V závěru doslovu se píše, že každý čtenář si může vybrat, zda je pro něho důležitější beletristická kvalita díla nebo absence politické sebereflexe. Já dávám přednost tomu prvnímu. Jsou to zajímavé, krásně formulované, většinou meditativní úvahy starce o běhu života a smyslu věcí. Je to prodchnuté úžasnou smířeností se vším.
Naprosto nádherný příběh. Na malé ploše 100 stran malého formátu skvěle vykreslené postavy. Morální dilema hlavního hrdiny tváří v tvář podivínskému písaři, který komunikuje zcela minimálně a většinou na požadavky nadřízeného odpovídá jen: "já bych prosím raději ne", je brilantně vystižené a zcela uvěřitelné. Situace je to sice neuvěřitelná, ale člověk věří, že kdyby se v ní ocitl, reagoval by stejně... Nečekaná a napínavá gradace z nevinné povídky do psychologického dramatu. Mistrovství psychologické zkratky. Příběh smutný, beznadějný a přesto plný soucitu. Famózní je to o to víc, jak moc je to staré. Tři generace před Kafkou a dalšími autory, kteří se zabývali podobnými tématy (nesmyslnost lidského snažení, nemožnost komunikace, osamění a nepochopení, absurdita existence)...
Napsal jsem dlouhé hodnocení, které sem ale nejde vložit. Je to strašně, úděsně, opravdu příšerně špatný román. U některých autorů to tak někdy je, že napíší svůj opus magnum, v případě Stonea je to Žízeň po životě, a ostatní jejich knihy jsou úplné hovadiny. Vůbec se to nedá srovnávat. Tahle kniha mě nezklamala, ale přímo zhnusila. Číst Žízeň po životě a na toto se rozhodně vykašlat! Po přečtení asi 1/3 jsem opravdu dál nemohl, každá stránka mě rozčilovala svou debilitou, plochostí, schematičností, nedějovostí, nedůvěryhodností a neduchovností. Sorry jako, na tomto textu opravdu není nic, co bych mohl hodnotit pozitivně. Šest let studovat Michelangelův život a pak napsat tohle, to je fakt absolutní propadák. Autor se nechal převálcovat námětem, na který nestačí a který nedokázal plodně uchopit.
Konečně přečteno, starý dluh. Absolutně famózní. Neuvěřitelné. Je zbytečné cokoli dalšího psát, komentářů je tu habaděj. Kdo to nečetl, o hodně přišel. Doporučuji!
Absolutně nádherný příběh. Styl vyprávění je velmi specifický, takový seversky chladný a neemotivní, ale místy o to víc překvapivě hřejivý a vtipný. Některé techničtější popisy si moc nejde představit a pochopit, ale to kladu za vinu zastaralému a možná i nepřesnému překladu. (Terminologie a popis větrů, mořských proudů, vybavení voru, korálových útesů atd. Jsou tam momenty, kdy se vůbec neorientuju, co se přesně dělo, ačkoli mám zkušenost s plachtěním po moři.) Etnografická stránka knihy mě ani tolik nezajímala (i když Heyerdahlova teorie je zajímavá a dává smysl), ale těžiště knihy je přece jen samotný popis plavby, soužití šesti mužů na voru po dobu 100 dnů a nalezení souladu s mořem a rybami – a to je čirá nádhera.
Zaprvé, mám rád Kovtunův precizní styl, za kterým je znát pečlivé studium. Zadruhé, samotný příběh vzniku Československa je prostě neuvěřitelný. Na druhou stranu kniha není ideálně vyvážená. Příliš velký prostor je dán dvěma tématům: Masarykovu jednání s ministrem Státního departmentu Lansingem (přímo s Wilsonem jednal jen párkrát) a situaci československých legií v Rusku. V prvním případě je to nekonečná série schůzek, telegramů a memorand mezi Masarykem a americkou administrativou. V druhém případě je to ubíjející prodlužování nerozhodnosti Spojenců ohledně pomoci čs. legionářům, jejichž situace na Sibiři se neustále zhoršovala (což úzce souvisí s věčným problémem absolutního nepochopení Ruska ze strany Západu). Bylo by lepší více dokreslit celkový kontext klíčových událostí (jak v Rakousko-Uhersku, v Evropě, tak v USA a v Rusku). Další nevyvážeností je absence Štefánika. Masaryk je ústřední postava, to je v pořádku, pojednává se i o Benešovi a jeho jednáních v Paříži a Londýně, ale o Štefánikovi se nedozvíme prakticky nic. Byl jeho přínos ke společnému dílu skutečně tak malý? Nevím. (Fakt je, že Masaryk a Beneš byli oba nepochybně chorobní workoholici.) Takže: fantastický příběh, stylisticky skvěle napsané, obsahově trochu nevyvážené. Hutné, náročné, četl jsem to dlouhých 10 dnů. Ale stojí to za to, je dobré si uvědomit, jak nesamozřejmý a pracný projekt byl vznik ČSR.
