promiňte mi to, nasrala koukám na Tři Garribedy.

Docházím kvapem k názoru, že kdyby Doyle nechal Sherlocka mrtvého (Poslední případ), nebo jej nechal na odpočinku (Druhá skvrna), udělal by lépe z pohledu jeho přetrvávající pověsti. Tohle je už snaha vyvářet již vyvařené.

Ale platí: jsou to jednoduché a prosté povídky, které vás pobaví, pokud od nich nic moc nečekáte (krom vždy zábavného Holmese, to mu nemohu vzít) a které obecně vzato nejsou špatné, nečtete-li jich mnoho.

Ke sbírce není v zásadě mnoho co napsat. Jedná se o sbírku detektivek poněkud proměnlivé kvality (některé mám velice rád, jiné jsou tak akorát trapné), které byly produkovány nikoliv pro jejich literární hodnotu, jako spíše pro jejich komerční hodnotu, nu a je to na nich vidět. Mimochodem, zdá se mi vtipné, že autor opět projevuje snahu ukončit to. Prostě to utnout. Vlastně u Druhé skvrny píše: dost, tohle je poslední povídka, neštvěte mě už! A ono mu to zase nevyšlo. Chudák.

Nu a co jiného vám sdělit, že? Komentoval jsem jako vždy i jednotlivé povídky, takže se tam můžete podívat, co je (dle mého pochybného soudu) kvalitnější a co méně, ale mnoho se tam nedovíte. Ony prostě nejsou zajímavé. Jistě, jsou zábavné, ale ne zajímavé. Shrnuto dohromady: je to zábavné, vtipné a milé čtení, které je ale strašně nezajímavé, nekonzistentní a absurdní. Příjemnou zábavu přeji (já se bavím).

Inu, kniha to ve skutečnosti není tak složitá, jak vypadá. Ona se složitě opravdu tváří, ale nakonec to není tak hrozné z prostého důvodu je logická. Samozřejmě, není platná. Její obsah je mrtvý právě tak jako její autor, fungovat zkrátka nemůže. Ale logicky navazující je a tak, pokud pochopíte začátek, měli byste s trochou trpělivosti zvládnout celý zbytek.

Autor postupuje vědecky. Stanovuje termíny a z termínů dělá pojmy. Pojmy logicky provazuje do systému. Zapamatujete-li si termín a pochopíte-li pojem, pochopit systém není problém. Je to tedy otázka času. Já ho, naneštěstí, aktuálně mnoho nemám a tak jsem knihu prolétl spíše zběžně, pamatuji si toliko základy, které shledávám důležitými pro to, co potřebuji. Co potřebuji? Poslední díl a zdálo se mi poněkud brutální část třetí pojednání, aniž jsem alespoň nahlédl do prvých dvou. Navíc jsem potřeboval pochopit alespoň autorovo pojetí impresí a ideí a kauzality.

Jak to není etika, nebo politická filosofie moc mě to nezajímá a nepotřebuji to. Proto skrze pojednání dělám takový speedrun a už se nemohu dočkat teze, že z faktů nelze vyvozovat normy, ve třetím díle

Proto nejsem schopen se zde hlouběji pozastavit nad chybami, které autor zajisté udělal a nemohu tu ani rozebírat důvody, proč jeho teze neplatí, systém neodpovídá realitě. Ale to každému beztak dojde po prvém dočtení, takže bych dělal zbytečnou práci. Omezím se proto na dvě konstatování: autorovo dílo je, přese všechno, fascinující a ohromující, dlužím mu poklonu, tedy se klaním; nakladatelství udělalo mimořádně dobrou práci s překladem, i předmluvou, dokonce i se zpracováním fyzického svazku, klaním se tedy i jim.

2 09.04.2023

Právní myšlení je jednou z těch knih, které jsou natolik zajímavé do svého obsahu, že tento obsah v praxi nelze komentovat. Je toho tam moc a všechno je natolik komplikované a zajímavé, že člověk vlastně neví co k tomu napsat.

