matej.kulistak komentáře u knih

Je skvělé, že někdo vybral z Nezvala (enormního grafomana extrémně kolísavé kvality) to opravdu důležité, a sestavil tuto řadu.
Tato kniha je z celé trojice asi nejzajímavější, protože obsahuje díla, která měla největší vliv. Je to surrealismus v čiré podobě, se vší sugestivností a přesvědčivostí (zejm. Muž který skáldá z předmětů svou podobiznu, Absolutní hrobař, Bizarní městečko nebo Pyrenejská moucha), které zajišťuje vizuální zprostředkování popisovaných obrazů.
Vedle působivých pásem (zpravidla o nějaké postavě, která nabývá na symboličnosti, mýtičnosti a stává se znepokojivých znázorněním těžko definovatelného výseku reality) je tu ovšem spousta básní, na nichž je jaksi znát "automatické psaní" - v tom smyslu, že jsou psány pro psaní samo, jako manýra nebo cvičení. Na čtenáře tak může padnout snadno únava z pocitu, že se tím musí prostě prokousat.

3 28.10.2023

Píše-li se v epilogu "jsem ochoten opsat všechna slova", prozrazuje na sebe autor, v čem je nejsilnější. A to je enumerace. Už v úvodní básni se buduje působivé theatrum mundi z drobnych obrazů, které se za sebe řadí bez ladu a skladu, ale dávají dohromady uchopitelný celek pochroumaného světa.
Práce s jazykem je uvědomělý, v básních není slovní vata, práce s figurami a vrstvami jazyka (např. vulgarismy) je funkční.
Navzdory Melicharově řemeslné zdatnosti je dojem z konkrétní básně málokdy tak silný, aby mi jako čtenáři utkvěl. Čtení mě tak sice baví, ale nejsem schopen sledovat žádnou linku napříč sbírkou. Nevidím žádné dominantní téma a název sbírky a jednotlivých oddílů tak pro mě zůstávají záhadné.
Nejsilnější básně se ojjeví v oddíle Vyjádření, kde se enumerativní pásmo obrací apostrofou k postavě s mýtickým jménem (geppetto, erató, svatý Martin), ale v důvěrném vztahu. Rozehrává se osobní drama s vnitřními pnutími, které se někoho osobně týká, o něco se hraje - a skvěle to funguje. Pokud autor dříve zmínil Blatného Terrestris, je nyní jasné proč.
Celkově: stojí za čtení, působivost kolísavá, ale občas klenot.

3 26.10.2023

Sbírka, která se daleko lépe čte, než hodnotí.
Pokud si v medailonku přečteme, že Tereza Šustková "s manželem a třemi dětmi žije v domě u lesa", je to vše, co potřebujeme vědět o lyrickém subjektu. Protože v té větě jsou shrnuta téměř všechna témata sbírky. Sledujeme ženu, která si zvyká na zvuky lesa, stará se o domácnost, dojímá se nad dětmi a vnímá skrze ně svou tělesnost. A pak se vztahuje k muži a především Bohu.
Básně jsou často zakotveny v konkrétním prostoru, v němž vidíme drobný výjev. Loupání vajíčka, dítě sledující pletoucí mámu, ale jindy Máří Magdalena bodající prstem do nebe nebo různé podoby měsíce (srpek, půli a úplněk), odpočívající vedle sebe na dně řeky.
Styl je na hraně naivity (až banality) a oproštěné přímosti. Hodnocení, na které straně hranice se pohybuje, bude spíše subjektivní. Za mě je to kus od kusu.
Autorce se ovšem daří občas propašovat do básně nečekaný význam, který její vyznění obohacuje a posouvá do uvěřitelné (tj. zproblematizované) polohy. Nelepší je v tomto smyslu oddíl Nikam. "Slabší" básně pak vytvářejí podhoubí, z něhož ty "silnější" vyrůstají. A opět je subjektivní, jestli díky nim bude pro Vás lyrický subjekt uvěřitelnější nebo nabydete dojmu, že autorka napíná síly, ale ne vždy s úspěchem. Za mě je to opět tak nějak napůl.

Je ti sotva rok
a tančíš už tak vášnivě.
Děsím se toho, jak se mi podobáš.
Objímáš s dětskou něhou,
a když se nedívám,
sháníš se po noži.

