janamaluveckova
komentáře u knih
Severní vody
Ian McGuire
Zručné řemeslo; zápletka vlastně omletá a banální, jako z šestákové detektivky 19. století, jen obalená do postmoderního kabátu "historického" a "exotického" vyprávění. Čte se dobře, ale je to celé takové chladné a bez života, paradoxně s ohledem ke všem těm zvěrstvům a expresím v textu.
Nedělňátko aneb S Cimrmanem v zádech
Miloň Čepelka
Z recenze na iliteratuře (Jan Lukavec): "Rekapituluje v ní nejen vznik a vývoj divadla, díky kterému se asi nejvíce proslavil, ale i další činnosti, jimž se věnoval; dává nahlédnout do svého rodinného zázemí i do své soukromé metafyziky. Čepelka vystudoval Vysokou školu pedagogickou a pak tři roky učil na základní škole v Novém Kníně. V roce 1961 nastoupil jako redaktor do Československého rozhlasu, kam jej přivedl jeho přítel Jiří Šebánek (1930–2007). Oba pak byli zakládajícími členy Divadla Járy Cimrmana. Když se Šebánek „odtrhl“, byl Čepelka jediným člověkem, jenž hrál se Zdeňkem Svěrákem a Ladislavem Smoljakem i v „konkurenčním“ Salonu Cimrman. Čepelka obdivně mluví o Svěrákovi, o jeho vtipu, umění vyprávět, zato o Smoljakovi a jeho údajných rychlých názorových zvratech se vyjadřuje s velkou rezervou. S úctou vzpomíná i na svého přítele Šebánka, i když souhlasí s poněkud drsným Svěrákovým výrokem, že Šebánek prospěl divadlu JC dvakrát: „poprvé tím, že ho založil, a podruhé tím, že z něj odešel“. A osvětluje i spory, které mezi zakladateli panovaly. Například Šebánkovu nelibost nad filmem Jára Cimrman ležící, spící: podle něj měl být Cimrman člověk, o kterém se neví, jak vypadal, „a najednou dostane Svěrákův ksicht“, zlobil se prý. Čepelkův pohled jistě není nijak přelomový, zásadně objevný ani provokativní a čtenář v publikaci nemůže hledat prohlášení o tom, že cimrmanovci údajně přinášejí „veskrze tradiční a ustálenou podobu vnímání naší minulosti, jež sama volá po dekonstrukci“, jak před časem napsal jeden teoretik. Ovšem svým pohledem do zákulisí dokresluje a doplňuje již známé skutečnosti."
Lido di Dante
Petr Borkovec
Překvapení - dobrý básník napsal skvělou prózu. Čte se jedním dechem.
Perspektivy
Laurent Binet
Autor si dal zjevně pauzu. Po fantastických předchozích románech je tohle detektivka v dopisech, sice v atraktivních kulisách, ale celé je to nějak mechanické, bez šťávy. Přemáhala jsem se, abych to vůbec dočetla.
Kapitán Kap
Alphonse Allais
Allaisovou nejznámější postavou se stal Kapitán Kap, muž, který nerespektoval žádná pravidla a byl znechucen světem. Svérázný Kapitán Kap se v mnohém podobá Jarryho otci Ubu – stejně jako sveřepý Ubu se i Allaisův hrdina vzdorně vzpírá zavedeným pořádkům. Allais se stal jedním z novátorů humorného vyjádření absurdních aspektů moderního života.
Kapitán Kap (poprvé vyšel roku 1902) bývá ve slovníku uváděn jako román, jde však o řadu fiktivních rozhovorů se smyšlenou postavou mořeplavce, vynálezce, objevitele, mystifikátora. Postava Kapitána Kapa hýří absurdními nápady, autor rozvíjí mnoho slovních hříček, dovádí logické úvahy ad absurdum.
Do češtiny dílo přeložil roku 1921 Jindřich Hořejší.
Krásná neznámá
Alphonse Allais
„U Alphonse Allaise obdivuje Breton důvtip, se kterým pronásledoval maloměšťáckou pitomost a sobectví, které v jeho době tak kulminovaly. Mystifikaci prý Allaise povznesl na úroveň umění tím, že ji provozoval jako teroristickou aktivitu ducha. Pod přečetnými záminkami dokazoval lidem jejich prachbídný a naprosto ošoupaný konformismus, vypuzuje z nich to neobyčejně tupé společenské zvíře a poznenáhlu je tak vyprošťuje z omezeného rámce jejich odporný zájmů.“
Ztracený chlapec
Grazia Deledda
Skvělé povídky, mohou tu a tam připomenout Jana Čepa. ("Grazia Deleddová není složitý zjev literární: psát je pro ni stejně přirozené a nutné jako dýchat, jako snít." - Alena Hartmanová v úvodu výboru povídek Ztracený chlapec)
Jsem jejich bůh
Josef Pánek
Nezvládnutá kniha, tu a tam myšlenka, jinak nestojí za čtení.
Zapomenuté příběhy 2
Marian Kechlibar
Takové výpisky z brouzdání netem, články do populárního obrázkového magazínu, nic, co by nebylo jinde, a často lépe (žánr Součkův, Pacnerův, Lesného aj.). Kultivované čtení do vlaku.
Zapomenuté příběhy 3
Marian Kechlibar
Takové výpisky z brouzdání netem, články do populárního obrázkového magazínu, nic, co by nebylo jinde, a často lépe (žánr Součkův, Pacnerův, Lesného aj.). Kultivované čtení do vlaku.
Adam a Eva
Jan Kozák
Kladný komentář lze napsat jen z politických důvodů, ne od srdce. Slátanina myšlenkou i stylem. (A to odhlížím od toho, jaká lidská svině autor byl a kolika lidem ublížil a zničil jim životy.)
Baron na stromě
Italo Calvino
Chytrá kniha bohaté fantazie. Existuje i Somrem namluvená verze; díky Somrovi kongeniální.
Zloduch Petříček: Strašidelná historie ze 13. století
Christian Heinrich Spiess
Čte se dobře a osloví i čtenáře 21. století.
Obloha samej cvok
Milan Uhde
Písňové texty. Formálně jednoduché, ale na rozdíl od známějšího Suchého jdou hlouběji a taky častěji do smutna až temna. Inu, Brno vs. Praha. ;)
Turistika - turistický katechismus
Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
Jedna z prvních knížek o turistice u nás. Nedoceněná, nejsou tam jen praktické tipy, ale i obecné společensko-filozofické úvahy. Trochu jiný Guth-J. než ve svých knihách o společenské etiketě.
Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše
Mark Twain (p)
Tip: pokud se nemůžete začíst, dejte si to jako audioknihu, je to pak stravitelnější.
Ztroskotanec na břehu atlantském
Ivan Wernisch
Autorská antologie; takové "the best of". Dobře vybráno, krásně uděláno (i moc hezký papír). Zaujme jak W. milovníky, tak nováčky v jeho světě.
Velký ráj
Massimo Cianetti
Klopotný překlad, ale silný příběh. Škoda, že nebylo míň digresí a víc magického. Ale na prvotinu výborné!
