Mánička178
komentáře u knih
1968
Jan Guillou
Hned zkraje napíšu, že mě jímá opravdová zvědavost nad tím, jestli Host nechá přeložit i zbývající díly série, která je ve Švédsku vydaná již kompletně. Vzhledem k tomu, že tento díl vyšel česky v roce 2019, obávám se, aby to nakladatelství nestoplo, což by mě mrzelo, i když tedy s posledními díly vnímám jakousi „dohasínající“ tendenci.
Čtenáři, jednoduše se smiřte s tím, že vypravěčská linka o osudech rodiny Lauritzenových postupně bledne a do popředí románů se dostává zejména ilustrace dějinných událostí a společensko-politických nálad. Hlavním hrdinou zůstává vnuk první románové generace Lauritzenů, Eric, tohoto románového času „bohužel“ právník a poměrně zapálený přívrženec politické levice. V překladu to znamená, že pro mnoho čtenářů milujících historické rodinné ságy, obzvlášť těch vyrostlých v československých poměrech svázaných komunistickou nadvládou, bude četba tohoto dílu čiré utrpení. Politika, právo, komunisti, trockisti, marxisti-leninisti, Vietnam, socialisti – na takový guláš se připravte.
1968 představoval příslib poměrně velký. Neměla scházet ani prezentace pražských srpnových událostí, což tuzemského čtenáře přirozeně láká a snad by tu hutnou politickou míchanici výše tato událost i trochu zatraktivnila, ovšem ruku na srdce – neslibujte si od toho mnoho, řekněme možná takových deset stran? Opravdu maličko...
Já jsem tedy chvílemi rovněž trpěla a do čtení se už v některých pasážích musela vyloženě nutit, ale řekla jsem si, že kousnu do dřeva a dám to – jednak je tam těch politických úvah opravdu hodně, za další mě unavovalo, jak se na každé třetí straně řešilo, co si kdo obleče a proč.
Každopádně musím konstatovat, že posledních patnáct stran způsobilo docela zásadní zvrat mých pocitů z celé knihy, jako kdybych autora pokropili vodou. Poslední ze jmen románu by člověk mohl jen tak přejít... ovšem pořád mi šrotovalo, co mi to jen říká: Ulrike, Ulrike – schválně nepíšu příjmení... nakonec pomohla encyklopedie a v tu chvíli mi to secvaklo, čímž i těch patnáct posledních stran získalo úplně nový náboj a nemůžu se dočkat následujícího dílu o 70. letech!
EDIT: Dle nakladatelství Host další pokračování série nevyjde - důvodem je klesající zájem o další díly.
Věci, na které nastal čas
Petra Soukupová
To byla zase nálož :D Na knihách Petry Soukupové mám nejradši styl psaní. Děj, myšlenky, dialogy jedou v takovém pravidelném rychlejším rytmu - cak/CAK/cak/CAK/cak/CAK... V člověku to udržuje nějakou správnou vlnu napětí, která mu nedovolí knihu odložit na příliš dlouhou dobu, takže se do toho pak člověk hezky ponoří a položí. Žádná velká omáčka okolo. Po několika kapitolách jsem si s hrůzou nebo možná spíš s překvapením uvědomila, že při běžných činnostech doma začínám být "nakažená" příběhem a začínám být podobně jako Alice protivná na svého muže :D ("Zajímá ho jen to posraný kolo.") To mě pobavilo... takže zase zpátky na zem a pěkně pečovat o vztahy, zajímat se jeden o druhého, nezapomínat na to a učit to své děti :) Jak "jednoduché", že? :D
Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději
Aleš Palán
Aleš Palán vybral šest žen, přičemž každá stojí na úplně jiném konci společnosti - ať už věkově nebo sociálně, náhledem na svět, žen, které se pravděpodobně nikdy nemohly potkat a asi nepotkají, protože nemají společné velmi málo. Přesto spletl jejich příběhy do pavučiny, v jejímž středu leží tato kniha. Čtenář asi nebude sympatizovat se všemi, leckterá se člověku bude zdát vzdálená, nepochopitelná, absurdní... možná všední, možná některou může člověk opovrhovat. Ale svým způsobem na mě působí všechny úžasně - nevzdávají se. Prostě další potvrzení toho, co říká moje babička: Ženská se vykřeše ze všeho :D
Pravé americké džíny
Jan Guillou
Po dvou letech jsem se konečně dostala k dalšímu dílu série... Opět trochu jiný typ vypravěče, tentokrát příběh podaný dospívajícím vnukem Oscara Lauritzena, Ericem. Bohužel na mě nepůsobil příběh moc uvěřitelně, jak kdyby autorovi docházel trochu "drajv".
