lord-artoo komentáře u knih

Pohl má stylistický talent, ale z daného tématu se dalo vytěžit více. Si myslim. V podstatě je to taková nedotažená jednohubka, která v závěru stáčí pozornost jinam, aby ze své nedotaženosti vybruslila. Osobně mě dráždila nadměrná sexualizace příběhu (co může člověk čekat od pětkrát ženatého spisovatele?) a schizofrenně napsaná postava jezuity Kaymana, který není jenom špatný kněz (což by mi nevadilo), ale bludně uvažující kněz (což už mi vadí, protože to jen svědčí o Pohlově diletantismu).

A na okraj: Laser-books by měli zvážit kontrakt s některými překladately, popř. zaplatit korektora. Lze-li v textu rozpoznat podobu anglického originálu, který by se dal a měl přeložit více česky, kazí to dojem nejen z knihy, ale i z nakladatelství. Jako třešnička na dortu pak působí všudypřítomný vokativ od jména Roger: Rogu!

1 15.03.2015

Helé, anotace k této knize tak trochu lže. Tak trochu dost. Vlastně ani nevím, co se mi snažil autor říci. Snad že teď jsme lidé na vyšší úrovni, co by slovo hereze / kacířství neměli vypustit z pusy, protože jinak nám z ní začne páchnout kouřem hraničních ohňů.

Spisek působí značně nevyrovnaným dojmem - v prvních kapitolách jsem se marně tázal sám sebe odkud kam se Evans myšlenkově ubírá, v kapitolách pozdějších nabral trochu systematiky, ale setrvává výhradně na rozhraní středověku a novověku (že by snad proto, že hlavním zdrojem byla monografie "Heresies of the High Middle Ages"?). Kniha je značně eklektická nejen v práci s tématy, ale rovněž i zdroji, což neospravedlní ani její název "Stručné dějiny kacířství".

Jako katolík jsem se rovněž nemohl ztotožnit s některými vývody, což by asi až tolik nevadilo, pokud by spis sloužil jiným bratřím ve víře. Vsadím se však, že s koncem poslední kapitoly a závěrem nemohou souhlasit ani oni (budou-li věrní své víře), protože autor navádí k relativizaci vlastních pravd víry a snižování Kristova jedinečného díla spásy (na roveň Muhammada, Buddhy a ostatních "proroků") nazírá jako krok správným směrem k větší mezilidské toleranci.

A závěrem... nemáte-li k tématu nic lepšího (jakože se vždy něco najde), pak si knihu přečtěte, protože nějaké informace přeci jen podává. Měru vrchovatou však nečekejte.

Hodnocení: */**

1 18.11.2014

Zamilovat si Bonaventurovu mystiku může jen člověk, který si libuje v krystalicky čisté logice scholastiky. Nejsem oním člověkem. Ovšem coby rádoby-intelektuál smekám před genialitou mistra. No a ta studie C.V.P. je samozřejmě pecková. Neváhejte se tedy vydat do hlubin věku, v němž lidé považovali neprůstřelný argument za pravou cestu víry.

1 12.10.2014

Nevím proč, ale napadá mě srovnání s Lewisem, takže čtete-li Lewise, čtěte i Tillicha... nebo minimálně jeho kázání. Katolík se možná se vším neztotožní, ale to nic nemění na síle formy, jíž autor přitahuje Evangelium čtenáři moderního věku a píšu-li čtenáři, myslím tím nejen věřícímu.

1 04.08.2014

Jestliže lze na základě "Umění války" mistra Suna napsat knihu "Mistr Sun a umění obchodu", pak lze v brzké době očekávat knihu "Upřímná vyprávění poutníka o principech reklamy". Proč? Protože vás přečtení originálních Upřímných vyprávění dožene k touze odejít z domu, toulat se po žebrotě s modlitbou na rtech a knihou Filokalie (Dobrotoljubie) v tlumoku, aniž byste zvážili všechna pro a proti.

Upřímná vyprávění jsou pro svou pestrost forem (objevují se zde vyprávění, svědectví, výňatky ze spisů Otců, heslovité rady, duchovní rozhovory) velmi nevšední knihou, jež vyžaduje někdy jen chuť k četbě, jindy plnou koncentraci duševních sil - vždy však přináší obohacení! Za pozornost rozhodně stojí i úvodní studie Richarda Čemuse (dříve vydaná samostatně s částečně odlišným obsahem, vizte "Modlitba Ježíšova - modlitba srdce"), která velmi pregnantně shrnuje základní data o Filokalii a Ježíšově modlitbě.

