RichardMekka komentáře u knih

„Ty jsi tak hodná,“ řekl. „Já nechápu, proč jsem s tebou tak nešťastný.“

s. 289



"Bolest zakouší, jen když tam škodolibě vpadne jeho starší bratr, Richard junior, a propíchne placentu jeho rozjímání."

s. 322



"„Dost nám to klapalo,“ říká o svém Antiguanovi, „dokud se to nerozvezlo.“

Mluví o svých starých známostech jako o vylisovaných květinách"

s. 325



"Lidská manželství, tak jako chemické sloučeniny, uvolňují při rozpadu zásoby energie spoutané jejich vazbou."

s. 231



"Elino astma se zlepšilo, a myslí si teď, že byla alergická na mě."

s. 312



"Ukládáme děti ke spánku, jedno po druhém, v opačném pořadí, než v jakém se narodily"

s. 272



"Vycítíme všechno, co se mezi námi děje, každý záchvěv, skutečný i neskutečný; je to únavné. Dvořit se vlastní ženě je desetkrát namáhavější než dobýt neznámou dívku."

s. 272



"Romantické je prostě to, co je nezvyklé, nevyzkoušené. Pro Mapleovy byl nezvyk jet spolu autem v jedenáct dopoledne."

s. 284



„Kde byl John?“

„Se mnou doma a říkal, že je to nuda. Poslala jsem ho, ať si jde něco postavit, takže si staví ve sklepě gilotinu. V šesté třídě prý se už učí o revoluci.“

s. 348



"Byl jsem příliš krátce ženat, abych v tak zoufalé situaci nehledal poslední naději u své ženy."

s. 188



"Oblékli jsme se do gala a vyrazili jsme na notně drahou večeři do jedné pseudofrancouzské restaurace, před kterou nás pan Robinson důrazně, důrazně varoval, protože její majitelé jsou prý loupežníci."

s. 188



"Rozdělovala nás abeceda; ona seděla v jedné z prvních lavic a já, William Young, v jedné z posledních. Tam, kde končila moc abecedy, vládly jiné rozdíly."

s. 194



„Jak se ti seminář líbí?“

„Děsně. Je to jako jít po ránu do kina, což je moje představa o hříchu.“

s. 195



"Patřili jsme ke generaci, která své sympatie projevovala různými odstíny nesdílnosti."

s. 221



"Místo aby poslední kartu obrátil, roztrhl ji; měla na sobě povlak z umělé hmoty, byla tuhá a při trhání se zmačkala. Z jednoho útržku poznal, že to bylo scházející eso. Nevadí. Byl moderní muž, nedal na pověry, ani když byl sám; jeho život musí vyplynout zevnitř. Rozhodl se už, a teď netečně seděl a čekal, až na něj dolehne žal."

s. 231



"Ale všechno je to stále vzdálenější. Už se tam nikdy nevrátíme, do té doby, kdy byl každý tak nevinně v jiném stavu."

s. 237



"Nevinnost. Naše masívní auta padesátých let, jak jsme je milovali, jak jsme je proháněli: na znečištění vzduchu nikdo nemyslel. Dým z výfuků, dým z cigaret, dým z továren, samá romantika. Romantika nespoutaného spotřebitelství. Nákupy dětské výživy mezi křiklavým šmejdem supermarketů. Kupní síla: mladí, novopečení siláci, narození proto, aby konzumovali. Aby se lačně množili. Pokrytecké přesvědčení, že svět je odsouzen ke zkáze. Za jiskřivým obzorem absolutní nepřítel. Nad námi bomby, jejichž záblesk naplní krajinu jako misku: tak, že přeteče."

s. 237



"Světu naskočila husí kůže, ale přežil to."

s. 237

"Děti stále větší. Večírky stále odvázanější."

s. 239

"Byla vůbec ta padesátá léta? Smyslná tapeta. Bláznivé dítě. Závratný pocit lásky. Vlak se sune vpřed. Celá desítiletí se sunou k moři a berou nás s sebou. Dodnes mám strach. Dodnes jsem vděčný."

s. 240

"Díval se na svou dceru jako na ženu, ale bez žádosti."

