jozik_v_tumane komentáře u knih

Úmorné. Kdybych měl hodnotit, jak mě to bavilo, tak jednoznačně nula hvězd. Dočetl jsem to jen díky pochybnému intelektuálnímu zájmu o problematiku, se sebezapřením. Opravdu si nejsem jistý, jestli autor píše tak nudným stylem proto, že prostě neumí psát, nebo protože chce takto reprodukovat šeď, zoufalství a bezvýchodnost popisovaného světa – jednoho sovětského lágru. Asi je to kombinace obojího. Nemá to vůbec žádný duchovní přesah, nevidím v tom vůbec žádnou naději, je to jen neuvěřitelně strohé konstatování totální bezmoci člověka proti "osudu" – společenskému systému SSSR. Systém si pohrává s lidskými osudy zcela nahodile a nesmyslně, nikdo se proti němu nemůže vzepřít. Je úplně jedno, jestli je člověk nahoře nebo dole, jestli v komunismus věří nebo ne, v každém případě je to zoufalství, protože cokoli v životě dokáže není nikdy jeho zásluha, vždy jen otázka náhody. Trestanci, jež se sedřou z kůže, třeba získají vyznamenání a jsou z tábora předčasně propuštěni, ale je evidentní, že žádné štěstí je nečeká a že se kdykoli znovu mohou dostat, bez vlastního zavinění, do této zoufalé situace. V knize nejsou vůbec rozváděny jakékoli názory / postoje postav, ty zůstávají absolutně ploché a neživotné, stejně tak zůstává nevysloven a zcela nejistý názor autora. Je jasné, že kniha není oslavou sovětského zřízení, ale není v podstatě ani jeho kritikou. Je jen holým konstatováním absolutně zoufalé skutečnosti. Nevím, co si z toho mám vzít. Pro dnešního člověka je prostě nepochopitelné, jak tak nelidskému systému, který zabíjí lidi po statisících, mohl někdo věřit nebo s ním být jakýmkoli způsobem smířený. Postavy se ve vztahu k Systému pohybují na škále od pasivního zklamání (Alexandr Alexandrovič) a "hrdinné" odevzdanosti osudu (Tony Stricker) po nepochopitelné budovatelské nadšení (Lída Raisová) tváří v tvář bídně hynoucím tisícům. Vysoce depresivní četba. Není v tom sebemenší záblesk naděje. Strašné! Jediná příběhová linka, která mě jakž takž bavila, byl život vysokého hodnostáře A. A. před jeho pádem na dno, který ve všudypřítomné paranoii tušil – ale to není těžiště textu. Zkrátka: jestli autorovým záměrem bylo napsat text, který je utrpení číst, aby na čtenáře přenesl zkušenost utrpení života ve Svazu, tak to se mu povedlo. Není mi jasné, jaký to má smysl.

1 27.09.2022

Kniha, které jsem z poloviny nerozuměl (protože moje filosofické vzdělání je nulové) a z poloviny mě fascinovala.

1 22.09.2022

Ne všechny povídky mě zaujaly, ale některé jsou nádherné... Zejména titulní Střelec ze Zurbaganu.

1 17.09.2022

(SPOILER) 3,5/5. Stejně jako Dvanáct křesel mě to většinu času nudilo (a jednou za 15-20 stran velmi podařený vtip), nicméně vyvolává veliký kombinátor jakýsi hluboký soucit. Je to vyzrálejší, kompaktnější, ale také smutnější příběh než Dvanáct křesel. Obzvlášť konec je hrozně smutný. Má to být satira, ale je mi z toho do pláče. Chudák Ostap! Nic ho nezviklá v jeho věčném optimismu, každý neúspěch a potíž bere jako výzvu a příležitost se učit – a přesto je nakonec poražen a zničen, ožebračen a ponížen.

13.09.2022

Krásný příběh o lásce na pozadí boje za svobodu Ruska. Vnitřní rozpory hrdiny korelují s rozpory ruské společnosti. Politická situace je stejně nepřehledná, jako je zmatená jeho láska... Bělogvardějec Žorž ovšem na rozdíl od komunistů připouští omyly i na své straně... V tom je jeho krása a vznešenost.
Autor má velmi specifický, náznakový způsob psaní, kdy si čtenář musí většinu smyslu domýšlet.

1 20.05.2022

Stačily mi dvě kapitolky, abych se ujistil, že mě zde nečeká nic jiného než namyšlená intelektuálská onanie, která mě absolutně nezajímá. Hrůza.

Zvláštní zážitek. Většinou mě kniha nudila, ale jednou za 15-20 stránek se objevil podařený vtip. Proto jsem četl dál, celkově to ale bylo spíš slabé. Zvlášť ve druhé polovině jsem měl dojem už jen halabala vrstvených bláznivých epizod s novými postavami v každé kapitole...

