Maggy komentáře u knih

Text obsahuje SPOILERY, he. A je taky trochu dlouhý, pardon.

Nic moc jsem nečekala a také jsem to nedostala. Přestože kniha byla většinou dost čtivá, bylo to jen jednoduchým jazykem, kterým byla kniha psaná, a ničím jiným. Ve chvílích, kdy se Mafi pokoušela o jazyk těžší - tedy, kdy používala barvitá přirovnání a metafory; kdy se snažila knize a Juliettinu vyjadřování přidat na poetičnu -, to většinou vyšlo do prázdna a místy byla tato snaha až směšná a parodizující. Kdo takhle ve skutečnosti mluví? Pokud někdo, rozhodně to nebude sedmnáctiletá (tedy 17letá) dívka, co je poslední roky ve vězení.

A co se příběhu samotného týče, ten nebyl nic moc. Dělo se tam toho málo a pokud se to dělo, nebylo to kdovíjak originální. Konec byl přímo X-menovský. Děj se spíše soustředil na Juliette a její kluky než na příběh a na post-apokalyptickou Zemi, což je předpokládám účel knihy. Takže pokud jste hledali nějakou další zajímavou dystopii, máte smůlu, protože tohle je obyčejná paranormální romance odehrávající se v dystopickém prostředí.

S Juliette a s postavami obecně jsem měla největší problém. Čtete, čtete, čtete, stránky ubíhají, ale Jul po celou dobu knihy knučí, brečí, třese se, omdlívá, téměř-omdlívá, chvěje se, zamrzává na místě, těžce dýchá a červená se. Pane bože, kolikrát se ta ženská červenala! To ani nejde spočítat. Jo, a taky čeká, až nějaký ten její mládenec vymyslí nějaký plán a ona se k němu prostě přisockne.

Juliette byla velice slabá, slabá, slabá postava. Leckdo by mohl namítnout, že je taková kvůli tomu, čím si prošla, že ji vězení 'zlomilo,' ale já, jako čtenář, bych mnohem více ocenila, kdyby ji vězení právě naopak 'zatvrdilo' a já tedy nemusela číst o holce, která se knihou probrečí/pročervená/proomdlívá/doplňte libovolné výše zmíněné sloveso. Netvrdím, že by měla být nový ženský Rambo (i když to ona vlastně i trochu je, protože její druhá superschopnost je supersíla), jen bych ocenila, kdyby byla trochu víc asertivní a méně ubrečená a nenechala sebou vláčet jako hadrová panenka. Protože, ano, hadrovou panenku mi většinu knihy vážně připomínala.

Je vlastně i celkem škoda, že je kniha vyprávěna jen očima Juliette

Další věc, která v mých očích knihu srazila dolů byla Juliette a její kluci. Protože, jak se zdá, každý člověk s penisem a věkem nad 15 let je do Juliette zamilovaný, případně ho vzrušuje. Fakticky, co si vzpomínám, tak jediní muži/chlapci, kterým se Juliette nelíbila byli Castle, kterýmu je 40, a malý James, kterému je skoro 11. A to se v knize objevilo spoustu chlapů! A jen 2 Juliette a její "alarmující kráse" odolávají. To jako vážně? Myslela jsem, že jsme se snad jako čtenáři a spisovatelé domluvili, že super-obletované Mary Sue by měli zmizet z povrchu zemského?!

No a pak tu jsou Adam a Warner, kteří... bože, proč Mafi něco takového udělala? Oba mi připadají tak příšerní a divní, že jsem se nebyla schopna přidat ani k jednomu teamu. Žádný team Adam nebo Warner, ale Adam se aspoň dá přetrpět. Tady jsou hlavní problémy, které v nich vidím:

Adam. Jeho hlavním problémem je, že je tam ukázaný jako Juliettin přítel, který je do jí zamilovaný už od nějaké 3. třídy nebo tak nějak. A problémem je, že je tam ukázaný JENOM takto. Jeho láska k Jul ho definuje, což je pro literární postavu moc, moc, moc špatně. Adam přece nemůže být JENOM ten kluk, který miluje Juliett, to prostě nejde. Adam by měl být samostatná jednotka, lidská bytost s vlastními sny, ale takto to vypadá, že ho tam Mafi strčila jen proto, aby ho měla Juliette milostný zájem. Jo a aby ji taky měl kdo zachránit. Adam prostě nefunguje sám o sobě. Sice se mu Mafi snažila podstrčit nějakou minulost v podobě zlého tatínka, aby to nevypadalo, že jeho život začal ve chvíli, kdy spatřil Jul, ale to má efekt 'Vlk se nažral a koza zůstala celá.' Celý Adam mi tam připadá poněkud prvoplánový. Bože, doufám, že v dalších knihách to Mafi napraví.