Nevím, zda to způsobil překlad či originál, ale občas se objevovaly stylistické skoky, které vyloženě bily do očí a působily rušivě. Nechtěla bych se přímo babrat v detailech, ovšem povytáhlé obočí zapříčinilo i pár zvláštností typu: čerstvě náctiletý hoch do hloubky rozebírá a uvažuje nad rozdělením politického spektra 50. let a zároveň s děvčaty "hraje na babu", současně ovšem neví, kdo je válečný korespondent či Žid, naprosto mu uniká, o co šlo ve válce. Jednoduše... málo důvěryhodné a v důsledku rušivé, leckdy až moc šroubované.
Celkově působil celý tento příběh spíše nějak rozplizle - došlo k pár zvratům, ovšem některé se přešly velmi zběžně, další doslova zůstaly zastřené tajemstvím... Budu tiše doufat, že v dalším díle se dozvíme... V důsledku mám ale pocit, že se toho "zas tak moc nestalo" :D
Musíme všichni někam na poušť: Příběh přátelství a vzájemná korespondence
Bohuslav Reynek
Blízký vhled do vzájemné dopisové konverzace mezi dvěma rodáky z Vysočiny, obrazová dokumentace a doslov, který dotváří celkové souvislosti. Čtenář se dozví mnoho zejména o Janu Franzovi, který pro mě doposud představoval ne zcela známou postavu. Pěkný počin k výročí úmrtí Bohuslava Reynka :)
Aleje – Krása ohroženého světa
Václav Větvička
Děkuji za tuto knihu, která mě seznámila s novými místy (nejen) milované Vysočiny, a která snad někdy budu moci navštívit a prožít si ty chvíle pod korunami stromů, uchovat si je v sobě a nezapomenout na ně. Obrazy nepojmou jejich monumentálnost, ani jejich celistvý dojem a kouzlo, které se nedají zprostředkovat ani papírem, ani obrazem, ani videem, ale díky Bohu za to, že vůbec komu stálo za to o alejích vůbec psát a snažit se mluvit o jejich krásách, hodnotě, lákat k prožitku zažít bytí v jejich blízkosti. Jen si sama sobě kladu otázku, co se podělo s dušemi a citlivostí lidí, s respektem k různorodosti krajiny a narůstající touze drancovat. Kéž přeroste tento arogantní a chladný pragmatismus křik těch, kteří ví, že ve starobylých alejích dřímá hodnota.
Příhody malého Kořínka
Ljuba Štíplová
Příběhy Ljuby Štíplové mají neskutečný náboj a Příhody malého Kořínka k nim rovněž patří. Přála bych si mít ten dar vymyslet podobně půvabný a něžný příběh, který poučí, ale zároveň nepostrádá lidskost (i když je zasazen do někdy kruté přírody). Ljuba Štíplová v sobě musela mít mnoho lásky, no považte, jak by jinak mohla vymyslet partu "houbíků" se jmény jako Podboráček, Lerpánek, Šuntelka, Mochomírek, Lišůvka, Jenerál, kteří pomáhají Kořínkovi nalézt útočiště a zároveň jeho vlastní identitu :) Nádherný příběh, jeden z mých nejoblíbenějších :)
Dvakrát sedm pohádek
František Hrubín
Poklad, který se dítěti vtiskl do srdce a duše tak, že i po desítkách let v něm verše rezonují. Stačí trošku "nahodit" a strunky se v člověku znovu rozehrají. Náhodou jsem po letech otevřela a úplně se mi vybavil pocit strachu o zbloudilé kuřátko a lítost nad snězeným koblížkem :) Určitě budu číst i se svými dětmi :)
Malý mnich a jeho začátky - Sedmý dar
Harry E. Farra
Z knihy tryská laskavost, moudrost, která omývá ducha v nás, pokud se mu toužíme otevřít. Něžné ilustrace Markéty Žižkovské si člověk také zamiluje, jakoby z nich promlouvalo ticho, opravdu úžasné!
