puml komentáře u knih

Výborná kniha filosofických esejů. Asi bych úplně nesouhlasil s tím konceptem, že obětovat se znamená ocitnout se v boží společnosti. Někdo to tak ale může vnímat. Také to srovnání sexuální touhy jako touhy po tváři toho druhého, po konkrétním subjektu působí tak nějak starosvětsky. Jsou to tedy často takové příjemně konzervativní koncepty a pěkně se to čte, ale nejsem si jist, jestli to právě není často jen v rovině těch "krásných" úvah. V lecčems má Scruton pravdu, třeba ta polemika s neurovědou je zajímavá, ale někdy jsou to jen krásná slova, zatímco "život je jinde". Občas tak Scruton působí až příliš akademicky, kdy jeden žasne nad těmi myšlenkovými katedrálami, které ale přes svou urputnou snahu přiblížit se člověku a Bohu působí venkoncem dost odtažitě a chladně. Svět podle Scrutona, to je úcta ke svobodě, ke druhému (podobně jako v Levinasově pojetí) a altruismus, ale je to taky svět velmi kritický k postmoderně, který na člověka klade někdy snad až příliš velké morální nároky. Ale jinak je to inspirativní, hluboká a místy až meditativní četba. Doporučuji.

3 04.04.2023

Naprosto skvělá kniha, která přdkládá čtivou formou hospodaření českého, potažmo československého státu s uranem. Kniha je lehce odborná, ale termíny jsou srozumitelné vysvětleny a vše je napsáno přehledně i pro laika. Velice zajímavý vhled do problematiky těžby uranu a její historie. Kniha není příliš dlouhá, ale je plná zajímavých informací z oboru.

Kniha zakoupena za 60Kč při návštěvě českolipského vlastivědného muzea s výstavou věnovanou těžbě uranu na českolipsku. Doporučuji.

03.04.2023

Hodnocení patří Háčkovým dopisům. Lévyho jsem až na pár výjimek nečetl. Niterné obnažení spisovatele jako chybujícího člověka, jako člověka štěstí a zároveň smutku, persony non grata, ale i jako přesného pozorovatele společenského, ale i literárního dění. Je to vlastně takový životopis autora koncentrovaný do množství úvah a esejistických náběhů. Překvapilo mě jak mnoho znamená pro autora poezie, a že ji řadí i nad umění románu. Doporučuji.

4 31.03.2023

Brilantní román, který není jen satirou, ale svým záběrem i hlubokou společenskou sondou. Největší potíž se Švejkem jsou ty kýčovité Ladovy ilustrace, díky nimž se Švejk lépe prodával v nálevnách a putykách na Žižkově, a o peníze od svých čtenářů šlo samozřejmě Haškovi především, ale je otázkou, zdali je tento způsob vydávání nadále nutný. Dle posledních vydání to vypadá, že snad více než kdy jindy je potřeba opepřit napsané vhodnou vizuální zkratkou, jinak by asi napsané nikdo nekoupil. Tahle dvojice tak k sobě patří stejně bytelně jako Tom a Jerry, bohužel. Lada se tak bere skorem jako kánon k napsanému, což do velké míry sráží skutečnou románovou kvalitu a hloubku Osudů. Ty ilustrace z toho dělají víceméně jarmareční četbu, ale to rozhodně Švejk není, nebo není to pouze jarmareční četba. Švejk by si podle mě zasloužil stejnou grafickou úpravu a péči jako například romány Kafkovy. Nechápu ten kult Lady, vždy mi to bylo nějakým způsobem protivné a dlouho jsem kvůli tomu Švejka přehlížel. I ty kongeniální české filmové adaptace z 50. let (Steklý a Trnka) žel do velké míry akcentují spíše ladovské pojetí Švejka než to, co je za textem a tak skutečnou hloubku románu. Přál bych Švejkovi, aby se po těch více jak sto letech vymanil z této většinově přijímané ladovské jarmarečnosti a pivního humoru, kterým sice oplývá, ale jenž není tím hlavním, co dělá z této skvostné satiry jeden z největších románů první poloviny 20. století.