Za to Warner... Ten je dobře napsaný, skvělý psychopat, ALE Mafi ho totálně zazdila jeho touhou po Juliette. Měla ho prostě napsat jako šílence, který chce Juliettinu schopnost, aby s ní ovládl svět, a ne jako šílence, který chce Jul jako zbraň a manželku a matku jeho dětí! Jo, jo, chápu, Jul je neobyčejně krásná a všechno, ale, pane bože, je to vážně nutné?

A co teprv Juliettin vztah k Warnerovi. Tady bych vypíchla věc, která mě na knize svrběla nejvíc - Warner Jul nutí, aby se pokusila zabít několik lidí, včetně maličkého tříletého chlapečka zatraceně, psychicky ji mučí, nerespektuje ji a kdo ví co ještě - prostě je to naprosto zvrácený psychopat, jak ho Juliett sama nazve a přesto se může s prominutím podělat, když ji políbí. Jasně, jasně, nikdo se jí většinu života nedotkl, tak se jí pokaždé zblázní hormony, když se to teď stane, ALE sakra když mě někdo přinutí mučit a skoro zabít TŘÍLETÉHO CHLAPEČKA, tak se sakra pozvracím, když mě ten někdo políbí nebo se jen dotkne, i kdyby to byl ten nejnádhernější chlap na světě, ne? WTF?

Takže sečteno podtrženo, nebylo to nic moc. Vlastně to bylo dost špatné, ale ne úplně hrozné. A navíc mám takové tušení, že další díly budou ještě horší, takže dávám 2 hvězdičky. (Nepoužívám odpad, takže 1* je pro mě nejhorší hodnocení.) A proč že si další díly přečtu? No, asi jsem literární masochista.