s. 247

4 19.10.2021

Hana Bořkovcová "Píšu a sešit mi leží na kolenou: deníky z let 1940–1946" (ukázka)

"A já přece věřím, tolik. Věřím, že Bůh, nejvyšší a nekonečně dobrotivá moc, která vším vládne, poslala nás lidi sem, odněkud. A vezme nás opět zpátky, někam. Ale ten život, který je nám zde určený, že má nějaký smysl. Bůh stvořil svět tak podivuhodný a nás stvořil tak divné. Jsme jistě hodně nad zvířaty, která mají jen tělo. A hluboko, hluboko na Ním, který má jen duši. Jsme tak podivuhodně stvořeni z těla a duše. Je divné, že jedno druhé neruší. Ale to je právě člověk, jak je, a tak je, může si vytvořit krásný život. A kdyby v nic nevěřil, ale snažil se pomáhat jiným a být sám šťasten, může klidně umřít. Život lidský může být tak strašně bohatý. Je v něm tolik krásy a lásky a květin a nebe. A v tom ve všem je Bůh." ... "Věřím v lásku A dobro, v zemi a v nebe, ve všechny lidi a v Boha. Ale tolik bych potřebovala, aby alespoň ještě jeden člověk na světě věřil se mnou."

(s. 20-21)



"Odjeli Rudolf a Ela, nevím, jestli jsem si to naspala. Teď odjíždí babička, odjíždí spolužáci a učitelé, odjela Tylda a Kurt a Salis, odjíždějí všichni, všichni jedeme do nenávisti a bídy a utrpení a hrůzy. jedeme, abychom se už nikdy nevrátili mladí a silní a šťastní, se schopností milovat. Ne, to není správně. Je to docela jinak. Jedeme, abychom se v bídě poznali a milovali a pomáhali si. Jedeme, abychom poznali utrpení, ale také opravdovou lásku. V utrpení - někteří lidé umírají a někteří rostou. My musíme vyrůst!"

(s. 29)

"Četla jsem židovské dějiny a viděla jsem, jak svážejí do Veletržního paláce na rozbitém náklaďáku staré lidi, kteří nemohou jít pěšky. Slyšela jsem o našich miminkách, která teď odjíždějí do Terezína. My teď můžeme číst své staré dějiny." ... "Vždy dříve se mi zdála býti láska k národu prázdným pojmem. Teď už ne. Myslívala jsem, že přece lze milovat jen jednotlivé lidi, ale nikdy prostě celý národ. Ale teď miluji svůj národ, miluji Židy. Netoužím ovšem udělat pro ne nějaký hrdinský čin. Ale toužím, tolik toužím žít stále mezi nimi a pomoci jim ke šťastnému a krásnému životu. Starat se o staré lidi a o děti a o všechny - o Židy. Hladit a hladit jejich rány, po staletí utržené, až by přestaly bolet."

(s. 30)

"Den smíření - to je krásné jméno svátku, ale myslím si někdy, že lidé dobře nechápou jeho smysl. Skutečně věřící člověk přece jistě nemyslí, že Bůh se na nás hněvá po celý rok za naše hříchy - a v přesně určeném jednom dni v roce je všechny najednou odpustí. To je příliš zlidšťování Boha. Nemáme představy o tom, kdo On je. Vždy si Ho zlidšťujeme. Říkáme "Bůh" a i to je lidské slovo... Nevím, nevíme. Ale když vidíme všechnu krásu kolem sebe, musíme věřit, musíme milovat něco velkého, nevyslovitelného, milovat tak, jako je to v modlitbě: celou svou bytostí. Nedovedeme se upnout na celý život k něčemu, co neznáme. Ale milujeme onu Bytost, onoho Boha, jak lidsky a prostě říkáme, ve všem, co je kolem nás. Říkají, že máme nejvíce milovat Boha, a potom teprve rodiče. Já to tak nevidím. Miluji Boha v rodičích a ve všech a ve všem. Neumím to jinak - většinou." .. "Teprve teď se dostávám k této víře, k víře pokorné, ze které se ztrácí strach. Kdybych skutečně věřila, že Bůh trestá naše viny - snad by nebylo pak hříchem hřešit. To by byl spíše obchod. Ale já věřím, že Bůh nám odpouští hříchy každý den, každou hodinu, každou minutu, že nám odpustí hřích dříve, než je spáchán, že nám je všechny odpustil dříve, než stvořil Zemi - a proto nechci hřešit. Pro dítě je těžké poznat, co je a co není hřích, a je také tak mnoho věcí mezi tím. O tom hlavně přemýšlím. Ale snažím se nehřešit."

