Hrad v Pyrenejích

od:

Hrad v Pyrenejích

Hrad v Pyrenejích je román o lásce a zároveň ideový román. Kdo jsme? Odkud jsme přišli? Co je to vědomí? Může lidský život osvětlit výhradně rozum a věda, anebo existují duchovní síly, které jsou lidskému chápání skryté?

https://www.databazeknih.cz/images_books/63_/63444/hrad-v-pyrenejich-63444.jpg 3.7120
Originální název:

Slottet i Pyreneene (2008)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Albatros
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (22)

Přidat komentář
MOu598
28. července

Četla jsem v dubnu 2016. Podle mých poznámek:
Sestaveno z e-mailů hlavních postav o tom, jak vzpomínají.
Ale konec mne zaskočil. Jako bych čekala nějaký jiný závěr.
Dobře se čte. Dobré.

Mánička178
06. dubna

Jostein Gaarder má velmi oblíbenou formu stavby románů, aspoň tak se mi to zdá po přečtení Sofiina světa, Dívky s pomeranči a Hradu v Pyrenejích. Ve všech zmíněných jde o příběh, který se rozmotává prostřednictvím dialogu, u dvou prvně zmíněných prostřednictvím dopisů, u Hradu v Pyrenejích je komunikace povýšena na e-maily.

Upřímně: Jestli Jostein Gaarder právě na něčem pracuje, pak doufám, že se nebude jednat o dialog odehrávající se na sociálních sítích, protože už ty e-maily mi přišly dost "na sílu". Poměrně často to působilo vyloženě křečovitě, i když, do jisté míry je to možná i tím, že dnes by zřejmě nikdo den a noc u e-mailové schránky už neseděl.

Oceňuji však, že si Jostein Gaarder vybral tak vyhraněné ústřední téma, spor rozumu a víry, navíc v tak esenciálním prostředí jako je partnerský vztah. Jak už zde někdo výstižně napsal - Jostein Gaarder totiž umí dobře argumentovat, ať balancuje na kterémkoli z těchto protipólů. Bohužel forma a její nedostatky popsané výše, celkový dojem poměrně sráží, proto jen 3*.

PS: Pokud někoho zajímá otázka vztahu vědy a víry, pak doporučuji knihy Marka Orko Váchy :)

eromu
09. března

Milostný román v dopisech jak z Věřte nevěřte. Jen ten Johnathan Frakes to v úvodu moc dlouho okecává. Čtenář pak neví, jestli je to román, nebo soukromá válka materialisty a spiritualisty, ale když se filozof Jostein Gaarder vyřádí a předá žezlo Josteinu Gaarderovi spisovateli, dojde k překvapivé změně. Filozofická rovina díla již nebude tak násilná a uvolní prostor rovině milostné i lehce detektivní a tato trojkombinace již vážně stojí za přečtení.
A v samém konci se třeba i dozvíme, jestli jsme uhodli, a byla to pravda, nebo fikce...

Ba ne, to není Věřte nevěřte, ale ten konec je senzační.

