RichardMekka komentáře u knih

Ukazka:

"Principy ekonomického liberalismu, politické demokracie, náboženské svobody a individualismu v osobním životě byly výrazem tužeb po svobodě a současně se zdálo, že přibližují lidstvo k jeho seberealizaci. Člověk zpřetrhal jedno pouto za druhým, odvrhl nadvládu přírody a sám se učinil jejím pánem; zničil nadvládu církve a způsobil převrat absolutistického státu. Odstranění vnější nadvlády se zdálo nejen nezbytnou, ale i dostatečnou podmínkou k dosažení vytouženého cíle: svobody jednotlivce." (s. 13)

"Cílem této knihy je analýza těch dynamických činitelů v charakterové struktuře moderního člověka, které ho ve fašistických zemích přiměly vzdát se svobody a které převládají i u milionů našich vlastních lidí." (s. 14)

"Proti Freudovu hledisku je analýza uvedená v této knize založena na předpokladu, že klíčem k psychologickému problému je specifická vztaženost jedince ke světu, a ne jeho uspokojení, frustrace nebo instinktivní potřeby per se; a dále na předpokladu, že vztah mezi člověkem a společností není statický. Není tomu tak, že by na jedné straně existoval jedinec od přírody vybavený určitými pudy a na druhé straně společnost jako něco od něj odděleného, uspokojující nebo frustrující jeho vrozené pudy. Existují určité potřeby - hlad, žízeň, sex -, které jsou obecně lidské; jsou však i pudy přispívající k rozdílům v lidských charakterech - láska či nenávist, mocichtivost a přání se podrobovat, radost ze smyslové rozkoše a bázeň před ní - a to všechno jsou produkty společenského procesu. Nejkrásnější i nejohavnější lidské pudy nejsou částí pevně určené a biologicky dané lidské přirozenosti, ale výsledkem společenského procesu, který člověka utváří. Jinými slovy: Společnost má nejen potlačovací funkci, ale také funkci tvůrčí. Lidská přirozenost, její vášně a úzkosti jsou produktem kultury; ve skutečnosti nejdůležitějším výtvorem a velkým výdobytkem nepřetržitého lidského úsilí, jehož zaznamenání nazýváme dějinami, je člověk sám. " (s. 17)

"Od renesance až po naše dny jsou lidé naplněni žhavou žádostivostí po slávě, zatímco u člověka středověké společnosti se toto úsilí, které se nám dnes zdá tak přirozené, vyskytovalo velmi málo. V témže období lidé rozvinuli svůj smysl pro krásu přírody, který dříve neměli. A v zemích severní Evropy od 16. století lidé vyvinuli takovou posedlost prací, která svobodnému člověku v předchozím období chyběla. Člověk však není dějinami jen vytvářen - člověk dějiny tvoří. Řešení těchto zdánlivých protikladů připravuje pole pro sociální psychologii." (s. 18)

"Z toho, co jsme už řekli, vyplývá, že hledisko uvedené v této knize se od Freudova liší tou měrou, v níž důrazně odporuje jeho interpretaci historie jakožto výsledku psychologických sil, které samy o sobě nejsou společensky podmíněny. Stejně tak odporuje teoriím, které opomíjejí lidský faktor jako jeden z dynamických prvků společenského procesu. Tato kritika je zaměřena nejen proti sociologickým teoriím, jež vysloveně chtějí psychologické problémy ze sociologie vyloučit (viz Durkheima a jeho školu), ale také proti těm teoriím, které jsou víceméně zabarveny behavioristickou psychologií." (s. 18)

"Dějiny lidské společnosti mají svůj počátek ve vyčlenění člověka ze stavu jednoty s přírodním světem a uvědomění si sebe jako jsoucna odděleného od ostatních lidí a od přírody, která ho obklopuje. Toto vědomí však po dlouhá historická údobí zůstává velmi nejasné. Jedinec byl nadále těsně připoután k přírodnímu a sociálnímu světu, z něhož vzešel; zatímco si částečně uvědomoval sám sebe jako oddělené jsoucno, zároveň se cítil být i částí světa kolem sebe." (s. 23)

"Dítě spojují s jeho matkou, člena primitivního společenství s jeho kmenem a přírodou, středověkého člověka s církví a jeho společenskou kastou. Jednou je však stupně úplné individualizace dosaženo a jedinec je od těchto primárních vazeb osvobozen a postaven tváří v tvář novému úkolu: orientovat se a zapustit své kořeny do světa sám, najít bezpečí jinými způsoby, než jaké byly charakteristické pro jeho předindividuální existenci. Svoboda má pak odlišný význam, než měla před dosažením tohoto stupně vývoje. Zde je nutné se zastavit, abychom si ujasnili pojmy konkrétnějším výkladem individuálního a společenského vývoje." (s. 23)