3 18.05.2022

Místy trochu nesrozumitelné a občas to sklouzává k bulvární anekdotičnosti. Chvílemi kniha působí spíš jako dlouhá série kuriozit než jako soustředěná studie o prvních 15 letech Putinovy vlády. Což je pochopitelné vzhledem k absenci časového odstupu. Současnost je vždy nepřehledná. Čte se to nicméně celkem dobře.

3 25.04.2022

Nejsem žádným velkým milovníkem Lema, ale tohle je podařená kniha. Některé pasáže popisující oceán a jeho útvary byly ubíjející.

7 08.04.2022

Kdykoli se mi Pohádka o trojce dostane do ruky, nezadržitelně ji znovu rozečítám a bavím se... Je to vrchol Strugackých a pravděpodobně nejvtipnější text, jaký znám...

2 21.03.2022

Pro zkoušku chůvy, ale i pro běžného rodiče, zbytečně podrobné. Jinak dobré.

15.03.2022

Kvalita textů kolísavá, jak je u rozervaného Filipa nasnadě... Technicky vzato bych měl dát 4/5, ale protože Filipa miluju, tak dávám 5 :-) Zejména většina básní mi unikala nebo mi prostě nepřišly zajímavé. Ale např. "Jsou roztříštěnosti kterým člověk nerozumí" – skvělá. Nejvíc se mi líbily tři delší prozaické texty: Do Prahy jsem se přistěhoval asi před pěti lety, Lupiánovy podivuhodné příběhy a Kýchnut. Vlastně to jsou tři nejdelší texty výboru. Jako kdyby když si Filip na něčem dal záležet a psal systematicky, něco ucelenějšího, bylo to dobré. Zatímco ty různé fragmenty, útržky, výkřiky, nerozpracované nápady tak zajímavé nejsou. To zní logicky.

2 13.02.2022

Nebylo to zvlášť zajímavé, takový souhrn běžných pouček. Nedočteno.

05.02.2022

Byl jsem dojatý, když jsem po 25 letech náhodou narazil na tuto knížku. Hned se mi vybavilo, jak jsem se jako malý kluk s Fidibusem ztotožňoval. Je moc roztomilý. Obrázky jsou nádherné. Příběh má silné morální téma – vzepření se zlu. Graficky si vybavuji i vrchního čerta Quaklabraka. Jedna z těch nejlepších knížek mého dětství.

2 20.01.2022

Výborný esej, stále aktuální v době masově konzumního kapitalismu (nejsme přímo otroky nějakého tyrana, nýbrž své nutkavé potřeby plytkých požitků – výsledek je v podstatě stejný, jsme vnitřně otroky). Psychoanalytický rozbor pana Baroše jsem chápal jen zčásti, ale také zajímavé. Úvaha Michela de Montaigne o přátelství také bezvadná. Celkově krásná knížka plná vznešených úvah.

1 18.01.2022

Výborné cviky, funguje to.

31.12.2021

Může se zdát, že tahle kniha je naprostá šílenost, vtip nebo blábol. Ale když k ní přistoupíme s pokorou, vyjeví svou krásu. Kdo chce racionálně a jednoznačně chápat, bude hořce zklamán. Lze se jen nechat unášet křivolakým, mnohovrstevnatým a nelineárním proudem myšlenek, snů, vtipů, absurdit, souvislostí, mystifikací a reálií, popisů a vyprávění, a to v několika paralelních časech, prostorech, světech, peklech a nebích. V průběhu čtení mi došlo, že už jsem knihu před lety četl, ale zapomněl jsem to... Tuto knihu nelze mít v "přečtených" – je tak fantasticky neuchopitelná a vymykající se jakémukoli zařazení, že ji lze číst stále dokola a nikdy ji nelze dočíst. Náročná četba, přečetl jsem souběžně desítky článků na wikipedii, abych se zorientoval ve zmiňovaných reáliích. Nemluvě o všech těch neznámých slovech...