15 24.08.2014

Během prvních 100 stran jsem si byla jistá, že se neudržím a knihu zkrátka odložím, nebo ještě lépe vyhodím z okna. Tak neskutečně špatné to bylo, především první prolog (kniha má dva), pročíst je jím bylo téměř bolestivé. (Což je trochu zvláštní, protože obyčejně bývá prolog/první kapitola nejvytuněnější část příběhu, zkrátka na nalákání čtenářstva.) Jak jsem ale postupovala dál knihou, postupně se všechno začalo zlepšovat. Na konci už to bylo skoro na tři hvězdičky, zatímco na začátku bych dala nemilosrdnou jednu.
I ty tři by ale byly málo oproti tomu, co se o knize naslibovalo. Revoluce se nekoná. Ydris žádný nový vítr do žánru nepřinesl, sága prozatím působí jak mišmaš Písně ledu a ohně, Zaklínače a Nočních běžců. Postavy jsou vyloženě archetypové, o každé z nich mám pocit, že jsem je viděla už natisíckrát. Možná s nimi autoři mají nějaké nezvyklé plány do budoucna a všechno se může obrátit o 180 stupňů, ale ať už je v plánu jakákoli neobvyklost či inovátorství, v této knize jsem to nenašla a hrdinové Ydrisu tak jsou jen ploché figurky chodící sem a dam, dělající to a ono.
Dále co se postav týče, z toho, že jsem o všech četla někde jinde, vyplývá, že se o žádnou z nich nezajímám. Možná to je jejich velkým množstvím na 300 stránkách nebo byli zkrátka nudní, ale ani jedna z nich nezaujala mou pozornost a jejich osud mi byl ukradený. Tudíž mi dramatické okamžiky na konci knihy připadaly jak plytký patos. Veškeré emoce, které měly přejít na čtenáře, se minuly účinkem a mé cynické já se nezaujatě ušklíbalo nad mrtvými těly hrdinových milovaných.
Další technická věc, kterou bych chtěla vytknout, jsou názvy kapitol, protože upřímně nedávají smysl. Většinou jsou pojmenovány podle postavy, z jejíž pohledu má být vypravováno, ale ne vždy to funguje. Kapitola s název Wrael najednou přeskočí k popisu z pohledu Nefrael. Další kapitola je pojmenovaná hned po třech postavách, přičemž jen dvě z nich vypravují a ta třetí se tam sice vyskytuje, ale nic z jejího pohledu není. Následná kapitola se jmenuje Slavnost mečů a popisuje stejně zvanou událost. Systém? Žádný.
V textu se také několikrát objevil přítomný čas, přestože celá kniha je psána v čase minulém.
Co se jazyka týče, ten je většinou jednoduchý a popisný, takže kniha díky tomu rychle odsípá, což je pěkné. Občas se snaží o lyrické popisy přírody, což se ne vždy daří, ale zas to taky není úplně hrozné. Sem tam se ale vyskytuje prazvláštní slovní obrat, který moc nedává smysl a zcela dokáže vytrhnout ze čtení. Celkově prostě takové meh, ujde to.
Co ale rozhodně neušlo, byly popisy. Ty byly problémové hlavně na začátku, kdy Wraelovi trvalo něco přes stránku, než se ze zahrady dostal na balkon domu, protože po cestě musel popsat každou židli po cestě tam. Popisovány jsou nejnáhodnější předměty té nejmenší důležitosti – rozložení místností, zbroje a zbraně (v rychlých bojových scénách, kam takové popisy nepatří!), tváře náhodných lidí, které potkáme jen jednou. Popisy postav obecně nestály za nic, všechny byly popsány od hlavy k patě, schématicky a bez fantasie – jako domácí úkol dětí ze základní školy – a každé byl věnován odstavec na třetinu strany, i v nepatřičných situacích. Co ale bylo třešničkou na dortu byl popis ženských postav. Zatímcou mužů se popisuje jejich zkušenost v boji, zatvrzelý výraz, vlasy a třeba povaha, u žen se dozvíme o jejich přitažlivosti a velikosti košíčků. Všechny jsou mimochodem čarovně krásně, ale fakt že jo, a mužská postava X od ní nemůže odtrhnout zrak.
Myšlenky hrdinů v kurzívě nebyly většinou nutné, kdyby tam nebyly, možná by bylo líp.
Co se děje týče, tak ten hodně trpí tím, že tohle je jenom první část knihy a dějové linie jsou zkrátka v polovině. Nic není dokončeno, na konci knihy jsme v podstatě tam, kde jsme byli na začátku. Pár postav změnilo lokaci, ale to je tak všechno. Chápu, z jakého důvodu autoři Ydris rozdělili do dvou knih, ale vzhledem k ději to podle mě nebylo správné rozhodnutí. Měli děj mezi oběma knihy poupravit nějak jinak, aby zkrátka byl přítomen i v té první, ale rozumím, že si chtěli nechat velké finále na druhý díl. Na druhou stranu, pomalejší rozjezd snad umožnil čtenářům se trochu lépe orientovat ve velkém množství jmen a pojmů.
Kniha má celkem dost chyb. Hodně dost. Nicméně nemůžu knize upřít posun, který udělala od první stránky ke stránce poslední. Pokud druhá polovina knihy a poté i celé ságy bude takto pokračovat, pak nevidím důvod, proč se po hvězdičkovém žebříčku nevyšplhat klidně i do silného nadprůměru čtyř (nebo dokonce pěti) hvězd. Tohle je koneckonců jen úplná rozehra celé série, ani ne jedna celá, hotová kniha. Už jen z toho důvodu, abych věděla, jak dopadla tahle, si koupím druhou polovinu. A koupila bych si ji i pouze proto, že věřím, že se autoři příště zlepší (jestli ne, napíšu recenzi dvakrát delší než tahle a bude hodně nasraná). Sice zatím nevěřím v jejich fantasy revoluci, ale kdo ví, třeba mě příště přesvědčí.

12 28.03.2018

Text níže obsahuje spoilery.

Co si představíte, když se řekne taková klasická Burdovka?

Já si představím následující - stupidní hlavní hrdin(k)a, stupidní postavy obecně, stupidní klišé a hlavně nesmyslné dialogy, primitivní, nudné a klišé vymyšlené světy a rasy, klišé zápletka, klišé Vyvolení, klišé mise za záchranou světa. Přesně tohle nám Michaela Burdová předvedla ve svých devíti předchozích knihách. A pak přišla ta desátá, která se od těch ostatních zcela lišila.

Totiž zcela... Stupidní postavy, včetně té hlavní, zůstaly, stupidní dialogy taky a zápletka jakbysmet. Jen tentokrát Burdová vynechala své vlastní světy a rasy (až na sirény), Vyvolené a misi za záchranou světa. Ale to nemění nic na tom, že Volání Sirény je dost špatná kniha.

První kámen úrazu byly postavy. Špatně vykreslené postavy bez špetky osobnosti - tedy snad krom "tajuplný sexy bad boy" a "tajuplnější sexy bad boy 2" a "tajuplná sexy mrcha". Ehm, zhruba tak. To je zhruba tak všechno o hlavních postavách - Liamovi, Derrenovi a Larisse. Nevím, co dál o nich napsat, protože:
1) se fakticky dali shrnout těmito pár slovy
2) neměli žádnou větší hloubku na psychologické úrovni
3) byli nerealističtí - jako, někdo takový vážně může existovat?
4) byli naprosto předvídatelní a obkreslení z těch nejzákladnějších archetypů
5) a pokud udělali něco nečekáno, vůbec to nezapadalo do jejích osobnosti (jaké???!??!!!!) a autorka tu 'šokující scénu' napsala jen proto, aby se neřeklo.

