Jelitovna komentáře u knih

Karkulka se vlka nebojí, maminčině varování se v duchu zasměje, a když ji potom vlk nabídne pomoc s košíčkem, odmítne, ale vyšle ho napřed, aby na ni počkal, až se bude vracet od babičky.
"Vlk radostí div netančí.
- Hned peláším, má Karkulinko! -
Šup do mlází, a za chvíli
přitlačí čumák na okýnko."
Dál už je to klasika. Verše jsou vtipné. Známý příběh zase jinak je příjemným osvěžením.

3 05.02.2020

Píší, že Phúlan patřila k těm, které svým životem mají právo stát se legendou, a že se pro všechny ženy stala symbolem vzpoury a boje. Ale u nás o ní skoro nikdo neslyšel, ani obdivovatelé Indie; jen pár lidí její příběh četlo. Sice se tomu divím, zároveň musím přiznat, že přečíst knihu podruhé byla skutečná výzva. Snad celou první polovinu jsem zase byla v křeči, tak strašný její život byl, taková hrubost a bezmoc, na níž se podílela tamější Většina. (Psát v minulém čase asi není na místě, pokud jde o tu Většinu, protože když měla loni jet známá na delší dobu do Indie, poradil jí její přítel, aby užívala antikoncepci. Kdyby ji někdo znásilnil, aby neotěhotněla.) Překvapivé pro mě bylo přátelství banditky s hadem. A teď už její slova pro ty, co jsou přesvědčeni, že žena je méně než muž (a nebo dokonce nižší bytost než kráva), a kteří svým postojem spoluutvářejí kvalitu života ve společnosti.
"Já jediná vím, jaká muka jsem vytrpěla. Já sama vím, jaké to je, být zároveň živá i mrtvá. Ve věku, kdy ostatní dívky trpělivě čekají na své manžele, až se vrátí domů, poslušně sedí před ohništěm, melou mouku a pečou čapátí, já pochodovala džunglí. Mé srdce ztvrdlo na kámen. Jako kámen jsem byla vržena do života, nic jsem necítila a neměla výčitky svědomí. Už jsem nebyla ženou.
Se srdcem z kamene se nemohu provdat za žádného muže, protože to byl právě muž, který ze mě udělal to, čím jsem se stala."

4 01.02.2020

Autor byl profesorem farmakologie na Oxfordu, působil rovněž jako ředitel neurovědných výzkumů v laboratořích farmaceutické firmy Merck.
Vysvětluje složité věci s lehkostí, při čtení jsem měla pocit, jako bych po stránkách jen klouzala. Začíná stručnou historií používaných substancí, dále vysvětlí, jak se v těle odbourávají, mechanismus účinku, vznik rezistence, výzkum a vývoj léků, jejich zkoušky, registraci a marketing, krátce se věnuje kardiovaskulárním chorobám, žaludečním vředům, bolestem, zánětům, psychickým onemocněním, parazitům, bakteriím, virům a na závěr zmíní výhledy do budoucna. Ovšem kniha vyšla před 20 lety a je v mnohém zastaralá.
Bakterie pan profesor nazval mikroskopickými živými bytostmi, což se mi líbí, užívání lehkých drog (marihuana, extáze) zase moderní kulturou, což se mi nelíbí. Uvádí, jak rychle se farmaceutickým firmám zvyšují zisky, a upozorňuje, že každý rok kvůli pohlcování méně úspěšných konkurentů dominuje na trhu čím dál méně čím dál větších firem.
Protože je mnohem jednodušší získat povolení na prodej rostlinného léku (dnes tedy potravinového doplňku), u něhož není třeba prokazovat účinnost, napadá mě, že nejen uživatelé marihuany se těší na její legalizaci, nýbrž i schopné firmy, které vědí, že problém není v droze, ale v potřebě, a ta byla, je a bude a to je záruka pravidelného zisku.

2 17.01.2020

Asi nejvíc mě zaujalo, jak se cítila osamělá: "Přicházejte ke mně jako opravdoví přátelé kvůli mně samé, abych vás i já zahrnula svým přátelstvím. Jak jen moje duše touží po upřímných přátelských vztazích! Každý přichází a něco chce, nikdo se však nezeptá, co chci já, za čím je mi smutno, po čem toužím, jak se cítím. Vždyť i já jsem živý člověk a nic z lidského života mi není cizí!"

