petrarka72 komentáře u knih

Je mi líto. Po stu stranách prolistováno a odloženo. Předvídatelné, jednoduché, nezajímavé.

1 06.11.2017

Pohled na Maďarsko padesátých let ze žabí perspektivy je nevábný, zpod žabí prdele přímo k zblití. Příběhy Gyuriho a Patakiho, jejich příbuzných, lásek, spolusportovců, udavačů a dalších postav jsou sice podané s velmi příjemným nadhledem, ale ne vždy je z nich čtenáři veselo. Nicméně kniha se čte krásně... (A za korektory - když si uvědomím, co Volvox Globator občas dokáže, je v ní i pozoruhodně málo gramatických chyb a překlepů.)

1 06.09.2017

Díkybohu za tento výbor - i když zpožděný, a proto v archaizujícím jazyce. Kupodivu jsou severské balady o dost měkčí než severské detektivky...

1 30.08.2017

Čtivě napsaná kniha úvah o tom, co všechno může být umění a - cituji - "jak může tvorba, sběratelství či prostě jen chápavé vnímání umění proměnit každodenní život v mistrovské dílo". Téma dost široké na to, aby se do něj vešlo ledacos - a ta přílišná šíře, myslím, autora zrazuje; jednak jednotlivé kapitoly mají kolísavou úroveň, za druhé pro mne byla zajímavější konkrétní jména a díla spíše než rady typu "mějte oči stále otevřené" a "krása je tam, kde ji nečekáte". Navíc černobílý formát nesvědčí reprodukovaným obrazům - dívat se např. na Bonnarda bez barev téměř nemá smysl.

1 20.08.2017

Některé věty mají melodii, ale jinak je to snůška nápadů, sešitých horkou jehlou. Nicku - proč?

1 26.07.2017

Naléhavě až neuroticky napsaná a sarkasticky provokativní kniha, jedna z těch, u kterých máte pocit, že byste si měli dělat poznámky jako u skript psychologie a dohledávat pojmy ve slovníku cizích slov (kontrafobický? ... alexithymie? ... glaukomický? ... epistemofil? ... dysforie? Pomoc! Na druhé straně - není to přehnané a čtenář se ledacos dozví, aniž by se otravoval). Autor tvrdí, že hlavní roli má psychoanalýza - ale ta představuje především prostředek poznání toho, "odkud (on sám) přichází" ("šílená" hysterická a puritánská babička, kmotr, máma poznávaná jen přes péči - a otec "vzít kramle!", ten především), "kdo je" (tedy co ho formovalo - nejčtivější je asi iniciační cesta k partyzánům a vložený zážitek smrti přes psa přejetého autem) a "kam jde" (čili ono klasické "jak to bude dál, když..." - když se stal psychoanalytikem a když je schopen exaktně, bez emocí popsat jednotlivé případy - od toho Oidipova a Hamletova přes ty vlastních pacientů a nakonec toho svého - aniž by mu to bylo většinou co k čemu). Nakazila jsem se autorem a popisuji to zbytečně složitě - ale kniha je hlavně průvodcem po vztahu s otcem, s jehož ztrátou se autor vyrovnává, čte se velmi dobře, obsahuje více než stopové prvky humoru a její chytrá "rozhněvanost" je sympatická... Jo! A díky za seznámení s Jamesem Ensorem - neznala jsem ho.

1 23.07.2017

Marek Bydžovský učil na Karlově univerzitě nejen o spisech Aristotelových nebo Ciceronových, ale také astronomii a matematiku - a vzdělanost a logické myšlení a zejména touhu po řádu vtělil i do svých zápisků. Je příznačné, že je nezamýšlel vydat, spíš jako by se pokoušel zachytit sám pro sebe, jak vypadal a vypadá svět v průběhu sedmdesáti let (1526-1596) a porozumět mu. Začal od konce, od toho, co právě prožíval, takže od období vlády Rudolfa II., teprve poté se vracel do minulosti (asi proto jsou období vlády Ferdinanda I. a Maximiliána zachycena komplexněji a s větší péčí o výběr toho důležitého). Řadil vedle sebe zprávy ze zahraničí (podle toho, co se mu doneslo - čehož však nebylo málo; nechybí podrobné info o Bartolomějské noci 1572 nebo o popravě Marie Stuartovny 1587; často se věnoval habsbursko-osmanskému konfliktu - dnes si málokdo uvědomuje, že trval téměř dvě stě let, takže naši předkové v 16. a 17. století žili v permanentním střetu se zcela odlišnou kulturou), zprávy z domova nejen politické (podrobné a shrnující o panovnících a velmožích, často po jejich smrti - např. Krátké poznamenání běhu života slavného a svatého císaře Ferdinanda, s. 97, či výčet zásluh čili především dětí královny Anny, s. 67 - nebo krátké o vlivných vzdělancích - např. o smrti Erasma Rotterdamského r. 1536), ale i praktické (např. soupis domů povinných odvádět daň - 12.107 bylo jich v r. 1567, s. 117), informace o katastrofách (povodně, požáry, mor, ale také třeba "nesmírná drahota" r. 1591) a nevysvětlitelných jevech (komety, polární záře, ale také zjevení ďábla v lidské podobě nebo prostřednictvím jeho skutků) či zprávy ala černá kronika (únosy a několikaleté znásilňování žen, tedy případy typu Natascha Kampuschová, matkovražda jako následek psychického týrání, vražda vlastních dětí z důvodu psychické nemoci atd. opravdu nejsou novodobým vynálezem). Důležitá kniha nejen pro milovníky historie - poznat všednodennost a zběžně nahlédnout do způsobu myšlení lidí 16. století vůbec není nezajímavé...

