P.T. komentáře u knih

Historický román z doby od konce 16. století (za panování Rudolfa II.) po druhou polovinu 17. století je fiktivní kronikou pražského (staroměstského) kata Jana Mydláře a jeho syna. O třetí generaci katovské rodiny je zde pouze stručná zmínka v závěru, podle které třetí Jan Mydlář byl sám jako údajný profrancouzský agent popraven po požáru Prahy roku 1689 (přičítaném francouzským žhářům za devítileté války o falcké dědictví). Četl jsem pouze zestručněné vydání z roku 1970, převyprávěné Janou Štefánkovou, které úvod charakterizuje jako „ukázky... (které) jsou jen malým výborem ze Svátkovy čtyřdílné práce ... (v nichž) v podstatě byl ponechán záměrně archaizující způsob Svátkova vyprávění“. Kniha se dá číst dobře, kromě úvodních kapitol vysvětlujících, jak se první Jan Mydlář stal ze studenta medicíny katem zachycuje zřejmě nejpozoruhodnější kriminální případy té doby a kromě nich zlomové dějinné události (např. vyplenění Malé Strany a Hradčan Švédy v roce 1648). Nevím, jak podrobné jsou původní Svátkovy „Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze“, stínem zestručněného vydání jsou podle mého názoru velké časové skoky, které mezi některými kapitolami jsou – určitě by stálo za to doprovodit je (v názvu kapitol, v poznámkách nebo jiným způsobem) daty, bez nichž se občas i čtenář seznámený s historií trochu ztrácí. Předpokládám, že původní dílo Josefa Svátka, který kromě historické beletrie byl autorem i odborných historických prací, by takové údaje obsahovat mohlo.

1 07.08.2019

Kombinace poetické nostalgie po "starých dobrých dobách" první republiky a humoru, který se místy pohybuje na hranici absurdity, ale stále je možno si říci - "to se mohlo stát". Příjemné oddechové čtení.

8 31.07.2019

Román o východořímském generálovi a posledním římském konzulovi z první poloviny 6. století vychází co do historických dat zřejmě z historických spisů "O válkách" řeckého historka Prokopia, který byl mj. členem Belisariova štábu a v románu rovněž jako jedna z důležitých postav vystupuje. Hrabě (správně Comes) Belisarius se poměrně mladý stal vrchním vojevůdcem východořímského císaře Justiniána I., v jehož službách vyvrátil říši Vandalů v severní Africe a říši Ostrogótů v Itálii a porazil Bulhary, Huny a Peršany útočící na severní a východní hranice říše. Pravděpodobně intrikami dalších (podřízených) generálů upadl v nemilost císaře, který jej nakonec po konfiskaci majetku nechal oslepit (ve středověku se tento příběh tradoval a byl znázorňován bardy nebo malíři jako symbol nevděku s okřídlenou větou "date obolum Belisario", s níž údajně nešťastný oslepený vojevůdce na ulicích Konstantinopole žádal od obyvatel po měďáku, aby rovněž údajně byl zahrnut zlaťáky). Autor pečlivě dodržuje historická fakta a s jejich pomocí a s pomocí vlastní imaginace vytváří svět vojenské cti zosobněný Belisariem (a do jisté míry i jeho vojenskými protivníky) a svět úskoků zosobněný jeho rivaly (zejména generálem - eunuchem Narsem) a císařem Justiniánem. Skutečnost asi nebyla tak úplně černobílá, Justinián, který usiloval o reformu říše a potlačení korupce, byl podle pramenů mj. autorem poměrně (na svou dobu) pokrokového zákoníku (Corpus Iuris Civilis), tyto skutečnosti už román nepostihuje. Historik Prokopius kromě knih "O válkách" sepsal další dílo Tajné historky (Historia arcana), které bylo zveřejněno až po jeho smrti a v němž podrobil kritice jak Justiniána, tak i Belisaria. Přes tuto pravděpodobnou odchylku od historické pravdy je kniha poutavým obrazem doby končící antiky a počínajícího raného středověku.

