Jizi komentáře u knih

Tahle knížka je na první pohled o mladé, krásné (to nám zopakuje mockrát, abychom o tom snad nezačali pochybovat) rentiérce s titulem z prestižní školy, která se ve svojí existenci naprosto a totálně plácá.
Příběh je možné číst doslovně anebo jako alegorii současné newyorské inteleguánské umělecké scény, kdy si u hovna uprostřed galerie nemůžete být tak docela jistí tím, jestli je to spontánní akt  pomsty vyhozené zaměstnankyně nebo součást expozice.Hlavní hrdinka proplouvá netečně životem deformovaná pitoreskně teatrálními rodiči i partnerem/nepartnerem, karikaturou na všechny ty toxické chlapy, o kterých jste toho už tolik četli a ještě víc slyšeli (nebo spíš slyšely). Stejně absurdní je i psychiatrička, kterou si hrdinka najde - do extrému dohnaná doktorka medicíny, která jí na jedné straně sype další a další dryáky a na druhé ji obkládá léčivými krystaly, ale v zásadě jí na ní samotné vůbec nesejde - hlavně, aby včas splatila fakturu (Jak že umřeli vaši rodiče? Pardon, ptám se teprve popáté, kdo si to má pamatovat...). A stejně absurdní je i hrdinčin nápad strávit rok v posteli narvaná po uši chemií, která jí má pomoct prospat se k jejími skutečnému, lepšímu a autentickému já. Je to takový bildungsroman v peřinách zalitý chemickým koktejlem. Nemůže, samozřejmě, chybět ikonická nejlepší (šerednější) kamarádka, stíny minulosti i (možná zbytečně klišoidní) budoucnosti.
Hrdinka si nám na rok zaleze do postele (a je jedno jestli je to postel, retreat na Bali nebo léčebna závislých) a pokusí se za pomoci masivního aparátu popkulturních ikon přelomu tisíciletí zbavit starého já.
Průběžně se mi přelévalo hodnocení na škále od to je fakt super po to se nám tu ale někdo snaží tak usilovně, až mu praskají žilky v očích. Výsledek je nicméně rozhodně víc než průměr.A teď dobrou s kobrou.

4 27.08.2023

Kdo jsme, když se sami nedíváme? A jak s námi zamává, když zbaveni všeho, co nás běžně rozptyluje - vztahů, prostředí, jazyka, světla, pohodlí - musíme pohlédnout sami sobě nejen do tváře ale i do nitra? Co když se nám to, co uvidíme, nebude ani trochu líbit?
Ne zas tak mladý bezejmenný mladík odjíždí z teplíčka domova, kde je synem a bratrem a milencem a kamarádem a sportovcem a vědcem a někým, kdo se orientuje a má radikální názor, do polomytického Bergenu, kde najednou není ničím. A nikým. A záhy se stane ještě něčím míň, než nikým, stane se nevítaným - nejdřív mezi kolegy na univerzitě a pak i sám před sebou. V Bergenu je navíc část roku pořád tma a část roku pořád světlo, takže to, co je na čas trvale schované, je další měsíce neustále všem na očích. A v Bergenu navíc, jak všichni, kdo se kdy pokoušeli učit norsky s učebnicemi pro samouky, vědí, det regner ofte.
Cizí země, cizí lidé, cizí jazyk, cizí počasí, cizí jídlo, cizí zvyky. A zaťatá touha uchovat si vlastní identitu v činech, které na novém místě nemají co dělat - obědvat v poledne a jezdit do práce na kole, i když tady nikdo neobědvá a nikdo nejezdí na kole (Det regner ofte i Bergen). A zaťaté odhodlání nebýt jiný a nebýt jako oni. Však si to sedne. A když si to nesedne, prostě se tak stane, že třeba docela jako Jacques Brel égorger le chat (ale stejně jako on taky jen jednou a už je to asi dlouho - v Bergenu totiž často regner) a co potom s tím? Co s vědomím, že ať děláte, co děláte, jste špatný člověk a dříve či později lidem, které máte dokonce i rádi, ublížíte. Protože jste nahlédli pod povrch a víte, že to tam prostě je. A bude to tam napořád.
Můžete před sebou zkusit utéct do hor, jenomže se ukáže, že jste tak špatný člověk, že ani hory o váš život nestojí. Tohle zkrátka nepřechlastáš. Ani nezajíš. Co pak?
Jsem jejich bůh na mě působilo jako všechno, co předcházelo první polovině Lásky v době atd. a následovalo po islandské části. Čím dýl jsem o Lásce atd. přemýšlela (a že jsem o ní na současnou českou prózu přemýšlela překvapivě hodně a dlouho, páni), tím víc jsem si uvědomovala, jak mě ta normálnější, obyčejnější islandská část nepohodlně vytrhla ze autorova uhrančivého staccata. Pánkův druhý román je stejně disharmonický a synkopický jako Láska atd. Je to ve vodách české prózy úkaz, který mě tak sere, až mě nesmírně baví. Nebo mě možná baví tak moc, až mě sere.
To si musím ještě rozmyslet.