(s. 53)


"Procházím ulicemi. Tma se zavírá nade mnou a kolem mne. Tma je velká, a já jsem malá. Nikdo mě nevidí. Ani já sama sebe. Domy mají zavřené oči a jsou soustředěné samy do sebe. Nedívají se na mne a neruší mě v mém přemýšlení nebo nepřemýšlení. Je tma. Jenom někdy, na větších ulicích, tam, kde přejíždí elektrika, je vidět utíkat po drátě malou modrou jiskřičku. Místy se rozpukne ve vteřinový ohňostroj a zase ubíhá dál. Na křižovatkách se střídají tiše a výmluvně tři světla. Přijdeš tam, a náhle rozlije někdo do tmy krev. Červenou a křičící a horkou. Lidskou krev. Rozlije se po domech a blátě na ulici, rozlije se i po lidech a na jednom místě vstříkne i do řeky. Chvěje se a teče, teče, teče...

1 06.09.2021

"Myslím si, že býčí zápasy jsou podívaná pro muže,
kteří nejsou příliš stateční, ale rádi by byli"

(John Steinbeck, Zima úzkosti, s. 331)

Josef Hora "Otevři, neotvírej" (1927)

Zaťukal někdo na dveře.
Hlas pravil mi: Neotvírej!
Jaro to nemohlo být,
je podzim již.
Láska to nemohla být,
ta neodešla.
Hlas pravil mi: Neotvírej!

Zaťukal někdo po druhé.
Hlas pravil mi: Otevři, otevři!
Snad je to pozdrav z daleka,
dech palem a pomoří.
Snad je to přítel, jenž usměje se:
Buď zdráv!
Hlas pravil mi: Otevři, otevři!

Zaťukal někdo po třetí,
hlas pravil mi: Neotvírej!
Láska, ta plachá je, odchází
a pravý přítel neruší,
tak vytrvalé je na světě
jenom neštěstí.
Hlas pravil mi: Neotvírej!

Ticho přikrylo dveře zas.
Musel jsem, musel jsem otevřít.
Na schodech dozníval kroků hlas,
slyšel jsem někoho ze vrat jít.
Štěstí to nemohlo být,
není-li ve mně.
Jen vzduch se ještě po někom třás.

1 06.09.2021

Je splněn jeden cíl: má mysl
tím ožila, a jestli její jas
mě neopustí, vkrátku po vrstvách
proběhnu celý příběh života.

[…]

Dobře si vzpomínám
(byl jsem jen malý kluk, snad nebylo
mi ani devět), jak mráz na horách
s mrazivým větrem loňské krokusy
spálil a serval;

[…]

Kdo ale pitvat dokáže
svůj rozum nožem geometrie,
změnit jej na kruh nebo obdélník?
Kdo vybaví si hodinu, v níž prvně
svým semínkem byl do nás zaset zvyk?

[…]

Projel jsem Paříž a těch pár dní
tam pobyl, spěšně ohlédl si místa
s pradávnou nebo čerstvou pověstí

[…]

Tento můj příběh, příteli, se týká
duchovních sil, jež pak krok za krokem
šly, ruku v ruce s láskou, se štěstím
a obrazností, která učí pravdě,
dokud se dobro nitru vrozené
pak nezhroutilo pod náporem doby
a jejích katastrof?

[…]

Ach ještě pár let užitečně žít,
a dojdem cíle, skončí se tvůj běh
a pomník slávy zde bude stát.



Rozsáhlá filozofická poéma Williama Wordswortha "Předehra aneb Jak vzniká básnický duch" (The Prelude; or, Growth of a poet’s Mind [1850]) obsahuje poeticky zpracované údaje o autorově životě, popisy významných události či vzpomínky na životní epizody. Wordsworth v básni popisuje svůj život od dětství, přes cesty do zahraničí, mladistvé okouzlení a básnickou iniciaci, až po stáří s myšlenkami na ukončené dílo. Témata a vývojová linie jsou shodná s klasickou autobiografií, liší se jen veršovanou formou.