7 30.07.2019

Příběh je vsazen do doby zničení krétské - mínojské civilizace, po které dnešní archeologové nacházejí zbytky velkých palácových komplexů (nejznámější je Knóssos nad dnešním Heraklionem) a různé artefakty dosvědčující její vyspělost, ale jen málo písemných památek (popř. ty, které se podařilo vyluštit - jsou psány několika druhy písma - nedávají dostatek informací). Jako pravděpodobná příčina pádu se obvykle uvádí ničivá erupce sopky Théra (zbytkem jsou Kykladské ostrovy) před cca 3500 lety, a jí vyvolaná ničivá přílivová vlna, po níž následovala invaze Řeků z pevniny. Kniha vychází z představy mírumilovné krétské společnosti, umožňující společenský vzestup nadaným cizincům, z nichž jedním je hlavní hrdina příběhu - makedonský sirotek Amyntas. Ten v Knóssu nejen vystuduje, ale i přes různé životní přešlapy se stane důvěrným přítelem královské princezny (společnost je matriarchální) a při společenských otřesech pak náhodně "nalezený na správném místě" se (s nepravdivou legendou o tom, že princeznu zachránil před vzbouřenci) díky tomuto vztahu stává posledním krétským králem, který se musí postavit do čela beznadějné obrany proti blížící se invazi achájských Řeků.
Příběh je hodně naplněn filosofováním jednotlivých postav, nicméně zajímavý je ukázkou, jaké náhody a banality mohou člověka, který se o to vlastně nesnažil ani nezasloužil, vynést na významná místa. Zajímavý je i jedním z posledních filosofických hovorů před bitvou, v níž umírá hlavní hrdina i všichni jeho přátelé, kdy připravená domobrana ještě neví, zda krétské loďstvo blížící se Řeky na moři zničilo nebo ne - "je docela možné, že právě dnes byla (naše kultura) poražena. Jistě bude v nějaké formě žít dál ... jestliže zvítězili barbaři, možná zapustí kořeny právě u nich. Až budou drancovat naše město, jistě budou oslněni jeho krásou a vždycky se budou nějakým způsobem snažit, aby ji napodobili. Své lodi naplní uloupeným zbožím a s ním si odvezou i svou vlastní záhubu, neboť krása zušlechťuje ducha a přináší smrt barbarství". Univerzální platnost té úvahy je nejistá, nicméně kultura archaického a klasického Řecka podle zatím uznávané historie skutečně vycházela z krétských a mykénských kořenů. O historické věrnosti příběhu se ale mluvit nedá.

2 30.07.2019

Kniha popisuje nejen politické okolnosti a jednotlivé válečné události, ale rovněž poměrně podrobně se zabývá výzbrojí a výstrojí vojáků Říma i bojovníků na protivných stranách. Je členěna do 4 částí dle období (I. raná republika 753-150 př.n.l., II. pozdní republika 150-27 př.n.l., III. rané císařství 27 př.n.l.-235 n.l. a IV. pozdní císařství 235-500), přičemž každá část je členěna do několika kapitol dle nejvýznamnějších protivníků toho kterého období (např. 1. Etruskové, Apeninské kmeny a Latinové, 2. Kartáginci a 3. helénistické státy v I. části, vždy s krátkým úvodem týkajícím se římské vojenské organizace). V rámci jedné části se tak text může v čase vracet - přechází-li od jednoho protivníka Říma k dalšímu.
Texty jsou doprovázeny bohatou obrazovou přílohou (fotografie archeologických vykopávek různých artefaktů včetně zbraní, kvalitní ilustrace - rekonstrukce vzhledu a vybavení bojovníků z publikací Osprey, mapy se zachycením hranic z té které doby a schématické plánky bitev, i reprodukce novodobých romantizujících obrazů znázorňujících historické události dle představ malířů 18. a 19. století). Spolu s obrazovou přílohou je kniha tištěna na kvalitním papíře, dle mého názoru jde dobře sama o sobě číst bez historické průpravy a současně může dobře posloužit jako příruční pomůcka při četbě historických románů z doby antického Říma, chce-li si takový čtenář udělat lepší představu o popisovaných událostech (a hlavně - jak ze zaměření knihy plyne - o technické podobě tehdejších válečných střetnutí).