Drazí uživatelé databazeknih.cz, toto je kniha, kterou si chcete přečíst pro svůj duchovní růst!

1 09.06.2014

Paní Uršula má úžasný styl, který dokáže zachránit mnohé - kdyby ho nebylo, nikdo by se za knihou ani neotočil. Tak jako u Čaroděje Zeměmoří je i zde hlavní myšlenkou díla rozloučení duše se silami temnot: první díl řeší osobní hřích hlavního hrdiny, druhý díl spíše nezaviněné spolčení. Gedovo hledání klidu však působí velkolepěji a je i myšlenkově bohatší. Atuán rozhodně není špatný, nicméně se jeví o dost plošší. Dle mého názoru je to dáno tím, že zde chybí osobní tragédie a hledání vlastního vykoupení, jaké nacházíme v prvním díle, a také proto, že se nejedná o "road story", která vždy působí lépe než příběh odehrávající se na jednom místě. I tak je to ovšem příběh hodný zamyšlení s ne tolik patrnou symbolickou bází.

1 01.05.2014

Pustit se do četby H. P. Lovecrafta byl jakýsi vnitřní popud. Do fantastiky už nějaký ten pátek dělám a neznat tohoto mistra hororu se zdálo být nezdvořilostí. Zprvu jsem pociťoval nesnadnost při četbě, resp. četba sama šla výborně, ale naladit správnou vlnovou délku chvíli trvalo. Snad s tím má co do činění i fakt, že se jedná o autorovy prvotiny a tak si mnoho z nich cestu k mému srdci nenašlo. Pak jsou zde ovšem příběhy či vize, které zadrnkaly na strunu mého vkusu velmi silně a to i za předpokladu, že jejich pointa vykukovala už zprostředka. Dávám tedy hvězdy tři, ale jsou to krásné tři hvězdy. Nikdo se přeci ve zkouškovém neodměňuje něčím špatným.

1 17.01.2014

Dílko je to jistě velmi oslovující, o tom nemůže být pochyb. Tím spíše, má-li jeho čtenář již určité předporozumění a chápe autorovy narážky či výzvy. Z tohoto úhlu pohledu je to jistě věc doporučeníhodná. Na druhou stranu jsem se nemohl zbavit dojmu, že obsah kapitol a jejich skladba vznikaly jak to autorovy zrovna přišlo na mysl. Hodnocení je tedy ambivalentní.

1 03.10.2013

Snílci jsou tak trochu jiná kniha. Přestože má děj, děj není tím podstatným. Její jádro leží v poselství, které je roztříštěno na desítky střípků rozesetých po celé knize. Musím se přiznat, že ač na to mám školu, ani já jsem nebyl s to dát všechny části mozaiky dohromady. Ale ono to snad není ani třeba. Kdo ví, zda se sám autor nedal při psaní díla unášet svou vlastní intuicí. Koneckonců pravá poezie (a že má tato na první pohled prozaická kniha k poezii velmi blízko) by totiž měla promlouvat k srdci každého člověka jedinečným způsobem. Pro mě se kniha jedinečnou bezpochyby stala.

Chválu si zaslouží i překlad Štěpána Smolena. Překládat Snílky rozhodně není procházka růžovým sadem (kdo nevěří, nechť si je zkusí přečíst v originále - volně se povalují na internetu) a překladatel se s nimi popasovat znamenitě.

1 08.06.2013

Jakkoli je autorův přístup krásný a oceněníhodný (touha pomoci), musím označit celý počin za zkratkovitý (nedůsledné pojetí antropologie), špatně užívající historicko-kritickou metodu (např. nerespektování kritiky forem přivede autora k názoru, že Rút měla něco s Noemi), neodborný, co se jazykových výkladů týče a tím pádem uvádějící do omylu.

1 21.04.2013

Poezie Romana Guardiniho na sto a jeden způsob. Je to však dobré čtení, zejména pro duchovní obnovy všeho druhu. Nechá-li se člověk proniknout myšlenkovým proudem autora, zjistí, že má k tématu hodně co říct i on sám. Smyslem je nechat se ovlivnit, nechat na sebe text působit, dokreslit črty a vybarvit je vlastní zkušeností, jít dál než sám autor, hledat neviditelné za viditelným, stát se křesťanem-mystikem. Připouštím, že styl nemusí vyhovovat všem, i já sám jsem se musel autora naučit číst a to nejen v tomto spisku.

