matej.kulistak komentáře u knih

Druhá bichle Effenbergera začíná sbírkou Veliké náměstí svobody, která je za mě z obou sazků to nejzajímavější (byť konec prvního jsem nečetl).
Básně jsou více soudržné. Imaginativnost je stejně bohatá, ale autor má víc na zřeteli své téma (jediná sbírka, v níž mi názvy básní nepřipadaly nahodilé), jeho nápaditost mu pouze pomáhá jej nastiňovat z nečekaných směrů.
Moc mě baví metafory (studna: stín věže vztyčené do podzemí; houpačka: lodička která pluje / mezi stromy do jeskyně spánku) a užití repetic (mrtvé šalvěje mrtvé šalvěje / na vašich listech se opět chvěje panenka radosti). Básník se nebojí velkých slov, protože je neklade na privilegovaná místa, pracuje s nimi uměřeně a funkčně (totéž např. i s vulgarismy). Effenberger je tak např. první, u koho mě neirituje motiv básníka. Necítím z něj totiž sebeprezentaci, ego, ale spíš ohledávání fenoménu, často spíše v autoironickém duchu.
Tahle sbírka je za mě opravdu skvělá (hodnotit pouze ji, bylo by to 5/5)!
Co se zbytku knihy týče, bylo čtení více námaha, než radost. Effenberger je klasik a jedna z největších person (asi nejen našeho) surrealismu. Kladl jsem si ale otázku, nakolik jeho dílo obstojí samo o sobě, prostě jako text. Vnímáno takto se mi jeví jako projev neskutečné tvůrčí energie, ale také grafomanie, popř. užvaněnosti. Z gejzíru nových a nových představ, které autorova fantazie chrlí po stovkách stran, aniž by se jen začínalo zdát, že by se mohly opakovat, z toho jímá až závrať. Když ale z celku přeneseme pohled na jednotlivou báseň, nepůsobí naléhavě. Místo, jistě ano, ale většinou je jakákoli sdělnost přehlušena množstvím slov.

2 17.02.2024

Kniha působí, že se snaží provokovat. Ďábel v názvu, obrázky masturbantů, homoerotika jakožto nejvýraznější (a vlastně bych řekl, že jediné) téma - za mě se to knize i daří, ale provokace je asi ten nejsilnější vjem, který si z četby odnáším.
Když jsem zpětně počítal básně, které obstojí samy za sebe (při vynechání těch anglických), vyšla mi slabá čtvrtina, což je málo.
Sbírka holt není tolik o slově, jako o gestu, které je tak rozmáchlé, až teatrální. A nebo autor jen nemá moc co říct, a tak nám nabízí stále ono jedno téma, sice otevřeně, ale stále skoro ze stejného úhlu pohledu.
Nejsilnější místa jsou mimo hlavní sdělení básní, na periferii zorného úhlu. Tam, kde se podaří periferně zahlédnout větší komplexitu zobrazovaného světa (př. dobře fungujících motivů: střepy, platany, krev).