Zdroj: "Autobiografie: žánr a jeho hranice" KLÁRA SOUKUPOVÁ
(vyšlo v časopise ČESKÁ LITERATURA 1/2015)

1 06.09.2021

(audio) Josef Jedlička "O Švejkovi a švejkování" (z knihy "České typy a jiné eseje")

https://nadcasove.blogspot.com/2020/08/josef-jedlicka-o-svejkovi-svejkovani-z.html?m=1

(SPOILER) "Pokud jde o záhadné zmizení Quasimoda, mohli jsme vypátrat pouze toto:
Když asi za dva roky nebo za osmnáct měsíců po událostech, jimiž končí toto vyprávění, přišli do sklepení v Montfauconu vyhledat mrtvolu dva dny předtím oběšeného Oliviera Danka,[...]nalezli mezi všemi těmi ohavnými kostlivci dvě kostry, z nichž jedna objímala podivným způsobem druhou. Jedna z nich, byla to kostra ženy, měla dosud na sobě několik cárů šatů z látky kdysi bílé a kolem krku náhrdelník z adrezarachových zrnek s malým hedvábným váčkem, ozdobeným zelenými skleněnými korálky, který byl otevřený a prázdný. Ty předměty měly tak nepatrnou cenu, že si je kat asi nechtěl vzít. Druhá kostra, která ji držela v těsném objetí, byla kostra muže. Všimli si, že měla pokřivenou páteř, hlavu vraženou mezi lopatkami a jednu nohu kratší. Neměla zlomený vaz a bylo jasné, že nejde o oběšence. Muž, jemuž kostra patřila, přišel sem tedy umřít. Když ho chtěli odtrhnout od kostry, již objímal, rozpadl se v prach. ...."

Victor Hugo "Chrám matky Boží v Paříži"
SNKLHU, 1955
přeložila Milena Tomášková

1 06.09.2021

(audio) zaznam hlasu Ladislava Fukse, kde hovori o své knize "Oslovení z tmy" z roku 1971

https://nadcasove.blogspot.com/2020/07/2-x-knize-ladislava-fukse-osloveni-z.html?m=1

06.09.2021

(audio, 8min) Zdeněk Brdek o své knize "Obhájce moderního umění", která mapuje myšlení Jindřicha Chalupeckého

https://nadcasove.blogspot.com/2021/01/zdenek-brdek-o-sve-knize-obhajce.html?m=1

06.09.2021

Unaven, sám sobě nepochopitelný, nechci vzpomínat ani myslet, a tak tu třetí den bloumám od ničeho k ničemu a přesvědčuju sám sebe, že chci, mohu a mám, jak se na lázeňského hosta sluší, sedět na lavičce, tvář nastavenou slunci, a prostě se radovat, že jsem na svobodě, po tom všem živ a zdráv, že mi nic nebrání žít, jak jsem si představoval. Ale zatím vždycky, když užuž šťastně utkvívám v nenavyklém bezpečí, zazmítám se ve vlastní paměti a moje city, dojmy, vzpomínky a myšlenky vyplouvají na povrch a vybuchují. Jsem tu celý, a přece, marnodarmo, pohybuji se a myslím jak na protézách.

Je to trapné, zahambující; přísahal jsem si, že až vyjdu, nebudu na nic vzpomínat, na nic z minula myslet, že si budu na prstech počítat drobné radosti, žít hodinu po hodině, vnímat poklidně míjející vteřiny, skládat drobinku k drobince, šetřit jimi. A zatím, ne že bych se nesnažil, ale nejde, nejde mi to; až k zalknutí je ve mně touhy ztratit se v náhle zas otevřených dnech, plných vůní, barev. Jenže všechna pohoda, všechen ten úžas je pořád jen kolem a místo radosti, kterou bych měl a chtěl cítit, dme se ve mně nespokojenost. Čím víc se snažím, tím méně vím, kde a čím začít. [...] Třeba ten hluboko zasutý pocit, který mě zvedl do závrati, když mne po týdnech samovazby poprvé vyvedli na dvůr a nechali chodit, chodit, chodit.

