JP komentáře u knih

Trochu něco jiného, než jsem očekával. Kniha se skládá ze dvou částí, v prví se "detektiv" Marek prakticky nastěhuje do bytu muže, který údajně spáchal sebevraždu, aby začal shromažďovat informace (podezření, že nešlo o sebevraždu, nýbrž o vraždu). Marek je dost slušnou část textu tak nějak, uprostřed banalit (co působí jako pomalý úvod, přičemž každý akt jakoby má vlastní důležitost, vlastní kapitolu), přičemž žádná tak nějak k ničemu pořádně nevede, je to jako prolog. Zemřelý David byl schizofrenik, ale i spisovatel, takže se Marek pouští do čtení textů (na posilněnou si pak přináší oblíbený český stravovací trojboj: pečivo, paštiky, minerálky) a pokračuje kontaktováním jeho známých a lidí z jeho života, přítelkyň, rodiny, zatímco si ustele v bytě, dělá si tam "kafe" (...) a jelikož je kniha tolik koncipovaná a dotýkající se schizofrenie, začal jsem si brzy říkat, že Marek a David je jedna a ta samá osoba, ale než se příběh nějak rozjede, tahle část udělá BLIK a skončí, hodně toho jaksi zůstane nedořečeno, což se mi taky líbí ("fuck them readers"). Následuje asi třicet stran různých barevných maleb a grafik (na křídovém papíře, což je taky fajn - tady asi, jestli chápu, kniha má "autorské grafiky" přímo na obálce, já mám totiž vydání jen s bílým textem názvu knihy a autora a samozřejmě Take Take Take dole), což je z mého rajónu, rád přemýšlím o mixu vizuálu, grafik, ilustrací, s textem ve vyprávění, ale zároveň tady i moje nadšení končí. Druhá půle pak spíš krouží pomalu ke konci, povídka za povídkou, které mají být povídkami Davida... a je to takovej Bukowski-light, samý sexy filozofování, štěrbiny a "něco navíc k zakousnutí k tomu". Druhá půle spíš jen přidávala otázek, zároveň bylo horší se tak nějak chytat, v momentě se zkrátka příběh zamíchá a je po něm. Pak grafiky. Pak povídky, kde je to terapie, filozofování okolo a vně terapie, objeví se i guru, sebehledání, lobotomie, ale víceméně je to bez kontextu takové to typicky lynchovské "jen autor ví". Je to zkrátka mapa, kousky, úlomky. Taková asi těžko nalákatelná publikace, zároveň ale určitě ne úplně vaše tradiční letní čtení. 7/10

2 15.09.2023

Je očividné, že Havlíček byl primárně prozaik, protože jeho poezie je i v kontextu jeho doby jaksi "v hávu starší lyriky, kostrbatější"... i tak je ale současně hutná, baladická, chladně beznadějná... a nešetří se slovy a popisem tohohle všeho, jako temná omáčka, kterou musíte míchat a pokud máte pro takové motivy a nálady slabost, určitě vám i sedne. V jeden moment, jsem si říkal, že je to až lovecraftovské, ale to spíše některé z básní na počátku. Beznaděj, čas, plynutí, mrtví, syfilitici, prostitutky, sebevrazi, obyčejné lidské tragédie ve své prosté syrovosti, vše se to tak nějak objevuje a někdy jsou ty obrazy "silné na dotek". Na jedné stránce jsem dokonce našel červenou, jakoby spršku, jako když se rozstříkne barva, jakoby se někdo dotkl toho místa krví, nebo mu tam spíše vytryskla, pravděpodobně nějaká drobná chyba během tisku, ale i to, spolu s úvodními básněmi a čtení téhle sbírky během doznívajícího, leč stále slunečného dne, "čtení paprsky Slunce", přispělo k zvláštní náladě. Asi ne úplně něco, co by vám odkrylo "nečekanou geniální stránku mistra psychologické prózy Jaroslava Havlíčka", jako spíš zajímavý náhled na to, že se věnoval i poezii, je očividné, že v ní není úplně jako ryba ve vo... v AKVÁRIU(!) a že mnohé věci mu neladí, ale určitě se tu našly i básně, verše, co stály za to.