1 17.02.2024

Asi je třeba zmínit, že knihu jsem „přečetl“ v audioverzi ČRo, která je značně zkrácená (např. v ní zcela chybí postava Janigeny), proto je možné, že kniha vyznívá v tomto podání plošeji, než jaká ve skutečnosti je.
A plochost je podle mě největší slabinou knihy. Měl jsem pocit, že čtu to, co Čapek v Marsyovi nazývá „román pro služky“. Naprosto černobílý zápas andělských postav s prohnanými padouchy, barvotiskově vykreslenou horskou selanku, narušenou lidskými démony, v nichž dobrého není zhola nic. Hlavní záporák (jak ke konci zjistíme) nemůže být jen hlupák nebo prospěchář – to by bylo málo. Musí to být zloděj, vrah, sadista, nácek i estébák. A kdyby nám stále nebylo jasné, komu fandit, neváhá autorka sáhnout po barvitém popisu postav jako např. „lidé zaujatí, zákeřní“. A když už jsme u toho, uši trhající frazeologická klišé se v knize mačkají jedno na druhé, namátkou: „ten den roku 1974, kdy se to všechno stalo, si Dora dokáže vybavit do nejmenšího detailu; vypadala jako smrtka; se Surmenou je konec; nikdo si neumí představit ten pocit bezmoci, když ; odešla a už se nikdy nevrátila; bylo to mnohem horší, než si vůbec dokázala představit“ atd. apod. až do úmoru. Jako by to byla kniha pro děti.
Tučkové se musí nechat, že si vybírá důležitá témata a dokáže je zpopularizovat široké veřejnosti. V průběhu knihy jsem měl ovšem často pocit, že to zajímavé v ní vlastně chybí. Autorka se soustředí na vykreslení zvěrstev, která byla popsána už mnohokrát a lépe jinde. A vlastní téma bohyň zůstává z větší části založené v Dořině odborné práci, nazvané výmluvně „Žítkovské bohyně“, kterou bych četl daleko radši. A zde přichází smutný paradox: ona ta práce existuje! Jmenuje se úplně stejně a napsal ji Jiří Jilík – dokonce má i totožný název! (V přepracované verzi „Žítkovské čarování“.) Smutné je na tom to, že tato kniha, až vyšla o 7 let dřív, dané téma nezpopularizovala zdaleka tak, jako Tučkové román.
Možná jsem na knihu příliš příkrý, protože pro nenáročného čtenáře to může být odpočinková četba na zajímavé téma a skvělý zážitek. Osobně mě asi při čtení až příliš šokovalo, jak je kniha formálně neinvenční a jak je zoufale přeceňovaná. Vždyť je dnes běžně součástí maturitních kánonů! Což samozřejmě není vina autorky, ani knihy.
Česká porevoluční próza má ale rozhodně víc co nabídnout, včetně autorů, jejichž jména na SŠ mnohdy sotva zazní, namátkou: Ajvaz, Balabán, Dutka, Hodrová, Kahuda, Körner, Kratochvil, Macura, Ouředník, Topol aj. Na podobné téma jako v bohyních např. Legátová.

17 10.02.2024

Některá místa v básních poněkud drhnou (a to celkem často), jiná jsou dost povedená, kvalita kolísá mezi jednotlivými básněmi a často i od verše k verši. Aluze fungují nejlíp tam, kde se na ně neupozorňuje (tematické propojení s Májem; slovo „miláček“, které může být autentickým záznamem, ale jeho opakování odkazuje k Písni písní). Skvěle zpracované mi přišlo např. téma zahrady, jako symbolu Jany. Patos a líčení krajiny jsou součástí idylizujícího vzpomínání, patří ke zpracovávání prožité tragédie.
Kontext sbírky dodává textu silnou významovou vrstvu, jakousi auru. (Možná by bylo zlé tvrdit přímo, že silný příběh dává sbírce přímo konkurenční výhodu.) Je otázka, jak by kniha působila na čtenáře (jichž jistě časem bude přibývat), který si není jistý, zda je vzpomínání na mrtvou odraz reality nebo spíš stylizace. A myslím, že na takového čtenáře by text působil méně silně.
Pokud výše říkám, že verše skřípou, pak téma sbírky způsobuje, že to příliš nevadí. Básně působí jako vyhřezlé z potřeby, opracované jen nahrubo, přičemž zůstává nejasné, zda kvůli autorově neohrabanosti, nebo pro žal, který do práce nutí, ale zároveň nedovoluje se k ní vracet. Působí to zkrátka jako art brut (zde by naopak neznalost autora mohla pomoct, protože poučený čtenář ví, že Doležal by neměl mít s technickou stránkou psaní problém).
Celkový dojem je spíše dobrý.

