RichardMekka
přečtené 76
Milenci a manželé
1984,
John Updike
„Ty jsi tak hodná,“ řekl. „Já nechápu, proč jsem s tebou tak nešťastný.“ s. 289 "Bolest zakouší, jen když tam škodolibě vpadne jeho starší bratr, Richard junior, a propíchne placentu jeho rozjímání." s. 322 "„Dost nám to klapalo,“ říká o svém Antiguanovi, „dokud se to nerozvezlo.“ Mluví o svých starých známostech jako o vylisovaných květinách" s. 325 "Lidská manželství, tak jako chemické sloučeniny, uvolňují při rozpadu zásoby energie spoutané jejich vazbou." s. 231 "Elino astma se zlepšilo, a myslí si teď, že byla alergická na mě." s. 312 "Ukládáme děti ke spánku, jedno po druhém, v opačném pořadí, než v jakém se narodily" s. 272 "Vycítíme všechno, co se mezi námi děje, každý záchvěv, skutečný i neskutečný; je to únavné. Dvořit se vlastní ženě je desetkrát namáhavější než dobýt neznámou dívku." s. 272 "Romantické je prostě to, co je nezvyklé, nevyzkoušené. Pro Mapleovy byl nezvyk jet spolu autem v jedenáct dopoledne." s. 284 „Kde byl John?“ „Se mnou doma a říkal, že je to nuda. Poslala jsem ho, ať si jde něco postavit, takže si staví ve sklepě gilotinu. V šesté třídě prý se už učí o revoluci.“ s. 348 "Byl jsem příliš krátce ženat, abych v tak zoufalé situaci nehledal poslední naději u své ženy." s. 188 "Oblékli jsme se do gala a vyrazili jsme na notně drahou večeři do jedné pseudofrancouzské restaurace, před kterou nás pan Robinson důrazně, důrazně varoval, protože její majitelé jsou prý loupežníci." s. 188 "Rozdělovala nás abeceda; ona seděla v jedné z prvních lavic a já, William Young, v jedné z posledních. Tam, kde končila moc abecedy, vládly jiné rozdíly." s. 194 „Jak se ti seminář líbí?“ „Děsně. Je to jako jít po ránu do kina, což je moje představa o hříchu.“ s. 195 "Patřili jsme ke generaci, která své sympatie projevovala různými odstíny nesdílnosti." s. 221 "Místo aby poslední kartu obrátil, roztrhl ji; měla na sobě povlak z umělé hmoty, byla tuhá a při trhání se zmačkala. Z jednoho útržku poznal, že to bylo scházející eso. Nevadí. Byl moderní muž, nedal na pověry, ani když byl sám; jeho život musí vyplynout zevnitř. Rozhodl se už, a teď netečně seděl a čekal, až na něj dolehne žal." s. 231 "Ale všechno je to stále vzdálenější. Už se tam nikdy nevrátíme, do té doby, kdy byl každý tak nevinně v jiném stavu." s. 237 "Nevinnost. Naše masívní auta padesátých let, jak jsme je milovali, jak jsme je proháněli: na znečištění vzduchu nikdo nemyslel. Dým z výfuků, dým z cigaret, dým z továren, samá romantika. Romantika nespoutaného spotřebitelství. Nákupy dětské výživy mezi křiklavým šmejdem supermarketů. Kupní síla: mladí, novopečení siláci, narození proto, aby konzumovali. Aby se lačně množili. Pokrytecké přesvědčení, že svět je odsouzen ke zkáze. Za jiskřivým obzorem absolutní nepřítel. Nad námi bomby, jejichž záblesk naplní krajinu jako misku: tak, že přeteče." s. 237 "Světu naskočila husí kůže, ale přežil to." s. 237 "Děti stále větší. Večírky stále odvázanější." s. 239 "Byla vůbec ta padesátá léta? Smyslná tapeta. Bláznivé dítě. Závratný pocit lásky. Vlak se sune vpřed. Celá desítiletí se sunou k moři a berou nás s sebou. Dodnes mám strach. Dodnes jsem vděčný." s. 240 "Díval se na svou dceru jako na ženu, ale bez žádosti." s. 247... celý text
Píšu a sešit mi leží na kolenou
2011,
Hana Bořkovcová