5 31.12.2021

Těžko hodnotit. Dal bych 3.5/5. Román má některé význačné kvality, ale také zásadní nedostatky. Autor velmi dobře vystihuje tehdejší celkovou politickou situaci, kdy revoluce byla nevyhnutelná, ale ještě pro ni nedozrál čas – vzhledem k tomu, že nemohl vědět, co nastane o 5 let později (1917). Jako dokument o politické a společenské atmosféře bouřlivých let po revoluci z roku 1905 je román skutečně pozoruhodný a lze ho považovat v tomto směru za důvěryhodný vzhledem k tomu, že autor sám byl význačným revolucionářem a teroristou. Další kvalitou románu je, že události nepopisuje černobíle, hlavní postavy mají vždy filozofující tendence a přemýšlí poctivě o smyslu teroru a osudu Ruska, s přesahy až ke smyslu lidského života vůbec (jenž je z velké části spatřován v typicky ruském hrdinném sebeobětování se pro vlast). Zásadními slabinami románu jsou rozvláčnost a nekoncepčnost. V novele Kůň bílý (plavý) řeší autor tatáž dilemata, mnohem úsporněji, osobněji, příměji, a ještě do toho zakomponuje tragickou lásku... Zde se pojednává stále dokola jen o revoluční otázce z pohledu několika hlavních postav – mužů. Ženy jsou v románu jen okrajově, vztahy mezi muži a ženami nejsou téma, všechny postavy jsou psychologicky ploché, neprokreslené – jako by to byly jen variace na jednu a tutéž ústřední postavu Revolucionáře (za nímž se skrývá sám autor). Podtitul Tři bratři je nesmyslný, román je zejména o jednom z nich, kterého po jeho smrti vystřídá druhý v téže roli, jako by to byla tatáž postava. Třetí bratr se románem jen mihne. Ze začátku je zde snaha vytvořit morální dilema mezi Andrjušou – revolucionářem, a Sašou – námořníkem v carských službách. Ten se však po porážce carského loďstva u Cušimy od Japonců najednou, bez jakéhokoliv psychologického vývoje (nejpřekvapivější moment románu), přidává k revolucionářům a tak jen mechanicky nahradí zemřelého Andrjušu. Vývoj dění nemá žádnou vnitřní logiku, kromě té globálně politické; zemřelí teroristé jsou nahrazováni jinými a tak to jde stále dokola, dokud nejsou zabiti, pověšeni a rozprášeni všichni. Občas hezké filozofické pasáže, jinak nekonečné teroristické akce a nekonečné rozpravy na konspiračních schůzkách... Jazykově poučné i náročné: jde o převážně akční román, který utíká, když se člověk začte – to je ale místy problém kvůli nezvyklým obratům více než 100 let staré češtiny. Doporučit k přečtení lze asi jedině lidem se zvláštním zájmem o carské Rusko a ruskou revoluci.

1 22.12.2021

Z tohoto vydání jsem četl jen Jidáše (ostatní dvě novely samostatně). Hodnocení celku 4/5. Jidáš 3/5. Jako morální ponaučení je příběh Jidáše hluboký, až nepochopitelný. Je to filosofický problém povahy (dobra a) zla v lidském konání. Intelektuálně je to tedy velmi podnětné a zajímavé, ale styl vyprávění mi byl nějak protivný. Nebo to byl Jidáš sám?

1 09.12.2021

Čekal jsem knihu osobních vzpomínek na Kafku (dle popisu zde, který absolutně neodpovídá!), ale je to několik brutálně intelektuálských (a naprosto neosobních) interpretací některých jeho textů – a často ani to ne. Cítím z Urzidila intelektuálskou povýšenost. Píše tak, jako by Kafkovo dílo chápal lépe než sám Kafka. Za svou velkou erudici (cituje nebo odkazuje na desítky literátů, filozofů apod.) skrývá namyšlenost a opojení sebou samým. Mnohé pasáže s Kafkou VŮBEC nesouvisí. Tváří se, že píše o Kafkovi, jen aby na to konto prošpikoval knihu poznámkami sám o sobě. Např. celá stať o Sirénách – v jejímž úvodu nás autor obšťastňuje totálními KYDY o tom, co si pod Sirénami představují různí hloupí lidé, kteří nic nepochopili (PROČ? A jak to souvisí s Kafkou?) – je z půlky o Homérově Odysseovi a z druhé půlky o problematice mýtu, psané ve stylu "já jsem to pochopil ze všech nejlíp". Neznáte-li do detailu celou evropskou literaturu a filozofii od antiky po současnost, budete mít pocit, že vámi Urzidil pohrdá, nemluví k vám jako k sobě rovným. Urzidil evidentně vůbec nebyl Kafkovým blízkým přítelem (to se tedy Kafkovi nedivím), nýbrž jen povrchním známým, proto nemá co osobního o Kafkovi říct a pod rouškou intelektuálních komentářů ke Kafkově díle mluví jen o sobě. Kniha v podstatě není o Kafkovi, ale o Urzidilovi. Velikáni bohužel přitahují i zoufalce, kteří se na jejich slávě chtějí přiživit. A jak pravil Werich, ze všeho nejhorší je vzdělaný blbec.
Nebo úvahy typu: Kafkovy romány jsou fragmentární proto, že Kafka neměl antický vztah k přírodě – což Urzidil vyvozuje z toho, že Kafka o přírodě nemluví ve svých denících – a tudíž nebyl v harmonickém souladu se světem, což je pro dokončení románu nutné. Pane bože!
V knize jsou i zajímavé postřehy, ale protože jde v podstatě o PODVOD na čtenáři, hodnotím nejníže!
Chybí korektura, interpunkce je místy vadná. Chyby jako "jako se by" namísto "jako by se"! Děs.