5 08.02.2024

Jde jakoby o deníkové záznamy: komentované scény z (trochu divokého) studentského života a jeho intimní prožívání, skoro bez tropů, sem tam metafora. Básně jsou to spíš výběrem motivů a krátkostí vět / veršů.
Občas jsou básně zbytečně užvaněné nebo dořečené (např. "nech si narůst" nebo "okenní svět" - být o polovinu kratší, byly by skvělé).
Jinak ale radost číst.
Lyrický mluvčí vypovídá o zranitelnosti, ale slova která slyšíme se týkají erotiky, breku, pití, teenagegerské potřeby poslat všechny do prdele. Ironie se vždy kdesi vpůli zlomí v sebeironii a najednou si jako čtenář nejsem vůbec jistý, jestli čtu silně stylizovaný, nebo naopak naprosto autentický text.
Např. v básni "průsečíky" se začínám ošívat, že toho sarkasmu už je trochu moc, a pak mi dojde, že lyr. subjekt nevypovídá o objektech básně, ale o sobě. O vlastní nechopnosti jiného pohledu. Jakoby (řečeno trochu pateticky) mladý člověk držel v ruce svůj život a jaksi neví, co s tím. A nezbývá, než si z vlastní situace utahovat.
Funguje to velmi dobře a kniha se čte sama a rychle.
Ideální jako první kniha básní pro sš studenty (doporučení pro učitele literatury).

2 06.02.2024

Dočetl jsem knihu do půlky. Jednak proto, že jsem si musel přiznat, že se mi nedaří si z četby cokoli odnést, jednak proto, že (jako se říká ve studii v 2. svazku) autorovo vrcholné období je obsaženo až v 2. knize.
Je třeba uznat, že Effenberger si od samého začátku našel styl, který je originální a bez kompromisu, ale zároveň nijak okázalý či velkohubý.
Dokážu si představit, že mít trpělivost a číst dejme tomu jednu báseň denně, měly by svou půsovost. Pro mě, který nechci věnovat Effenbergerovi mladí, je čtení úmorné a snadno zklouznu ke čtení sledu slov, kdy vnímám už jen rytmus, zatímco myšlenky bloudí jinde. Kdo se někdy modlil růženec, ví, o čem mluvím. (Je to ostatně u čtení surrealistické básně špatně?)
Zajímavějši mi přišly krátké básně. Různé nesouvislé motivy na sebe v nich zajímavě působily a vytvářely atmosférický celek. Dlouhé básně se mi po několika verších rozpadnou pod rukama na proud, kdy člověk vnímá jen jeden dva poslední verše a vše ostatní už se ztrácí za hranou paměti.

1 27.01.2024

Baví mě sledovat postupnou proměnu Malého poetiky. Od vázaného se přesunul k volnému verši, černý humor mu zůstal, ale jako by ubývalo cynismu a nahrazuje jej zaujaté pozorování (říct okouzlení by asi bylo nemístné) a glosování.
Básně jsou snadno čitelné, stačí knihu zpětně prolistovat a hned si na každé stránce vybavíte, o čem která báseň byla - a v tomto případě je to výsledek velkého umu, nikoli jeho absence.
Témata jsou často silně osobní nebo naopak silně neosobní (inzeráty, úřední dopisy a žádosti, faktografické poučky). Mezi krajními polohami tak vzniká napětí.
Všechny básně sjednocuje jejich vyznění, nálada. Jsou jakoby zvláštně prdlé. V něčem směšné, v něčem melancholické, z jakéhosi světa s jinými pravidly. Když se dopustím nemístných přirovnání, připomělo mi to Lewise Carrolla a Wese Andersona.
Malého "postexpresionistické" období mě baví. A tato sbírka je dobrá a příjemně se čte. Ale trochu mi v ní chybí (podobně, jako se to ostatně vytýká posledním Andresonovým filmům), ucelenější vize - jako by šlo více o styl, než o myšlenku.
Atlas bytostí byl v tomto smyslu povedenější.

3 20.01.2024

Fridricha v této knize oceňuji jako ilustrátora. Sbírka je to pěkná a za básněmi lze vycítit hodně pozorování, interpretace, nadšení.
Ale ocenit "práci s jazykem" lze jen stěží. A není to právě poezie, ke které by bylo třeba se vracet. Na knihu se lze dívat spíš jako na zajímavý artefakt.

