IŠ komentáře u knih

V přírodě, to je 172 básní. A možná to množství básní je tím vinno, že ač některé jsou skutečně překrásné, větší část z nich mi splývá v podobném obsahu, aby po krátkém zážitku odcestovaly z paměti někam do zapomnění. Paradoxně mě nejvíce upoutaly básně, které i když stále lyricky, ale pro někoho možná až morbidně, vyprávějí o hrobech a prachu člověčím.

5 25.11.2017

Večerní písně, to je krásná milostná lyrika. I když se v některých případech může někomu zdát, že Hálkovy básně jsou až infantilní a stavba rýmu je taková nebo onaká, že sbírka je pořád jen o jednom a o tom samém - o lásce, je dobré si uvědomit, pro koho ty básně Hálek psal a v jaké době. Hálek je romantik. Idealista, který ve svých verších zpívá v těžké době radost druhým. Večerní písně jsou souborem básní, které psal Vincenc své Dorotce. Je v nich to nejupřímnější vyznání milostného citu. Dokud muži píší zamilované básně svým ženám, tento svět nemůže být veskrze zlým místem k životu.

11 17.11.2017

„V lidském snažení se snad ničemu tak špatně nerozumí jako snahám mystickým.“ Touto úvodní větou začíná svou Spásu pan Minařík. A tak se snad až ostýchám napsat, že jeho Spásy se to netýká. Pro mě je tato kniha zcela klíčová. Možná za to může fakt, že jsem ji celou četla nahlas. Jako když maminka předčítá dětem na dobrou noc. Pomalu a s důrazem na každé slovíčko, aby dítě příběh pochopilo. A tak se stalo. Ačkoli to může někomu připadat zvláštní či dokonce podezřelé a i když vždy budou nějaké otázky, přijala jsem Spásu od prvního písmenka až po to poslední. Samotná četba pro mě byla skvělým zážitkem. Nejen co se týká načtených informací, ale hlavně v tom, jak člověk četbu samotnou prožívá a co cítí. Chtělo by se mi napsat, že Spásu by si měl přečíst každý. Ale nemůžu. Protože tak, jako každému chutná něco jiného, tak i Spása bude chutnat jen někomu. Jiný ji bude těžko trávit a někdo může říct, že je to odpad a měl raději zůstat hlady. Já se k této knize ale zcela jistě vrátím.

7 07.11.2017

Prvních sto stran jsem měla skutečně problém s orientací "kdo je kdo". I když každodenní vesnický život byl popsán velmi poutavě, ztrácela jsem se chvílemi ve spoustě mužských a ženských jmen, kterým jsem nedokázala přiřadit tvář a zasadit je zpětně do děje. Potom se to ovšem změnilo a zcela jistě na tom budou mít zásluhu ty překrásně lidské myšlenky, které jsou ve své podstatě naší přirozeností, ale my jsme se jim naučili říkat duchovní. A celý svět, tak jak jej žil Kandidát, Dahl, Barnes i Holger, se mi stal blízkým, abych v některých chvílích jen zalapala po dechu. To když hlavní hrdinové prožívali to, co jsem kdysi prožila já sama nebo mi některé přemýšlení a cítění bylo tak blízké. A tak se člověk sám stává nejen čtenářem, ale také postavou z knihy. Možná jen jednou z nich. Nebo všemi najednou.

9 31.10.2017

Tato kniha by mohla být skvělou učebnicí. Je plná letopočtů, zdrojů a názvů, které občas stěží přečtu, natož abych si je zapamatovala. Úvodní dvě kapitoly, o vzniku osobních jmen a symbolice čísel, jsou zajímavé, ale potom je to jako na houpačce. Nemůžu se ubránit dojmu, že podstatná část knihy je suše faktografická a chybí jí čtivost. K mé smůle to, co mě zajímá nejvíce, zabírá v knize nejméně stran. Historii buddhismu a jednotlivým tibetským školám je věnováno necelých 20 stran! Užila jsem si Kámašástru. Neubránila jsem se představám, kdo by mohl být slonicí a kdo je žena lotosová a lasturová. Díky za tuto něžně erotickou vsuvku, která dala knize trochu šťávy.