2 30.07.2019

Pokračování románu Já, Claudius zachycuje dobu Tiberia Claudia jako římského císaře - od instalace na trůn praetoriány po zavraždění Gaia Caliguly do Claudiovy smrti. Vyprávění svým spádem i historickou věrností odpovídá předcházející knize. Na závěr jsou pak jako bonus přičleněny tři útržky z děl římských historiků (Suetonia, Tacita a Dio Cassia) popisujících Claudiovu smrt a bezprostředně související události a kromě nich satiru na totéž téma od Lucia Senecy - na té je vidět jednak to, jak Seneca Claudia upřímně nesnášel (byl za jeho vlády poslán dočasně do vyhnanství) a současně jak věrně se snažil sloužit svému pánu resp. přesněji paní (Agrippině mladší, na jejíž nátlak mu byl z vyhnanství povolen návrat, aby byl jmenován vychovatelem Neronovým, a která podle historiků pravděpodobně nechala svého strýce a současně manžela Claudia otrávit, aby se trůn uvolnil Neronovi - a tím i jí jako regentce, byť neformální a nejmenované).

9 30.07.2019

Výběr z dobové korespondence z doby od roku 1436 (veřejné vyhlášení kompaktát) do roku 1526 (volba Ferdinanda I. Habsburského českým králem) je rozdělen do kapitol po obdobích
- 1436-1439 (s podtitulkem „Od kompaktát k bezkráloví“, 10 dopisů), 1439-1457 (s podtitulkem „Zápas Oldřicha z Rožmberka s Jiřím s Poděbrad“, 44 dopisů),
- 1458-1471 (s podtitulkem „Husitský král“, 41 dopisů, doplněno kapitolkou s podtitulkem „Exkurs: doba poděbradská na hradech a pod hrady“, 14 dopisů),
- 1471-1483 (s podtitulkem „Počátky jagellonské vlády“, 47 dopisů),
- 1493-1526 (s podtitulkem „Zápas měst se šlechtou“, 34 dopisů, doplněno kapitolkou s podtitulkem „Exkurs: doba jagelonská na hradech a pod hrady“, 22 dopisů),
- 1526 (s podtitulkem „Na dějinném rozcestí“, 16 dopisů).
Celý soubor je doplněn bibliografií, obsáhlými poznámkami a vysvětlivkami dobové situace a reálií a rejstříky. Dopisy jsou zčásti překlady z původního textu latinského nebo německého (psané tedy současnou moderní češtinou), zčásti převzaté původní české texty (tj. v češtině 15-16. století – už jen ten jazyk je zajímavý, rozhodně neodpovídá „staročeštině“ používané občas při různých polodivadelních představeních). Přitom je to výběr z korespondence soukromé a osobní (např. dopis Aleše Holického ze Šternberka Oldřichovi z Rožmberka z 29.9.1451, v němž pisatel informuje adresáta o snaze Jiřího z Poděbrad o koupi kladského knížectví a doporučení, aby tuto koupi adresát přes své známosti znemožnil – současně s dovětkem, aby utajil, od koho informaci dostal), různé výzvy (např. list papeže Sixta IV. z 27.9.1477 vyzývající obyvatele českého království k odřeknutí poslušnosti králi Jiříkovi z Poděbrad), žádosti a prosby (např. dopis Marty z Boskovic králi Vladislavu Jagellonskému z podzimu 1507, v němž panovníka prosí o zrušení ediktu nařizujícího přísné trestání příslušníků jednoty bratrské), soudní podání (např. dopis bratří z Rožmberka úředníkům zemského soudu z 18.11.1523 ve věci závěti jejich strýce Petra z Rožmberka), různá hlášení úředníků svým vrchnostem o stavu svěřených panství (např. dopis helfenburského purkrabí Janovi z Rožmberka z 18.9.1468 o škodách způsobených vpádem pasovských oddílů) atd. Jde přitom o dopisy pisatelů a adresátů z nejrůznějších společenských vrstev (od poddaných panství Choustník po panovníky) a tím i tématika a forma podání je velmi pestrá. Nejde o beletrii, která by se dala číst jedním dechem, nicméně čtení je to nesporně zajímavé, umožňující přiblížit si život a myšlení té doby.