Vím, je to nespravedlivé a nesouměřitelné: tady a tam, ale co je štěstí? V tom, co má, se někdy člověk těžko vyzná, jen představy a přání si jasně třídí, protože když mě pak chceš-nechceš, vodit na týž dvůr pravidelně, šťastně oslnivá první chvíle se rozbolavěla v nezhojitelné navždy. Ne jen slunce a nebe bez země, nebe přistehované k hřebenům zdí ostnatým drátem, ne jen široký obzor, k němuž lze dojít a uvidět nový, všechno bylo mimo dosah. Jen sám sobě mohl člověk unikat a rvát ze sebe, co je v něm živé a vědomé. A přece jsem žil; chodě dokola, pořád dokola v neúchylně vyměřeném poloměru, v předem odpočítaném počtu kruhů, žil a bránil se uvěřit, že za splnění touhy moci být pod ničím neohraničeným nebem jsem schopen všeho. [...] Co nevidíš, není, nenuť bdělost, aby hlídala, a nemůžeš-li jinak, nevěř, že to u zdi je tráva, nečíhej na ptačí křídla nad dvorem, nelov zvuky! Představ si, mysli si, věř, že za těmi zdmi není už nic. [...]

"Hlavně na nic nemyslet, všechny starosti hodit za hlavu a léčit se!" Doktor byl mladý a dával si záležet, aby každé jeho slovo znělo důvěryhodně, spolehlivě, vážně. [...] Všechno se ve mně míchá, jsme pod hladinou, nad hladinou i na břehu zároveň. Rozum chápe, ale to ostatní, co muselo i rozum hlídat, ne a ne si zvyknout. [...] Co by se stalo, kdybych doktorovi řekl: Jste hodný, ale zbytečně se namáháte. Průstřely v noze i rameni jsou dávno spolehlivě zahojeny a páteř zpevněna osmi lety kriminálu. Nechte mě plavat, kašlu na všechny procedury, na lázně, na všechno, co po mě chce někdo druhý. Ne, takhle myslet nesmím. Jen žádnou novou zeď, žádný sebeklam. [...] Všechno, všechno, jen ne ten dvojlomý příměr: tam a tady: já a všichni ostatní. Vždyť co se vlastně stalo: vinen-nevinen, obžaloba byla složená ze slov, rozsudek byl složen ze slov, odsuzující, i ten zprošťující. Jen nikoho a nic nepodezírat, nešlapat po sobě ani po druhých, netáhnout v sobě ani za sebou břemeno, zapomenout na všechno, vrátit se k práci, k lidem.

Kde ale začít? Co platno, že sebeusilovněji myslím na to, že jsem zde, pokud se pořád cítím tam. Vrátit se k lidem? Ke komu, k ženě, která se mě zřekla? K přátelům, kteří uvěřili v mou vinu? Jak se zbavit prázdna, mříží, zdí? Hned na sebe hledím neúčastně sám sobě třetí, hned ve mně cválá kůň, kterého zapomněli osedlat. Ne kůň po padlém nebo ztraceném jezdci; neklidný, odpočatý, zmateně pobíhající kůň, dychtící po jezdci, který by znovu určil cíl nevydané síle, nastřádané netrpělivosti. Rozsudek lze zrušit, ale nelze zrušit, co člověk žil. [...]


zdroj: "Lázeňská ouvertura" Jan Machoň (Blok, 1966), s. 5-8

06.09.2021

"Egon Hostovský a Lewis Mumford" Vladimír Papoušek (Česká literatura, 5/1995)

https://nadcasove.blogspot.com/2021/04/egon-hostovsky-lewis-mumford-vladimir.html?m=1

"Kdo chce zůstat silný, musí zůstat slabý.
Musí být úplné nic.
Had, který odpočívá,
představuje svou spirálou zároveň nekonečno i nulu."