(Věční chodci)
"Hnůj, který prve z vozu rozházeli,
mrazivou nocí kouří na poli
Sinavá záře měsíce Ti bělí
líce, jež včera líbal kdokoli.

Svěšené ruce mají černé stíny,
bezbranný pohled bloudí dokola.
V setmělých srdcích vážíme své viny,
čekáme na hlas, který nevolá.

Za stopou stopa - zlenivělým časem -
kráčíme, hlavy k zemi chýlíce.
Za marným žalem, za mlčícím hlasem...
Ďas dýmá v roli, v záři měsíce."

(...)

"Pamatujete - dávný bál...
bílé a černí se točí...
Tenkrát jsem se zamiloval
do vašich dětských očí...!"

(...)

(Oběšenec)
Cizinec vkrad se do našeho sadu,
na větvi jabloně se oběsil.
Terč měsíce se přehoup přes ohradu,
mrtvého v mrtvé oči políbil.

Vítr se zvedl, chopil se ho v pasu,
otočil líc od obludného jasu.

Květ jabloně slét do vlajících vlasů,
vítr ho smetl do trávy a vyl.
Rozvířil orkán nesčíslných hlasů.
Mrtvý se opět k světlu otočil.

Bělavě šedá zjevila se líce.
Smutně se dívá mrtvý do měsíce

Oblak jde nebem. Vítr mrtvým točí.
Jak vločky, květy rozvály se tmou.
Lupínků prška zalepila oči,
a velké, bílé, jako hvězdy jsou.

Zoufalý obrat. Kouzlo mizí sváto.
Mrtvý se houpe v taktu. Moderato.

Píďalka měří šaty sebevraha.
Mříž stínů jme ho v přelud žaláře.
Výmluvný vítr recituje: "Drahá..."
A s pohnutím zří měsíc do tváře.

Viď, viď, vrzají vlídné větve stromu.
Mrtvý zří chmurně k zavřenému domu."

1 14.09.2023

(SPOILER) Trochu flashback k období, kdy jsem četl de Sada, ale ten měl ještě ten aristokratický jazyk a vyjadřování, což dělalo jeho psaní navíc i perlu číst a nesmát se u toho. 'Markýza Bella Patti' (přál bych si slyšet Roberta Benigniho to vyslovit), porno (s příběhem, takže spíš pro ženy), ale jak řekl Robert Whittaker na otázku, jestli by někdy zápasil se ženou v MMA... "Would I fight a girl? Yea." "Would you?" Robert: "EQUALITY." Samozřejmě jde o vtip, ale o obdobné rovnosti, nejen ocasu, je i tahle knížka, krom teda toho, že je o archetypické ženské fantazii, zkrocení bestie. Bella Patti je movitá, krásná, svobodná a utápí se ve své bezbřehé sexualitě, když na ni, řádně rozjetou, jednoho dne narazí Enrico, který připlul na její ostrov se svou lodí, a který je něco jako kapitán Casanova. Enrico (bestie) je hřebec a krása ženy mu nedá a tak jí očarovaný zrasí tak, že to pak Patti nemůže pustit z hlavy a tak když se následujícího dne vzpamatuje z toho, jak ji někdo hodil pytel přes hlavu a víceméně si s ní dělal co chtěl (akt, za nějž je dnes řadu mužů z nevysvětlitelných důvodu odsouzena k trestům odnětí svobody - ano, asi to psal muž, haha), markýza, oblepená semenem, močí a šťávami, si řekne, že musí Enrica (ten tou dobou už bral v klidu roha ve své lodi) dohnat a "oplatit" mu laskavost, přičemž tak snadno učiní a bestii zkrotí hlavně tím, že je tak svobodná a úžasná a on jí nedokáže odolat a chce být jejím mužem (což původně nechtěl, "aby nezkazil dojem, na který mohli oba vzpomínat") - takže typické námluvy znásilňováním. Čekejte, co očekáváte a budete to mít (ale kniha se dočkala už pěti vydání, a to nemá jen tak nějaká kniha, takže možná, že tohle je ta Über-literatur). Porno béčko s nadsázkou. Hodně vyplňování. Hodně tekutin. Arrivederci.