"Obraz středověku je dvojím způsobem překroucen: Moderní racionalismus v podstatě na středověk pohlíží jako na dobu temna. Poukazuje na všeobecný nedostatek osobní svobody, na vykořisťování lidových mas menšinou, na úzkoprsost, která dělá ze sedláka z blízké vesnice nebezpečného a podezřelého cizince vůči obyvateli města - nemluvě o lidech z jiných zemí -, uvádí se středověká pověrčivost a nevědomost. Na druhé straně byl středověk idealizován - většinou reakčními filozofy, ale někdy i pokrokovými kritiky moderního kapitalismu. Ti poukazovali na smysl pro solidaritu, podřízenost ekonomických potřeb potřebám lidským, bezprostřednost a konkrétnost lidských vztahů, nadnárodní princip katolické církve a pocit jistoty, jenž byl charakteristický pro středověkého člověka. Oba obrazy mají pravdu; to, co je falšuje, je vyzvedávání jednoho z nich a zavírání očí před druhým." (s. 31)

"I když však člověk [středověku] nebyl v moderním smyslu svobodný, netrpěl osamělostí a izolovaností. Tím, že měl od narození ve společnosti určité nezměnitelné a nesporné místo a byl svými kořeny zapuštěn ve strukturovaném celku, měl jeho život význam, o němž se nedalo pochybovat, a ani to nebylo nutné. Člověk se ztotožňoval se svou rolí ve společnosti; byl rolníkem, řemeslníkem, a ne jedincem, který náhodou má to či ono zaměstnání. Společenský řád byl pojímán jako řád přírodní a příslušnost k němu člověku dávala pocit bezpečí a sounáležitosti." (s. 32)

Ukazka:


"S existencionalitou je to stejné jako se školstvím nebo s politikou: čím více se jimi zabýváte a napravujeme je, tím je situace nepřekonatelnější. A tak dnes dramatizujeme stárnutí, tloustnutí, spaní, výchovu dětí, odjezd na dovolenou - všechno nás stresuje a je pro nás problémem" [...] Doby, kdy se osamělostí vyznačovaly poetické a výjimečné duše, jsou tytam, zde samotu stejně netečně prožívají všechny postavy. Neprovází ji žádná revolta, žádná smrtonosná závrať, samota je prostě fakt stejně všední, jako každodenní úkony." [...]
"Jsme tedy na konci pouště [...], ale navíc se každý z nás stává aktivním činitelem pouště, kterou dál rozšiřuje a hloubí" [...] "Chceme být sami, stále více sami, a zároveň se nesnášíme, nedokážeme být takto sami se sebou" (s. 74-75)

"Nastává nové stadium individualismu: ve chvíli, kdy autoritářský "kapitalismus" ustupuje uvolněnějšímu kapitalismu hédonistickému, nabývá jedinec dosud nevídaného vztahu k sobě a ke svému tělu, k bližnímu, ke světu i k dnešní době" [...] "rozvíjí se čirý individualismus zbavený posledních společenských a morálních hodnot, které ještě přetrvávaly v době, kdy tón udával homo oeconomicus, rodina, revoluce a umění." [...] "Nastal konec člověka homo politicus a přichází éra člověka homo psychologicus, lačnícího po vlastním blahobytu a vyšší životní úrovni. Žít přítomností, jen a jen přítomností, bez ohledu na minulost a budoucnost" (s. 80-81)

"Upuštění od velkých názorových systémů jde ruku v ruce s nadměrným zaměřením na vlastní Já: v systémech "s lidskou tváří", jejichž pohonem je rozkoš, blahobyt a změkčování norem, všechno směřuje k podporování čirého individualismu" [...] zbaveného všech masových rámců a snažící se o všeobecné zdůraznění hodnoty člověka" [...] "Zesílený materialismus blahobytných společností paradoxně umožnil vznik kultury soustředěné na rozvoj jedince, a to nikoli jako reakce nebo jako "přídavek trochy duše", nýbrž jako izolaci každému na míru" (s. 84-85)

"Narcismus je odpovědí na výzvu podvědomí najít sám sebe: naše Já reaguje tím, že se vrhá do nekonečné práce na svém osvobození,, pozorování, interpretaci." [...] "..všechno, co mohlo fungovat jako odpad (sex, sen, přeřeknutí atd.), bude znovu recyklováno do sledu významů a libidiózní subjektivity. Podvědomí tedy postmoderního člověka vede k tomu, aby neustále rozšiřoval prostor své osobnosti, aby do něj zahrnoval veškerou veteš, čímž se před ním otevírá cesta k narcismu zcela bezbřehá" (s. 87)