5 27.10.2017

Velmi zjednodušeně by se dalo říci, že Fromm se v Lidském srdci zabývá otázkou, zda se člověk rodí jako dobrý nebo zlý. Zda povaha a rozhodování člověka jsou determinovány okolnostmi nebo je ve svém rozhodování svobodný. První polovina knihy je spíše psychologie, kdy Fromm vymezuje termíny jako nekrofílie, narcismus, incestuální symbióza a to jak z pohledu individuality, tak i skupin. Velmi zajímavé jsou jeho komentáře směrem k Freudovi a jeho teorii libida. Druhou polovinu knihy vnímám spíše jako sociologicko-filozofickou úvahu. Obsahuje několik překrásných myšlenek a vnímám zde určitou obsahovou shodu s jeho knihou Útěk před svobodou. Ne nadarmo se Frommovi říká Apoštol lásky.
----------------------------------------------------------------
Člověk není ani dobrý ani zlý. Věří-li někdo v dobrotu člověka jako v jeho jedinou možnost, musí nutně přibarvovat skutečnost na růžovo, což vyústí nakonec v trpkou deziluzi. Věří-li někdo v druhý extrém, skončí jako cynik a bude slepý k mnoha možnostem dobra v druhých i v sobě samém.
Erich Fromm

9 05.09.2017

Poprvé se ke mně dostala Jóga v životě současného člověka, když mi bylo 18 let. Pamatuji se, že jsem ji otevřela a hledala obrázky asán s vysvětlením, jak je praktikovat. A kde nic, tu nic. Přesně tak to bylo a možná stále ještě je, že když se řekne jóga, mnoho lidí si představí nějakou tu fizkultůru nebo prostná cvičení. K JvŽSČ jsem se vrátila přesně po čtvrt století a opravdu ráda bych napsala, že jsem chytřejší a rozumnější. Pravdou je, že zcela jistě jsem starší a snad zkušenější a už nehledám v JvŽSČ obrázky asán. A moudrost? Snad se někdy seznámíme.
Květomluva. To je přesně Minařík a jeho styl psaní a terminologie. Zatímco Přímá stezka na někoho může působit až jako nepříjemný tlak a to především v oblasti překonávání pohlavnosti a nelpění, tak JvŽSČ v tomto směru a v oblasti sexuality je něžně laskavá. Vlastně mi nepřísluší cokoli komentovat, protože my se s Květoslavem neustále (znovu)seznamujeme. A snad bych mohla něco říct, až ho přečtu celého. Několikrát. Jestli se však něco objevuje ve všech knihách a co je KM vlastní, tak je to apel na zdravou životosprávu a mravnost. Začátek knihy je přehledně popsaný systém jógy. Co je to jóga a jak ji žít. Nejen cvičit. Velmi pěkně se to čte. Je to srozumitelné a jasné. K některým kapitolám se během četby vracím opakovaně. Když jsem knihu dočetla, přečetla jsem ji ještě jednou. Znovu od začátku. Něco mě zajímá více a něco beru jen jako informaci, která pro mě nemá takový náboj jako jiné kapitoly. Kapitoly Mystika a pohlavní problém, stejně jako O sexuálním problému v mystickém vývoji, jsou dost zásadní. Samozřejmě se nevyhnu porovnávání informací v Přímé stezce a v JvŽSČ. Téma askeze, jak ji patrně vnímal Květoslav, je téma na „více večerů“.
Nevím, jestli se někdy k této knize ještě vrátím. Možná znovu za 25 let. Je toho ještě tolik, co si prostě musím přečíst. Ale to neznamená, že JvŽsČ nedoporučuji ke čtení. Přesně naopak. Doporučím. Prostě si to přečtěte a buďte šťastní.