1 16.07.2017

Fascinující, ale velmi těžké čtení, naprosto nevhodné na horké léto... Nejvíce připomíná "zrcadlové" povídky Borghese nebo magický realismus Márqueze: čtyři črty, u nichž jste neustále nuceni luštit, co se skrývá za slovy... Pohřební průvod: bloudění v krajině, znejišťující každou cestičkou, hrobem, kamenem; lidé jako knihy; jako by to, co je zapsáno, nezmizelo (něco podobného tvrdí Tokarczuková v Okamžiku medvěda). Stařík: Telefonní seznam, který obsahuje více než jen čísla mrtvých - ale kam z něj informace mizí? Rukopis Izáka Feldwurma: Kniha ukrytá v některém ze ztracených průchodů, nebo spálená po smrti autora? A existovaly ty průchody někdy, a zemřel autor vůbec, když o sobě neustále dává vědět? Byt: kar za doktorku Kamińskou, její prosba věnovat byt sirotkům a stopy v paměti, které se neustále mění... Celá sbírka čtyř povídek je zvláštně zavinutá do sebe... Doporučuji všem, kteří rádi metaforický způsob uchopení skutečnosti a melancholický životní pocit, nevylučující humor, tu a tam se vynořující nečekaně a ve své nejčernější podobě.

1 09.07.2017

Prolínání cirkusácké minulosti a všední (knihovnické) přítomnosti, boj s rodovou kletbou, vědomí (ne)určité viny, voda, výklad tarotu, dům na útesu, ostrorepové a cesta k sobě i druhým. Dočetla jsem, ale jen tak tak, styl těžkopádný a některé švy přece jen příliš nápadné - nicméně jestli se Erika Swylerová nestane autorkou jediné knihy (mořské panny prý k tomu mají sklony), zkusím i tu další...

1 28.06.2017

Veliké nadšení. Po dlouhé době mi připadá pět hvězd málo... Tahle sbírka povídek je (většinou) měkčí než Strašidla, má o kapku méně humoru než Prokletí či Zatracení a jen o trochu více originality než Program pro přeživší; ty povídky opravdu "nejde odečíst" (marně jsem si říkala - každý den jednu až dvě, maximálně tři... dobrá, možná čtyři - již druhý den jsem byla ztracená a hltala jednu za druhou - teď pláču, protože povídky "došly" :-) ). Je jedno, že čtenář většinou jednotlivé motivy zná od jiných autorů (prvky z Poa a Lovecrafta ve Výpravě, z Kena Keseyho ve Sklonech či Shaffera v Big Boyovi jsou jen ty nejzřetelnější); je jedno, že některé kousky působí jako cvičení stylu v duchu toho kterého vzoru (koneckonců Palahniuk je postmoderní autor a k ohlasovým postupům se hrdě hlásí); přesto je většina povídek velmi napínavých a překvapivých nejen v závěru a vyznění, ale i v samotném průběhu - málokterý spisovatel je schopen pointovat takřka každý odstavec jako Palahniuk. A ať už vzbuzuje znechucení fyzické (zakopaná děloha jednoznačně vede, ale Princ Žabák taky dobrý) či morální (Románek), nevěřícný úžas (Red Sultan´s Big Boy), zlost (Studené kontakty), strach (Výprava) či naopak smích (Jak jedna židovka zachránila Vánoce) nebo lítost (Ťuky ťuk) a velké množství hraničních emocí, poslání těch příběhů je bez výjimky pozitivní: protože "all you need is love", protože porozumět sobě, zachovat se správně, být užitečný je to, co chceme a co se nám dokonce někdy i podaří... nebo taky ne, ale v tom případě to tak mělo být. Top 3 bez uvedení pořadí: Red Sultan´s Big Boy, Proč Hrabáč nikdy nepřistál na Měsíci, Zombíci).

1 24.06.2017

Pár stránek, a tolik bolesti... Otec s dcerou, plavící se za zdravím - nebo za smrtí? Modelová situace, postavená na historických faktech. Epidemie radesyken (asi kombinace kurdějí a lepry, asi s prvky syfilidy, v Norsku se vyskytovala 1710-1860, objevila se i zmizela bez vysvětlení), lékař Hendrich Deegen, převoz nemocných do kodaňského špitálu - to jsou fakta. A cesta otce s nemocnou dcerou, melancholické líčení jejich plavby, přelévání skutečnosti do snu a naopak, atmosféra pomalého plynutí času a překotného uplývání života, neokázalá vzájemnost a rozhodnutí k oběti - to je Heivollova nadstavba. Ne každý rád lyrickou prózu, ale autor nepochybně umí psát - zdánlivě banální a nevzrušivě plynoucí slova provokují množství emocí - pokud je čtenář odpočinutý a ochotný se naladit.