Protože předpokládám, že takhle starou lepenou knížku (orig. 1973), která se mi po jednom přečtení a několikerém prolistování úplně rozpadla, už dneska nikdo číst nebude, napíšu komentář delší.
Autor musel na vlastní kůži poznat životní podmínky v Honkongu, Thajsku a na Filipínách, nastudovat materiály o mnoha nemocech a poznatky sepsat tak, abychom pochopili, proč musela vzniknout SZO (Světová zdravotnická organizace).
Vypráví o tyfu, moru a choleře, které spolu s úplavicí měly daleko větší vliv na průběh válečných tažení než řada slavných velitelů, dále o chřipce, žloutence, lepře (malomocenství), vlasovcích (parazitická hlístice), schistosomiáze (motolice), leishmanióze (černá nemoc přenášená bodnutím hmyzu); o situaci v Neapoli, kde roku 1957 očkovaní američtí turisté onemocněli černými (pravými) neštovicemi (lehký průběh) a kvůli opožděné diagnóze kontaktů jiní dva lidé zemřeli; také o tom, že válka a s ní související masové přesuny obyvatelstva podporují šíření malárie (u níž současné odhady SZO uvádí, že v roce 2015 se jí nakazilo asi 212 miliónů osob, z čehož přibližně 429 tisíc infekci podlehlo.), a že narkomani, kteří si ve válce ve Vietnamu navykli na heroin, se po návratu do USA stali dárci krve, aby si vydělali na drogu, pročež pak těžce nemocní v několika případech dostali transfúzi se smrtelným přídavkem malárie…
Seznámil mě s příběhem H. Dunanta, zakladatele Červeného kříže, s krysami velikosti jezevčíka, velmi užitečnými, protože hubí šváby, a upozornil, že podle Švýcarů byl farmaceutický průmysl největším zaměstnavatelem lidí s vysokoškolským diplomem. Zmiňuje se o mnoha dalších tématech, např. šarlatánech, DDT, polském prof. Koprowskim, s nímž se osobně setkal, čínské medicíně, ale o co čtenáře nemůžu připravit, je krátká ukázka z relaxační části.

- Pacient je poslán do ambulatoria na injekci. Na stěně vidí velkou šipku, která směřuje k malé tabulce, umístěné téměř nad podlahou. Když se k ní nakloní, čte: Právě jsi zaujal správnou polohu pro injekci.

- Žena ze zapadlé vesnice přicházela každým rokem do porodnice rodit. Když se po desátém porodu chystala domů, zeptala se jí porodní asistentka: „Tak co, milá paní, za rok se určitě zase uvidíme?“
„Asi ne, právě jsme s mužem přišli na to, z čeho se to bere.“

Přestože na začátku Wolanowski říká, že boj proti nemocem nelze oddělit od boje proti hladu, protože vysílený organismus podvyživených lidí snadno podléhá každé infekci, na závěrečných stránkách cituje úryvky interview s laureáty Nobelovy ceny v oboru lékařství, které znamenají poněkud kyselou tečku – čím větší úspěchy v boji proti epidemiím, tím více lidí na světě, tím větší počet podvyživených lidí a chorob.
P. Medawar, Británie: „Ano, jistě, je to paradoxní, že lékařský pokrok vyvolává ještě závažnější problémy.“
P. Alto, USA: … omezit přírůstek obyvatelstva, aby byly vytvořeny reálné předpoklady k jeho výživě…
Prof. A. Lwoff, Paříž, cituje slova jednoho z největších protivníků Jennera (který začal s vakcinací kravskými neštovicemi): „Neštovice jsou důležitým činitelem v regulování počtu obyvatelstva, zvláště v chudých rodinách a v rodinách s mnoha dětmi.“

(Jako správnej opožděnec jsem konečně zjistila, že bez servítku se vážně překládá - na "bez ubrousku" si ale asi nezvyknu.)

4 08.01.2020

Dneska už historická ukázka populárně naučné knihy, celkem slušná, ovšem ničím nevybočující z tehdejších "samozřejmostí", např. ženu zmínil autor jen jednou, a to lady Montagu.

04.01.2020

Doktor popsal svou zkušenost hezky, kniha je (údajně díky nakladatelce) čtivá a jak lze odhadovat z data Rosenbaumova úmrtí, přežil svou nemoc více než dvacet let, měl tedy přece jen dost času dělat svou práci lépe, s větším ohledem na pacienta.
Čtenář nepolíbený realitou bude buď zhrozen nebo bude považovat autorovu výpověď za přehnanou, případně ji rovnou popře. Mně to sedlo a oceňuji lékařův třicet let starý pokus s danou situací i touto formou něco udělat. (Při čtení jsem si opět připomněla, jak mi kdysi můj obvoďák na žlučníkový záchvat předepsal cucací pastilky na bolení v krku, jak pediatr předepsal drobnému dítku léky v dávce pro dospělého, naštěstí si toho magistra v lékárně všimla, jak...)