1 25.02.2013

Frankovy povídky jsou paradoxně stravitelnější než některé z jeho románů. Přestože i zde se objevují světy, které musíte prostě přijmout za své a moc nad nimi nepřemýšlet, je četba pro svou vypointovanost na krátkém úseku snazší. Témata zůstávají typicky Herbertovská - genetická paměť, lidské experimenty s nedozírnými následky či střety dvou civilizací. Styl i zábavnost připomíná povídky P. K. Dicka.

1 03.02.2013

Je to velmi inspirativní čtení, téměř na hranici poezie (zkrátka typický Guardini). Úmyslem autora je naučit vnímat symbol jako živoucí skutečnost a to se mu daří, nechá-li se čtenář zasáhnout. Některé úvahy se však zdají uměle přestylizované.

1 12.11.2012

Ač nejsem revizionista a mám raději Devera, musím říct, že kniha podává velmi komplexní pohled na řadu dílčích otázek, které dnešního křesťana mohou tížit. Jen mi přišlo, že pánové příliš tlačí na pilu a všude, kde to lze, prezentují svůj pohled na věc. Na druhou stranu nic nového pod archeologickým sluncem.

1 24.10.2012

Měli jste někdy pocit, že Frankovi úplně nerozumíte? Mně se to stává poměrně často, ač vždy pochytím hlavní myšlenky, ty krásné, jedoucí jakoby na vedlejší koleji kolem mne profrčí, já se za nimi ohlédnu a třebaže jsem je viděl, nevím, kam měli namířeno. Heisenbergovy oči jdou o něco dál. Zde mám pocit, že mi ujel vlak, v němž jsem měl sedět. Ano, je to kniha, která se strefuje do problémů genetické manipulace, touhy po věčném životě a lidské dominanci, ale jako by Frank mířil výš, než byl s to čtenáři předat. Nebo jsou mé dojmy zkreslené vahou mračen odborných výrazů a reálií, jež zůstávají nevysvětleny, a kniha je zkrátka průměrná. Buď jak buď, je to Frank - hloupé to rozhodně není.

1 22.07.2012

O Anne McCaffrey jsem se dozvěděl skrze studium díla Ursuly K. Le Guin. McCaffrey je jednou z mála žen, která to dotáhla do pantheonu oceněných za celoživotní dílo v rámci Damon Knight Memorial Grand Master Award. Od knihy jsem tedy měl velká očekávání.

Jaké však bylo mé rozčarování, když jsem narazil na nesympatické jednorozměrné postavy, svět, který je rozpracovaný snad jen na mapě, a styl psaní odpovídající začínajícímu spisovateli. S výjimkou začátku knihy je děj tak nějak bez napětí, nedůležitý a epizodický. Lessa je postava typu "Mary Sue" a jejím antagonistou je neosobní kometa, která mi nemohla být více lhostejná.

Rozumím tomu, že se jedná o knihu určenou skupině young adult, srovnám-li však knihu s díly výše jmenované Ursuly Le Guin, která mnohdy psala pro stejné čtenářstvo, jsme kvalitativně zcela jinde.

Dám šanci druhému dílu v sérii, veliký posun však nečekám.

30.12.2023

Tři hvězdy za vleklé putování krajinou snů ve druhém díle, ALE jinak se jedná o originální fantasy, která se vydává cestou imitace mytologických příběhů a Jungovy psychologie (Moorcock sám staví na Campbellově Hero's Journey) a světe div se, daří se. Svět je hrubý a drsný jako život sám, hrdina-antihrdina Elrik je z masa a krve a příběhy (jedná se o dvě knihy v jedné) si žijí vlastním životem. Škoda jen, že se v Čechách Elrik nelíbil; na druhou stranu vzhledem k designu obálek se není čemu divit.

26.09.2023

Nechal jsem se zlákat titulem knihy a aniž bych věděl, co mne čeká, rozhodl jsem se ji přečíst. Všem podobným dobrodruhům pravím: "Slyšte má slova!" Dopředu se omlouvám za přímočarost svého vyjádření.