"Vědomí sebe sama tedy nahradilo dřívější třídní vědomí, narcistické vědomí politické" [...] "Narcismus je spíše nástrojem socializace: tím, že člověka nabádá, aby se zabral sám do sebe, mu zároveň umožňuje zásadně se odklonit od veřejného života, takže lépe přivykne na sociální izolovanost." [...] "Narcismus činí z Já střed veškerého zájmu." [...] "V sociální pustině lze žít jen tehdy, bude-li ústředním zájmem vlastní Já" (s. 88)

Ukazka:

"Narcismus [...] upírá na svůj odraz ani ne tak pohled plný obdivu jako spíše pohled, který nepřetržitě pátrá po vadách, známkách únavy, rozkladu." (s. 108)

"...masová kultura romantického úniku jim do hlavy cpe vidinu zážitků, jež jsou nad jejich prostředky - i nad jejich emocionální i imaginativní schopnosti -, a tím přispívá k dalšímu znehodnocení rutiny. Disproporce mezi světem romantickým a skutečným, světem krásných lidí a lidí obyčejných, vytváří právě onen ironický odstup, který sice tlumí bolest, ale také ochromuje vůli změnit sociální podmínky, vylepšit byť jen nepatrně práci a hru a navrátit smysl a důstojnost všednímu životu. Únik skrze ironii a kritické sebeuvědomění je v každém případě sám o sobě iluzí; v nejlepším případě poskytne jen chvilkovou úlevu. Distancování se totiž stane vlastním přičiněním rutinou. [...] Posiluje pocit neskutečnosti, který vzniká v prvé řadě ze vzteku na nesmyslné role, jež nám předepsal moderní průmysl. Role, které jsme si sami vytvořili, nás nakonec omezují stejně jako role sociální, od nichž jsme právě díky nim měli získat ironický odstup." (s. 112-113)

"Narcista má pocit, že je svými touhami jaksi stravován. Intenzita jeho "hladu" jej vede k tomu, že klade mimořádně velké nároky na své přátele i sexuální partnery; současně však ony nároky popírá a vyžaduje jen nenucený vztah, od něhož si obě strany dlouhé trvání neslibují" (s. 219)

"Co zůstává nevysvětlené, je to, jak může naše přehnaná úcta k technice koexistovat s oživením starých pověr, s vírou v reinkarnaci, s rostoucí fascinací okultními vědami a bizarními formami spirituality související s hnutím New Age [...] Archaické mýty a pověry se znovu objevily v samotném srdci nejmodernějších, vědecky nejosvícenějších a nejpokrokovějších národů světa. [...] Spiritualita New Age má podobně jako technický utopismus původ v primárním narcismu. [...] Gnosticismus zavrhl celý hmotný svět jakožto výtvor temných, zlých sil. Fantaziím, jež slouží k udržení archaické iluze jednoty se světem absolutně reagujícím na naše přání a touhy, dal gnosticismus mytologickou formu - často velice působivou a výmluvnou. Popíráním, že by nějaký dobrý stvořitel mohl vytvořit svět, kde za společný stůl zasedají bolest i radost, udržoval gnosticismus živou naději na návrat k duchovnímu stavu, v němž takové zkušenosti nepoznáme. [...] Hnutí New Age je gnosticismus tím, čím je fundamentalismus pro křesťanství - doslovným přeformulováním idejí, jejichž původní hodnota spočívá v jejich imaginativním chápání lidského života a psychologie náboženské zkušenosti. [...] Věda rozhodně nenahradila náboženství, jak mnozí lidé očekávali. Obojímu se vedle sebe zřejmě docela dobře daří, mnohdy v poněkud groteskně absurdní podobě." (s. 263-266)

"Psychiatři mimoto popsali jakousi změnu ve vzorci symptomů, které jejich pacienti vykazovali. Podle nich se klasické neurózy léčené Freudem proměnily v poruchy narcistické osobnosti. "Dříve jste vídal lidi, kteří k vám přicházeli s nutkáním umývat si ruce, s fobiemi a důvěrně známými neurózami," vysvětloval Sheldon Bach v roce 1976. "Dnes jsou to ponejvíce narcisté." (s. 257)

ukázka:

"Podstatou mého výkladu však není fakt, že televize má zábavný charakter, ale že učinila ze zábavy přirozenou formu zobrazeni jakékoli skutečnosti. Televizní přijímač nás udržuje v neustálém styku se světem, ale má přitom stále tutéž, neměnnou, smějící se masku. Problém nespočívá v tom, že televize nabízí zábavná témata, nýbrž že jakékoli téma převádí na zábavu, což je úplně jiná otázka. Řekněme to ještě jinak: zábava je zastřešující ideologií veškeré televizní komunikace. Nezáleží na tom, co je předmětem zobrazení a jaký je úhel pohledu; nad vším se vznáší předpoklad, že nám to má přinášet především zábavu a potěšení.