K moři
Petra Soukupová
Dovedu si představit, že v roce 2007 tato kniha zřejmě nesmazatelně dopadla do českého literárního rybníčku a udělala tam velkou díru. Dnes už tolik styl Petry Soukupové nepřekvapí, ale i tak má zvláštní náboj číst si její romány, byť je tento jejím prvním. Popisuje takový typ všednosti a "obyčejného" lidského patlání se v životě, který ukazuje, že každý bojuje (s) vlastním rozumem, vůlí, citem, na své vlastní frontě, a když se jednoduše potká víc lidí, kteří se neumí/nechtějí vžít jeden do druhého nebo spolu byť jen "normálně" komunikovat, přirozeně dochází k neporozuměním, míjení se, strádání. Smůlou, avšak nepřekvapivým faktem zůstává, že tímto pomyslným kolbištěm se stává prostředí rodiny - základního lidského společenství, kde se propojují životy vícera rozličných osobností. Avšak... o čem je život jiném než o tom, abychom se stále učili balancovat v něm a v situacích, do kterých jsme vrženi? Proto se romány Petry Soukupové zdají takové "prosté", protože je do určité míry prožívá každý z nás :)
Zahradníkův rok
Karel Čapek
Miluju Zahradníkův rok! :) Čtení této knihy ve mně vyvolávalo nesmírně libé pocity, doslova jsem se nechala vtáhnout do toho zahradnického plánovacího a realizačního módu, ve kterém se během celého roku přemýšlí, co, kam, kdy a jak :D S Čapkem to šlo opravdu snadno, užívala jsem si nesmírně pestrý jazyk, autorovy široké zahradnické znalosti, humor, ale i vtipné ilustrace. Nebetyčně milá a vtipná knížečka, kterou si určitě brzy přečtu znovu, protože vyvolávala úsměv na rtech.
Pudlenka
Karel Čapek
Nadšení :) Karel Čapek mě tak moc pobavil, jeho kočičí postřehy překrásně a perfektně vylíčil, až jsem se musela smát. Jeho osobu neznám podrobněji, ale i tato kniha o něm samém dokázala tolik říci... Nádherný člověk :) A krásné ilustrace a fotky :) Škoda jen, že esejů neexistuje vícero, ráda bych je hltala dál...
Rudý Zeman
Jaroslav Kmenta
Kolikrát už si člověk říkal, proč ten prezident předvádí takové šarády a ostudy, jaké předvádí. Něco jsme si mohli v hlavách poskládat z informací ve veřejném prostoru, ale nebylo od věci si věci zasadit do hlubšího kontextu díky této knize (a to nevíme vše). Upřímně obdivuji pana Kmentu, který se dokázal vyznat v gargantuovské změti různých firmiček se stamilionovými obraty, které mají svá sídla v předměstských "chýších" bez zvonku. Hlupáky jsme my, kteří se naivně domnívali, že snad staré kádry s rokem 1989 zalezou do svých nor... Naopak se promptně adaptovali na nová pravidla, ovšem staré móresy zůstaly. Po přečtení si tedy přeji jediné - ať už tito drzí páprdové, pohrobci totality, konečně vysmahnou...
Ze světa lesních samot
Karel Klostermann
Karel Klostermann patří k autorům, které má moc ráda moje babička. A tak mě kvůli ní, ale také kvůli zmínce v jiné knize Miloslava Nevrlého (v Nejkrásnější sbírce píše, že pro něj tato kniha byla zásadní), napadlo, že se do románu také pustím. A musím říct, že mě kniha nezklamala - pohraničí miluju, záhadné končiny s těžkou historií na "koncích" republiky ve mně vyvolávají tajemné a přitažlivé chvění. Obtížnost a až syrová tvrdost tehdejšího žití mě až překvapila, i když se něco podobného dalo čekat. Zarazila mě nesnášenlivost vůči "Bavorákům" (myslela jsem, že tato averze vznikla až po válkách), ale i "shovívavost" vůči zabíjení pytláků... V hlavě mi také utkvěl jeden z románových výroků, jakési stýskání, že Šumava už nebude nikdy jako dříve... A tak si říkám, že je asi údělem každé generace postesknout si, že něco nebude jako dřív... co by asi řekli Šumaváci Karla Klostermanna na dnešní Šumavu? A co my bychom řekli o té, co bude za několik desítek let?
Cesty za dobrodružstvím - Příběhy velkých činů
kolektiv autorů
Po dlouhé době jsem zažívala u čtení velké překvapení - knihu jsem neotvírala s nějakým vysokým očekáváním, ale opravdu mě nadchla, doslova strhla :)
Průkopnictví - to je slovo, které tuto knihu vystihuje asi nejvíce a čtenář se dozví o mnoha dobrodružstvích z různých koutů světa, ať už hrdinové skončili oslavně nebo naopak smrtí. Magalhães, Apollo 11 nebo Amundsen - o těch člověk už někdy určitě slyšel, ale co takový Burke a Willis nebo Lewis a Clark? Středoevropanovi tato jména možná nic neřeknou, ale obyvatelé Ameriky nebo Austrálie je jistě znají, proto mě moc potěšilo, že i já jsem se o nich mohla při čtení dozvědět, a to napínavým a podrobnějším způsobem.
