Jitka_Roškotová komentáře u knih

Káťu a Škubánka si pamatuji ze svého dětství a nyní o nich čtu před spaním své dceři. Jejich příběhy mi i teď v dospělosti přijdou až neuvěřitelně vtipné a zábavné. Obzvlášť, když se do toho ještě přimotá kocour Luciáš nebo vychytralé myšky...

1 12.01.2017

Maková panenka a motýl Emanuel jsou další úžasné pohádkové postavičky, které si pamatuji z Večerníčků už ze svého dětství. Teď jsem se k nim po letech znovu vrátila a čtu jejich příhody dcerce před spaním. Délka pohádek je pro čtení před spaním úplně ideální. Navíc se většina šlamastyk většinou vyřeší tím, že se někdo uspí makovými semínky od moudré makovice... a není nic lepšího než usínat u příběhů o uspávání :)

2 12.01.2017

Pohádky z Větrné Lhoty si z Večerníčků nepamatuji, nebo mi vůbec neutkvěly v paměti. Ke knížce jsem tak přistupovala se značnou rezervou, ale velmi příjemně mě překvapila. Četly jsme ji s dcerou před spaním a na konci nám bylo líto, že je příběhů jen sedm... Příběhy větříčků Vichury, Radovánka a jejich kamarádky Jajdy jsou vtipné a zábavné. A jejich obrovským plusem je, že dětem nenásilně vysvětli, proč vůbec vítr existuje a k čemu všemu je dobrý, ať už jde o sušení prádla nebo o pomoc ptáčatům, která se právě učí létat. Okrajově je také seznámí s ostatními členy větrné rodiny, s tetou smrští nebo strýci Tajfunem a Severákem...

1 11.01.2017

Kdo by neznal Josefa a Václava... Jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Tuhle hlášku si pamatuji už z dětství z Večerníčku. Jako malá jsem je znala jen z televize, knížku máme až nyní, kdy ji čtu své dceři před spaním. A jí se lumpárny kosích bratrů moc líbí, ať už létají vrtulníkem nebo zrovna staví metro...

11.01.2017

Dříve jsem si vůbec nedokázala představit, že bych nějakou populárně naučnou knížku četla jen tak pro zábavu a ještě se u ní opravdu dobře bavila. Ženy a knihy. Vášeň s následky přesně takovou knihou jsou...

Hned, jakmile jsem na knížku s krásnou obálkou a poutavým názvem narazila, bylo mi jasné, že si ji prostě MUSÍM přečíst. Jsem přece žena a knihy vášnivě miluju už od doby, kdy jsem ještě ani neuměla číst. A že čtenářská vášeň má následky, také moc dobře vím. Ať už jde o černé kruhy pod očima a usínání v práci po noci, kdy jsem se prostě nemohla odtrhnout od dobré knížky, či o večerní dohady s manželem o to, jestli už zhasnu a nechám ho v klidu spát, nebo si budu ještě pár hodin číst…

I přesto, že se jedná o populárně naučnou knihu a není to nejlehčí čtení, je to kniha neuvěřitelně zajímavá, čtivá a opravdu se u ní pobavíte. Nejde o žádné nezáživné výklady, ale spíše o vtipně vyprávěné, poutavé historky, plné nadsázky a někdy dokonce i lehké provokace. Knížku rozhodně jen tak neodložíte, tak dobře je napsaná. Rozhodně bych ji doporučila všem, kteří se zajímají o čtení a knihy obecně a chtějí se dozvědět nejrůznější zajímavé okolnosti ze života známých i neznámých osobností literárního světa. A je úplně jedno jestli se jedná o ženy nebo o muže…

6 07.01.2017

Jan Werich je "pan spisovatel" s nepřekonatelným a přitom inteligentním humorem, který si ještě navíc uměl naprosto nepřekonatelně hrát s češtinou. Sbírka Fimfárum je kniha plná tradičnějších i méně tradičních pohádek. Každý si tam najde tu "svou". Když jsem ji poprvé četla jako dítě, nejvíce mě tehdy zaujaly klasičtější pohádky, jako Královna Koloběžka První. V pubertě mě nejvíce fascinovala jednoslabičná pohádka Chlap, děd, vnuk, pes a hrob, protože jsem byla překvapená, že jde něco takového vůbec napsat. A když dnes knížku čtu své dceři před spaním, nejvíce se pobavím u pohádky Až opadá listí z dubu. Kdo jiný než pan Werich by vůbec dokázal napsat pohádku o protialkoholní léčbě?

11 07.01.2017

Dášeňka je jedna z nejkrásnějších knih mého dětství. Pokaždé, když vzpomínám na knížky, které mi v dětství rodiče četli, nebo které jsem pak ráda četla sama, vybaví se právě vyprávění o životě tohoto roztomilého štěněte. Neumím si představit, že bych tuhle knížku neměla ve své knihovničce a nečetla ji svým dětem. Poprvé jsem ji dceři četla dokonce už když jí bylo pouhých 8 měsíců a do té doby ji před čtením čteme pravidelně, protože patří ke knížkám, které se asi nikdy neomrzí. Velkým plusem jsou nádherné fotografie, díky kterým si děti dokážou Dášeňku lépe představit a získají k ní i bližší vztah, než z pouhých ilustrací (i když i ty jsou skvělé). A díky tomuto bližšímu vztahu mají pak i lepší vztah ke psům, případně ke zvířatům obecně. Mělo by ji znát každé dítě...