(...)

Řešení, které navrhuji, je vlastně totéž, jaké navrhoval už Aldous Huxley, a stěží ho mohu překonat. Společně s H. G. Wellsem byl Huxley přesvědčen, že máme na vybranou mezi vzdělaností a katastrofou, a vytrvale psal o tom, jak je nutné, abychom porozuměli politickému a epistemologickému významu médií. Snažil se nám totiž sdělit, že tragédie obyvatel „překrásného nového světa“ Konce civilizace nespočívala v tom, že se místo myšlení smáli; nýbrž v tom, že nevěděli, čemu se smějí a proč vlastně myslet přestali."

zdroj: Neil Postman "Ubavit se k smrti: Veřejná komunikace ve věku zábavy"
(Mladá fronta, 1999, překlad: Irena Reifová)
Neil Postman "Amusing Ourselves to Death: Public Discourse in the Age of Show Business" (USA, 1985)

ukázka:
"Kultura individualismu" Jacyno Małgorzata (Sociologické nakladatelství, 2012)
polský originál „Kultura indywidualizmu“ (Varšava, 2007)

Individualismus podle pravice/levice

"Individualismus je znám do velké míry z navzájem se vylučujících diagnóz. Jedna, spojená s pravicí, předpokládá, že současná kultura individualismu přináší chaos, a v důsledku ideologie egoistické „radosti ze života“ a individuálních životních strategií, za nimiž se skrývá narcismus a instrumentální přístup k jiným, následně vede k erozi společenství a sociálních pout a je příčinou „rozpadu světa“. Interpretace bližší levici nás zase ujišťují, že současný individualismus je více než kdy dříve represivní a vnáší do světa až příliš mnoho řádu. Za strategiemi, jež jednotlivci volí, se totiž dají vysledovat usilovné snahy o racionalizaci života, jež mají za cíl z něho vymačkat co nejvíce zdraví, štěstí, mládí, peněž a vysokého sebevědomí. Zaplněné posilovny, popularita pracovních soustředění, na nichž se má „trénovat mysl“, a kurzů „programování na úspěch“, workoholismus nebo sklon podřizovat se drakonickým dietám ztělesňují druhou stranu vize současných individualistů – nebo na druhou stranu jejich života -, kteří se smiřují s režimem, jež by pokládali za nelidský, nebýt toho, že si jej sami vybrali. [...] Zlomovými okamžiky v historii individualismu byly revolta šedesátých let a vznik „nové střední třídy“. Avšak stojí za to hledat i spojitosti mezi „starým“ a „novým“ individualismem a položit si otázku, zda lze individuálně i v rámci „hledající skupiny“ v současnosti používanými technikami sebekontroly, autoterapie a sebezdokonalování spatří praktiky puritánského étosu, za nimiž se skrýval motiv vedení „bdělého, vědomého a jasného světa“. (s. 7-8)

"Kontrakultura a „nová střední třída“ stavěly proti askezi, ponuré zbožnosti, pesimismu, melancholii a formalismu staré buržoazie nové hodnoty – „radost ze života“ a optimismus – i nové závazky. Člověk měl překypovat životem, být tvořivý, mladý, půvabný a šťastný. (…) Po revoltě šedesátých let se „symptomem“ spásy v sekularizovaném světě stalo vysoké sebevědomí. Tak jako se puritáni prostřednictvím askeze pustili do boje se zkaženou lidskou povahou, generace kontrakultury a postkontrakultury zahájily boj s lidskou přirozeností, ujařmenou tentokrát konvenční a konformistickou společností, „osvobozeným“ způsobem života. Podobně jako puritáni pěstovali určitý stav ducha – „tvrdošíjnou důvěru v milost“, způsob života „nové střední třídy“ usměrňuje starost o to, aby potvrdil prožitek optimismu, štěstí a mládí. Modifikace, k nimž došlo v puritánském étosu, vyjadřuje, jak se zdá, především změnu „objektu“ investice: v „novém“ individualismu se předmětem „neúnavné práce“ stává „já“." (s. 9-10)

Racionalizovaný svět

"Racionalizovaný svět je, jak říká Weber, světem „odkouzleným“ a významově sterilizovaným. Tajemství a nejistota se zde pokládají za zrušení řádu, teodiceu nahrazuje antropodicea, věčný život vystřídala budoucnost v tomto světě, spásu zastoupilo zdraví a pocit sebenaplnění, zpověď a pokání vytlačila terapie, místo čistého svědomí postačuje člověku psychická pohoda, vztahy ustupují příčinně-důsledkové závislosti a místo lásky hledají lidé „rozumný svazek“. Hodnota a smysl jsou podrobeny specifické racionalizaci, kterou přináší medikalizace, a lidé k nim mají přístup jen z nepatrné části, proto moderní člověk, o němž píše Weber, životem nikdy nemůže nasytit." [...]