1 03.01.2024

Jednotlivé básně jsou soudržné, se srozumitelným tématem a odněkud někam vedou - což je k jejich rozsahu a kusosti obdivuhodné. Často je sjednocuje jeden silný obraz nebo metafora (noc jako utonulá žena nebo funebrácký vůz; skalní masivy jako pískoví sloni; smírčí kříž; rozmluva s nějakým místem).
Časté jsou motivy hostility, tvrdosti, mezi kterými lze ale najít (příznačně nerostný) poklad, jak to dělá prospektor Daniel.
Člověk je zde nejčastěji vzpomínaný, mrtvý, šílený nebo jakoby ztuhlý, s tvrdým kamenným nitrem. Často je ke kraji silně vázán (nejrůznější vyznání, zaříkání, kletby). Převládá pocit parchantství (tématizován postavou Klatzka), neřádnosti, vykloubenosti; jako by zde vypršela společenská smlouva a všichni, kdo zůstali, se museli zařídit po svém (jezení psů; život s blechami; sexuální konotace k městu, lani, stromu). Něco působí drsně, až zvráceně, ale v celkovém pohledu ponejvíc jako nutnost, má-li zde člověk vydržet.
Krákání krkavce, které se objeví na začátku sbírky (a může působit hrozivě), se na jejím konci stává stále intenzivněji milostnou písní, až se v poslední básni stane přímo písní námluvní, vábením, vyznáním.
Je to překvapivé, je to působivé a je to dokonce zvukově krásné.
Sbírka vytváří jasný a soudržný celek, který postupně rozvíjí různá témata, aby je postupně propojila, což vytváří nejen děj, ale i gradaci. Krom toho je krásně graficky upravena.

2 02.01.2024

Při čtení jsem musel myslet na jiné dvě nedávno čtené knihy.
Jednak na sbírku Vyměřování vzdálenosti, která je také o jednotlivých portrétech, ale dělá špatně vše, co Řeč mrtvejch dělá dobře.
Dobře tedy podle mě je:
kusost, strohost - kontrastující s tíživostí životních událostí, o nichž je řeč
vědomí dostatečnosti - autor medailonky nemá potřebu přibarvovat, ornamentalizovat, jsou silné právě pro to, v jak málo slovech je shrnut celý život
absence emotivního lexika - chybějící sentimentalita paradoxně vyvolává silný emotivní účinek
volba 1. gramatické osoby - činí každou báseň silně osobní
mluvený jazyk - podtrhuje autenticitu výpovědi.
Dík těmto autorským rozhodnutím jsem se na každou další báseň těšil. Tím, jak málo prostoru si jednotliví mluvčí nárokují k popisu celého svého života, ve mně vyvstávala touha proniknout do nich o to hlouběji, domýšlet příběhy.
(Pro srovnání zmíněná sbírka Vyměřování vzdálenosti dělá vše naopak, a proto je můj dojem z ní mizerný. Ne že by Řeč mrtvejch našla jediný možný způsob, jak danou látku zpracovat, ale našla dobrý a funkční způsob.)
Druhá kniha, na kterou jsem myslel, je Ongova Technologizace slova, která popisuje myšlení člověka žijícího v primárně orální kultuře (negramotného). A fascinovalo mě, jak věrně Fridrich vystihuje podstatu přemýšlení takového člověka. Jak takový člověk naprosto postrádá potřebu sebedefinice pomocí povahových rysů a dává přednost vymezení pomocí svého zakotvení ve světě; jakým způsobem volí, které informace jsou podstatné; jak přemýšlí synteticky a lepí k sobě informace pomocí souřadných spojek (resp. asyndetonu). Kontrast je patrný např. při posledním medailonku knihy, který věnoval autor sám sobě.
Ať už se autor inspiroval náhrobními kameny nebo si něco vymyslel sám, jedná se o dílo vyjímečné síly a autenticity. Mj. proto, že po dočtení dává tušit, že podobným stylem lze pokračovat ad infinitum, neboť zapomenutých osudů hodných popsání je bez konce - aniž by zároveň měl autor ambice to dělat a čtenáře umořit.
Vyvážené ve všech směrech.