7 04.01.2017

Ilustrace Josefa Lady jsou opravdu kouzelné a dětem se moc líbí. Bruknerovy verše a pohádky jsou někdy vtipné a pěkné, někdy méně, a někdy k obrázkům ani pořádně neladí. Vůbec to ale nevadí, protože dětem bohatě stačí obrázky, ke kterým se dá vymýšlet spousta nejrůznějších příběhů...

Jako opravdovou milovnici knížek mě absolutně odrovnal verš:
"Chcete umět dobře číst?
Vytrhněte z knihy list,
pak ho naráz spolkněte
a hned všecko přečtete!"

Ten jsem při předčítání své dceři raději vynechala, protože se snažím, aby knihy milovala stejně jako já a nerada bych, aby se tím ve svém věku inspirovala... :)

04.01.2017

Jsem vdaná už více než 3 roky a moc dobře vím, že žádný manžel, včetně toho mého, není ideální a žádné manželství není jen procházka růžovým sadem. Každý manžel umí svou ženu občas pěkně rozčílit, ať už tím, že se jeho oblečení válí po celém bytě, že občas zapomene na nějaké to výročí nebo koukáním na televizi, když zrovna potřebujete pomoct s úklidem bytu. Ale že by si za to zasloužil právě mučení?

Už od začátku musíte brát knížku s nadsázkou a jen pro pobavení. Pak se celkem zasmějete a dokonce zjistíte, že některé typy mučení běžně praktikujete, i když by vás nikdy nenapadlo je za mučení vůbec považovat. Já jsem se nejvíc poznala v mučení č. 34 "Vyhlaste manželovi válku termostatem".

Příručka je napsaná čtivě a humorně, ale je nutné ji brát skutečně pouze pro pobavení, nikoli jako skutečný návod k psychické nebo fyzické likvidaci manželů. Já po přečtení všech možných i nemožných mučících technik manžela rozhodně mučit nezačnu. Alespoň ne víc, než jsem to nevědomky dělala doposud ;-)

3 02.02.2016

Peter May patří mezi mé nejoblíbenější autory a jeho trilogie z ostrova Lewis mi naprosto učarovala. V porovnání s ní to má každá jeho další kniha velmi těžké. Kniha Ostrov Entry se mi velmi líbila a opět se, stejně jako většina Mayových knih, četla neuvěřitelně lehce. Nicméně má pár ALE...

Ačkoliv se podle anotace a udělených cen zdá, že jde o detektivku nebo thriller, já s tímto označením moc nesouhlasím. Podle mě se jedná spíše o historický román s romantickým nádechem a detektivní příběh, odehrávající se v současnosti, je spíše jen takovým doplňkem, který by zde pomalu ani nemusel být. Vždyť i samotnému popisu "klaustrofobního" ostrova Entry nebo detektivovy složité a depresivní povahy je zde věnováno mnohem více prostoru, než vyšetřování vraždy. Kdyby Sim Mackenzie potkal Kirsty Cowellovou za jiných okolností, než při vyšetřování vraždy, pravděpodobně by v něm její vzhled vyvolal stejné vzpomínky a příběh jejich předků by se mohl rozehrát i tak. Na konci jsem sice byla překvapená kdo a proč je skutečným vrahem, ale v podstatě to už vůbec nebylo důležité...

Historický příběh z poloviny 19. století se mi opravdu líbil a když si odmyslím romantickou lásku nerovného páru, byl i neuvěřitelně zajímavý. Ačkoliv jsem vystudovala světovou historii, s tak sugestivním a zajímavým popisem nuceného vystěhovávání Skotů z Vysočiny, jsem se dosud nesetkala a ráda si o ní ještě něco přečtu. Už v trilogii z ostrova Lewis May naprosto famózně popisoval tamější melancholickou a drsnou krajinu. V Ostrově Entry se k tomu přidaly i brilantní popisy životních podmínek pachtýřů, jejich vyhnání z půdy i strastiplné cesty do Kanady. Naroubování historického příběhu na současnost mi ale místy přišlo už trochu na hraně a šroubované. Už jen to, že hlavní hrdinové vypadají naprosto dokonale stejně jako jejich prapředci a dostali i stejná jména. Nebo to, do jakých detailů si Sim dokáže vybavit deníkové zápisy svého prapředka, které mu kdysi v dětství četla babička...

Srovnávat Ostrov Entry s trilogií z ostrova Lewis moc nejde už jen pro (podle mě) rozdílný žánr. I přes všechnu výše zmíněnou kritiku se mi kniha opravdu líbila, ale doporučila bych ji spíše milovníkům historických románů, než milovníkům thrillerů a detektivek. Peter May by měl příště možná napsat raději historický román a nešroubovat výborný historický příběh za každou cenu a naprosto zbytečně na banální detektivku.

7 22.01.2016