"Utrpení, bolest, starost, nemoc, neschopnost a smrt se v racionalizovaném světě stávají „převratnými“ událostmi, s nimiž je nutno konečně „něco“ udělat: hospitalizovat, odsunout a korigovat. Nezapadají totiž do racionálního řádu. Pokud štěstí, mladost a zdraví vystupují ve funkci spásy, pak utrpení, stárnutí a smrt nemají smysl. [...] Hodnotu tu má jen „vysoce kvalitní“ život. V racionalizovaném světě se smysl vyčerpává v identifikaci příčinně-důsledkových závislostí, v doporučení prostředků a určení možností, jak potírat, měnit, potlačovat a eliminovat stavy odchylující se od „normy“. Smysl se proto v takto „odkouzleném“ světě redukuje na projekt možné intervence a šance na její úspěch." [...]

"Racionalizaci snah jednotlivce o „utváření“ sebe sama umožňuje nová disciplína – psyche-ologie. Psyché je vlastně novým prostorem aktualizace moci; je to prostor, do něhož se nedá dojet koňmo a kam nemůžeme vyslat vojska, ale můžeme ho zpracovat, když vytvoří podmínky, v nichž se jednotlivci budou cítit odpovědni sami za sebe. Moderní člověk „má“ nitro, které si může vybírat, utvářet, modelovat, formovat, měnit, vzdělávat, může ho cvičit a nakonec ho může ovládat. [...] Moderní moc se tedy uskutečňuje v gestu svěřujícímu jednotlivci podklad, jímž je on sám pro sebe." (s. 11-12)

"Konzervativec chrání a hájí nikoli to, co je minulé, nýbrž to, co je konstantní, co je trvalé, co je věčné, co esenciálně zůstává identické se sebou samým. Alain de Benoist při své definici konzervativismu velice správně řekl, že "jeho kořenem není to, co kdysi bylo, nýbrž to, co neustále roste" - cosi živoucího" [...] "Stejně jako přítomnost a budoucnost, tak ani minulost není hodnotná sama osobě, nýbrž pouze skrze to, že je v ní něco konstantního" [...]

"Avšak nejdůležitější idea konzervativismu je, že nemyslí na minulost [to, co minulo], nýbrž na to co bylo; nemyslí na přítomnost [to, co probíhá], nýbrž na to, co je; nemyslí na budoucnost [to, co přijde], nýbrž na to, co se uskuteční, co bude.

Zde je správné apelovat na Heideggerův filosofický model, soustředící se na otázku bytí. Je-li bytí pro pokrokáře a přívržence filosofie dějin pouhou funkcí vznikání (dějin, času), tak pro konzervativce je čas pouhou funkcí bytí. Bytí je prvotní, čas druhotný.

Tato skutečnost o mnohém vypovídá. Tajemství konzervativismu leží zde. To, co náleží bytí, přesahuje čas a není to na čase závislé."

"Čtvrtá politická teorie" Alexandr Dugin (2020, Sol Noctis)

Následující citace a popisky jsou převzaty z publikace "Rozpad židovského života" (Academia, 2016), která popisuje úděl Židů a emigrantů z pohraničí během druhé republiky. Mnohé citace jsou neveselou vzpomínkou na českou malost a jak rychle se uměla zorientovat ve vypjatém nacionalismu. Rovněž poukazuj i na ty, co si v této době dokázali udržet zdravý rozum.



. . . . . . .

„Z dopuštění dějin nastane u nás rozmach nacionalismu, vlastenectví, které bude mizernou imitací nacionalismu německého a italského, i španělského Francova. Budou se snažiti dát nám nejhroznější cizotu ve jménu češství a nebudou to cizinci, nýbrž právě ti nejryčnější vlastenci, kdo nám bude rváti jazyky z úst. Co by mohlo být v této nešťastné zemi brutálnější než útlak německý? - Český, přece!“

Josef Čapek „Psáno do mraků“ s. 167-168

. . . . . . .

Zdaleka ne všichni si ovšem uvědomovali, že osud německých Židů předznamenává osud Židů českých. Žádné iluze se v tomto ohledu nedělal Ladislav Karel Feierabend (...)