5 26.08.2017

Hned v úvodu knihy se uvádí :“ Jedinými předpoklady studia, tréninku a užití abhidhammy je, že zájemce chce žít šťastně a chce pomáhat druhým, kteří mají podobné cíle… str.28“ A protože neznám nikoho, kdo by chtěl být nešťastný, tak jsem se těšila na návod, který vyčistí mysl tak dokonale, že jakékoli utrpení se stane jen pouhým historickým pojmem. První a druhá kapitola byla takovým příjemným a srozumitelným seznámením s abhidammou, abych se ve třetí a čtvrté kapitole ztratila v cizojazyčných odborných termínech. Pátá a šestá kapitola představuje meditační nácvik pro samouky – všímání nádechu a výdechu (ána-apána-sati), meditace kráčení (čankamana sati-sampadžaňňa a záření dobrotivosti (mettá-bhávaná). Ána-apána-sati je podrobně popsána v knize Buddhova meditace všímavosti a vhledu (M. Frýba, nakl. Votobia 2006 nebo nakl. Albert 2008) a snad náhodou jsem měla možnost si vyzkoušet před časem a pod vedením i mettá-bhávaná. Jedno je jisté, jeden zásed za přítomnosti někoho, kdo ví a zná, vydá za celou kapitolu v knize. Možná i proto se mi tato kapitola četla tak lehce a byla srozumitelná. Protože tam byla ta praktická zkušenost. Kniha připomíná, že abhidhamma je eticko-psychologický systém, a jak důležitý je společenský aspekt práce a týmová koordinace. Těžiště abhidhammického výcviku psychoterapeutů se pohybuje mezi kombinacemi Freudovy psychoanalýzy a Gendlinským přístupem k Rogersovské psychoterapii a největších úspěchů v práci se skupinami dosahuje s psychodramatickými technikami. Těšila jsem se, jak si přečtu o psychoterapeutovi, jak rozbíjí všechna ta jádra patologie, stejně jako dá jednou provždy vale všem těm personifikovaným komplexům patologie. Nestalo se. A to byl hlavní motiv, proč jsem si tuto knihu začala číst. I když je skvělá a je v ní spousta výborných informací, způsob jakým psychoterapeut pracuje s klientem nebo skupina, zůstává jen v rovině obecné teoretické informace a mé vlastní představivosti. A to mě dost mrzí.

3 25.05.2017

Přesně tak tomu je! Jak sám název knihy uvádí. Okolo Květoslava Minaříka. Něco málo o něm. Něco málo o jeho žácích. Společné zážitky a zkušenosti, a za 150 minut bylo přečteno. Nejvíce se mi líbila vzpomínka Květoslavovy sestry a Zory Šubrtové. Umím si představit podobnou knihu a dvojnásobný objem. Nebo trojnásobný. Ale lepší nějaká informace než žádná. Mně se na těchto zdánlivě hubených a malých knížečkách líbí to sbírání střípků. Skládání mozaiky. Vždy totiž objevím nějakou důležitou informaci. A na chvíli mám pocit, že mám jasno…

4 22.05.2017

K této překrásné sbírce jsem se vrátila po mnoha letech díky synovi, který si jí v rámci povinné četby na základní škole "musel" přečíst. Erben je nádherná a moudrá klasika. Každá jeho báseň je napsaná srozumitelně a kdo umí básně číst, tak jim dobře (po)rozumí a tuto moudrost vnímá. A ten, kdo umí básně také prožít, možná mu i slza ukápne. (Poklad, Kytice) Je to jedna z těch sbírek, která má své stálé místo v knihovně.

13 13.05.2017

Mé první setkání s tímto autorem a určitě ne poslední. Všechny povídky jsou o vztahu mezi mužem a ženou a pan Klíma má schopnost udržet čtenáře zvědavého a v napětí od začátku do konce. To nimrání se v pocitech a myšlenkách k sobě samému a k druhým se velmi dobře čte. Líbily se mi všechny povídky, nejvíce však Ostrov mrtvých králů a Pračka. Co však vnímám trochu rozporuplně je fakt, že v některých případech zůstává závěr otevřený. Ta pomyslná ohromující závěrečná tečka nepřišla. Každopádně se jedná o skvělé čtení.

2 05.05.2017

Člověk by si mohl myslet, že když se dozví hned na začátku knihy základní informaci o hlavním hrdinovi, tak už ho vlastně nic nemůže překvapit. Trochu mi to připomíná Kafkovu Proměnu, kdy se jednoho dne Řehoř probudí a zjistí, že se proměnil v odporný hmyz. To důležité je vyzrazeno už v úvodu, ale ta surovost, která se potom kolem odehrává je ohromující. Množství postav v Kronice pro mě není zmatečné. Některé osoby pro mě nemají tu důležitost, abych nad nimi příliš přemýšlela a vnímám je jako kompars. Jiným dávám tvář. A tak je Santiago Nasar podobný Waldemaru Matuškovi. V období, kdy zpíval svou Terezu. A Angela Vicariová je krásná jako Penélope Cruz. Nepřekvapuje mě ta lhostejnost a pasivita obyvatel městečka. Nikdo totiž nevěří, co se chystají bratři Vicariové spáchat. A pokud by se snad našel někdo, kdo by byl ochoten se touto myšlenkou zabývat, zavčas si najde nějaký svůj argument proč to nedělat. Když uvážím, na kolika málo stranách se děj knihy odehrává, je až neuvěřitelné, jak děj postupně graduje a obsahově do sebe vše krásně zapadá. Popis je dostatečně čtivý a umí udržet mou pozornost. Minimum dialogů je přínosem. Když Santigo bušil na dveře domu, které jen před chvílí zamkla jeho matka, cítila jsem strašnou beznaděj a osobně jsem prožívala tento její fatální omyl. Podobných momentů bych zde ale našla více.