Autor na rozloze cca 520 stran pojednává o velice rozmanitém spektru problémů. Kniha pojednává o iuspozitivismu a iusnaturalismu, o argumentaci, interpretaci, i aplikaci práva. Zabývá se ospravedlněním trestání a svobodou, materiálním ohniskem ústavy, i homofobií. Obsahuje mimořádně zajímavou a poučnou pasáž o nacistickém právu (díky za ní, odkazem na Sobka je mnohem jednodušší vyvracet pochybné názory o pozitivismu v nacistickém právu). Probírá jednotlivé školy právního myšlení a vcelku kriticky je podává čtenáři, který se v nich pomalu ztrácí a tápe. To vše pod tíhou 2476 poznámek pod čarou a seznamem literatury o rozsahu 68 stran. O knize nelze hovořit jako o učebnici filosofie, ani jako o učebnici dějin právního myšlení, ona je čímsi víc. Jedná se o největší český sumář právního myšlení, který je pro čtenáře naprosto ohromující nelze ji dost dobře číst a při čtení ji nelze dost dobře pojmout. Ale až nastane ve vašem akademickém životě krušný okamžik, budete vědět kam sáhnout a s čím pracovat. Přínos knihy je obrovský a tento Sobkův počin je úctyhodný.

Kniha je mimořádně komplikovaná, ale já ji mám rád a jsem rád, že je v mé knihovně a kdykoliv po ní sáhnu, myslím, že by ji měl mít v knihovně každý právník a student práv.

2 09.04.2023

Takto... Buďme k sobě upřímní, žádná velká literatura to není. Doyle je autor zkratkovitý, nedůsledný, inkonzistentní, nestálý v závěrech, spěchající do cílů, kam by se dalo v klidu dojít. Povídky mají silně proměnlivou kvalitu, některé se podobají jako... jsou velikonoce, tak mi odpusťte, velikonoční vajíčka. Vejce může být pokryto různými ornamenty, ale zůstává vejcem.

To, co činí povídky zajímavými, je Holmes. Když pak k němu přidáte natolik fascinující postavy, jako je Moriarty, nebo Mycroft, vznikne vám fascinující podívaná. Proto bych vypíchl Řeckého tlumočníka a Poslední případ. Nebýt jich a jejich intelektuálních schopností, které je posouvají do sféry superhrdinů, nebyly by texty vůbec zajímavé, zemřel by.

Ale ono to tak není! Bratři Holmesové a profesor Moriarty jsou superhrdiny a pohled na ně je fascinující a zábavný. Ergo, povídky jsou fascinující a zábavné a já je mám rád, tu méně, tu více, ale mám. Jsem velice rád, že jsem se vrhl do systematického čtení (dvě mám za sebou, tři sbírky čekají) a upřímně si to užívám. Doufám, že vy také!

Nno... Minimálně v tom vydání, které jsem četl já se jedná o soubor jedné novely a většího množství povídek. Novela byla vzato kolem a kolem velice pěkná, většina povídek taktéž. Zdá se mi poněkud editorsky nemoudré dát do jednoho svazku Spolek ryšavců a Makléřova úředníka, ale proti gustu...

Holmesovy povídky, marná sláva, nejsou kdovíjakým literárním skvostem. Jsou odrazem své doby, reflektují dobové stereotypy (i dodnes přetrvávající imperialismus a jeho nedílnou část, rasismus, ozvuky sexismu (s těmi je však bojováno), xenofobii a další pěknosti, kterým my už dnes vlastně vůbec nemůžeme rozumět, budiž řečeno s Cimrmanem), proto povídky jakoby zestárly. Nelze se pak divit, že nová seriálová verze v čele s Cumberbatchem jejich text dosti... reinterpretuje, kóduje a spojuje do vstřebatelnější podoby.

To však v zásadě nic neubírá tomu, že jsou zábavné. Člověk si z nich sotva něco odnese, ale je to vcelku příjemná zábava, která není náročná na mozek (v tom smyslu, že v zásadě nemá smysl snažit se predikovat výsledek případů, ten je zpravidla natolik absurdní (tu více a tu méně), že to není možné, tedy se člověk nesnaží, tedy je to intelektuálně primitivní čtení) a člověka pobaví. Takže vlastně proč ne! Sherlock Holmes je nesmrtelnou literární postavou, kterou já osobně miluji a jistě v tom nejsem sám, a už kvůli němu se povídky číst vyplatí. S chutí do toho!