4 14.08.2023

Dost možná nejkrásnější knížka, jakou doma mám. Dozajista nejmenší.
Nádherné vydání s papírovým obalem a krásnými grafikami plné básní usouženého pijáka Gháliba, doplňuje časová osa a doslov o autorově životě. Malý velký poklad.

"Rukojmí lásky, pohůnek existence,
štván stále cosi stíhám, jsem zklamán z dostižení.

Jak vrávoravý břeh lnu k oceánu vína,
odolávaje vlnám, toužím po pohlcení."
(s. 35)

2 23.07.2023

Kniha, která pro mě bohužel nedokáže ustát plynutí času. Příběh je příliš jednoduše vystavěný a končí v podstatě jen co začal. Základní myšlenka je skvělá, ale nemůžu si pomoct, ale celé je to takové trochu cože? Kdo že? A hlavně: proč že? Na děti je to dost temné, na dospělého trochu moc primitivní. Pořád čekám, kdy zahlédnu záblesk Ursiliny geniality, zatím marně.

2 23.07.2023

Dávno tomu je, co paní Li žila a tvořila. Její život by vydal na román a trochu doufám, že jej někdo sepsal a třeba ke mně časem doputuje stejně, jako výbor z jejího díla. Je fascinující číst o v podstatě zcela prostých okamžicích v životě ženy, která se na rodila o téměř tisíc let dřív než já sama - a přesto by mohla být mou vrstevnicí, jak moc živá její poezie ve své lyričnosti je. Květy švestek jsou totiž pořád stejně krásné a díra, která v srdci po odchodu milované člověka zůstane zet, pořád stejně bolí.
(Jen bych, pro nás nesinology, ocenila vysvětlení toho, co je ona poezie 'š a 'cch.)

1 23.07.2023

Bradbury budoucnost červené planety opravdu neviděl zrovna růžově, spíš dost černě - a neoplýval ani žádným velkým optimismem, pokud jde o budoucnost lidstva jako takového. Copak by si asi pomyslel, kdyby se dožil dneška, ne tak vzdáleného dnům, kdy jeho lidé kolonizovali Mars? Kdyby viděl, že se v Evropě válčí, že se znovu musíme bát psychopatů, kteří mají na dosah ruky červené tlačítko, že si otravujeme vzduch a vesele pokračujeme v destrukci toho našeho krásného zelenomodrého světa přímo pod zadkem? Až přijdou vlahé deště, bude už pozdě, nebude už nikdo, kdo by si mohl říct, že jsme si měli z těch vizonářských knih přeci jen něco odnést.

10 23.07.2023

Povídky tuniského spisovatele Hasana Nasra jsou ve své literární průměrnosti bohužel nesmírně snadno zapomenutelné, což je škoda. Dvojjazyčné vydání je hodně odvážné, předmluva příjemně uvádí do kontextu (byť úplně nevysvětluje, proč padl výběr právě na Nasra), nejzajímavější je ale nakonec poznámka o pied-noirs, obyvatelích Alžírska evropského původu, kteří se ovšem v Africe už narodili a po vyhlášení nezávislosti je Francouzi totálně hodili přes palubu - milion lidí se náhle stal nevítaný jak v rodné zemi, tak v zemi svých předků.