3 14.09.2023

"Dává to asi takový smysl jako manuál k japonskému videu." (...) Moderní česká p(r)óza. Was ist das? This fucking Rudiš guy. He is driving me fucking nuts, man. To jsou tři jazyky... a dává to v součtu asi stejný smysl jako 'Grandhotel'. "Boom, I'm so postmodern. And they all drink lemonade, THE END." Bože, něčemu tak hektickému... co podle mě není psaní (ne v rámci toho, jak se to samo prezentuje), nemá to rytmus, nemá to srdce... se u nás dávají nominačky a Magnesie, atd., tahle cena pro mě začíná být asi tak valid, jako kdyby mi někdo na potravinu nalepil, že to zkontroloval a ošetřil sám Babiš... asi se spisovatelům dávají špatné Magnesie, protože některým evidentně spíš chybí hořčík. Rudiš, dej si hořčík. Danke. 4/10

5 11.09.2023

Reklama na peyotl, který "sjednouceje tělo se Světem, protože jazyk lže". Největší iluze je iluze oddělenosti. A další iluze je iluze vědomí, iluze toho, že jsme svobodní. Jenže to nejsme, jsme zaneprázdnění imaginárními starostmi, nicotnostmi. Jsme pokroucená kola. Duits vidí, že slova nikdy plně nepostihnou realitu. Peyotl sjednocuje, odhaluje deformance. Neschopost lidí čelit psychedelikům je neschopností lidí čelit tomu, co za pravdu vám je skrze ně odhaleno a nutí vás to čelit téhle realitě, realitě, kde vše splývá a je jedním, kde jazyk, jak jej používáme je prázdný, je "hračka", protože Svět, jak jsme jej utvořili v naší "kolektivní" společnosti je "komfortní", ale vzdaluje se skutečnosti, je "mrtvý"; váš nábytek vyjadřuje "úzkost", vše, na čem lpíte, váš celý život v jádru vyjadřuje úzkost, miliony lidí žijících v konzumu, krmeni falešnými zprávami z médií, krmeni falešným jídlem. (Mexická civilizace je daleko méně násilná, než si globálně představujeme - jak se na to díváme? Nikdo si už nepokládá otázky, jen konzumuje). Nemálo osvícených lidí věří, že tohle je důsledek převážně vzdálení se přírodě, kde vnímáme právě, že vše je jedním, něčím, co pulzuje dohromady v jisté synergii, a to je něco, čemu se individualistická a roztříštěná společnost ("západní filozofie a její bezpečný přístav rozumu, který chybně považuje za poznání") a jak se podle ní lidé řídí, odnaučila. Jak je psáno už na přebalu "Pravda je zcela prostá. Ale nevyslovitelná. Abychom ji dokázali vyslovit, museli bychom vynalézt novou gramatiku, a tedy i novou logiku. Protože ji nedokážeme zformulovat, musíme se zatím spokojit s tím, že ji vyjadřujeme. Právě to dělají básníci." Já. Dualismus. Schizofrenní pojetí společnosti. Duits je fajn, rozuměl bych si s ním. Pravda.

2 09.09.2023

Rasističtí Britové v Barmě, tři sta plus stran. Unavující.