Již po delší dobu pohrával jsem si s myšlenkou, podívat se na některé příběhy Sherlocka Holmese. A je to tu.

Začal jsem, přirozeně, na začátku tedy krom Psa Baskervilského, kterého jsem toho času četl hned dvakrát. Studie v šarlatové je mimořádně zajímavým počinem. Pěkný detektivní příběh, který nás nejenže hned úvodem seznamuje s nejslavnějším fiktivním detektivem všech dob (třebas myslím, že jeho příběhy nejsou tak známé jako ty Hercula Poirota), ale vymezuje se vcelku příkře vůči zakladateli žánru, což bývá ukázkou specifičnosti zasazení díla v žánru samém, Poeovu Dupinovi. Po mimořádně pěkném úvodu začíná detektivní příběh

Nu a je to příběh dosti fatalistický, že? Jakkoliv se autor vzepřel tomu, aby z novely učinil příběh ryze fatalistický, nádech osudovosti je přeci silný. Což bych, upřímně, nečekal a z toho co vím v dalších příbězích tento prvek není tak silný.

To však nebylo jediné, co překvapilo. Svého času jsem slyšel jakousi zkrácenou verzi příběhu, ta neobsahovala Mormony. Povím vám, čekal jsem mnohé, ale takovouhle analepsi, to jsem tedy nečekal. A nemyslím si, abych byl upřímný, že příběhu kdovíjak pomáhá, ba dokonce naopak. Jsem rád, že k závěru knihy se příběh vrátil doslova do úst Holmese.

Je mimochodem zajímavé tento originální příběh postavit do kontrastu s jeho převyprávěním v seriálu Sherlock Kdo by sakra psal při umírání nehty pomstychtivý vzkaz v němčině do stěny, že? Opravdu je ta novodobá reinterpretace zajímavá (autoři si právě fatalismu příběhu dosti všímají) a je zajímavé se na tento příběh nedívat jen jednorozměrně.

Obávám se, že zde budu až drze kritický. Ale to si ostatně zaslouží občas každý akademik a každá publikace. S panem profesorem Gerlochem mám dlouhodobě dosti problémů, tak jako s jeho přístupem k ústavnímu právu a právní teorii. Uvízl totiž někde v osmdesátých letech a je to vidět (ačkoliv se jedná o nové, již osmé, vydání z roku 2021, neobsahuje vlastně nic z aktuálních problémů teorie a filosofie práva...). Opominu některé chyby spíše drobného charakteru (není pravda, že by právo nezbytně bylo spojeno se sankcí, není pravda (což autor vlastně připouští, tak nevím proč to tak hloupě napsal), že se všechny přirozenoprávní koncepce shodují na věčnosti a neměnnosti práva) a soustředím se toliko na dva, tři body, které mne nepotěšily.

První problém, který Gerloch, bohužel, do obecného právního povědomí přinesl je tento: Přichází s absurdním dělením interpretačních metod na dvě kategorie: standardní a nestandardní. Při pohledu na ně si člověk musí položit otázku, jaký je mezi nimi rozdíl. Gerloch tvrdí, že standardní (jazykový, logický a systematický výklad) vycházejí z textu zákona, kdežto nestandardní (teleologický, historický, komparativní výklad) vychází z účelu zákona. Pominu fakt, že se nejedná zdaleka o všechny interpretační postupy, sotva o jejich menší část a pozastavím se raději právě nad tím rozlišením. Nedává smysl. Pakliže bychom chtěli tuto dělící strategii použít důsledně, dopadlo by dělení takto: textový výklad: jazykový; výklad účelem: logický, systematický, teleologický, komparační, historický. Proč? Protože argumentace logikou je interpretace účelem. Logická pravidla (a contrario, a fortiori, per eliminationem,) v textech zákonů zkrátka najít nelze. Je předpoklad úmyslu zákonodárce, že chce logicky konzistentní právní řád a my tento jeho úmysl naplňujeme mimo text zákona. Tak i systematický výklad. Představa konzistence a sebereferenční schopnosti právního řádu vychází z představy racionality zákonodárce. Neupravuje dvě věci týmž způsobem a jednu dvěma, neprotiřečí si, ale deroguje se specialitou To není text, to je úmysl, závěr. Gerlochova dichotomie nedává smysl. Bohužel se toto uvažování stalo vcelku běžným v právnické komunitě. A mimochodem, to není toliko můj názor, odkázat se tu mohu například na Tomáše Sobka, který toto Gerlochovi (jistě chytřeji) vyčítá.