Tak! Prostě taková burdovská klasika (tj. brak). Ostatní postavy samozřejmě vůbec nestojí za řeč, poněvadž když se ani hlavní a důležité postavy nepovedly, jak by mohly ty vedlejší? Každá z nich by se nedala definovat třemi slovy, ale rovnou jedním - debil, andílek, stydlivka. A to je špatně.

Dialogy mezi postavami byly přirozeně vrchol novodobé literatury. Taková specialita této autorky, nechávat postavy mluvit jak puberťáky ze současnosti. Víte, v předchozích knihách, které se odehrávaly na totálně jiných planetách, výmluva, že takhle tam lidi prostě mluví, mohla fungovat. Tady ne. V Siréně se to odehrává na planetě Zemi, v Angii, ve středověku. STŘEDOVĚKU. To je takové to období s brněníma a mečema, kdybyste nevěděli.

Připomínám to, protože slečna Burdová to očividně zapomněla. Jasně, nikdo nemá rád středověkou literaturu a navíc je dost nedostupná, takže si ji jen tak asi nepočtete, ale zkuste tohle - zajděte do knihovny a najděte si nějakou hru od Shakespeara s překladem, který zachoval ten archaický styl, ok? Je to celkem sranda číst, ne? Takhle přece nikdo dneska nemluví, že? No... a teď si představte, že Shakespeare žil v renesanci, zhruba dvě století po tom, co se odehrává Siréna. Hm... No jo, ať žijou reálie.

Prostě, pokud chcete psát o středověké Anglii a nevíte o ní zhola nic takhle to dopadá. A netýká se to jen mluvy postav, ale reálií obecně, jako víra v Boha, měšťanské domy, styl oblékání atd. Prostě... fuj fuj, příště burdovka z dalšího vymyšleného světa, prosím.

A teď se dostáváme k tomu nejlepšímu. K zápletce!
K zápletce? K jaké zápletce...?
No, však víš... K zápletce... Ehm. takové to tentononc.
Aháá. Ty myslíš ''zápletku''?! Jako tamto, kde si Larissa vezme Liama, vyleze na souš a pak... ehm... no, něco se sexy tajemným dvojčetem a mořem a bla bla bla mám city a tak. Tahle zápletka?

Tak jo. Co říct o zápletce? Nic moc. Hlavně když vezmeme v úvahu, že jde o knihu pro čtenáře 15+, od kterých se tak trochu očekává, že už budou přemýšlet. V této knize se nic moc nedělo, aspoň tak mi to přišlo. No a pokud se něco dělo, bylo to také nijaké a nudné a předvídatelné.

A konec byl doopravdy fascinující, mohla bych napsat celý článek jenom o tom, jak blbý byl. Ach jo. Prej šokující.

A teď přichází na řadu ta část knihy, které se Burdová věnovala - jako obvykle - nejvíc. Romance!!! (*skřeky mučených hříšníků z pekel*) Co za mor tohle je, že autorky mají nutkání cpát úplně všude? Chci říct - jasné, Larissa musí flirtovat s Derrenem, to je přece zákon, ale fakticky TO MUSÍ BÝT NA KAŽDÉ DRUHÉ STRÁNCE, SAKRA??!!!!!11§1

Jo, já vím, že jo. Kdyby to aspoň za něco stálo, ale veškeré popisy té romatiky se mi zdály naprosto přehnané nebo nucené. A co má Burdová s tím svlékáním těch postav? Buďto jsou v nocních košilích (Larissa) nebo nahoře bez (pánové).


Shrnutí: Celkový dojem katastrofální. Burdová se dle mého názoru zhoršuje a zhoršuje. Její předchozí počiny také nebyly nic moc, ale aspoň měli nějakou šťávu, nějaké něco, co z nich dělalo sice naivní, ale vcelku zajímavá díla. Tohle něco posledních pár knih chybí. No, uvidíme, co dál.

10 14.02.2015

Takže jsem to dočetla... A podle hodnocení jde jasně vidět, že se mi to vůbec, vůbec, vůbec nelíbilo, i když to ze začátku, začátku, začátku vypadalo vcelku nadějně, nadějně, nadějně, tedy - vypadalo to, že by se Jsem Zlomená mohla rovnat předchozí dílu, dílu, dílu. Ok, přestanu s tím opakováním a hurá na "recenzi," nebo spíše seznam věcí, které mě na této knize neuvěřitelně štvaly. (Štvaly, štvaly.)