„Z duše jsem litoval českých židů, kteří splynuli s národem, a mezi nimiž jsem měl mnoho dobrých přátel. Věděl jsem předem, že budou vystaveni různým protivenstvím a že je plně neuhájíme. Bylo nutno počítat s tím, že židé budou muset zmizet z veřejných míst a že se pod tlakem z Berlína nevyhneme protižidovským zákonům.“

Ladislav Karel Feierabend „Ve vládách druhé republiky“ s. 65

. . . . . . .

Informace o protižidovských opatřeních přijímaných v Rumunsku byly využívány také jako podnět k obecnějšímu zamyšlení, na jehož základě přičítaly katolické kruhy židovskému etniku zodpovědnost za poválečný rozklad morálky a společenského pořádku:

„Liberalismus a kapitalismus způsobily hluboký rozvrat v evropské společnosti, k tomu je pak třeba nutno zároveň připojit, že na tom mají velký podíl Židé, kteří jsou jejich hlavními nositeli (...) Židé stojí na bojišti těch, kdo usilují o rozvrat jejich základů, které ve své hloubce a tvářnosti jsou základy křesťanskými.“

Obnova Leden 1938

. . . . . . .

Rekace katolicky orientovaného spisovatele Václava Renče (1911-1973)
v Národní obnově z října 1938:

„...takový je náš poměr k Židům, nevede nás k nim nenávist, abychom jim odpírali chleba, ale vede nás láska k našim domovům, k našim předkům i potomkům, abychom jim odpírali práv, která jim nepřísluší (...) pro nás je samozřejmé, že se nemusíme uchylovat k ideologiím jakýmkoli, tedy ani k antisemitismu, abychom rázně a bez rozpaků vyčistili svůj hospodářský a národnostní život od elementů židovských a odkázali je jako hosty, a to hosty nikterak milé a vítané, do zvláštních hostinských pokojů.“

. . . . . . .

Karel Čapek připomněl v listopadu 1938 neobyčejnou frekvenci
pojmů „obroda“, „očista“ a „čistka“ v dobovém tisku.

„Najdete ta slova ve většině novin. Národ se musí obrodit. Náš život potřebuje mravní obrody. Musí se provést očista našeho veřejného života, očista té nebo oné instituce, očista toho nebo onoho úřadu. Nebo dokonce se má tuhle nebo tamhle provádět čistka, kteréžto sovětské slovíčko kupodivu lehce vyklouzne z krku zrovna těm lidem, kterým pomalu i slovo svoboda, demokracie nebo humanita čpí povážlivým bolševictvím. (...) Člověk by si z toho málem odnesl dojem, že předtím, než na nás dopadla ta přetěžká rána, nebylo u nás nic než kal a špína, že v těch dvaceti létech naší šťastnější minulosti se nedělalo nic než ostuda a packářství –. Tedy s tímhle pomalu. Náš národ snad nepotřebuje a nebude takhle poplivávat sebe sama, své dosavadní dílo, všecko, co dělal, več věřil a na čem byl účasten téměř do včerejška.“

. . . . . . .

Oldřich Blažek pobouřeně odmítl stanovisko lékařské komory, která se „brání“ velkému počtu židovských lékařů a chce jejich počet omezit:

„Nesvědčilo by o národní velikosti – velikosti mravní i myšlenkové – kdybychom z tzv. Otázky židovské činili náhradu za řešení problémů opravdu základních. Kdo u nás už nic nedovedl vymyslet, přijal antisemitismus jako jediný zpravidla recept nápravy.“

O. Blažek „Poznámky na okraj dní“ s. 77 (Index 10, 1938, č. 7)

. . . . . . .

Antonín Matěj Píša uveřejnil v Právu lidu úvahu o kulturní periferii a komentoval tažení proti Klubu českých a německých divadelních pracovníků, jehož členy byli i herci židovského původu. 13.10.1938 se v Národním divadle konala obnovená premiéra Prodané nevěsty. Vedení divadla se rozhodlo, že režiséra Hanuše Theina *, který měl židovské předky, nebude uvádět na plakátech. A. M. Píša napsal:

"Umělec, jenž už režíroval i to představení Smetanovy hry, které sklízelo úspěch doma (také na stránkách Venkova!) i v cizině, muž, jenž vždy byl českým umělcem a jehož otec byl znám jako národní pracovník, je nyní předmětem odporu i odboje jen proto, že se narodil židem.(..) Nezbytně se nad tím vnucuje otázka: má národ, jenž byl nespravedlivě tištěn, sám sebe ponižovat tím, že dychtivě bude napodobit nectnosti svých utiskovatelů, že se sám dobrovolně bude glajchšaltovat?“

*Hanuš Thein (1904-1974) operní pěvec, režisér a hudební pedagog. V roce 1928 absolvoval sólový zpěv na pražské konzervatoři a získal angažmá v Národním divadle, od roku 1932 zde byl i režisérem. V lednu 1945 byl transportován do Terezína, kde se zapojil do kulturních aktivit. Po válce se vrátil do Národního divadla (režisér, pěvec).