03.01.2020

Jako celek mě tento výklad nenadchl ani mi nepřinesl nic nového. Tak aspoň dvě ukázky.

"Základná múdrosť, známa všetkým medicinemanom, ako tajomstvo vekov hovorí, že sebaporozumenie je túžba, sebadisciplína je kľúč, sebaovládanie je spôsob a sebarealizácia je cieľ. Slovo, které toto tajomstvo obklopuje, je komunikácia. Veríme, že každý príslušník každého národa je eště stále strážcom toho tajomstva. (Twylah Nitsxh, Seneka)"

"Rozmýšľal som o mužoch a ženách a vždy som si myslel, že muž je väčší a silnější...
Dlho som si tak myslel, až kým mi nezošediveli vlasy; vtedy som zistil, že muž je ďaleko vzadu a žena je ďaleko vpredu, lebo aj žena dokáže vykonávať rôzne ťažké práce. Zistil som, že prejde mnohými utrpeniami a zistil som, že ich dokáže znášať... Žena trpí mnohokrát vo svojom životě.
Keď som to zistil, pomyslel som si, "Žena je silnějšia ako muž." (Ľavoruký, Navaho)"

Přiznávám, že mě to vůbec nebavilo, což ani nebyl účel práce, která se zdá být precizní, získávání dat musela být "piplačka", a pro cílového čtenáře bude asi víc zajímavá. Já nebudu hodnotit, bylo by to zavádějící.

Nemohu hodnotit, v oboru čas letí rychle a informace jsou částečně zastaralé, některá léčiva na našem trhu již nejsou k dispozici (http://www.sukl.cz/), jiná jistě přibyla.

Edit: Podle časopisu British Medical Journal (2012) údajně ženy vyššímu riziku úmrtí při užívání digoxinu vůbec nečelí. Nicméně se zdá být problém trochu složitější, proto pro zájemce přidám odkaz. https://translate.googleusercontent.com/translate_c?depth=1&hl=cs&prev=search&rurl=translate.google.com&sl=en&sp=nmt4&u=https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/25939649&xid=17259,15700022,15700186,15700190,15700256,15700259,15700262,15700265,15700271,15700283&usg=ALkJrhjCU2yRHmvLHPh6hPf0LhzVoHfH-w

Úvodní popis vystihuje obsah dobře, verše jsou vtipné a přiměřené dětskému věku. V počtu 32 nejde u všech udržet stejnou úroveň, přesto se těším na opakované čtení většiny z nich.

HONZA JDE
Honza jde
přes pole,
pytlík písku vleče,
dírkou ale
neustále
písek z pytle teče.

"Jen se syp -
pro mne líp!"
hlupáček se směje.
Domů přišel,
shodil pytel,
ale písek - kde je?

Honza jde
přes pole,
sbírá zrnka písku.
Pomaloučku,
polehoučku
sesbíral jich misku.
Honza jde...

5 12.12.2019

Šikovná holka, tahle Saini. A má pravdu, hraje se o hodně.

3 28.11.2019

Nevím nevím, jestli to není spíš pro babičky...

1 23.11.2019

"Šaškova vráska"
Do městečka přijel cirkus a s ním i muž s vráskou, který vyprávěl přihlížejícímu osmiletému Jeníkovi, kterému zemřel tatínek, jak přišel o svého synka, shodou okolností osmiletého Jeníka. Živý Jeník pak mohl do cirkusu zdarma i s maminkou.
"Jak slon Kwang zlého člověka napravil"
Jiříkův pěstoun se k chlapci choval velice hrubě, takže ho jedné noci slon a jeho dvacetiletý hlídač vystrašili. Myslel, že ho čert nese do pekla, naštěstí pro něj ho upustil do místní močůvky. Tím momentem se úplně polepšil.
"Opička Bim a provazolezkyně Lila"
Nejprve Lila uprosila doktora, aby pomohl opičce, když byla nemocná, poté Bim zachránila svoji malou přítelkyni, když upozornila na potrhané lano.
"Jak medvěd Mumla poplach způsobil"
Medvěd si došel do stánku pro turecký med. Tohle byla nejveselejší povídka.
"Skok a Lap"
O tom, jak pes zachránil koně před zlodějem, který se na něm chtěl ošklivě pomstít přeřezáním šlach na nohou.
"Hrdinný vlčák"
Vynesl z hořící maringotky malé miminko a sám potom skoro zemřel.