1 08.09.2023

To znovuobjevování neznámé historie je stejně něco. Josef Šmejkal, v zámoří přezdívaný BIG JOE, byl svého času světově známé zápasnické jméno, které ale nezasvěceným asi příliš neřekne, koneckonců je to už hodně stará a specifická historie. Ani já o jeho existenci ještě donedávna neměl ani ponětí. Tahle autobiografie, sestavená ze seriálu, který publikoval od roku 1929 v Pražském ilustrovaném zpravodaji (Take Take Take a Vyšehradskej jezdec, respekt za složení téhle skládačky), nás provádí "slovy mistra" od začátků a toho, jak se k zápasení dostal, po jeho světové úspěchy a život zhruba během let 1890-1922. Postupně si člověk projde kopou mnohdy typicky česky humorných momentek, spoustou soutěží, spoustou hlášek (Hladovějíc v Düsseldorfu: "Ježíši Kriste, ty ses postil čtyřicet dní, ale nezápasils."), mnohdy klasických "podrazů ze života", archaickou mluvou, která tomu dává to správné koření specifického období, ten punc, stejně jako životní nadhled, dnes už možná dost zapomenuté, přesto velmi české vlastnosti. Šmejkal zápasil všude po Světě, napřed doma zvedal koně, později ve Španělsku skládal býky (ač byla tato zkušenost, na první pohled heroicky vyhlížející, vlastně dost traumatická a šílená) - ale ono se to dalo čekat, jako kdyby osud volal a tak Pepík zbořil kamna ve škole, dostal nařezáno a tak se zvedl a šel a zápolil s obry všech národností, procestoval Svět, "přežíval", ženy z něj tekly (např. německá baronka, nebo dcera amerického velkostatkáře, která později skončila v blázinci), Josef Šmejkal si jel zkrátka svoje a hodně se mu toho v životě stalo ač ve středobodu skoro vždy byl hlavní focus na zápasení - zápasil i s Frištenským (doporučuju si najít video), potkal se i s Vlastou Burianem a celkově zpopularizoval zápasení. A nutno dodat, že jde cítit, že se svému řemeslu věnoval plně a za život srazil hřebínek stovkám mužů a přišel si během toho na slušný peníz (a hlavně prestiž, jméno, sponzoring), ač ke konci, jako spousta atletů, skončil s prázdnou kapsou - snaha vlastnit a provozovat pivovar, později i hotel, dopadla krachem, zato nebyl během války odveden. To vše prosakuje na stránkách, kde jde Šmejkal typicky většinou hned k věci "byl jsem tam a tam a byl tam ten a ten, položil jsem ho na lopatky za deset minut, dalšího za patnáct..." Za nádech doby je to publikace-chuťovka, člověk se přenese tak nějak všude, skoro jakoby neexistoval limit na to, kam se může jít a co se může dít.

2 06.09.2023

Oproti filmové adaptaci je to popisnější, bez výrazného dramatického, či emocionálního klimaxu. Jen námět zkrátka nedělá příběh.

1 06.09.2023

Nálada doby tu určitě je. Z momentu do momentu, člověk prochází a snad i chápe tyhle, asi hodně osobní, vzpomínky autora, které jsou ale zároveň bez kontextu spíše jen jakýmsi zábleskem. Moc se z toho chytit nedá, zároveň to ale není vůbec špatné.

"Přiznám se, že ani přesně nevím, proč to vykládám. Tento text není veden touhou cokoli rekonstruovat. Je pouhým pokusem o určitý způsob existence. Pocit naprosté výlučnosti zvuků a světla vzbuzuje představu přesahu, vyústění do nějakého jiného rozměru. Když nyní vidím svoje tělo, jímž protéká jas lampy, připadá mi, že hoří tímtéž ohněm jako kterákoli rostlina. Průzračné tělo pod lampou v hustém šeru, způsobilé dávat život. Vidím, jak z mého těla vystupuje tělo jiné, nadané toutéž silou, promítá fantastické obrazy do koutů noci. Odjaktěživa toužím napsat příběh svého života, abych posléze zjistil, že neexistuje. Cokoli, čím jsem žil a co se jevilo v ten který čas zcela oslnivě, ztratilo význam. A přesto se zdá skoro nemožné, aby příběh neexistoval. Jakási viditelná nit přece být musí."