. . . . . . .

Radikální Mladá národní jednota, která vznikla jako mládežnická organizace vládnoucí Strany národní jednoty, vypracovala „ideový řád“ otištěný v prosinci 1938 ve Večeru, kde se mimo jiné požaduje přísná segregace Židů a Čechů:

„Židé budou vyloučeni ze státní služby a z vlivu na výchovu národa. Rozsah jejich účast

20.02.2021

ukázka2

"Anarchistický přelud dokonalé svobody, vepsaný na jejich praporu, vábí obzvláště silnější osobnosti. Kdož by se rád nevyrval konvenci, jež je tak nesnesitelně sešněrovala lidstvo! Kolik vzpour, soukromých i veřejných se proti ní již zdvihlo! Není snad jedince, národa a společnosti, aby jí občas nesetřásly třeba i s risikem života. Heslo svobody je ze všech hesel nejsvůdnější. Tomu rozumí každý. Čím je nezkušenější a naivnější, tím více je jím strhován. A věří mu ovšem doslova, netuše jeho relativity. Nechápe, že jím by zvítězila sama zkáza.
Vždyť život existuje jen, pokud je spořádán. Bez řádu by nebylo žádné jednoty a tedy ani osobnosti, jež by se rozložila v tříšť pocitů, citečků a dojmů. Nebylo by ostatně ani těla, jehož důmyslná organisace zakládá se právě na řádu. Konvence ovšem není řád. Řád život rozvíjí a ochraňuje, kdežto konvence jej mrzačí a dusí. Hubit konvenci je tvůrčí člověk stejněpovinen, jako hubiti anarchii. Obé škodí vývoji, obé je přepětím: anarchie svobody, konvence řádu. A co všechno není konvencí nebo anarchií!"

zdroj: "České drama" Pavla Buzková, kap. "Smysl českého dramatu" (Melantrich, 1932)

2 20.02.2021

Ukázka

„Ačkoli Karel Čapek vyniká opravdovým filosofickým nadáním, přece se žádného význačnějšího názoru nedopracoval. Nepatří tudíž k oněm vůdcům lidstva, kteří žijí jen proto, aby vývoji alespoň o krůček uvolnili cestu. Čapek bohužel nehledá a nedobývá. Spokojil se příliš brzo a příliš levně, prodav své duchovní prvenství za čočovici okamžitého úspěchu. Čapek nemá totiž čím měřit, což jest jeho největší vada. Chybí mu totiž ideál, s nímž by svoje postavy konfrontoval“

zdroj:
"České drama" Pavla Buzková (1885-1949)
(Melantrich, 1932)

1 20.02.2021

Ukázka: "Srdce na štít: úvahy o přátelství a lásce" Pavla Buzková (1941)

"Sám jest člověk tenkráte, když už nebo ještě nikoho nemiluje. Tu se snaží spoustou jiných zájmů zasypati trhlinu mezi sebou a životem, aby skryl své hrozné tajemství, že míza, kolující stromem lidstva, jej pomíjí a nechává odumírati."

*

"Na dně zármutku dopíjí se člověk nesmírně opojné slasti, kterou mu svět ničím nahraditi nemůže. Jest to asi slast ze sebenalezení, neboť člověk zklamaný a opuštěný uchyluje se konečně do ráje srdce svého, z něhož ho žádná moc nemůže vypuditi. Tu po dlouhém, předlouhém rozloučení padá si v náruč s vlastní duší, která se ho blaženě ujímá – aby ho znovu smířila se životem, s Bohem a s lidmi.
Neříká se tedy nadarmo: „Když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší.“

*

"Nejubožejšími bývají právě lidé domněle oplývající štěstím, jichž nic netrudí a kteří se jenom baví. Až je jednou smrt přinutí k účtování, naleznou místo zlatého pokladu, jejž si domněle nastřádali, jenom hromadu suchého listí."

*

"Nejprotivnější jsou lidé, kteří se nikdy nespálí ani nenapálí."

*

"Nejhustší síti klepů a pomluv bývá obyčejně opředen člověk lásky nejhodnější. Jen ten, na kom nikomu nezáleží, bývá jich ušetřen a utrží někdy ještě chválu."