Další problém mám s jeho tvrzeními o právním pozitivismu. Píše: Legalistickým pojetím právního státu otřásl fašismus, nacismus a stalinismus. Přes velký rozdíl mezi těmito ideologiemi a politickými režimy je pro ně společný odpor k přirozenoprávnímu hodnotovému základu právního státu.. To je tak zatraceně absurdní tvrzení Gustav Radbruch se notně zasloužil, mimo jiné, o sprosté pošlapání pojmu právního pozitivismu. Dalším jeho úspěchem bylo přesvědčení společnosti o tom, že nacismus (a přihoďte k nim klidně ten fašismus a stalinismus) trpěl jakýmsi odporem k přirozenému právu. To je hloupost. Jistě, trpěl odporem k předešlému přirozenému právu, ale to, co on sám provozoval, byl jednoznačně právní naturalismus. Právo vycházející z hudby sfér, jak říká Knapp. Právo, které stojí pod doktrínou Blut und Boden. Každý správný Němec musel při troše snahy dojít správné interpretaci právě pro to, že byl Němcem. Co to má co společného s legalismem, který tu Gerloch spojuje (rovněž nepravdivě) s pozitivismem? To je čistě přirozenoprávní doktrína. A existují další důvody, proč nacistická právní věda zkrátka nebyla pozitivistická, ale nemám tu prostor se o nich rozepisovat.

Mohl bych se tu pozastavovat nad desítkami dalších bodů a tvrzení, se kterými zkrátka dost dobře souhlasit nelze, ale asi by to bylo zbytečné. Buďte, prosím, k té učebnici kritičtí. Není dokonalá. Zjednodušuje až hanba a vynechává mnoho problémů, jak jsem výše nastínil, dokonce šíří některé zažité bludy.

Na straně druhé jí musím přiznat alespoň to, že přehledně a pojmutelně přednáší alespoň pojmologii právní teorie, dá se v ní snadno zorientovat a učit se podle ní musí být vcelku příjemné. V tomto ohledu není horší než ostatní učebnice teorie práva, naopak je lepší, než leckterá z nich. Musím smutně konstatovat, že se nám opravdu dobré učebnice právní teorie ještě nedostalo. Jo, a ještě jedna poznámka. Jakkoliv se profesor Gerloch s teorií dělby moci vypořádal dosti povrchně, oceňuji, že zmínil zastaralost tirády podle Montesquieaua. Pravda, teoreticky velice komplikovanou a diskutovanou čtvrtou moc vzal dosti hákem, ale alespoň ten problém zmínil.

Při studiu práva se, bohužel, nelze nesetkat s Ryzí naukou právní, tím pak méně, studujete-li v Brně na Masarykově univerzitě, která sebou historicky nese jméno Františka Weyra, zakladatele Normativní školy práva, sestřičky ryzí nauky právní Hanse Kelsena. Vedl jsem s paní docentkou z univerzity onehdy diskusi i Ryzí nauce právní, která mne podnítila k tomu, přečíst si Kelsenovo nejvýznamnější dílo, když už jej chci kritizovat. Pohled na něj se po přečtení proměnil, ale ne zase tak moc. Nevejde se mi sem všechno, ale co nadělám.

Kelsenova teorie je pozitivistická a to zcela krajně, až extrémně. Mohu se však ještě ztotožnit s Kelsenovým oddělením práva a morálky. Ale Kelsen jde dál. On vyžaduje vědu zabývající se jen právem. Což je pochopitelné. Ale Kelsen chce odstřihnout právo od jakýchkoliv jiných věd. Chce jej tak vyrvat z reality. Dovolím si to nastínit takto: je to jako kdyby lékař chtěl dokonale pochopit lidský trup. Vezme jej, oddělí od zbytku těla a začne orgán po orgánu procházet. On asi pochopí a to zcela precizně jeho skladbu. Ale jak může plně pochopit jeho účely, neví-li kam z něj vedou tepny a žíly, proč tam jsou ty vlásečnice a k čemu tam vlastně ty orgány jsou. Zkrátka Kelsen nemůže dohlédnout do všech konců, řečeno s klasikem. Pozná svůj předmět, ale učiní jej nefunkčním, tedy zbytečným.

