marcela6183 komentáře u knih

Zapeklitý problém s tím, jak se prokousat Petrolejovým princem. To si pamatuju dodneška a nikdy to Kájovi Májovi nezapomenu. Za to mu solím trojku.
Tohle je větší slepenec zdánlivě nesourodých textů a přijde mi spíš povídkového charakteru. Dneska bychom řekli, že je to základ pro dobrodružný seriál s nkolika hlavními postavami.
Měla jsem kliku a četla vydání s ilustracemi pana Buriana. Tomu člověku by za jeho kresby měli pozlatit ruce a líbat nohy!

15.07.2015

Je to naivní, ale není to sladké.
Psal to spisovatel, co tam nikdy nebyl, a přesto to nevadí.
Není to o přírodě, ale o lidech.
A lidé jsou černobílí (haha), a/morální, stateční, zbabělí.... ale sví.
Pár scén mne dostalo i v dospělém věku. Syrová jednoduchost a jednoznačnost smrti Nšo-či třeba. Proměna greenhorna na lusknutí prstů. Jako přemýšlím, jestli má May v šuplíku někde i nezkrácenou verzi:-)
Pro mne sladký nadprůměr a velmi spokojené čtyři.

3 15.07.2015

Tohle si pamatuju dodnes - dostala jsem od babičky "knihu" formátu A4! Vypadala jako školní sešit a na obálce měla něco, co vypadalo jako kolorovaná fotografie z filmu.
A vevnitř byl film.
Dodneška si nejsem jistá, jestli to May tak napsal, ale mělo to šrnc (třeba skvělý překlad) a rozhodně jsem se bavila víc, jak u tří dílů Vinnetoua.
Pro mne další Mayova čtyřka, protože tenhle svět bych chtěla mít a takového Freda někdy potkat:-)

2 15.07.2015

Smutné na tom je snad nejvíc to, že jak miluju Ducha Llana Estacada, Synovi lovce medvědů jsem nikdy na chuť nepřišla. Snad proto, že proklamovaný první díl série Mezi supy je o někom jiném, než by člověk čekal. Takže mírné rozčarování.
Navíc přemýšlím zpětně o čem to vlastně bylo a opravdu si nevzpomenu. Takže rozčarování jak se patří.
Mohla bych to okecat Mayovým světem, jeho iluzí rudého muže, důležitosti mravního kodexu a spisovatelské fantazie.
Ok, tak za dva.

15.07.2015

Znáte to, když chytíte do ruky první knihu slavného spisovatele - a ona vás buď dostane na lopatky nebo vy ji položíte na lopatu? Tak u Maye se mi stalo to první.
První kniha a na první dobrou i totální láska.
Dokonce mne to stálo nějakých asi dvacet kaček v MLK za přešvihnutou výpůjční dobu (v době, kdy rohlík ještě stále stál desetník!).
Zamilovala jsem se do obrazu Martina, putování pouští a vytrestání zlounů. Potkala jsem Vinnetua a Old Shatterhanda a ještě pořád mám pojem o ději. Poražení Supů byla v deseti letech životní nutnost z důvodu zachování integrity zdravého rozumu.
Potvrzuju, že starší překlady jsou mnohem čtivější a lépe řemeslně odvedené. Reedici jsem si pro uchování pěkného obrazu raději nekoupila.
Pane Mayi, nejste dokonalý, ale tohle na čtyřku fakt stačí bohatě:)