Také si myslím, že to není úplně školní četba. Středoškolák při vší úctě nemůže Švejka pochopit. Ač doporučená četba, stejně většina shlédne film a podle toho si udělá názor nebo se celek omezí jen na pár nejšťavnatějších anekdot. Doporučil bych všem si Osudy přečíst s víceletým odstupem. Ten román vypovídá něco úplně jiného, když ho jeden čte v 18 nebo pak v 38. Švejk bude asi vždy dráždit k různým interpretacím a výkladům, a to z něj dělá velký román. Doporučuji.

12 30.03.2023

Není to magický realismu, respektive je tam pár pěkných magických popisů a situací, ale ve většině případů se jedná o historickou rekonstrukci posledního půl roku života Simona Bolívara. Spousta historických postav a událostí, trochu se v tom jeden ztrácí, což by mi tolik nevadilo, to je vlastně i v Sto rocích samoty, ale nějak víc mi tady prostě chybí ten magický rozměr vyprávění a jednotlivých postav se svými zvláštnostmi. Tady je to samá hodnost, od generálů přes guvernéry až po obyčejné vojáky, ale nějak mi vlastně bylo jedno, kdo je kdo, a co kdo vykonal, to si může jeden přečíst v učebnici dějepisu. Občas to tak působí víc jak učebnice než román.

21.03.2023

Hra o krizi středního věku se spoustou toho "zelenkovského šílení". Svěží dialogy těží i z aktuálního (2018) politického dění včetně závěrečné notně hořké tečky. Dobrá hra. Doporučuji.

20.03.2023

Skvělá kniha rozhovorů se skvělým úvodem od Terezy Matějčkové. Doporučuji.

10.03.2023

Tak jsem to zkusil, ale nějak jsem se do toho nebyl schopen dostat. Jednak je tam na mě nějak moc Husserla, kterýho moc nemusím, ač filosofická extratřída, tak ta jeho fenomenologie mě prostě přijde jako katalog norem. Prostě nuda, teda aspoň pro mě. Chápu ale, že v rácmi filosofie je to něco, co je takříkajíc stále v kurzu. Nepřijde mi ale úplně nejšťastnější (co já ale vím) roubovat tyhle šroubovaný koncepty na holokaust. Snaha vše nějak zatřídit a dát tomu nějakou "normu", propojit a utřídit, prostě dát nějaký filosofický řád této mezní situaci. Napadlo mě párkrát: je tohle opravdu cesta k pochopení holokaustu? K čemu vlastně tolik třídění a katalogizace; té husserlovské fenomenologické veteše?

Myslím, že třeba takový Celan (o kterém v knize Petříček taky píše) ten pocit a snahu přes to přese všechno nějak promluvit k druhému o mezní situaci vystihl přesně svou radikální rekonstitucí německého jazyka, jazyka utlačovatelů a vy-já-dřením básní, tedy zhuštěně s množstvím repetic, zámlk a šifer. Obecně je to asi právě umění (včetně umění románu), jenž dokáže vyjádřit náš vztah k mezní situaci, jako například díla malíře Anselm Kiefera nebo Lanzmannův dokument Šoa.

Chápu tu fascinaci holokaustem, ale tady mi přijde, že to Petříček přepálil a nějak mě to prostě nesedlo. Mám ho jako autora rád, chodil jsem i na jeho přednášky, ale tady se to se mnou nějak minulo. Ale jinak napsaný po formální stránce je to skvěle. Své čtenáře z řad především akademické sféry, jak se tak říká, tenhle text ale určitě mít bude, pro ně je totiž primárně určen.