Na počátku knihy jsem zvěděl, že autorem knihy je jungiánský psycholog. "Hurá! To bude príma počtení," řekl jsem si, "takový Bruno Bettelheim."
A tak čtu. Celkem to ubíhá, protože jsou pasáže tak tři, čtyři strany dlouhé a já se prokoušu na konec první z pěti částí, která nese název "Interpretace: Sny ve středověkém Japonsku", a říkám si: "Hm, a co jako? Trochu subjektivismu. Trochu nekoncepční. Ale je to východňár, asi to maj jinak." A čtu dál.
Lidské tělo ve snovém deníku kněze Mjóe - další část. Fffffuuuu! Ahá... A smyslem těch třiceti stránek byló...? A co mi tahle mikrostudie o člověk, který si jako první na světě vedl snový deník, má přesně říct?
Japonská mytologie: Jak vyvážit bohy. Jsem študovanej teolog, tak jsem se těšil a... "dá sa", jak by řekl Moravák. Sic to je jen jednohubka a ne hlubinný vrt, kombinace religionistiky a psychologie byla celkem zábavná. Aplikace prázdného středu na šintoistický panteon - nápadité.
Japonské pohádky - estetické řešení. "Konečně ten Bettelheim?" Spíš moc ne. Zase to tak klouže po povrchu, byť jsou tam i velmi hezké myšlenky. Ve stoje tleskám za desátou pasáž (Krása dokonalosti a úplnosti), v níž autor skrze Junga vysvětluje japonskou estetiku.
Část závěrečná: "Torikaebaja. Příběh o záměně sexuálních rolí," je opět tak vzdálená a chce se říct zbytečná. Jedná se o rozbor příběhu ze 12. století, o němž normální smrtelník pravděpodobně neslyšel (proto mu kniha věnuje několik stránek v závěru, aby se ten smrtelník, alespoň trochu dovzdělal).
A konec.

A já si říkám: "Jaký je koncept knihy?" OK, jsou to přednášky, které autor kdysi přednesl a chtěl si je vydat, ale vzhledem k tematickému spektru... komu je kniha vlastně určena? Kdo ji ocení nejvíce? Já s tím měl a mám problém.
A co se stylu týče, autor obvykle odcituje či jinak seznámí čtenáře s určitým příběhem nebo pasáží příběhu a následně se vrhne na interpretaci, která je však tak strohá, že se jeví jako povrchní. Věřím, že autor měl v hlavě více, na papír se však dostal jen zlomek.

Summa summarum se mi kniha jeví jako velmi rozporuplná. Části o snech, mýtech a pohádkách jsou čitelné, ne však excelentní. Části o snovém deníku kněze Mjóe a Torikaebaja jsou zcela zbytečné. Knihu doporučuji... studentovi japanologie, religionistiky, literární vědy a psychologie. Tak. A teď ho běžte najít!

17.11.2022

Snad je to dáno tím, že jsem teolog, ale Božská invaze mě prostě nechytla.

Už při čtení prvního dílu trilogie jsem bojoval s tím, že jsou to prostě žvásty, ale Valis je uchopitelný a zajímavý jakožto zpověď blázna/vizionáře, s nímž se člověk sžije, jemuž uvěří a spolu s ním nenachází pevnou půdu pod nohama.

Božská invaze se čte snadněji, což je v diskurzu o božských věcech paradoxně na škodu. Teologie by měla mít trochu apofatický ráz (a nebo bláznivý ráz, který funguje vlastně dost podobně), protože jinak hrozí, že je božské/transcendentální tajemství olupováno o ono tajemné. Rudolf Otto kdysi definoval posvátno jako něco velkého, co člověka přesahuje, čeho se člověk obává, před čím se třese, a současně něco, co jej přitahuje a vábí. Dick v Božské invazi odebral posvátnu velikost, schopnost fascinovat a v posledku i působit obavu. Jím odvyprávěný příběh činí z božských věcí housku na krámě; strhává roušku tajemství a odhaluje za ní dobře promazaný božský stroj bez špetky proměnného "lidského". Chápu, je to beletrie, ale! Takový C. S. Lewis v rámci své kosmické trilogie boží tajemství ukočírovat dokázal, je škoda, že se to Dickovi (dle mého názoru) příliš nepovedlo.

27.06.2021

Absolutní básnická prostituce! Nepovažuji se za znalce poezie, ale tahle sbírka je rozhodně silně pod úrovní mistra. Naivní básničky, jimiž se Vrchlický snaží komentovat Pirnerovi obrazy, jsou k uzoufání nudné a vyumělkované. Fuj ale!

25.03.2020