javaznenevim
komentáře u knih
Hudba ticha
Patrick Rothfuss
Je těžké objektivně zhodnotit Hudbu ticha, z toho prostého důvodu, že zkrátka naprosto vybočuje z běžné literatury. Po celou délku nás provází pouze jedna postava, není tu žádný konflikt, nejsou tu žádné dialogy. Hodnocení této knihy zcela spočívá v tom, do jaké míry je vám Auri sympatická a jak moc se dokážete vžít do jejího naprosto odlišného světa. Ale pro mě je Hudba ticha lepší než oba díly Kroniky Královraha dohromady, a řadím jí mezi své top knihy. Proč? Protože Auri je prostě dokonalá.
Měsíční zahrady
Steven Erikson (p)
Úvodní díl do světa Malazu je pro čtenáře, který nemá s tímto stylem zkušenosti, velice náročný. Extrémní množství postav, velký prostor pro představivost, a komplikovaný děj. Navíc je na knize vidět, že byla napsána (ne vydána, pouze napsána) celých deset let před zbytkem knih a jsou tu oproti zbytku série vidět dějové nesrovnalosti. Podle mého názoru druhý nejslabší díl v sérii, a ne zrovna vhodný jako úvod, protože hodně čtenářů předem odradí.
Prach snů
Steven Erikson (p)
Po epickém osmém díle pokračuje šílená temná jízda Prachem snů, který je první částí finále. Přesouváme se zpátky za Tavore a celý děj se pomalu začíná uzavírat. Zoufalství Lovců kostí na vás z knihy téměř čiší a zbytek postav na tom není o moc lépe. Už zhruba v půlce knihy jde snadno odhadnout, že tohle rozhodně nebude pohádkový konec. A taky že ne. Nicméně co mi vadilo je extrémně rostoucí melodramatičnost a megalomanství. Takže šesté místo.
Daň pro ohaře
Steven Erikson (p)
V osmém díle Malazu se opět vracíme ke starým známým - Anomanderovi, Kallorovi, Kruppemu, a objeví se i sama Paní Závist. Přibylo filosofie, ale na druhou stranu v osmém díle se schyluje k takové řeži, že posledních dvě stě stran knihy všechno vynahradí. Krásných pět hvězdiček a po lince Tiste Edur skvělý návrat a celkově páté místo.
Vichr smrti
Steven Erikson (p)
7. díl Malazské knihy padlých má několik výhod i nevýhod. Konečně se dořeší linka Edurů, dokončí se hlavní část děje z dílu šestého, a zjistíme několik velice zajímavých věcí o fungování světa. Nicméně se připravte na tlupu zbytečných a otravných postav (ahoj Trulle a Seren Pedack) které vás budou štvát co pár set stránek. Nicméně se to dá přežít a Karsovo finále je prostě skvělé. "Já nejsem ničí vyvolený. To právo jsem nikomu nedal." Takže u mě zaujímá stejnou pozici jaké je její číslo v sérii - 7.
Lovci kostí
Steven Erikson (p)
Po naprostém propadu v nudném pátém díle, přichází díl šestý, mnohem lepší, nabitý událostmi i známými postavami a hlavně se vrací Ganoes Paran a Leoman s Cepy. Za mě 4. místo v sérii a rozhodně stojí za to přečíst znovu.
Půlnoční vlny
Steven Erikson (p)
Pátý díl jsem četl nejdéle ze všech, a dlouho jsem nevěděl co si o tom myslet. Jelikož konec známe už z předchozího dílu (vyprávění Trulla Sengara), nemůže čtenáře u nic moc překvapit. Edurové jsou vyloženě nudní, celá jejich kultura je dost zvláštní a založená na lžích. Vážně jsem jim přál rychlý a pokud možno bolestný konec. Každopádně pro mě naprosto nejslabší díl celé série, obzvláště po skvělé čtyřce.
Dóm řetězů
Steven Erikson (p)
2. nejlepší kniha v sérii, tak přísahám! Nevěříte? Buďte svědky!
Vzpomínky ledu
Steven Erikson (p)
3. kniha v sérii Malazu u mě zabírá první místo. Děj zapadá do sebe, rychle ubíhá i první třetina knihy, a dozvíme se mnoho nových informací z historie Malazského světa. Skvělá Paní Závist, celá linka s Věštcem a konečně pořádné projevení se Kallora. Tohle je vrcholné dílo temné fantasy literatury.
Dům mrtvých
Steven Erikson (p)
Druhý díl Malazské knihy padlých se se přesouvá na zcela jiný kontinent, přináší většinou nové - a výrazně propracovanější - postavy než díl první, a nabízí temnější, propracovanější děj. Začátek je, ostatně jako u všech Eriksonových knih velice pomalý, ale už zhruba od druhé třetiny začíná děj silně gradovat, a finálních sto stran je naprosto epických. Hodnotím jako třetí nejlepší díl série.