1 19.07.2023

Sedmero snových povídek jednoho z největších urdsky píšících indických autorů minulého a přelomu tohoto století. Příběhy lidí, k jejichž existenci se na nějaký čas připojujeme, jen abychom se opět opustili, aniž by se něco zásadního stalo. S výjimkou zápletky v Loskutákovi z Paví zahrady, se v příbězích Masúdových hrdinů, existujících mimo prostor a čas, neodehrávají žádné zásadní zvraty, žádné přelomové momenty, žádné drama. Bez sentimentu je tu přijímáno plynutí času se všemi jeho projevy. Vztahy se rodí a zanikají a stejně tak se rodí a umírají i lidé. Skvělý překlad a informačně bohatý doslov Tomáše Daňhela činí z knihy čtenářský zážitek.

3 19.07.2023

Antropologie náboženství posypaná drobky z Ibn Tufajla - všechno, co víte a znáte (nebo můžete vědět a znát, stačí si vzít k ruce třeba, dejme tomu, Eliadeho) poskládané trošku jinak a prolnuté s blízkou přítomností.
Některé autorovy vize se nám začínají krapet děsivě plnit se zdřívěním (román napsaný AI), jiných se, snad, nedočkáme.
Zázrak se nekoná, whow efekt se nedostavil. Snad příště.

4 13.07.2023

"V běsné půlhodině
stírám očima písmenka
jak perloočko sosákem nektar
z ambrózie
nejsem matka
nejsem dcera
nejsem manželka
nejsem nic

A můžu všechno"
(s. 18)

Příroda a tělo a vnímání přírody všemi smysly napříč měnícími se ročními obdobími, napříč bytím. Ženské psaní v nejlepším slova smyslu. Ty, které oslovily, oslovily niterně, tak jak to mám ráda.

"V srpnu příroda poprvé zívla
kosům zrezly hlasy
pavouk mi spoutal nohy pavučinou
deset čapích kroků v mokré trávě
mě přenese k autobusu

Odstřihnu si léto od vlasů"
(s. 46)

1 13.07.2023

Tak jo, moji milí, teď si povíme něco o tom, jak, žel bohu, jen dobrý záměr nestačí a jak můžete takový záměr zmasakrovat v pěti bodech, snadno a rychle.
Tohle totiž není ani tak průšvih jako průser.

1. Vyberte si arabského básníka.
2. Udělejte knihu trojjazyčnou.
3. Vysázejte blbě arabštinu, aby se to nedalo číst (jednotlivá slova jsou správně, leč v opačném pořadí - pro představu, jak pekelné to je, si teď, prosím, vezměte jakoukoliv českou knihu a zkuste ji číst zprava doleva).
4. Básně přeložte doslovně, místy až nečesky (ne, růže nemají ostny) a neuveďte pro sichr překladatele.
5. Dejte tam i anglický překlad, ať předchozí bod ještě podtrhnete a zdůrazníte.

Máte?

Prima.

Právě jste připravili k vydání "Pocit osamění". Tleskám.

"Kraj ukrajinný, modré podezdívky.
Zas plenit budou?! Věřit nechce se mi."
(s. 12)

Úžasný poklad, který jsem čirou náhodou objevila při zabíjení času v knihovně. Dvojjazyčný výbor z díla podle všeho nesmírně výrazného samorosta Petra Miďanky v, pro ukrajinštinou nepolíbeného čtenáře (čti mě), bravurním překladu Tomáše Vašuta. Vdechla jsem ho jako to horký kafe v užhorodský kavárně a chtělo se mi opilecky zcela střízlivě hulákat: "Hej, hospodo! Ještě jednu rundu! PRO VŠECHNY!"

"Vy Rusíni, i vy, milé Rusínky,
v krajině divů, zvláštních proměn,
přes nos vás praštit: Berlioz i s Poem,
cukráren vůně, cizokrajné drinky.