Hana Bořkovcová "Píšu a sešit mi leží na kolenou: deníky z let 1940–1946" (ukázka) "A já přece věřím, tolik. Věřím, že Bůh, nejvyšší a nekonečně dobrotivá moc, která vším vládne, poslala nás lidi sem, odněkud. A vezme nás opět zpátky, někam. Ale ten život, který je nám zde určený, že má nějaký smysl. Bůh stvořil svět tak podivuhodný a nás stvořil tak divné. Jsme jistě hodně nad zvířaty, která mají jen tělo. A hluboko, hluboko na Ním, který má jen duši. Jsme tak podivuhodně stvořeni z těla a duše. Je divné, že jedno druhé neruší. Ale to je právě člověk, jak je, a tak je, může si vytvořit krásný život. A kdyby v nic nevěřil, ale snažil se pomáhat jiným a být sám šťasten, může klidně umřít. Život lidský může být tak strašně bohatý. Je v něm tolik krásy a lásky a květin a nebe. A v tom ve všem je Bůh." ... "Věřím v lásku A dobro, v zemi a v nebe, ve všechny lidi a v Boha. Ale tolik bych potřebovala, aby alespoň ještě jeden člověk na světě věřil se mnou." (s. 20-21) "Odjeli Rudolf a Ela, nevím, jestli jsem si to naspala. Teď odjíždí babička, odjíždí spolužáci a učitelé, odjela Tylda a Kurt a Salis, odjíždějí všichni, všichni jedeme do nenávisti a bídy a utrpení a hrůzy. jedeme, abychom se už nikdy nevrátili mladí a silní a šťastní, se schopností milovat. Ne, to není správně. Je to docela jinak. Jedeme, abychom se v bídě poznali a milovali a pomáhali si. Jedeme, abychom poznali utrpení, ale také opravdovou lásku. V utrpení - někteří lidé umírají a někteří rostou. My musíme vyrůst!" (s. 29) "Četla jsem židovské dějiny a viděla jsem, jak svážejí do Veletržního paláce na rozbitém náklaďáku staré lidi, kteří nemohou jít pěšky. Slyšela jsem o našich miminkách, která teď odjíždějí do Terezína. My teď můžeme číst své staré dějiny." ... "Vždy dříve se mi zdála býti láska k národu prázdným pojmem. Teď už ne. Myslívala jsem, že přece lze milovat jen jednotlivé lidi, ale nikdy prostě celý národ. Ale teď miluji svůj národ, miluji Židy. Netoužím ovšem udělat pro ne nějaký hrdinský čin. Ale toužím, tolik toužím žít stále mezi nimi a pomoci jim ke šťastnému a krásnému životu. Starat se o staré lidi a o děti a o všechny - o Židy. Hladit a hladit jejich rány, po staletí utržené, až by přestaly bolet." (s. 30) "Den smíření - to je krásné jméno svátku, ale myslím si někdy, že lidé dobře nechápou jeho smysl. Skutečně věřící člověk přece jistě nemyslí, že Bůh se na nás hněvá po celý rok za naše hříchy - a v přesně určeném jednom dni v roce je všechny najednou odpustí. To je příliš zlidšťování Boha. Nemáme představy o tom, kdo On je. Vždy si Ho zlidšťujeme. Říkáme "Bůh" a i to je lidské slovo... Nevím, nevíme. Ale když vidíme všechnu krásu kolem sebe, musíme věřit, musíme milovat něco velkého, nevyslovitelného, milovat tak, jako je to v modlitbě: celou svou bytostí. Nedovedeme se upnout na celý život k něčemu, co neznáme. Ale milujeme onu Bytost, onoho Boha, jak lidsky a prostě říkáme, ve všem, co je kolem nás. Říkají, že máme nejvíce milovat Boha, a potom teprve rodiče. Já to tak nevidím. Miluji Boha v rodičích a ve všech a ve všem. Neumím to jinak - většinou." .. "Teprve teď se dostávám k této víře, k víře pokorné, ze které se ztrácí strach. Kdybych skutečně věřila, že Bůh trestá naše viny - snad by nebylo pak hříchem hřešit. To by byl spíše obchod. Ale já věřím, že Bůh nám odpouští hříchy každý den, každou hodinu, každou minutu, že nám odpustí hřích dříve, než je spáchán, že nám je všechny odpustil dříve, než stvořil Zemi - a proto nechci hřešit. Pro dítě je těžké poznat, co je a co není hřích, a je také tak mnoho věcí mezi tím. O tom hlavně přemýšlím. Ale snažím se nehřešit." (s. 53) "Procházím ulicemi. Tma se zavírá nade mnou a kolem mne. Tma je velká, a já jsem malá. Nikdo mě nevidí. Ani já sama sebe. Domy mají zavřené oči a jsou soustředěné samy do sebe. Nedívají se na mne a neruší mě v mém přemýšlení nebo nepřemýšlení. Je tma. Jenom někdy, na větších ulicích, tam, kde přejíždí elektrika, je vidět utíkat po drátě malou modrou jiskřičku. Místy se rozpukne ve vteřinový ohňostroj a zase ubíhá dál. Na křižovatkách se střídají tiše a výmluvně tři světla. Přijdeš tam, a náhle rozlije někdo do tmy krev. Červenou a křičící a horkou. Lidskou krev. Rozlije se po domech a blátě na ulici, rozlije se i po lidech a na jednom místě vstříkne i do řeky. Chvěje se a teče, teče, teče...... celý text