1 02.01.2024

Kniha s experimentální grafickou podobou, skrz kterou je třeba se k básním prokousat.
Nehybost má mnoho společného s předchozí sbírkou A hudba? (délka veršů/básní, častá ich-forma, popisnost, dostředivost - básně vymezené malým prostorem/jedním motivem).
Oproti předchozí sbírce jsou ale básně soustředěnější, více vypovídají o svém objektu, než subjektu.
Tomu pomáhá i hra se slovy (např. rozdělení slov, které nechá vyvstat novým významům), rým a asonance, pointy.
Zajímavé je, že byť se sbírka jmenuje nehybnost, jedním z hlavních témat je právě pohyb (včetně stejnojmenné básně). Pokud A hudba? byla impresionistická, Nehybnost je expresionistická. Básně jsou intenzivnější, je v nich víc osobního výrazu - např. častá zvolání, zároveň ale méně introspekce. Autor zůstává kryptický, často netušíme, čeho se má exprese týkat (např. od a ke; u ze mě klín). Narozdíl od předchozí sbírky mám ale jako čtenář pocit angažovanosti, že se mě báseň týká a má mi co říci (a některé básně mi přišly přímo skvělé - v těle ní; spěšně; hyé na!; sen o proměně).

1 07.12.2023

Při čtení mám pocit formální vycizelovanosti, za níž ovšem nenacházím nic sdělitelného. Básně jsou popisné, ale jen horko těžko transcendují ještě k něčemu dalšímu. Navíc jsou celkem krátké, ale ne dostatečně intenzivní, aby v takovém rozsahu působily plně (mluvím o celkovém dojmu, jednotlivé texty často působí líp).
Často sdělení jaksi cítíme, ale je tak vágní, že prakticky nedešifrovatelné. Sbírka působí spíš jako lyrický deník, deník nálad. Imrese jsou tak rozostřené, že denotát může dosadit jen ten, kdo jej už předem znal (tj. lyrický subjekt, nebo snad spíš autor?). Opět čest výjimkám.
Nejkrásnější verš sbírky je pro mě "tramvaj jako svatojánský brouček". Z té zdrobněliny jako bych cítil kus osobní angažovanosti, emoce. Ty jsou ve sbírce i na jiných místech, ale neutrální lexikum je vposledku ztlumí.

1 01.12.2023

Pijácké rýmovačky, psané pravděpodobně mnohdy poté, co se stesk nebo vztek nepodařilo alkoholem otupit, ale naopak umocnit. Bohémství a hrdost, sebelítost i sebeironie. Dnes by takto mohl psát každý zhrzený puberťák. I ve sportu ovšem platí, že co byl před sto lety světový rekord, je dnes běžný standard. Je tedy Gellnerův styl alespoň dobově objevný? To opravdu nevím.
Veršům se nedá upřít poutavost, rytmičnost (jako stvořené k halekání), dobré pointy, přitažlivá témata (sex a chlast), nadto obsahují minimum tropů, takže jsou zcela srozumitelné. Lze tedy chápat, proč jsou Gellnerovy básně navzdory archaické syntaxi a morfologii stále oblíbené.
Mně osobně jsou ale protivné. Příliš z nich trčí, že Gellner byl především karikaturista (což mimochodem vydání v Dokořán skvěle ilustruje s pomocí jeho tvorby). Jelikož se mi nedostává příležitostí, abych je opilý skandoval cestou z hospody, nenacházím v nich žádné kouzlo. (Krom toho, byla-li řeč o sebelítosti a sebeironii, vtírá se mi pocit, že to druhé pouze částečnš maskuje to první, což mi autora zprotivuje.)
Nerozumím upřímně, co má být na té poezii tak geniálního, že dostává tolik prostoru např. ve středoškolské výuce.