Sladší než naše sežehnutá zem
zámořská koření, příchutě, finesy.
Rumělka prešpurských secesí
není tu ani slabým příměrem.

Bukové zlátnou ještě v horách lesy,
ještě je slýchat sojka prostořeká.
Auta a hadry, to vás ještě čeká --
a kosti předků nebudou vás děsit.

A přijde den, kdy svatá hora hne se:
ať už Neneská, Apecká, Dohjanská...
O Velké noci vzplane Kristův paškál...
Pak pochopíte -- Bůh již seslal trest,

Když ani kapku touhy nalačno vám nedal,
a ani krůpěj zlatavého vosku.
Kdo přejde Tisu, aby v Sedmihradsku
modré a žluté barvy zhasnout nechal?"
(s. 24)

SLAVA UKRAJINI! HEROJAM SLAVA!

1 08.07.2023

Je krásné, když si lidé plní sny a vydávají si knížky.

Odvrácenou stranou je to, že je pak musíme číst. Čekala jsem do samého konce, co z toho vyleze - a nevylezlo z toho bohužel nic víc, než životní osudy 3+1 kamarádů, právníka, matematika a už nevím čeho (a to jsem to dočetla dneska ráno), kteří si na stará (?) kolena otevřeli lezeckou školu. Jedna kapitola, která nás chaoticky přenese časem a místem do Francie druhé světové války (nicméně názvy skal se shodují s těmi v Českém Švýcarsku, tak asi nějaký šotek, bo co - stejný, jaký vyčaroval na svět takové= věci jako "afghánštinu", plete si Alžírsko s Alžírem, z al-Qá'idy (al-Káidy, chcete-li) udělal al-Ka'ídu - hodinky nebo holinky, dyť je to beztak jedno a z Himálaje Hamaláj...) je asi důvod, proč je to "povídkový román" a ne jen "román". Samotný nápad není špatný, jenže dialogy jsou zoufale kožené a všechny ženské postavy naprosto, třeskutě příšerné, chovají se jako pipinky po poloviční lobotomii a dodje i na jednu převychovanou lesbu (yesss! zářez! tleskáček!).
Snaha se cení, ale někdy prostě nestačí.

Jedna hvězda za skály, druhá za název a přebal.

2 08.07.2023

"Tohle je o lásce. O globálních klimatických změnách. Atd. Láska v době globálních klimatických změn fakt."
Už tři roky jsem nečetla nic českýho, co by mě takhle zaujalo. Co by mě přinutilo přemýšlet, nakolik je to jenom póza a na kolik je to fakt dobrý. Anebo blbý. Už minimálně pět let jsem nečetla nic českýho, co by mě takhle zaujalo. Tak klaustrofobního, že jsem se musela ujistit, jestli mi tady, v Praze, jdou ještě pořád otevřít okna. Něco tak iritujícího, že jsem doteď nepřišla na to, jak to s tou pózou a (ne)dobrostí jako nakonec je. Už dobrých osm let jsem nečetla...

Anebo možná jo.

Kdo ví?

Když nic jinýho, vím, že se na Islandu dá stopovat.
A že v Čechách fakt vznikaj knihy, který dokážou překvapit. Hurá. Bum ho.

3 04.07.2023

Kouzelný pohádkový příběh, jehož největší síla se síla skrývá v bohaté chuti jazyka, jímž je vyprávěný.
Sultánův kuchař voní magickým orientem a má všechno, co si od dobrodružného příběhu vonícího kořením a dálkami můžete přát: hrdinu, jenž se chce po právu pomstít, vraždy, odhalení vyvoleného a jeho transformaci k velikost, lásku, odloučení, cesty do ještě větších dálek a možná happy end a možná také ne.
Krásné provedení jde ruku v ruce s famózním překladem.
Tohle jsem přesně potřebovala.