""Napíšeš mi?" zeptala se ho s toutéž živelností, na kterou ani po letech nemohl zapomenout.
"Asi spíš ne," zapálil si.
Veliká okna planula do ulice skoro jako oheň, u kterého se hřáli, když civilizace skončila."

1 30.08.2023

Obšírně politická heinleinovka, s nejednou úsměvnou outdated myšlenkou, speciálně pokud jde o PC technologii. Heinlein je revolucionář, nemá věci domyšlené, ale nechybí mu pro ně zápal. Nicméně, příliš politiky, vlastně mi přišlo, že krom AI otázky je to hlavně o tomhle, snad jen téma vícero partnerů věci trochu promíchalo, okořenilo. Čekal jsem, že to bude víc jako 'Dveře do léta', ale ono se to spíš blíží tou politickou angažovaností militantnímu filozofování z 'Hvězdné pěchoty', která, dle mě, fungovala líp jako parodie (geniální filmová "adaptace"). Heinleinovi fans jsou asi taky dost jinde.

4 30.08.2023

Guillermo Rosales byl dost nasranej spisovatel a člověk, co hodně zápasil s vnitřními démony, byla u něj diagnostikovaná schizofrenie, byl to nadějný fabulant, co uplatňoval svůj talent, ale taky měl vztek a byl to komunista a pak zase nebyl, byl schopný mlátit svoje přátele a pálil svoje rukopisy, ke kterým se i (pokud to jinak nešlo) propáčil, i přestože se je jeho matka snažila zamknout a schovat. Navštívil i Československo. V 'Boarding Home' je hlavní hrdina, autorovo alter ego, tak trochu chytrej jak rádio, protože byl komunista a přečetl všechnu vyšší literaturu a je z Kuby a je poněkud dobrovolně hospitalizován v ústavu, kde jsou chovanci ojebáváni dvěma despotickými vychovateli, kde se chčije na zem a dělají všechny možný chuťovky. V tomhle panoptiku se pohublý hlavní hrdina, který má, řekněme, občas problémy s agresivitou a prořízlou pusou, snaží najít svoje místo, zatímco jím zmítá vnitřní nepokoj. Později se, po pestré řádce vedlejších postav, objeví na scéně hospitalizovaná žena se jménem Francis, která ho v podstatě nechá ji škrtit a znásilňovat, znásilňovat a škrtit... a tak se do ní náš Mirek Dušín zamiluje, aby se pak spolu rozhodli utéci a začít nový život... syrové čtení, se vztekem pod povrchem, nemilosrdné, stejně jako Rosales a jeho život sám, ale zároveň asi taky nic novýho pod Sluncem.

1 25.08.2023

Úderná sbírka (samozvaného) antibásníka Nicanora Parry, kde, pokud neznáte jeho styl, vám možná chvíli potrvá se na tu údernost naladit, ale za mě vyvstává především jeho nemilosrdná ironie, se kterou nešetří absolutně žádné téma. Škoda, že je asi dost obtížné docenit pravé kvality autora, jako je tenhle, pokud čtenář neumí španělsky, přijde mi, že je to zase jeden z těch případů (jako třeba Céline). Je toho i dost málo publikováno v angličtině, i jiných překladech, pro nás ne, ale v rámci španělsky mluvících a publikujících zemí je Parra velké jméno a úplně jinde a vůbec mě to nepřekvapuje, protože i takhle mě to dost zaujalo a četl jsem s dost slušným zaujetím.

2 14.08.2023

Tolik pocitových asociací a nuancí, které text vyvolává a jak mezi tím vším přechází, ač vás místy jakoby až záměrně hypnotizuje svojí skoro až dutostí. Možná je to mým vlastním rozpoložením... a možná jsem se chytil do pavučiny.