11 16.04.2017

Do ruky se mi dostalo vydání z r. 2006 (nakladatelství Votobia) a byla jsem ujištěna, že obsah knihy je stejný jako vydání z r. 2008 (nakladatelství Albert). Kniha je od začátku do konce praktickým návodem pro meditaci všímavosti a vhledu satipatthána-vipassaná. Je logicky poskládaná, srozumitelná a velmi dobře se čte. V úvodu knihy je vydaný text Velká promluva o podkladech všímavosti, Mahá Satipatthána Sutta, který je prvním překladem z kanonického jazyka páli. Druhou částí jsou instrukce pro Základní a pokročilé stupně meditace všímavosti a vhledu. Představeny jsou Čtyři podklady všímavosti: 1. Uvědomování těla 2. Uvědomování cítění 3. Uvědomování mysli 4. Uvědomování předmětů mysli. Základní cvičení vychází ze schopnosti udržet svou mysl na svém břiše. Vnímat pohyb při nádechu a stejně tak při výdechu, a potom o tomto učinit mentální poznámku. Cílem cvičení je rozvíjet pozornost a soustředění a během čtyř základních cvičení se musí meditovat každé hnutí mysli, každý pocit atd. Pokročilá praxe začíná ve chvíli, kdy meditující rozeznává tři charakteristiky všech jevů - pomíjivost, vystavenost utrpení a neexistenci já. Následně je uveden popis Pracoviště všímání nádechu a výdechu a vysvětlen postup meditace vhledu, který je používán těmi, kteří již získali dovednost soustředění pro dosažení meditačního pohroužení. Závěrečná kapitola Ayukusala: Principy výuky meditace všímavosti a vhledu představuje interview, kdy Dr. Mirko Frýba (Áyu Kusalánanda) odpovídá na dotazy svého žáka, Michala Horáka (Dhammakusala). Knihu bych zcela jistě doporučila těm, kteří se zajímají o meditaci, o théravádu nebo obecně o buddhismus. Nebo jsou prostě jen otevřeni novým (starým) myšlenkám a baví je spiritualita.

3 26.03.2017

Při čtení této knihy jsem si vzpomněla na Martinu. Spolužačku ze střední školy, která zjistila ve čtvrtém měsíci těhotenství, že má pokročilou rakovinu. Bylo jí lehce přes třicet. Ptala jsem se, a budu se ptát celý život, proč ona? Stejně tak se ptala i Treya. A stejně tak Martina, jako Treya, žila zdravý a aktivní životní styl. Vegetariánka, jóga, meditace, sport. Laskavé a dobrosrdečné stvoření, které nemělo nikdy vážnější zdravotní problémy. Napsala mi tehdy: "Víš, nevím, jak to říct, tak ti to napíšu tak, jak to je. Mám rakovinu, ale zvládneme to." Za půl roku jsem potkala její sestru a ta mi oznámila, že pokud se chci rozloučit, neměla bych otálet. Protože nikdo neví, jak dlouho ještě... Martina odešla z tohoto světa dva měsíce potom, co jsme se potkaly a o pár let později, u mě doma, se v obývacím pokoji ke mně tulilo malé děvčátko. Její část, otisk, který po ní zůstal. Nechci tuto knihu hodnotit, protože není důležité, které pasáže bych zkrátila nebo co bych napsala jinak. Že si umím představit knihu o jednu třetinu štíhlejší, protože místy se popis opakuje, je rozevlátý a stavba některých dialogů mi není příjemná. Je to subjektivní výpověď dvou lidí a k tomu mám přirozený respekt. Pustit někoho z venku dovnitř tak citlivého procesu jako je život a umírání s rakovinou, a upřímně se doznat jakým způsobem to poznamenalo manželství dvou lidí, je odvážný čin. Umím si ale představit, že pro oba aktéry psaní deníku a kniha samotná mohla být určitá forma psychoterapie. Podpůrná aktivita, která jim pomáhala se vypsat z bolesti, hněvu a strachu. Při čtení mě napadala řada otázek. Jak se asi musí s touto zákeřnou nemocí vypořádávat lidé, kteří nemají zajištěnu lékařskou péči ani z poloviny tak kvalitní nebo dostupnou jako Treya. Nemocní, jejichž sociální a ekonomické prostředí jim nedovoluje soustředit se na vlastní uzdravení. Kolik lidí si může dovolit opustit zaměstnání a navštěvovat ty nejlepší onkology z celého světa? Vzít si čas jen pro sebe? Pro svou nemoc? Tato nerovnost je příšerná! Toto je ten druh knih, kdy si člověk může připomenout pomíjivost života a jak důležité je žít v přítomném okamžiku a tento přítomný okamžik si uvědomovat a s radostí vychutnávat. Jak důležité jsou mezilidské vztahy. A názvem jednoho českého filmu - Díky za každé nové ráno !

