odejana komentáře u knih

Gard to vylíčila a zhodnotila dost jasně.

Snad jedna citace: " ... táže se Freud, ten nevyléčitelný rozrušitel všech iluzí - přesně stejně jako Jean Jacques Rousseau před více než sto padesáti lety - : proč se lidstvo nestalo přes tuto podobnost s bohy šťastnější a veselejší? Proč se naše nejhlubší já necítí být všemi těmi triumfy společenské civilizace obohaceno, osvobozeno a spaseno? A sám odpovídá se svou nemilosrdnou a důraznou nelítostností: protože jsme toto vlastnické obohacení kulturou nedostali prostě darem, ale zároveň jsme za ně museli zaplatit obrovským omezením naší pudové volnosti. Rubem všeho přírůstku kultury druhu je ztráta štěstí jedince. Proti zisku společenské civilizace lidstva stojí ztráta svobody, úbytek citové intenzity každé jednotlivé duše. ..... k psychoanalýze by patřila psychosyntéza."

01.05.2012

Na rozdíl od prvního dílu, kde jsou vtipné a upřímné úvahy a postřehy, jaké to je, když se člověk najednou stane rodičem, tento díl mi přijde mnohem obecnější. Nejsou zde jen zážitky spojené s výchovou, ale všechno, co jakkoli souvisí s životem ve středním věku: manželské krize, samostatnost, schopnost prosadit se, diplomacie v mezilidských vztazích, životní styl, módní trendy, vnímání času atd. Společné je hledání "dospělosti", nějaké harmonie, vyrovnanosti. Jsou tu moc pěkné úvahy (nejvíc se mi líbilo vnímání času, vtipné rodinné příhody, usmiřování, dětské postřehy).

28.04.2012

Stefan Zweig si jako neosobní vypravěč volí zdánlivě nepopsatelné příběhy duše a ty dokáže rozehrát tak mistrně a napínavě, že proti nim je vnější sled událostí jen slabý odvar. Jako by popisoval paralelní vesmír lidského prožívání. Co se děje navenek, není až tak významné, protože jakákoli událost může v nitru člověka spustit nevídané posuny. Navíc se zásadně zdržuje jakýchkoli hodnotících komentářů - jen líčí, co se v duši odehrává. Jaké pohnutky k tomu vedly, není až tak podstatné: někdo potřebuje velký podnět, aby to s ním pohnulo, jinému stačí nevinná věta. Zweig zaznamenává to, co je niterně člověčí, a zaujme ho každý příběh duše; jeho pozornosti je hoden jakýkoli vnitřní pohyb, jen takový člověk je pro něj naživu.

26.04.2012

Nejdraději bych dala deset a více hvězdiček. Už hodně dlouho jsem nečetla tak dokonalý román. Některé Oskarovy postřehy "byly jak za sto dolarů", ale z celé knihy "mám nohy jako sto centů". Na začátku se dozvídáme, že táta s Oskarem hráli na průzkumné výpravy (takže Oskar vyhrabal v Central Parku spoustu drobností, které zdánlivě nemají žádnou cenu až do chvíle, kdy se dozvíme z tátova příběhu, že Central Park dříve patřil dnes již neexistujícímu šestému newyorskému obvodu ... nic není tak jednoduché a černobílé a významy se kupí v každé kapitole). Táta zatrhne červeně větu: "Nepřestáváme hledat." Nejtěžší výzkumná výprava je pro Oskara hledání zámku od tajemného klíče v modré váze. Jeho hledání je jedna velká metafora. Mate mě jedna věta z doslovu - říká se tam, že Oskar je typický outista. Jestli je outismus choroba, chtěla bych být takhle "nemocná". Krásné dílo svými příběhy, Oskarovými vynálezy, grafickým zpracováním ... každá prokreslená postava by vydala na zvláštní román. Objednávám v Amazonu anglicky.
P.S. Film nedoporučuji - udělali z příběhu holywoodské slzavé údolí, chybí mu ten analytický nadhled a jemný humor. Jedině Max von Sydow v roli dědečka je bez jediného slova úžasný.