*

"Nenávidíme zločince, ale jakmile se stane pronásledovaným, litujeme ho. Trpitelé se zdají míti vždycky pravdu i právo na své straně. Byť si své utrpení sami zavinili.
Šťastlivec je zásadně dlužníkem, trpitel pak věřitelem lidstva i samého Boha."

*

"Odlesk svých ohňů v cizích očích pokládáme obyčejně za jejich vlastní plápol."

*

"Citově nadaným lidem každé významnější setkání dlouho přeznívá i doznívá. Nesmějí se jich tedy žádati příliš mnoho, poněvadž by pak nikdy neuslyšeli vlastní duše a zpívali by svůj part falešně."

*

"Vystříhejme se někoho obtěžovati zbytečně, abychom pak nenalezli jeho ochotu vyčerpánu, až ji budeme opravdu potřebovat."

*

"Otevříti si svá srdce zcela upřímně mohou jen dva lidé. Třetí, ať již oběma blízký nebo cizí, vnucuje milencům, manželům, přátelům, sourozencům, ba i rodičům a dětem určitou pózu. Jednomu se člověk přibližuje, pro druhého však již hraje."

*

"Tvrdost se často maskují lidé přecitlivělí, aby si uchovali trochu klidu nezbytného k životu a k práci. Je to instinktivní obrana před lidskou ukrutností."

*

"Intrikán si zaslouží většího opovržení než zloděj, poněvadž nás okrádá o to nejcennější, co máme a bez čeho nemůžeme vůbec žít: o sebevědomí, důvěru a pocit bezpečnosti. Jako nám každá pomluva rozhoupává půdu pod nohama, tak zase každá chvála a příznivé smyšlení o nás ji pod námi upevňuje."

*

"Přátele cepujeme ve svém vlastním zájmu, abychom je mohli milovati a zůstati jim věrni."

*

"Ve vztahu mezi mužem a ženou, jehož jediným obsahem jest smyslnost,
se láska buď ještě nenarodila, nebo již zemřela."

*

"Jakými psychology byli tvůrci Písma, když věděli, že i pohledem se může cizoložit! Kolik dnešních lidí, chápající lásku jenom tělesně, se jim ani zdaleka nevyrovná ve znalosti člověka a jeho vztahů."

*
"S láskou je to jako s Bohem: my potřebujeme ji, ne ona nás."

*

"Milujeme některé lidi proto, že jsou dobří, nebo se nám zdají dobrými proto, že je milujeme?"

*

"Spolehlivou známkou pravé lásky jest odpor ke každé ničemnosti,
jež člověka snižuje ve vlastních očích."

*

"Láska je všestranný umělec, jenž takřka z ničeho: z jediného posunu, ze zvuku hlasu, z kmitného držení těla úplně cizích, neznámých lidí, tvoří neúnavně znovu a znovu milovaného člověka"

*

"Jen toho máme opravdu rádi, jehož nemoc, hanbu nebo nezdar prožíváme v úžasném vzrušení, poněvadž nám je nesnesitelná představa utrpení, která mu z nich vzchází, ale z jehož štěstí se radujeme méně než on, protože se o ně příliš chvějeme; jehož věc jsme vzali zkrátka úplně za svou, neboť se s ním ztotožňujeme. On je námi a my jím."

*

"Láska, která předvídá svůj konec, nechtíc překonati samu smrt a protáhnouti se do věčnosti, není pravou láskou."

*

"Čím větší nenávist, tím bližší smír v lásce."

*

"V milostném vztahu jest vždycky ve výhodě a silnější ten, kdo méně miluje."

*

"Nedati je někdy více, než se rozdávati příliš štědře."

*

"Za okázale šílící láskou skrývá se obyčejně jen hysterická umíněnost."

*

"Navrší-li se mezi skutečnými milenci nebo přáteli hradba nedorozumění, za níž jeden druhému zapadne, jest nejlépe přenechati času, aby ji odklidil. Pod jeho náporem rozpadnou se všechny malicherné nevraživosti a láska, osvěžena odpočinkem a vyhladovělá odříkáním, ujme se opět všech svých práv."

*

"Nezahání-li již milované jméno všechny zlé duchy a příšery noční od našeho lůžka,
láska uvadla."

*

"Láska bez obětavosti není láskou, nýbrž společenstvím rozkoše
a v nejlepším případě citovým vyděračstvím."

*

"Falešnou, předstíranou láskou možno oklamati jen toho,
kdo věří toliko zevním projevům citovým a jest úplně tupý intuitivně."

zdroj: "Srdce na štít: úvahy o přátelství a lásce" Pavla Buzková
(1941, Československý Kompas), Edice: Od člověka k člověku, Ilustrace: Otakar Mrkvička
Pavla Buzková

20.02.2021