3 24.10.2023

Kdo někdy držel v ruce kámasútru, asi zná ten pocit zhnusení z toho, jak taková věc většinou vypadá. A proto si myslím, že tato verze je nejlepší, která je k dostání (popř. jakákoli, která svůj materiál zpracuje podobně).
Kouzlo je v tom, že v ní nenajdete (zpravidla nechutné) fotky, ale skvěle graficky zpracované ilustrace. V kombinaci s tím, jak kniha pracuje s barvama, je to napohled opravdu hezká věc.
Takže tomu lze odpustit i tu omáčku ohledně "cvičení" a šipky u každého obrázku, který sval se kde posiluje. Mohlo by to být graficky ještě čistší a stejně funkční, ale to je vlastně spíš detail.
Druhá drobná výtka se týká toho, že některé polohy jsou pro běžného člověka neproveditené, ale do jisté míry v tom je kouzlo knihy. Ta má navíc tolik stran, že svoje si v ní najde každý.

3 03.09.2023

Četl jsem výbor spolu s Hrušokovou monografií Daleko do ničeho. Když mě něco zaujalo, půjčil jsem si celou sbírku. Pokud se někdo snaží proniknout do Wernische bez předchozí znalosti, tento postup doporučuji. Pohled na celou autorovu bibliografii (resp. její velikost) může být totiž dost odrazující. Přesně kvůli takovým autorům existují výbory.

3 01.08.2023

Petr Hruška někdy cca v době vydání této sbírky řekl o Šiktancovi, že je to začínající básník. Myslím, že je to velice výstižné. Šiktanc není nikdy dost spokojený s tím, co už má za sebou, vždy hledá nový tvar pro další báseň. Byť se může zdát, že jeho poslední sbírky jsou už trochu "na jedno brdo", není tomu tak.
Vidět to lze právě v horninách, kde se jakási tříšť různých vjemů, slov, míst atd., kdy do básně leze všechno jaksi pospolu, proměňuje v zaujetí konkrétní chvílí, slovem, prožitkem. Je to zase o kus oproštěnější a torzovitější, než dřív. Jakoby Šiktanc v posledních sbírkách čím dál víc okrajoval to zbytečné až na kost.
Rozepiseji se zde o tom zástupně za několik posledních autorových knih, protože mám pocit, že velikost Karla Šiktance není v konkrétní sbírce (byť má mnoho takových, kvůli kterým samotným by si zasloužil nehynoucí slávu), ale v jeho díle jako celku, v jeho hledačství, neodbytnosti, pokoře.

3 19.06.2023

Působivost básní je v tom, že dokáží na malém prostoru vybudovat koherentní situaci, místo, svět. Scéna je fantaskní a surreálná, ale přesto představitelná, živá. Báseň se nebortí s každým dalším veršem sama do sebe, ale otevírá se čtenářově představivosti, jde mu naproti, aniž by se podbízela, protože to, co si představujeme se nám ještě samo nijak nevysvětluje.
Autor má taky očividně smysl pro humor. Aniž by básně sklouzávaly k sebeparodii nebo grotesce, dokáží být provokativně nadnesené.
Výsledek je dostatečně komplexní, aby nepůsobil banálně, a dostatečně jednoduchý, aby se dobře četl, takže dobře vyvážený.

3 11.04.2023

Sevřený prostor bytu, vyplněný několika opakujícími se činnostmi - kouřením, sexem a jakýmsi podivným nutkáním dívat se na svět z jiné perspektivy, která jakoby se sama vnucovala.
Výsledek je často velmi vtipný, ale autentický (narozdíl od na první pohled podobných Špatných básní). Jako by to ani nebyly básně, ale autentické zápisy "básnického pobytu".

Kámen

pojala mě úzkost
probudil jsem se
byla noc
a mě napadlo
že na dvoře leží kámen
a tlačí do země
-
vykašli se na to
vole
říkal jsem si
kameny tlačí od nepaměti
-
nakonec jsem to nevydržel
vstal
sešel na dvůr
a ten kámen podepřel malým klackem

3 03.04.2023

Na malém prostoru skvěle vybudované prostředí i postavy. Líbí se mi místa, kdy je situace nějak popsána a o vývoji nebo pravdivosti popisu nám potom dává zjistit víc až chování postav.
Např. mě upoutal moment, kdy lékař varuje před fanatickým knězem, kterého poté ale přátelsky přijímá u sebe doma a zjišťujeme, že jejich charaktery jsou si v lecčemz podobné.
Někde se mi zdály situace zbytečně složité (proč lékaře poznáváme v situaci, kdy mu umírá kůň - na to, jaký má takové scéna expresivní potenciál, je hanebně nevyužitá; proč je vedlejší postava zesměňována podrobným popisem prdění? - komický efekt vyznívá spíše trapně, ostatní charakteristiky téže postavy nám ji představí daleko lépe a přirozeněji). Uznávám, že jde o kosmetické vady, ale próza takovéhoto rozsahu je na detailu do velké míry založena. V devíti případech z deseti se to povedlo naprosto skvěle, v jednom ne.