10 05.03.2017

Po přečtení prvních asi třiceti stran jsem se vrátila úplně na začátek knihy. Měla jsem snad až obtěžující pocit, že je to nutné a že se mi z textu nepodařilo získat vše, co je možné. I když text samotný byl jasný a srozumitelný, něco mi říkalo, že je potřeba se více koncentrovat a informace nejen číst, ale aktivně s nimi pracovat. Vypsala jsem si pasáže, které se mě nějakým způsobem dotkly a také ty, ke kterým jsem se chtěla po přečtení knihy znovu vrátit. K některým uvedeným myšlenkám lze najít napříč systémy myšlenky či tvrzení, ne-li shodné, potom velmi podobné. Liší se jen použitá terminologie. Nabízí se tak, že mystika je nadnáboženská záležitost, kde jednotlivé systémy jsou pouze vyjadřovacím jazykem, kterými promlouvá. Na knize oceňuji především její praktické směřování. Významná část knihy je zaměřena na soustředění a také jednotlivé soustředění s kvalitami popisuje. Ve smyslu doporučení se však žádné překvapení nekoná. Důraz, stejně jako ve všech ostatních knihách pana Minaříka, je stále kladen na mravní kázeň (… „umravnění symbolizuje především citové zněžnění a dobrotu srdce a vyvodit z toho, že se tato dobrota bude umravněním jen zvyšovat. A pak si již domyslíme, že rozvojem mravnosti vytvoříme dobro v sobě i kolem sebe. Až se tato situace upevní, pak z dosahu naší bytosti zmizí zlo, které se pro všeobecný mravní úpadek projevuje dnes již téměř všude a ve všem. Str. 61) Světlo géniů na 150 stranách obsahuje poměrně velké množství praktických informací a i když ze začátku může rozsah knihy působit jako víkendové počteníčko, opak je pravdou. Obsah je náročný na koncentraci a je vhodné u něj přemýšlet. Toto chce svůj čas. Knihu určitě doporučuji k přečtení.

3 21.02.2017

Asi se budu opakovat, ale musím napsat to stejné jako u sbírky Těžká hodina. Jiří Wolker je výjimečný mladý básník. Básně, které popisují obyčejný život člověka, vztah dvou milenců nebo mateřskou lásku, jsou plné něhy a citu. Někdy se rozhodneme mít v knihovně nějakou knihu kvůli jedné povídce. Kvůli jedné jediné básni. Kvůli okamžiku, který v nás vyvolá nebo nám něco připomene. A tak, i když je Host do domu překrásná sbírka, chybí mi zde ta jedna jediná báseň. Ta, co vás chytí za srdce tak moc, že na ni nikdy nezapomenete a budete se k ní stále vracet. Báseň jako je Balada o nenarozeném dítěti.

