Mánička178 komentáře u knih

Doposud to nejlepší, co mi od tohoto autora prošlo rukama. Humor mi nepřišel vůbec trapný, některé hlášky mě opravdu nahlas rozesmály a příběh mi přišel poměrně originální v té šedi, která se kolem jinak vyskytuje :)

1 31.10.2016

Moje druhá knížka od Šabacha a nutno podotknout, že mě bavila mnohem víc, než Babičky. Ale možná to je tím, že se mi hodně líbilo i samotné Pupendo :) Dobrá odpočinková četba, hořce úsměvný příběh určený k přímé konzumaci.

1 31.10.2016

Radka Denemarková taková, jakou ji vůbec neznám... Přišlo mi to z její strany trošku na sílu. Módní téma, které zapadá do toho, co je dneska "in". Pro mě trochu šeď, šeď, nuda, nuda, šeď... Kdybych knihu četla, aniž bych znala autora, tak bych tipla, že to někdo ve stylu Viewegh.

31.10.2016

Svět, který je jen těžko uvěřitelný...

31.10.2016

Řekla bych, že spoustu zklamaných komentářů níže by se dalo vysvětlit tím, o čem píše Petr Fischer v doslovu této knihy: "Místo populární a zábavné cesty vyprávění volí Herta Müllerová složitější cestu psaní. Zve čtenáře do prostoru, v němž dílo teprve musí vzniknout a není dodáváno v podobě hotového produktu okamžité konzumace."
Popravdě to trefnějšími slovy zřejmě ani nelze popsat. Opravdu nelze očekávat, že dostaneme naservírováno srdceryvné a útrpné vyprávění, které se na 296 stranách zhltneza jeden večer. Tato kniha se "nečte sama" - vyžaduje aktivní přístup. Prolínání reality s myšlenkovým světem hlavního hrdiny je třeba vybalancovat, občas jednoduše nevíte, na čem jste. Nenechte se tím odradit. Naopak jsem měla pocit, že člověk se takto dostane mnohem blíže duševnímu prožívání hlavního hrdiny. Prožíváte společně s ním odcizení a poznamenání životem lágru, dostanete se k němu/do něho tak nějak mnohem blíže. Překlad Radky Denemarkové precizní, hra se slovy úchvatná, jako vždy :)

6 28.10.2016

Bohužel to nejslabší, co jsem od Orka četla.
Jde o rozhovor zřejmě velmi blízkých přátel, ale myslím, že forma dialogu knize moc neprospěla. Kdyby se jednalo o eseje, kratší a hlubší polemiky nad jedním tématem, asi bych měla lepší pocit a víc bych si z toho odnesla. Takto mi přišly kladené otázky dlouhé až jednu stránku opravdu úmorně dlouhé, odpovědi tak nějak zvláštní... Ten dialog v knižní podobě podle mě zkrátka moc nefungoval...
Překvapila vysoká míra kritiky, ve zdejším rybníce mi to nepřijde až tak časté :) Možná knížce dám druhou šanci v budoucnu, třeba bude lepší konstelace hvězd :)

1 17.10.2016

Tak ráda čtu věci, které mi pomáhají otvírat oči a srdce... Děkuji.

14.10.2016

Chce se mi říct pouhopouhé: Ach...
Dikce, s jakou Marek Vácha Loď napsal, se mi zdá tak nezvyklá, ale zároveň tak šťavnatá a zvláštním způsobem naléhavá. Jak kdyby vás hned prvním odstavcem autor vynesl do nějaké nadpozemské výšky a tokem svých myšlenek, která vás nenechají ani na okamžik usnout, vás unášel pořád na té samé vlně až do poslední stránky. Ani jedna větička vás nesnese zpátky nohama na zem, neustále prostě letíte a takřka "meditujete" - přírodu, život, stvoření, tělo, svoje já uvězněné ve fyzickém těle...
Chvílemi se mi až draly slzy do očí dojetím, protože Marek Vácha se svou poetikou dotýká niterných hloubek, tajemství, které nikdy nebudeme moci uchopit svým rozumem. Myslím, že je opravdu darem a milostí, jak neuvěřitelně dokáže psát a tím pomáhat otvírat víc a víc naše srdce...

4 11.10.2016

Krátké eseje, ve kterých jsou smontovány dohromady dvě věci, které miluju - hory a duchovno. (I když ty hory se postupem času z příběhů vytrácí.) Nicméně duchovní úvahy zůstávají a jsou krásné, inspirativní...
Moc pěkná knížka k rozjímání o tom, v jakém to zázraku žijeme :) A mimo to vás to nabudí i k tomu dál se zdokonalovat a dosahovat větších hloubek tajemství života :)

09.10.2016

Taková nostalgická pohodovka... Sem tam je to úsměvné, ale v kontextu doby spíš smutné...