3 03.04.2023

Autor napsal knihu v době, kdy Šiktanc ještě žil a psal, čímž mu dle vlastních slov dal možnost autorovy závěry popřít, což je mi sympatické.
Obecně je kniha skvělá. Ukazuje odkud Šiktanc básnicky vychází, jak se jeho vidění světa a slova problematizuje a k čemu postupně dospívá.
Vlastně mě baví i fakt, že poslední sbírky se už do knihy vlézt nemohly. Čtenář je tak nucen překročit pohodlí cizí interpretace a číst dané sbírky (ve světle toho, co už o autorovi ví) o to pozorněji.

3 03.04.2023

Pan pozorovatel. K Čapkovi si cestu teprve hledám, ale myslím, že něco takového, to je ona. Myslím, že Čapek bývá srovnáván s Chestertonem, po přečtení této knihy s tím souhlasím. Jen Chesterton se snaží ze všeho vykřesat nějakou "pravdu vůbec", zatímco Čapek hledá jen "pravdu o člověku".
Ale humor, aforističnost, schopnost vyhmátnout podstatu, postavit do kontrastu, uplácat banální skutečnost do fascinující struktury, to mají společné.

"Člověk brodící se mořem bláta činí to zpravidla takto: Nejprve se zastaví na okraji a pátrá, kudy by přešel suchou nohou; pak vykročí delikátně jako kočka, dotýkaje se země jen špičkou nohy; načež kličkuje přeskočí kaluž, mění směr, postupuje s nekonečnou opatrností; a na místě, kde by se toho nejméně nadál, šlápne do bláta, kde je zrovna nejhlubší a nejmazlavější. Tu člověk blátu se vyhýbající nabude výrazu, jako by pravil „Ech“, na okamžik znechuceně postojí a potom se pustí rovnou tím nejhlubším marastem. Při dlouhých cestách, jako je na příklad cesta životem, se tomu říká resignace."

3 12.01.2022

Nejsem dítě, a tak bych asi knhu neměl hodnotit hvězdami. Z pohledu dospělého se mi zdá velice "děravá" (spousta postav a zajímavé prostředí, jež potom kniha blíže nepředstaví). Ale mám zkušenost, že dětského čtenáře vyplňování děr baví, to je prostor pro fantazii.
Kniha je vystavěná dobře, je skvovstně ilostrovaná a vůbec je to záslužný počin na poli dětské literatury. Knihy ale kupují rodiče. A mě, jakožto potenciálního kupce zklamalo, že kniha naprosto nenaplňuje očekávání, která sama vytváří. Veškerá publicita cílovníků se točí kolem toho, že zpracovává známé české osobnosti, z knihy to ale není de facto nijak patrné. Čekal jsem, že např. Havel coby Batík bude prezentován skrze jeden typický charakterový rys, demostrovaný na nějakém dobrosružství, které s ním Záviš zažije. A rodič bude moci Havla dítěti představit/přiblížit.
Nevadilo by mi, že to v knize není, kdyby se tím kniha tak moc nechlubila. Kdybych neměl přílišná očekávání, asi by mě čtení uspokojilo víc.

Asi by bylo odvážné říct, že raná Reynkova tvorba je špatná. Jen v ní básník využívá prvků, které se (podle mého) ukázaly nebýt nadčasovými. Ornamentální využití starších jazykových variet v morfologii a lexiku, expresivní a biblické motivy, meditativní ladění, ale zároveň kostrbatý styl, který nutí číst každou větu dvakrát. To vše na mě působí, smícháno dohromady, příliš lartpourlartisticky. První sbírky jsem četl s velkým sebezapřením, vlastně jen proto, abych viděl autorův vývoj.
A Reynek mě odměnil. To, co přede mnou začalo vyvstávat v druhé půli svazku, je ve své strohosti úchvatná vizuální poezie. Vizuální v tom smyslu, že obrazy mi vyvstávaly téměř před očima. Může za to málomluvnost spojená s nápaditou metaforikou. Utkvěly mi zejména: květina dýmu rostoucí z komínu, prasklina v okně coby z luny spadlý květ a myš, jakožto chmýří na odkvetlé pampelišce, na jehož konci jsou ostrá semínka kostřičky.
De facto všechny prvky rané poezie zůstaly zachovány, ale autorova řeč dozrála. Ubylo slov, a ta která zůstala říkají vše. Nevrství se v nich významy, spíše nám kladou před oči věci: mouchu, lampu, bodlák, vyhořelou sirku. A věci pak ve slovech rezonují, stávají se hodnými pozornosti. V posledku tak nevyřčeně odkazují nad sebe.