1 11.08.2023

"Když jsem se jednoho z nich zeptal, kudy se dá jít na záchod, odpověděl Don't problem, baby a zůstal na mě civět.
"?" (...) Meditace, mystifikace o groteskní vizi Číny, kde všechno tak nějak spíše tušíte okolo, zatímco jedete ze situace do situace, i když kontext úplně nechápete.

1 11.08.2023

O rytmu a o narušování rytmu. Jako když sleduju box. Významově to pořád skáče mezi totálním prázdnem a významem, co se snaží být tak hluboký, že ani nejde odhalit (protože tam není a převezl jsem vás, červi!). Nakonec se ale nelze zbavit dojmu, že je to převážně o hraní s formou - trochu mi to v té hravosti připomnělo texty WWW Neurobeat. Tašo patří k těm, kteří slovy zrovna moc neplýtvají, pro případ, že by jich byla škoda.

10.08.2023

Dost podnětný ponor do mysli toho, kdo, pokud vás to zajímá, vlastně T. G. Masaryk byl. Dětství, "sen o maturitě" (taky se mi občas zdá). Bystrá mysl s rozhledem, dokonce se vyjadřuje i k otázkám jako dnešní "NoFap", zdravá strava; nekouřit, nepít, "nejíst příliš vejce, slyšel jsem, že to prý není zdravé". "Člověk si stěžuje, když nemá rád svoje povolání." Pokrytec Tolstoj, rádoby asketa a mužik. Ruský lid vs jejich vládci. Smetana. Svatopluk Čech. Neruda. Masaryk byl světový, stejně jako jeho názory. Filozofická část je trochu hůře uchopitelná, řekl bych (ač obsáhlá sdostatek). Bavilo mě Masarykovo časté používání ani ne tak anglismů, ale vyloženě anglických výrazů (czenglish) - možná protože mi to připomíná DJC.

2 07.08.2023

V první třídě jsem velice často zapíral, kdo rozpoutal rvačku ("Yep, thats me."). A pak se většinou stejně zjistilo, jak to bylo a viník byl potrestán. To, že vám pak ti samí lidé nevěří, když řeknete pravdu tak, jak byla, je tak nějak nasnadě. A stejně tak mi přijde zvláštní, jak dotčeně Banga reaguje na to, že Gadžové se dívají na Romy tak, jak se na ně dívají. Banga tu totiž staví tenhle naivní obraz oběti v demokratické společnosti. Ale jsou za tím podložené zkušenosti. A v obecné rovině je lidem jedno, že jeden, dva, sto, tisíc, takoví nejsou, když drtivá většina je. Integrace vietnamské menšiny, většinou daleko skromnější (opět, i jejich menšina má tu a tam řekněme aspekty organizovaného zločinu, ale jak se chovají, jednají, jejich přístup není iritující), mi přijde zdařilejší, čistě pro srovnání. Pokud se bavíme o autobiografickém aspektu samotného textu, o Romovi, který se dostal ze svého zázemí k novinařině, je to ok, pro někoho to může být inspirující. Za sebe doporučuju spíše knihu 'Tatitatitati' od maďarského autora Tamáse Jónáse, která je, řekl bych, mnohem lepší. Na Bangovi je zajímavé to, že je to tuzemsko a během devadesátek+, ale jinak asi nic, nemluvě o tom, že jeho vlastní bratr vydal taky autobiografii, kde je vše zase řečeno obráceně, což se taky vzájemně úplně nevylučuje, ale působí to úsměvně a ironicky, protože jakoby si člověk říkal, že ty předsudky vždycky nakonec mají něco do sebe. Magnesia opět cpaná hlavně z politických důvodů.