Text obsahuje SPOILERY. A nasranost.

První třetina knihy byla na poměry Mafi dobrá. Dokonce i lepší než většina předchozího dílu. Jasně, Juliette byla ufňukaná a sebestředná kráva a jediné, co se v knize odehrávalo bylo milostné drama, ale... dávalo to smysl. Vcelku. Prostě poněkud podprůměrné teenagerovské drama o mladičkém x-menovském páru, co jaksi nemůže být spolu. Ano, bylo to patetické, ano, všichni tam totálně přehrávali a, ano, Kenji byl jediná snesitelná postava. (Víceméně. Byl by o něco lepší, kdyby mu Mafi nevnutila zakoukanost do hlavní hrdinky. JAKO KAŽDÉMU JINÉMU CHLAPOVI SAMOZŘEJMĚ, VŠECÍ MILUJOU JULIETTE, WTF?!)

První třetina prostě byla ucházející - žádné (extra velké) nelogičnosti, žádné blbosti, žádné pitomosti a dokonce i vzletný jazyk Mafi, její přirovnání, metafory a jiné shity, které se do prostředí knihy vůbec nehodil, byl na chvíli vyřazen z provozu a kniha se zdála být vcelku fajn. No... a pak se to totálně pos*alo.

Víte, pořád si myslím, že kniha byla řemeslně o něco lepší než ta první. Mafi se rozkoukala, zjistila, jak všechno funguje, takže se jí psalo líp a ono to bylo poznat. Ale z morálního hlediska jsem knihou naprosto znechucená. Já, která četla všechno možné, nemožné jsem skutečně znechucena touto knihou, která říká, že je naprosto v pořádku randit/lézt do postele/vzdychat nad/flirtovat (??? nebo cože to ta Juliette vlastně dělá?) se zrůdou, která hlavní hrdinku psychicky mučila. Jako fakt?

Hele, Warner je fajný psychopat, zajímavá postava, ale příšerný, příšerný, příšerný love interest. Vlastně dost možná úplně nejhorší, o kterém jsem kdy četla. Haló, pamatujete na toho chlapíka, který chtěl po Juliette, aby zabila toho vojáka a toho MALÉHO CHLAPEČKA? Ano, byl to Warner, tento nyní zcela okouzlující mladík, kterému Mafi do huby strčila pár krásných slov a nad kterým se Juliette rozplývá, protože mu tvář vymodelovali sami andělé nebo tak něco (nutilo mě to vzpomenout si na Stmívání, hm).

Nicméně, je to ten samý chlapík, ten, který chtěl zabít tříletého chlapečka, ten, který mučil Kenjiho, ten, který je prostě naprostý magor, a bohužel i ten, kterého Mafi naprosto zvrhle romantizuje. (Během čtení mi na mysl Zdechlina od Baudelairea.) Něco takového mi je prostě prosti srsti, protože je to tak neuvěřitelně nezdravé, a nedokážu si představit, že by to takhle mohlo fungovat. Ne, vážně, představte si, že začnete randit s mučitelem dětí. Byee.

No a pak je tu maestro Adam, který naprosto dokonale slouží zápletce a rozvíjejícímu se milostnému trojúhelníku, který je ale celkem na nic, poněvadž je jasné, jak to skončí. Mám na mysli tu jeho teď už neodolnost Juliettině schopnosti. Skvěle to nahrává Warnerovi, definuje to zápletku a patrně i konec celé série, protože Juliette prostě potřebuje někoho, kdo by na ni šahal.

Adam byl v Jsem roztříštěná roztomilý zamilovaný chlapec, který by pro Juliette obětoval i kus nohy, ale ve Zlomené? Tady ho asi vyměnili. Adam je vzteklý debil, který na všechno nadává a mlátí pěstmi do stolu. Jeho vývoj (?) osobnosti byl ještě rychlejší a nesmyslnější než u Mučitele dětí.

Ti dva si mimochodem vyměnili role. Adam byl původně sympatický hošík a skončil jako příšerný vůl a Mučitel dětí byl psychopatický mučitel dětí a teď to jako je sympatický a romantický mučitel dětí.

A to, že to jsou bráchové je jenom třešínka na dortu, fakt. Originální jak zbytek knihy, fakt.