Na závěr jeden citát, věčná pravda o Rusku, aktuální i dnes v kontextu války na Ukrajině (Putinův režim je samozřejmě přímým dědicem toho bolševického):
"O bolševické vládě se Masaryk v tomto memorandu vyjádřil tak ostře jako nikdy jindy. Citoval amerického novináře Hapgooda, který nedávno napsal, že Lenin prohlásil, že ze sta bolševiků jen jeden je rozumný, ostatní jsou blázni a zločinci. Bolševismus označoval Masaryk za „jasný amatérismus“ a neštěstí Ruska viděl v tom, že i protibolševické strany jsou amatérské a neschopné spravovat zemi. Bolševismus se drží u moci jen slabostí a neschopností svých oponentů. Masaryk uváděl, že vždy chtěl mít k bolševikům „pracovní vztah“ a že československá armáda dělala vše, aby bolševiky neprovokovala. Bolševici však prokázali, že jsou věrolomní a spojili se s Němci. S opětovným poukazem na Hapgoodovo citování Lenina Masaryk napsal: „S oněmi devadesáti devíti blázny a zločinci je mírové jednání nemožné; jejich agrese musí být energicky odražena. Tomu rozumějí, a jedině tomu.“" (284-5)
Dvě povídky z válečného Afghánistánu. Delší povídka Petry Procházkové je jedním z nejnaturalističtějších textů, co jsem četl, nemilosrdně popisující chudobu a bídu, hlad a nemoci na afghánském venkově. Je to docela dobře napsané, ale pointa nic moc. Povídka Jaromíra Štětiny je stylisticky taky ucházející, ale až příliš stručná vzhledem ke komplexnosti tématu (zhruba otázka lidské důstojnosti v podmínkách bídy) a trochu překombinovaná filozofickými odkazy, které působí šroubovaně. Lepší by byl samotný popis bídy v bývalém sovětském vojenském bloku. Ale obě povídky jsou zajímavým vhledem do světa, o němž nevím vůbec nic...
Je to tak hluboké a pronikavé, že se to skoro nedá číst. Některé pasáže krásné, uchopitelné, ale z větší části to bylo příliš abstraktní, bez příběhu a s úmornou repetitivností hlavních myšlenek / obrazů, takže jsem nebyl schopný udržet pozornost a ztrácel se v tom. Dalo mi zabrat se tím prokousat. Řekl bych, že to ocení jen skalní zastánci autora.
Petra Procházková je skvělá a baví mě číst její vyprávění o životě v Rusku, o válce v Čečně, o práci novinářky... Je to zajímavá osobnost, která to má v hlavě srovnané. S tím ovšem kontrastují někdy opravdu úplně dementní otázky pana Pazderky. Má zjevně o kolečko míň. Třikrát se zeptá na totéž a natřikrát nepochopí, co mu P. P. říká. Tupan tupanů. P. P. to bere s nadhledem, ovšem je z toho cítit, co si o jeho natvrdlých otázkách myslí. Jednou mu dokonce odpoví slovy: "To je špatně položená otázka." A má samozřejmě naprostou pravdu. A to platí o každé druhé otázce. Odpovědi P. P. jsou naštěstí většinou obšírnější – asi ani ona neměla chuť nechat se vyrušovat těmi natvrdlými reakcemi –, prostě vypráví své příběhy a názory a i nám umožňuje ty hloupé otázky odfiltrovat. Pana Pazderku fakt nemůžu ani cítit, odiózní osoba.
Skvělé. Některé rozhovory jsou slabší, ale většina jich je velmi zajímavá. To, co se dnes v Rusku děje, je opravdová tragédie. Nevím, co víc k tomu říct. Pro všechny, koho zajímá současné Rusko, doporučuji.
Vydání, grafická úprava, obálka – hrůza. Úroveň katalogu LFŠ. Takto kvalitní obsah by si zasloužil lepší péči.