estefan
26. ledna

Dva mladí lidé a veliká láska. Tak veliká, že nevěřili, že by mohla skončit. A ona vlastně neskončila, jen od ní na třicet let utekli… Utekli od sebe, a to kvůli události, o které spolu nedokázali mluvit. Protože se na ni dívali každý jiným pohledem. Protože jimi otřásla do té míry, že najednou stáli proti sobě ve věčném souboji rozumu s duší, v souboji hmoty s nevysvětlitelným tajemnem. Byl svět stvořen nebo vznikl? Existuje náhoda nebo jsou věci řízeny vyšším smyslem? Jak je to s duší? A jak to vlastně tenkrát bylo s Brusinkovou královnou?
Příběh lásky nechá autor vyprávět oba hlavní hrdiny prostřednictvím emailové korespondence – zvláštní je vypravěčské MY, které ve vzpomínkách obou dvou zřejmě charakterizuje jejich pevný vztah (jedno tělo – jedna duše). To, že si navzájem dopodrobna připomínají, co se tenkrát stalo, však v rámci korespondence dvou lidí vyznívá poněkud nepravděpodobně. Některé pasáže jsou hodně úvahové, v nich je nejvíc patrný autorův záměr pomocí příběhu předložit čtenářům filozofické téma. Nebo spíš střípky filozofických témat. A aby to čtenáři náhodou nechtěli vzdát, hned na první stránce románu jim nabídne udičku – tajemnou událost, která se stala příčinou rozchodu milenců:
„Vydali jsme se spolu údolím. Za půl hodiny jsme stáli před tím březovým hájkem… Nikdo z nás neřekl celou dobu ani slovo. O tom, myslím. O všem ostatním jsme mluvili, ale o tom ne. K tomu, co se tenkrát stalo, se nám nakonec nikdy nepovedlo nějak postavit. Proto jsme odumírali od kořene, ne ty jako ty a já jako já, ale my jako dvojice.“
Co se vlastně stalo, autor samozřejmě prozradí až na konci knihy, a zároveň díky této události vykonstruuje i nečekané finále.
Gaarder svůj ideový román nazval symbolicky – Hrad v Pyrenejích. Stejnojmenný obraz surrealisty Reného Magritta totiž dobře vystihuje ústřední myšlenku díla: pokud budeme stát nahoře na cimbuří hradu a budeme cítit pevnou půdu pod nohama, můžeme si být opravdu jistí, že přitom neplujeme vzduchem i s celou skálou?
A mé hodnocení? Po pravdě, přišlo mi to celé trochu – odtažité. Vykonstruované. Nechytlo mě to. Ale svého přemýšlivého čtenáře si kniha jistě najde. Dávám tři hvězdy – za snahu popularizovat filozofii.

C.lementine
09.11.2016

Dialogická konverzace mezi materialismem a spiritualismem. Průvodce základů myšlení těchto dvou různých pohledů, jejich kořenů i důsledků. Řeší se tento základní rozpor, ale spíše na filosofické úrovni uvažování postav než na vyhrocené úrovní náboženského přesvědčení, která je dosazena na platformu dopisování muže a ženy, kteří se po třiceti letech opět náhodou sejdou a vzpomínají na jejich idylické splynutí duší a následný názorový rozchod. Příběh je dojemný, ačkoliv trochu kýčovitý, ale slouží bezvadně k vysvětlení protikladých filosofických přesvědčení.
Asociace: Mučedník, Ženy, které běhaly s vlky, Čtyři světové strany, Divoká kachna

Aroucaria
30.08.2016

Tak to v životě chodí ... Když dva vidí stejnou věc, tak každý to bude interpretovat jinak. Ale jak ten Jostein to umí uchopit. Ta neskutečně tajemná atmosféra, jak Vás to vtáhne a jednou se přikláníte sem a podruhé tam ... Škoda, že knihu mi zapůčitel nevrátil a já teď mohu jen vzpomínat. Myslím, že stojí za ještě jedno přečtení, abych viděla, co to po těch letech udělá :-)

mautina7
05.08.2016

Líbí se mi, jak Gaarder dokáže hezky argumentovat jak na straně věřících tak na straně racionalistů. Jinak se přiznám, že jsem se do knížky celkem nutila, dialogy byly občas plné slov na úkor plynulosti.

krakonos.kraken
06.04.2016

Moc hezká kniha, se smutným koncem.

Olafa
26.01.2016

Toto věčné dilema mi je celkem blízké. Navzdory tomu jsem měla trochu problém s dialogy, které mi chvílemi, hlavně zpočátku, přišly hodně násilné, nepřirozené pro danou konverzaci. Konec se mě bohužel nedotkl tak, jak by měl. Popisy cest, míst a přírody byly výborné.

Ence
05.04.2015

Zvláštní jak snadno zabili to jehně při pobytu v jeskyni a hraní si na dobu kamennou, když hlavní hrdinka v době, kdy tam byli, hystericky reaguje na vlastní smrtelnost...