1 09.10.2016

Sofiin svět je jednoduše pecka. Nedovedu si představit lepší způsob, jak komplexně, ve snesitelných dávkách, srozumitelně a inspirativně přednést lidem filozofii... Knížka tohle všecko má skloubeno pod jednou obálkou. Dokáže opravdu vzbudit zájem, aspoň pokud nejste úplný neotesanec, který nechce vidět dál, než za svoje humna. Nakopne vás to, zatáhne do hloubek. Jestliže jste předtím filzofovali pouze semtam na povrchu, pomůže vám to ukázat směr.
Navíc je to opepřené o příběh, který je jednoduše absolutně nepředvídatelný a tisíckrát neomlený v jiných knížkách. Jste napjatí, co že to je/bude s tou Hildou...nebo vlastně Sofií? Autor vás tahá za nos tam, kam si zamane a vy ho následujete jako oslík mrkvičku :)
Myslím, že by bylo žádoucí, kdyby si tuto knihu přečetli nejen mladí lidé, ale i dospěláci, protože dokáže opravdu obohatit :) Paráda...!

9 08.10.2016

Uá, to zase bylo... Radka Denemarková, která vás podrtí na prášek, vcucne do hloubek, přisaje se na vás svými slovy a nepustí, dokud nemáte přečteno.

Už to zajímavé a netradiční váhání, kterou částí začít - modrou x oranžovou? Ohněm x vodou? Pak vám dojde, že to je vlastně jedno, kdyby ne, tak by tam na vás nějaká malá mrkvička na provázku, za kterou jít, koukala. Volba padla na oheň - a opravdu - je to provázané, stačí se mít trochu na pozoru...

Kobold jako střed terče a od něj se paprskovitě propíjí celý příběh do minulosti i do budoucnosti. Kobold, který je propojen s několikerými osudy, které ovlivňuje, aniž to dokonce někteří účastníci vědí. Ale vy to díky spisovatelce vidíte.

Dloubání se v bolavých a hnisavých ranách - je to náročné, máte chuť knížku hnusem a zlostí odhodit. Dochází vám, co všecko se může podělat tím, když má člověk strach, donutí vás to přemýšlet nad tím, že v životě kolikrát nejde jen o vás samotné. Že např. svou nečinností můžete ovlivnit i druhé, svoje děti...

Na Radce Denemarkové mám opravdu moc ráda její hraní si se slovy. Její krátké věty, útržky. Mám radost, když tyhle náznaky a neexplicitní jazyk dokážu následovat a dešifrovat. Želbohu se to nedaří ve velké části, ale asi by bylo moc nudné mít zodpovězeny všechny otazníky... 4*

11 13.07.2016

Jako dítě mě Pinocchio úplně minul, tak jsem to dohnala v téměř třiceti :D Příjemně mě překvapila originalita některých scén, postav, situací... Zároveň Collodi hraje silně na výchovnou notku, takže moje děti o Pinocchia jednou určitě nepřijdou!

Asi nejvíc mě zabila tahle hláška:
"Nezbývá nám než se smířit s osudem a čekat, až nás oba žralok stráví!"
"Ale já nechci, aby mě strávil!" bránil se Pinocchio a znovu se dal do pláče.
"Ani já bych nechtěl, aby mě strávil," dodal tuňák, "ale jsem dost rozumný, abych věděl, že když už se někdo narodí tuňákem, je pro něho čestnější umřít ve vodě než v oleji."

28.03.2016

Tak nádherně v jiných knihách tisíckrát neohraný a nepředvídatelný příběh... Citlivý, takový, který vás dožene téměř k slzám, protože se dotkne něčeho uvnitř vás, když ten příběh do sebe skutečně vpustíte... Být ochočeným nebo neochočeným? Mít rád druhé s chybami nebo je raději nemít rád vůbec?
Vlastním prozatím tři překladové exempláře Malého prince a moc se mi líbí, že v každé jsou ty samé Exupéryho ilustrace... V knize jich není mnoho, ale jsou něčím tak úchvatně charakteristické a jiné! Úžasná krajina poslední stránky...nebo...copak vás neděsí klobouk, vlastně pardon, slon sežraný hroznýšem? ...beránek v krabici - takový, jakého si skutečně chceme představit...
Samotné by nás nenapadlo takto přemýšlet, protože jsme se provinili "pouze" tím, že jsme dospěli a tím, že jako děti jsme si neuvědomovali, jak krásné je být dítětem. Proto teď Malého prince tolik lidí nechápe :) A proto je tak dobře, že Exupéry si něco z toho dětství v srdci uchoval :)