4 15.04.2012

Kate Atkinson je dobrá vypravěčka; nevím, jestli je to jen můj případ, ale občas se v jejích knihách ztrácím ... nějak přestávám mít přehled, kdo je kdo, nestačím sledovat tolik postav a osudů. Neuzavřené případy mají kriminální zápletku, ale je to jen rámec, do kterého jsou usazeny životní osudy různých žen a dívek, které nejsou nijak jednoznačné a lehké. Psychologie je výborně prokreslená a život nelehký. Nejenže mají těžké životní role, ale jako by byly obklopeny muži a chlapci, kteří se pohybují jen ve dvou extrémech - buď je milují tak nesnesitelně, až jim ubližují, nebo je vnímají jako prostředek pro uspokojení svých potřeb. Nic mezi tím není možné.

4 13.04.2012

Sebastian je "hrdina", který přežívá ze dne na den a nehodlá vzít za nic ve svém životě zodpovědnost. Nesnáší Irsko, obtěžuje ho manželka, když po něm vyžaduje alespoň minimální zabezpečení rodiny a dítěte, obtěžuje ho většina lidí, nijak se nesnaží, aby dostudoval ... pořád se jen zpíjí představou, jak z něj jednou bude vážený právník a ctnostný a obdivovaný občan, ale dělá všechno pro to, aby skončil na naprosto opačném konci. Neuvěřitelně lže, svede každou sukni díky svému lacinému tlachání, opíjí se - většinou na dluh, tropí výstřednosti a rozhádá se s kdekým. Sledujeme jeho postupný pád až na dno.

07.04.2012

Ruby Lennoxová vypráví ve dvou rovinách životní ságu své rozvětvené rodiny. Na jednom místě knihy říká, že nic není ztraceno jednou provždy a že všechno prostě někde je. V jedné rovině se odvíjí životní příběh Ruby od jejího početí až do zralé dospělosti. Je to život, který probíhá se všemi možnými tragickými i komickými situacemi a zvraty. Vnitřní život Ruby je velice bohatý a autorka skvěle popisuje a vystihuje vývoj a zrání dívky a ženy, která byť je obklopena mnoha příbuznými a prožívá rozmanité tragikomické příhody, zůstává osamocená a zmatená a nezakořeněná. V druhé rovině líčí životní osudy předků až k prababičce. Všem osudům je typické zoufalé hledání štěstí a lásky, které nebylo nikdy naplněno. Ruby vidí bohaté životní osudy, souvislosti, typické lidské vlastnosti, vzlety a pády, ale uprostřed své košaté rodiny nachází "domov" až na ostrově v Shetlandách, daleko od všech současných i minulých příbuzných.

1 31.03.2012

Bravo! Pan doktor naprosto přesně popisuje hlavní nemoci této globální společnosti. Biologická medicína léčí nemoci a neuzdravuje lidi. Moloch konzumní společnosti, která si myslí, že lze hromadit neomezeně na omezeném prostoru. Je nutná změna přemýšlení o způsobu života a trávení času a hierarchii hodnot. Hnízdil vystupuje proti farmaceutickým molochům, proti nadutým politikům, které má povětšinou za psychopaty, proti medicíně, která léčí příznaky, ale neléčí příčiny. Skvělá kniha, skvělý doktor!

6 20.03.2012

Joy (jak dobře zvolené jméno "radost") prožívá jen málo radosti poté, co ji v 45 letech opustí manžel kvůli mladší nové partnerce. Joy se v životě řídí radami a výchovou své babičky, která z dívek vychovávala snobské dámy, které jsou hrdé a povznesené a nesnižují se k něčemu tak přízemnímu, jako je třeba domácí rozpočet. Joy čeká mnoho náhlých změn, které komentuje zčásti jako dáma, dovoluje si "necenzurované myšlenky", ale uvnitř ji to dost děsí. Postupně zjišťuje, že je patrně nejosamělejší bytostí v New Yorku. Paradoxně ji z této situace vyvede mrtvý muž, o kterém Joy prohlásí, že je snad ještě osamělejší než ona. Metafora "čistých záchodků". Osobně mi hodně vadil interpunkční i stylistický experiment. Neviděla jsem originál a z českého překladu jsem skutečně nepochopila systém vynechávání interpunkce, ani střídání er-formy a ich-formy.