30.07.2019

Podle anotace na deskách by obsahem knihy měl být „stručný průvodce dílem literárního giganta, živý obraz člověka, který se skrývá za slovy, útržky divadelních klepů a pověr, glosář shakespearovské terminologie“. Knížka je souborem 62 stručných statí (každá na jednu dvoustranu), doplněných úvodem, závěrem, slovníčkem a rejstříkem. Jednotlivé statě nejsou příliš uspořádané, někdy se zabývají odkazy na vybranou konkrétní hru (několik stručných citátů, fotografie herců), někdy přebíráním útržků ze Shakespearových her do jiných žánrů (stať věnovaná seriálu Star Trek), někdy se snaží tvářit vážně a někdy jako pokus o žertování. Člověk Shakespeara zcela neznalý bude z knihy nejspíš hodně zmatený, člověk, který ho zná trochu (přečtených nebo shlédnutých několik – ať už více nebo méně – her) v ní bude spatřovat prázdná místa a naopak místa, která jsou jaksi navíc. Jak by se na knihu díval dokonalý znalec Shakespearova díla (jako Martin Hilský) neumím odhadnout. Nicméně slibovaného průvodce dílem, aspoň třeba v podobě uceleného soupisu dramat (a případně i sonetů) spojeného se stručným obsahem, nebo souvislé údaje o známých datech a událostech ze Shakespearova života, zde nenajdeme. Kniha je tištěná na kvalitním papíře a má bohatou obrazovou přílohu (3-4 obrázky na každé dvojstraně), ale ta působí podobně nesouvislým a chaotickým dojmem jako text. Určitou nevýhodou je i velikost textu – kniha má „kapesní“ formát stran 18x12cm a většina textu je tištěna písmem vysokým 2mm (velká písmena, malá jsou poloviční), kniha tak vyžaduje čtenáře s dobrým zrakem.

30.07.2019

Kniha vydaná Národním památkovým ústavem je sborníkem textů, vycházejících z dopracovaných textů přednášek (z konference Schwarzenbergové v české a středoevropské kulturní historii uspořádané v roce 2007 v Třeboni) a dalších doplněných článků. Podle tématiky jednotlivých příspěvků se dělí do několika kapitol (swarzenberské panství a krajina, Schwarzenbergové – víra a umění, Soukromý a veřejný obraz Schwarzenbergů, Životní styl Schwarzenbergů v 19. a 20. století), doplněných bibliografií zčásti sloužící i jako přehled významných představitelů rodu.
V jednom z článků je i stručná historie rodu od prvních známých předků ve 12. století (Seinsheimové v Dolních Francích) přes první kontakty s českou historií (služby Erkongera ze Schwarzenbergu králi Zikmundu Lucemburskému a účast v husitských válkách), rozdělení rodu na starší (hohenlandsberskou) a mladší (stefansberskou) větev v 16. století po usídlení v Čechách (inkolát udělený r. 1654), rozdělení na hlubockou a orlickou větev až téměř po současnost.
Samotné jednotlivé články jsou rozdílné zaměřením (např. architektura hospodářských staveb, stavby a přestavby sídelních budov, poměry schwarzenberských zaměstnanců, změny v rozsahu pozemkové držby, zásahy do krajiny, medailonky význačných příslušníků rodu z novodobé historie atd. atd.) i stylem, rozsahem a hloubkou zpracování. Čtenář by tak dle vlastního zájmu a zaměření na některých místech přivítal rozsáhlejší údaje, jiné pasáže knihy spíše přejde a podobně je to i s obrazovou přílohou. V každém případě kniha stojí za přečtení a předností je i kvalitní tisk na kvalitním papíře.