"Muž, který se směje" Victor Hugo (1869)
Český překlad z r. 1918, Kniha první, kapitola Spodní svět

Foto ukazka z knihy "Kultura proti smrti" (Oswald, Památník Terezín, 2002)

https://nadcasove.blogspot.com/2021/07/kultura-proti-smrti-oswald-pamatnik.html?m=1

3 x Jiří Weil: "Život s hvězdou" (1949), "Moskva–hranice" (1937), "Na střeše je Mendelssohn" (1960)
https://nadcasove.blogspot.com/2020/06/3-x-jiri-weil-zivot-s-hvezdou-1949.html?m=1

Egon Hostovský "Sedmkrát v hlavní úloze" (audio ukázka)

https://nadcasove.blogspot.com/2021/08/egon-hostovsky-sedmkrat-v-hlavni-uloze_28.html?m=1

"...v této válce jde dnes o něco jiného, než šlo na začátku, a až na konci půjde o něco jiného, než jde dnes.Tahle válka, myslím, vznikla a je bojovná z příčin a pro cíle, které ještě neumíme jasně vyslovit."
s. 15

"Člověk neunikne sobě, lidem, Bohu a světu najednou. Ať se schovává, je neustále ve hře. Každé jeho hnutí je kdesi měřeno a váženo." s. 16

"Pravá chvíle přijde v každém životě, jen ji poznat [...] Jen nezaspat ten čas, kdy smíme vystoupit z komparsu a vyslovit neodvolatelně svůj monolog a zahrát dobře svou úlohu!" s. 16-17

"Slova lásky a naděje nám roztávala na rtech, jakmile byla vyslovena. Vyprchal z nich dech věčnosti, protože jsme rozmělnili jejich platnost. Ale zbyl v nás hlad po tom, co bylo na začátku, kdesi na prahu života, a hrdlo trýznila žízeň po ovoci věčných slov, z něhož jsme měli na jazyku jen hořké slupky. Čím více jsme mluvili, tím hlubší bylo naše mlčení." s. 43-44

"Bože, jak divně je člověku u srdce, chystá-li se zradit!" s. 47

"Pachtili jsme se za dropty života, zatím co se nám hroutil život celý." s. 56

"Pořád jsem vzpomínal na zajíce, kterého sedláci v kruhovém honu chytnou do rukou. Pustí ho, aby ho mohli zastřelit v běhu, jak káže myslivecká čest. Je v těch několika okamžicích před smrtí zajíc svobodný? Vidí slunce? Myslí na svůj pelíšek? Na vonící jetelisko? Ne, neviděl jsem kolem sebe lidi, jen zajíce, pádící s větrem o závod." s. 71

"Mé druhé já, jež poslouchalo, pozorovalo, a kulo cosi jako plán, rozpoznalo závratně rychle, že obludnost světa, před nímž se skrývám, není v jeho vnější podobě, nýbrž v jeho vnitřním ústrojenství." s. 104

"Vše dobré pochází z bolesti a popela"
https://soundcloud.com/user-199330116/cesta-cormac-mccarthy-2006-ukazka-2_vse-dobre-pochazi

7 24.04.2021

Ukazka:

"Všem vnějškově řízeným lidem je společné to, že zdrojem řízení pro jednotlivce jsou jeho vrstevníci - buď ti, které zná, nebo ti, jež poznává nepřímo, prostřednictvím přátel či hromadných sdělovacích prostředků. Tento zdroj je ovšem "zniterněn" v tom smyslu, že závislost na něm jako na řídícím životním činiteli je vštěpována již v raném věku. Cíle, o něž vnějškově řízený člověk usiluje, se mění v závislosti na tomto činiteli: beze změny zůstává po celý život jen usilování samo a pozorné sledování signálů přicházejících zvnějšku od druhých lidí." (s. 27-28)

"Niterně řízený člověk pojal do sebe v raném věku psychický gyroskop, který je uveden do pohybu rodiči a může později přijímat signály od jiných autorit, podobajících se jeho rodičům. [...] Zatímco niterně řízený člověk se mohl cítit "všude doma" díky své poměrně slabé vnímavosti vůči druhým, vnějškově řízený člověk se v jistém smyslu cítí doma všude a nikde, nadán schopností navázat rychle s každým důvěrný, třebaže povrchní vztah, a s každým se dorozumět." [...] Tradičně řízený člověk přijímá signály od druhých, přicházejí však k němu v kulturním stejnozvuku; k jejich zachycení nepotřebuje složité přijímací zařízení. [...] musí být schopen přijímat signály zblízka i zdáli" (s. 30-31)