01.12.2023

Na Český orloj jsem prvně narazil v jakési čítance. Ten krátký úryvek mě praštil do očí, jak ještě nikdy žádné verše. Tato báseň je tak specifická (tématy, lexikem, rytmem), že z ní lze vzít náhodných 20 veršů a okamžitě ji poznáte.
Jde o vytěžení lidového vnímání roku: mudrosloví, magie, liturgie, revoluční kalendář, pranostiky, záblesky velkých dějin. Jde o pohled prostého člověka z lidu, myšlení které se s desetiletími a staletími téměř nemění. Fokus směřuje ke krajině a půdě. Je to ten nejpřirozenější projev nepatetického vlastenectví, jaké vyvěrá z vědomí kořenů a rodu. Ne z fanatizmu. Šiktancův lyrický subjekt je "obyčejný člověk" v celé komplexitě (v opozici k tomu, jak jej dobová ideologie zprimitivizovala).
Zde se vše vrství a zároveň říká naplno: válka, smrt, uhranutí, erotika, zbožnost, synovství a zejména otcovství.
Šiktanc sahá hluboko do české frazeologie, nebojí se historismů, duálu a jiných jazykových "vykopávek".
Báseň (protože jde vlastně o jedinou báseň) tepe vnitřním rytmem, který se neomezuje na konkrétní metrum, ale synkopicky zní celou dobu - sycený zhusta rýmem a zrochlovaný přímou řečí.
Sbírka vystačí s úzkým repertoárem témat a jazykových prostředků, protože je vytěžuje do takové hloubky, až jímá závrať.
S ohledem na délku básně je pro mě nepochopitelné, jak může mít každý verš takovou vnitřní váhu. Nenajdeme žádná hluchá místa. Jak by ji autor složil u vytržení. Takže náhodný úryvek je nejen rozpoznatelný, ale funkční jako skvostný samostatný text.
Výsledkem je za mě nejkrásnější česky psaná báseň.

2 28.11.2023

Malé anekdoty vzpomínajícího vypravěče: a ještě se stalo, když jsem byl onde, že...
Básně postrádají na naléhavosti, jako by autor psal ve verších jen z radosti, že může. Ne proto, že si to žádá látka. Být to někdo jiný, než klasik, ptal bych se, proč takovou sbírku vůbec číst.
Nakonec jsem si odpověděl, že pro básně, které se tam občas mihnou, v nichž se lyrický subjekt zasní. Jako když si musí vybrat jeden ze dvou čajů. Nebo když cizí potřebu utéct a ocitne se ve sklepě, kde se cosi odehrává ve víně, aniž by bylo zřejmé co (bublinky stoupající demižonem? hra světla na lahvi?). Kéž by takových bylo trochu víc.

PS: zatímco mladý Kundera zjevně miloval slovo "lancknechti", ten starý si oblíbil "fantomy".

1 27.11.2023

Sbírka je trochu slepenec. Dvě básně (na mě příliš samoúčelně experimentální); volně navazující cyklus: druhý, s předchozími básněmi nijak nesouvisející cyklus; další dvě básně. Výsledek je nesourodý.
Básně cyklu Za rohem ocení jen ten, kdo zná konkrétní osobnosti, jichž se týkají.
Velice zdařilý je zato oddíl Začátek románu, který je surrealný, zábavný a napínavý. Dobře se tam pracuje s prolínáním dějů, vstupy krajiny a zvláště silný je moment, kdy se na pozadí mihnou "velké dějiny" a my už (poněkud dialekticky) nemůžeme číst v duchu prve nastolené idyly, byť formálně v ní báseň zůstává.