6 15.07.2015

Je to už víc jak 8 let, co jsem přečetla první díl. Anglicky, protože tehdy se mi prostě dostal do ruky.
Udivilo mne, že vyprávění v ich-formě mi stále ještě má co říct. Ne proto, že bych si připadala tou holkou uchvácená a žila její život. Ale proto, že jsem četla něco, u čeho jse měla dojem, že na všechny postavy koukám po úhlem šedesát. V tom byla ta nezvyklá krása. Nesugerovalo to, jak se mám cítit. Nenutilo mne to myslet si totéž. Proto se to tak dobře četlo. Každý si najde svou polohu, svůj charakter.
Je jedno jestli milujete Jacoba, Rosalie nebo Quilla. Všichni hrají nějakou roli.
Místy přemýšlím, jestli čtu víc pohádku, fikci, biografii, psychologický román s prvky surrealismu nebo jen prostě dobře namíchaný koktejl. Příběh plyne (i s odbočkami) lehce, poměrně logicky a nenásilně. Těch pár hluchých míst bych v klidu odpustila, ve sledu vedení příběhu k pointě se ztratí.
Ani Shakespeareho romance nebyly veselé. A ač to není žádné ponuré čtení, veselo z toho taky nekape jak u červené knihovny.
Dobrá práce, Meyerko, za komplet máš plný počet! :-)

4 15.07.2015

Na jabloni hrušky zrají
Ptal se včera pána pán
Zlý pes potkal zlého psa
a pralinky rozinky v čokoládě
Děsně jsem to jako dítě oškubala.
Dodneška to umím zpaměti.
A za životní tragedii považuju, že se mi při stěhování do samostatného života někam ztratila. Chjo. Za plný počet z čisté nostalgie.

5 15.07.2015

Ten krásný zámek ve Velkých Losinách si na Kaplickém a své vlastní historii zaslouží opravdu postavit pomník. Jediná škoda je, že se tam člověk nemůže zapelešit na dva dny s knihou a číst a číst a bát se. Hezky se bát. Přesně tak akorát, jak to má být.
Napětím jsem skoro ani nedýchala. Někdy jsem měla pocit, že by v té době bylo fajn žít. To když zrovna nikdo nemřel. A jelikož mřel skoro pořád, rychle jsem si to rozmyslela. Chyběla tomu jen malá kapka k drsnosti naturalismu a jelikož nemám ráda fanatismus všeho druhu, jsem nakloněna věřit, že to bylo ještě horší a autor nás šetřl.
Místy unyle rozvleklé pasáže mne nutily přeskakovat. Tak nakonec jenom za čtyři.

4 09.07.2015

Loukotková napsala něco tak poutavého, že vážně uvažuju napařit jí pětku. Pěkně poctivě. Protože to mělo strhující napětí, popisy přesně tak akorát dlouhé, postavy přesně akorát vykreslené. Pokud na světě není římského lidu, není ani naše kultura. Kořeny i dědictví.
V Quo vadis stříkají potoky krve. A tady vidím najednou po tou krví spíš charaktery. Prostě přesně to, co mne u Sienkewicze přesvědčilo, že ho budu číst jenom jednou. Tady mne to donutilo číst pořád dál.
Zdědila jsem tohle nádherné vydání ze 75. po babičce a ta knížka má úžasnou atmosféru.
Takže prostě pětka se vším všudy s poklonou od nadšené čitatelky.

14 09.07.2015

Jestli někdo tuhle knížku nemá doma, ale vlastní nějaké no-nejm vydání z pozdně devadesátých let a dál, tak ho upřímě lituju. Miluju pohádky, ale ty opravdové. Pohádkové. Jasně, má to sto padesát let sekeru, ale stále je to pro mne to původní vydání. Nerozumím snaze nakladatelů, nahradit původní krásný text za obrázkovou blamáž.
Ale to jsem odbočila.
Rozum a Štěstí, Pták Ohnivák a Liška Ryška, Boháč a chudák, Hrnečku, vař, Otesánek, Sněhurka... ty jsou jedinečné a patří prostě Erbenovi. Tady navíc s něžnými ilustracemi.
Knížku mám i přes její nezvyklý formát hned nahoře v knihovně, a občas, když je mi večer smutno a v televizi je stomiliontý díl divného seriálu ze života, sáhnu po ní před spaním.