Ukazka:
"...nejcharakterističtějším rysem našeho času náhlá popularita plurálu - frekvence, s jakou dnes vystupují v množném čísle ta substantiva, jež se kdysi objevovala jen v čísle jednotném.... Dnes žijeme projekty, nikoliv projektem [...] Dnes si již nepředstavujeme, že zítřek bude úplně jiný než dnešek, stále častěji slyšíme, že ´dějiny došly ke svému konci´, což znamená právě jen to, že nedoufáme v to, že by se budoucnost měla zásadně lišit od toho, co je dnes" (s. 13)

"Postmoderní praktiky tělesné drezury však mají opačné důsledky: jejich výsledkem jsou konstrukce gotického stylu, budované výlučně z excesů a krajností, tlaků a protikladů....[...] Nejde už o únik před napětími a tenzemi, ale o jejich vyhledávání a poté o jejich dovedení do extatické krajnosti, o vyždímání poslední kapky rozkoše, jež je v této extázi přítomna." (s. 86)

"Dnes se nám již nechvějí kolena, když hledíme do tváře Chaosu... Nikdy předtím se nám to nepodařilo. Již prostý pohled na nezastřený Chaos by měl stačit k tomu, aby v nás vyvolal závrať a uvedl nás do stavu panické hrůzy. A pak je tu ještě jedna novinka, která by měla naši situaci činit naprosto nesnesitelnou právě proto, že nemá precedens, z něhož by bylo možné se poučit. Vody, do nichž jsme se pohroužili, jsou hluboké, ale nejsou v nich umístěny žádné bójky. Nemůžeme dokonce ani říci, že se nacházíme na nějakém rozcestí, protože bez cest není rozcestí a my dnes víme nebo cítíme, že nejsou jiné cesty než ty, jež svými vlastními kroky vyznačujeme v půdě, v té chvíli, kdy po ní jdeme…" (s. 125)

Ukazka:

"Skutečné jsou jen jevy. Jevy, to je ta pravá skutečnost a není žádná jiná. V jevech se však projevuje určité, někdy zákonité opakování a mezi jevy existuje souvztažnost a tu je třeba filosoficky postihnout a logicky přesně artikulovat. Řeč je třeba ukáznit exaktností. Smysluplná je jen věta verifikovatelná." (s. 12)

"Moje přihlášení se ke kritickému racionalismu Karla Raimunda Poppera však neznamená, že bych též sdílel některé jeho pozdní these v oblasti politické filosofie. Nesdílím např. jeho přesvědčení, že náš svět (svět americké a evropské demokracie) je nejlepší, jaký kdy v dějinách existoval, a že jsme lepší nejen ekonomicky, nýbrž i morálně.4) Nesdílím Popperovu thesi, že západní demokracie, především Spojené státy, představují ten nejlepší z možných světů.5) Nesdílím ani jeho optimismus, že technický a ekonomický boom naší civilizace, dík svému úspěchu, nás vede ke stále zářnějším zítřkům, a že všichni, kteří poukazují na temné perspektivy krize a zániku jsou „zločinci a lháři“. (s. 13-14)

"... antika, to není jen Platon a platonismus. Antika má také své stoiky. Stoická filosofie není dekadentní resignací v soumraku znavené a umírající antické kultury, nýbrž stoicismus, to je poslední velký koncept, který antika postavila. Koncept konsistentní a to jak v ontologii, tak v noetice i v etice. Stoicismus je impozantní protiváha platonismu." (s. 41)

"Znavený, otupělý a konzumem požitků zblblý Evropan nezápasí o svobodu dělat to, co rozpoznal jako cestu svobody, která směřuje k novým obzorům, nýbrž znavený Evropan chce mít svobodu ve smyslu: bez ohledu na kohokoli a na cokoli urvat co nejvíc pro sebe. Tradice evropanství takový postoj nenazývala svobodou, nýbrž zvůlí. Postmoderní Evropan už nechce svobodu tvořit, nýbrž vysát. Civilizace, která přestala hodnoty tvořit a jen využívá, co se ještě naskýtá, jde vstříc zániku." (s. 67)