makovec.h
01.12.2014

Zajímavá kniha, u které jednoznačně víte, co se autor snaží říct, přičemž tady poskytuje dva různé náhledy na věc, argumenty pro a proti a ať si čtenář sám vybere. Navíc je to zároveň milostný příběh dvou lidí, který není nijak extra složitý, jen vede k otázce, jak by to bylo bývalo dopadlo, kdyby to nedopadlo takhle (ikdyž osobně si myslím, že tenhle konec byl správný).
Kdo nechce přemýšlet nad různými pohledy na svět a život nebo to po něm, tak by knihu neměl číst, pro všechny ostatní to však je kniha hodna přečtení :)
Bohůžel ale nemá na Dívku s pomeranči, ale buďme upřímní ... tu je těžké překonat :)

solarka
01.10.2014

Tato kniha je stejně dobrá jako všechny od Gaardera. Nejdříve je to takové zvláštní popisování vědce, přírodovědou , klimatologií a materialismem "postiženého", vše je pro něho otázkou synchronicity a ovlivněno velkým třeskem, bez náznaku , připustit si i něco jiného. Kniha je vystavěná na mailové komunikaci dvou lidí, před lety velmi si blízkých a nyní po více jak 30 letech se náhodně setkávajících se na stejném místě co před lety.V druhé polovině, kdy více píše Solrun Steinovi, to dostává spád, kniha dostává nádech tajemna, který je ochoten připustit po sdělení určitých informací i ryzí pragmatik Stein. Konec je naprosto zdrcující a zanechá ve Vás otázku, jak to tenkrát před lety vlastně doopravdy bylo....Doporučuji přečíst. Dva dny a je to za Vámi. Dívka s pomeranči je trošku hezčí, ale nic to nemění na faktu, že dávám 5 hvězdiček.Krásná kniha.

Brabikate
22.07.2013

Od Gaardera mám raději Dívku s pomeranči, která se mi zdá literárně propracovanější, méně "kostrbatá" a také patří mezi mé vůbec nejoblíbenější knihy. Přesto si ale myslím, že Hrad v Pyrenejích je více než zajímavý nadprůměr, zvlášť pro někoho, kdo při čtení nevyhledává jen příběh a napětí (ale i to v tomhle románu najde), ale i nějaké to myšlenkové obohacení. Tím ale neříkám, že se jedná o nějakou učebnici filozofie, to zdaleka ne - o to ale také vůbec neusiluje, pořád je to v první řadě "jen" román.
http://brabikate.blogspot.cz/2013/07/hrad-v-pyrenejich.html

džej
02.07.2013

Jsem po přečtení dost rozpačitá - na jedné straně příběh a rozuzlení, na druhé způsob zpracování. Právě ten mi místy hodně vadil. Rádoby filozofické sentence s vágními fyzikálními "pravdami" jsou možná typické pro klimatology, ale v mailové korespondenci dvou spřízněných duší působí víc než krkolomně. Připadala jsem si jako na smíšené přednášce okultistů a stoupenců globálního oteplování. Neodsuzuji, jen patrně nejsem členem cílové skupiny. O tom, co je život, co je vědomí a jakou roli hraje přítomnost člověka, byly podle mého názoru napsány lepší texty... tady jsem se nemohla zbavit pocitu manipulace se čtenářem.

Garik
13.04.2013

Dej je vystavaný síce dômyselne, no zároveň je vlastne veľmi jednoduchý. Všetko je vykreslené prostredníctvom dialógu (elektronickej korešpondencie) dvoch protagonistov, začatého po tridsiatich rokoch ich odlúčenia. Nadviažu vlastne tam, kde skončili a pokračujú tým, čo si ešte povedať mali, ale nikdy nepovedali (celou touto výmenou sa nesie taký zvláštny smútok). On stále ateista, alebo možno na ceste k agnosticizmu, ona veriaca. Pomaly, ako si postupne vysvetľujú svoje postoje, sa v ich korešpondencii dokresľuje, sprvoti iba načrtnutý, obraz dávnej tragédie, ktorá napokon viedla k ich rozdeleniu. Miestami je dej snáď až trochu mystický.
Záver by sa dal označiť ako dosť nečakaný, i keď sa, paradoxne, už nejakú dobu dal tušiť, vlastne by sa dokonca dalo povedať, že to vyústenie bolo naprosto logické.
Či ma to navnadilo na ďalšie Gaarderovo dielo? To ešte neviem. Zas tak originálna kniha to nebola. Ani ničím objavná. Ani (napriek tomu, ako by to snáď mohlo niekomu pripadať) neobyčajne hlbokomyseľná. Ale to predsa od väčšiny kníh, ktoré čítame, ani neočakávame. Pravda však je, že ma prinútila zamýšľať sa nad niektorými vecami v našom živote. Ale premýšľal som hlavne o nás – ľuďoch.