1 23.11.2019

Obrázky jsou hezké, budeme si je ještě nějakou dobu prohlížet, než pošleme knihu dál.

1 22.11.2019

Knize by se jistě dalo vytknout mnohé, ale víc mě zaujaly zdejší komentáře, tak jsem se při čtení zaměřila na text, který v čtenářích - a s podivem i v těch, co knihu ani nedočetli - vyvolal potřebu se na Databázi vyjádřit, a ten bych zde částečně citovala.
K závěru, že se má člověk zbavit všech materiálních věcí, a návrhu ke zkoušce zahodit klíče a nejít do práce, zřejmě dovedl komentátora Tervu názor autora ze str. 811 „V bohatství by měla existovat zřetelná omezení! Maximální kapitalizace jedné rodiny jako buňky společnosti by neměla v peněžním ekvivalentu (podle současných cen) s veškerým movitým a nemovitým majetkem převyšovat deset milionů dolarů. A i to je hodně!“ Jasně, někdo může mít pocit, že je to totéž, jako bydlet v zemljance. Ale Terva přece nemá ani auto. :-)
A nebo ty drogy a alkohol. Danilov tvrdí, že: „Alkohol a drogy dělají z člověka poslušného otroka Živočišného rozumu a v nevelkých dávkách v něm zabíjejí jakýkoliv zárodek duchovna.“, dále: „U lidí, kteří se vážně zabývají svým duchovním rozvojem, tělo prostě nemůže tolerovat fyzické toxiny (alkohol, drogy).“ a na závěr poznamenává, že „…pokud člověk přestává užívat alkohol nebo brát drogy, organismus se časem regeneruje a člověk získává šanci pro duchovní rozvoj.“ Chápu, že se se svými názory v Čechách nepotká s pochopením.

Dále třeba dojem Kasiuse, že všechno je jen zástěrka islámu a islamizace. Z čeho je možné k takovému závěru dojít, jestliže jste knihu četli? Z návrhu na spolupráci? Protože jedna z Danilovových vizí pro budoucnost zní:
„Dále je nutné odstranit samotnou strukturu kněžství, ten kolos nejrůznějších religiózních hierarchií, armády kněží, vykonávajících obřady obětování a považujících se za prostředníky mezi lidmi a Bohem (ať už Ho nazývají různá náboženství, jak chtějí) a ve skutečnosti žijících na účet lidu. Pro mnohé z nich je náboženství pouze profesí a zdrojem příjmů (získaných díky práci řadových věřících), prostředkem manipulace masovým vědomím skrze víru, a to kvůli politickým cílům. Pro to, aby se odstranila struktura kněžství, není třeba uskutečňovat revoluce, organizovat krvavé bitky, rozepře a podobné provokace Živočišného principu. Odstranit tento systém je možné mírovou cestou.“
Zdůvodňuje ji: „Člověk dává milodary kněžím a jejich armádě nájemných služebníků a přitom se mylně domnívá, že jsou svatější než on sám, že tito lidé v jiném oblečení jsou blíže Bohu a také že jejich modlitba je účinnější. Ale kněží jsou také lidé a stejně jako všichni svou duši ještě nespasili, tak jak by mohli spasit ostatní?“
A dodává: „Bůh nepotřebuje ani peníze, ani jiná bohatství materiálního světa. Vztahy mezi člověkem a Bohem se zakládají pouze a výhradně na hlubokých, osobních pocitech člověka, objevujících se na základě přiblížení se duchovnímu světu, jeho upřímné Lásky a vděčnosti k Bohu. Tyto hluboké upřímné pocity člověka k Bohu jsou tou nejopravdovější a jedinou cenností, která může být oním světem od člověka přijata. Tyto vztahy s duchovním světem se přitom uskutečňují bez jakýchkoli prostředníků.“
Jedno je jisté, Danilovovy názory dokážou podráždit hodně velké skupiny lidí.