24.07.2019

Na knihu mám trochu rozporný názor. Určitě je zajímavé téma, i příběh celkem čtivý (i když si nejsem jistý, že by to byl příběh na "světový bestseller", jak jej uvádí noticka na deskách), z mého pohledu ho kazí
- nevyváženost autorky v terminologii (např. míchání keltských popř. rádobykeltských a latinských jmen pro příslušníky téhož britského kmene - samozřejmě jen málo z postav má historický podklad, dokumentů z té doby je minimum, a pořímštělá jména historicky doložených nejbližších příbuzných hlavní hrdinky Antedios a Prasutagos jsou nejspíš převzatá z děl římských historiků, kteří pravidelně jména svých vazalských spojenců nebo významných protivníků přizpůsobovali latině),
- časté značné chyby v překladu ("glazurované" nádobí nebo nesoulad podmětu a přísudku ve větách je to nejmenší, u překladatele navíc cítím neznalost reálií - např. pravidelně se opakující "svátek Samhaina" místo svátek Samhain - Samhain nebylo žádné božstvo ani postava, atd. - bohužel nedbalé překlady jsou častým problémem knížek vydávaných v 90. letech),
- nebo logické nesmysly, u kterých neumím posoudit, zda je přičíst autorce nebo překladu (jelení roh plný vína v ruce).
Z mého pohledu nejde o knihu, ke které by člověk cítil potřebu se častěji vracet, ale přečíst se dá.
K ději knihy - od dětství po smrt se snaží zachytit život historické postavy královny Boudiccy, která stála v čele protiřímského povstání britských kmenů kolem roku 60 n.l. (povstání bylo nakonec krvavě potlačeno, pozn. Boudiccu samotnou charakterizuje římský dějepisec Dio Cassius jako "vysokou, hrozivého vzhledu, obdařenou mocným hlasem .. vždy se vztyčeným kopím v ruce" a autorčino líčení Boudiccy jako bojovnice od dětství této charakteristice odpovídá).
Autorka celkem sympaticky přiznává, že ke zlomkům historických faktů, které mohla získat, se snažila vlastní fantazií vytvořit svět odpovídající představám o keltském obyvatelstvu Británie z doby počátku našeho letopočtu.

1 13.07.2019

Čtivý crazy humor, příjemné odpočinkové čtení.

26.06.2019

První kniha ze série Atlantida (Atlantida) mne dost upoutala, i dějem, i námětem, i stylem vyprávění prokládajícím kapitoly odehrávající se ve třech časových pásmech (označovaných jako dávná minulost, nedávná minulost, přítomnost), podobně i další dvě. U dalších už to nějak nebylo ono, to opakující se schéma časových os už bylo tak trochu vyčerpané a pak autor v evropských dějinách má místy hodně šroubovité konstrukce (hlavně v novějších, konkrétně napojení děje na havárii JE v Černobylu). Závěr poslední knihy (Bitva o Atlantidu) se sebeobětováním hlavního hrdiny a s vysvětlujícím odkazem na vinu ekologické katastrofy způsobené lidmi na paralelní Zemi už mi přišel příliš šroubovitý. Číst se to dá a jsou i horší, ale na nějaké častější vracení to dle mého názoru není. Hodnocení dávám za celou šestidílnou sérii.

20.06.2019

Mijamoto Musaši je historická postava, japonský mistr meče z první poloviny 17. století. Nakolik tento románový životopis odpovídá skutečné historii a realitě té doby neumím posoudit, o japonských dějinách nemám nijak dokonalé znalosti. Na čtení mi kniha nepřipadala nijak lehká, snad tady hrají roli jiná myšlenková schémata Evropana a japonského autora (resp. Japonce obecně).

16.06.2019

Kniha je docela čtivý pohled na dobu vlády Theodoricha Velikého a gótských válek po jeho smrti. Detailní historické studie nebo prameny o této době se mi do rukou nedostaly (jen různé obecné dějiny světa) a tak případné problémy v historické věrnosti nemohu posuzovat, spíš mi vadilo, že kniha zahrnující rozpětí dvou až tří generací má v čase místy dost mezery. V každém případě je to v porovnání s Gravesovým Hrabětem Belisariem zajímavý pohled ze strany válečných protivníků (druhá část knihy - Válka). Na rozdíl od autorky předcházejícího komentáře ve mně kniha nebudila moc dojem idylického soužití Gótů s Římany, spíš jako obraz nepříliš úspěšné snahy Theodorichovy o integraci dvou postoji rozdílných národů, usedlého a nájezdníků (první část knihy - Mír).