2 26.11.2023

Básně jsou v průměru kratší, než dříve. Některé vysloveně krátké. Nepůsobí ale jako zkratka nebo skica. Spíše působí jako komentáře, jako by si autor poznamenával nápady a popisoval momenty, které nechce zapomenout. Ať co do experimentu, volby jazykových prostředků nebo záběru jedné básně, jsou jednotlivé texty přiměřené (tj. autor není zbytečně skromný, ani se nepřeceňuje). Čte se to příjemně, občas se objeví rým, občas humor, zajímavá pointa, sebeironie. Asi na dvou místech jsem se dokonce zasmál nahlas (ale rozhodně nečekejte žádnou švandu), což mě příjemně překvapilo.

1 25.11.2023

Mé první setkání s Pavlem Kohoutem a naprosté nadšení. V první kapitole jsem se dobře bavil, ale pochyboval, že míra jazykové bravury (v lexikální a snad ještě více v syntaktické rovině), situační komiky a velmi podprahového pojmenování marasmu doby si udrží nastavenou laťku.
S přibývajícími stranami tak jen rostlo mé nadšení, protože přesně to se v knize děje. Kniha není vystavena (jak např. běžné thrillery) s postupnou gradací, kdy se začátkem musíte prokousat, aby se ke konci mohlo zrychlovat. Zde se sešlápne plyn na startu a kvalita na všech úrovních zůstává konzistentní do poslední strany. Skvěle napsané postavy, dialogy, děje a především popisy, kdy se autor přímo rochní v jazyce. Chytře schované čechovovské pušky, z nichž se střílí v nečekané okamžiky. Funkční práce s analepsemi.
A zejména genialita ve výstavbě hlavní postavy. Vše, co kolem Lízinky víří, nás nutí přemýšlet, jaký ke všemu má vlastně postoj, nakolik je pasivní figurou a nakolik aktérem. Pokaždé napjatě čekáme, co na to řekne. A ona nezklame.
Této knize nelze - krom jisté samolibosti - nic vytknout.

8 22.11.2023

Při čtení první do svazku zařazené sbírky Pády jsem měl pocit, že čtu řemeslně zvládnuté verše, které pro mě ale postrádají na naléhavosti. Už dříve jsem měl pocit, že Kundera si velice rád hraje, ale že tato hra je trochu vlezlá. Zde se tedy hra týká jmenných pádů a nejlepší jsou za mě ty básně, kdy na ni úplně zapomenu, kdy báseň obstojí sama a bez kontextu (např. in memoriam, úder, čoudem tvé tvrze...).
Další dvě sbírky, psané jako doprovod k souborům grafik, jsem musel přeskočit. Iritovalo mě, že nevidím, čeho se vlastně týkají.
Co se Ztrát a nálezů týče, autorovy fotografie a výtvarná díla na mě (jako na laika) působily obdobně - technicky zvládnutě, ale bez silného účinku. Uznávám ale, že např. fotografie oprýskané zdi jsou poslední dobou tak v módě, že posoudit jejich účinek v 70. letech nedovedu, věřím že jejich kouzlo bylo nepoměrně silnější. Zbytek sbírky má pro mě vzestupnou tendenci. Básně se ukotvují v konkrétním časoprostoru, setkáváme se zde s lyrickým subjektem, který pouze nevypovídá, ale též prochází, zažívá, koná, nechává na sebe (fyzicky) působit krajinu, počasí apod.
Paradoxně až skrze výpověď o konkrétní situaci a jejím vnímání dochází se zde konečně k zevšeobecnění, k přesahu. Mám pocit, jak by autor zpokorněl - přestal se snažit o všeobsáhlost a odvážil se intimity. A výpovědní hodnota se vloudila sama. A snad je v tom i něco z doby a její obžaloby zachyceno výmluvněji, než v dřívějších explicitních textech (např. cyklu přímo k 68. v předchozí knize) - jen v té zimě všude kolem, v písečné bouři apod.
Mezi vícerými básněmi, které si zaslouží samostatné pozornosti (z celého zatím přečteného díla je jich v této sbírce nejvíc), bych chtěl vyzdvihnout básně věnované zazimování (psané postupně v několika po sobě jdoucích letech), které jsou v oddíle "ztráty i nálezy" volně roztroušené, ale vytvářejí přesto jakýsi cyklus na pokračování nebo refrén. A jak by běžel čas a jak by stál. A člověk jaksi vprostřed. Přinejmenším tuto sbírku doporučuju.