Tak u této knihy by mi vůbec nevadilo, kdyby měla tisíc stran... Stručně řečeno, Procházková je lepší než Alexijevičová. Klade lepší otázky a dostává se zpovídaným ženám zcela nenásilně až na samé dno duše. Jeden rozhovor lepší než druhý a každý by vydal na román. Jsou to silné lidské příběhy v kontextu absurdní, šílené války. A jak už to v tomto krutém světě je, právě v nelidských podmínkách lze najít samu podstatu lidskosti, protože na pozadí zvěrstev získá jasné obrysy. Nepochybuji, že to je to, co paní Petru zajímalo: hranice a tudíž i podstata lidství. Nejsmutněji mi bylo z příběhu Tamary – proto, jak její rodina trpěla tím, že byla vytržena ze svého domácího prostředí, a jak nepříliš dobře byla přijata v Česku.
Na ukázku pasáž, reminiscence na nynější ruské barbarství páchané na Ukrajině (vypráví etnická Ruska, s. 163):
"Následující dny bombardovali nedaleko krytu. Dvě stě, maximálně tři sta metrů od nás. Byly to strašlivé rány, ale já jsem si říkala, že tenhle kryt je postavený ještě před druhou světovou válkou, poctivě, sovětskými odborníky, tak musí něco vydržet. V hlavě se mi ale pořád honilo: „Co ti naši blbnou? Když už, tak měli odstřelit ty nejvyšší, třeba i toho Dudajeva, zlikvidovat pár band, nebo jak oni to nazývají – nezákonná ozbrojená seskupení – a hotovo. Proč ale bombardují nás, starce a děcka? V televizi pak ruští novináři pořád říkali, že ruská armáda používá speciální zbraně, že všechno to jsou přesně mířené údery a že zasahují jen vojenské objekty. Kdo se díval v Moskvě na televizi, asi si myslel, že to je jen taková maličká operace a že my si tady mezi těma bombama chodíme na procházky."
Zamjatin je mistr slova. Všechny jeho texty, ať už jsou jakéhokoli žánru, spojuje podobná snová atmosféra, kterou miluju. Titulní novela Bič boží se mi z tohoto výboru líbila asi nejméně, ale ve většině jsou to krásné povídky. Moje oblíbená je Vysoká voda a skvělá je taky Slovo má soudruh Čurygin. V Zamjatinově díle se odráží přelomová, revoluční doba mezi starým a "novým" Ruskem, kdy se zdálo, že je všechno možné. Odtud ta kouzelná, snivá atmosféra, ať se povídky odehrávají v pravěku, v antice nebo v současnosti...
Četl jsem jen Bázeň a chvění. Asi jsem moc hloupý. V první polovině jsem měl pocit, že aspoň z poloviny tuším, co se autor snaží říct. V druhé polovině textu už vůbec ne. V každém případě tomu rozumím dost na to, abych si troufl říct, že je to (strašně) špatně napsané. Své myšlenky mohl autor vyjádřit mnohem jasněji. Jako by se až vyžíval v lyrické zamlženosti, kterou jako by měli prohlédnout jen vyvolení. Jde to ruku v ruce s místy velmi intelektuálsky povýšeným tónem, např.: "Básníci už na to měli jako první dávno upozornit. Bůhví jaké knihy dnes mladí veršovníci čtou! Asi se připravují tak, že se učí verše nazpaměť. Rád bych věděl, co mohou pro život znamenat!" Ze všeho nejvíc mě vytáčí nafoukanost filozofa, který si ani nedá tu práci (a nemá tu úctu ke čtenáři), aby svému textu dal nějakou strukturu. "Moje myšlenky jsou přece tak geniální, že se z toho všichni posadí na zadek, i když to tady naplácám halabala." Autor neustále přeskakuje od jednoho k druhému, vůbec se nedrží jakékoli linie logické argumentace. Nadto pracuje s pojmy, které ani náznakem nevysvětlí. Např. se často opakuje "jedinec, který má absolutní vztah k absolutnu". Co si pod tím mám představit? Nebo používá pojem "estetika" v protikladu k "etice". Co se přesně myslí touto "estetikou"? Můžeme se jen domýšlet. Na str. 99 chválí Lessinga a píše: "měl také neobyčejný dar, že dovedl vysvětlit to, co pochopil." Jestli Kierkegaard něco pochopil, pak to tedy rozhodně neumí vysvětlit. Souhlasím se základní tezí textu, že "víra je nejvyšší vášní člověka". Ale napsané je to hrozně.
Docela by mě zajímalo, kolik toho z knihy pochopili všichni ti, kdo jí dali 5 hvězd.
Na vydání jsem nepochopil, proč jsou v poznámce překládány řecké citáty, ale německé nikoli. Každý, kdo má zájem o filozofii, je povinen umět německy? Některé odstavce jsou bez zjevného důvodu více odsazené. Asi pro zpestření.