1 11.03.2012

Hrozná anotace. Oproti Klubu cizoložníků, který je víceméně černobílý a od začátku jasný, je Klub záletníků mnohem propracovanější, postavy nejsou tak jednoznačné, je v tom víc života a jeho záludností a přemetů. Psychologicky dobře vystižené postavy Elle, Williama, mladičké Cate a Beth. Dobře postižené vztahy k matkám a otcům. Vícevrstevnaté situace a jejich řešení. Případně je vykreslená podstata maniodepresivní psychózy. V románu se dost ztrácí "literatura", literární ztvárnění problémů ze života - hodně mi to připomínalo novinové příběhy s koncem, který mají čtenáři tak rádi.

11.03.2012

G.I.Jane to dost dobře vystihla. Připadá mi, že z knihy trčí, že autorkou je žena - ženské postavy jsou poměrně věrohodné, oproti tomu ty mužské jsou takové výlučně testosteronové. Nejvtipnější jsou popisy a starosti manželky, které - pravda - při výchově 3 dětí a zvládání chodu domácnosti nezbývá moc času na to, aby byla ještě svádivá a uličnická a sexy pro unaveného manžela. Poslední třetinu knihy bych odstřihla, protože v životě je to mnohem složitější. Červená knihovna!

2 08.03.2012

Americký příběh o americkém snu korunovaný happy-endy. Tak typické ...

4 03.03.2012

Dost dobrý námět, bombastický úvod, ale nějak mi to hledání identity přišlo vyumělkované a nepostižené. Zajímavá byla konfrontace vlastní ztráty paměti a Maxovo senilní stáří. Motiv pouště jako domova byl taky dobrý.

01.03.2012

Krásně vystavěný román v dopisech - tedy v mailech. Solrun a Steinn nejsou jen dva póly tělesné - muž a žena, ale i póly ideové. Jeden je ryzí materialista, přírodovědec, uznává základní principy, jež předurčují všechno, evoluce mu vysvětluje všechny "záhady". Ze Solrun se stala duchovní bytost, která věří v život po životě, věří, že velký třesk byl nastartován duchovním principem. Ve svých mailech předkládají pádné argumenty, a jak je pro Gaardera typické, lehce detektivní příběh nakonec nemá vysvětlení, ale ani řešení. Má pravdu Steinn i Solrun. Záhada trvá. Všechno je navzájem propletené jako jejich zamilovaná těla v mládí a duše toužící po poznání po třiceti letech.

6 26.02.2012

Nic moc. Jsou to zajímavé životní osudy, některé skutečnosti až mrazí (chudinské čtvrti v Riu, osudy brazilských chudých dětí, nadační práce za práva dětí po celém světě), autorka staví příběhy dost napínavě, ale vyvíjí se to tak nějak jasnozřivě. Hodně popisné, žádná velká psychologie postav, nic nově zajímavého. Aby to nebyla vyložená červená knihovna, tak jednu hrdinku nechá zemřít, ale druhou vdá. Chyběly mi už jen kakaové skvrny velikosti mexického dolaru na zápěstích. Co se autorce nedá upřít, je její otevřená upřímnost. Hezky se rozeběhne a naservíruje docela dobrý syrový smeč složený z neutěšených vztahů. Zápletka s módními moly a velkými penězi mě ani nijak nenadchla, stejně tak happy endy některých dvojic. Byly by z toho dobré televizní komerční seriály.

