Pojednání o lidské přirozenosti: Kniha 2. Vášně
David Hume
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/450536/bmid_pojednani-o-lidske-prirozenosti-kni-ImL-450536.jpg
5
1
1
Druhá kniha Humova slavného filosofického díla Pojednání o lidské přirozenosti, která poprvé vyšla společně s knihou první v roce 1739, předkládá čtenáři Humovu originální teorii vášní a vůle. Hume se v ní soustředí zejména na výklad čtyř nepřímých vášní pýchy, studu, lásky a nenávisti v prožívání vlastního a cizího já (self). Neopomíjí přitom zdůraznit roli, kterou v tomto prožívání hraje zakoušení pocitů a postojů druhých vůči naší osobě a silná lidská tendence k vzájemnému srovnávání. Stejné východisko Hume následně používá i pro výklad takových emocí jako je soucit, úcta, závist či škodolibost. V závěru knihy předkládá Hume i svou vlivnou kompatibilistickou teorii vůle, podle níž lze svobodu lidské vůle sloučit s požadavkem její zákonité příčinné determinace.... celý text
Přidat komentář
Autorovy další knížky
| 1972 |  Zkoumání lidského rozumu |
| 2016 | Pojednání o lidské přirozenosti |
| 2013 | Dialogy o přirozeném náboženství |
| 2008 |  O práve a politike |
| 1900 | Přirozené dějiny náboženství a rozmluvy o náboženství přirozeném |
Právě tak systematicky z gruntu jako vzal Hume myšlení, bere zde zase vášně. Ponejprve vytváří kategorie, v kategoriích rozlišuje termíny, z těch pak pojmy, které následně rozvádí, rozebírá, tam kde jsou věci méně jasné rovněž demonstruje. Bohužel jsem přes vášně přelétl právě tak rychle, jako jsem přelétl přes myšlení jen abych se s bázickým porozuměním dostal k morálce. Přeci jenom dvě poznámky:
Je vcelku zajímavé jeho pojetí svobodné vůle. Není ani deterministické, ani čistě svobodovolní. Nazval bych jej patrně mechanistickým. V zásadě popisuje člověka jako stroj, či možná systém, který vykazuje stálosti (zvyky), které mu jsou běžné člověk je pouhým mechanismem. Tento systém však umožňuje relativně pravidelné úchylky. Ty však nevznikají z metafyzického konceptu svobodné vůle, ale z relevantního prostředí jsou determinovány svými příčinami. Je tedy vlastně deterministou, ale rozhodně ne takovým, jakým by ve své době měl být.
Zajímavý je také jeho vztah ke zvířátkům pozorovatelný již v prvém díle. Přisuzuje jim v zásadě stejné vlastnosti jako člověku, odlišné jen kvalitou, mírou. To je vlastně hrozně progresivní postoj, pro který mám Huma hrozně rád. Vlastně dává mému psovi možnost být právě tak pyšný jako jsem já (s kvalitativní odchylkou, můj pes nebude hrdý na pěkný obojek, ale na své tělo jako takové ano) a dovoluje mu být stejně naštvaný na mě, jako mohu být já naštvaný na něho. A to je krásné. Pohybujeme se totiž dlouhou dobu před Petrem Singerem, který bojuje za práva zvířátek.
Z obou bodů vyplývá, že Hume musel být pro své spoluobčany divný a že patrně plně nepatřil do své doby. Jeho úvahy nemohou být platné pro nedostatek informací, ale kdyby žil dnes, jeho úvahy by byly velkolepé a, myslím, podivuhodně přesné. Jeho pozorovací a analytické schopnosti totiž byly zcela výjimečné.