Na tom textu mi přišlo nakonec nejzajímavější osobní zjištění, že někdy i při vší snaze o co nejpreciznější filosofické formulace se dostaví pocit spíše zatemnění než osvětlení. Což mě přivedlo k možná až kacířské otázce, jestli nejsou situace a děje, které prostě nelze dost dobře takto filosoficky osvětlit, a jestli se pak náhodou svou filosofickou konceptuální urputností nepodílíme na blasfemii.

Pokud bych měl doporučít nějaký filosoficky laděný text o holokaustu, tak George Steiner a jeho kniha Na Modrovousově hradě.

2 10.03.2023

A jé, další autor kterej se nejspíš rozhodl nekriticky vydávat halabala komplet šuplíky. Tak to se můžeme těšit v následujících letech na záplava "Murrerovek". Ale třeba se pletu a autor je jen vcelku schopnej grafoman, co píše kudy chodí nebo chodí kudy píše, teď nevim. Ale zpět ke sbírce: není to špatný. Začátek teda nic moc, ale ty básně v závěru a hlavně ty měsíce, to je dobrý. Ale i tak trochu zklamání. Murrer nezapře svýho tátu Wernische a vydává několik sbírek ročně, jako proč ne, ale na druhou stranu ta kvalita je dost kolísavá a některý básně mi přišly dost z prdele, jako jen taková vatáž do počtu. Ten konec to ale zachránil. Bolest je asi nejsilnější báseň sbírky. Možná kdyby autor nevydával tolik sbírek, ale třeba jen jednu ročně či za dva roky, byl by výběr koncentrovanější a celek hutnější. Vím ale prd. Závěr Bolesti:

Světlo dne
uvnitř mne
lomí se do temnot.

3 08.03.2023

Trochu dobovka, 90. léta a přelom století, ale ve své podstatě jsou některé floskule stále aktuální a staly se součástí běžné mluvy a vyprázděného slovníku úřadů, některých státních institucí, moderátorů a politiků. Ale vlastně to platí i pro běžnou mluvu. Jinak velmi dobře napsáno, některá hesla pobaví svou ironií a sarkasmem. Doporučuji.

1 08.03.2023

Nadčasový text, který s léty nabírá na síle a aktuálnosti. I když ono je to, o čem Martínek píše aktuální asi v každé době a režimu. Hutný text, který se asi ve své době minul se čtenářem. Martínek je nenápadný autor ve smyslu svého konceptu cizince-nomáda-blouda, který se neúčastní místních literárních šarád, navíc jeho esejistické psaní s francouzským švihem jde silně proti mainstreamu. Velmi dobré. Doporučuji.

1 07.03.2023

Toto není recenze na celkovou kvalitu napsaného, jde mi spíš o jeden zajímavý aspekt textu paní autorky. Hegel mi jinak přijde už dost passé, co novýho se tam dá vyšťourat? Asi nic moc, je to převážně veteš a moralistní haraburdí, ale paní Tereza píše moc pěkně, takže jsem tomu dal šanci a zaujalo mě především použití některých slov a spojení skorem s básnickou a občas až nechtěně vtipnou kvalitou. Nečekal jsem, že v textu o něčem tak suchopárném jako je Hegel narazím na slova a spojení jako "motor", "údem" a "pár fackám". V tomhle ohledu je to velmi neotřelé a dovolím si tvrdit, že v té záplavě nudných textů o Hegelovi se asi nic říznějšího v tuzemském prostředí nenajde. A to jsem to jen přelít. Doporučuji.

Skvostné pokračování Válečného deníku. Peripetie v okupované Francii a následná snaha o emigraci do Latinské Ameriky. Viděno nesmiřitelnou optikou a jazykem plným ironie. Doporučuji.

