Nahoře už nikdo není
Tomáš Kozák
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/499809/bmid_nahore-uz-nikdo-neni-Qmo-499809.jpg
4
20
6
Jako se lano splétá ze silných vláken, tvoří román v povídkách Nahoře už nikdo není svými postavami a motivy pevný provaz příběhů, mezi jehož uzly se nachází hloubavý i zemitý svět horolezců, citový svět hudby nebo prostředí nemocnic. Špatně se hojící rány chodí protagonisté léčit na kolmé skály, někdy je nechávají vymrazit rovnou na osmitisícovkách. Své nezdary ze života v nížinách se snaží proměnit v rány vítězů, neboť kde roste nebezpečí, roste i to, co zachraňuje. Hory se tak stávají svědky chvilkového hemžení těch, kteří si v nich nakonec vystavěli pevnost. V hlavních rolích jsou velká přátelství, malé zrady a nezbytná láska, z nichž postavy románu s větším či menším zdarem stírají civilizační nánosy.... celý text
Přidat komentář
Špína, Žiži, Krása.... potkali se za mlada při lezení, pak se od sebe vzdálili a ve zralém věku se opět sešli a z lezení si udělali společný byznys, který je nejen živí, ale i baví. V knize se v jakýchsi uzavřených kapitolách čtenář dozví životní příběh každého z nich. Tak nebylo to špatné, ale občas jsem se ztrácela. Četlo se to jako ve vlnách, chvílemi mě to bavilo, chvílemi ne.
Je krásné, když si lidé plní sny a vydávají si knížky.
Odvrácenou stranou je to, že je pak musíme číst. Čekala jsem do samého konce, co z toho vyleze - a nevylezlo z toho bohužel nic víc, než životní osudy 3+1 kamarádů, právníka, matematika a už nevím čeho (a to jsem to dočetla dneska ráno), kteří si na stará (?) kolena otevřeli lezeckou školu. Jedna kapitola, která nás chaoticky přenese časem a místem do Francie druhé světové války (nicméně názvy skal se shodují s těmi v Českém Švýcarsku, tak asi nějaký šotek, bo co - stejný, jaký vyčaroval na svět takové= věci jako "afghánštinu", plete si Alžírsko s Alžírem, z al-Qá'idy (al-Káidy, chcete-li) udělal al-Ka'ídu - hodinky nebo holinky, dyť je to beztak jedno a z Himálaje Hamaláj...) je asi důvod, proč je to "povídkový román" a ne jen "román". Samotný nápad není špatný, jenže dialogy jsou zoufale kožené a všechny ženské postavy naprosto, třeskutě příšerné, chovají se jako pipinky po poloviční lobotomii a dodje i na jednu převychovanou lesbu (yesss! zářez! tleskáček!).
Snaha se cení, ale někdy prostě nestačí.
Jedna hvězda za skály, druhá za název a přebal.
Začátek mě docela zaujal - neobvyklé prostředí i postavy, taková chlapská poetika, přezdívky, společné zážitky, vztahy minulé i současné... jenže asi po polovině knihy můj zájem o další děje začal opadat, všechno mi přišlo podivně roztříštěné, neuspořádané (kdo teď mluví? kdy to je?) a s dalšími odbočkami ve vyprávění.
Poprvé jsem o knize slyšela v rozhovoru s Lucií Výbornou na ČRo. A za pár dní už byla u mě. Hodně silné byť se to ze začátku mic nezdálo. Příběh 3 přátel - Špíny, Krásy a Žižiho, který je dáván dohromady pomocí povídek z nichž je tvořená celá kniha. První povídka byla trochu náročnější. Možná také stylem psaní. Ale po 2/3 si rychle zvyknete a pak to jede.... moc se mi líbilo jak to má autor nenápadně poskládané dohromady. Za mě skvělé a mohu doporučit ! Jsem ráda, že jsem byla tak zvědavá a knihu si vygooglila. Děkuji Lucie!
Tato kniha mě utvrzuje v přesvědčení, že když člověk skutečně po něčem touží, je schopen nakonec dokázat cokoliv. Tomáše znám jako věhlasného lékaře, horolezce a především skromného, moudrého člověka. Nyní zjišťuji, že je i nadaným spisovatelem. Kniha mně rychle vtáhla a za pár dní jsem dočetl poslední stránku. Už teď se těším, jestli Tomáš bude mít chuť opět něco napsat! ... Anebo nás všechny jeho tvořivost všechny překvapí a obohatí třeba něčím úplně novým, v nějaké nové oblasti.
Standa Bernard
Nahoře už nikdo není
Pěkný příběh o kamarádství, lezení po skalách.