Příspěvky jsou totiž docela detailní, ale úměrně, člověk přeskákal pět stran jak nic :) Samozřejmě nechybí jak doprovodné ilustrace a fotografie, tak mapky - o cestách si lze tedy udělat trochu konkrétnější představu, což v dnešní zkratkovité době hodnotím velmi pozitivně.
Za obsah a zpracování bych s radostí a nadšením ohodnotila pěti hvězdičkami, ale jedna věc mě neskutečně drásala, a sice chyby. Ale jaké! Nehodnotím obsahové, to nedovedu posoudit, ale doslova do nebe volající odfláknutá práce korektora (pokud vůbec nějaký existoval), to pro mě bylo opravdové utrpení. Na téměř každé dvojstraně aspoň jedna pravopisná chyba, takže na 256 stranách jich bylo naseto jak plevele. Abych si např. na pár stranách přečetla čtyři varianty téhož jména, to mě úplně znechucovalo, brr :D To je ovšem temná stránka českého vydání, originál je skvostný, tak aspoň **** :)
Už vím proč 1.
Eduard Škoda
Jedna ze zásadních knih mého dětství, na které si opravdu dobře pamatuji. Půjčovali jsme si ji na střídačku s bratrem v knihovně a na kreslených dvojstranách si procházeli luxusně ztvárněné výrobní postupy. Stejně tak slova jako "kutr", "difúzní baterie", "autokláv", "omykání" jsem se naučila z této encyklopedie, to vím zcela jistě :D Fascinovalo mě, že v pekárně se na výrobě chleba podílí stroj "vykulovač" a "vyvalovač" a že těsto dělí "dělička" do čtverečků, nebo že z šišky hlíny se dělají hrnečky a z placek talíře :D
Když jsem si ji teď zpětně četla, nepřišla mi ani nějak moc "údernická", samozřejmě až na to, že nesmí chybět příběh o dobývání uhlí, výrobě ocele nebo panelů... Ale jinak je to prostě srdcovka, kterou jsem musela mít, takže proběhla nutná sháňka po antikvariátech :D
Modlím se za svého milého - nejen 31 dní
Monika Vejmělková
Moc milá modlitební knížečka - pro ženy, jimž záleží na partnerovi a chtějí se modlit (nejen) za něj, ale i za vztah, správná rozhodnutí a další aspekty života. Existuje její "dvojče" Modlím se za svou milou - nejen 31 dní - což se mi opravdu moc líbí - oba dva jsou ve vztahu důležití, proto je fajn, když na sebe pamatují navzájem i v modlitbě - a tato knížka je prima průvodcem :)
Hlad
Knut Hamsun (p)
Tahle kniha ve mně zůstane zřejmě ještě nějakou dobu rezonovat. Pamatuju si, že před několika lety jsem ji odložila, ale tentokrát mě hodně zaujala... mj. "hladem" po tom, jak se bude příběh odvíjet :D Zůstává ve mně taková zmixovaná břečka ne zcela libých pocitů: zmar, soucit, bolest, pošmourno, pasivita, horečnatost, drama, otázky... Ale prostě: nenarodili jsme se proto, abychom byli šťastni...
Josef Kemr
Milan Cais
Člověk, který kolem sebe vyzařoval a vyzařuje mystické fluidum jak skrz daleký prostor, tak i daleký čas. Dle vzpomínek pro některé cenná osobnost, pro některé spíše podivín. Na mě velmi zapůsobila jeho vášeň pro herectví, kvůli kterému už před válkou odešel od rodičů ke kočovnému divadlu, ale také jeho víra, nadšení pro hudbu... Pouhá škoda, že jde o knihu vzpomínek jiných lidí, mnohem raději bych si přečetla rozhovor přímo s Josefem Kemrem, zajímaly by mě jeho myšlenky. Ale v roce 1996 zřejmě nebylo obvyklé tak jako dnes chrlit biografie žijících herců... Věčná škoda.
Ve větru
Eduard Kejnovský
Eduard Kejnovský hloubá s láskou o těch stránkách života, které jsou mi také tak milé. Krajina, láska, ticho, Bůh, pokoj, život nitra, jeho prohlubování, práce na sobě samém... Díky za tuto mozaiku myšlenek, kde se každý kousek blýská trochu jinak, ale dohromady tvoří překrásný obraz srdce naplněného láskou k Tomu, v němž žijeme...