1 12.06.2019

Kniha je čtivá a současně zřejmě historicky hodně věrná (co do popisovaných událostí samozřejmě - záměry jednotlivých postav jsou do značné míry nepochybně autorovou konstrukcí). Z dobových pramenů popisujících dobu prvních císařů jsem měl příležitost přečíst jen Suetoniovy životopisy (i ty vznikly s nějakým časovým odstupem a jde tak zřejmě do značné míry o záznam vzpomínek dobrých i špatných včetně pomluv - pro zajímavost: v knize Dvanáct cézarů od M. Granta je hodnocení těch vládců méně příkré), ale inspirace (asi nejen) jimi je zřejmá.

8 12.06.2019

Autorka knihu psala s neskrývanou (a nekritickou) sympatií k císařovně - nelze říci, že by lhala, ale na rozdíl od problémů, které Alžběta měla s formálními pravidly císařského dvora ve Vídni a s chladným postojem tchyně (a tety) císařovny matky Žofie a kde je líčena výhradně jako oběť svého okolí, se vyhýbá méně pěkným stránkám Alžbětina charakteru (jako příklad třeba fackování služebných, když při pročesávání dlouhé Alžbětiny hřívy zůstaly nějaké vlasy v hřebenu, obecně absolutní neochota přijmout jakoukoliv kázeň). Přesto kniha aspoň za jedno přečtení stojí. Měl jsem ji (ještě spolu s Durrelovým dílkem O mé rodině a jiné zvířeně) s sebou na dovolené na Korfu, kde jsem navštívil i vilu Achillion, a byla tam příjemným společníkem. Pro výše zmíněnou nevyváženost ji ale hodnotím jen jako průměr.

2 12.06.2019

Kniha je příjemně a čtivě napsaná, přičemž na dosti malém prostoru obsahuje překvapivě velké množství informací - a další předností je bohatá obrazová příloha spojená s tiskem na kvalitním papíru.

2 12.06.2019

Příjemně a čtivě napsaná knížka - historie stylem (s mírnou nadsázkou) pavlačových drbů, Habsburkové v českých zemích od roku 1526 cca do 1600 (smutné konce Rudolfa II. na začátku 17. století už kniha jen naznačuje v posledních větách), s úvodními odstavci o Vladislavovi a Ludvíkovi Jagellonském a o tom, proč po nich nastoupil Ferdinand Habsburský. Občas to od přesně rigorózních dějin ujíždí malinkými nepřesnostmi, ale jako úvod pro nabuzení zájmu nebo naopak jako ilustrace pro lepší zapamatování "těžších" textů to nemá chybu.

07.06.2019

Měl jsem možnost přečíst naráz (= plynule bez přerušování, samozřejmě ne těch 7 knih současně) celý cyklus Temná věž od Pistolníka až po tu závěrečnou knihu nazvanou stejně jako celý soubor. Přečetl jsem ho 2x za sebou, což bylo dobře, napodruhé jsem si tam uvědomil souvislosti, které mi při prvním čtení unikaly. Čtení je to zvláštní, chvílemi jsem měl pocit, že autor byl při psaní dost pod vlivem drog, ale paradoxně při té fantasmagoričnosti v tom rozsáhlém příběhu je řád a logika (takže jediné, co mi tam trochu nesedělo, byl jeden neobratný překlad do češtiny, který se několikrát zopakoval v dílu Čaroděj a sklo). Osobně to považuji za jednu (sedm) z knih, ke kterým se dá vracet vícekrát, i když jinak v tomto a podobných žánrech často knížky odkládám po prvních kapitolách (kromě Kinga je pro mne ještě výraznou výjimkou Tolkien, rovněž superliga, i když obrazně řečeno jiné hry).
Co se hvězdiček týče, vyťukal jsem je tady k závěrečnému dílu série, ale fakticky patří celku všech sedmi knih, myslím, že ty knížky jsou na samostatné oceňování příliš provázané.

3 07.06.2019

Profesor Fukala je autorem několika knih zabývajících se třicetiletou válku, tahle je zaměřená nejen, ale hodně na jednání českých a moravských stavů mezi defenestrací a Bílou horou a na pobělohorskou emigraci a její snahy o ovlivnění válečných událostí (tomu odpovídá i titulek), je psaná svižně a dobře se čte.

06.06.2019