2 09.07.2015

Poláčku Karle, ty a já nikdy nebudeme kamarádi. Jedno kolik toho přečtu. Jedno kolikrát. Dokážu to přečíst, dokážu se i vžít do postav, ale to psaní je takové kostrbaté. Intelektuálské a nedětské, že. Kdo nechápe ironii v předešlých slovech obsaženou. Ať to raději nečte.
Milovala jsem Péťu jako dítě školou povinné. Chtěla jsem být cukrářovic Helenkou.
Upřímně nechápu, jak s bombami nad hlavou, odsunem před sebou a smutkem v srdci mohl napsat tak jedinečně lidskou a úsměvnou knihu. Možná prostě osudu navzdory.
Z filmu, seriálu a divadelní hry pro mne kniha vede. Jen prostě není to lehké čtení. Nejsou to Muži v ofsajdu ani a Edudant s Francimorem, takže jenom čtyři a půl. Moje mínus.

4 09.07.2015

Bohužel už nemůžu napsat nic chytřejšího ani výstižnějšího, než o dva roky přede mnou Gimli! Takže jemu palec, knize pětku a vy si to přečtěte.
A ještě líp - čtěte to před spaním vašim školou povinným dětem!

09.07.2015

Nevím, co mne vede k tomu, že si vybírám knížky o matematice a fyzice, ač jsem do roztrhání těla filoložka. Tudíž gymnaziální matikou prolezla s odřenýma ušima. A přece. Pokud si odmyslím to jediné, co o nule vím (ono rigidní "nulou dělit nelze"), dostanu najednou netušený svět a docela zajímavé obzory.
Pokud to čtete jako nematematik, máte krásný příběh a la Brownovského typu bez Langdona. Nebo spíše s více chytrými Langdony.
Jen bych upozornila, že pokud máte šťouravé kamarádky matematičky, co se v tom začnou hrabat a chtějí vám to rozcupovat a po dvou větách jim přestanete rozumět, není chyba na straně přijímače. Seifeho vysílač funguje o chlup méně, než za pět:-)

2 09.07.2015

Jestli někdo něco ví o matematice, jejím logickém poselství a jak ho podat bílé, filozoficky založené středostavovské Evropance, jsou to Indové (v Britském zastoupení).
Já se skvěle bavila. O začátku do konce. Na Cézarovi, Marii Stuart, válkách a Enigmě, internetovém klíčování. Poprvé dokonce chápu, v čem je postata jednoduhé myšlenky tak elegantní. Řekla bych dej vládě provaz z binárního kódu a uškrtí se na něm sama. Takže otázka zní - máme ještě co skrývat?
Četlo se to jedním dechem, směle to konkuruje televizním dokumentům na BBC a máte to na jeden dech pomalu jak detektivku. Velká poklona s velkou pětkou.

5 09.07.2015

Já byla vždycky logik. Logika mi pomáhá přežívat ty časy "in between" těch zmatků kolem. A ráda čtu knihy, které mají logický základ a dovedou dovést za ručičku k cíli. Bohužel, jak Singha miluju, tak tady se mu to ne úplně podařilo. Tedy pro mne. Možná dáno překladem, netuším, tentokrát jsem nesrovnávala.
Dlouho jsem měla pocit, že chápu, pak jsem se ztratila a nepomohlo tomu ani trojí čtení - abych nakonec fasconovaně zírala, že na to Wiles fakt přišel. Čtení ale strhující. Třeba někdy dospěju i do té páté hvězdy. Takhle za čtyři dík strhujícímu příběhu.

1 09.07.2015

Že je hudba logika a matematika jsem pochopila už dávno. Ale jak moc je koncept hudby matematický až docela nedávno. Dostala jsem se ke knize spíš omylem, ale zamilovala jsem si ji. Musím se opravdu zastat překladatele, neměl jednoduchou roli, ale odvedl brilantní práci.
Takže hudba může být i pro nehudebníky, bezsluchové mimoně, neandrtálce a neznabohy.
Znám noty ale brala jsem je jako nutné zlo. Mám hudbu ráda, ale beru ji (v mnohém) jako vatu. Jsem přesvědčená, že hudba patří do života, ale neživím se jí. A přece k ní mám po přečtení téhle knihy blíž, než kdy jindy předtím (a to jsem poctivě odchodila deset let hudebky). Takže za pět a přečtu si znova!
A na závěr jeden ryze hudební: víte, jak dělá enharmonická ovečka?
- no přece ais, ais!