Dále, Juliette je sebestředná husa jako minule. Její superschopnosti z ní mají dělat drsnou a schopnou hrdinku, ale zase se to moc nepovedlo a Juliette má prostě hulkovské zachvatíčky vztečíčku, kdy mlátí do země a způsobuje zemětřesení. A jako vždy brečí, třese, téměř omdlívá, chvěje se a whatever. Jo a nově ještě umírá a odpadává jí hlava atd., když na ni nějaký klučina (především Mučitel dětí) omdlívá. Já nevím jak vy, ale když se na mně nějaký kluk (potažmo i dívka) podíval, tak mi ještě nic neodpadlo.

No a "příběh." Ráda bych se k němu nějak vyjádřila, ale jak teď přemýšlím… ono se není o čem vyjadřovat, protože tam v podstatě nic nebylo. Kdyby Mafi chtěla, kniha by mohla mít 100 stránek, ale né, čím víc vztahového, emocionálního a zcela zbytečného balastu, tím líp, však ONI TO ČTENÁŘI OCENÍ, CO?! Kvůli těmto blbostem se Zlomenina rozrostla monstrózních (vzhledem k ději) 392 stran!

Závěr knihy vskutku skvělý. Čím víc Mučitele, tím líp. Boží, úžasné, nádherné. Hádám, že k ostatním se dostane někde na straně 300, takže naprostá většina knihy bude jenom s ním. Ú-ŽAS-NÉ!


Sečteno podtrženo: Řemeslně lepší, příběhově apokalypsa a morálně sedmý kruh pekla. Proč někdo nemůže napsat knihu, kde by byl zdravý vztah? Co je na tom tak zatraceně složitého??? Ještě že jsem u minulé knihy dala ty 2 hvězdičky, protože teď můžu s klidem dát 1. (Odpad nevedu.) Už se těším na poslední díl, vážně, vážně se těším.

7 04.09.2014

Na mě to asi bylo až moc "klasické" fantasy - ve smyslu naplnění veškerých žánrových klišé, co se jak děje, tak i postav týče. Čtivost tomu neupírám, další díl (pokud bude) si přečtu.
Solidní 3* (Nepopírám vliv velmi vysokého očekávání po všech těch pětihvězdičkových recenzích.)

5 05.04.2020

Young adult urban fantasy, co se snaží tvářit dospěle, ale namísto toho, aby vyznělo komplexně a komplikovaně, se jedná o docela jednoduchou dějovou zápletku s stereotypníma postavama. Notné prvoplánové brutální scény vyznívají do ztracena.
Autor si prvních pár kapitol nechává veškeré informace pro sebe a mění dějové a časové linky v mezí odstavců a čtenář neví na čem je. Jakmile se to ustálí, nastávají klišé dějové linky s náctiletým superhrdinou a děckama v elitním vojenském výcvikovém středisku. Obojí jsme už viděli milionkrát.
Oba pubertální hlavní hrdiny od sebe nelze povahově odlišit, navíc oba zapadají do známých charakterových schémat: naivní superhrdina, co se snaží zachránit město a skrývá svou identitu před maminkou, a edgy bad guy, který je vlastně milej a má mentální poruchu. Všechny náctileté postavy jsou od sebe neodlišitelné a všechny dospělé postavy jsou ploché a děsně edgy a záporácké.
Kniha ale rychle odsýpá, časté akční scény (hlavně v druhé polovině) jsou povedené a zajímavé. Několik momentů je docela působivých. Nebylo to špatné. Druhý díl si asi přečtu.

(PS: Myslím, že se autor pokusil napsat "diverse" knihu se silnýma ženskýma, černochama a LGBT postavama, ale moc se mu to nepovedlo. Nakonec jsou stejně (skoro) všichni bílí, hetero a chlapi.)

5 17.08.2019

Jak se tohle mohlo stát (a vydat)?
Snažila jsem se najít aspoň jednu jedinou věc, kterou bych mohla vyzdvihnout, ale nic mě nenapadá.
Snad jen, že se kniha rychle četla, ale to bylo tím, že jazyk byl místy docela primitivní. Pár hezkých obratů, ale jinak samé jednoduché věty. Jinak postavy, děj, logika docela katastrofa. Úvodních 120 stran mělo být zkráceno na 30. Autorka má prostředí a mytologii asi hezky vymyšlené, ale přišlo mi to zvláštně překombinované a jaksi nekoherentní ve smyslu Pejsek a Kočička dělali dort. Zkrátka, četla jsem i fanfikce na Wattpadu, které byly kvalitnější.