2 04.07.2023

Ibn Battúta, OG travelblogerů, by dneska měl miliony sledujících na sociálních sítích. Jeho zápisky jsou neocenitelným zdrojem informací o světě a životě před 750 lety. Sedmi sty padesáti. Na cestu vyrazil zhruba v době vlády Karla IV. My tu sotva slezli ze stromů a v severní Africe a na Blízkém východě vrcholila civilizace, do níž měla slovutná Evropa teprve dorůst. Ibn Battúta musel být velice zajímavá postava. Kromě toho, že to byl hardocorový cestovatel, co dost vydržel a měl pro strach uděláno, byl taky očividně dost na prachy a měl rád holky. To první ho dostávalo pravidelně do průšvihů, kdy různě krachoval a panovníci v různých zemích, kteří ho brali jako vyslance marockého panovníka, pod svý křídla mu sháněli finanční poradce, aby ho z toho nějak vysekali. Holek se zjevně v té době zbavoval skoro stejně jako peněz a nové sháněl o poznání snáz. Zároveň byl ale silně věřící, dbal na dodržování náboženských povinností, nepil, modlil se a vykonával pouť do Mekky - a snažil se ke správné víře vést i všechny kolem. Jak říkám, zajímavá postava.
Ibn Battúta procestoval severní a subsaharskou Afriku, Blízký východ, Malou a Střední Asii, Indii, Srí Lanku, nějaký pátek pobyl na Maledivách (kdo by se mu divil) a nakoukl až do Číny.

V češtině vycházejí Cesty ve zkrácené podobě, nicméně netřeba ničeho želet, to, co Hrbek vypustil, nemá pro českého čtenář žádnou zásadní hodnotu - jsou to jen výčty místy, případně věcí, pokrácené popisy jeli jsme tam a tam, pak jsme pluli tam a tam a třetího dne se karavana naložená tím a tím vydala tudy tam... Čili nic, co by mělo jakýkoliv vliv na informační hodnotu. Žádný "milión přepisů" ani cenzura se nekoná.
Originál je navíc dostupný v otevřeném zdroji na internetu, kdyby se chtěl někdo místo blábolivého plácání nesmyslů na vlastní oči přesvědčit.

3 20.06.2023

Celé je to něco jako dejme tomu, hm, třeba:

Noční odpoledne

Šel jsem po náměstí
a koukal se kolem

byli tam lidi a bylas tam ty
a pak jsi odešla

a ptáci odlétli
zmrzlina se roztekla
listí opadalo
cítil jsem se hluboký jako mělký hrob.

(autor já, doba vzniku minuta, právě teď, hlubokomyslnot - gig-antická)

Dneska už fakt vydají všechno a všem. Při čtení mi neodbytně v hlavě zpíval Fanánek "Bááásnííík, já sem báááásníííík..." Prosím, lidi, buďte soudní, chraňte naše lesy! Básninkám je stejně lépe v sešitě v šuplíku.

1 09.06.2023

Jak se Keddiemu nikam nechtělo a Princezně ano aneb Jak chudáka mužského ženská paty z domu vytáhnout donutila, aby za to hořce zaplatila.
Milá fantasy, ve které se dostane na všechno fantastické zakletými ropuchami počínaje a potrestanými zákeřnými čarodějnicemi konče.
Oproti prvnímu dílu ubylo vtípků, ale pořád je to příjemný únik před realitou.

3 26.05.2023

Doslov mě přiměl se na knihu podívat trochu jinýma očima a vidět i to, co mi při čtení zůstalo tak nějak ukryto.
Možná je to tím, že Egan od vydání pár jedinců úspěšně vykradlo nebo možná ona úspěšně vykradla někoho jiného, ale mám neodbytný pocit, že jsem všechno, co je v bandě rváčů obsaženo, už někde četla.
Provázanost osudů je zábavná stejně jako promísené časové linie, jen jsem pořád (spoiler: marně) čekala na ten whow moment, který jí vysloužil toho Pulitzera.
Nedočkala jsem se.
Vize budoucího světa je roztomile mimo.

1 14.05.2023

TICHO
DO PRDELE

2000 let lží bohatě stačí!
(s. 116)

Ano prosím, přidejte mi ještě kopeček, dobrý věcí není nikdy dost - a posypku od nejúžasnější paní profesorky Houskové nakonec. Když nic, tak tohle. Když tohle, tak vrchovatě.

1 14.05.2023