Tá zvláštna clivota, presakujúca celou knihou, sa mi páčila. Veľmi pôsobivé. Práve to ma pohlo k tým štyrom bodom.

Ešte taký dodatok:
V závere (či vlastne dosť nenápadne po celý čas) je podsúvaný dnes taký populárny duchovný odvar – Ježiš áno, Kristus nie.
Takže aj keď sa tu autor prostredníctvom jednej z postáv odvoláva aj na Bibliu a kresťanstvo (práve preto táto moja poznámka), myšlienkovo táto kniha patrí skôr do sveta New Age.

Barbastelle
07.04.2013

Tato kniha se mi trefila do životního období, do myšlenek, do povahy a já jsem jí ještě stále zcela konsternovaná.Dává mi spoustu obav z možné Steinnovy pravdy, spoustu útěchy, že některé smutky nejsou jen moje a ohromně moc myšlenek.

jasnenka
09.01.2013

Nejlepší knížka jakou jsem kdy četla. Doporučuju! Taková trošku záhadná, pi přečtení jsem měla pocit, že vlastně nevím jak to nakonec ve skutečnosti bylo.

Petrvs
25.10.2012

Pane... jo.

Přečetl jsem už ledasco a málokdy se mi stává, že by mě něco tak vyvedlo z míry. Nejprve Vás tahle nenápadná knížečka překvapí tím, že navzdory Albatrosu a některým knihovnám, které HvP označují naprosto mylně jako četbu pro mládež, se jedná o dílko sice tenoučké a tonáže poněkud chcíplácké, ovšem překvapivě kalorické a budete ho nejspíš číst déle, než byste čekali. Zcela proti trendům "tlustá kniha s řídkým textem" je tohle nabité filozofií a emocemi tak, že to skutečně dovede překvapit, i když už jste i něco od Gaardera četli a tušíte, co zhruba můžete čekat. Pro mě byl šokující závěr, po kterém jsem se přistihl, že se malinko klepu a snažím se popadnout dech...

Dílko je to neobvyklé, nezařaditelné... červená knihovna říznutá detektivkou a s filozofickou vložkou? Filozofie říznutá milostným dramatem a detektivní zápletkou? Ať tak či onak, pro mě osobně krásné, dech beroucí, plné kloudných myšlenek a krásných emocí a určitě jedna z černých perel (perliček) knihotéky...

"Ach Steine, Steine... co když jsi měl pravdu...?"

odejana
26.02.2012

Krásně vystavěný román v dopisech - tedy v mailech. Solrun a Steinn nejsou jen dva póly tělesné - muž a žena, ale i póly ideové. Jeden je ryzí materialista, přírodovědec, uznává základní principy, jež předurčují všechno, evoluce mu vysvětluje všechny "záhady". Ze Solrun se stala duchovní bytost, která věří v život po životě, věří, že velký třesk byl nastartován duchovním principem. Ve svých mailech předkládají pádné argumenty, a jak je pro Gaardera typické, lehce detektivní příběh nakonec nemá vysvětlení, ale ani řešení. Má pravdu Steinn i Solrun. Záhada trvá. Všechno je navzájem propletené jako jejich zamilovaná těla v mládí a duše toužící po poznání po třiceti letech.

Frakira
21.07.2011

První půlku knihy jsem četla dva týdny, tu druhou dva dny...i přestože konec byl výborný, celkově to na plný počet není, spíše tak 3 a 1/2*

VerčaP
10.07.2011

kniha plná otazníků, právě stejně jako bytí a vesmír :-)

Boboking
03.05.2011

Chvíli mi trvalo, než jsem se do příběhu začetl, ale pak už to šlo. Filozofující román o smyslu bytí, vesmíru a nás samotných. To vše v konfrontaci mezi materialistickou a idealistickou filozofií. K tomu je přidán jako dramatický prvek děsivé tajemství hlavní dvojice, které nám autor dávkuje po malých částech. Více mi ale seděla jeho kniha jako Dívka s pomeranči či Principálova dcera.