Lama odpověděl takto:
„Já, věčně putující naldžorpa, jsem navštívil klášterní školu Kagjü a ve škole Kagjü měl každý mnich v ruce džbán plný čhangu – ze strachu, abych se nestal opilým prostopášníkem, zůstal jsem sám.
Já, věčně putující naldžorpa, jsem navštívil akademii Sakja a v akademii Sakja se mniši přeli o malichernosti související s doktrínou – ze strachu, abych neopustil pravou stezku dharmy, zůstal jsem sám.
Já, věčně putující naldžorpa, jsem navštívil akademii Gandän a v akademii Gandän každý mnich hledal milence – ze strachu, abych nepřišel o své semeno, zůstal jsem sám.
Já, věčně putující naldžorpa, jsem navštívil školu gomčhenů, v jejíchž poustevnách chtěl každý gomčhen milenku – ze strachu, abych se nestal otcem a hospodářem, zůstal jsem sám.
Já, věčně putující naldžorpa, jsem navštívil akademii Ňingma a v akademii Ňingma každý mnich toužil vystupovat v tanci s maskami – ze strachu, abych se nestal profesionálním tanečníkem, zůstal jsem sám.
Já, věčně putující naldžorpa, jsem navštívil horské poustevny a v těchto poustevnách mniší shromažďovali světské bohatství – ze strachu, abych neporušil slib svému lamovi, zůstal jsem sám.
Já, věčně putující naldžorpa, jsem navštívil pohřebiště a přilehlé oblasti a šamani v těchto neobydlených místech vyvolávali démony a hloubali o slávě – ze strachu, abych se nestal otrokem bohů a démonů, zůstal jsem sám.
Já, věčně putující naldžorpa, jsem navštívil karavanu poutníků a zjistil, že se poutníci věnují obchodu – ze strachu, abych se nestal obchodníkem toužícím po zisku, zůstal jsem sám.
Já, věčně putující naldžorpa, jsem navštívil místo pro pobyty v ústraní, kde se meditující vyhřívali na slunci – ze strachu, abych nespočinul v bezpečí malé chatrče, zůstal jsem sám.
Já, věčně putující naldžorpa, jsem seděl u nohou převtěleného lamy, který se bez ustání zaobíral svými svatými poklady – ze strachu, abych se nestal sběratelem či lakomcem, zůstal jsem sám.
Já, věčně putující naldžorpa, jsem bydlel s lamovými sluhy, kteří lamu považovali za výběrčího svých daní – ze strachu, abych se nestal sluhou žáků, zůstal jsem sám.
Já, věčně putující naldžorpa, jsem navštívil dům boháče, kde si nevolníci bohatství stěžovali jako obyvatelé pekla – ze strachu, abych se nezrodil jako pán hladových duchů, zůstal jsem sám.
Já, věčně putující naldžorpa, jsem navštívil dům prostých chudáků, kteří dávali do zástavy své dědictví a majetek – ze strachu, abych se nestal hanbou svého rodu, zůstal jsem sám.
Já, věčně putující naldžorpa, jsem navštívil náboženské středisko Lhasu, kde hostitelky doufají v přízeň a dary svých hostů – ze strachu, abych se nestal lichotníkem, zůstal jsem sám.
Já, věčně putující naldžorpa, jsem se toulal po celé zemi a kamkoli jsem pohlédl, nacházel jsem sobecké a trpící lidi – ze strachu, abych nezačal myslet pouze na sebe, zůstal jsem sám.“

2 17.11.2019

S kvalitními nůžkami v šikovných rukách ideální kniha na dlouhé zimní večery. Návody jsou nejen na řadové skládanky, symetrická zvířátka, řetězy či třeba otáčivého hada, které děti občas přinesou ze školy, ale postupně si vystřihneme větrný míč i kouli, ozdobíme stínítko lampy, připravíme si parádní masku na karneval, v níž nás nebude tlačit nos, a když nervy a děti dovolí, zkusíme i světelný obraz, kdy se výstřižky lepí na bílý papír, kluzák nebo prostorovou budovu, ale na vystřihovaný obraz je potřeba použít mozek a umělecký cit a to předem vzdávám.

1 14.11.2019

Tuhle jsme uměli zpaměti.

Píseň míru/František Branislav
Leť, naše holubičko bílá,
a potěš všechny domovy,
aby tvá křídla všude byla
jak kvetoucí den májový.
Ať rozletí se tisíc křídel
a radost jásá u všech cest,
aby tam každý člověk viděl,
jak nesou míru ratolest.
Ať jasné slunce lidem plane
bez hrůzy válek, pohromy -
a děti v zemi milované
dál hrát si budou pod stromy.

11.11.2019