06.03.2023

Dobrá kniha, v rámci možností srozumitelná i laikovi. Spousta příkladů a ten koncept krásy, která ve své podstatě směřuje k oběti, to je určitě k přemýšlení, i když je možná na místě se pak ptát, k jaké oběti a za jakou cenu, někdy totiž taková exaltovaná oběť může zavánět idiolatrií. Možná by se ten Scrutonův přístup dal vyjádřit i ve smyslu, že krása je symbolem pravdy. Jen si nejsem jist tou celkovou kultivací umění a vlivem na člověka. V dějinách by se našlo spousta hegemonů s až přehnanou láskou k umění a holdující takzvané kráse na úkor života jako takového. Dalo by se snad s trochou nadsázky a ironie říct, že umění některým oči otevírá a jiným zas zaslepuje. Doporučuji.

2 04.03.2023

Skvělá kniha v rámci možností, protože knih v češtině o brutalismu je jak šafránu. Některé reprodukce nejsou úplně top, ale v rámci celku je to i tak velmi dobré. Je to vlastně dialog mezi těmi původními čistě brutalistními stavbami hlavně ze 60. až 70. let a pak těmi defakto současnými, které ale podle mě už úplně brutalistní nejsou, spíš navazují na brutalismus a často mi přijde, že jdou jdou svou "chtěnou ladností" proti tomu těžkotonážnímu brutalismu ze 60. a 70. let. To je asi jediná výtka, totiž, že bych ocenil zařazení více těch mnohdy třeba i kontroverzních a dnes chátrajících nebo i zbouraných brutalistních staveb. Doporučuji.

03.03.2023

Kultovní záležitost a jeden z nejlepších (ne-li vůbec nejlepší) strip, co tu kdy vzniknul. Je to taková ta kniha, kterou bych doporučil v rámci "celoživotního vzdělávání nejen pro seniory". Doporučuji.

1 01.03.2023

Skvělá kniha. Chodil jsem na Hájkovy přednášky a patřily k tomu nejlepšímu. Hodně z toho jsem znal, ale i tak je fajn se znova ponořit do těch autorových velmi trefných postřehů a jemné ironie. Dost se tu čerpá z odkazu romantismu; respektive ukazuje se, že romantismus do velké míry stále ovlivňuje současnou vizuální kulturu. Doporučuji.

01.03.2023

Výborné detektivní příběhy z Harlemu. Hlavním protagonistou je právě onen až přízračně temný Harlem. Místy až groteskní s nádechem absurdního humoru, ale komické momenty střídají ty brutální. Smrt pro pár dolarů nebo jen proto, že jste se ocitli ve špatnou chvíli na špatnym místě, i to je Himesův Harlem. Himes své černé hrdiny ani samo místo nijak nelakuje a ukazuje, snad až naturalisticky, boj o přežití v týhle zavšivený newyorský džungli. Skvěle napsáno a přeloženo. Je to takový nenápadný, drsný a neopracovaný klenot mezi tou záplavou často přeci jen tuctovějších detektivek z dnes již legendární řady "Třikrát". Doporučuji.

5 01.03.2023

Pěkný obrazový doprovod.

27.02.2023

Klasický šroubovaně exaltovaný, ale přitom matematicky barokní či barokně matematický, i když místy notně únavný Musil. Řečeno s klasikem: Jemný jako dýka. Ten styl nemusí sedět každému. Musil není autor "lehkého pera", ale spíš horník u něhož se pohybujeme nejčastěji v myšlenkových tunelech, štolách a na přechodech, na solidních i když vratce působících základech. Noříme se stále hlouběji, nic moc nevidíme, nechápeme, ale děláme že jo, před námi shrbený Musil tu a tam vezme do ruky kus nějakého šutru, aby ho narychlo opracoval, vyleštil a hle: celkem pěknej drahokam. Ale sakryš kvůli tomu sestupovat až tak hluboko, tak složitě? Musil je horník a jeho Eseje jsou především příručkou, možná spíš manuálem pro myšlenkové horníky. No, moc mě to nenadchlo, ale jsou tam místa (jako přednáška O hlouposti), rozhodně jsou tam místa nebo spíš žíly. Nedoporučuji každému.

1 26.02.2023