5 12.05.2019

Velmi čtivá kniha. Dokonce tak moc, že první třetina kniha, což je jedna velká expozice a info dump, ubíhá rychle a nečte se jako článek na wikipedii, takže za to thumbs up. Vybudované zákonitosti světa se pak hezky vyplácejí ve zbytku knihy, Stehlíková vybudovává mix post-apokalyptického světa a fantasy uvěřitelně, navzdory mé počáteční skepsi. Atmosféra výtečná, postavy sympatické a uvěřitelné. Mínusem je malá dějovost, události v knize by šly shrnout do pár vět. Nicméně se těším na pokračování.

4 12.05.2019

Asi takhle - kdybych byla naivní a citově vyprahlá puberťačka, v rozmezí deseti až patnácti let, a nikdy bych nečetla nic ze žánru fantasy, patrně bych byla touto knihou velice nadšená. Žel bohu, mě je o pár let víc a četla jsem Tolkiena. Celá série se zdá jako dobrý start pro tento žánr, a pokud se ho nějaká čtenářka rozhodne dál sledovat, jistě bude s úsměvem vzpomínat, jak začínala u takových konin jako je tato.
POZOR! TEXT NÍŽE MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY!

Celá tetralogie obsahuje několik docela obvyklých klišé - putování za magickými artefakty, jež zachrání celý svět a taky hlavní Vyvolená hrdinka, byla pasé jak Brno. Co mě ale docela... ehm překvapilo (v tom blbým slova smyslu) byly právě jisté novoty a neobvyklosti ve fantasy žánru, o kterých bych se ráda rozepsala.
1. Elfové jsou samozřejmě vymyšlená rasa, tudíž si je každý může interpretovat, tak jak chce, nicméně když z nich slečna Burdová udělá partičku pitomých puberťáků mluvících jak v tomto století a my se přitom pohybujeme někde ve středověku, vypadá to opravdu blbě. (Vám to divné nepřipadalo?) Ne, vážně, bylo to opravdu opravdu OPRAVDU nesmyslné, nelogické, nepěkné atd.

2. Awrixel vstal z hrobu... ne, vlastně ne. Já strašně fandím, romantickej shledáním a a tak, ale když Awrixel ve Veži chcípnul a se jeho milá, Neilin, trpící depresí jak Bella ze Stmívání, když jí dal Ed kopačky, ho vydala zachránit, aby zjistila, že nechcípnul, a že je živ a zdráv a že ho zachránil Isgrael, ale on mu pak utekl a běžel za svou milovanou a když se pak později dozvídáme, že je očarován zlou mocí a snaží se sbalit kámošku Ellnesu a pak je očarován zpět kouzelným Minoutarem, který sežral zlatou rybku a proto umí plnit tři přání (dedukce) a když budou žít s Neilin šťastně až do smrti, tak to na mě bylo fakticky trochu (trošilinku) moc. Fuj!

3. Láska! -Když jsem tu knížku ještě měla doma, dělala jsem si takový malý průzkum. A víte proč? Hlavní hrdinka a její družinka se mi zdáli poněkud - děti, zacpěte si oči! - nadržení. Na prvních třiatřiceti stránkách je popis sexuálního harašení. Dobrá to harašení není sexuální, ale uznejte: "Jeho rty jsou tak vábivé, tak jemné a měkké... toužím je ochutnat. (Křištály moci Minotaurus str. 16)" A takhle to tam je furt. Něco ve stylu: Políbí mě a já se nečekaně zachvěju, dech se mi zrychlí a zorničky rozšíří a já v krvi ucítím něco, co jsem tak ještě nikdy necítila! (hormony, zlato). Celou dobu se tam vzdychá nad dokonalostí každého samce, který se v okolí vyskytne, ale k ničemu nedojde. Nejsem sice kdovíjaký fanoušek knižní erotiky, ale: "ráno jsem se vedle něj vzbudila nahá" by tam bejt mohlo, takhle to totiž bylo dost trapné. Na druhou stranu, cílová skupina je cílová skupina.

Ehm..., asi jsem se dost rozepsala... No, nicméně tato kniha se mi nelíbila, jelikož mi nebyla primárně určená. Tak! (jo, jasně, těch chyb jsem tam viděl milionkrát víc a mohla bych o nich psát ještě hodně dlouho, ale co, tři body vám budou muset stačit)

4 08.03.2013

Velmi dobré - The Final Empire v sobě neslo všechno, co si od klasické moderní fantasy můžete přát.

Zápletka byla promyšlená a překvapivá. Přinesla nečekané twisty a dodávala smysl předchozím momentům, o kterých jsem si myslela, že měly být z knihy vyškrtnuty. První půlku knihy jsem si myslela, že uhodnu, jak to celé dopadne, na to asi ale čtu málo detektivek. Z docela 'předvídatelné' knihy se rychle stalo něco neodhadnutelného.