Cesta
2008,
Cormac McCarthy
"Vše dobré pochází z bolesti a popela" https://soundcloud.com/user-199330116/cesta-cormac-mccarthy-2006-ukazka-2_vse-dobre-pochazi
Chrám Matky Boží v Paříži
2014,
Victor Hugo
"Pokud jde o záhadné zmizení Quasimoda, mohli jsme vypátrat pouze toto: Když asi za dva roky nebo za osmnáct měsíců po událostech, jimiž končí toto vyprávění, přišli do sklepení v Montfauconu vyhledat mrtvolu dva dny předtím oběšeného Oliviera Danka,[...]nalezli mezi všemi těmi ohavnými kostlivci dvě kostry, z nichž jedna objímala podivným způsobem druhou. Jedna z nich, byla to kostra ženy, měla dosud na sobě několik cárů šatů z látky kdysi bílé a kolem krku náhrdelník z adrezarachových zrnek s malým hedvábným váčkem, ozdobeným zelenými skleněnými korálky, který byl otevřený a prázdný. Ty předměty měly tak nepatrnou cenu, že si je kat asi nechtěl vzít. Druhá kostra, která ji držela v těsném objetí, byla kostra muže. Všimli si, že měla pokřivenou páteř, hlavu vraženou mezi lopatkami a jednu nohu kratší. Neměla zlomený vaz a bylo jasné, že nejde o oběšence. Muž, jemuž kostra patřila, přišel sem tedy umřít. Když ho chtěli odtrhnout od kostry, již objímal, rozpadl se v prach. ...." Victor Hugo "Chrám matky Boží v Paříži" SNKLHU, 1955 přeložila Milena Tomášková... celý text
Slunovrat
2003,
Josef Hora
Josef Hora "Otevři, neotvírej" (1927) Zaťukal někdo na dveře. Hlas pravil mi: Neotvírej! Jaro to nemohlo být, je podzim již. Láska to nemohla být, ta neodešla. Hlas pravil mi: Neotvírej! Zaťukal někdo po druhé. Hlas pravil mi: Otevři, otevři! Snad je to pozdrav z daleka, dech palem a pomoří. Snad je to přítel, jenž usměje se: Buď zdráv! Hlas pravil mi: Otevři, otevři! Zaťukal někdo po třetí, hlas pravil mi: Neotvírej! Láska, ta plachá je, odchází a pravý přítel neruší, tak vytrvalé je na světě jenom neštěstí. Hlas pravil mi: Neotvírej! Ticho přikrylo dveře zas. Musel jsem, musel jsem otevřít. Na schodech dozníval kroků hlas, slyšel jsem někoho ze vrat jít. Štěstí to nemohlo být, není-li ve mně. Jen vzduch se ještě po někom třás.... celý text
Podzemní hudba
2009,
William Wordsworth
Je splněn jeden cíl: má mysl tím ožila, a jestli její jas mě neopustí, vkrátku po vrstvách proběhnu celý příběh života. […] Dobře si vzpomínám (byl jsem jen malý kluk, snad nebylo mi ani devět), jak mráz na horách s mrazivým větrem loňské krokusy spálil a serval; […] Kdo ale pitvat dokáže svůj rozum nožem geometrie, změnit jej na kruh nebo obdélník? Kdo vybaví si hodinu, v níž prvně svým semínkem byl do nás zaset zvyk? […] Projel jsem Paříž a těch pár dní tam pobyl, spěšně ohlédl si místa s pradávnou nebo čerstvou pověstí […] Tento můj příběh, příteli, se týká duchovních sil, jež pak krok za krokem šly, ruku v ruce s láskou, se štěstím a obrazností, která učí pravdě, dokud se dobro nitru vrozené pak nezhroutilo pod náporem doby a jejích katastrof? […] Ach ještě pár let užitečně žít, a dojdem cíle, skončí se tvůj běh a pomník slávy zde bude stát. Rozsáhlá filozofická poéma Williama Wordswortha "Předehra aneb Jak vzniká básnický duch" (The Prelude; or, Growth of a poet’s Mind [1850]) obsahuje poeticky zpracované údaje o autorově životě, popisy významných události či vzpomínky na životní epizody. Wordsworth v básni popisuje svůj život od dětství, přes cesty do zahraničí, mladistvé okouzlení a básnickou iniciaci, až po stáří s myšlenkami na ukončené dílo. Témata a vývojová linie jsou shodná s klasickou autobiografií, liší se jen veršovanou formou. Zdroj: "Autobiografie: žánr a jeho hranice" KLÁRA SOUKUPOVÁ (vyšlo v časopise ČESKÁ LITERATURA 1/2015)... celý text