Asi mám bipolární poruchu, stejně jako (dost možná) Walser... Nejdřív jsem po přečtení poloviny knihu odložil, protože mě pekelně nudila. Po 10 dnech jsem se ji rozhodl dočíst a zase se mi to dost líbilo. Velmi rozporuplné dojmy.
Negativa: Uvědomuji si, jak málo autorů dokáže vytvořit věrohodné, psychologicky odlišné postavy. Toto je další text introspektivního egomaniaka, jehož všechny postavy jsou jen variacemi na sebe sama. Mezi postavami se psychologicky nic neodehrává a tím pádem se v celém "románu" vůbec nic neděje. Je to jen sled maniakálních proslovů a úvah oněch postav, jejichž ústy promlouvá stále jen jeden Robert Walser. Je to strašně těžkopádné. Není tu žádný vývoj, žádný děj.
Pozitivní: Autor má pozorovací talent, některé popisy zejména lidí jsou kouzelné, všímá si krásných detailů. Některé úvahové pasáže jsou zajímavé a originální, vše se točí kolem vztahu jednotlivce ke společnosti, vztahu muže a ženy a vztahu k sobě. Celý text je obestřen kouzelnou, poetickou atmosférou velkého smutku, ale také smířenosti. Protagonista všude a ve všem vidí krásu a poezii, i když jeho život jde od desíti k pěti. Některé pasáže jsou napsané brilantně, viz ukázka níže.
Obsah: osobní zpověď (samozřejmě silně autobiografická) hypercitlivého mladého muže, který není schopný se zařadit do společnosti, přijmout jakýkoli sociální status a místo. Neustále hledá práci a všechny práce brzy opouští. Není schopný "myslet na budoucnost", je posedlý přítomností.
Autorův styl je velmi specifický a řekl bych, že čtenář musí mít velmi zvláštní náladu, aby se mu to líbilo.
Hrubě se mi nelíbí vydání. Když se sejme obálka, je to jen bílá brožura, která nemá ani na hřbetu název. Stránky jsou moc tuhé a kniha se špatně rozevírá. Grafická úprava veškerá žádná. Jako objekt je to propadák, je to nejlevnější možné vydání a vypadá podle toho.
"Někdy se přišli do písárny zeptat na práci i elegantně oblečení lidé uhlazených způsobů, a těm správce obyčejně říkával: „Jak se mi podle vašeho vzezření zdá, hodíte se spíš do víru života než do písárny. Tady musí každý tiše sedět, hrbit záda a pilně pracovat, chce-li si vydělat mizerný groš. Říkám vám to otevřeně, protože si myslím, že by vám to tu příliš nevyhovovalo. A pak, neděláte na mě dojem sklíčeného a nuzného člověka. Mou povinností je zaměstnávat v první řadě chudáky, na nichž je už podle roztrhaných šatů poznat jejich bída a sešlost. Vy však vypadáte znamenitě, takže by byl hřích dávat vám tu práci. Vám by slušela lepší společnost, dejte na mě. Zřejmě zapomínáte, jak pochmurný a temný je svět písáren, když sem přicházíte s veselou tváří a ptáte se po práci, jako by tu na vás čekal taneční parket. Tady jsme zvyklí spíš na neohrabané, vzdorné úklony, většinou však na žádné, zatímco vy se přede mnou ukláníte jako nějaký světák. Nejde to, nemohu vás tady potřebovat, nemám pro vás ani práci, ani vám nemohu nabídnout prostředí, do kterého byste se hodil. Vy přece okamžitě najdete místo jako prodavač nebo recepční v hotelu, pokud jste si nevzal do hlavy, že budete v tomhle městě hledat dobrodružství, jak to asi nejspíš nakonec bude. Tady může mladý člověk jen klesnout na mysli, jiné dobrodružství nezažije. Kdo sem přichází, ví přesně proč. Ale to vy, jak se zdá, nevíte. Vaše vzezření a způsob, jakým se oblékáte, by se mohlo mých lidí dotknout, to musíte přece sám uznat, když do písárny jen nahlédnete. Podívejte se na mě, i já jsem leccos zažil, znám velkoměsta celého světa a neseděl bych tu, kdybych nemusel. Ten, kdo sem najde cestu, má za sebou nejedno neštěstí a zažil různé pohromy. Sem přicházejí darmošlapové, žebráci, darebáci a ztroskotanci, jedním slovem nešťastníci. A já se vás ptám: jste jedním z nich? Nejste, a proto odtud prosím odejděte, neboť tady není vzduch, který byste mohl delší dobu dýchat. Znám víc než dobře typy, které sem patří. Žijte blaze!“"