1 20.03.2016

Nemůžu souhlasit s komentářem níže: "zajímavé historky, ale nic víc"? A bez pointy? Skutečně? Možná se tak může zdát někomu, kdo žádnou pointu vidět nechce nebo je pro něj příliš pracné jít dál než za samotná písmena, která jsou viditelná a hmatatelná. Nevím, ale proč tolik lidí čte jen proto, aby stránky byly otáčeny? Přijde mi to jako aplikace stylu čtení detektivky na knížku, která si to tak nějak vůbec nezaslouží... Asi se to tak děje z toho důvodu, že se v dnešní době tolik věcí odbývá šmahem, stylem "použiju - zahodím"... Politováníhodné, že se tento trend vtírá i do četby...
Knížka s modrým nafukovacím slonem se mi do ruky dostala čirou náhodou, prostě jsem po ní sáhla, když jsem šla kolem jednoho z regálů veřejné knihovny a měla jsem chuť přečíst si něco od českého autora :) Zaujal mě modrý slon, připomněl mi dětství, název ve mně, pravda, vyvolával trochu skepse, ale rozhodla jsem se to risknout :)
Když jsem knihu dočetla, došlo mi, proč na obálce dostala místo právě tahle hračka - vážně promptně vymyšleno, zapůsobilo to přesně tak, jak mělo! :)
Červenou nití (nebo to byla možná zápalná šňůra :D) leckdy nedovyprávěných příběhů je přece dětství a hlavně KOŘENY, které máme v místech, kde jsme vyrůstali, s lidmi, kteří byli blízko nás. Pouta k místům a lidem, která jsme si vytvořili a která se někdy bolestně přetrhávají...
Nemá nás příběh za pomoci zvracejících slonů a bijících zvonů (ano, dost záhadná dvojka, ale kdo přečte knihu, pochopí :D) dovést k myšlenkám o tom, kde jsou kořeny našeho vlastního života, našeho vlastního já? Nemáme si prostě odpovědět na otázku, co pro nás samé znamenají naše vlastní kořeny a jak jsou pro nás důležité? :)
(btw. myslím, že by stálo za to srovnat podrobněji s Hrdým Budžesem :))
***** :)

1 15.03.2016

Detektivky nepatří k mým oblíbeným žánrům, ale tuto legendu jsem si musela přečíst :) A opravdu mi přijde geniální a myslím, že je škoda, jestliže ji někdo posuzuje a oceňuje "jen" z hlediska napětí či nepředvídatelnosti děje. Chápete jak geniální ta Agáta musela být, když si tohle dokázala vymyslet? :)

4 13.03.2016

Autor nastiňuje v románu zajímavé otázky a provokuje k tomu, aby člověk přemýšlel nad mnoha věcmi ze zajímavých úhlů pohledu - nad člověkem, nad jeho činností, nad jeho charakterem, nad hodnotami, nad hierarchií... Zajímavé a podnětné, ovšem chmury přinášející čtení...

09.03.2016

Kája Mařík - to jméno se několikrát dotklo mých uší jako dítěte, ale v podstatě až do dospělosti jsem pořádně nevěděla, o co kráčí, i když byl legendou jak pro moji babičku, tak maminku... Nastal čas tento rest dohnat :)
Těžko věřit, že je to jen něco málo přes sto let, co život šel v brdských lesích zcela jinak než je tomu teď. Kája Mařík je idylická knížka, vychovává k pěknému vztahu a úctě k rodičům, přírodě, přátelům, Bohu, k umění vděku, soudržnosti... K tomu, co současnost v mnohém postrádá. O době, kdy se nepěstoval kult dítěte. Radost číst :)
Neřadím se k feministkám, natož ortodoxním, ale v podstatě jediné, co mi na obsahu dost vadilo bylo několikeré opakování "Vždyť je to jen holka, ty jsou k ničemu." - v tomto se opravdu není čemu divit, že ženy v tehdejší době nebyly brány moc vážně... Ale chci věřit tomu,ž e třeba Kája dospěje a změní v dalším pokračování názor :D

01.03.2016

Naprosto nepopsatelně děsivé... S neskrývaným obdivem smekám před genialitou autora, smekám před jeho talentem popsat esenci zla ve své nejkrystaličtější podobě a zároveň mi v hlavě visí otazník, jak asi psychicky náročné muselo být toto dílo stvořit. Mně samotné působilo pouhé čtení doslova vnitřní křeče, knihu jsem musela nesčetněkrát odložit, jak hutné to je.
C.S.Lewis zná velmi dobře slabosti a temné stránky lidské duše a myslím si, že forma dopisů, kterou autor zvolil, vliv na čtenáře ještě zintenzivňuje...
Opravdu nezapomenutelné, opravdu hrůzné!

7 27.02.2016

Verše plné něhy, pokory, lásky...

Vody se hnuly, praskl led,
kalný proud opřel se o kry.
Jdu sněhem, snad už naposled;
bořím se, sníh už je mokrý.

Sněženka ze tmy vyhlédla,
schoulena v ledové pěsti,
a ptala se, celá pobledlá,
smí-li v té zimě už kvésti.

Ještě se schovej nakrátko,
ještě si, sněženko, zdřímni.
Až otevřeš své poupátko,
já skončím písničku zimní.

6 14.02.2016