7 31.07.2023

Je to taková ta klasická kahudovská lyrika, co jde "odnikud nikam" - devadesátá léta, Česko, samé barvité popisy krajin, nálad, postavy, co se snaží bojovat se svojí realitou, s nudou, s vlastním životem; samý kundy, samá špína, sex, díry, prdele, hrdina nerad dívky líbá (dělá to jen kvůli nim) zato je ale expert přes všechno ostatní (de Sade hadra). Otisk doby, otisk nálady, které se snaží být záznamem tehdejšího života a myšlení. Nevím jestli si myslet o množství eskapád Kahudovy fikce spíše to, že zažil toho sexu tolik a je to takovej Turbo Lover ("Than we race together, We can ride forever!"), nebo vlastně vůbec žádný, když o tom tak vehementně a často mluví. Ale co na tom sejde, jestli to byla realita nebo ne, když je to realitou téhle fikce, že? A co na tom sejde, když to tam Kahuda zdánlivě sází, jak kdyby cokoliv, co ho napadne bylo hodno záznamu - protože třeba je. Ale zároveň jeho knihy často působí jako laciný péčko, komedie. Ale i tak věřím, že jde pořád o pozoruhodný zjev na poli moderní české prózy, který, když vás jen trochu něčím osloví, tak bude člověka bavit.

1 29.07.2023

Výtečná syntéza Ryszarda Kapuścińského (z roku 1993), kde dává víceméně skvěle nahlédnout do ruské mentality během ale i po rozpadu Sovětského svazu, kam podnikal cesty v průběhu let. Vzhledem k současnému dění je zde skvěle načrtnut fakt, že Rusko bez Ukrajiny je jaksi jen "odsunuto na sever do lesů". Obraz Ruska, jaké bylo, jaké je a jak přemýšlí. Země bohatá na suroviny, ropu, zemní plyn, rudu a snadnou monopolizaci. "Špatná půda a její bohatství jsou proti lidu a podporují silnou státní moc - to je jeden z velkých paradoxů Ruska." Na to, že jde o třicet let starý text polského reportéra, je 'Impérium' stále stejně aktuální jako v době vzniku, především, protože se neopírá o nějaké internetové dezinformace, orientované jedním či oním směrem, ale o legitimní, nezaujaté zkušenosti.

4 27.07.2023

Jak je mým typickým zvykem, začít s autory u jejich nejméně reprezentativní práce, tentokrát mě zastihl Rushdie v období, kdy mi dlouhé romány nic neříkají a tak jsem si k seznámení zvolil jeho 'Languages of Truth' (2021), sbírku esejů, kterou jsem si asi týden předtím, než jsem se do knihy pustil, listoval v knihkupectví (ale samozřejmě jsem na ni už několikrát narazil a dumal, jestli si knihu nekoupit), viděl známá jména, Beckett, Vonnegut. Je to převážně o umění, umělcích a svobodě slova (i např Aj Wej-wej v Číně, jehož dokumenty jsem jednu dobu celkem sledoval), což je samozřejmě téma, pro tohohle autora téměř ikonické, přes Írán (fatvu) a útoky; nemluvě o tom, že před necelým rokem byl Rushdie pobodán (což je v Anglii denní chleba, innit? ale stalo se to v NY). V téhle sbírce je ale zajímavé nahlédnout za oponu, co oceňuje, někteří autoři byli i moje krevní skupina, nejvíc mě oslovila ta závěrečná část o Beckettovi (překládám to volně) "Já, o kterém nic nevím... (...) Muž, který mluví úžasně anglicky se rozhodne mluvit francouzsky, což mu činí velké potíže. Takže je povinen obezřetně volit svá slova, přinucen se vzdát plynulosti a najít obtížná slova, se značnými potížemi a posléze, po všem tom hledání, to vše zase dá dohromady v angličtině, nové angličtině, obsahující veškerou složitost francouzštiny, hrajíc si s myšlenkou druhého jazyka, s novou angličtinou, která má sílu změnit angličtinu navždy. Tohle je Samuel Beckett. Tohle je jeho dílo. Je to věc, která mluví..."

1 18.07.2023