2 09.07.2015

Co napsat ke knize, která mrazí a z níž mrazí? Jak se dá zbavit nepříjemného pocitu v zátylku poté, co dočtete? Přečíst to znova. A hned! A přesně takhle to máme já a Kmotr. Vývoj děje, psychologie postav, mystično celého příběhového setupu v něčem zákázaném a nedostupném. Mystérium, které dokázal až Brown s Langdonem.
Autorem je pan vypravěč s obrovským smyslem pro detail a jedinečným citem pro pointu. Dočetla jsem před víc jak rokem a pořád je to ve mně. Jak mám občas chuť, vidět sebe projektovanou do některé z postav, tady se bojím projektovat se i do dveří od auta. Jak se pro nějakou rozhodnu, tak mi ji autor vyřadí ze hry. Něco jako Hra o trůny, jen napsaná svižně a hlavně dopsaná.
Jak mám některé knihy ráda až na druhý pokus (a některé ani na pátý), tuhle obdivuju zpovzdálí jako etalon metru a originál Giacondy. Řemeslně dokonalé, vypravěčsky hodnotné, myšlenkově ucelené, příběhově dotažené, pointově trefené.
Je to jak auto s pětistupňovou převodovkou, kdy cítíte že šestka tam není, ale má to na ni! :-)

2 08.07.2015

Po přečtení Posledního kmotra jsem se opravdu těšila, že tohle mi zase zvedne náladu na pět hvězd. A dopadla jsem na prdel ke třem.
Ale proč proboha?
Přišla jsem si, jako kdyby Puzzo seděl ve třetí lavici a snažil se opisovat od Puzza v pvní lavici, přičemž mu zavazel stín Puzza v lavici druhé. Stejné postavy, o ouverturu postaráno, ale potenciál na velký příběh tak nějak podle mého nevyužitý. Na autorský styl příliš přímočaré. Zabij nebo budeš zabit na třechstech stranách? Achich ouvej.
Ale jsou i nesporná pozitiva. Fakt cítím rozdíl mezi Amerikou a Sicílií. Mentální, kulturní. Za tohle bych dala snad Pullitzera. Puzzo oprávněně patří mezi geniální spisovatele. To rozhodně. Tři a půl.

3 07.07.2015

Kdyby Puzzo nenapsal Kmotra, úplně by stačilo, kdyby napsal Posledního kmotra. Jenže on ho napsal. Optikou toho je pak celé skvělé vyprávění uspávající a rozvláčné. Přemýšlím, jestli tohle není prvotina, co ležela pak tři dekády v šuplíku. A po vydání Kmotra prostě nakladatel chňapl po čemkoli dalším. Jak jinak si vysvětlit, že po něčem tak dokonalém padáme na hubu k něčemu s bídou za tři?
Prostě nastavit si laťku Kmotrem a pak pustit do světa tohle mne trochu zklamalo. Puzzo pro mne zůstává velkým autorem, ale díky jiné knize.
Dějově a myšlenkově to není tak silné, ale stále to stojí vysoko nad součastnou nadprodukcí oddechovek. Takže prostě jednu hvězdu navíc za autorskou kvalitu. Protože o nic menšího nejde. Snad Sicilián nezklame.

2 07.07.2015

Tady nejde jinak, než to rozcupovat a dát na vlastní hlavu. Vysekla bych z toho celý ten doják a nesmysl se svatbou a nechala skvělou závěrečnou kapitolu do druhého dílu ve smyslu zlý Annias byl rozdrcen kopyty Sparehawkova koně na padrť a království tak bylo zachráněno cynikem s nabubřelým smyslem pro fair play a dokonalou povahu.
Nemám pro to víc, jak za dvě. Přide mi to z jiného světa a uměle nataženo. Jestli někdo souhlasí, ať lajkne:-)

4 07.07.2015