3 17.09.2021

Ouředníkův styl se mi velmi líbí. Vzpomínky všeobecné (co se dělo/říkalo) načrtají obrázek doby, vzpomínky osobní (co jsem já dělal) dodávají svěžest, novinové výstřižky z kterých mrazí v zádech, do toho hesla psaná na zdi a lidové vtipy - dohromady úžasně zmatená, ale autentická a výmluvná výpověď.

A jako varování pro nás, mladší čtenáře, motto ze Zábranova Celého života:

Hrůza je v tom, že při pohledu
do minulosti, kterou už z autopsie
neznají, považují dnešní generace
za idiotství to, co bylo ideologií.

3 08.02.2021

Při čtení jsem myslel na pozdní sbírky Seifertovy. Delší báseň zachycující situaci světa v nějakém bodě, některé verše odsazené, klid pozorovatele, smysl pro nevšednost detailu. To vše mi ho připomínalo. Šiktanc spojuje části v celek živě, neotřele, s klidem starého člověka, ale hravostí mladého. A kde je třeba, zazní i rým – prostý jak z říkanky, ale účinný v kontrastu, jako podtržítko.

3 07.01.2021

Básně mě nijak neoslovily, brzo jsem sbírku odložil.
Zato krátký text vzadu na obálce ke mně silně promluvil. Je o rorýsech a jejich stínu - a ten doporučuji.

(SPOILER) Čekal jsem jednodenní záležitost, ke které nebudu mít důvod se vrátit. Místo toho knížečku zakládám do knihovny a znovu a znovu procházím.
Každý oddíl je trošičku jiný. Mě uchvátil především ten první, protože popsat dojem s nějaké chvíle nebo místa tak málo slovy a přece tak plasticky je nádherný zážitek. Malý příklad:

LEZAVO

V zápraží
hřadují holinky
Zakašle srnec v zeleni
Tělo mlhy

Ve stejném duchu se nese celá knížka. Prostor, ve kterém je člověk jen návštěvníkem, který ale patří někomu jinému. Bezčasí. Přirozená mystika, nijak násilná, nijak potlačovaná. Krásná malá knížečka, na kterou narazíte opravdu jen náhodou - možná osudově.

3 25.11.2020

Co je mezi mnou a básníkem: drahý Jene Skácele. Je mi velikou ctí, že jsem Vás mohl poslední měsíce číst. Číst, nikoli přečíst. Jímá mě hrůza z představy, že bych musel tvrdit 'přečetl jsem Skácela'. A tak v této krásné knize nechávám dvacet nedořečených stran, aby zbylo něco do věčnosti.
Děkuji za tu hodinu mezi, kterou jsem s Vámi směl strávit. Nevidíme se naposled, pevně věřím. Ale kolik příležitostí ještě bude, ví Bůh.

3 30.06.2020

Oproti prvnímu dílu znatelný propad. Autor zjevně vyčerpal tu malou nádrž skvělých nápadů, jež daly sérii vzniknout. Postavy, které byly na začátku živé a člověk se s nimi dokázal ztotožnit, se stávají uboze figurkovité. Humor ztratil na nápaditosti a čerpá už jen z křečovitě nepřirozeného chování postav. Takhle lze knihy psát rychle, aby se prodávaly, ale už očividně ne dobře.

3 09.05.2020

Skvělá popularizační brožurka, která navzdory své stručnosti řekne vše podstatné a má opravdu pádné argumenty. Ne nenapadnutelné, ale přesvědčivé. Asi neobrátí život přímo naruby, ale zpochybní zdánlivě nezpochybnitelné, což v rámci vzdělání a duševního vývoje není skoro nikdy na škodu.

3 07.02.2020