1 04.06.2017

Psí kůže je až brutálně aktuální ("podle zákona HUNCLEDER mohl být každý běženec bez dalšího soudu popraven, zahrabán do země bez církevních obřadů i beze jména, jako by nikdy ani nežil"– a také „kdo vydá svého souputníka, bratra, ba i otce svého, budiž odměněn z každé hlavy“ - vynikající příležitost, jak se zbavit nepohodlných bližních, třeba pravého majitele statku, na němž momentálně hospodařím). A Kámen nářku je skutečně syntézou motivů, jež nacházíme v dřívějších Körnerových pracech (koneckonců sám autor tuto novelu označil za svou prozaickou labutí píseň), spletených do děje z roku 1577, v němž se objevuje mladičký císař Rudolf II. a židovská dívka Ester, kat Mydlář a jeho sestra Dorka, Gentl a rabbi Löw - a "Praha magická", přesněji židovská i antisemitská, směřující k pogromu - či snad alespoň zrození Golema...? Skvostný jazyk, podmanivé obrazy, nejednoznačné příběhy a silné emoce - nejednoduché čtení, vyžadující maximální soustředění a v případě humanitní nedovzdělanosti ochotu dohledávat si informace (třeba latina je velmi zvukomalebná - ale vědět, co ta krásně znějící slova znamenají, je nezbytné). Vyhovění nadstandardním nárokům textu však vede k velké čtenářské rozkoši - a k touze po častých návratech.

1 04.05.2017

Na tohle musí být čtenář naladěn. Něco mezi dvěma Jacky (Londonem a Kerouakem) a deníkem o duchovním osvícení. Prostě popisovaný čas v ostrovní samotě, cesta Kanadou a propojování s divokou přírodou a sebou samou. Škoda jen, že se zajímavost tématu rychle vyčerpá, už po pár stránkách je máloco nepředvídatelné a namísto zážitku se dostaví nuda. Dočteno s vypětím všech sil.

1 30.04.2017

"Pravda jednoho je lží druhého" - neboli jeden zločin trojí optikou. O tom, co předcházelo zavraždění významného vědce, profesora Josepha Wiedera, vypráví rukopis Richarda Flynna, jehož část obdrží poštou literární agent Peter Katz. Tato část rukopisu však končí v rozhodujícím momentu a zdá se, že pokračování je ztraceno. Ve druhé části je tedy novinář John Keller pověřen pátrat, jak to tehdy skutečně bylo; autor rukopisu je mrtev a ve výpovědích aktérů tehdejších událostí jsou značné rozpory. A ve třetí části se k případu vraždy Wiedera vrací zestárlý vyšetřovatel Roy Freeman, jenž nevyřešení případu považuje za svou životní prohru... O paměti, která nás mate, o vzpomínkách, které si upravujeme záměrně i nezáměrně, o různých tvářích skutečnosti. Napsáno průměrně, navíc jsem našla tři logické chyby (takže je jich tam určitě víc; a tohle autorům detektivek neodpouštím).

1 29.04.2017

Sršatý vypravěč, skeptický prorok a více než padesát let konzistentní autor. Veliký respekt a veliké potěšení.

1 24.04.2017

Přečtete si každý den jeden kousek z této knihy - a váš den bude mít smysl... Čtyři rozhlasové hry a jedna divadelní, jazykově vytříbené, nejednoznačné, jakoby z temnoty vystupující, skrze člověčí příběhy řešící morální a mravní dilemata, ale také zachycující touhu po blízkosti, když už ne po lásce, touhu po pochopení, když už ne po sebeospravedlnění, touhu po porozumění, když už ne po odpuštění... Políček č. 111 - jako by z této rozhlasové aktovky vyšla Yasmina Reza, když psala Boha masakru. Atentát v přízemí (pro mne nejsilnější) - monodrama staré dámy, jež sebere raněného muže na ulici (opravdu?). Noční žokej - asi nejvýrazněji čerpající z možností rozhlasu jako média: co je pravda, co je lež, kdo je herec a kdo skutečný volající do nočního vysílání, jde opravdu o život a smrt, nebo jen o zvýšení sledovanosti? A konečně Noc potom, nejednoduchý majstrštyk pro pět starších hereček, uvedená ve Stavovském divadle na přelomu tisíciletí, s Blankou Bohdanovou, Kateřinou Burianovou, Miluší Šplechtovou, Jitkou Smutnou a Johannou Tesařovou - snad o konci světa, snad o Soudném dnu... Tohle čtení byla čistá rozkoš. A těším se, že někde najdu rozhlasové realizace...

1 15.04.2017

Průměrná "atmosférotvorná" kniha. Příliš mnoho řečí na jednoduché řešení...

1 27.03.2017

Roztomilé navazující povídky, s lehkým humorem a smutkem v podtextu, s několikerým překvapivým zvratem v té poslední. Důvody, proč ženy lžou, jsou rozmanité. A pátrat po nich - kontraproduktivní..

1 05.03.2017