1 19.11.2023

Pokud jste mladý katolík odhodlaný dodržovat "předmanželskou čistotu" a nevíte, jak to vysvětlit spolužákům, tato kniha Vám může pomoct.
Komukoli jinému spíše uškodí. Mám potřebu se zde trochu rozepsat, protože název je silně zavádějící. Nejde o mezioborovou argumentaci, na dané téma, ale o nepoučenou křesťanskou mravouku.
Jediný použitelný argument spočívá v tom, že pokud usilujete o dlouhodobý vztah, je fajn druhého první trochu poznat, než s ním půjdete do postele. Budiž.
Ale autor sám přiznává (s. 38-40), že hlavní důvod pro abstinenci je pro něj duchovní. Chápe ji jako dar Bohu. Mluví o lásce - ale primárně myslí lásku k Bohu (!), ne k partnerovi. A jako podpůrné argumenty cituje Bibli (argument ab autoritatem, který přesvědčí jen přesvědčené).
Zásadní pro mě je, že kniha obsahuje i pasáže problematické. A tím nemyslím úsměvný argument hygienou v úvodu knihy (invalidní, pokud pán někdy jel MHD nebo použil veřejné WC) nebo vědecky zajímavý popis mikrochimérizmu (jehož spojitost s tématem je ovšem neprosto nevysvětlena), ale výrazná zjednodušování nebo zkreslování reality. Např. teze, že vrchol vztahu je teprve dítě; těhotné a kojící ženy jsou sexy (což v kontextu implikuje že rodičovství zlepšuje (sic) sexuální život); teze, že kdo nechce děti, skončí život "v osamělosti a bez lásky" (s. 60); sexismus; autor dokonce čtenáři sugeruje, že ani fungující vztah nemá valnou cenu, pokud v něm nedodržujete předmanželskou čistotu (s. 46-48;65-66).
V knize se opakovaně (jako ostatně už v názvu) mluví o svatbě. Ta je pro autora očividně zásadní. Nikde se ovšem v knize nevysvětluje, proč je svatba tak stěžejní milník, když navíc může přijít po libovolně dlouhé době vztahu. Na s. 45 čteme příběh, jak mladému muži radí, ať si svou přítelkyni raději vezme, pokud nedokáže vydržet s ní nespat. Na s. 66-67 popisuje (a očividně kvituje) scénáře, kdy se dvojice brala po osmi letech resp. po dvou měsících. Je tedy nabíledni, že se autorovi jedná jen o požadavek "vydržet do svatby".
To je velká škoda, protože jediný rozumný argument celé knihy (tedy, že abstinence je nejlepší způsob, jak se s někým komplexně poznat), je tímto vyhozen do koše. Nejen, že o něj ve skutečnosti nejde, dokonce je tímto principem přímo popřen. Protože pokud katolická mravouka k abstinenci nutí, vhání ty, kdo ji berou poctivě, do neuvážených svazků. Mladí katolíci (ze skušenosti) se tak mnohdy neberou proto, že by se pro druhého plně vědomě rozhodli, ale protože to "nemůžou vydržet". Vskutku neochvějný to pilíř manželství.
Druhá část otázky z názvu knihy (společné bydlení) je odbyta přesně 4 větami a informační hodnota tomu odpovídá.
Summa summarum jde o post-hoc racionalizaci lidového mudrce bez patřičného vzdělání. Pán vystudoval "křesťanskou výchovu", nikoli psychologii, sexuologii, antropologii či jiný obor, který by jej disponoval poučeně mluvit o tomto tématu. (Což, abych byl fér, muselo být jasné každému, kdo si přečetl medailonek na obalu a odhadl rozsah textu.) Na výsledku je to bohužel znát.

4 16.11.2023