9 19.02.2017

Krásná sbírka! Jiří Wolker, stejně jako můj oblíbený Jiří Orten, je výjimečný vyzrálý mladý básník. O denním životě obyčejného člověka básní tak zúčastněným způsobem, že jsem si v nejednom případě musela položit otázku - píše o sobě? Je to jeho zkušenost? Nebo ty verše patří někomu jinému a on má ten dar, tu schopnost, danou situaci tak citlivě zaznamenat. Velmi mě zasáhla Balada o nenarozeném dítěti. Pro mě osobně jedna z nejkrásnějších básní, kterou Wolker napsal. Četla bych ji znovu a znovu... ale vyplakala bych všechny své slzy.
.......
Za město šli a večer už byl,
o lásku nadarmo nikdo neprosil;
i mladí se smějí milovat,
i chudí se smějí milovat,
z lásky se člověk narodil,
za město šli a večer už byl.
Zprvu se bránila,
zprvu se bála,
nakonec se ale přece odevzdala.
....
Když nohy domů se vracely,
daleko bylo od dveří k posteli,
když noc hoří, peřiny nehřejí,
té noci na srdci se jí
dětská ústa narodila.
Té noci plakaly čtyři holé stěny,
že těžko, těžko bude dát
hladovým ústům krajíc ukrojený.
Měsíc nad městem svítící
se třikrát naplnil a dvakrát has,
když potřetí hasl nad černou ulicí,
dětská ústa k srdci promluvila:
Maminko milá,
já jsem láska,
která by se ráda narodila!
Když to slyšela,
k milému běžela.
Pokojík jeho byl smutný a studený
jak těžká hlava mezi slabými rameny.
Když se to oba dověděli,
na pelest sedli.
Tiší byli, bledí byli,
k lásce a zabití sbírali síly.
....
Já nejsem žena,
já jsem hrob.
....

12 15.02.2017

Velmi zajímavá, kraťoučká autobiografie ženy s Aspergerovým syndromem. Osobně mě asi nejvíce zaujalo, jak Wendy popisovala své pocity spojené s těhotenstvím a následné prožívaní mateřství. Zároveň také potřebu fyzického kontaktu od lidí, které milovala a které pro ni znamenali pocit bezpečí. To je velmi zajímavé, protože je zažitá obecně platná teze, že autisté doteky a jakýkoli fyzický kontakt nesnáší. Své hořké zkušenosti nepopisuje tak podrobně a s takovým emočním nábojem jako Donna Williams ve své knize Nikdo nikde. Přesto stojí za přečtení.

3 09.01.2017

Pohltil mě ten příběh od prvního písmenka. A pohlcovalo mě každé slovo. Až do poslední tečky. Při čtení knihy se mi v mysli promítaly obrázky. Viděla jsem Jákoba, jak touží po Sáře. Jeho vášeň k ní. Ale také k Bohu. A k Tóře. Ten svár a nesmířlivost mezi lidmi. Mezi křesťany. Mezi Židy. Mezi křesťany a Židy. Kam se poděl Člověk? Přiznám se... brečela jsem.
-------------------------------
Jákob měl pravdu, když říkal, že se narodila s židovskou duší a že on ji pouze navrátil tam, kam patří.

9 05.01.2017

Na tuto knihu jsem se velmi těšila. Zatímco dětem s poruchami autistického spektra je věnována celá řada materiálů a také odborná péče, vnímám to tak, že dospělí zůstávají "na okraji" zájmu odborné obce a není jim věnováno tolik prostoru, který by si zasloužili, a je nutný. I když autorka uvádí, že se situace pomalu zlepšuje, přiznává, že stále je nedostatečné množství odborného personálu, veřejnost má málo informací, jak se k autistům chovat a situace se zlepšuje jen velmi pomalu. Neměla jsem od knihy žádné očekávání. Vycházela jsem z názvu knihy a ten se vyplnil jen částečně. První třetina knihy vymezuje odbornou terminologii. Především definici autismu tak, jak jej popsal Kanner v r. 1943, a Aspergerův syndrom, který byl pojmenován po lékaři, který v r. 1944 popsal chování dětí s autistickými rysy. V knize jsou popsány různé studie s odkazy na jejich autory a představeny obecné rysy související s poruchami autistického spektra, jako je problém v komunikaci, který vychází s neschopnosti pochopit význam a obsah sdělení a minimální schopnost porozumět abstraktním výrazům. Velmi dobře jsou popsány také doprovodné problémy jako jsou obsedantní chování, rituální a nutkavé chování a fóbie. Kniha obsahuje celou řadu názorných ukázek a popisuje životy skutečných lidí vč. jejich problémů a také způsob jakým se podařilo tyto problémy vyřešit nebo eliminovat jejich dopady ať už na postiženého nebo na jeho nejbližší okolí. V tomto směru je kniha opravdu velmi bohatá. Tyto případy se často týkají dětí, a nebo dospělých postižených vysokofunkčním autismem. V některých případech mám však pocit, že se doporučení opakují nebo ve vztahu k veřejnosti má doporučení velmi obecný charakter, který se mi vzhledem k problematice těžce uchopuje. Jsou to jen slova, která by se dala použít i v jiném oboru nebo při jiné diagnoze a patrně by splnila ten stejný účel. Ale i přesto tuto knihu mohu jen doporučit.

3 01.01.2017