"Racionalismus stoiků je od platonského zcela odlišný. Stoikův logos je skutečně ratio. Rozumem si člověk se střízlivou věcností ujasňuje, co má a co nemá ve své moci, aby nerozumně nechtěl měnit, co změnit nemůže, aby netoužil po tom, čeho dosíci není v jeho moci, a aby svoboden byl od všeho, čeho střízlivě racionálně viděno může kdykoli pozbýt. Rozumem stoik nahlíží, jaký rozum vládne v kosmu. A toto poznání je možné, neboť logos kosmu a logos člověka jsou kompatibilní." (s. 67)

"Mýtus se vyznačuje tím, že není strukturován racionálně, chce být vnímán, zakoušen, prožíván, nikoli racionálně analyzován. Mýtus nerozlišuje fakta a význam. Mýtus vypráví a tím, jak vypráví, sděluje události i jejich interpretaci zároveň. Ptát se mýtu, zda to, co vypráví, se skutečně historicky stalo, je vůči tomuto literárnímu druhu nepřiměřené položení otázky." (s. 87)

"Rozklad civilizace začíná většinou noetickou skepsí a resignací na exaktnost. Noetická skepse má pak za následek skepsi ontologickou a skepse ontologická ústí do skepse etické. Negace exaktnosti je signálem znavení a úpadku civilizace." (s. 101-102)

"Nová podoba naší planetární globalizace spočívá v plném uznání plurality jiných identit, aniž bychom vyprázdnili svou sociokulturní identitu." (s. 118)

"Postmoderní člověk [je] radikálně jiný. Je to zcela nový, jiný fenomén na scéně Evropy. Postmoderní člověk nese bez trudomyslnosti posledních otázek a bez křeče mezných situací lehkost svého bytí. Nenechá se křesťanským misionářem zatlačit do kouta dvěma meznými, posledními otázkami: "umřeš a seš hříšnej" Na tyto dva osvědčené boxerské údery křesťanského misionáře odpoví postmoderní člověk: "A co má bejt. Sem hříšnej a umřu." (s. 124)

"Postmoderna je však - proti vší logice věcí - schopna uvádět na společného jmenovatele jevy, prvky a přístupy zcela neslučitelné. V tom tkví její základní rys, její iracionalita, její nelogičnost, její neprincipiálnost. Postmoderna se vyznačuje lhostejností i fanatismem, globálností i vysokým oceněním regionálního detailu, ateistickým nihilismem i náboženským zanícením, lhostejností k ideji národa i nacionálním fanatismem. Postmoderna je schopna uvést v soulad či nechat platit vedle sebe jak pluralitu, tak fanatický extrém. [...] Moderní pluralita povýšená pervertující postmodernou na jediný všelék, na extrém, požírá sebe samu" (s. 130-131)

"Postmoderna, která patheticky deklaruje pluralitu a disenz, má i svou odvrácenou, pervertovanou tvář. Ta odvrácená tvář postmoderny nechce nic slyšet o pluralitě, o komunikaci, o dialogu, o racionální argumentaci, o svobodné soutěži idejí. Odvrácená tvář postmoderny zná jen jednu písničku, jen jedno řešení, jen jednu do krajnosti vybičovanou krajnost – absolutní svobodu individua. A tak postmoderna, ono poslední evropské povstání proti absolutním pravdám, vede Evropu k zániku, jehož příčinou je extrém absolutního principu absolutní svobody v absolutní pluralitě. Postmoderna, která chtěla být pozitivní protiváhou všeho absolutního, pervertovala do podoby absolutní svobody jejímž důsledkem je absolutní absurdita." (s. 132)

"Evropa umírá ne proto, že neunese disenz koncepcí, ale že nemá žádný disenz koncepcí. Proto není ani schopna vést pluralitní dialog rozkročený mezi identitu a pluralitu. Není toho schopna ne proto, že ulpívá na minulé koncepci jedné pravdy, nýbrž proto, že je znavená extrémem absolutní svobody individua. Extrém po delší době vždy přivodí znavenost." (s. 133)