20.02.2012

Román mě naprosto uchvátil! Já jsem ho pochopila jako studii zla. Zlo je nazíráno z mnoha úhlů a boj dobro-zlo není nikdy tak černobílý, jak se zdá. Přitom autor využil v knize každý řádek, aby ukázal, jak různě se s ním lidé vyrovnávají - a nevyrovnávají. Ústřední téma rodiny Černých je báječně autenticky popsané, ale doprovodné příběhy nejsou o nic méně silné. Fantazie o naklonování Hitlera, aby se přišlo na anatomii zla, a jak se nevyvedla. Příběh Kláry, které to samé zlo potkává od divokých vlků a pak v léčebně od komunistických pohlavárů. Vánoční vraždění kaprů v Čechách. Domácí násilí od Maxe. Veletržní palác v Praze, který sloužil jako shromaždiště židů pro transporty a možná jednou poslouží jako shromaždiště jiných etnických menšin. Najdou se tam i filosofické úvahy s tím související - musí být dobro stejně tak agresivní jako zlo, aby zvítězilo? Jak je to s nesmrtelností? Co víra a jak je to s Bohem?
Ústřední téma milostného dopisu klínovým písmem je naprosto exkluzivní. Jako by dobro muselo být tisíckrát zašifrováno a vyjít na povrch až po smrti všech a tudíž zvítězit? Metafora lotosu - žádné bahno na sebe nikdy nenabalí, přestože z bahna vyrůstá. Taky se mi líbila charakteristika Čechů z dopisů bratránka. Hezké a s nadhledem. Tomáš Zmeškal v současné české literatuře NAPROSTO VYNIKÁ!!!

7 19.02.2012

V anotaci je jen jedna vyprávěcí linie. Román jich ale má tolik! Chvílemi je to jak automatický text, jako když se rychle střídají filmové záběry beze slov. Alexovy dopisy a vyprávění jsou navenek hodně humorné, ale míří do něčeho velice zásadního. Hledání a nalézání, ale současně nenalezení. Cesta je mnohem důležitější než cíl. Tolik osudů, tolik myšlenek!

7 16.02.2012

Je to přesně tak, jak je v anotaci. O nic víc, o nic méně. Ze tří dílů mi tento připadal nejméně zajímavý.

12.02.2012

Pavla v normalizační Praze. Je to přehlídka doby a nejrůznějších typů a jejich způsobů jak se s tou krušnou dobou vyrovnat. Sběratelka lidských příběhů. Vychytralý Joska, Rocco, kterému jde jen o byt, zpěvačka alkoholička, vězeňská sestřička Míša, ples ministerstva vnitra, výtvarnice a poplatná vitráž, kočkobába, lékařka s klofnutou šrajtoflí, svatý Jiří, Toníček, "fialová". Pavla je sice sběratelka příběhů, ale znělo mi to, že je ta nejchytřejší holka v Praze, že ví všechno nejlíp, každého měla hned zařazeného. Jako by to psala velice dospělá a zralá bytost zpětně. Pavle bylo 22 a podle mého musela mnohem víc tápat.

09.02.2012

Ta anotace u románu mi přijde zcela zavádějící. Je to skvělý román, generační výpověď dívky, která se narodila do začátku padesátých let. Autenticky vylíčen obraz doby, která formovala a deformovala mládí dnešních padesátníků. Patrně hodně autobiografické. Nepochopení rodiny. Inteligentní Pavla nemá zázemí a román líčí docela vkusným jazykem nesnadnou touhu maloměstské dívky po svobodě, intimitě, laskavém vztahu a velké lásce. Má málo opěrných bodů a její vnitřní samota ji vede k samostudiu a formuje v ní s pomocí "glosátora" názory na politiku, společnost, rodinu, vzdělání, životní styl. Je to jedno velké hledání. Rozhodně to není oddychová četba. Je to osobní výpověď pro všechny, kteří se nehodlají jen tak přizpůsobit něčemu, co se jim nelíbí, kteří hledají svou podstatu, smysl života.

4 09.02.2012