Poklad! Přestože z předmluvy jsem nepochopil skoro nic, většina básní je pro mě neuchopitelná (nějak se mi nepozdává přebásnění Josefa Hiršala) a okultním záležitostem nerozumím už vůbec, je to úžasná kniha. Nemusíme vždy všemu rozumět, někdy stačí tušit. Dýchá z toho podmanivé tajemno a kouzlo Pessoovy hyperkomplikované osobnosti, které se nemohu nabažit. Statické drama Námořník je luxusní, prvotřídní, geniální. Dopisy kouzelné, dojemné. Poznámky k životním pravidlům – na dvou stránkách odpovědi na všechny otázky typu "jak žít". Pro mě je Pessoa bůh, i když mu ne vždy rozumím a někdy ho musím brát s odstupem. A nakonec bych chtěl vychválit do nebe zpracování této knihy. Prvotřídní překlad Pavly Lidmilové, perfektní formát a skladba textů, nádherné písmo (vytištěné kouzelně tmavomodře, nikoli černě), vhodné doprovodné fotografie a okultní symbolické kresby, dokonalá grafická úprava, krásná obálka... Absolutní čistota a vkus ve všech ohledech a v každém detailu. Tato kniha jako objekt je absolutní vrchol vydavetelského umění a citu, krásnější knihu si ani neumím představit. Všechna čest nakladatelství Torst. Něžná vzpomínka na intelektuální devadesátky.
Sá-Carneiro je génius... Lúciova zpověď je jedna z nejlepších povídek, co jsem četl... Zcela srovnatelná s Posledními stránkami z deníku jedné ženy od Brjusova, které mi připomínala... – ba, co dím, lepší! Brilantní psychologická sonda do takových hloubek duše, kde jsme všichni tak či onak vyšinutí a zvrhlí... Tohle napsat ve 23 letech?! Z toho mi zůstává rozum stát... Prostě mistrovské dílo! (Mimochodem, Brjusov napsal "Poslední stránky" ve stejné době – o tři roky dříve (1910) –, ovšem ve svých 36-37 letech!) Ricardova zpověď v povídce Lúciova zpověď je mi hluboce blízká, občas prožívám velmi podobné stavy a myšlenky. I titulní Šílenství je výtečné, Já jsem On dobré, jen profesor Antena mě zaujal méně, je příliš teoretizující a vykonstruovaný. Jako vždy prvotřídní, lahůdkový překlad Pavly Lidmilové. Zní to tak autenticky, jako by to autor napsal v současné češtině. A také vydání: Mladá fronta, 1996, je překrásné. Absolutní poklad po všech stránkách.
Krásná a velmi pěkně (!) zpracovaná publikace, která je takovým stručným vhledem do několika důležitých vztahů Fernanda Pessoy prostřednictvím korespondence. Těžištěm publikace je korespondence s nejbližším přítelem Máriem Sá-Carneirem a platonickou milenkou Ofélií Queirozovou. Dále obsahuje dopisy Armandu Cortes-Rodriguesovi, Aleisteru Crowleymu a okrajově dalším. Fotografie a faksimile. Vše velmi zajímavé a pro milovníky Pessoova díla samozřejmě nutnost. Skvělý překlad paní Pavly Lidmilové.
Tuhle knížku by si měli přečíst všichni zlepšovatelé světa, bojující za svou svatou kauzu. Každá snaha o transformaci, vývoj či společenskou změnu je v jistém smyslu odsouzena k neúspěchu, protože ve skutečnosti nic podstatného změnit nemůže a stává se jen předstíráním, že něco změnila, čímž problémy prohlubuje, spíš než by je překonávala. Když nelze nic skutečně změnit, snaha o změnu se stává stále sofistikovanější falešností. Jediná cesta ven z falešnosti je obrácení do sebe. Jediná cesta, jak se osvobodit od "sociálních fikcí", jak jsou zde nazývány, je osvobodit sám sebe. To je dle mého zásadní sdělení tohoto drobného dialogu. Anarchismus je zde synonymem jediného možného vývoje a znamená totéž co individualismus.
Vyvážený, propracovaný, skvěle napsaný román. Van Gogh je extrémně inspirativní postava a Irving Stone napsal román o něm natolik zručně, že to asi nejde napsat líp. Čím víc se mi kniha líbí, tím míň jsem schopný toho o ní říct, takže končím. Okamžitě kupuji Vincentovy Dopisy a určitě si přečtu i jeho životopis od Haziota – životní příběh van Gogha mě zaujal natolik, že o něm chci číst i ve francouzštině. A co nejdříve se musím podívat do Arles a okolí.