Kelsenova teorie je navíc nekonzistentní v tom smyslu, že je existenčně závislá na tom, že oddělení nefunguje. Normy vznikají, pochopitelně, to nekritizuji, Kelsenovi z vůle zákonodárce. Právo vzniká z vůle, respektive volního aktu, ten vzchází z vůle a vůle... No vůle by musela být svébytná entita, která se rovná právu, aby na ní normy mohly referovat, být tak sebereferenční. Ale tak tomu není, že? Vychází-li právo z vůle, vzniká z psychologie. Vzniká-li z agregátu vůlí, vzniká ze sociologie. Díra v samém středu teorie.

Další díra obdobného charakteru leží o kousek dál. Pozitivistické teorie skvěle zvládají legalitu, ale s legitimitou mívají problém. (To říkám jako pozitivista.) Tak i Kelsen. Stojíme před problémem řetězení legitimace. Čím to je, že rozsudek je legitimní, je-li? Říká, rozsudek je legitimní díky zákonu, zákon je legitimní díky ústavě. Proč je legitimní ústava? To je dlouhodobý problém všech teorií. On na ni, nepříliš přesvědčivě, odpovídá grundnormou základní normou zablokovanu implicitním prvotním ústavodárcem (zde je mi jeho teorie nejasná, nepopírám, ale to pro výsledek nehraje roli.). Ale tím jenom posouvá otázku proč je legitimní grundnorma? On zde blokuje právě implicitním ústavodárcem, chcete-li, fikcí. Ale to mi řekněte, v čem je tento závěr lepší, než říct, že prvotní legitimace práva je od boha? Vzniká nám tu metafyzický deficit a dostáváme se mimo právo někam úplně jinam. (Dovoluji si zde tímto opravit chybu v anotaci grundnorma, jak jsem podal, není ústavou, je metaústavou. Když už, tak bychom dnes grndnormu postavili na roveň materiálnímu ohnisku ústavy, ale ani to by nebylo vhodné přirovnání. Ta anotace je zkrátka špatně.)

Tomáš Sobek k tomu v Nemorálním právu píše: "Být skeptik ohledně základní normy znamená být skeptik ohledně samotného pojmu právní platnost." Ano, to je fakt ryzí nauky právní. Problém je, že je to shodné s faktem každého náboženství. A to už jsme hodně mimo právo jako ryzí nauku. Tolik k druhé díře.

Dále se mi zdá absurdní myšlenka, že právem jsou toliko normy úplné, chcete-li, ty, které mají obsaženou sankci. Jednak, toto kritérium nepomůže v tom, k čemu Kelsen směřoval oddělení práva od jiných normativních systémů, i ostatní normativní systémy mají sankční charakter. Důležité není zkoumat sankční charakter, tedy úplnost norem per se, ale kvalitu sankčního charakteru hlavně jeho formalizovanost. Ale ani to nám příliš nepomůže v tomto odlišení, protože normy zkrátka mohou existovat bez sankce a přes to být právem. Tím neříkám, že každé právo není inherentně násilné, v tomto mě Derrida přesvědčil, jen říkám, že normy nemusí být úplné, aby byly právem.

Poslední dílčí poznámečky: Odmítnutí subjektivního práva se mi také jeví spíše nepřesvědčivým. Subjektivní právo je toliko subjektivizovaným objektivním právem, to není rozpor v jednotnosti systému. (Ne že by na případné nejednotnosti bylo cokoliv špatného, ale to já jen tak.) Dále se mi líbí jeho myšlenka dualismu sokroméXveřejné právo jako dualismu relativního, nikoliv absolutního.

A úplně poslední věc. Sám jsem Kelsena obvinil (před přečtením jeho textu) z formalizmu. To byla nepravda a já se za to omlouvám. Kelsen byl v tom smyslu formalistou, že za právo považoval to, co splňuje formální prvky normotvorby, bez ohledu na obsah. Ale přes to kladl požadavek na morální kvalitu práva (což snad není v tom co zde píši tak důležité, ale zdá se mi fér to zmínit), a hlavně dovoloval soudci diskreci při interpretaci práva, s ohledem na hierarchickou výstavbu právního řádu. Byl vlastně antiformalistou, protože tvrdil, že samotná právní norma vám nemůže garantovat jeden výkladový výsledek, naopak popíral, že vy z textu normy vyplýval jeden objektivně správný výklad, Za to se mu klaním.