Postavy byly sympatické. Nikdo nebyl otravný, nikdo nebyl nudný. Pár jich bylo zajímavých. Nikdo mě ale nechytl za srdce. Chyběla mi tam... nějaká emocionální komplexnost, a že potenciál k tomu ve všech těch tragic stories byl. Trochu tam chyběla hloubka - ne, že by se Sanderson niterními pochody svých postav nezabýval, ale nedostal se úplně na dřeň. A já pitvání psychického rozpoložení hrdinů zacházející až do melodramatu nebo pathosu ráda.

Na 600+ stránkách na to ale nebyl prostor - postavy se zabývaly intrikami, plány, boji. V knize se toho stalo spousta - tak moc, že jsem si říkala, že se Sanderson v nějakých 60% knihy zahnal do kouta a teď už příběh pomalu a útrpně dojede do konce. No... mýlila jsem se. Brandy Sandy to dokázal převrátit na hlavu.

Přesto... byla kniha zvláštně pomalá a strohá zároveň, což si trochu odporuje. Některé scény, které nevypadaly důležitě, se táhly, jiné, které měly být významné, nedosáhly svého potenciálu a neměly takový dopad - ať už pro postavy nebo pro příběh -, jaký by asi měly mít.

Ještě jedna věc - Sandersonovo psaní bylo jednoduché, což není vždycky na škodu, ale v případě takhle mohutné knihy bych ocenila umělečtější popisy, trochu té purple prose. Možná by se tak atmosféra světa budovala o něco líp. Ale bylo to moje první setkání s autorem, tak už vím, jaký styl od něj čekat.

Teď to asi zní, že tu knihu hrozně dissuju, ale on je to vlastně nitpicking. Ta kniha je skvělá a jediné, co ji dělilo od pěti hvězdiček je trochu víc emocionální devastace. Okamžitě sahám po druhém dílu.

3 08.03.2021

3,5*

No, tohle byla nuda. Což říkám jako někdo, koho politické zápletky baví. Stovky stránek ubíhaly a člověk měl pocit, že jsou vlastně prázdné, protože se na nich neděje - přitom děje. V knize se skrývalo spoustu zákrutů a podrazů a zvratů, ale nic z toho mě neoslovilo.

Spousta scén se v knize opakovala. Vin létá po venku, Elend vládne, nebo se o to aspoň pokouší, a vy máte pocit, že tu samou scénu čtete už napotřetí. Závoj tajemna, který se prolínal minulým dílem, zkrátka zmizel.

Žádná z nových postav zvlášť nezaujmula - snad krom Tindwyl. Všichni ostatní nováčci měli zhruba tak jednu charakterovou vlastnost. Ze známých postav byl Sazed jako obvykle malé světýlko na konci tunelu. A dalším postavám krom Vin a Elenda nebyl věnován skoro žádný prostor, nic nového jsme se o nich nedozvěděli, což je prostoru skoro 800 stran skoro neuvěřitelné. (Ještě teda OreSeur byl super.)

Významná část Well of Ascension se věnovala vztahům mezi hlavní dvojicí, což se dalo očekávat a bylo by nerealistické, kdyby se tomu Sanderson vyhnul, ale... místy se to táhlo a taky se myšlenkové pochody postav neustále opakovaly a jejich pocity se nikam neposouvaly. Bylo frustrující pozorovat, jak si ti dva spolu nechtějí promluvit. Ale nebylo to tak moc teen angsty jak to mohlo být.

Celá kniha jaksi klouzala po povrchu. Žádný rozhovor nebyl dost hluboký a upřímný, žádná atmosféra dost uchvacující, žádné ohrožení dost vážné. Přitom k tomu měl Sanderson všechny podklady! Ale to je něco, čeho jsem si všimla už při četbě minulého dílu. Možná jenom Sanderson nezachycuje Momenty™ tak, jak já ráda. Kniha byla plná nenaplněného potenciálu.

Ale na konci příběhu nechybělo skvělé vyústění, které knihu trochu zvedlo, ale zase nemělo na to, aby se tím vynulovalo trápení se přechozími šesti sty stránkami. Každopádně to navnadilo na poslední díl trilogie, na který se hned vrhnu.

Takže výsledem jsou tři a půl hvězdy znamená, že se mi to líbilo. Bylo to v pohodě. Ale nebylo to nic víc.


PS: Vím, že informace z předchozího dílu se musí na začátku knih opakovat, aby si čtenář, který po dílech série sahá ve větších časových rozestupech osvěžil pamět, ale fakt mi Sanderson ve dvou třetinách osmi set stránkové knihy nemusí připomínat, kdo je takhle postava, když se v knize objevila už popáté. Dík.

2 15.03.2021