06.04.2023

Jistě to také tak máte. Jsou možná lepší knihy, ale máte přeci jenom pár těch opravdu srdečních, které milujete. Já to tak každopádně mám. Série o Zaklínačovi, Mistr a Markétka, Ztracený ráj. A Idiot. Možná jsou Bratři Karamazovi objektivně lepší, nevím, je každopádně nemiluji. Idiota ano. Upřímně a na první pohled, od první řádky. Když jsem si ho před asi pěti lety přečetl, byl jsem ohromen, nikdy jsem na něj už nepřestal myslet, zůstal ve mě a ne a ne mě opustit. Po pěti letech jsem se k němu vrátil, s jistou obavou, v době jistého duševního neklidu, blbé nálady, abych tak řekl. Neměl proč jsem se bát. Náladu mi Idiot, dlouhodobě řečeno, nezlepšil, ale rozhodně to není tak, že by mě zklamal. Když jsem o Myškinovi četl, radoval jsem se, když radoval se on, byl jsem v rozpacích, když byl v rozpacích on a smutný, byl-li i on rozesmutnělý. Málokterá kniha tak na mě působí, tato jistě. Je lepší, mnohem lepší, než jsem si ji pamatoval, je velkolepá a je nádherná. Ale náladu, tu vám nezlepší. Poslední kapitola a závěr patří mezi to nejsilnější a nejpůsobivější co jsem kdy četl. Poslední kapitola patrně proto, že přes veškeré emoce a veškerou lásku, které je plna, je tím nejbrutálnějším, nejchladnějším a nejcyničtějším co jsem kdy četl. Je zvrácená, nechutná, podivná, je naprosto šílená. Je nádherná. Nádherně zrůdná.

Napsal jsem si mnoho bodů, desítky bodů, při čtení knihy, které po mém soudu stojí za zaznamenání. Ale zjišťuji, že na to nemám sílu. Ta kniha je natolik zajímavá, že psát co je na ní zajímavého by, patrně vyznělo na prázdno, bylo by to hloupé a možná trapné. Snad tedy jen o čem ta kniha je. Je o smrti. Tváří se na první pohled nevinně, ale je to tak. Bratři Karamazovi jsou o spravedlnosti, Zločin a trest o svědomí, Uražení a ponížení hlavně o zvrácenosti. Idiot obsahuje toto všechno, ale není to to hlavní. Idiot opravdu je o smrti. Ne jako v jiných knihách, kde se děj staví na něčím úmrtí, vraždě, zabití v boji. Smrt zde není těžištěm děje. Ta kniha je o smrti. Smrt jí pohybuje, díky smrti existuje, smrt v ní je v každé podobě. Není tu žádný Raskolnikov, který by brutálně ubil lichvářku sekerou, není tu zavražděný Fjodor Karamazov. Na scéně vlastně nikdo neumírá (tedy nekončí jeho umírání) a přes to je smrt bodem od kterého postavy směřují, cesta, po které jdou a také cíl, ke kterému míří. Smrt je ideou pro autora mimořádně důležitou a aktuální, měla by být důležitá i pro vás, chcete-li knihu číst.

Pak už jen jedna poznámka. Autor se pokouší, několikrát, zmást čtenáře interpretací vlastního děje. Svou podává i Aglaja. Berte ji vážně, abyste brali vážně knížete. A hlavně berte vážně tato její slova:

Bědný rytíř je samozřejmě donkichotský typ, ovšem nikoliv komický, ale naprosto vážný. Nejdřív jsem to nechápala a jen se všemu smála, ale teď mám bědného rytíře vyloženě ráda, a především si vážím jeho skutků.

Čtěte Idiota, čtěte ho a myslete na Ježíše a myslete na Člověka. Propracujte se po cestě smrti k naprostému a totálnímu zničení, apokalyptické destrukci, která, po mém soudu, nemá obdoby.